Vznik a vývoj profesionální české divadelní kultury, která se rodila ve složité době osvícenské a narážela na četné překážky i ve století romantismu je pevně svázán s existencí stabilních divadelních provozů (fungujících až do definitivního ukotvení stálého českého divadla v budově Prozatímního, posléze Národního divadla v Praze, tedy od roku 1862) i cestujících, tzv. kočovných, společností a skupin, migrujících v mnoha jazykových vrstvách a s různorodým repertoárem tehdejší Evropou. Existence těchto skupin, jež ještě v preromantické fázi komunikují s divákem zejména německy, v rodícím se romantismu pozvolna přibírají několik představení v češtině, vede postupně – tedy od třicátých let devatenáctého století k podnětům, které s polovinou století umožní vznik mnoha dalších českých skupin tohoto typu. Vzrůstající počet českých představení pak mnohde posilovala aktivita ochotnictva, podílejícím se svou aktivitou rovněž na obnově českého jazyka. Od listopadu roku 1867, kdy vešel v platnost nový zákon o právu spolčovacím, s nímž souvisí vznik spolkové aktivity, jejíž doménou se rovněž stávala divadelní tvorba, se statistiky českých představení ještě více navyšovaly. Hereckých rodů, jejichž počátky byly spojeny s existencí kočujících společností v devatenáctém století, a jejichž potomci se i ve století dvacátém i jednadvacátém stále udržují v těsném kontaktu s uměním, tedy nejen divadelním, zůstává v pevném svazku s divadelní, později filmovou, televizní a rozhlasovou tvorbou hned několik. Příkladem takového rodu je i linie založená Marii Peškovou, rozenou Tammovou (1846–1927) a Josefem Peškem (1840–1906), jejichž tři dcery se staly rovněž herečkami a zejména děti nejstarší z nich, Emy Pechové, udržovaly rodinný svazek s divadlem až do osmdesátých let minulého století.