2026
Dějiny divadla jako živý proces. Performativita pedagogiky a zpřítomňování minulosti
JOCHMANOVÁ, AndreaZákladní údaje
Originální název
Dějiny divadla jako živý proces. Performativita pedagogiky a zpřítomňování minulosti
Název anglicky
The History of Theater as a Living Process: The Performativity of Pedagogy and the Recreating of the Past
Autoři
Vydání
Divadelní revue, Praha, NIK/Divadelní ústav, 2026, 0862-5409
Další údaje
Jazyk
čeština
Typ výsledku
Článek v odborném periodiku
Stát vydavatele
Česká republika
Utajení
není předmětem státního či obchodního tajemství
Označené pro přenos do RIV
Ne
Organizační jednotka
Divadelní fakulta
Klíčová slova anglicky
Theatre History, Higher Education Pedagogy, Performative Pedagogy, Theatre - based Education, Embodied Learning
Změněno: 11. 8. 2026 08:28, doc. Mgr. Andrea Jochmanová, Ph.D.
V originále
Studie zkoumá možnosti performativního a narativního přístupu ve výuce dějin divadla v kontextu vysokoškolského vzdělávání. Vychází z teze, že dějiny divadla nelze redukovat na faktografický soubor poznatků, ale je třeba je chápat jako dynamický systém kulturní paměti, který se aktualizuje v situaci pedagogické komunikace. Výuka je proto nahlížena jako performativní a vztahový akt, v němž se historické poznání znovu konstituuje. Metodologicky se studie opírá o reflexi pedagogické praxe a koncepty performativity, embodied learning a vztahu mezi archivem a repertoárem. Analyzuje využití inscenačních experimentů, narativních postupů a dramatizačních technik jako epistemologicky relevantních způsobů práce s historickým materiálem. Cílem není legitimizovat dějiny divadla skrze aktuální relevanci, ale ukázat jejich význam pro rozvoj interpretačních kompetencí a porozumění kulturní paměti.
Anglicky
The study examines performative and narrative approaches to teaching theatre history in higher education. It argues that theatre history should not be reduced to a body of factual knowledge but understood as a dynamic system of cultural memory, activated within pedagogical situations. Teaching is thus conceived as a performative and relational act in which historical knowledge is reconstituted. Methodologically, the study draws on reflective practice and engages with concepts of performativity, embodied learning, and the archive–repertoire relationship. It analyses staging experiments, narrative strategies, and dramatisation techniques as epistemologically relevant modes of engaging with historical material.