V originále
Příspěvek je primárně sebereflexí autora coby divadelního diváka, pokoušejíce se rekonstruovat principy a příčiny svého autorova okouzlení divadlem a uchopit je coby zážitkovou matrici, kterou autor příspěvku již coby „profesionální divák“ v divadle od té doby vytrvale hledá a se kterou – ať vědomě či podvědomě – konfrontuje vše viděné. Pokouší se pak na konkrétních příkladech inscenací zhlédnutých (převážně na festivalech) během roku 2021 pojmenovat, jak tyto divácké potřeby a preference proměnila právě změněná pandemická pauza. Speciální pozornost pak autor stran konstrukce diváckého zážitku věnuje dvou odvěkým a svým způsobem protikladným tužbám divadelníků – tou první je touha nabídnout divákovi fiktivní svět, do kterého bude bezezbytku vtažen, neboť mu bude připadat bohatší, komplexnější a poutavější než svět jeho životní každodennosti; tou druhou pak snaha vytvořit něco, co nebude diváky konzumováno jen jako lépe či hůře zkonstruovaný estetický artefakt, ale dosáhnout toho, aby se pro diváka na jevišti něco „stalo doopravdy“. Jako příklad pozoruhodného úsilí o skloubení autenticity a iluze zároveň pak jsou rozebírány dvě produkce režiséra Milo Raua – inscenace Rodina (NT Gent) a film Nové evangelium.
Anglicky
The paper is primarily a self-reflection of the author as a theatrical spectator, attempting to reconstruct the principles and basis of his very first fascination with theatre. In the paper, fascination is understood as an “experience matrix” through which the author – now in the position of “professional spectator” – has been exploring theatre steadily ever since and confronting everything seen (whether consciously or subconsciously). He analyses the way how the pandemic transformed the needs and preferences of the audience, giving concrete examples of the productions he saw during the year at festivals (after the end of imposed “spectating abstinence”). Special attention is paid to the field of constructing the spectator’s experience according to two agelong desires of theatre makers, which are, in a way, contradictory. The first is the desire to offer the spectator a fictional world into which she/he will be fully drawn, because she/he will find it richer, more complex, and more engaging than the world of his or her everyday life. The second is the desire to create something that is not only consumed by the spectators as a better or worse-constructed aesthetic artifact, but to make something “real” on stage for the spectator. Two productions by the director Milo Rau –The Family (NT Gent) and the film The New Gospel – are discussed as examples of the remarkable effort to combine authenticity with illusion at the same time.