V originále
V roce 1996 zavádí Gerda Poschmann nový pojem Theatertext (text pro divadlo), tvorba autorů nejen německy píšící scény vykazuje podle ní (ale též dle prací H.–T. Lehmanna a E. Fischer–Lichte) takové množství oproti struktuře klasického dramatu nekonvenčních znaků až přestupků, že operovat nadále s pojmem drama – jako jediným označením textové předlohy divadelních inscenací – je neudržitelné, a současné divadlo v (inter)mediálním věku si žádá de facto nové přístupy v reflexi a estetické analýze. Jaké jsou pronikavé tendence toho, jak autoři 21. století s textem pro divadlo na scéně zacházejí? Jaký je vztah (dramaturgie) prostoru a audiovizuální složky k mluvenému – ale také například „němému“ – textu a performance aktérů? Mění se možnosti čtení či pohroužení se diváka do díla na základě odlišných kontextových informací či psycho-fyzického přednastavení (priming)? A jak zkušenost s vnitřní kompozicí internetu a situací tříštěné reality globálního věku ovlivňuje pozornost diváka při představení? Příspěvek předává zkušenosti z analytických case studies o nových projektech tvůrců Susanne Kennedy (Coming Society), Mariana Pensottiho (Diamanto), Markuse Öhrna (3 Episodes of Life), Pabla Gisberta a El Conde de Torrefiel (La Plaza), Rodriga Garcíi (Enciclopedia de fenómenos paranormales Pippo y Ricardo) a Philippa Quesnea (Farm fatale).
Anglicky
In 1996, Gerda Poschmann introduced the new term Theatertext (text for theatre). She expressed the same opinion as H.-T. Lehmann and E. Fischer-Lichte: compared to the structure of classical drama, nowadays works (not only from German scene) evinces so many unconventional characters, that speaking about drama is not defensible anymore. Contemporary theatre in the (inter)media age demands de facto new approaches in reflection and aesthetic analysis. What are the pervasive tendencies of 21st century authors handling theatre text on stage? What is the relationship (dramaturgy) of space and audiovisual component to the spoken – but also, for example, "silent" - text and performance of the actors? Are the possibilities of reading or immersing the viewer in the work changing on the basis of different contextual information or psycho-physical pre-setting (priming)? And how does the experience with the inner composition of the internet and the situation of the fragmented reality of the global age affect the viewer's attention during the performance? The paper presents experience from analytical case studies on new projects by Susanne Kennedy (Coming Society), Marian Pensotti (Diamanto), Markus Öhrn (3 Episodes of Life), Pablo Gisbert and El Conde de Torrefiel (La Plaza), Rodrigo García (Enciclopedia de paranormal phenomenons Pippo and Ricardo) and Philippa Quesnea (Farm fatale).