V originále
Historiograficko-dokumentaristická práce vztahující se k dějinám divadelní kultury patří k základním způsobům výzkumu, vypovídajícím o hodnotě divadelní kultury v historických souvislostech s využitím uvažování nejen divadelněvědného, ale také muzikologického, religionistického, etnografického, antropologického či genderového. Výzkum spočívá pochopitelně na soustavném získávání nových poznatků o dějinném postavení člověka či přímo lidské společnosti, která divadlo vytvářela nebo jej nějakým způsobem vnímala, akceptovala, případně i odvrhovala. Takový výzkum, postavený zejména na kultivovaných znalostech historika-badatele, stejně jako na jeho schopnosti zaměřit se na konkrétní téma, v souladu s archivním materiálem vytvořit co nejucelenější obraz kontextově-dokumentárního stylu, představit daný divadelní jev (osobnost, soubor atd.) v co nejvýstižnější podobě, může přinést významné sdělení zásadní pro obohacení dosavadních znalostí divadelněvědných oborů.
In English
We can conduct anthropological research on this just as we can on any other mimetic behavior re-presenting reality. Since ancient cultures, theatre has used a mixture of means to appeal to the audience’s consciousness while re-presenting reality, masking and uncovering the characteristics of society and forcing the audience to engage in self-reflection. If we consider the fact that humankind invented, during its existence, only a few important discoveries that led to progress, storytelling would be in the top ten (next to music, crafts and arts, festivities and gossip and hearsay). Thousends of years later and narration still has a huge social position which we, the humankind of technical revolution and so called civilisation, take for granted.A story has an emotional potention which is strenghtening the impact of the received information. Most of all, storytelling is building bridges in the educational process and helps to establish connections that are respectful and healthful for both sides.