| Anotace |
Scénografické řešení inscenace HÁDY, jejíž scénář vznikl podle knihy Sylvie Richterové „Každá věc ať dospěje na své místo“, což je čtyřsetstránkové dílo, které literární kritika označuje jako „mystický román“, se opíralo o mystickou poetiku literárního stylu S. Richterové. Její vyprávění počítá se schopností v mžiku měnit letopočet, věk postav i místo děje na různých místech Evropy – tu před, tu za železnou oponou, produktem dějin druhé poloviny dvacátého století. Zároveň pozice vypravěče, který velmi záhy svým posluchačům prozradí, že již není mezi živými, naznačuje možnost a schopnost vidět (slyšet) za věci přirozeně viditelné a běžně slyšitelné… A nakonec všeprolínající odkazy jak na křesťanské učení, tak na osobnost výrazného českého filozofa profesora Patočky (fenomenologie, filozofie dějin, Platón…) daly vzniknout výslednému střízlivému nápadu řešení scény, pracovně nazvanému „platónská jeskyně“: univerzální prázdný prostor se čtyřmi příchody a odchody (vlastní architektura sálu), který je dále od diváka přerušen obrovskou šedivou plachtou. Na uprázdněném jevišti se rychle pomocí běžných divadelních praktikáblů – které si přinášení a odnášejí sami aktéři – mění čas i prostor. Na šedivou plachtu se občas formou stínohry promítají děje vzdálené či těžko lidsky uchopitelné. Na závěr tříhodinového kusu se i tato plachta, tato poslední opona, bránící vidět za bolest svého osobního příběhu, zvedá, ale stejně zůstává jen u krátkého nakročení za věci tohoto světa (meta-fyzika)… |
