Detailed Information on Publication Record

Příspěvek charakterizuje hudbu prováděnou v rámci mše v době 17. století. Zhudebnění mešního ordinaria bylo reprezentativní formou chrámové hudby. Ve střední Evropě byla latinská figurální chrámová hudba, tedy vícehlasé skladby s doprovodem nástrojů, nejvýznamnějšími v celém spektru liturgické hudby. Už v 17. století mše patrně směřovaly k postoji obvyklému ve století následujícím, totiž že hudba ke mši je v podstatě od liturgie odděleným koncertem, který je s obřadem spojen jen místem a dobou společného konání. Opera měla duchovní protějšek nikoli – jak se obvykle uvádí – v oratoriu, ale přímo v samotné liturgii, zejména té koncepčně nejpropracovanější, tedy ve mši. Troufale lze říci, že liturgie se sama dokonce stala jakousi „operou“, které šlechta z galerií a oddělených sedadel poblíž svatostánku přihlížela a které byl přítomen hlavně lid, který se na dobová operní představení dostat nemohl; s nadsázkou ji lze označit Wagnerovým termínem dokonce za „dílo všech umění – Gesamtkunstwerk“.