Studie se zabývá vývojem scénografie a prostředků výtvarného divadelního a filmového jazyka v oblasti loutkové inscenace, seriálu, filmu s divadelními loutkami, zejména v Československé televizi a Krátkém filmu mezi lety 1960–1970. Sleduje, jak se scénografické pojetí i tvarosloví inscenací a filmů s divadelními loutkami vyrovnávalo s dobovou zkušeností divadla a poetikou filmové loutkové animace. Za jakých okolností a s kterými autory vznikal a postupně se etabloval osobitý loutkářský výtvarný televizní a filmový jazyk. Analyzuje základní tendence, které posouvaly scénografické postupy k tvořivosti a fantazii – všeobecně nazývané jako „ekranizace a černé divadlo“, které ve své době značně rozšířily i sám pojem loutkového divadla. Na straně druhé ale také filmový návrat ke klasické řezané loutce. Analýza těchto procesů na pozadí politického a kulturního klimatu šedesátých let se pokouší tyto změny loutkářského jazyka systematizovat a zobecnit.