| Anotace |
Dramatická umění (studijní program), obor DIFA 8203T001 Činoherní herectví.
Vyučuje mj. předmět DHDZ201 Herectví II – činohra.
Přátelé Alfréd a Thomas byli dříve levičáky. Nyní se z Thomase stal zámožný podnikatel, který má strach, že Alfréd, který k němu přijel na návštěvu, tak učinil za účelem vyzvědění kompromitujících informací. A takto probíhá večer jejich setkání v Thomasově opulentní vile, v době, kdy se schyluje k narození jeho prvního vnuka. Doktor Schimmelpfennig je přítelem jich obou. Zároveň je i rodinným lékařem – a v této chvíli především porodníkem starší dcery. Po celou dobu naznačuje, že by bylo vhodné, aby s porodem jeli do nemocnice. Důvody, které ho k tomu vedou a které se jako opodstatněné vyjeví až na konci hry, souvisí s tím, že Thomasova manželka se zabila – a její dcera po ní zdědila sklony k depresím. Role doktora Schimmelpfenniga není příliš rozsáhlá. Výraznější prostor má až v závěru hry, kdy se pustí do Alfréda a obviní ho z „čmuchání“. Sám pak však ve čtyřstránkovém monologu vylíčí všechny skrývané problémy Thomasovy rodiny a Alfréda, který se mezitím intimně sblížil s mladší Thomasovou dcerou, Helenou, varuje před vstupem do ní. Monolog je však vedle této své dramatické funkce také prostorem k projevení vlastního vnitřního napětí doktora, který se v něm vyznává ze své existenciální krize způsobované mimo jiným neútěšným vývojem v jeho povolání (namísto u porodů asistuje častěji u umírání). Potvrzením a kataklyzmatickým obrazem těchto slov pak je i samotný dějový závěr hry, v němž se očekávané dítě narodí mrtvé. Postava je tak psychologicko-emotivní sondou do bezmoci člověka, který je zoufalý z událostí, které se kolem něj dějí, a nedokáže jim zabránit. Herecký styl této inscenace je velice minimalistický v oblasti vnějšího pohybového a gestického výrazu. Maximální pozornost je tak věnována práci se slovem. V tomto směru je velice významným i samotná předloha a její český překlad. Ewald Palmetshofer velice úspěšně nebuduje jen vlastní děj hry, nýbrž také vlastní tektoniku jednotlivých replik. Přestože je hra psaná v próze, její přesná větná stavba budí dojem vázané řeči – v níž je již autorem ukrytý nejvýhodnější způsob herecké interpunkce. Poněkud obtížný stylizovaný jazyk tak rozkvétá při správném pochopení jeho zákonitostí. Vnější minimalizmus (doplněný zároveň kostýmní ilustrací vnitřních deformací jednotlivých postav: např. zbytnělá pravá ruka) tak není překážkou výrazného jevištního účinku stavěného na soustředěném hereckém projevu. |
