Studie se zabývá vývojem scénografie a prostředků výtvarného divadelního a filmového jazyka v oblasti loutkové inscenace, seriálu, filmu s divadelními loutkami, loutkové adaptace a mimořádně i loutkového záznamu s přesahem k moderním audiovizuálním médiím, zejména v Československé televizi a Krátkém filmu Praha mezi lety 1950–1960. Sleduje, jak se scénografické pojetí i tvarosloví prvních adaptací, inscenací a filmů s divadelními loutkami vyrovnávalo s dobovou zkušeností divadla a výsledky „průkopnických let loutkové animace“. Za jakých okolností a s kterými autory vznikal a postupně se etabloval osobitý loutkářský výtvarný televizní a filmový jazyk.