Studie se zabývá vývojem scénografie a prostředků výtvarného divadelního a filmového jazyka v oblasti loutkové inscenace, seriálu, filmu s divadelními loutkami, zejména v Československé televizi a Krátkém filmu mezi lety 1980–1990. Sleduje, jak se scénografické pojetí i tvarosloví inscenací a filmů s divadel-ními loutkami vyrovnávalo s dobovou zkušeností divadla a poetikou filmové loutkové animace, za jakých okolností a s kterými autory vznikal a postupně se etabloval osobitý loutkářský výtvarný televizní a filmový jazyk, analyzuje základní tendence, které posouvaly scénografické postupy k tvořivosti a fantazii – obrazi-vou předmětnost, která je dána vztahem mezi iluzivností a antiiluzivností. Analýza těchto procesů na po-zadí politického a kulturního klimatu osmdesátých let se pokouší tyto změny loutkářského jazyka systematizovat a zobecnit.