Anotace |
Zeď je autorská inscenace propojující profesionální divadelníky a mladistvé herce s Downovým syndromem. Autorská režie vnímá Downův syndrom jako specifickou estetiku, využívá charakteristik těchto herců jako záměrné stylizace a nechává volnost jejich přirozenosti, spontaneitě a originalitě. Nehandicapovaní herci pak určují mantinely, čímž udržují profesionalitu představení.
První část inscenace má rituální charakter: v pohybově-hudebních variacích a s použitím textů autorů s Downovým syndromem, které mají blízko k poetismu či surrealismu, sledujeme Genesis – vznikají základní čtyři živly a v závěrečném rituálu pak člověk.
Ve druhé části sledujeme člověka jako tvora, který chce překračovat hranice a bourat všechny „zdi“. Obrovská lomená zeď s hroty nahoře pokryta zrcadlovou fólií pak symbolicky představuje překážku v životě několika lidí, jejichž příběhy sledujeme. Tato překážka je však často domnělá a lidi si ji sami vytvářejí. Zeď tak nepředstavuje nějakou hranici mezi lidmi s postižením a bez něj, jak by se na první pohled mohlo zdát, nýbrž překážku - handicap, který si mnohem častěji kladou do cesty lidé tzv. „zdraví“ a „bez handicapu“.
Hudebník a herec Jan Kyncl používá během představení více než deset různých nástrojů, od didgeridoo, tibetské mísy a jiných „přírodních nástrojů“ (prví část představení) až k saxofonu (druhá část představení). Díky hudebním doprovodům může vyniknout autenticita až archetypálnost hereckého projevu dospívajících herců s Downovým syndromem, na níž režie staví především. |