V originále
In this paper, I examined the concept of captivation in František Daniel’s theory and traced its development: from its roots in a rejection of narrative orientation to a definitive thesis based on his experience teaching screenwriting in the 1950s and the avant-garde legacy of the Russian VGIK school, through the awakening of a sense of togetherness and the sharing of human experience in the textbook Journey to Stories, the search for a connection with the audience at AFI and in the Belgian context of the 1980s, all the way to the sense of being a “guardian of events” in lectures at the University of Southern California; along with specific methods by which, according to František Daniel, we can cultivate a screenplay’s ability to captivate. I focused on the conference’s thematic thread “The Trajectories of Eastern European Filmmakers in Exile”, my aim, therefore, was to present František Daniel’s trajectory through encounters between his concept of captivation and various environments in Eastern and Western Europe and the United States.
Česky
V tomto příspěvku jsem se zabývala konceptem poutavosti v teorii Františka Daniela a sledovala jeho vývoj: Od kořenů v odmítnutí směřování příběhu k uzavřené tezi na základě zkušenosti se scenáristickou výukou v 50. letech a avantgardním dědictví ruské školy VGIK, přes probouzení pocitu sounáležitosti a sdílení lidské zkušenosti v učebnici Cesta za příběhy, hledání vztahu k publiku na AFI a v belgickém prostředí 80. let, až k pocitu „strážce dění“ v přednáškách na University of Southern California; spolu s konkrétními metodami, jimiž dle Františka Daniela můžeme poutavost scénáře kultivovat. Věnovala jsem se tematické linii konference „Trajektorie východoevropských filmařů v emigraci“, mým záměrem tedy bylo tuto trajektorii Františka Daniela představit právě skrze setkávání se jeho konceptu poutavosti s různými prostředími východní a západní Evropy a USA.