| Anotace |
Dramatická umění (studijní program), obor DIFA 8203T058 Scénografie.
Vyučuje předmět DSCL402 Kostým I.
Projekt DOXu vznikl v souvislosti s 30. výročím úmrtí S. Becketa. Inscenace bude prezentována na festivalu Malá inventura v únoru 2020.
V prostoru 3 přednáškových sálů DOXu se pohybují oživené postavy ze světa her S. Becketa, snad z Konce hry či jiných (projekce obsahuje foto z kultovního představení Konce hry před čtvrtstoletím v divadle Komedie s výpravou Jany Prekové). Kostýmy muže a ženy jsou lakonické, provokativní a ironické k genderu, k tvaru a funkci lidského těla, věcné a asociativní k textu, ponechávající prostor pro představivost a emocionální aktivizaci diváka, paralelně hrající svou vlastní roli. Muž – pan Pros začíná inscenaci výtvarnou performancí v kostýmu sestávajícího z původní citace (klobouk a boty) kostýmu Clawa z Divadla Komedie, další části kostýmu nevyhovují záměrně pohybu herce a působí mu nesnáze. Na scénu má postupně přinést 16 kýblů naplněných tekutou barvou, postavit je postupně na sebe, to vše s rukama uvězněnýma v otočených proděravělých kapsách tepláků, na těle má bílou sportovní mikinu ze sendvičového nepromokavého materiálu, udržující hranatý tvar těla. Pod touto vrstvou má z šusťákoviny ušitý a nezačištěný oblek „do rakve“, který působí ve světle velmi křehce a zranitelně. Bílý prášek, kterým se (opět citace) posype, uvázne na klobouku, tváři a sjede po hladké černi obleku. Dále muž použije čtverec bílého plátna, kterým si pokryje obličej (poslední citace z původního Konce hry). Následují mirelonové velmi naddimenzované masky zvířecích hlav, rukou a bot, upomínající nás na komiksovost a formálnost chování hrdinů hry. Přesahují měřítko prostoru a ten se na chvíli stává loutkovým divadélkem. Na konci se oba herci ocitají ve třetím, zhruba 35m vzdáleném prostoru, kdy v přesvícených dveřích v jasně žlutých zářících kabátech recitují poslední zmatenou řeč rozbitých slov. V případě ženy jde na začátku o hnědý sendvičový kostým, kdy spolu s kolegou vytváří performancí obraz, kostým odporuje tělesným tvarům herečky a asociuje prkennost a rigidnost, mimo tubovou sukni jde o hranatý živůtek a hranaté látkové boty. Žena se drží jakéhosi zákona normality, popisuje svět skrze vidění, které ji stejně jako jejího kolegu drží v jakési zatvrdlé fyzické konzistenci. Marně se pokouší o komunikaci, bez možnosti autentické emocionality. Pod tímto kostýmem má jen top a punčocháče s mikroportem a baterií, která je úmyslně použita jako noise nástroj – hal a chrčení obou zvukových zařízení se hlasitě projeví v okamžiku, kdy se protagonisté vtěsnávají do „škvíry“ (minimalisticky zpracovaného prostor umožňujícímu právě rozehrát tyto zvukové efekty). Kostýmy jsou jak vězením, tak poskytují i možnost ke svobodě. Použité materiály kostýmů jsou vždy osobnosti s vlastním příběhem. |
