J 2025

Adaptace jako opakování. Několik tezí k teorii adaptace v divadle

DRÁBEK, Pavel

Základní údaje

Originální název

Adaptace jako opakování. Několik tezí k teorii adaptace v divadle

Název česky

Adaptace jako opakování. Několik tezí k teorii adaptace v divadle

Název anglicky

Adaptation as Reiteration. Several Theses on the Theory of Adaptation in Theatre

Autoři

DRÁBEK, Pavel

Vydání

Divadelní revue, Praha, Academia, 2025, 0862-5409

Další údaje

Jazyk

čeština

Typ výsledku

Článek v odborném periodiku

Obor

60403 Performing arts studies

Stát vydavatele

Česká republika

Utajení

není předmětem státního či obchodního tajemství

Označené pro přenos do RIV

Ano

Organizační jednotka

Divadelní fakulta

EID Scopus

Klíčová slova česky

Adaptace; teorie adaptace; teorie; divadlo; divadelní věda; Ondřej Štefaňák; Emma Rice; spontaneita; logocentrismus

Klíčová slova anglicky

Adaptation; theory of adaptation; theory; theatre; theatre studies; Ondřej Štefaňák; Emma Rice; spontaneity; logocentrism

Štítky

Příznaky

Recenzováno
Změněno: 19. 3. 2026 13:25, Mgr. Jana Kořínková, Ph.D.

Anotace

V originále

Teorie adaptace se z podstaty opírá o jevy známé a rozpoznatelné – tedy ty, které už známé opakují. Obsahem sdělení takové teorie je pochopitelně něco nového: inovace, variace, posun. A přesto se teorie stále vrací k tomu, co je známé a co se opakuje. Jinými slovy, východisko předurčuje výsledek. Není to zásadní problém pouze z metodologického hlediska, ale i z hlediska epistemického. Jak totiž lze studovat adaptaci a psát o ní, aniž by to teorii uzavíralo v logocentrickém rámci a umožnilo, aby teorie vzešla nikoli z opakování, ale z jedinečnosti tvůrčího aktu adaptace? Tato studie na základě konkrétních divadelních příkladů adaptace představuje několik tezí, které adaptační teorii směrují k tomu, co je pro divadlo jedinečné: konkretizace uměleckého díla při představení samotném.

Anglicky

Theory of adaptation, by definition, rests on the known and the recognizable – i.e., on what is being iterated. The semantic focus of such a theory is logically the new: the innovation, the variation, the shift. And yet, theory keeps returning back to what is known and what is repeated. In other words, the point of departure determines the result. This is a fundamental problem not only methodologically, but also epistemically. How can we analyse and discuss adaptation without enclosing the theory within a logocentric framework, and instead allow the theory to derive not from the iteration but from the unique creative act of adaptation? On several case studies from contemporary theatre practice, this essay offers a few suggestions that refocus adaptation theory towards what is unique in the theatre: the concretization of the art work in the performance itself.