| Anotace |
Dramatická umění (studijní program), obor DIFA 8203T001 Činoherní herectví.
Vyučuje mj. předmět DHDZ201 Herectví II – činohra.
Nový překlad klasické komedie Carla Goldoniho od členky souboru Terezy Groszmannové o majitelce florentského hostince a jejích nápadnících. To, co je na této inscenaci paradoxně inovativní, je to, že se nesnaží vylhat z nároků a pravidel žánru předlohy, násilně ji adaptovat do současnosti a v oblasti herectví se pak spokojit s víceméně nejrozšířenějším civilním hereckým stylem, nýbrž důsledně staví právě na herectví vysoce stylizovaném, poučeném v dnešní době ne zcela běžnými zkušenostmi souboru s diferencovanými komediálními žánry. Přitom se však nejedná jen o replikování historické nebo archivní podoby komedie dell’arte, ale v prvé řadě o aktuálně živou a účinnou komedii. Hlavní devízou inscenace je proto technicky bravurní komediální herectví vycházející z tradice komedie dell’arte a jejích dalších modifikací. Podstatnou složkou jsou tak samotnými herci vymýšlené a pečlivě budované gagy, typová stylizace postav, výrazné stylizované jednání, živá partneřina a timing. Moje postava Markýze di Forlipopoli slouží ve hře jako karikatura namyšleného šlechtice, který se přesto, že je téměř bez majetku, povyšuje nad ostatními právě pro svůj urozený původ. V jedné poznámce, která nakonec zůstala ve škrtu a nerealizovala se ani scénicky, jsem si všiml narážky na to, že vlastní meč. Tato okolnost mě vedla k úvaze o příbuznosti této postavy s Il Capitanem z klasické komedie dell’arte. Varianta – nebo řekněme Goldoniho modifikace – v tomto případě spočívá v tom, že di Forlipopoli se na rozdíl od Il Capitana nevychloubá svým hrdinstvím, ale právě pouze titulem. Ostatní rysy takové postavy/typu však mohou být velmi podobné. V tvorbě postavy tedy využívám své bohaté zkušenosti s komedií dell’arte, klauniádou a dalšími komediálními žánry, které uzpůsobuji potřebám této konkrétní inscenace, jež již je převážně striktně fixovaná, s jen minimálním prostorem pro improvizaci. Zajímavý postřeh k této inscenaci a její předloze mi sdělila Eva Tálská. Podle ní se jedná spíše o „vídeňskou frašku“, než o komedii dell’arte. Jakkoli si tedy Goldoniho spojujeme spíše s tradicí a inspirací z oblasti italské provenience, je zajímavá i tato paralela, která může odhalovat určité sociálně kritické nuance vlastní spíše prostředí „zaalpskému“. |
