| Anotace |
Hra Václava Havla o noci před vyhlášením samostatného československého státu je o snech a nadějích jednoho z jejích zakladatelů Aloise Rašína, ale je také o nočních můrách, v nichž se mu zjevují předzvěsti dalšího politického vývoje mladé republiky.
Autor hru napsal po téměř dvaceti letech zákazů na konkrétní objednávku Divadla na provázku do scénické revue ROZRAZIL - 1988 / O DEMOKRACII /. Inscenací jsme se snažili současnými divadelními prostředky připomenout sté výročí republiky, klíčovou roli Aloise Rašína v říjnu 1918, rovněž pak autora textu i významný a odvážný divadelní a občanský počin Divadla na provázku a HaDivadla uvedením textu v r. 1988. V r.1988 nebyla hra uváděna pochopitelně pod autorovým jménem a samotný text byl výrazně krácen. V našem případě došlo k několika naprosto zásadním textovým úpravám a významovým posunům v režijním uchopení.
Především v zájmu rovnoměrného prostoru pro absolvující čtyři herce a čtyři herečky byl text manželů Rašínových rozdělen pro čtyři manželské dvojice a i ostatní texty a situace vycházely z tohoto požadavku. Dále, vzhledem k pěveckým schopnostem posluchačů muzikálu byla více než polovina textů v různých stylových rovinách zhudebněna. Pro přesnou, často groteskní rovinu inscenace bylo dále užito několika všeobecně známých šlágrů, Hašlera, V -W, S-Š, lidových a Sokolských písní atd.
Zcela zásadní pro styl inscenace pak bylo zapojení dvacítky prvňáků, jak z muzikálu, tak z činohry, absolutních nováčků bez jakékoli divadelní zkušenosti. Jistá jejich naivita a opravdovost výrazně dopomohly ve vyznění hromadných scén Sokolů, lidu z ulice, bolševiků,
při vytváření živých obrazů atd. Pro posílení dokumentárního charakteru inscenace bylo dále užito množství materiálů, které by nebylo v žádném případě možno použít v r.1988.
Především z korespondence a pamětí Aloise Rašíma, ale i např. dopisy V. Havla, či jeho novoroční projev z r. 1990. Výtvarné řešení Rostislava Pospíšila velmi originálně kombinovalo akcenty na prázdný technický přední prostor a zvýšené pozadí, kde byly až loutkovým způsobem použity figuríny manželů Rašínových a především pak v závěru skvěle ztvárněné hrůzné představy obav
o budoucnost mladé republiky.
Obludně naddimenzovaní esesáci, obří hlavy Gottwalda a Stalina, šestimetrový tank z r. 1968 a velké plošné kulisy s trikolórami z r. 1989 postupně se rozpadající. Ostatně, i při odchodu z divadla divák v přízemí narazil na memento obří Gottwaldovy hlavy.
Vynalézavá režie využila mnoho situací k vytvoření otevřeného tvaru inscenace s desítkami funkčních ,,odskoků,, od tématu a děje, střídání komických a groteskních situací s vážnými až zdravě patetickými udržovalo stálou pozornost publika.
Z programu cituji prof. Oslzlého.
Zítra to spustíme, nabývá na nové aktuálnosti. Peripetie, kterými prochází demokratický vývoj obou našich států, svědčí o tom, že se vzájemně především ve chvílích ohrožení - alespoň v duchovní sféře - posilujeme. Péče o společné kulturní prostředí je tedy stále aktuálním úkolem prodemokratických intelektuálních vrstev obou našich národních společenství. A novým nastudováním Zítra to spustíme v,, čekoslovenském ,, studentském obsazení Divadelní fakulta JAMU tento úkol živě naplňuje.
Poznámka, dramaturgem inscenace v r. 1988 byl Josef Kovalčuk, v předsálí ho jeho knihou o tehdejším projektu připomínáme. |
