Anotace |
Klasické antické drama Antigona inscenovala režisérka Jitka Vrbková se souborem Divadla Aldente sdružujícím herce s Downovým syndromem. Inscenace tak vychází především ze specifických podmínek a potřeb, které tito herci mají - nicméně v základě odvypráví neredukovaný příběh tragédie s akcenty na jeho vybrané dramatické a tragické momenty. Do popředí se dostávají témata genderové diskriminace, politické svévole, zničujícího idealizmu, sourozenecké, milenecké i rodičovské lásky. Z inscenačního hlediska je výraznou expresivní scénografie (průhledné antické sloupy, svícení a kostýmy) a hudba (kombinující odkazy na archaickou muzikalitu - vokály, bubny - a moderní populární žánry - rock, metal, jazz). Kromě herců s Downovým syndromem či mentálním postižením účinkují v inscenaci hosté bez těchto omezení (v poměru 5:5). Některé role jsou hrány větším počtem interpretů (Antigona, Kreon) - což je princip který neslouží jen k podpoře a doplnění mluvních schopností interpretů s Downovým syndromem, ale nabývá i významu jevištní metafory. Až na výjimky je mluveným jazykem postav tradiční český překlad Sofoklových veršů.
Postava Kreonta je hrána dvěma herci: Lukášem Suchánkem (herec s Downovým syndromem) a Lukáčem Riegrem. První jmenovaný jedná fyzicky vždy v korespondenci s druhým, avšak verbálního projevu není schopen - ten zůstává čistě na Riegrovi. Kostýmní řešení (rozhalená červená kožená bunda, kožené kalhoty, vysoké boty a umělá pleš) uvozuje expresivní herecký projev vyžadující výraznou dynamickou dominanci. Kreon v první scéně diktátorsky ovládne dav oslavující válečné vítězství a i v dalších situacích manipuluje s ostatními rozkazy a výhružkami utvářejícími atmosférou strachu. Šokujícím je pro něj setkání s Isménou, která ho - na rozdíl od ostatních reagujících na jeho projev buď podlézavým lísáním (Hlídač) nebo zatvrzelým vzdorem (Antigona) - ve vrcholném dramatickém momentu jejich dialogu láskyplně obejme. To je okamžik, který dokáže přečíst pouze jako zákeřnou ženskou zbraň, což ho přivede k rychlému rozhodnutí nechat obě sestry popravit. Následující dialog s Haimonem je jeho marným bojem o udržení rodičovské autority vůči vzdorujícímu synovi. Závěrečný monolog je esencí zhrouceného člověka, který kvůli vlastní neústupnosti ztratil své nejbližší. |