| Anotace |
Těžko bychom hledali v ČR instituci, která by se nějakým způsobem nevztáhla alespoň jednou v roce 2018 k stému výročí založení Československa. Inscenace Fidlovačka ve Slováckém divadle spadá přesně do této kategorie. Z inscenačního hlediska se ovšem jedná o velice komplikovaný problém, neboť záměrem bylo s co největší šetrností přistoupit k dílu, které v očích široké veřejnosti patří ke kanonickým dílům národní dramatiky, vesměs s minimální znalostí díla samotného, zatímco v odborných kruzích má pověst díla téměř neinscenovatelného.
Problematika inscenování dobové nepříliš zručně napsané frašky s řadou lascivcních kupletů spočívá zejména v samotném dramatickém textu, kdy je veskrze banální milenecká zápletka zasazena do prostředí dvou slavností v Praze 1. poloviny 19. století. Fakt, že jedna ze slavností je německá a druhá česká z logiky věci definující i dvě národnostní skupiny postav, což Tyl použil čistě jako rozlišovač dvou skupin jednajících charakterů, bývá často zveličován jakožto dobový důkaz národnostní problematiky Prahy a Českých zemí za doby Rakouska - Uherska. Tento potenciál hra absolutně neskýtá a autorem ani takto zamýšlena nebyla.
Problematická je také z hlediska dvojjazyčnosti, který bývá často eliminován. V této inscenaci však byla němčina ponechána v proporcionálně stejném rozsahu jako čeština a herci byli nuceni se dané party s pomocí odborného poradce naučit v co nejautentičtější němčině.
Dalším sporným aspektem je přítomnost české národní hymny jakožto jedné z písní předlohy. Domnívám se, že jsme našli způsob, jak využít emocionální potenciál skladby a zároveň ji využít jakožto syntetickou součást našeho ironizujícího výkladu textu.
Rapidními škrty a velice intenzivním až strojově rytmizovaným hereckým projevem si inscenace zachovává spád a dynamiku a v kombinaci s aktualizovanou a žánrově přearanžovanou Škroupovou hudbou (úprava Mario Buzzi) vytváří pestrý tvar současně přijatelné dobové frašky. Výtvarné gesto, ve kterém je inscenace situována sice do Nuslí, jak předepisuje autor, leč 60. let století dvacátého, zase inscenaci fidlovačky dodává nádech komentáře k “češství” současnosti, který je byť velice podprahově, ale přece, skryt i v původní Tylově hře.
Jedná se o další z řady komplikovaných předloh, které si záměrně vybírám pro svou režijní práci a inscenační proces je i zároveň výzkumem, jak k té které látce přistupovat bez jistoty úspěchu a vůbec jistoty nalezení inscenačního klíče. |
