2025
Adaptace jako opakování. Několik tezí k teorii adaptace v divadle
DRÁBEK, PavelZákladní údaje
Originální název
Adaptace jako opakování. Několik tezí k teorii adaptace v divadle
Název česky
Adaptace jako opakování. Několik tezí k teorii adaptace v divadle
Název anglicky
Adaptation as Reiteration. Several Theses on the Theory of Adaptation in Theatre
Autoři
DRÁBEK, Pavel
Vydání
Divadelní revue, Praha, Academia, 2025, 0862-5409
Další údaje
Jazyk
čeština
Typ výsledku
Článek v odborném periodiku
Obor
60403 Performing arts studies
Stát vydavatele
Česká republika
Utajení
není předmětem státního či obchodního tajemství
Odkazy
Označené pro přenos do RIV
Ano
Organizační jednotka
Divadelní fakulta
EID Scopus
Klíčová slova česky
Adaptace; teorie adaptace; teorie; divadlo; divadelní věda; Ondřej Štefaňák; Emma Rice; spontaneita; logocentrismus
Klíčová slova anglicky
Adaptation; theory of adaptation; theory; theatre; theatre studies; Ondřej Štefaňák; Emma Rice; spontaneity; logocentrism
Štítky
Příznaky
Recenzováno
Změněno: 19. 3. 2026 13:25, Mgr. Jana Kořínková, Ph.D.
V originále
Teorie adaptace se z podstaty opírá o jevy známé a rozpoznatelné – tedy ty, které už známé opakují. Obsahem sdělení takové teorie je pochopitelně něco nového: inovace, variace, posun. A přesto se teorie stále vrací k tomu, co je známé a co se opakuje. Jinými slovy, východisko předurčuje výsledek. Není to zásadní problém pouze z metodologického hlediska, ale i z hlediska epistemického. Jak totiž lze studovat adaptaci a psát o ní, aniž by to teorii uzavíralo v logocentrickém rámci a umožnilo, aby teorie vzešla nikoli z opakování, ale z jedinečnosti tvůrčího aktu adaptace? Tato studie na základě konkrétních divadelních příkladů adaptace představuje několik tezí, které adaptační teorii směrují k tomu, co je pro divadlo jedinečné: konkretizace uměleckého díla při představení samotném.
Anglicky
Theory of adaptation, by definition, rests on the known and the recognizable – i.e., on what is being iterated. The semantic focus of such a theory is logically the new: the innovation, the variation, the shift. And yet, theory keeps returning back to what is known and what is repeated. In other words, the point of departure determines the result. This is a fundamental problem not only methodologically, but also epistemically. How can we analyse and discuss adaptation without enclosing the theory within a logocentric framework, and instead allow the theory to derive not from the iteration but from the unique creative act of adaptation? On several case studies from contemporary theatre practice, this essay offers a few suggestions that refocus adaptation theory towards what is unique in the theatre: the concretization of the art work in the performance itself.