Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
1
Anotace:
Studie se zabývá vývojem scénografie a prostředků výtvarného divadelního a filmového jazyka v
oblasti loutkové inscenace, seriálu, filmu s divadelními loutkami, zejména v Československé televizi
a Krátkém filmu mezi lety 1970–1980. Sleduje, jak se scénografické pojetí i tvarosloví inscenací a
filmů s divadelními loutkami vyrovnávalo s dobovou zkušeností divadla a poetikou filmové loutkové
animace. Za jakých okolností a díky kterým autorům vznikal a postupně se etabloval osobitý loutkářský
výtvarný televizní a filmový jazyk. Analyzuje základní tendence, které posouvaly scénografické
postupy k tvořivosti a fantazii – černé divadlo, ekranizaci, masky, herce vedle loutky a další, které
ve své době značně rozšířily i sám pojem loutkového divadla. Analýza těchto procesů na pozadí
politického a kulturního klimatu sedmdesátých let se pokouší tyto změny loutkářského jazyka systematizovat
a zobecnit.
Klíčová slova:
Loutka, scénografie, loutkářská scénografie, loutková inscenace, loutkový seriál, film s divadelní
loutkou
Abstract:
The study deals with the development of stage design and visual resources of theater and film language
in puppet productions, series, movies with theater puppets, especially in the ČST (Czechoslovak
television) and Krátký film Praha (Short film Prague) between 1970-1980. We see how the
concept of scenography and morphology productions and films with theatrical puppets terms with
the contemporary experience of theater and film poetics of puppet animation. Under what circumstances
and with which the authors created and gradually established a distinctive puppet art
television and film language. The study analyzes the basic tendencies which shifted scenographic
procedures to creativity and imagination - nation - black theater, ecranisation, masks, puppets and
actors alongside others, which at that time have greatly expanded the concept of puppet theater.
On the other hand but also a return to classic wooden puppet. Analysis of these processes in the
background of the political and cultural climate of the seventies attempting these changes puppetry
language systematize and generalize.
Key words:
Puppet, set design, scenography, stage design puppetry, puppet performances, puppet show, film
with theatrical puppet
Studie je výstupem grantového projektu specifického vysokoškolského výzkumu Divadelní fakulty JAMU
v roce 2014.
Pavel Jirásek
Loutka mezi divadlem, filmem a televizí
1970–1980
Výtvarný jazyk televizních pořadů a filmů s divadelní lout-
kou
Rozvoj divadelní, filmové a televizní tvorby s loutkami po roce 1970
„Loutkám už dávno nestačí primitivní paraván jarmarečního komedianta. Pronikly do složitého nitra divadelních
budov, objevily se na celuloidových proužcích filmu, přicházejí dokonce ke každému divákovi do
bytů prostřednictvím televizního přijímače. Tradice divadelních loutek je prastará a bohatá. Trvání a zkušenosti
filmových loutek nejsou zdaleka tak rozsáhlé, ale význam a proslulost loutkového filmu mnohokrát
přesahují míru jejich stáří. Loutky v televizi mají za sebou teprve několik dětských krůčků.“
JAROŠ, Jiří. Loutky v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 3, s. 6.
Období sedmdesátých let dvacátého století bylo v českém loutkářství podobně jako v celé české kultuře
desetiletím nástupu „normalizace“ a od roku 1971 také „reálného socialismu“, který postupně mnohdy
směřoval nikoliv k ušlechtilému umění, jež povznáší vědomí socialistického člověka, ale především k zavedení
svérázné konzumní společnosti, kdy se každý stará o sebe a svojí rodinu, přičemž volný čas tráví
sportovními aktivitami nebo sledováním televize. Televizní obrazovku tak postupně zaplnily estrády
s množstvím populárních pěveckých hvězd a bohatá paleta normalizačních seriálů.1 Pro tento typ normalizační
kultury se staly obecně příznačnými spíše charakteristické „pokleslé“ produkty popkultury nežli „vysoké“
umělecké žánry, protože určujícím kritériem normalizační kultury se stala nakonec přeci jen
popularita a masová konzumovatelnost.2 Značná podpora filmové a televizní tvorby v sobě skrývala jistou
ambivalenci:
„Za masivní státní dotace vyžadoval režim dvojí službu. Vedle ideologické podpory to byl především zdánlivě
ideologicky neutrální požadavek ,masové zábavy‘, která se stala neoddělitelnou součástí konzumního
života drtivé většiny společnosti.“3
Přesto nás dodnes překvapuje dvojstrannost faktu, jak málo se určitý a poměrně široký okruh filmové a
televizní tvorby vyprodukované během normalizace zabývá přímým propagováním ideologie socialismu.
Dokonce v mnoha filmech zrozených v éře reálného socialismu je řešena zcela jiná tématika nežli politika.
Tabuizace možnosti zpochybňovat danou politickou konstelaci jakoby místo rezignace v určitém slova
smyslu umění nasměrovala k jiným, paradoxně snad elementárnějším problémům lidské existence. Nor-
1
Více viz in KOPAL, Petr. Film a dějiny 4. Normalizace. Praha: Václav Žák – Casablanca, Ústav pro studium
totalitních režimů, 2014.
2
Více viz in MERVART, Jan. Kultura v karanténě. Umělecké svazy a jejich konsolidace za rané normalizace.
Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015.
BREN, Paulina. Zelinář a jeho televize. Kultura komunismu po pražském jaru 1968. Praha: Academia, 2013.
3
PTÁČKOVÁ, Brigita. Hraný film v období normalizace (1970-1989). In. PTÁČEK, Luboš. Panorama českého
filmu. Olomouc: Rubico 2000, s. 157.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
2
malizační kultura tak zřejmě – nechtíc, nevědomě i leckdy jako vzdor vůči oficiální ideologii – vyprodukovala
řadu podstatných filmových děl, jejichž význam pro českou kulturu je všeobecně uznáván.4 Oblast,
kde se tato teze potvrzuje poměrně markantně, je animovaný film zahrnující film loutkový a v mnohém i
řada televizních projektů s divadelní loutkou, zvláště když šlo o seriálovou tvorbu, namnoze zacílenou na
tehdy čerstvě ustavený pořad Večerníček.
České divadelní i filmové loutkářství, vnímané povšechně jako umění orientované na děti, lze srovnat
s tehdejším postavením literatury pro děti a mládež, která byla postižena normalizací nepoměrně méně
než celonárodní literatura. Zatímco celonárodní literatura byla nucena si vytvořit rovnocennou náhradu
oficiální okleštěné literatuře v pokračující a rozvíjející se tvorbě samizdatové a zahraniční, přičemž tato
paralelní nezávislá knižní produkce dokonce představovala dominantní a umělecky nejkvalitnější část
tehdejšího českého slovesného umění orientovaného na dospělé čtenáře, v dětské literatuře zaujal vůdčí
pozici mocný, bohatě rozvrstvený proud standardní tvorby vydávané oficiálně. Ineditní a především exilová
literární produkce tu měla jen okrajové zastoupení.
Podobně jako v oblasti dětské literatury, lze i v oficiálním žánru loutkového filmu hovořit o poměrně
početném počtu umělecky závažné i standardní tvorby. V obou podnicích, které se loutkovým filmem
v sedmdesátých letech zabývaly, však panovalo rozdílné kulturní klima. V Československé televizi po nástupu
nového ústředního ředitele Jana Zelenky v srpnu 1969 přišly do vedení televize prověřené kádry
stranického aparátu a byly provedeny rozsáhlé čistky. Po kulturně otevřených šedesátých letech začala
být v dramaturgii prosazována tvrdá politická linie.5 V menší míře se tento tlak státního kulturního aparátu
projevoval implantací marxismu-leninismu do filmových děl. Daleko více se představil dohledem nad tím,
co do oficiální kultury mohlo vstoupit a co nikoliv. Dovoleno přitom bylo především to, co nevybočovalo ze
socialistického „normálu“ a „standardu“. Jedním z důsledků byla určitá krotkost, kýčovitost či měšťáckost
normalizační kultury, která obsahovala i zředěné, zkrocené a znormalizované vzory ze západní kultury.
Jiné to bylo v podniku Krátkého filmu, kde byl v letech 1969–1985 dlouholetým ředitelem Kamil Pixa,
ambivalentní osobnost a jeden ze zakladatelů StB.6 Pixa, který v letech 1945 až 1953 působil na nejrůznějších
pozicích ve Státní bezpečnosti, dokázal svou autoritou vést Krátký film dramaturgicky značně
samostatně a za jeho působení zde vznikla řada pozoruhodných filmů. Patrně také v rivalitě tajných služeb
v oblasti filmové výroby dokázal vytvořit prostředí pro režimu nepohodlné filmaře a prosadil značně
artistní projekty včetně projektů překračujících zaměření studia.
Také české divadelní loutkářství zaznamenalo během sedmdesátých let značný vývoj, navíc po celou dobu
víceméně stálo v politickém stínu, na rozdíl od média Československé televize. Už na konci šedesátých
let, během X. kongresu mezinárodní loutkářské organizace UNIMA, kdy zároveň československé profesionální
loutkářství oslavovalo dvacet let od svého vzniku, bylo během přehlídky konstatováno, že v předchozích
letech došlo k značné diferenciaci uměleckých názorů a postupů a že už nelze hovořit o „nějakém
jednotném modelu československého loutkového divadla, o jediném stylu a univerzálním repertoáru.“7
Tyto vývojové trendy byly nakonec korunovány v druhé polovině sedmdesátých let zejména na loutkové
scéně DRAK v Hradci Králově vznikem tzv. fenoménu syntetické scénografie, která využívala autentickou
konkrétnost materiálu či prostředí, jež se teprve rozehráním hercem či loutkou měnilo v metaforu.8 Se
vznikem tohoto „jevištního stroje na významy“ a postupnou proměnou dekoračního objektu v herce či
loutku dospěla česká loutková „syntetická a akční scénografie“ k vrcholu.9 Jako taková získávala nejen
značnou státní podporu, ale i úspěchy na mezinárodním kulturním poli.10
4
BLAŽEJOVSKÝ, Jaromír: Normalizační film. Cinepur 11, 2002, č. 21, s. 8–11.
5
Více viz in KOLEKTIV: Čísla a fakta o Československé televizi, účelová publikace. Praha: ČST 1978.
STRASMAJER, Vladimír a kol.: Cesta k divákovi, Dvacet let Československé televize. Praha: ČST 1973.
6
TOMEK, Prokop: Kamil Pixa – historie jedné kariéry. Dějiny a současnost 2000, č. 3, s. 27–30.
7
BEZDĚK, Zdeněk. Československá loutková divadla 1949/1969. Praha: Divadelní ústav, 1973, s. 12.
8
CÍSAŘ, Jan. Drak v souvislostech. Československý loutkář 28, 1978, č. 10, s. 227–228.
9
Více viz in MAREŠOVÁ, Sylva. Hradecká loutkářská scénografie. In: Dvořák, Jan, ed.: DRAK. Praha, Pražská
scéna, 2001, s. 27–30.
10
Více viz in VONDÁČKOVÁ, Zora. DRAK. Hradec Králové, Divadlo DRAK, 2008.
DVOŘÁK, Jan, ed.: DRAK, Praha, Pražská scéna, 2001.
Je jisté, že česká divadelní, filmová i televizní loutka se těšila v sedmdesátých letech značné konjunktuře.
Ta však byla zapříčiněna nejen jejím autonomním vývojem, ale také vnější krizí jiných uměleckých oblastí,
které byly podstatně tvrději postiženy zákazy a cenzurou. Konečně za jejím vzestupem stála i celosvětová
kulturní situace, v níž se loutka jak divadelní, tak i filmová stala mimořádně kreativním a oblíbeným prostředkem
uměleckého vyjádření.11
Výtvarný styl a poetika divadelní loutkářské scénografie v 70. letech
„Přelom šedesátých a sedmdesátých let vtiskoval výtvarníkovi na jevišti loutkového divadla do rukou
všechny prvky, možnosti a řekněme i trumfy. […] Do divadelní praxe vstoupila všestranně silná generace,
s výraznou představou obrazivé a mnohovýznamové poetiky loutkového divadla, která daleko překračovala
hranice umění určeného pouze dětem. Aspirovala na syntetický jevištní tvar, v němž ovšem výtvarný
prvek zaujímá – pokud inscenace nepřestává pracovat s loutkou – doslova klíčové místo.“
MAREŠOVÁ, Sylva. Česká loutkářská scénografie: 70. a 80. léta. Praha: Divadelní ústav, 1987, s. 7, 8.
Během mezinárodní výstavy jevištního výtvarnictví a divadelní architektury Pražské quadriennale '7912
získal v tematické sekci „Loutka“ stříbrnou medaili František Vítek,13 osobitý loutkářský tvůrce – scénograf,
sochař, loutkářský praktik a technolog působící tehdy převážně na scéně loutkového divadla Drak v
Hradci Králové, který s neobyčejnou citlivostí snoubil ve svých inscenacích postupy starých loutkářských
řezbářů s dramatickým cítěním, formujícím podobu loutkového divadla 60. a 70.let.14 Toto ocenění lze
v přeneseném slova smyslu chápat obecně jako uznání kvalit tehdejší československé loutkářské scénografie
v mezinárodním kontextu.15
Zatímco v padesátých letech byl položen základ ke zřízení profesionální sítě loutkových scén v duchu konzervativního
umění socialistického realismu, v šedesátých letech se v devíti českých kamenných loutkových
divadlech především postupně rozpadl klasický a uměřený řád javajkových loutek s plošnými
kulisami i řád akademických uměleckých principů, napodobujících divadlo velkého herce. Nahradily je
experimenty, při nichž bylo hojně využíváno principů černého divadla, nejrůznějších typů loutek z mnoha
druhů materiálů včetně masek, vpádu živého herce na jeviště vedle loutky a konečně návratu k poetice
řezané české marionety,16 jejímž „apoštolem“ byl v českém prostředí právě František Vítek17 v divadle
DRAK.18
Tento proces popsal významný loutkářský scénograf Václav Kábrt na konci sedmdesátých let jako diferenciaci
hodnot:
11
(syn). Proč loutka? Scéna 4, 1979, č. 10, s. 2.
12
Česká expozice na PQ. Československý loutkář 29, 1979, č. 8–9, příloha.
13
HALÍK, Jindřich. Nejprostší zázraky. Československý loutkář 29, 1979, č. 10, s. 225–226.
PAVLOVSKÝ, Petr. Revue Marionet. Československý loutkář 29, 1979, č. 10, s. 227.
14
Více viz in GABRIELOVÁ, Jarmila: Kronika Pražského quadriennale. Praha: Divadelní ústav, 2007.
15
MAJEROVÁ, Marie. PQ 1979, zahraniční loutkářské expozice. Československý loutkář 29, 1979, č. 8–9, s.
181, 182.
16
Výstava loutkářské scénografie Plzeň 1976. Československý loutkář 27, 1977, č. 2, obálka.
17
Více viz in KOLEKTIV: František Vítek a Věra Říčařová: Jeden život: cesta dvou legend českého loutkového
divadla. Chrudim: Muzeum loutkářských kultur 2013.
18
CIKÁNEK, Milan. DRAK. Scéna. Čtrnáctideník Svazu českých dramatických umělců pro otázky divadla, filmu,
rozhlasu a televize 2, 1977, č. 7–8, s. 11.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
3
„V rozmanitosti stylů se objevuje širší zájem o současnější divadelní výraz. I loutková divadla začínají budovat
svou vlastní tvář, a to nejen jako celek, ale i jednotlivá divadla se výrazně diferencují a jako celek se
vzdalují svému modelu – činohernímu divadlu.“19
Kvantum loutkářských projektů z počátku sedmdesátých let tak rozvíjelo mnohostrannou a různorodou
podobu loutkářské scénografie, navíc silně podpořenou novou přicházející generací tvůrců z atelieru Richarda
Landra z pražské DAMU, před níž stál především problém vytvořit v loutkové inscenaci:
„ne prostředí, jako v letech padesátých, ne atmosféru, jako v šedesátých letech, ale jednotící prostor,
v němž dva herecké živly [loutka a herec] najdou každý svůj vlastní řád a zároveň řád a systém jednotí-
cí.“20
Snaha o zvýraznění profilu divadel vedla k tomu, že se začala prosazovat tvorba, která inklinovala
k divadlům tzv. malých forem, vyslovení se před svými generačními vrstevníky, a která tak přirozeně vracela
médium loutky dospívajícímu či dospělému divákovi.21 Tím, jak se práce loutkového divadla začala
vzdalovat dětskému diváku, kterému byla určena víceméně direktivně od konce čtyřicátých let, naplňovala
zároveň svým originálním způsobem chybějící kritické a srovnávací postuláty s činoherním divadlem.22
Tato nová tvorba však přinesla ještě jeden významný příspěvek ke způsobu práce na loutkových scénách
a to tzv. týmovou spolupráci na inscenacích. Ta pak dodefinovala režijně scénografické změny ve smyslu
akční scénografie a syntetického díla, které proběhly ve znamení hledání cesty k otevření prostoru pro
živého herce, vymezení výtvarně–prostorových spojnic mezi člověkem a loutkou.23 Sylva Marešová k tomu
dodává:
„O řešení tohoto problému se pokusili dva nejvýznamnější scénografové této doby. Pavel Kalfus a Petr
Matásek. Kalfus navazuje na výtvarnou tradici klasického loutkového divadla a obohacuje ji o emotivní,
lyricky laděný pohled. Matásek vytváří především prostřednictvím centrálního stavebnicového objektu
funkční a variabilní scénu, která umožňuje nejen měnit hrací prostory, ale i evokovat různé významové
roviny. Představuje ryze dramatický proud loutkářské scénografie, výrazně ovlivňující režijní pojetí insce-
nace.“24
Václav Kábrt komentoval práci tvůrčího týmu hradeckého divadla DRAK také nanejvýš výstižně:
„Tato představení, která do krajnosti využívají metaforičnosti jevištních výrazových prostředků loutkového
divadla i záměrné stylizace hereckého projevu činoherního, dovolují zpracovávat témata klasické činoherní
oblasti jinak nedostupná. Navíc jsou svým syntetickým projevem atraktivní i pro zhýčkaného, divadlem
unaveného diváka.“25
Společně s Pavlem Kalfusem a Petrem Matáskem se na profilu českého loutkového výtvarnictví podílela
celá řada dalších významných scénografů,26 mezi jinými Václav Kábrt s neobvyklým pojetím divadelního
prostoru a používáním netradičních kombinací materiálů, řezbář František Vítek svou osobitou polohou,
19
KÁBRT, Václav. Zamyšlení nad loutkářskou scénografií na PQ 1979. Československý loutkář 29, 1979, č. 8–9,
s. 180.
20
MAREŠOVÁ, Sylva. Česká loutkářská scénografie: 70. a 80. léta. Praha: Divadelní ústav, 1987, s. 8.
21
HANŽLÍKOVÁ, Eva. Starožitnost, bizarnost nebo už jen dětská hračka? Scéna. Čtrnáctideník Svazu českých
dramatických umělců pro otázky divadla, filmu, rozhlasu a televize 5, 1980, č. 10, s. 3.
22
KÁBRT, Václav. Zamyšlení nad loutkářskou scénografií na PQ 1979. Československý loutkář 29, 1979, č. 8–9,
s. 180.
23
MAREŠOVÁ, Sylva. Otazníky nad českou scénografií. Scéna. Čtrnáctideník Svazu českých dramatických umělců
pro otázky divadla, filmu, rozhlasu a televize 5, 1980, č. 4, s. 1.
24
MAREŠOVÁ, Sylva. Česká loutkářská scénografie: 70. a 80. léta. Praha: Divadelní ústav, 1987, s. 113.
25
KÁBRT, Václav. Zamyšlení nad loutkářskou scénografií na PQ 1979. Československý loutkář 29, 1979, č. 8–9,
s. 181.
26
MAREŠOVÁ, Sylva. Co má loutka v očích. Scéna. Čtrnáctideník Svazu českých dramatických umělců pro otázky
divadla, filmu, rozhlasu a televize 3, 1978, č. 19, s. 7.
MAREŠOVÁ, Sylva. Komu scénografické vavříny. Scéna. Čtrnáctideník Svazu českých dramatických umělců pro
otázky divadla, filmu, rozhlasu a televize 3, 1978, č. 1, s. 2,3.
navracející na jeviště českou tradici lidového divadla,27 Alois Tománek s dekorativní a ornamentální drobnokresbou
rozvrženou na otevřeném a oproštěném jevišti a také s totemickými či sošnými loutkami či v
Brně Ilda a Jiří Pitrovi s celou škálou výrazových loutkářských prostředků. 28 Mnozí výtvarníci se
v sedmdesátých letech inspirovali také lidovými výtvarnými motivy: Ivan Antoš, Zdeněk Bauer, Hana Cigánová,
Jaroslav Doležal, Jaroslava Žátková a další, což vedlo zpravidla k tomu, že loutkářská divadelní scénografie
sedmdesátých let byla charakterizována skrze svůj vztah ke klasické tradici řezbované loutky či
jejímu parafrázování a obecným principem hravosti.29
Proto Mezinárodní rok dítěte, který organizátory mezinárodní scénografické výstavy Pražského Quadriennalle
'79 vedl k zaměření tematické soutěže na oblast divadla pro děti (tzn. především divadla loutkového),
nebyl zdaleka jediným důvodem pro účast loutkářských výtvarníků v expozici československé
scénografie. Za krátkou dobu své moderní historie a zejména v době sedmdesátých let si loutkové divadlo
vydobylo v českém divadelnictví pevnou pozici a potvrdilo svou sounáležitost s celým divadelním uměním.30
Mezinárodní přehlídka PQ 79 tak veřejně znamenala pro scénografy „věnující se loutkovému divadlu,
vstup na významné mezinárodní kolbiště a přiznání partnerství v soutěži s ostatními druhy divadla.“31
Rok 1979 přinesl ještě tři další loutkářské výstavy: České loutkové divadlo v březnu v Domě dětské knihy
se věnovalo tradici rodinného loutkového divadla, půlroční výstava České a slovenské loutky
v Národopisném muzeu v Petřínských sadech přinesla možnost srovnání loutkářské tradice s tehdejším
aktuálním stavem a konečně podzimní výstava Divadlo a film dětem ve Státní knihovně v Klementinu
připomínalo styčné plochy obou médií.32 Na konci sedmdesátých let bylo tedy české divadelní loutkářství
na jednom z vrcholů sinusoidy svého vývoje a jako takové ovlivňovalo i televizní loutkářství především
v oblasti záznamů představení z regionálních loutkových scén, neméně pak i skrze původní televizní loutkářské
inscenace, na kterých se podílely v Brně a Ostravě pravidelně tvůrčí týmy zahrnující umělce
z divadel i tvůrce ze strany televize zároveň.
Výtvarný styl a poetika filmové loutkové animace v 70. letech. Její vliv na televizní loutkářskou scénografii
„Celý vývojový proces poválečného loutkového filmu u nás je v podstatě řetězem osobitých a neopakovatelných
stylů jednotlivých tvůrců, určovaných jejich přístupem k loutce: Trnkův byl založen na kultivovaném
výtvarném pojetí, jež se projevilo jistým uvolněním v dějové rodině, Zeman se v loutkovém filmu
koncentroval na složku dějovou a na estetické využití kombinovaných technik, Pojar, který pracoval
s loutkou jako animátor, se orientuje i v režijní práci na vyčerpání možností pohybu a jeho asociativních
schopností.“
BENEŠOVÁ, Marie. Jaroslav Boček a jeho názory na loutkový film. Československý loutkář 22, 1972, č. 11,
s. 12.
V oblasti animovaného a potažmo také loutkového filmu byla přes veškeré politické zásahy léta sedmdesátá
dobou, kdy v Krátkém filmu mohutně stoupala produkce jak vlastních programových snímků, tak
27
PAVLOVSKÝ, Petr. Divadlo jednoho herce. Československý loutkář 31, 1981, č. 12, s. 270, 271.
28
MAREŠOVÁ, Sylva. Česká loutkářská scénografie: 70. a 80. léta. Praha: Divadelní ústav, 1987, s. 125.
29
VOTRUBA, Jan. Inovace přirozenosti. Budoucí možnosti. In. VOTRUBA, Jan a kolektiv. Malí velikáni, O loutkovém
divadle. Liberec: Severočeské nakladatelství 1986, s. 85– 112.
30
KÁBRT, Václav. Zamyšlení nad loutkářskou scénografií na PQ 1979. Československý loutkář 29, 1979, č. 8–9,
s. 180.
31
MAJEROVÁ, Marie. PQ 1979, zahraniční loutkářské expozice. Československý loutkář 29, 1979, č. 8–9, s.
181.
32
ČERNÝ, František. Pražské loutkářské výstavy. Scéna. Čtrnáctideník Svazu českých dramatických umělců pro
otázky divadla, filmu, rozhlasu a televize 5, 1980, č. 10, s. 6.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
4
také významně seriálová výroba pro Československou televizi.33 Jestliže v padesátých letech bylo realizováno
průměrně ročně 7,5 distribučních filmů, v šedesátých letech jich už bylo kolem 20 a v letech
sedmdesátých 26.34 Filmový historik Jan Poš sedmdesátá léta rozděluje mezi dvě období, přičemž
prvním periodizačním obdobím je doba od konce padesátých let do roku 1973, která souvisí především
s žánrovým rozvětvením loutkového filmu a zároveň i důrazem na výtvarné řešení filmu. Druhé období
v letech 1974–1988 podle něj charakterizuje ve výtvarné oblasti posun k její specifikaci, rozšíření a prohloubení,
ale zároveň i k jejímu zjednodušení. A to jak u stoupajícího počtu filmů natáčených pro distribuci,
tak zejména také u zakázkových večerníkových seriálů pro Československou televizi, kdy býval stále
častěji uplatňován požadavek podmínky, aby výtvarný návrh nekladl na realizaci snímku přílišné nároky.35
Povšechně si vedl lépe kreslený film, protože po smrti Jiřího Trnky nastal v loutkovém filmu jistý generační
útlum.36 Během sedmdesátých a následujících osmdesátých let postupně prochází studii Krátkého filmu
nová generace se 120 novými jmény umělců. Převážně platí, že zatímco režiséři či animátoři byli zaměstnanci
studií, výtvarníci nikoliv. Pokud nespojili svou profesi s animací či režií, museli se během vzniku
filmu zpravidla věnovat ještě dalšímu povolání.
K výtvarníkům, kteří se filmu věnovali systematicky a trvale, patřil v té době pouze Miroslav Štěpánek.37
Koncentrovaná Štěpánkova loutková tvorba spojená především s pohádkou podle předlohy Karla Jaromíra
Erbena o Jabloňové panně, kterou od prokletí zlé čarodějnice osvobodí opravdová láska, je považována
za jeden z mezníků vývoje českého potrnkovského loutkového filmu.38 Film Jabloňová panna z roku 1974
v režii Břetislava Pojara byl dobovými recenzenty vyzdvihován především za vizuální styl situující dílo do
středověku, kde pohádkově filmová loutka Štěpánkova získala zasněný a sugestivní výraz vyvolávající
představy gotických maleb a plastik. Přičemž „hra loutek je založena na náznacích, nápovědích, zámlkách
a detailu, má širokou výrazovou škálu.“39 Dlužno poznamenat, že zejména výraz loutek kromě inspirace
středověkými knižními iluminacemi nezapře tradici trnkových loutek či řezbářskou tradici českých divadelních
loutkářských oficín přelomu 19. a 20. století. Kateřina Pošová loutky z Jabloňové panny charakterizuje
detailně:
„Štěpánkovy loutky jsou právě tak neodmyslitelné bez poznání tvarosloví a dušesloví expresionismu i
poetismu, jejichž ozvuky v nich zcela zřetelně objevujeme, jako jsou nemyslitelné bez reminiscencí líbezných
úsměvů gotických madon, prostoty dětských kreseb, romantického ruměnce i drastického naturalismu
poezie poutí bez bizarního půvabu naivních umělců i bez citové čistoty a svěžesti lidového umění.“40
Také následující volný pětidílný loutkový seriál Zahrada (1974 – 1977) Břetislava Pojara41 natočený podle
stejnojmenné knížky Jiřího Trnky potvrdil, že právě jeho výtvarník Miroslav Štěpánek významnou měrou i
autorsky dodefinoval mnohé ze specifických rysů české animované kinematografie sedmdesátých let.42
Série vypráví v pěti epizodách – Milovník zvířat (1974), O té velké mlze (1975), Jak ulovit tygra (1976), O
myších ve staniolu (1977), Velryba Abyrlev (1977) – o tajemné zahradě, kterou objeví čtyři malí kluci a v
níž se setkají se záludným kocourem, kouzelným trpaslíkem a sečtělou velrybou.43 Jan Poš Štěpánkův
respektující přístup k myšlence i látce filmu charakterizuje ve srovnání s předcházejícím krátkometrážním
animovaným seriálem Pojďte pane, budeme si hrát (1965–1973):
33
POŠ, Jan. Výtvarníci animovaného filmu. Praha: Odeon 1990, s. 72.
34
Tamtéž, s. 140.
35
HOŘEJŠÍ, Jan. Český animovaný film: Tradice, tvorba, perspektivy. Film a doba 18, 1972, č. 12, s. 656–661.
36
POLENSKÁ, Radka. Animovaný film. In. PTÁČEK, Luboš. Panorama českého filmu. Olomouc: Rubico 2000, s.
411.
37
POŠ, Jan. Výtvarníci animovaného filmu. Praha: Odeon 1990, s. 88.
38
POŠOVÁ, Kateřina. Úvahy nad krabicí loutek. Film a doba 19, 1973, č. 12, s. 613–617.
39
BENEŠOVÁ, Marie. Loutkové filmy v roce 1975. Československý loutkář 25, 1975, č. 3, s. 63.
40
POŠOVÁ, Kateřina. Úvahy nad krabicí loutek. Film a doba 19, 1973, č. 12, s. 613.
41
POŠOVÁ, Kateřina. Loutkář. Film a doba 20, 1974, č. 4, s. 236–239.
42
TIBITANZL, Jiří. Studio Jiřího Trnky. In: Panáčci na plátně. Praha: Čs. filmový ústav 1989, s. 79–83.
43
BENEŠOVÁ, Marie. Loutkové filmy v roce 1975. Československý loutkář 25, 1975, č. 3, s. 63.
„V Pojarově pětidílné transkripci Trnkovy Zahrady jsou jeho plošky a opět reliéfní loutky sice méně proměnlivé,
ale neméně krásně ztřeštěné a hravé. Nikde nepocítíme přejímání Trnkových ilustrací ani sebemenší
odklon od polohy Trnkovy literární předlohy.“44
Výtvarně osobitě a uceleně orientovanou byla také výtvarná animační tvorba spojená s jednou z nejplodnějších
osobností českého filmu – kreslířem, filmovým kritikem, esejistou, režisérem, scenáristou hraných
i animovaných filmů – Jiřím Brdečkou. Ten v roce 1966 přizval k výtvarné spolupráci na filmu Do lesíčka
Františka Brauna, naivistického výtvarníka, jehož mimořádného poetického talentu už dříve využíval Jiří
Trnka. Na základě lidové písně tak vznikl ploškový snímek umně kombinující moderní výrazové kinematografické
prostředky s insitním uměním a poetikou navracející se k půvabu pozdního rakousko–uherského
kýče. Když ještě na konci šedesátých let autor v roce 1969 zrealizoval svůj scénář na vlastní námět O
starém psu Bodříkovi, jeho výtvarný jazyk zaujal natolik, že se mu otevřela možnost výtvarné spolupráce
na filmech Břetislava Pojara, Václava Bedřicha, Martina Hoffmeistera a Ivana Renče, přičemž všem vtiskl
během sedmdesátých let svůj unikátní rukopis.45
Jiří Brdečka přizval v roce 1971 výtvarnici Evu Švankmajerovou k realizaci temné balady s hrůzostrašným
příběhem vojáka, který se po dvaceti letech vrací domů, přičemž rodiče ho nepoznají, oloupí a zavraždí. V
ploškovém filmu díky ní pozoruhodným způsobem ožilo kouzlo starých kramářských písní a zejména poetika
jejich naivního obrazového doprovodu.46 Jestliže byl Štěpánkův výtvarný projev moderním animačním
vyjádřením respektujícím tradici par excellence, výtvarný svět Františka Brauna i Evy Švankmajerové byl
citlivou reminiscencí na melancholii pokleslého a kýčovitého světa lidových tisků 19. století.
Jinou podobou rozvoje animační loutky v sedmdesátých letech představovala tvorba ilustrátorky Dagmar
Berkové, která získala značné úspěchy knihami pro děti a mládež, zejména klasických světových autorů,
jako byli Lewis Carroll nebo Hans Christian Andersen. Osobité barevné vidění spolu s dramatickým vyjádřením
na ploše ilustrace ji nakonec přivedlo nejen ke spolupráci s Československou televizí v šedesátých
letech, ale později i ke spolupráci s animovaným filmem, především loutkovým. V součinnosti s filmovým
teoretikem Jaroslavem Bočkem natočila filmy s historickými tématy Svatopluk a jeho synové čili pravdivý
konec Říše Velkomoravské (1968) a Vdova z Efesu (1972),47 s režisérkou Vlastou Pospíšilovou pak pohádkový
příběh o odvaze, obětavosti a věrnosti chudé dívky Maryšky O Maryšce a vlčím hrádku (1979). Tři
etudy pro animátora s dohrou z roku 1977 s názvem „Tři etudy (Komár, Slavík, Provaz) s loutkou inspirované
comedií dell'arte“ vznikly opět podle námětu Jaroslava Bočka, který ho také sám režíroval. Snímek
vyniká především bravurní animací, jež hraje významnou roli ve třech komických číslech varietních umělců
s vtipnou dohrou. Grafička a ilustrátorka Dagmar Berková výtvarně přispěla do filmu podmanivou a tajuplnou
atmosférou, která osloví i dospělé publikum. Jan Poš charakterizoval její styl slovy:
„Její loutky byly méně stylizované a s hlavičkami portrétněji modelovanými než loutky Trnkovy, znamenitě
charakterizovaly své role. Jednotlivým inscenacím dovedla dát přesnou a výraznou, reálnou i poetickou
atmosféru. Její filmy jsou přesvědčivým dokladem rozdílu mezi eklektickým tradicionalismem a citlivým
tvůrčím rozvíjením těch nejlepších tradic.“48
K dalším parafrázím české loutkářské tradice vedoucí ve výtvarném výrazu až do 19. století se přihlásila
Milada Kučerová také spoluprací s řezbářem Janem Tippmanem. Během sedmdesátých let se v jejím
výtvarném ztvárnění na plátna kin postupně dostaly filmy několika režisérů Staroměstský orloj (1976),
Faustův dům (1977), Jeruzalémská ulice (1977) a Daliborka (1978), tematicky těžící ze staropražských
legend, v nichž se autorce podařilo také výtvarnou stylizací loutek z rodu řezbářských mistrů 19. století
vyvolat atmosféru dob dávno minulých. Navíc výtvarnice dokázala bezpečně odstínit scénografickou náladu
odlišných příběhů, i když výtvarný rukopis zůstal jednotný.
44
POŠ, Jan. Výtvarníci animovaného filmu. Praha: Odeon 1990, s. 90.
45
POŠOVÁ, Kateřina. František Braun. In: ULVER, František. Animace a doba. Praha: Film a doba. Sdružení
přátel odborného filmového tisku, 2001, s. 199, 200.
46
POŠ, Jan. Výtvarníci animovaného filmu. Praha: Odeon 1990, s. 120.
47
Více viz in BENEŠOVÁ, Marie. Jaroslav Boček a jeho názory na loutkový film. Československý loutkář 22,
1972, č. 11, s. 12.
48
POŠ, Jan. Výtvarníci animovaného filmu. Praha: Odeon 1990, s. 108.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
5
Konečně vedle těchto výtvarníků se vyprofilovalo také několik originálních tvůrců, kteří svým novátorským
přístupem naznačili možnosti vývoje animované loutkové kinematografie pro příští desetiletí. Mezi ně
patřil zejména Jaromír Gál, který ve dvou snímcích Strážce majáku (1968) a Kuželky (1974) výrazně anticipoval
tendenci, která expresivní výtvarnou řečí s bizarními a patetickými loutkami, určujícími nejen charakter
postav či typu, modelovala celý příběh. Jaroslav Zahradník ve filmech Špacír (1972), Hliňák
(1972)49 zase použil hlínu či plastelínu, přičemž těžištěm filmu se staly právě pohybové možnosti těchto
materiálů,50 ke kterým se později v roce 1986 vrátil režisér Jindřich Polák v animačních sekvencích dětského
seriálu i filmu Chobotnice z II. patra.
V roce 1976 po realizaci dvou loutkových snímků Račte prominout (1974) a Kouzelný dědeček (1975)
natočil v roce 1976 Lubomír Beneš krátkometrážní snímek Kuťáci, který byl pilotním filmem velmi úspěšného
seriálu, z něhož dalších 8 epizod vzniklo v roce 1979 pod pozdějším názvem A je to! Seriál přinesl
po výtvarné stránce až maňáskově stylizované postavičky Pata a Mata v groteskně zvětšených proporcích
a účinkující v reálném prostředí.
Loutkovou animací se také zabývali autoři úspěšných kreslených projektů pro Večerníček Československé
televize. Například ve filmu Strašení čmeláků (1977) si Zdeněk Smetana (Pohádky z mechu a kapradí,
1968; Rákosníček a hvězdy, 1976) vyzkoušel podruhé po filmu Čára a já (1975) animovat loutku. Smetanův
výtvarný rukopis je dobře znatelný jak na stylizaci loutek, tak i na komickém animačním vedení dvou
nemotorných strašidel, které se vydávají postrašit čmeláky.
Podobně Radek Pilař ve stejné době, kdy připravoval své později mimořádně úspěšné seriály pro Večerníček
(O loupežníku Rumcajsovi, 1967; O loupežnickém synku Cipískovi, 1971) společně s režisérem Jaroslavem
Bočkem souběžně realizoval také dvě loutkové animace. V boccacciovsky laděném snímku
Sochařka z Poličky (1970) o sochařce, která napálí nejen žárlivého manžela, ale i zamilovaného pátera,
přičemž věnuje svou náklonnost nezkušenému tovaryši, stylizoval loutky i scény v posttrnkovském stylu,
ovšem se zjednodušením a posunem obličejů k dobové komerčnější stylizaci.51 Podobně i v parodickém
jarmarečním krváku O statečné Kačence aneb Krčma hrůzy z roku 1972, kde jsou jeho animační loutky,
zejména Kačenka, okrouhle a lapidárně stylizovány zcela v duchu ilustrací loupežnické Manky a Rumcaj-
ze.
K významným seriálům z tohoto okruhu tvorby pro televizi patřily také Příhody Ferdy mravence (1977),
Ferda v cizích službách (1977), Ferda v mraveništi (1977), Příhody Brouka Pytlíka (1978) zlínské Hermíny
Týrlové. Ta realizovala svůj první večerníkový seriál Ferko Mechúrik pro bratislavskou televizi už v roce
1968 a po několika kratších filmech s použitím animací z bavlnek,52 látek nebo plsti vytvořila také animovaný
televizní miniseriál pro děti o zvědavém kotěti Modroočkovi, které objevuje svět kolem sebe, získává
přátele a zkušenosti – Příběhy kocoura Modroočka.53 Byl natočený v letech 1974 až 1976 na motivy z
dětské knihy Z deníku kocoura Modroočka Josefa Koláře a ilustrátorky Heleny Zmatlíkové. Pro scénář
Jindřicha Vodičky a Marie Smržové navrhla Hermína Týrlová různými vzory pletené a háčkované aktéry,
dekorace a rekvizity. Uznávaná teoretička animovaného filmu Marie Benešová napsala:
„Akce jednotlivých epizod jsou hutnější a bohatší na situace, než tomu bylo v předešlém seriálu (plstěném),
a nechávají přitom autorce dostatečný prostor k rozvinutí osobité režie a animace, vycházející
z dětské hravosti a představ při hodnocení věcí. Postihuje charakter a nálady jen akčně antropomorfizovaného
kočičího světa a současně s ženskou citlivostí využívá možností nového výtvarného typu a materiálu
loutek.“54
49
Více viz in POŠOVÁ, Kateřina. Ochotník. Film a doba 18, 1972, č. 12, s. 670–673, příloha.
50
Více viz in BENEŠOVÁ, Marie. Loutkový film včera a dnes. Československý loutkář 23, 1973, č. 10, s. 9.
51
Více viz in BENEŠOVÁ, Marie. Co je nového v loutkovém filmu. Československý loutkář 21, 1971, č. 2, s. 13,
14.
52
Více viz in HRBAS, Jiří. Hermína Týrlová. Film a doba 21, 1975, č. 3, s. 132–145.
BERNARD, Jan. Humor, komika a tragika v díle Hermíny Týrlové. Film a doba 26, 1980, č. 9, s. 510–515.
53
Hudbu složil Zdeněk Liška, doprovodné mluvené slovo vytvořil Karel Höger. Bylo natočeno 5 dílů po 12
minutách, tedy 60 minut celkem.
54
BENEŠOVÁ, Marie. Loutkové filmy v roce 1975. Československý loutkář 25, 1975, č. 3, s. 63.
V následujících seriálových snímcích s Ferdou Mravencem se autorka navrátila k tématu, které ji uchvátilo
během čtyřicátých let a tentokrát ho zpracovala v televizně optimistickém duchu, projevujícím se jak ve
stylizaci zjednodušených náznakových dekorací, ale i simplicitních poloplastických loutkách hmyzu, držících
se předloh kreseb Ondřeje Sekory.
Jan Švankmajer, který se v sedmdesátých letech stal členem Surrealistické skupiny a zároveň po nástupu
normalizačního režimu nemohl natáčet filmy, se věnoval spíše scénografii v Činoherním klubu a výtvarné
spolupráci na filmech Oldřicha Lipského (Adéla ještě nevečeřela) a Juraje Herze (Deváté srdce). K loutce
v tomto období má blízko jen jeho snímek Žvahlav aneb šatičky slaměného Huberta z roku 1971, ve kterém
oživuje animací zevnitř reálný infantilní svět hraček a dětských her v imaginativní férii.55
Mnohé z filmů loutkové animace mohli diváci sledovat nejen v distribučních kinech, ale i pravidelně na
obrazovkách Československé televize. V roce 1977 dokonce pro druhý program vznikl pětidílný barevný
televizní cyklus Animovaný film včera a dnes, který si vytýčil zachytit v přehledu třicet let filmové kreslené
a loutkové tvorby. 56 Každý díl se snažil dokumentovat vývojové směry i formální a obsahové přístupy
k animovanému filmu.57
Ačkoliv několik výtvarníků pracovalo během sedmdesátých let souběžně pro film i pro televizní vysílání,
přímé vztahy mezi jejich poetikou nebyly obzvláště hluboké. Bylo to dáno dvěma fakty. Jednak v době
sedmdesátých let už Krátký film obecně neexperimentoval s vedenou divadelní loutkou, jednak televizní
scénografická praxe si vytvářela v pořadech s loutkou své vlastní stylistické i technologické postupy, při
nichž značně zakládala na zkušenostech z konce šedesátých let. Pokud už probíhala čilá výměna pracovních
postupů, tak byla převážně orientovaná na seriály pro pořad Večerníček. Marie Benešová soudila:
„Většina produkce animovaného filmu se dnes orientuje na seriály. Tato orientace znamená sice zvýšení
a zjednodušení produkce, zrychlení výrobního procesu, ovšem silně ovlivňuje dramaturgickou stavbu
filmu, jež směřuje často ke schematičnosti. Zájem o seriály podnítila televize. Vžily se v ní. Hlavně večerníčkovými
seriály, které uzavírají dětský den a suplují dnes čtení a vyprávění pohádek. Večerníčky ovlivnily
nejdříve filmy kreslené a postupně pronikly i do filmu loutkového, přesněji papírkového a reliéfního, které
se lépe přizpůsobují rytmu a dramaturgickým požadavkům seriálů.“58
Přesto se po celá sedmdesátá léta utvrzoval vzájemný amalgám obohacování obou pólů, filmů loutkové
animace a televizních loutkářských projektů, rozvíjející v podstatě stále ještě principy Bruselského stylu s
vyhraněnou orientací na emocionální působivost skrze vzdušnost, pohyb s důležitým prvkem světla a
jasnými či pastelovými barvami. Zcela charakteristickým se stalo používání nových materiálů, zejména
syntetických, které sebou neslo pastelové odstíny barev, či přirozenou geometrizaci scény. Také ve filmové
scénografii jako v ostatním Československém designu se často propojovaly emoce a technologie, tvary
inspirované dobýváním vesmíru a zároveň prvky z tzv. mezinárodního stylu s jeho asymetričností a excentričností,
či návratem k funkcionalismu ve strohosti a účelnosti.
Pořady s loutkou v Československé televizi
„Dosud není loutkových pořadů v naší televizi mnoho, rozhodně ne tolik, kolik by mohlo být. Budoucnost
však není jen ve zvyšování jejich počtu, ale především v kvalitě. Tady ovšem kromě subjektivních vlastností
tvůrců záleží především na možnostech a podmínkách. A tu je třeba také hned říci, že loutkové pořady
patří v televizi k nejnáročnějším. Potřebují speciální scénáře, výjimečně dlouhé údobí příprav, zvlášť rozsáhlou
a pečlivou výtvarnou práci a mimořádné podmínky natáčení. V konečném součtu to znamená, že
loutky v televizi přijdou poměrně dost draho. Na druhé straně se zas finanční náklady a všechna námaha
vyplatí, je li dobrý ohlas diváků a umožní li kvalita provedení, aby se pořad reprízoval a případně i prodal
do ciziny.“
55
ŠALAMOUNOVÁ, Eva. Žvahlav. Film a doba 18, 1972, č. 3, s. 166–169.
56
(z) Animovaný film včera a dnes. Československý loutkář 27, 1977, č. 8–9, s. 215.
57
Scénář Jan Hořejší, režie Bruno Šefranka.
58
Více viz in BENEŠOVÁ, Marie. Loutkový film včera a dnes. Československý loutkář 23, 1973, č. 10, s. 9.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
6
JAROŠ, Jiří. Loutky v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 3, s. 6.
Během sedmdesátých let se vysílání Československé televize pro děti a mládež stabilizovalo v určitých
časových pruzích, přičemž objem výroby postupně narůstal. Bylo to dáno také tím, že od 10. května 1970
začal vysílat druhý program, nejprve zpravidla od 19:00 do 22:00 hodin, později se krok za krokem vysílací
čas rozšiřoval. Postupně byla rozptýlená výroba v pražské Československé televizi centralizována,
přičemž v roce 1970 byla do provozu uvedena první dvě studia v novém komplexu, který byl budován na
Kavčích horách prakticky během celých šedesátých let. V roce 1976 byl zahájen i provoz druhého studiového
bloku se třemi novými studii.
Technologicky byla celá sedmdesátá léta ve znamení užívání magnetického záznamového stroje firmy
Ampex, s velkými cívkami s páskem širokým 5 cm (2“) se čtyřmi rotujícími hlavami pro záznam a přehrávku.
Na rozdíl od předcházejících padesátých a šedesátých let tedy už nebylo nutno vysílat vše živě či TRC
(telerecordingem).59 Možnost okamžité kontroly natočené klapky a tedy i oprav nezdařené sekvence při
natáčení i možnost repríz pořadu měly ohromný dopad jak na technické profese, tak zejména na tvůrčí
štáby. Od května 1973 bylo Československou televizí zahájeno pravidelné barevné vysílání v systému
SECAM podle francouzsko-sovětského konceptu na Druhém programu Československé televize, o dva
roky později v roce 1975 už plně podporovalo barevný přenos i vysílání Prvního programu Československé
televize.60 To samozřejmě přineslo změnu mnoha scénografických aspektů práce, počínaje barevnou
kompozicí scény a konče jejím nasvícením.
Po celá sedmdesátá léta mělo vysílání pro děti a mládež stále významný, zhruba pětinový podíl ve vysílání.61
V běžný vysílací den Československé televize bylo ve středu od 9:00 hodin celé dopoledne (později i
úterý a pátek) věnováno vysílání pro školy, přičemž šlo o naučné pořady nejrůznějšího typu, které médium
loutky zpravidla už nevyužívaly.62 Loutkové inscenace či seriály se naopak hojně objevovaly ve čtvrtek ve
vysílání pro mateřské školy od 9:00 hodin, v pondělí či úterý od 17:00 hodin byly vysílány pohádky, později
i v pátek od 16:00 hodin na druhém programu. Sobotní a nedělní dopoledne byla věnována nejmenším
dětem v pásmu Pohádkové dívánky a větší mládeži pořadem Vlaštovka.
Avšak pořadem, který přicházel na obrazovky téměř s železnou pravidelností od 18:45 hodin do začátku
zpravodajské relace, byl Večerníček. Celoroční vysílání této zpravidla sedmiminutové pohádky si samozřejmě
vyžádalo ohromnou produkci animovaných i hraných loutkových seriálů. Na rozdíl od praxe šedesátých
let byla vyžadována možnost repríz a jistá míra nadčasovosti, daná nejen kvalitou dramaturgie, ale i
originalitou uměleckého zpracování.
Od roku 1958 fungovala v pražském centru Československé televize redakce vysílání pro děti a mládež,
později zvaná Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež. Během šedesátých let se ustavilo její rozčlenění,
přičemž v čele redakce stál šéfredaktor, jenž odpovídal za celkovou činnost redakce, tzn. za ideovou náplň
a politickou správnost pořadů, jejich uměleckou úroveň, ale i za hospodářský výsledek celé redakce.63
59
DVOŘÁK, Karel. Technika televizního záznamu. In. Televize známá neznámá. Díl III., Edice Čs. Televize. Praha:
Studijní odbor Čs. Televize 1971, s. 75–108.
DRÁBEK, Jan. Televizní přenosy a přenosová technika. In. Televize známá neznámá. Díl III., Edice Čs. Televize.
Praha: Studijní odbor Čs. Televize 1971, s. 109–162.
60
SEGER, Jiří. Televize dílo generací. Praha: Nadas 1978.
ŘEHÁK, Miloš. Barevná televize přede dveřmi. Edice Čs. Televize. Praha: Studijní odbor Čs. Televize 1972.
61
MICHALEC, Zdeněk. Teorie a praxe skladby programu Čs. televize. Praha: Fakulta žurnalistiky UK, SPNP, s.
32.
62
ŠIMEK, Vladimír. Výuková televize – racionalizace výchovně vzdělávacího procesu. Sborník studií a výzkumných
prací. Praha: Výzkumný ústav pedagogiky v Praze, 1974.
63
NAJMAN, Josef. Dramaturgie v televizi. In. Televize známá neznámá. Díl I., Edice Čs. Televize. Praha: Studijní
odbor Čs. Televize 1970, s. 3–20.
MICHALEC, Zdeněk. Skladba televizního programu. In. Televize známá neznámá. Díl I., Edice Čs. Televize. Praha:
Studijní odbor Čs. Televize 1970, s. 157–172.
Schvaloval scénáře a předával je do výroby, schvaloval rozpočet a honoráře, přebíral hotový pořad a
schvaloval ho k vysílání. U šéfredaktora se samozřejmě předpokládala „vysoká politická kvalifikace“.64
Podléhal ideovým cílům KSČ, protože úkolem tehdejší televize bylo prosazovat její politiku: „působit na
vědomí diváků, na jejich myšlení i jednání a spojovat ideově politické působení s kulturní výchovou“.65
Právě proto se v dramaturgii loutkových pořadů v Československé televizi projevoval politicky motivovaný
tlak nejen na příběhy v souladu s profilem socialistické výchovy, ale zároveň tlak přímo na sovětský repertoár
pro děti. Cenzurní zásahy však tvůrci vysílání s loutkami pro nejmenší děti podle vzpomínek pozdějšího
vedoucího Loutkoherecké skupiny Československé televize Jaroslava Vidlaře vcelku nepociťovali:
„Dětské vysílání bylo hned od počátku postupně doplňováno ,kovanými‘, ověřenými členy strany. Náměty
a pohádkové příběhy však tolik neovlivňovali. Bylo to zapříčiněno jistě jejich malou zkušeností a profesní
neznalostí. Základní struktura dětských námětů se zachovala: Dobro vždy nad zlem zvítězilo.“66
Nejbližšími spolupracovníky šéfredaktora byl jeho zástupce, vedoucí výroby, vedoucí umělecké realizace a
vedoucí redaktoři jednotlivých relací. Původně byla Hlavní redakce pro děti a mládež rozdělena jen na dvě
menší redakce, a to na Redakci uměleckých pořadů a Redakci publicistických pořadů. Právě v Redakci
uměleckých pořadů byl vyráběn Večerníček, pořady pro nejmenší a ostatní literárně–dramatická díla.67
Samostatnou částí ještě byla Skupina animovaného či trikového filmu – Studio animovaného filmu Československé
televize, které bylo vytvořeno zkušeným Eduardem Hofmanem v roce 1965 především pro
potřeby Večerníčku, výroby seriálů pro nejmenší děti a obecně animovaných segmentů pro televizní vysílání
včetně reklamy. Studio, které bylo zrušeno po roce 1989,68 se v sedmdesátých letech těšilo velkému
rozkvětu, protože pro danou dobu bylo přímo typické, že se mnoho výtvarníků věnovalo systematicky tvorbě
pro děti. Téměř do poloviny let sedmdesátých vycházely z rukou zdejších tvůrců především ploškové a
kreslené animované filmy, byť byly realizovány v po Praze roztroušených provozech a teprve v roce 1977
byla pro potřeby studia adaptována budova vinohradského Máje. V roce 1976 vyšel z těchto studií i první
projekt loutkové animace, večerníkový seriál Pohádky Stříbrného carství.
Výrobu pořadů v československé televizi zajišťovala Umělecká realizace, která slučovala tvůrčí pracovníky,
tzn. režiséry, kameramany, asistenty, hlasatele, loutkoherce, a dodávala je k jednotlivým pořadům.69 Celkově
v pražské Hlavní redakci pro děti a mládež bylo v sedmdesátých letech zaměstnáno kolem 130 lidí.
Obdobně, ale v podstatně menším rozsahu fungovaly redakce pro děti a mládež v jednotlivých studiích
v Ostravě a Brně.
V oblasti práce s vedenou loutkou, která se týkala především pořadů pro nejmenšího diváka a televizní
dramatické tvorby, lze během sedmdesátých let zaznamenat ustavení několika tvůrčích týmů, jejichž rukopis
byl určen osobnostmi, které v těchto skupinách rozvíjely svou loutkářskou poetiku. Navíc
z přirozených důvodů byla loutková tvorba menších mimopražských studií daleko více svázána
s uměleckým směřováním divadelních loutkových scén v daném regionu. V sedmdesátých letech tak třeba
významně v Ostravě působil český loutkoherec a režisér Zdeněk Miczko, od roku 1972 ředitel Krajského
loutkového divadla v Ostravě, který přenesl celou řadu loutkových inscenací včetně jejich výtvarné poetiky
BŘINČIL, Jaroslav. Řízení a organizace Čs. Televize. In. Televize známá neznámá. Díl I., Edice Čs. Televize. Praha:
Studijní odbor Čs. Televize 1970, s. 173–214.
64
TESÁR, Ivan (ed). Televizní výkladový slovník III. Praha: Čs. televize 1975, s. 168.
65
MICHALEC, Zdeněk. Teorie a praxe skladby programu Čs. Televize. Praha: Fakulta žurnalistiky UK, SPNP, s.
27.
66
ČERNÁ, Eliška. Mgr. Jaroslav VIDLAŘ. Loutky a loutkoherectví jsou mým koníčkem, zaměstnáním i životem.
Příběhy 20. století (Post Bellum). http://www.pametnaroda.cz/story/vidlar-jaroslav-1935-2217.
67
KOLÁČKOVÁ, Terezie. Televizní klub mladých v letech 1973 – 1984: témata, aktéři, ideologie. Bakalářská
práce, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav hospodářských a sociálních dějin, 2012.
68
Organizační schéma HR VDM, 1.1.1974, Archiv ČT, f. Pk 14.
69
VOLF, Vladimír.Výrobní štáby a realizace televizních pořadů. In. Televize známá neznámá. Díl II., Edice Čs.
Televize. Praha: Studijní odbor Čs. Televize 1970, s. 15–40.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
7
na obrazovky Československé televize. Podobně tomu bylo s inscenacemi či záznamy ostravského loutkářského
herce a režiséra Jiřího Volkmera.
V brněnském studiu Československé televize ještě na počátku sedmdesátých let zajišťoval spojení mezi
televizním studiem a zdejší loutkovou scénou Radost také původně loutkářský režisér Josef Kaláb. Postupně
přibývali mladší – svou profesí už televizní režiséři, např. kameraman a režisér Milan Peloušek.
Zvláštní kapitolu loutkářské televizní dramatické tvorby v Brně tvoří výjimečná spolupráce s tehdy předními
režiséry přicházející generace – s Josefem Kroftou, který tehdy režíroval v Divadle Drak v Hradci Králové,
a Peterem Scherhauferem, tehdejším zakladatelem Divadla Husa na provázku.
V pražském studiu se produkcím s loutkami věnovaly pravidelně a soustavně především režisérky: Libuše
Koutná dokonce v letech 1972–1975 výhradně nebo Svatava Simonová, která strávila dětství v prostředí
kočovných loutkářů rodiny Rumlů a proto jí vyjádření prostřednictvím loutek bylo blízké. Loutky v televizi si
získaly výraznou podporu i v autoru loutkových her pro děti a původně divadelním režisérovi Jiřím Jarošovi,
který v letech 1971– 1980 působil přímo v redakci jako hlavní dramaturg pořadu Večerníček.
Zatímco v regionálních studiích byla orientace na místní loutkové scény nutná i z výrobních důvodů, neboť
přinejmenším byli potřeba zruční loutkoherci, či specializovaní výtvarníci, pražská redakce si mohla dovolit
poměrně vysokou míru odbornosti. Celá sedmdesátá léta měly loutky ve vysílání pro děti ještě značný
ohlas a jejich obliba u dětského publika byla široká, takže potřeba stálé Loutkoherecké skupiny Československé
televize v pražském studiu, existující zde už od konce padesátých let, se ještě utvrdila.70 Během
doby rozvoje loutkoherectví v televizi v padesátých a šedesátých letech postupně vyzrávala i specializace
režisérů na loutkové televizní formáty. Tím, že tito režiséři začali rozumět potřebám loutek, loutkoherců a
loutkářským technickým postupům a trikům, získávaly pořady na vyšší profesionalitě. Loutky však pronikaly
rychle i do hraných pohádek, ba dokonce vznikaly i kombinované projekty, stavějící v různorodých výtvarných
poetikách vedle sebe herce a loutku.71
K plnému začlenění televizní tvorby s loutkami do tehdejší celé české loutkářské scény přispělo i její pravidelné
recenzní a kritické reflektování na stránkách měsíčníku Československý loutkář. Jeho tehdejší
šéfredaktor Miroslav Česal, který na počátku šedesátých let vedl rozsáhlou diskuzi o smyslu televizní loutky
i otevřené spory s televizními loutkářskými tvůrci, umožnil během sedmdesátých let nejen pravidelné
recenze televizních projektů s loutkami, které psal pod značkami (zh) nebo (z) Zdeněk Hartman, ale i vznik
většího analytického seriálu Loutky v televizi, který pro 23. ročník časopisu připravil „mluvčí“ televizních
loutkářů, dramaturg a režisér Jiří Jaroš. Ten se pokoušel formulovat nejen rozdíly televizní loutkářské práce
vůči práci divadelní, ale i vůči ostatní práci televizní:
„Zatímco běžný umělecký pořad urazí cestu od hotového a schváleného scénáře k vysílání zhruba za půl
roku, loutková inscenace nebo krátký loutkový seriál potřebuje téměř celou tu dobu jen na přípravu. Při
natáčení pak nejsou studia nijak zvlášť přizpůsobena pro hraní loutkami a znamená to tedy všechna
technická zařízení (paravány, mosty, lávky) vždy znovu budovat na holém prostoru, což je pracné a nákladné.
Je zcela obvyklé, že televizní animátoři ovládají loutky z polohy vkleče ba i vleže, anebo se připékají
nad marionetami v čtyřmetrových výškách mezi filmovými reflektory. Pro loutkové pořady je třeba mít
dvojí či dokonce trojí obsazení rolí (loutka, herec, recitátor, herec animátor), které se nedá sehnat ani
snadno, ani lacino. I když nepočítáme finanční zhodnocování loutkových pořadů, zbývá ještě dost a dost
obtíží a nesympatických rysů, které televizní loutku obklopují.“72
Každopádně se v sedmdesátých letech už v televizní loutkářské tvorbě pro děti pevně ustálily určité programové
rysy či typologie, vymezené svým zaměřením a zároveň i časovými dimenzemi. Nejkratší formou
byl Večerníček, časově vymezený sedmi až deseti minutami a většinou realizovaný v řadách sedmi, třinácti,
dvacetišesti atd. seriálových pokračování.73 Zpravidla šlo o pohádkový nebo jiný dramatický příběh
znázorněný v té době kreslenou či loutkovou (ploškovou, reliéfní, plastickou) animací nebo film hraný
(loutkový, kombinovaný s velkým hercem).
70
ČESAL, Miroslav. Za Zdeňkem Raifandou. Československý loutkář 23, 1973, č.10, s. 7.
71
VIDLAŘ, Jaroslav. Pětačtyřicet let nepřetržitě. Synchron 2, 2003, č. 2, s. 10, 11.
72
JAROŠ, Jiří. Květen v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 4, s. 12.
73
JAROŠ, Jiří. Loutky v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 5, s. 11.
„ Jen pražská redakce připravila ročně téměř 100 titulů, jejichž vysílací čas činil víc jak deset hodin.
V Ostravě vzniklo na počátku sedmdesátých let studio Prométheus, které se téměř výhradně věnovalo
produkci večerníčkovských seriálů. […] Televize zpřístupnila animovanou tvorbu širšímu publiku a vedle
tvorby autorských filmů podnítila také rozvoj v nové seriálové oblasti. Velká spotřeba ale vedla
k nadprodukci. V množství dětských seriálů, které televize potřebovala a potřebuje k uspokojení programové
skladby, se skrývá vedle kvalitních děl velké procento tvorby průměrné a logicky i podprůměrné.“74
Další formou, kde se loutky uplatňovaly, byly pořady pro nejmenší děti programového typu pásem Pohádkové
dívánky a Vysílání pro mateřské školy, zahrnující celou škálu pořadů, jako Pohádky na přání, Bertíkův
zvěrokruh,75 Bertíkův pohádkový kolotoč,76 Hračky naší Kačky,77 Pohádky pro Kačenku,78 Rozmarýnek,79
Pohádková kuchyňka pana Pehra80, Zvonkohrádky, Chvilka pro kutílky81, Péťa Světošlápek v Pohádkovém
zeměpisu82 a další, přičemž i v tomto případě se v rámci jejich stopáže počítalo s hranými seriálovými
řadami, jako např. Míša Kulička. Jiří Jaroš je představil tak, že:
„Časově se obě programové formy pohybují v rozsahu 25 až 30 minut. Mají velmi proměnný tvar a dílčí
zaměření a loutky v nich dostávají nejrůznější úkoly. Vytvářejí zde role prostředníků a konferenciérů (Kačenka,
čertík Bertík), hrají v kratších výstupech a scénkách anebo samy zaplňují celou časovou plochu
uzavřeným příběhem.“83
K této nejrozšířenější dialogické formě hlasatele či hlasatelky s loutkou dodává Alexandr Zapletal:
„Tato forma získala trvalou oblibu diváků i tvůrců zřejmě hlavně proto, že přináší na obrazovku jakýsi
jemný, těžko postižitelný, hřejivý kontakt mezi živou osobou a oživlým ,panáčkem‘, kontakt, který jakoby –
zejména u dětí – vyjadřuje vlastní divákův vztah k instituci televize, reprezentované hlasatelkou; a naplňuje
tento kontakt úctou i citem.“84
Nejrozsáhlejší formou pak byly loutkové inscenace. Většina z nich byla adaptacemi klasických nebo moderních
pohádek. Časová délka se pohybovala mezi 30 až 60 minutami. Nejprve šlo o přenosy, později
záznamy i úpravy divadelních představení z profesionálních či amatérských loutkových divadel, od nichž
se s postupem času upouštělo, aby je nakonec nahradila původní televizní inscenace, která byla určena
do vysílání v podvečerních hodinách či během svátků.85
Zatímco v případě použití loutky v roli konferenciérů a partnerů velkých herců v programovém typu pásma
od šedesátých let k žádnému vývoji prakticky nedošlo, v případě původních loutkových inscenací či Večer-
74
POLENSKÁ, Radka. Animovaný film. In. PTÁČEK, Luboš. Panorama českého filmu. Olomouc: Rubico 2000, s.
412.
75
Bertíkův zvěrokruh. Výběrový seznam filmů a záznamů 1971–1972. Praha: Oddělení programových fondů
ČST, 1973, s. 142.
76
Bertíkův pohádkový kolotoč. Výběrový seznam filmů a záznamů 1971–1972. Praha: Oddělení programových
fondů ČST, 1973, s. 142.
77
Hračky naší kačky. Výběrový seznam filmů a záznamů 1971–1972. Praha: Oddělení programových fondů
ČST, 1973, s. 144.
78
Pohádky pro Kačenku. Výběrový seznam filmů a záznamů 1976. Praha: Úsek archivních a programových
fondů ČST, 1979, s. 81.
79
(z) Rozmarýnek. Československý loutkář 28, 1978, č. 4, s. 95.
80
KŘÍŽKOVÁ, Eva. S tebou prostě nejde stárnout, Pepíčku! Československý loutkář 29, 1979, č. 10, s. 228.
81
VIDLAŘ, Jaroslav. Loutkáři v televizi. Československý loutkář 20, 1970, č. 4, s. 31.
82
JAROŠ, Jiří. Loutky v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 5, s. 11.
83
JAROŠ, Jiří. Loutky v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 5, s. 11.
84
ZAPLETAL, Alexander. Klasická loutka v televizi. In. Televize známá i neznámá. Díl I., Edice Čs. Televize. Praha:
Studijní odbor Čs. televize 1971, s. 116.
85
ZAPLETAL, Alexander. Klasická loutka v televizi. In. Televize známá i neznámá. Díl I., Edice Čs. Televize. Praha:
Studijní odbor Čs. televize 1971, s. 117.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
8
níčku naopak můžeme hovořit o poměrně bohatém rozvoji nejrůznějších formálních postupů a výtvarných
poetik.
Výtvarná podoba loutkových seriálů pro Večerníček
„Večerníčky mají mnoho druhů a jsou nejrůznějších žánrů. I když jsou to časové drobničky, v počtu celkového
vysílání za rok na obou okruzích ( I. i II.program vysílá nyní Večerníčky šest dní v týdnu) je to velká
plocha pro zajištění programové i výrobní. Vedle náročných pořadů (mezi něž patří především animované
a loutkové filmy, ale v neposlední řadě i hrané loutkové pořady), které spotřebují značné finanční prostředky
a výrobní a časové kapacity, musejí se objevit pořady jednodušší, snazší a méně nákladné. Často
ty druhé zůstávají ve stínu těch prvních, mnohdy normy jedněch se uplatňují i na ty další. S jistými obtížemi
může např. soupeřit hraný loutkový seriál, natáčený studiově asi 14 dní, s filmovým animovaným
seriálem, zpracovávaným déle než rok. Ač je zde spousta profesionálních problémů, faktem zůstává, že
Večerníčky vzbuzují celonárodní zájem a že také loutky k tomu zdárně přispívají.“
Jaroš, Jiří. Loutky v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 5, s. 11.
Pořad Večerníček právě během sedmdesátých let z nenápadného televizního formátu, který měl být původně
„jen“ drobničkou, nenápadnou pohádkou na dobrou noc, svým vitalismem přesáhl běžná kritéria
specifik krátkého žánrového útvaru a mimořádnou dramatickou, výtvarnou i animační kvalitou přerostl v
originální a svébytný televizní subjekt s přesahem do dalších kreativních disciplín.
Naplnění celoroční potřeby nových snímků pro vysílání Večerníčku řešila Československá televize několika
způsoby. Když odmyslíme nákupy z ciziny, pak tím nejvýznamnějším byla samozřejmě vlastní výroba. Protože
však Československá televize neustále zápasila s nedostatkem výrobního prostoru (během šedesátých
let loutkářské snímky Československá televize realizovala v řadě lokací, mj. Burza, Skaut /dnes
Minor/, Baráčnická rychta, z velkých studií to byly ateliéry Barrandov či Hostivař), zadávala večerníkové
projekty stále častěji jiným studiím a to jak Krátkému filmu, tak i do Filmových studií Barrandov.
V sedmdesátých letech samozřejmě seriály s vedenou loutkou a nakonec i animační loutkou už tvořily ve
večerníčkové produkci menšinu, většinu vysílacího času spíše zaujímaly kreslené seriály výtvarníků Zdeňka
Smetany, Radka Pilaře, Adolfa Borna, Jiřího Šalamouna a dalších, přesto vznikla celá řada zcela unikátních
a výjimečných projektů s vedenou loutkou.
Mezi prvními byl v roce 1971 premiérován pohádkový Pardoubek a Žambourek, třináctidílný večerníkový
seriál Květy Kuršové o dvou nezbedných čertích učních v pekle i na zemi v režii Svatavy Simonové a s
kamerou Karla Locha. 86 Jednotlivé role namluvili členové pražských divadel,87 přičemž loutky vodila Loutkoherecká
skupina Československé televize.88 Výtvarníkem loutek i dekorací byl zkušený Vladimír Dvořák,
který se výtvarně podílel na dekoracích k seriálu Broučci v roce 1967 a na kombinovaném hraném seriálu
pro děti, zpracovávajícím známý literární námět o dobrodružstvích dřevěného panáčka – Pinocchiova
dobrodružství, včetně jeho druhé série z roku 1970. Loutkové zpracování Pardoubka a Žambourka o malých
čertech a námořníkovi, který s nimi v pekle pobýval, vybavil scénický architekt maňáskovými loutkami
se zvětšenou velikostí hlavy, velkýma výraznýma očima, karikaturně stylizovanými nosy, s detailním kostýmováním
a čupřinou z kožešinově stylizovaných vlasů. Zasadil je do otevřené prostorné a jednoduše
plošně stylizované scény, umožňující výtvarné ozvláštnění rekvizitou.89
Okrajově s loutkou pracoval v roce 1971 komerčnější částečně loutkový a zároveň hraný třináctidílný
večerníkový seriál, režírovaný Jiřím Papouškem, v němž vystupovali také živí herci – s názvem O strašidýl-
86
Epizody: Jak vařili nudlovou polévku, Jak se dívali periskukem, Jak Pardoubek osvobodil kozu, Jak chytali
hříšnou duši, Zvíře chce svoje, Jak Bestiáš o roh přišel, Jak dělali chlupaté knedlíky, Šaty dělají anděla, Jak chytili
loupežníka, Jak Pardoubek vyhrál Amálku, Jak protahovali komín, Tři přání, Jak dělali varhanový orchestr.
87
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 10, s. 234.
88
VIDLAŘ, Jaroslav. Co televizní divák uvidí… Snad! Československý loutkář 20, 1970, č. 11, obálka.
89
Seriál se v archivu ČT nezachoval.
ku Fanfulínkovi90. V sérii příběhů se loutkové strašidýlko Fanfulínek vydávalo spolu s jeho ochránkyní
(Jiřinou Bohdalovou) pokaždé do jiného prostředí.91 Oba vyjížděli retro bugatkou za dobrodružstvím, aby
na cestách po Čechách hledali jiná strašidla. Tak objevily bezhlavého rytíře, draka Pudivítra, jinde lesní
vílu Moldánku či kouzelnou babičku Dobřiňku, přičemž byly Ivo Houfem všechny tyto postavy strašidel
včetně Fanfulínka stylizovány do spodových textilních loutek, vedených technikou stínového divadla. Samotná
loutka Fanfulínka byla vyjádřena kulatou hlavou s výraznýma černýma očima, dlouhým nosem,
odstátýma ušima a pružnými anténkami vlasů. Prostředí pro tyto loutky černého divadla bylo vymezeno
v bruselském stylu jednoduchými liniovými torzy architektury a dekorativně formovanými světlými plochami
v přímém předním zasvícení na temném horizontu.
Devítidílné Pohádky pro psa z roku 1972 byly případem, kdy loutka byla použita jako průvodce, komunikující
s velkým konferenciérem. Rámec pohádkových příběhů totiž vytvořil virtuozní maňáskář Josef Pehr
s loutkou psa Mopíka, kterému předčítal na dobrou noc parafráze klasických pohádek, v nichž hlavní role
byly přisouzeny psům. Vyprávění bylo ilustrováno kresbami Věry Faltové, částečně animovanými či pojednanými
v pohyblivé formě.92 Večerníkový seriál natočila podle námětu a scénáře Josefa Pehra režisérka
Svatava Simonová ve výpravě architekta Drahomíra Hubálka.
Scénář večerníkového seriálu Blanky Novákové Neználkovy příhody v roce 197393 vznikl podle populární
knihy Nikolaje Nosova, přičemž jednotlivé příhody zcela postihují jádro a smysl předlohy.94 Neználek je
hlavní postavou tří pohádkových knih o městě Kvítečkově a jeho obyvatelích a jeho jméno odkazuje na
neznalost, naivitu až hloupost, s níž poznává svět kolem sebe. Sedm dílů seriálu režíroval Jiří Jaroš, za
kamerou stála s loutkami zkušená Věra Štinglová, autorem dekorací byl tehdy už letitý výtvarník Adolf
Wenig, návrhy loutek připravil talentovaný Zdeněk Podhůrský. Seriál byl realizován marionetami, přičemž
hlavní hrdina byl navíc v různých situacích kombinován javajkou. Zdeněk Podhůrský si vydobyl mimořádný
úspěch už svými designy loutek pro seriál Broučci v roce 1967, kdy jemnost a bezmála puntičkářství
v pojetí i v realizaci loutek se stala jeho velkou předností. Režisér Jiří Jaroš jeho práci charakterizoval:
„Broučci vynikali vzhledovou líbezností i dokonalou technologií. Každý loutkář ví, že dobře ‚postavit‘ marionetu
není nic snadného a zkonstruovat ji pro neúprosné oko kamery a náročný pohyb je dvojnásob obtížné.
Zdeňkovi Podhůrskému a týmu jeho spolupracovníků se to zdařilo plnou měrou. Tak se tedy
televizní Broučci stali oblíbenými u diváků, ale také u loutkovodičů, kteří v těchto loutkách dostali skutečně
dobré nástroje.“95
Podobný přístup k loutkám přinesl Zdeněk Podhůrský i do produkce seriálu Neználkovy příhody, do kterého
navrhnul detailní loutky se značně zvětšenými hlavami (hlava byla téměř tak velká, jako zbytek loutky).
Tyto loutky byly zasazeny do střídmě v zadním plánu stylizovaných interiérů a exteriérů, přičemž důraz byl
kladen na rekvizity, provedené v realistickém pojetí, bezmála do jemných detailů.96 Tehdejší recenzent
časopisu Loutkář poznamenal, že:
„Při setkání většího počtu postav na malé ploše, což přichází zhusta, nejen že ubývá možností k rozehrání,
ale pohyb splývá a divák se jen těžko orientuje. Přestože marionety s nadměrnými hlavami jsou velmi
výtvarně přitažlivé, v detailním záběru působí značně nezvykle a dokonce nedětsky.“97
V roce 1969 odjel tento přední český loutkářský designér společně s režisérem Eduardem Hofmanem a
kameramanem Jiřím Vojtou do Španělska, kde prostřednictvím Art centra začal s Hertou Frankel a Arthurem
Kaps vytvářet více než dvě stě loutek, s nimiž v koprodukci TVE a německé televize Hessischer Rundfunk
v barcelonských atelierech natočili televizní loutkový seriál El País de la Fantasía (Země fantazie).
90
Kamera: Bohumil Turek. Hudba: František Živný, Zdeněk Procházka.
91
O strašidýlku Fanfulínkovi. Výběrový seznam filmů a záznamů 1971-1972. Praha: Oddělení programových
fondů ČST, 1973, s. 142.
92
(z) Film a televize. Československý loutkář 27, 1977, č. 11, s. 263.
93
Názvy jednotlivých epizod: Jak Neználek pobláznil malíčky, Jak Neználek muzicíroval, Jak Neználek maloval
malíčky, Jak Neználek básnil, Jak jel Neználek v sodovkovém autě, Jak vzlétl balón, Jak malíčci přistáli.
94
Seriál se v archivu ČT nezachoval.
95
JAROŠ, Jiří. Výtvarník Zdeněk Podhůrský. Československý loutkář 23, 1973, č. 12, s. 12.
96
Zdeněk Podhůrský. Československý loutkář 23, 1973, č. 12, obálka.
97
(zh) Recenze televizních inscenací. Československý loutkář 24, 1974, č. 1, s. 16.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
9
Malý tým přímo na místě koncipoval scénář, vyráběl loutky a v barvě natáčel hraný loutkový film o příhodách
myšky a jejích přátel. Za šestadvacet epizod tohoto barevného seriálu byli tvůrci odměněni cenou
Marconiho v Miláně a cenou Zlatá nymfa v Monte Carlu za nejlepší pořad pro děti.98 Po těchto značných
mezinárodních úspěších se Zdeněk Podhůrský přestěhoval do Barcelony natrvalo a pokračoval ve spolupráci
s tanečnicí a loutkářkou rakouského původu Hertou Frankel, která v letech 1973 až 1976 vystupovala
na scéně „Scala Barcelona“, kde pro její program připravil nové loutky z rodu černého divadla a
s lehkým nádechem erotiky.99 Dva další pohádkové seriály, které rozpracoval ještě se studii
Československé televize v Praze a Ostravě byly dokončeny, ale nezachovaly se. V třináctidílných Příbězích
čokoládového panáčka100 pro velké herce v loutkově stylizovaných dekoracích, které připravil v roce
1973 pro režiséra Jiřího Jaroše, přišel s postavičkou z rodu svých loutek z Broučků s předimenzovanou
hlavou, ovšem z hmoty barevně napodobující čokoládovou figurku.101 V téže době pro ostravské studio
připravil výpravu seriálu Krokodýl Ham, jehož kopie se také nedochovala.102
Mnohé večerníkové seriály, byť nákladné a kvalitní, se v archivu České televize kupodivu nezachovaly. K
nim patří také Příhody kocoura Bobka z roku 1974 podle scénáře Květy Kuršové a v režii uznávaného
filmového režiséra Jiřího Krejčíka. 103 Z několika málo zachovaných fotografií můžeme rekonstruovat podobu
výpravy a loutek podle návrhu Ivo Houfa i kamerové pojetí Jana Němečka. Scéna byla traktována až
minimalisticky pojatými plochami s rekvizitami na podkladě černého horizontu, přičemž detailní maňáskové
loutky se zvýrazněnýma očima byly stylizovány do podoby dětských textilních hraček. Mimořádnou kvalitu
a pečlivost zpracování potvrzuje i tehdejší člen Loutkoherecké skupiny Československé televize
Jaroslav Vidlař:
„‚To byla perlička v naší práci‘. Jiří Krejčík byl vyhlášený svou precizností, svědomitostí a pracovitostí a
loutkoherci očekávali, že s ním bude těžká práce. Preciznost pana Krejčíka motivovala celý tým k maximálním
výkonům a Kocour Bobek je také jeden z nejpovedenějších loutkohereckých seriálů. Záhadou
zůstává, kde záznam seriálu skončil. I když se seriál vysílal, archiv ČT už ho nemá k dispozici. Prostě zmizel.
‚V období zákazů účinkování různých umělců v televizi je nutné vyzvednout odvahu tehdejšího vedoucího
filmového vysílání televize Eduarda Hofmana (spolutvůrce skupiny Bratři v triku v ateliérech
loutkového animovaného filmu Jiřího Trnky), kdy oslovil tehdy nežádoucího režiséra Jiřího Krejčíka. Pověřil
jej realizací loutkového seriálu o kocourovi Bobkovi ve spolupráci s televizní loutkohereckou skupinou.
Měl jsem tu čest se na této práci podílet a prozatím jsem nezažil tak tvůrčí, vysoce profesionální přístup
tohoto vzácného umělce. Ač neznalý profese loutkářů, uměl precizně a jasně vyslovit představy. Nádhe-
ra!‘“104
Stejně tak se nedochoval sedmidílný kombinovaný seriál podle scénáře Josefa Barchánka Příběhy telátka
Kopejtka105 z roku 1974 v režii Svatavy Simonové a kamerou Bohumila Turka.106 Šlo o prostinké dětské
příběhy vyprávěné Zdeňkem Řehořem, kde výprava a zejména loutky E. Janušové byly inspirovány lidovou
tvorbou a byly stylizovány do hranatých na délku předimenzovaných tváří.107 Československá televize se
98
JAROŠ, Jiří. Výtvarník Zdeněk Podhůrský. Československý loutkář 23, 1973, č. 12, s. 12.
99
GÓMEZ, Fernando. Maestros constructores de las marionetas de Herta Frankel. Fantoche 7, 2012, č. 6, s.
54, 55.
100
Příhody čokoládového panáčka. Výběrový seznam filmů a záznamů 1978. Praha: Úsek archivních a programových
fondů ČST, 1981, s. 104.
101
JAROŠ, Jiří. Květen v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 4, s. 12.
102
Zdeněk Podhůrský. Československý loutkář 23, 1973, č. 12, obálka.
103
JAROŠ, Jiří. Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 4, s. 86.
104
ČERNÁ, Eliška. Mgr. Jaroslav VIDLAŘ. Loutky a loutkoherectví jsou mým koníčkem, zaměstnáním i životem.
Příběhy 20. století (Post Bellum). http://www.pametnaroda.cz/story/vidlar-jaroslav-1935–2217.
105
Telátko Kopejtko. Výběrový seznam filmů a záznamů 1976. Praha: Úsek archivních a programových fondů
ČST, 1979, s. 83.
106
Názvy jednotlivých epizod: Jak bylo Kopejtko mlsné, Jak Kopejtko nechtělo obyčejně běhat, Jak Kopejtko
dělalo zahrádku, Jak se Kopejtko chtělo fotografovat, Jak si Kopejtko chtělo pohrát, Jak se Kopejtko vychloubalo,
Jak bylo Kopejtko celé počmárané
107
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 25, 1975, č. 3, s. 64.
k tématu vrátila ještě druhou řadou večerníkového seriálu v roce 1982, nazvanou Podivná přání telátka
Kopejka, ovšem už s novým výtvarným řešením scénografa Otakara Schindlera.
V roce 1974 byly premiérovány ještě některé díly jedenáctidílného loutkového seriálu o veselých polštářích
Uzlík a mazlík v režii Tomáše Kulíka, vyprávěného Františkem Filipovským a ve scénografickém řešení
zkušeného Miloše Nesvatby.108 Dva nezbedníci Uzlík a Mazlík jsou peřinky z kočárku malého miminka,
které vymýšlejí různá šibalství. Naštěstí všechno vždy dopadne dobře, protože nad nimi bdí moudré Sluníčko.
Obě loutky byly textilními maňásky polštářků, doplněnými nosy a knoflíkovýma očima. Jejich hrací
prostředí byla plocha černého divadla s lineárně kresebně stylizovanými stromy a chaloupkami. Také
ostatní loutky (sluníčko, pták, ovečky, zajíc) byly spodové loutky pro černé divadlo a celá scéna byla stylizována
jako jednoduché animované divadlo na dětské tabuli. Díly, dokončené v roce 1977, jsou už na
barevném filmovém materiálu a jejich celková propracovanost ve všech výtvarných dimenzích včetně
kamerového pojetí je už značně zjednodušena.
Také ostravští tvůrci – režisér Jiří Volkmer, scénograf Karel Slavík a kameraman Jan Plesník – se pokusili
v roce 1974 o tematicky originální seriál pro Večerníček. Jejich Přeslička a Prokůpek z typicky hornického
prostředí líčí dobrodružné přátelství chlapce a brontosaura. Přeslička byl pohádkový brontosaurus, kterého
otec malého Prokůpka vykopal mezi uhlím v šachtě. Chlapec pak s společně s Přesličkou prožívali
nejrůznější dobrodružství. Dobré herecké výkony ostravských loutkářů byly podle recenzenta zkomplikovány
výpravou:
„Převažující spodové loutky téměř filmového pojetí à la Pan Prokouk Karla Zemana se pohybují v prostředí
až příliš reálném, tvořeném fotografiemi nebo jejich věrnými kopiemi.“109 Ačkoliv už od roku 1971 ostravské
studio uvedlo do provozu svůj první magnetický záznamový stroj AMPEX V, také tento projekt se nezachoval.
V roce 1999 se k tématu pohádkového Brontosaura parafrází vrátil spisovatel Miroslav Stoniš
v knize pro děti a mládež – Kamarád až do oblak.110
Televizní sedmidílný seriál Pařízek a Parůžek z roku 1975 přinesl příběhy loutek v kombinaci se skutečným
hercem Eduardem Cupákem. Vznikl podle scénáře Svatavy Simonové a Ladislava Nerušila
v přehledném kamerovém pojetí Věry Štinglové. Hlavními aktéry příběhu byly dvě lidové postavičky marionet,
přiznávající svou stylizací, že byly vyřezány ze dřeva. Své příběhy prožívaly v interiéru lidové dřevěnice
a přírodním okolí chalupy, stylizovaném poměrně realisticky také v lidovém stylu.
Také výtvarník Ivo Houf se na základě úspěchů seriálů Míša Kulička a Příhody kocoura Bobka i díky mimořádně
pečlivému stylu své výtvarné práce pro specifické prostředí televize stal na počátku sedmdesátých
let Československou televizí značně vytěžovaným autorem loutek a filmově loutkových dekorací. V roce
1975 vytvořil společně s režisérkou Libuší Koutnou seriál indických pohádek Co vyprávěl strom Kandalí,
který mimořádně kreativně kombinoval loutky s barevnou stínohrou.111 K seriálu si napsala scénář sama
režisérka podle sbírky umělecky převyprávěných pohádek, přeložených převážně z novoindických jazyků a
z bengálštiny Jiřím Markem – knihy Nejkrásnější zahrada: Indické pohádky. 112 Na zvukový základ hudby
Miroslava Pokorného navozující orientální atmosféru a na hlas Václava Vosky Ivo Houf vytvořil výtvarnou
iluzi obrazové bohatosti Laterny Magiky. Společně se členy baletu Národního divadla, Laterny Magiky a
loutkoherců Československé televize, kteří choreografií a pohybem plošných stínových dekorací rozehráli
pohádkový příběh, naplnili snímek kombinovaným stínovým divadlem s mimořádně iluzivní barevnou atmosférou
v netradičním pojetí.
V roce 1976 Ivo Houf připravil výtvarné návrhy také pro minipříběhy určené nejmenším dětem, kombinující
oživené předměty, loutky a pantomimu velkých herců.113 V seriálu Borůvka a Kvítko114 (scénář Milan
108
Názvy jednotlivých epizod: Jak si hráli s káčaty, Jak uzdravili panenku, Jak ztratili knoflík, Jak si hráli na
beránky, Jak sloužili u lišky, Jak zachránili ptáčka a vrátili se domů, Jak se kozlík vozil v kočárku, Jak něco ztratili
a nevěděli co, Jak prali velké prádlo, Jak se vozili v měsíčkové houpačce, Jak našli bílé koťátko
109
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 8–9, s. 190.
110
STONIŠ, Miroslav. Kamarád až do oblak. Praha: Nakladatelství Erika, 1999.
111
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 25, 1975, č. 2, s. 40.
112
Názvy jednotlivých epizod: Králův sen, Jasmínoví bratři, Strašidlo a arcistrašidlo, O zlé čarodějnici, O chudém
člověku, Švestkový strom, O krásné Fátimě.
113
(z) Film a televize. Československý loutkář 27, 1977, č. 11, s. 263.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
10
Pavlík, režie Miloš Bobek) dva klauni v roli svérázných detektivů (Václav Helšus a Rostislav Kuba) řešili
malé záhady, na které naráželi kolem sebe.115
Seriálový příběh rozdělený do sedmi pokračování pro Večerníček Doktor Bolíto z roku 1977 v režii Jiřího
Jaroše, s kamerou Karla Locha a ve výpravě Martina Lhotáka vznikl podle knižní předlohy Korněje Ivanoviče
Čukovského, vcelku zdařilého ruského plagiátu světového bestselleru anglického autora Hugha Loftinga.
Byl natočen v rámci druhého ročníku na Katedře loutkářství DAMU a zachycuje putování doktora
Bolíto do Afriky, kde se svými pomocníky chrání obyvatele pralesa a vyléčí i nemocné opičky.116 Lhoták
přišel s výtvarně velmi vtipně řešenými jak spodovými javajkami lidských postav, tak zejména zvířátek,
přičemž ty byly zasazeny do prostých exteriérů řešených spodní plastickou hranou a nebem v pozadí s
modrým měkkým zasvícením. Velmi komplexně byly řešeny také designy dopravních prostředků. Snímek
byl natočen na barevný 16 mm film, přičemž spodové loutky poskytly značnou možnost hercům rozehrávat
groteskní polohu charakterů i příběhu.117
Samozřejmě, že vedená loutka byla neustále během sedmdesátých let ve formátu večerníkových pohádek
konfrontována s loutkovou animací, avšak tvorba s ní nebyla zdaleka tak početná, jako tituly hrané vedenými
loutkami. K výrobě loutkové animace přímo na půdě televize přikročilo postupně vedle Krátkého
filmu i Studio animovaného filmu Československé televize v Praze, kde postupně vzniklo několik zdařilých
projektů.118
V roce 1971 to byl nejprve sedmidílný animovaný seriál reliéfních loutek Cvoček astronautem vysílaný v
rámci Večerníčku v roce 1973. Námět vytvořila Helena Sýkorová, scénář zpracovala společně s Josefem
Lamkou, který se současně ujal výtvarného řešení i režie díla. Josef Lamka, absolvent UMPRUM, kde u
profesora Josefa Nováka vystudoval obor hračka–loutka, se prosazoval v Československé televizi už od
roku 1962 (Kluk a kometa, Hup a Hop) a brzy se stal jako výtvarník trikového Studia animovaného filmu
Československé televize jedním z nejvýznamnějších tvůrců večerníčkovských seriálů. Jeho výtvarný rukopis
byl z jedné strany charakterizován poetikou a technologií černého divadla, na straně druhé specifickou
hravostí, kterou brilantně vyjadřoval jak příběhem, tak i jeho modelováním výtvarnými prostředky.
V seriálu Cvoček astronautem přinesl na komentář Miloše Kirschnera z Divadla S + H mimořádně hravou
animaci rozvíjejí pozdní bruselský styl jak v tvarech tehdejších technických vymožeností, tak ve scénické
barevnosti lomených tónů.119 Poněkud upravený se seriál později dostal i na stránky časopisu Čtyřlístek
pod názvem Astronaut Cvoček se hlásí v letech 1980–1982.120
Po téměř tříleté práci také ve Studiu animovaného filmu Československé televize režisér a kameraman
František Mikeš a výtvarnice Jaroslava Burdová vytvořili v roce 1973 animované Pohádky Stříbrného carství,
vycházející jak volbou tématu, tak tvaroslovím z ruského lidového umění.121 Jednotlivé příběhy byly
zkrácenou podobou ruského lidového pohádkového vyprávění a režijně výtvarná koncepce přímo vycházela
z ruských lidových hraček, řezeb a malby.122 Zvláště pozoruhodně výtvarnice vyřešila stylizaci loutek,
aby snoubila výtvarnou působivost s nároky na nutnou rychlost televizní výroby:
„Ideálním klíčem k nim byla její myšlenka vyjít ze světa prostých lidových hraček, svým výtvarným pojetím
i národním charakterem blízkým právě tak fantaskní poezii pohádek jako vnímacím možnostem dnešních
dětí. Loutky, dekorace i rekvizity vycházející z prosté a přece výrazné malované dřevěné hračky jsou vý-
114
Borůvka a Kvítko. Výběrový seznam filmů a záznamů 1976. Praha: Úsek archivů a programových fondů ČST,
1979, s. 75.
115
Názvy jednotlivých epizod: Ukradený hlas, Kdo postřelil modrou růži?, Záhada panenčina pokojíčku, Hledá
se modré z nebe, Krádež v Poštovní ulici, Zamotaný případ, Ukradený nos, Černá ruka, Poplach s brejličkami.
116
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 25, 1975, č. 2, s. 40.
117
(z) Loutky v televizi. Československý loutkář 26, 1976, č. 4, s. 83.
118
MIKEŠ, František. Ploškový a kreslený film v televizi. In. Televize známá i neznámá. Díl I., Edice Čs. Televize.
Praha: Studijní odbor Čs. televize 1971, s. 137–156.
119
Názvy jednotlivých epizod: Pes a jeho profesor, Start do vesmíru, Planeta hraček, Klobásková válka, Pohádková
planeta, Planeta přeludů, Souhvězdí Velkého psa.
120
Čtyřlístek 1980–1982, Knihovnička 87–98.
121
JAROŠ, Jiří. První loutkové filmy v Čs. televizi. Československý loutkář 27, 1977, č. 1, obálka.
122
JAROŠ, Jiří. První loutkové filmy v Čs. televizi. Československý loutkář 27, 1977, č. 1, s. 23.
robně snadné, vděčné pro jednoduchou i osobitou animaci a spojují věrnost národním pohádkovým tradicím
s výtvarnou lidovou poezií, blízkou dnešní době. Přesněji řečeno docilují to všechno právě jen díky
jejich citlivému přepisu, který je osobitý a současný, navíc pak i profesionálně zkušený a technicky reálný.
A ke všemu je tento svět i úsměvný, půvabný a milý. Svým humorem a výtvarnou zkratkou umožňuje také
jakoukoliv pohádkovou nadsázku, řešení fantastických situací, a zlidšťuje i naturalistickou krutost, bez níž
se děj starých pohádek jen zřídkakdy obejde. I když výtvarnice vyšla z určité konvence a schématu typu
dětské hračky, přece nikdy neupadla do šedého zevšeobecňujícího schematismu. Její loutky hrají naopak
už svými přesvědčivými charakterovými výrazy, individualizovanými v tom nejlepším slova smyslu.“123
Po úspěchu Pohádek Stříbrného carství se rozhodl František Mikeš pro realizaci rozsáhlého projektu Perly
(1978) podle námětů klasických českých pohádek.124 Pro jednotlivé díly si vybral vždy jiného výtvarníka:
Jiří Bláhu, Miroslava Kučeru, Josefa Lamku, Jaromíru Burdovou, Růženu Bláhovou, Martina Lhotáka, Hanu
Lamkovou a Josefa Podsedníka a vzniklo tak klasické dílo české televizní animace mnohdy s expresivnější
výtvarnou podobou, opouštějící televizní zvyklosti a přibližují tento projekt umělecké tvorbě v tehdejším
Krátkém filmu Praha. 125
Konečně v roce 1979 předznamenal svůj úspěch i pro následující desetiletí Lubomír Beneš prvními
díly televizního seriálu A je to! (Pat a Mat) o dvou karikaturních nezručných kutilech, které vyrobil ve Studiu
Jiřího Trnky Krátkého filmu Praha pro Československou televizi Bratislava poté, co byl projekt v Česku
odmítnut.
Bez ohledu na to, že některý z Večerníčků byl vysokorozpočtový a druhý naopak, je nutno poznamenat, že
po celá sedmdesátá léta se stala jeho produkce jakýmsi alchymistickým loutkářským tyglíkem, v němž si
tvůrci ověřovali nejrůznější technologické a výtvarné poetiky a postupy. Je vlastně až s podivem, kolik
z těchto večerníkových seriálů svou kvalitou a originalitou budí náš zájem po letech i dnes. V době realistické
computerové animace je to mnohdy i z důvodu originálního užití výtvarných prostředků filmového
jazyka.
Filmový jazyk Spejbla a Hurvínka
„Součástí vzpomínkových oslav k nedožitým osmdesátinám národního umělce Josefa Skupy se stal také
seriál 13 televizních Večerníčků v polovině ledna. […] Ve skladbě televizních večerních pořadů pro děti se
stal seriál se Spejblem a Hurvínkem žádoucím osvěžením, jemuž nechyběla dávka úsměvného humoru i
vtipu.“
(zh) Televizní loutkové inscenace. Československý loutkář 22, 1972, č. 4, s. 7.
Věhlasní loutkoví protagonisté Divadla S + H se po značných úspěších na obrazovce během padesátých a
šedesátých let dostávali do vysílání televize nadále i v sedmdesátých letech. Jednak v jednorázových projektech,
jakým byla např. Spejblovize, projekt připravený pro vysílání prostřednictvím Eurovize, kde klasická
loutkoherecká čísla doprovázela konferenciérka Štěpánka Haničincová, či v satirických výstupech, jako
byl třeba Šéfredaktor čehokoliv podle scénáře Jaroslava Dieta, uváděný v kratší verzi v roce 1977 jako
součást silvestrovského vysílání, o rok později přepracovaný do dvacetiminutové filmové verze.126 Během
sedmdesátých let však vznikly především postupně dvě řady seriálů Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka
(1972) a Znovu u Spejbla a Hurvínka (1974)127, určené pro Večerníček.
123
POŠOVÁ, Kateřina. Jaromíra Burdová aneb Pohádky Stříbrného carství. Film a doba 23, 1977, č. 9, s. 174.
124
Názvy jednotlivých epizod: Hadí dar, Honzův turnaj, Vodní růže, Skleněný vrch, Princ labuť, Čertův švagr,
Líná Manka, Červená Karkulka, Perníková chaloupka, Drak tříhlavý.
125
JAROŠ, Jiří. První loutkové filmy v Čs. televizi. Československý loutkář 27, 1977, č. 1, s. 23.
126
(s) Šéfredaktor čehokoliv. Československý loutkář 29, 1979, č. 6, s. 143.
127
Spejbl a Hurvínek. Výběrový seznam filmů a záznamů 1974. Praha: Oddělení programových fondů ČST,
1977, s. 103.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
11
První řada seriálu byla nasnímána ještě na černobílý filmový materiál a režisérka Libuše Koutná v něm
podle scénáře Jiřího Kubíčka pracovala s loutkoherci Divadla S + H Milošem Kirschnerem, Helenou Štáchovou,
Miroslavem Černým a Bohuslavem Šulcem.128 Scénáristicky šlo v podstatě o drobné anekdoty,
rozvedené do dialogů, přičemž řešení neshod nespočívalo podle zvyklostí jen ve vtipu Hurvínka, ale
mnohdy také na náhodě či nápadu Máničky a psa Žeryka. 129 Televizní vizuální pojetí Zdeňka Juřeny nepřišlo
s ničím novým, prostředí interiérů i exteriérů vycházelo tradičně z reality, přičemž bylo využíváno
hojně nejrůznějších funkčních rekvizit. Dobová recenze poznamenala:
„Inscenačně jsou jednotlivé díly rozpracovány na malém prostoru do podrobností, jejichž provedení spoléhá
více na dokonalé umění loutkovodičů než na televizní techniku. Výprava soustředila na malé ploše
obrazovky přemíru scénických prvků, které nutily rozehrávat akce velmi stísněně.“130
Značný divácký úspěch těchto příběhů byl podnětem k realizaci druhé série 13 příběhů Znovu u Spejbla a
Hurvínka (1974).131 Tentokrát k dokonalosti provedení přispěly výjimečné podmínky technické realizace.
Seriál byl natočen na barevný 35 mm film Eastmen Color jako zakázka pro Československou televizi ve
studiích Krátkého filmu s kameramanem Svatoplukem Malým. Režisérka Libuše Koutná tentokrát pracovala
podle scénáře Jiřího Kubíčka, Pavla Gryma a Miloše Kirschnera. Opět šlo v podstatě o nafilmované
divadlo v realistické dekoraci, tentokrát však velmi citlivě převedené do filmu. Potvrzují to i dobové recenze
v Československém loutkáři:
„Bravurní technika vodění marionet, tradičně kvalitní hlasový přednes i skvělé filmové zpracování je
dobrou vizitkou práce nejen naší přední scény, ale celého našeho loutkářství. […] Šťastně se zde podařilo
rozřešit převedení stylizovaných, v podstatě divadelních prvků, do filmového reálu. V té souvislosti je nutné
vyzvednout zásluhy režisérky Libuše Koutné a zejména výtvarníka a scénografa Zdeňka Juřeny.“132
Loutkové seriály pro Československou televizi
„Televizní loutka musí být odlišně a jemněji koncipována, než loutka divadelní, musí být také pedanticky
vypracována, poněvadž nemilosrdné oko kamery odhalí všechny nedostatky, neumnosti a surovosti.“
JAROŠ, Jiří. Loutky v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 8–9, s. 21.
Také pořady pro nejmenší děti, formálně zpravidla typu pásem, jako byly dětmi značně sledované Pohádkové
dívánky, Rozmarýnek či Vysílání pro mateřské školy, po celá sedmdesátá léta využívaly mimo loutek
v podobě konferenciérů či partnerů hereckých moderátorů, seriálové řady s loutkami, zpravidla delšího
časového trvání (25 až 30 minut) a s možností repríz.
Právě pro tuto potřebu dramaturg Jiří Jaroš nedlouho po svém nástupu do Československé televize začal
už v roce 1970 připravovat se scénáristou Milanem Pavlíkem Míšu Kuličku (1974).133 Sedmidílný seriál
byl ztvárněn podle literární předlohy Josefa Menzla, jehož tři knihy na sebe volně navazují. Televizní scé-
128
Názvy jednotlivých epizod: Skok do neznáma, Žerykovo cvičení, Zlatý dřevák, Žerykovi k narozeninám, Mikuláš,
Příliš Štědrý večer, Co je to halekačka, Zemětřesení, Si pořádně zařádit aneb není nad duet, Udobření,
Spejblovi k narozeninám, Hurvínek zas jednou šaškuje, Vysvědčení.
129
(zh) Televizní loutkové inscenace. Československý loutkář 22, 1972, č. 4, s. 7.
130
(zh) Televizní loutkové inscenace. Československý loutkář 22, 1972, č. 4, s. 8.
131
Názvy jednotlivých epizod: Spejbl se bouří, Ranní rozcvička, Hurvínkovo strašidýlko, Hurvínek domácí kutil,
Nečekaná výhra, Sněhulák jako živý, Spejbl lovcem, Závod do vrchu, Spejbl na houbách, Spejbl kope studnu,
Syslus modrobulvus, Zázračné zachránění, Hurvínek hlavou rodiny.
132
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 25, 1975, č. 1, s. 15.
133
VIDLAŘ, Jaroslav. Co televizní divák uvidí… Snad! Československý loutkář 20, 1970, č. 11, obálka.
nář i dialogy jsou napsány s neobyčejně citlivým smyslem pro vtip, ale i poezii loutek.134 Loutky vodili členové
televizní loutkoherecké skupiny a namluvili je jak herci velkého divadla, tak i divadla loutkového
(např. Helena Štáchová). Seriál v Barrandovských studiích režírovala Libuše Koutná, na barevný film nasnímal
filmový kameraman Jan Němeček. Hravá výprava Ivo Houfa přinesla do seriálu líbezné loutky využívající
motivu koule, spodově vedené javajky (groteskně stylizovaného Vasila, vtipně stylizovaná zvířátka
s nezvyklým řešením obličejových částí, jímž dominovaly nadměrné oči, mnohdy pohyblivé). Loutky byly
zasazeny do jednoduché ve zkratce a zároveň plošně vyjádřené scény s uplatněním konkrétních předmětů
v hloubce scény. Také dobová kritika výtvarné řešení seriálu ocenila:
„Televizní realizace kombinuje marionety, spodové loutky, černé divadlo i náznaky stínohry k rozehrání
akcí a loutkově vděčných situací. Záplava nápadů, využívajících i trikové kamery, vytváří dynamický sled
obrazů, mezi nimiž zapadnou i některá hluchá místa.“135
Celkově tato zvláštní technika vodění loutek umožnila nejen nezvyklou přesnost v souladu s hereckým
playbackem, při hře v partnerské spolupráci a při kombinaci druhů loutek, ale současně dovolila v největší
možné míře skrýt vodící mechanismy a vytvářet tak dojem animovaného filmu.
S další dvojdílnou sérií přišel Jiří Jaroš v roce 1975. Podle jeho scénáře režisér Tomáš Kulík a kameraman
Milan Dostál natočili pohádky Beránci a ospalý čert a Beránci a čertovský oheň.136 Šlo o kombinované
snímky s velkým hercem v roli pastýře, kterého hrál Jan Faltýnek. Ten uváděl loutkové textilní manekýnové
loutky ve světlé barvě vedené skupinou televizních loutkářů systémem černého divadla v lapidární náznakové
scéně spíše plošného charakteru, přičemž vynikala zejména expresivně laděná textilní loutka čerta
Bulibána.137 Ke kladům série určené nejmenším dětem patřila podle dobových recenzentů především
výprava Miloše Nesvadby:
„Černodivadelní zpodobnění, malebná výprava je nesvětlejším bodem inscenace, i když proporce chaloupky
komplikuje hru s loutkami.138
Čtyřdílný seriál Pejsvídek a Medvísek z roku 1977 podle scénáře Josefa Barchánka, v režii Miloše Bobka a
s kamerou Věry Štinglové, přinesl příběhy dvou nepovedených hraček z továrny na hračky, kdy psovi a
medvědovi prohodí k jejich tělům hlavy.139 Výprava i loutky byly vytvořeny v typickém bruselském dekorativním
stylu sedmdesátých let jako stylizované geometricky pojaté dětské zvířecí hračky.
Na konci sedmdesátých let ještě zkušený tým ostravského studia – režisér Zdeněk Miczko s výtvarníkem
Václavem Kábrtem – vyprodukoval sedmidílný seriál pohádek Sedm služeb čerta Bonifáce, jehož základem
je text o službách čerta, kterého si povolávají z pekla na zemi ke službě různí lidští hříšníci, čtený
Miloslavem Holubem či Janem Vlasákem.140 Seriál je ztvárněn javajkami s výraznýma očima a netradiční
stylizací barevných vlasů, zasazenými do jednoduše stylizované scény, využívající spíše rekvizit.
Samozřejmě že umělecká i technická úroveň těchto seriálů byla různorodá v přímé závislosti na rozpočtech
a i technologických možnostech studií, ve kterých vznikaly.
134
Názvy jednotlivých epizod: Míša Kulička v rodném lese, Míša Kulička bez maminky, Míša Kulička a medvědí
strašidlo, Míša Kulička a velikonoční výplata, Míša Kulička v opravdovém cirkuse, Míša Kulička na toulkách
městem, Míša Kulička v zoologické zahradě.
135
(zh) Loutky na vánoční obrazovce. Československý loutkář 24, 1974, č. 3, s. 62.
136
Kamera Milan Dostál, loutky vodili členové televizní loutkoherecké skupiny.
137
(z) Loutky v televizi. Československý loutkář 26, 1976, č. 10, s. 227.
138
(z) Loutky v televizi. Československý loutkář 26, 1976, č. 4, s. 83.
139
Seznam jednotlivých epizod: z 6 zachované 4, Popletení bratříčkové, Medvískova práce kvapná, Pošta
v lese, Přátelství.
140
Názvy jednotlivých epizod: Jak čert Bonifác Šišma cti svého jména dostál, Jak čert Bonifác Šišma zemana
Pavlovického na pravou cestu přivedl, Jak čert Bonifác Šišma studnu hloubil, Jak čert Bonifác Šišma slečnu z
Ježova hradu neutancoval, Jak čert Bonifác Šišma za pacholka sloužil, Jak čert nabyl jména Bonifác Šišma.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
12
Televizní inscenace a záznamy s loutkami v sedmdesátých letech – Praha
„Je li loutkový pořad připravován ke snímání studiovou technikou, je v prostoru studia postavena a rozložena
dekorace na určitý delší úsek (díl, sekvence), herecké akce se nazkouší a průběžně několika kamerami
ihned snímají. Střih záběrů (výběr záběrů) se provádí okamžitě a snímaná část se také zároveň
zaznamenává (na systém TRC-telerecording nebo systém Ampex). Přímého vysílání (kdy jde signál bezprostředně
z kamery do vysílacího okruhu a do televizorů diváků) bez předchozího záznamu, se v těchto
typech pořadů už nepoužívá. […] Jednak se tím vylučuje riziko omylů a chyb, jednak záznam umožňuje
další reprízovatelnost pořadu.“
Jaroš, Jiří. Loutky v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 11, s. 13.
Specifickou oblastí děl s loutkou v Československé televizi byla od počátku inscenační tvorba. Lze ji rozdělit
do dvou základních kategorií, z nichž první jsou záznamy hotových inscenací ze scén českých loutkových
divadel, kdy se do dramatického divadelního tvaru zpravidla příliš nezasahovalo a na druhou
významnou kategorii, což byly původní televizní loutkářské inscenace, kde v podstatě od námětu až po
výtvarnou podobu výsledného díla šlo o původní televizní artefakt.
K celé této oblasti televizní tvorby mělo každé ze tří českých studií v sedmdesátých letech odlišný přístup.
Suverénně nejaktivnější s přibližně 40 rozsáhlejšími projekty, zahrnujícími jak záznamy divadelních inscenací,
tak především množství původních televizních inscenací, bylo ostravské televizní studio.
S polovičním počtem loutkových inscenací a záznamů během sedmdesátých let v počtu přibližně 20 je
však brněnská redakce přece jen v produkci daleko před Prahou, která své tvůrčí síly v oblasti tvorby
s loutkou směřovala spíše k seriálům.
Pražské studio totiž po zkušenostech z šedesátých let natočilo ještě v roce 1971 podle scénáře Miloslava
Zelenky půlhodinovou inscenaci Kocour v bačkorách v režii Libuše Koutné a s kamerou Věry Štinglové,141
kde pro moderní příběh zlomyslného kocoura Soběhrda, který se na konci přece jen napravil, připravil
výtvarník Josef Lamka loutky, které zvířecí typy výtvarně i pohybově mimořádně dobře charakterizovaly.142
Šlo o textilní maňásky a javajky se smyslem pro stylizaci materiálem, vynikala především konstrukčně
působící spodová loutka želvy.143 Scéna situovaná zpravidla v nočních hodinách umožnila využívat mnoha
prvků černého divadla, kupříkladu látkové materiály přísně dodržující stylizaci černobílých pruhovaných
rastrů. Po této inscenaci144 studio od původních televizních inscenací téměř upustilo a soustředilo se
záznamy významných divadelních inscenací nebo jejich „překlad“ úpravou do televizního média.
Záznamům těchto divadelních představení se věnoval režijně především Jiří Jaroš. V roce 1973 tak převzal
ze Středočeského loutkového divadla v Kladně inscenaci Čarovné housle, kde výtvarné řešení Aloise
Tománka přineslo maňásky s lapidárně jednoduchými tvary textilní loutky a prostou paravánovou scénu
s kresebně pojatou dekorací.145 Autor dobové recenze poznamenal, že:
„Úspěšnou divadelní inscenaci kamera a televizní obrazovka poškodily, protože loutky byly vidět jen
z jedné třetiny, někdy i hlavy. Tím bylo setřeno choreografické loutkoherectví, na němž byla celá inscenace
založena. Naopak vynikl osobitý projev Karla Högra.146
141
Hrají členové loutkoherecké skupiny: J. Vidlař, J. Anthon, J. Prachařová, J. Holeček a další. Hovoří: M. Mach,
D. Fialková, S. Budínová, F. Filipovský, F. Holar a F. Hanus.
142
(zh) Televizní loutkové inscenace. Československý loutkář 22, 1972, č. 4, s. 7.
143
Hráli členové loutkoherecké skupiny A. Vidlař, J. Anthon, J. Prachařová, J. Holeček.
144
Kocour v bačkorách. Výběrový seznam filmů a záznamů 1971–1972. Praha: Oddělení programových fondů
ČST, 1973, s. 135.
145
JAROŠ, Jiří. Loutky v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 5, s. 11.
146
(zh) Žeň televizních inscenací. Československý loutkář 23, 1973, č. 3, s. 6.
V témže roce se Jiří Jaroš pokusil o televizní záznam jedné z inscenací Východočeského loutkového divadla
DRAK, dokonce o tradiční hru Posvícení v Hudlicích aneb Oldřich a Božena v literární úpravě Josefa
Aloise Novotného a v režii Jana V. Dvořáka. Scénické řešení Františka Vítka přineslo skrze řezané loutky–
sochy s citlivou stylizací, která nesla magii dramatických postav literárního syžetu, významné přiblížení se
k historickým loutkářským tradicím. V popředí pozornosti byly opětovně řezbované marionety na drátech,
nesoucí všechny znaky tradice a naivního umění, zvláště ve spojení s hlasovým a hereckým projevem. I
přes těžiště na slově bohatém archaismy a jadrností jazyka nezapomněli tvůrci inscenace ani na dramatičnost
situací i humorné odlehčení. Televizní verze ale podle recenzenta doznala značných změn:
„Škoda, že s výraznými loutkami nekorespondovala scéna, zůstávající na pozadí jen jako matný a nezřetelný
doplněk. K dotvoření nálady a atmosféry inscenace postrádá televize možnost výraznější práce se
světlem, jako je tomu v divadle.“147
Naopak se značnými úspěchy se setkala televizní verze Malého loutkového varieté (1975), které na základě
představení amatérské scény Říše loutek se scénářem a výpravou Bohumila Koubka zaznamenal
Jiří Jaroš s kameramankou Věrou Štinglovou. Představení bylo založeno na dlouhodobě známé výtečné
marionetářské tradici v Říši loutek, přičemž šlo vlastně o čísla varietního divadla tradičních českých loutkářů.148
Záznam byl tedy výběrem nejatraktivnějších loutkářských čísel z divadelní inscenace stejného
názvu: klauni spojující akrobacii s typografickými tabulemi oznamujícími následující číslo, akrobat – Josífek
na hrazdě, Smeraldina – tanečnice na kouli, Alíček šikula – cvičený pes, Alojz – žonglér s koulí, Lájoš
– vrhač nožů, Kouzelník Ufferini s plošnými loutkami metamorfózami, šašek Bác – virtuoz na harmonice,
provazochodkyně Lili, silák Járinek a Ci li link. Poprvé v rámci Československé televize byl projekt natočen
jako barevný záznam přenosovou technikou záznamového vozu Marconi.149
V roce 1974 ještě Libuše Koutná s kameramanem Vladimírem Plickou zaznamenali inscenaci Krakonošův
les150 Oldřicha Augusty z Naivního divadla v Liberci v divadelní režii Miroslava Vildmana a ve výpravě
Miroslava Meleny, inspirované hravostí a insitním řezbářským uměním.151 Řezané loutky „působivě dětské
a prostě půvabné“ výtvarník umístil do prostě a monumentálně stylizovaného exteriéru jednolité formy,
který v sobě obsahoval „půl reality a půl metafory“. 152
Konečně v roce 1976 Svatava Simonová mimořádně filmově citlivým způsobem zaznamenala hru Jana
Nepomuka Laštovky Jan Žižka na hradu Rábí, nastudovanou Divadlem dětí v Plzni, v režii Karla Brožka a
Ladislava Dvořáka a ve výtvarném pojetí Petra Matáska, připravenou pro letní večerní scénu.153 Televizní
režisérka společně s hlavním kameramanem Věrou Štinglovou situovala scénu do prostředí reálných rozvalin
hradu Rábí, přičemž expozice díla je formována obrazově příchodem slavnostního procesí s velkými
herci do zříceniny hradu. Hra sama je pak inscenována před strohou kamennou zdí hradního sklepení
s expresivními dřevěnými marionetovými manekýny, za nimiž se skrývají loutkoherci.
V druhé polovině sedmdesátých let se pak tito režiséři už výhradně soustředili na původní a nákladnější
seriálovou tvorbu a tvorbu původních televizních inscenaci i záznamy z loutkových divadel postupně
opouštěli.
147
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 10, s. 10.
148
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 25, 1975, č. 2, s. 40.
149
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 25, 1975, č. 1, s. 15.
150
Krakonošův les.. Výběrový seznam filmů a záznamů 1974. Praha: Oddělení programových fondů ČST, 1977,
s. 94.
151
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 25, 1975, č. 3, s. 64.
152
MAREŠOVÁ, Sylva. Liberecké loutkářské scénografie. In. VOTRUBA, Jan a kolektiv. Malí velikáni. O loutkovém
divadle. Liberec, Severočeské nakladatelství, 1986, s. 67, 68.
153
ČERNÝ, František. Loutkáři u hradu Rábí. Scéna. Čtrnáctideník Svazu českých dramatických umělců pro
otázky divadla, filmu, rozhlasu a televize 5, 1980, č. 10, s. 5.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
13
Televizní inscenace s loutkami v sedmdesátých letech – Brno
„Dramaturgie brněnského televizního studia se od září 1972 postupně orientuje na původní inscenace.
Dosavadní praxe převzatých představení z loutkové scény Radost v Brně zkreslovala do jisté míry výsledek
vlivem nezbytných úprav. I když zřejmě i v budoucnosti zůstanou převzaté inscenace doplňkem programu,
ukazuje se cesta původní dramaturgie vzhledem k podmínkám a možnostem televize jako
nejreálnější.“
(zh) Žeň televizních inscenací. Československý loutkář 23, 1973, č. 3, s. 5.
Podobně jako pražské televizní studio, také brněnské studio řešilo zpočátku sedmdesátých let, jakým
způsobem naplnit poměrně značnou poptávku po dramatických tvarech včetně loutkových ve vysílání pro
děti. Znamenalo to proces postupného odpoutávání se od závislosti na zdejších loutkových divadlech,
zejména Radosti.154 Ne, že by brněnská redakce vysílání pro děti a mládež s divadlem přestala spolupracovat
zcela, ale spíše šlo o využívání umělců z jejího okruhu pro původní dramatické televizní pořady.
Takovýto proces samozřejmě přinesl i hledání nových autorů původních scénářů, které by čerpaly ze soudobých
uměleckých forem a témat.155 Během sedmdesátých let tak vedle záznamů z divadel Radosti, ale i
některých amatérských scén, jako bylo třebíčské Loutkové divadlo Zdravíčko nebo brněnská Jitřenka,
vzniklo několik zdařilých televizních inscenací, které obstály také díky mimořádné výtvarné podobě své
realizace. Brněnské studio na rozdíl od Prahy a zejména Ostravy mělo také štěstí v počtu zachovaných
pořadů. A i když se řada spíše těch produkčně nenáročných děl dodnes nedochovala, naopak podstatná
díla nám zde téměř všechna zůstala zachována.
Samozřejmě, že i v Brně vznikaly výrobně jednoduché pořady, určené především pro dopolední vysílání
pásem pro děti, jako např. Tři pohádky o zvířátkách (1971) s vypravěčkou Vlastou Fialovou a loutkami
jednoduše předvádějícími pohádkové příhody v rámci tohoto vyprávění. Podobně Smolíček Pacholíček
(1971) napsaný a režírovaný loutkohercem Vratislavem Schilderem.156
Vedle tohoto typu tvorby však vznikaly i pořady, které se pokoušely podobně jako některá progresivní
loutková divadla aktuálně experimentovat s nejrůznějšími scénografickými přístupy, včetně návratu ke
staré řezbované marionetě.
Pro brněnské studio také vytvořil několik loutkářských projektů v sedmdesátých letech zavedený a úspěšný
režisér Zdeněk Miczko, tehdejší ředitel Krajského divadla loutek v Ostravě a významný spolupracovník
ostravského televizního studia. V roce 1973 v Brně realizoval podle scénáře Zdeňka Floriana inscenaci
Tuťa jede na závody ve výpravě Václava Kábrta – prostinký příběh o medvědovi a opičce, natočený ve
spolupráci brněnského a ostravského divadla.157 Také v dalším příběhu Zdeňka Floriana Jak si šlo kotě
natrhat štěstí ve výpravě Jiřího Blahy šlo o jednoduchý příběh s putováním kocourka Ťápoty za štěstím.158
Scénická výprava střídala plošné a tím také ilustrační prvky s poloplastickými dekoracemi, v nichž spodové
loutky při částečném použití černého divadla působily težkopádně.159
Televizní inscenace Tomášova slunečnice Milana Procházky v režii Milana Pelouška a s výpravou Václava
Kábrta přinesla mravoučný příběh zpracovaný divadlem masek, zejména v případě postav skřítků.160
154
Více viz in. MATOUŠEK, Mirko. Doba magického realizmu 1969-1979. In. PEŠKA, Vlastimil- MATOUŠEK,
Mirko–ZAJÍC, Vladimír. Padesát let Radosti. Brno, Loutkové divadlo Radost, 1999.
155
HLAVICA, Marek. Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991). Brno: JAMU,
2012, s. 339.
156
Tamtéž, s. 345.
157
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 4, s. 86.
158
Režie Zdeněk Miczko, kamera Václav Myslivec.
159
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 25, 1975, č. 6, s. 135.
160
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 3, s. 63.
Výrazně pečlivější byla režijní tvorba doyena brněnské redakce vysílání pro děti a mládež, zkušeného loutkářského
tvůrce Josefa Kalába, který se věnoval spíše než původním soudobým hrám, spíše ověřeným
dramatickým loutkářským textům. V roce 1972 připravil inscenaci Pohádkového zákona, podle textu lyrické
parodie pohádkových konvencí Karla Maška – Fa–Presto, ve skrovné výpravě Jiřího Pitra. Dobová kritika
zmínila problémy s rozdělenou interpretací a uvedla, že výprava střízlivě charakterizovala prostředí a že
snad jen: „Loutky se zdály být poněkud drobné a v důsledku nadměrného zvýraznění očí příliš strnulé.
Více, než kdy jindy chyběla barevnost, kterou práce se světlem nemůže vynahradit.“161 Pitrovy javajky
s velkýma očima byly mimořádně ušlechtile designované v typickém až sošně čistém rukopisu tohoto
autora. V podobné čistotě stylu byla připravena také ornamentální scéna, která v případě znázornění architektury,
např. hradu, působí až monumentálně, tajemně pak v lese či chalupě. Kamerové záběrování
nepřekročilo standard možností tří kamer, přičemž velikosti záběrů se soustředily především na polocelky.
Barevný televizní film Brokát, princ z pohádky podle divadelního textu Václava Sojky přinesl návrat Josefa
Kalába ke klasické loutkové hře, kterou inscenoval v roce 1958 v Radosti.162 Televizní zpracování z roku
1973 s kamerou Václava Myslivce a především s vydařenou výpravou a loutkami Pavly a Vítězslava
Kuschmitzových přineslo spodově vedené javajky ve výtvarně propracované scéně.163 Vysoké javajkové
loutky zaujaly ušlechtilostí výrazu, scénické řešení pak pečlivou architekturou plastických kulis v uměřené
barevnosti s ornamentálními motivy.
V roce 1974 připravil Mirko Matoušek pro brněnské televizní studio loutkové varieté Mrňousovy příhody
ve výpravě Věry Krajné. Tři pantomimické varietní loutkové grotesky (Mrňous a lano, Mrňous artista a
Mrňous gymnasta) předváděly drobnou loutkovou postavičku v konfrontaci s oživlými rekvizitami – etudu
malého námořníčka s lanem jako hadem nebo artistu, jehož neposlouchají rekvizity oživené černým divadlem.
Většina věcí, s nimiž přicházel Mrňous do styku nebo s nimi přímo cvičil, prováděla naschvály, a tak
jeho úsilí končilo obvykle opačně. Režisér Josef Kaláb s kameramanem Václavem Myslivcem využívali
plošného pozadí šedočerného prospektu jako podkladu pro techniku černého divadla, znásobeného možnostmi
televizní techniky, zejména dvojprojekcí. Proto, jak se vyjádřil dobový recenzent, často pohyb působil
téměř dojmem filmové animace.164
Ještě zdařilejší inscenací byl barevný televizní loutkový film Král jelenem (1975) podle Carla Gozziho
a překladu Václava Sojky.165 Televizní úprava a režie Josefa Kalába byla motivována především výrazovými
možnostmi loutek na televizní obrazovce a jejich schopnostmi tlumočit příběh vyhraněných typů commedie
dell´arte i fantastičnost celé zápletky. Inscenace byla zaznamenána na barevný filmový materiál
z důvodů repríz a tomu odpovídají „i precizně vyhotovené loutky loutky a scéna, které manželé Kuschmitzovi
stylizovali orientálně a malebně do nich zapracovali zvířecí a květinové motivy, a znatelné pokroky
v ovládnutí možností filmové řeči dělal také režisér Kaláb.“166
Dobová kritika uvedla k orientálně dekorativním, spíše konzervativněji stylizovaným javajkám a přísně
dekorativním scénám s využitím jak interiérů a zahrad formovaných napětím mezi sochami a rostlinstvem,
tak i lesních scén, že:
„Výprava manželů Kuschmitzových vyřešila loutky výrazně a téměř sošně v obličejové části, kdy jejich
detailní záběry jsou sugestivně působivé. Naproti tomu skoro titěrné ruce jen nesnadno obsáhnou širší a
výmluvnější gesta a jejich vyjádření pohybem se při polocelcích vytrácí. Scéna střídá prostředí paláce a
zahrady, kde dominantními prvky jsou socha a stylizovaná vegetace exotického původu. Ne zcela šťastně
působí konfrontace živých a loutkových ptáků. Snad nejvěrnější duchu předlohy je stylizovaný les, v němž
161
(zh) Žeň televizních inscenací. Československý loutkář 23, 1973, č. 3, s. 5.
162
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 4, s. 86.
163
HLAVICA, Marek. Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991). Brno: JAMU,
2012, s. 346.
164
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 8–9, s. 190.
165
Kamera František Hanák.
166
HLAVICA, Marek. Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991). Brno: JAMU,
2012, s. 346.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
14
se odehrává proměna Krále Berana v jelena. Má svou magickou pohádkovost, která připravuje náladu
pro dramatický děj.“167
Nejpropracovanější loutkářskou inscenací sedmdesátých let byla však Měsíční víla (1976), jejíž scénář
podle textu Jiřího Jaroše připravil sám režisér Kuba Jureček. Původně šlo o aktualizovanou starou japonskou
legendu o sběrači bambusu a jeho nadzemské dceři, jež byla úspěšným představením v Radosti, po
úspěšném hostování divadla v Japonsku v roce 1968. Režisér i výtvarník v jedné osobě tehdy vytvořil
pozoruhodnou podívanou pro starší diváky s uplatněním nezvyklých výrazových prostředků, inspirovaných
použitím starých japonských figur z rodu divadla bunraku. Loutkoherci ve stříbrných kostýmech ovládali
loutky nebývalé velikosti z pojízdných stoliček, přičemž jejich nohy tvořily součást postavy. Zbývající mechanismus
ovládal loutkoherec zpoza loutky. Filmově přinesl snímek především užití několika ne zcela
běžných postupů, mezi něž patřila například kombinovaná a paralelní střihová skladba (např. běžící mladý
pár a startující raketa), zvýraznění procesu inscenování divadla na divadle či v přírodním prostředí parku
pro film, konečně i ušlechtilé obrazové prostředky včetně kamerové jízdy a časosběrných záběrů.
Recenze posun tématu do televizní inscenace popsala takto:
„Novým zpracováním divadelního představení a jeho převedením do exteriéru vznikla hra, která má jiné
vyznění. Radikální úprava a doplnění o filmové záběry reálné skutečnosti byly motivovány soudobým výzkumem
vesmíru, také odění herců připomínalo astronauty. Záběry na kosmodrom, astronauty, družice i
měsíční povrch se prolínají s legendárním příběhem japonského koloritu. Stylizovaný pohyb loutek byl
důstojnými, až strohými a obřadnými gesty. Šlo o mimořádný pokus realizovat divadelní loutkové představení
specifickými televizními prostředky.168
V televizní podobě inscenace byly především posíleny aktuální motivy v souvislosti s projektem Apollo 11,
během něhož 20. července 1969 lidé poprvé stanuli na povrchu Měsíce. Ve filmu se tedy bohatě objevily
také dokumentární záběry soudobého kosmického výzkumu. Vizuálně bohatý snímek s výpravou brněnského
grafika a scénografa Františka Borovce a kamerou Jakuba Noska spojil „v jeden celek tradiční
japonské herce, živé herce, dokumentární materiál, kreslené a animované pasáže a za výjimečné lze
považovat také zmiňované odkazy na poměrně aktuální dění v oblasti prozkoumávání vesmíru.“169
Podstatnou součástí výroby brněnského studia se staly v sedmdesátých letech také záznamy divadelních
představení. Samozřejmě převažovaly inscenace z Loutkového divadla Radost, postupně se však objevily i
amatérské soubory, zejména brněnská Jitřenka vedená Františkem Pískem či třebíčské Zdravíčko
s Milošem Blahou.
Záznam divadelního představení O veselém hrobaři (1971) z Radosti v režii Mirko Matouška podle textu
Josefa a Hany Lamkových v televizní režii Kuby Jurečka nevybočil ze standardu,170 podobně jako hra Jiřího
Jaroše Prasátka se vlka nebojí (1971). Zatímco záznam Malíkovy modernistické hry Míček Flíček (1972)
v divadelní režii Petera Scherhaufera ve spolupráci s Jiřím Pitrem zvolil poněkud neobvyklý způsob inscenace.171
Postavy lidí byly svěřeny hercům, zatímco ostatní role byly ponechány loutkám. Ty však byly
v dimenzích přizpůsobeny proporcím herců, takže připomínaly loutky jen vzdáleně.172 Další Scherhauferova
inscenace zahrnující dramatizace Čapkových, Konopáskových a Mikulkových pohádek Kouzelný dům
paní Růženky (1973) se bohužel nedochovala. Pod televizním názvem záznamu režiséra Milana Pelouška
a kameramana Jiřího Kačírka Kouzelný dům pohádek se skrývala trojice pohádek z Radosti, v níž podle
recenzenta „plošné loutky ztrácely působivost, nejzdařilejší je Mikulkova pohádka s nesporným humorným
nadhledem i absurdním situačním humorem.“173 V roce 1973 režisér Josef Kaláb ještě vytvořil zá-
167
(z) Film a televize. Československý loutkář 27, 1977, č. 12, s. 287.
168
(z) Měsíční víla. Československý loutkář 28, 1978, č. 2, s. 47.
169
HLAVICA, Marek. Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991). Brno: JAMU,
2012, s. 346.
170
(zh) Televizní loutkové inscenace. Československý loutkář 22, 1972, č. 4, s. 8.
171
Televizní režie Josef Kaláb.
172
(zh) Televizní inscenace pro děti. Československý loutkář 23, 1973, č. 1, s. 2.
173
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 12, s. 280.
znam moderní hry Lubomíra Feldeka Botafogo ve výpravě Věry Krajné, jejíž loutky byly pro obrazovku vytvořeny
zdařile a se smyslem pro detail.174
Mimořádnou se v brněnském kontextu jeví spolupráce významné osobnosti českého i světového loutkového
divadla Josefa Krofty, který v té době působil ve Východočeském loutkovém divadle DRAK175 a občas
hostoval v brněnské Radosti.
Už k první Kroftově brněnské inscenaci v roce 1973, kterou na motivy ruské pohádky napsal Milan Pavlík
s názvem Jdi tam – nevím kam, přines to – nevím co si režisér přizval z hradeckého divadla výtvarníka
Petra Matáska, přičemž televizního záznamu inscenace se zhostil kameraman Milan Duda. Dobová recenze
se vyjádřila tak, že jde o povedenou dramatizaci ruské lidové pohádky, kdy televizní pojetí zdařile
užívá prolínání v klíčových scénách, přičemž chyběla barva, která charakterizovala scény.176 Zmíněná
inscenace vizuálně přinesla v podstatě to, co tandem Krofta-Matásek tehdy značně proslavilo – divadelní
pojetí akční scénografie rozbíjející iluzi loutkového kukátka, otevírající jeviště herci vedle loutky. Každý z
herců si na jeviště přináší svou paravánovou válcovou scénu, v níž se schovává a odkud zároveň
s maňásky hraje. Navíc měl možnost si vlastní dekorací nosit po jevišti sebou, přičemž výraz loutek byl
netelevizně neboli jinak řečeno divadelně expresivní.177
V témže roce 1973 vznikl další Kroftův pořad. Šlo o záznam představení hradeckého divadla DRAK Aby
děti věděly, které bylo inscenováno formou epického narativního divadla v prostoru půdního prostoru,
zaplněného starými odloženými předměty.178
V roce 1977 se Krofta vrátil k motivu ruské lidové pohádky, tentokrát od ruského dramatika Jurije Jelisejeva
Tři přání.179 Barevná inscenace podle zpracování hry v roce 1974 v divadle Radost s výtvarnou spoluprací
Petra Matáska přinesl charakteristický styl propojující akci herců a maňásků, kombinující
groteskno a lyrično v dynamický celek. Příběh je exponován na vesnickém náměstíčku s velkými herci,
teprve skrze loutku sovy a vajíčko se otevírá stylizace loutkou. Design maňásků byl výrazně jiný, nežli byla
tehdejší výtvarná televizní konvence, ale zároveň i předcházející výtvarný styl nesený scénografy
z brněnského divadla Radost. Maňasi zasazení v podstatě do scény i pro velké herce měli totiž prohnané
až groteskní výrazy se zvýrazněnými nosy. Možná právě proto recenzent uvedl, že: „Zvláštní výtvarné řešení
scény v televizi vytvořilo jednolitý prostor pro pohybové rozehrání herců, na straně druhé potlačilo hru
loutek.“180
První Kroftovou původní televizní inscenací, připravenou pro brněnské studio, byla dvoudílná Pirátská
pohádka podle scénáře Jana Tůmy ve výpravě Petra Matáska a kamerou Dalimila Řeháka. Vyprávění
živého herce v kombinaci s hrou různých druhů loutek mělo neskrývaně epický charakter, přičemž ladění
směřovalo k pohádkové grotesce.181 Inscenace byla připravena ve spolupráci herců brněnské Radosti a
hradeckého divadla DRAK. Situování prostředí na půdu se starým nábytkem, akváriem, modely jachet i
dalšími rekvizitami, připomínajícími mořeplavbu, navodilo celému vyprávění mimořádnou atmosféru.
„Groteskní výtvarnou polohu mají loutky pirátů i obyvatelé ostrova Zvonečkov, papíroví námořníci a lodičky
jsou řešeny jako skládané z papíru. Nápaditě působilo použití zbraní z papíru, které měly charakter
174
(zh) Žeň televizních inscenací. Československý loutkář 23, 1973, č. 3, s. 5.
175
VONDRÁČKOVÁ, Zora. DRAK. Hradec Králové: Divadlo Drak, Garamond, 2008.
JURKOWSKI, Henryk: DRAK a evropská avantgarda, in sb.: 30 let divadla DRAK 1958–1988. Hradec Králové:
Východočeské divadlo DRAK, 1988.
176
(zh) Recenze televizních inscenací. Československý loutkář 24, 1974, č. 1, s. 16.
177
HLAVICA, Marek. Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991). Brno: JAMU,
2012, s. 332.
178
Tamtéž, s. 332.
179
Tamtéž, s. 334.
180
(z) Film a televize. Československý loutkář 27, 1977, č. 12, s. 287.
181
(z) Pirátská pohádka. Československý loutkář 28, 1978, č. 1, s. 23.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
15
karnevalových papírových kotoučků, v nichž se po bitvě ztrácela pirátská loď i vypravěč. Inscenace daleko
překročila dobový průměr.“ 182
V souladu s dobovou recenzí lze potvrdit, že tento mimořádně malebný a lyrický příběh díky svému pečlivému
výtvarnému a režijnímu zpracování patří k nejzdařilejším Kroftovým brněnským dílům.
V roce 1978 pro televizi zpracoval Josef Krofta inscenaci, která vycházela z Čajkovského baletu Spící
krasavice, dvojdílnou televizní inscenaci Šípková Růženka. Šlo o verzi loutkového představení DRAK ve
výpravě Petra Matáska, přičemž adaptace tohoto loutkového představení pro obrazovku byla vedena snahou
postihnout co největší divadelní zákulisí. Rozšířila proto televizní inscenaci o záběry ze vstupu do
brněnského divadla i do jeho zákulisí a o některé sólové baletní výstupy. Rovněž původní příběh beze slov,
hraný loutkami, byl podepřen vícenásobnými vstupy návodných poznámek inscipienta.
„Poetický svět loutek a estetika baletu jsou kontrastně doplňovány záběry z civilního prostředí divadelního
provozu a společně tak vytvářejí takřka snový celek, v němž se všechny tyto reality prolínají, lyricky i humorně
doplňují či parodicky komentují.“183
Dobové recenzní srovnání s původním divadelním představením však nevyšlo příliš dobře:
„Ve srovnání s originálem se loutky v televizi dostaly takřka do druhého plánu a zjevná nedůvěra v jejich
schopnosti na obrazovce se promítala v doprovodném popisu téměř všech akcí, z nichž se vytratil humor.
Záměr navodit bezprostřední atmosféru divadelního představení baletu v kontrastu s loutkami sklouzl do
roztříštěnosti. Příběh loutek, který v loutkovém představení dominoval, se stal v televizi bohužel jen doplňkem
podívané na málo známé zákulisní prostředí. […] Loutky, které na jevišti svým výrazem korespondovaly
s groteskností celého pojetí, se při detailních záběrech stávaly málo příjemné vzhledem a
výrazem.“184
Brněnská televizní tvorba Josefa Krofty vycházela především z jeho divadelních realizací pro loutkové
scény DRAK a Radost a režisér zde své mimořádné počiny realizoval především díky dramaturgyni Věře
Mikuláškové. Ta však dala opakovaně příležitost i několika tehdejším amatérských divadlům. V roce 1973
tak vznikl první záznam představení amatérského souboru v Brně – hry podle Hanny Januszewské a Mirko
Matouška Tygřík Petřík185 třebíčského loutkářského souboru Zdravíčko s prostými textilními dětsky stylizovanými
maňásky, zasazenými do plošné kresebně a graficky stylizované scény.186
Do tohoto úspěšného loutkářského souboru se televize vrátila ještě v roce 1977, aby zaznamenala anekdotický
příběh s příměsí satiry Miloše Blahy a Jana Wilkowského Automotobrum.187 Šlo o zvířecí pohádku
polského autora, která volně navazovala na hru Medvídek Ťupínek téhož autora, která měla také podobu
grotesky. Akce loutek byly soustředěny na situační komiku, kterou rozehrávali maňáskové loutky a hříčka
byla proložena písničkami.188
Druhý amatérský soubor s představením odvysílaným v televizi byla brněnská loutková scéna Jitřenka.
Brněnští televizní tvůrci převzali hru Milana Pavlíka Šibal Zavřiočka (1974) inscenovanou technikou černého
divadla.189 Recenzent uvedl, že:
„Vlivem disproporcí ve výpravě se stával obraz dost nepřehledný, přesto se podařilo zachytit princip vodění
loutek černým divadlem zdařile. Kamera však prozradila při detailních záběrech nepřesný a málo
stylizovaný pohyb loutek.“190
182
(z) Pirátská pohádka. Československý loutkář 28, 1978, č.1, s. 23.
183
HLAVICA, Marek. Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991). Brno: JAMU,
2012, s. 335.
184
(s) Šípková Růženka. Československý loutkář 29, 1979, č. 2, s. 47.
185
Režie Miloš Blaha, televizní režie Milan Peloušek, výprava Jiří Jordán , kamera Milan Duda.
186
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 3, s. 62.
187
Režie Miloš Blaha, televizní režie Milan Peloušek, výprava Ája Novosadová, kamera Milan Duda.
188
(s) Automotobrum. Československý loutkář 27, 1977, č. 7, s. 167.
189
Režie František Písek, televizní režie Milan Peloušek, výprava Alois Holásek, kamera Dalimil Řehák.
190
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 10, s. 234.
Brněnští televizní tvůrci se pak opakovaně do Jitřenky vraceli a převzali i inscenaci
Hastrmaní princeznička pro Pohádkové dívánky, kde vyprávění hrou a písničkami dětí bylo doplněno plošnými
loutkami–maskami, které byly výtvarně pojednány znaky dramatických postaviček.191 Dětští diváci
ve studiu spoluvytvářeli atmosféru a do jisté míry byli i statickou součástí inscenace.192 Posledním záznamem
z Jitřenky v sedmdesátých letech byla inscenace Král Abeceda193 v roce 1979.194
Celkově lze o brněnské tvorbě původních televizních inscenací během sedmdesátých let říci, že patřily
k vrcholu snah celé Československé televize, zvláště šlo li o díla režisérů Josefa Kalába a Josefa Krofty.
Televizní inscenace s loutkami v sedmdesátých letech – Ostrava
„Rostoucí počet televizních loutkových inscenací zdaleka není zásluhou jenom centrální pražské stanice,
ale především Brna a Ostravy. […] Vyvolalo to v život i vzrůstající poptávku po původních autorských textech,
protože s adaptací (spočívající kromě jiného i v nezbytném krácení na ‚televizní míru‘) loutkových
divadelních her nelze vystačit. Je jenom přirozené, že úroveň těchto původních textů je velmi různorodá a
především nezřídka nese neklamné znaky nezkušenosti autorů, kteří si neuvědomují, že základní kvalitou
loutky je pohyb a nikoliv hlasový projev a že tedy text pro loutky musí na prvém místě vytvářet prostor pro
akci – pouhé dialogy na loutkovém divadle (a v televizi snad ještě více) působí staticky, byť byly sebevtipnější
a sebelépe napsané.“
–lam– Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 7, s. 154.
V roce 1976 bylo v pravidelných recenzních sloupcích Loutky v televizi Československého loutkáře konstatováno
že „Ostravské studio má nesporně primát v uvádění původních loutkových televizních inscenací“.195
Ostravské studio k tomu mělo několik výjimečných předpokladů. Jednak na podzim roku 1973 byla
dokončena výstavba a zahájen provoz nového televizního střediska v centru Ostravy (v přestavěném Divadle
Petra Bezruče v Dvořákově ulici), které disponovalo dvěma studii, režijním komplexem, střihovými i
odbavovacími pracovišti a zvukovýrobou. Jednak také zdejší šéfdramaturg Redakce vysílání pro děti a
mládež, spisovatel a režisér Zbyšek Malý vytvořil podmínky pro pravidelnou spolupráci s mnoha autory
původních dramatických textů pro děti a zejména se postupně etabloval úzký svazek trvalé spolupráce
s Krajským divadlem loutek v Ostravě, charakterizovaným tehdy profesionálním invenčním loutkoherectvím.
O něm se hovořilo v celonárodním kontextu jako o typickém stylu tzv. ostravské školy.196
Divadlo v roce 1972 znovuotevřelo zrekonstruovanou budovu na náměstí Lidových milicí v Ostravě a v
sezoně 1972/73 se stal uměleckým ředitelem zdejší režisér a loutkoherec Zdeněk Miczko,197 který zároveň
působil jako trvalý spolupracovník ostravského televizního studia Československé televize.198 Ostravská
loutková scéna podobně jako jiná česká divadla:
191
Scénář Alois Mikulka, režie František Písek, televizní režie Michal Nohejl, výprava Zdeněk Juřena, kamera
Milan Duda.
192
(z) Televize. Československý loutkář 27, 1977, č. 5, s. 119.
193
(s) Televizní Král Abeceda. Československý loutkář 29, 1979, č. 5, s. 119.
194
Předloha Hana + Josef Lamkovi, scénář a režie František Písek, výprava Zdeňka Pavloušková, televizní režie
Milan Peloušek, kamera Jiří Kačírek.
195
(z) Loutky v televizi. Československý loutkář 26, 1976, č. 1, s. 11.
196
MOTÝLOVÁ, Hermína, SLÍVA, Ladislav. Divadlo loutek Ostrava: 1953+60 =2013. Ostrava Divadlo loutek
Ostrava, 2013.
197
MOTÝLOVÁ, Hermína. Miczkova éra. In: MOTÝLOVÁ, Hermína, SLÍVA, Ladislav. Divadlo loutek Ostrava 1953
+ 60 je 2013. Ostrava, Divadlo loutek Ostrava, 2013, s. 29–34.
198
MICZKO, Zdeněk a kol. Loutkové divadlo Ostrava: 1953–1978: 25 let činnosti. Ostrava: Loutkové divadlo,
1978.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
16
„V 70. letech se stále víc využívala kombinace hry herců, masek a různých druhů loutek, jež dávala inscenacím
bohatě strukturovanou formu. Vývoj DL významně určoval scénograf V. Kábrt, který od výtvarné
stylizace javajek na začátku 60. let směřoval k novátorskému prostorovému řešení a k nejrůznějším loutkářským
technikám i postupům překračujícím druhové konvence.“199
Malíř, tvůrce loutek, scénograf a později i pedagog v jedné osobě – Václav Kábrt byl druhým umělcem
vedle Zdeňka Miczky, který zároveň formoval podobu televizního vysílání pro děti s loutkami z Ostravy.200
V letech 1955–1970 působil jako výtvarník a šéf výpravy v ostravském Krajském divadle loutek, přičemž
si zde prošel na počátku svého velice plodného angažmá nejrůznějšími profesemi, kdy vystupoval jako
loutkoherec, stavěl jevištní techniku, byl osvětlovačem a zkusil i režírovat. Od roku 1971 pracoval jako
odborný asistent na DAMU v Praze, po získání docentury v roce 1979 se stal na její loutkářské katedře
vedoucím oddělení scénografie. Jeho inovativní výtvarný styl osvobozoval skrze principy černého divadla či
polyekranu jevištní plochu a zasazoval do ní nejrůznější typy výtvarně invenčních spodových loutek. Režiséři
ostravského divadla tak mohli spoléhat nejen na výjimečné herecké schopnosti souboru, rehabilitující
klasické souborové loutkoherecké umění, ale také na „výtvarnou invenci V. Kábrta, který se vypracoval
mezi nejpřednější československé loutkářské výtvarníky.“201
Václav Kábrt sám výstižně charakterizoval ostravské kulturní prostředí té doby:
„Koncem padesátých a začátkem šedesátých let existovala mimořádná soudržnost ostravské kulturní
fronty. Vzájemné sledování premiér všech (tří) ostravských divadel, výstav a koncertů nás spojovalo a
nesporně i profesně posilovalo. V druhé polovině padesátých let vzniklo v Hošťákovicích televizní studio.
Pro své trpasličí rozměry bylo ideální jen pro loutky, i když se zde odvážně inscenovaly i malé činohry. Pro
loutkáře se tak naskytla vynikající příležitost , jak se uplatnit v novém, tehdy zázračném médiu, i když
často museli loutky vodit doslova na kolenou. Texty byly dabovány skvělými činoherci: Froňkovou, Šimánkem,
Tokošem, Holubem a mnohými dalšími. Vznikaly zde zajímavé autorské inscenace. Bohužel, vysílání
bylo v té době živé a záznamy se nepořizovaly. Zbylo jen pár vzpomínek a zažloutlé fotografie.“202
Posledním z trojice významných ostravských tvůrců spolupracujících s televizí byl loutkoherec a režisér Jiří
Volkmer, u něhož se herecký talent vzácně snoubil s loutkářským. Právě v souvislosti s jeho činností se v
jeho nejaktivnějším profesním období hovořilo o „ostravské loutkářské škole“ a vznikl pojem „herecké
loutkové divadlo“. Jeho loutkoherecký styl byl přenesen také na obrazovku, protože pro televizi režíroval
desítky loutkových filmů a sehrál v nich více než sto rolí. Zkušenosti s rozdílným způsobem práce pro loutkovou
televizi divadelník popsal takto:
„Jde tam o něco jiného. Když jsem to začal dělat, neměl jsem žádné zkušenosti. U televizní inscenace
musí být technický scénář. Člověk musí mít jasnou představu, jaký chce záběr a jak budou záběry následovat
po sobě. Vnímat detail, polodetail, celek, polocelek. To u divadla není. Nakonec jsem se naučil dělat
i technické scénáře. Ale to je především otázka obrovské praxe. Dělalo se tehdy hodně inscenací, tak
jsem se učil. S divadelní režií to bylo podobné. Učil jsem se od Zdeňka Havlíčka. Nejdřív jsem ho pozoroval,
a pak jsem to zkoušel sám. […] Velmi výrazný posun je v technice, technických možnostech. Ty ovlivňují
i loutkové divadlo. Například u televizních inscenací dřív všechno snímala pouze jedna jediná kamera.
Dnes je možná spousta triků, které my jsme tehdy museli horko těžko vymýšlet. V divadle, když ještě nebyla
televize tak rozšířena, a to bylo ještě i v 60. letech, tendence dělat divadlo pro děti byla velká a návštěvnost
byla taky velká. Nebylo tolik filmů, nebyl takový výběr, bylo toho minimálně. Také proto měly
loutky takový úspěch.“203
Posuzovat značně plodnou loutkářskou produkci ostravského studia je dnes velmi nesnadné, neboť jednak
valná většina inscenací byla vysílána živě a těch několik zachovalých na pásových nosičích zničila v
199
ŠORMOVÁ, Eva. Česká divadla. Praha: Divadelní ústav, 2000, s. 99.
200
MAREŠOVÁ, Sylva. Jak se stát klasikem. In: MOTÝLOVÁ, Hermína, SLÍVA, Ladislav. Divadlo loutek Ostrava
1953 + 60 je 2013. Ostrava, Divadlo loutek Ostrava, 2013, s. 18–19.
201
BEZDĚK, Zdeněk. Československá loutková divadla 1949/1969. Praha: Divadelní ústav, 1973, s. 104.
202
KÁBT, Václav. Střepy paměti Václava Kábrta. In: MOTÝLOVÁ, Hermína, SLÍVA, Ladislav. Divadlo loutek Ostrava
1953 + 60 je 2013. Ostrava, Divadlo loutek Ostrava, 2013, s. 19–21.
203
GALETKOVÁ, Hana. Když se člověk do divadla zamiluje. Loutkář 65, 2009, č. 6, s. 255–257
archivu ostravské televize v Přívoze červencová povodeň v roce 1997. Proto základním zdrojem informací
zůstávají převážně rešerše dobových recenzí a fotografie.
Na počátku sedmdesátých let výjimečně pro ostravské studio režírovali i jiní tvůrci než dvojice Zdeněk
Miczko a Jiří Volkmer, např. v roce 1973 zde vytvořil původní loutkovou inscenaci Pohádky po námořnicku
podle scénáře Václava Kábrta režisér Jaroslav Nedvěd. Se scénou Petra Gleicha a loutkami Václava Kábrta
vytvořil neobvyklé přetlumočení trojice známých pohádek v prostředí jednoho pokoje a jeho vybavení.
Námořník ve výslužbě se svým papouškem dostal balík, v němž byly hračky–loutky zcela podobné jeho
vnukům Petrovi a Majdalence, kteří měli přijet na prázdniny a proto předem zaslali své hračky. Tyto hračky
ožívaly a postupně prožívaly jednotlivé pohádky, přičemž postava námořníka byla hrána velkým hercem.
V témže roce režisér Zdeněk Havlíček realizoval záznam divadelní inscenace z Krajského divadla loutek O
zlém havranovi, úpravu divadelní hry Ladislava Dvorského, rámovanou příchodem i odchodem publika.
Podle recenzenta však ani hlasatelka nevytvořila příznivou atmosféru přímého přenosu a představení
nikterak nebylo přizpůsobeno televizní obrazovce.204
Nejplodnějším loutkářským režisérem tvořícím pro ostravské televizní studio byl nesporně Zdeněk Miczko.
Byl to zkušený loutkoherec i režisér, který působil v divadlech i v jiných televizních studiích, včetně Slovenska,
kde realizoval v roce 1976 čtrnáctidílný loutkový seriál Neporaziteľná Vilma se spodovými loutkami.
Od roku 1973 začal soustavně souběžně s divadelní prací režírovat i tehdejší Československé televizi.
V roce 1973 v ostravském studiu společně s Václavem Kábrtem připravil původní inscenaci pro děti Král
a převozník, která vypráví o hloupém a bojácném králi Albertovi, jež se chce oženit s princeznou ze sousedního
království. Pohádka byla realizována hereckým souborem loutkového divadla v Ostravě a výtvarnou
podobu ovlivnila do značné míry volba hlavových loutek, působících v proporcích těla a živých rukou
dosti nadměrně a nadneseně.205
Tentýž rok zde natočil původní loutkovou inscenaci Zdeňka Floriana Jak Kuzma vyzrál na medvědy, prostinký
anekdotický příběh o Kuzmovi a jeho vnuku Míšovi, který byl podle recenzenta velmi dobře technicky
inscenován.206 V roce 1974 realizoval stejný tým režiséra a výtvarníka původní televizní inscenace podle
scénářů Jany Rendlové O čertíkovi se slzičkou,207a Tajemství sluneční věže, kde byly kombinovány masky
se spodovými loutkami. Podle recenzenta „při vedení byla dosažena vyrovnaná souhra s jejich výtvarným
výrazem.“208 Následovala původní loutková inscenace Slon Hubert a borůvkový koláč, vtipný příběh těžící
z cirkusového prostředí209 a původní loutková inscenace podle příběhu Germana Ivanoviče Matvějeva
v úpravě Tomáše Töpfera Potíže s Bříškem (1975), která tematicky přinesla honičku medvídka utíkajícího
z cirkusu.210 Původní loutková inscenace podle scénáře Jany Rendlové Kačenka a velká voda (1975) byla
pohádkovým dobrodružným příběhem založeným na oživených kresbách.211
O veselé píšťalce 1975 byla původní loutková inscenace na lidové motivy hukvaldských pohádek Vojtěcha
Martínka podle vlastního scénáře režiséra Zdeňka Miczky. Zatímco předchozí inscenace byly natočeny
základním členem ostravského loutkářského televizního týmu, význačným kameramanem Janem Plesníkem,
tato inscenace byla realizována kameramanem Jaromírem Zaoralem.212 Vodník Václav (1975) byla
původní loutková pohádka Zbyška Malého, která se zabývala aktuálním tématem ochrany přírodního prostředí.
Spodové loutky hrály realistický příběh v náznaku několika prostředí.213 Ali a Achachách (1976)
byla dvoudílnou pohádkou z orientálního prostředí o chlapci, který se vyučil kouzelníkem a vypravil se do
světa hledat bohatství. Podle recenzenta by se loutky s poněkud deformovanými hlavami se hodily spíše
204
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 11, s. 14.
205
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 10, s. 10.
206
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 23, 1973, č. 10, s. 10.
207
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 4, s. 86.
208
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 12, s. 280.
209
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 4, s. 87.
210
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 25, 1975, č. 2, s. 40.
211
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 25, 1975, č. 10, s. 234.
212
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 25, 1975, č. 10, s. 234.
213
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 25, 1975, č. 11, s. 253.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
17
na jeviště.214 Hvězdička Niké (1976) Evy Kvapilové přinesla příběh s politickým podtextem.215 Dvoudílná
inscenace Toníkovy sny (1976) využívala kombinace hry herců s loutkami v příběhu, vycházejícím
z vděčného a osvědčeného námětu oživených hraček.216 Původní loutková inscenace Miroslava Česala
Kohoutek zlatý hřebínek a kouzelný mlýnek (1977) v kamerovém pojetí Heřmana Ohnheisera přišla s
námětem převzatým z ruské pohádky, který ctil podstatu loutek a tak byla recenzentem považována za
jednu z nejzdařilejších inscenací své doby:
„Ke zdůraznění televizní loutkovosti napomáhají výrazné hlavy loutek i pohyblivé oči a také zvláštním
způsobem řešená hlava sedláka. Tak je umožněno funkční a přesvědčivé použití detailů.“217
Trojdílná původní televizní inscenace o přátelství dětí a podivuhodného netopýra Toníčka podle scénáře
Jany Rendlové Patálie s netopýrem, Poprask v říši netopýrů, Jak netopýr ke štěstí přišel přinesla také
standard Kábrtovy výtvarné poetiky s přispěním kameramanů Heřmana Ohnheisera a Jaromíra Zaorala.
218 Jak sluníčko otevřelo studánku (1977) byla původní loutková inscenace podle pohádky Jany Rendlové.
Půvabný příběh o tom, jak slunce uzavřelo pramen čisté vody před lidskou zlobou a opět jej nechalo prýštit.
Recenzent se zmínil i o Kábrtově výtvarném řešení: „Titulní postava slunce je řešena jako plošná kresba
bez možnosti větší animace, svým projevem (M. Holub) je snad nejblíže baňkovitému charakteru
předlohy.219 Původní loutková inscenace Tajemství starého hradu (1979) podle scénáře Pavla Táborského
přinesla téměř realistický pohádkový příběh o trojici přátel, která po hrůzostrašném snu na výletě
v blízkosti opuštěného hradu slíbí změnit svůj doposud ničitelský vztah k přírodě. „Příliš papírově a divadelně
působila scénická výprava s plošnými dekoracemi, mezi nimiž se proplétaly plastické loutky dětí.
Ani plošné loutky strašidel s velmi omezeným pohybem nemohly uhrát rozměr, který jim byl předepsán.“220
Pohádku z lesní říše pracovitých skřítků na motivy příběhu Konstantina Paustovského Parta
pidimužíků (1979) natočil se stálým týmem Zdeněk Miczko – Václav Kábrt tentokrát kameraman Jiří
Štaud.221 Příběh podle scénáře Jaroslava Pekárka O Janíčkovi (1979), který se vydá do třeskutého mrazu
zavolat jaro, je traktovaný jako sen. S pomocí jabloně, medvěda a zajíce, nakonec hrdina mráz přemůže.222
V inscenaci Jak Jaromil ke štěstí přišel (1979) podle scénáře Milana Pavlíka na téma Boženy Němcové
je podobně jako u předchozí pohádky zachována role vypravěče. Spodové loutky s výraznýma očima
obstály při detailech kamery i při zkratkovité charakterizaci postav. „Scéna však už nedokázala vždy navodit
přesvědčivě kouzelné prostředí, které přiblížením kamery prozrazovalo materiál.“223
Druhým režisérem, který zprostředkoval přenos loutkářského divadelního jazyka na televizní obrazovku
v Ostravě byl Jiří Volkmer. Také on začal po roce 1972 pravidelně pracovat pro televizi a jeho produkce je
skutečně úctyhodná. Tvořil zpravidla také v týmu s výtvarníkem Václavem Kábrtem, i stejnými kameramany
jako jeho kolega Zdeněk Miczko. V roce 1973 režíroval podle scénáře Evy Kučerové původní televizní
inscenaci Zlatý kluk o chlapci, který touží být celý ze zlata. Příběh byl scénograficky realizován jako divadlo
masek, přičemž střetnutí pohádkových postav bez masek s maskami podle dobové recenze nevycházelo
vždy přesvědčivě a rušilo stylistickou jednotu.224 K inscenaci Sedm malých medvídků (1974) podle scénáře
P. Hanáka si vybral scénografa Aloise Holáska. Ačkoliv se výtvarník snažil pomoci dát charakter každému
z medvídků, na obrazovce se to zcela nezdařilo. Recenzent uvedl, že: „Loutky více povídají, nežli
jednají a konflikty jsou nepřesvědčivé. Výtvarník měl šťastnou ruku při tvorbě loutek, méně uspěl při plošných
dekoracích.“225 K původní televizní inscenaci podle námětu a scénáře Jany Rendlové Jak se Honza
nestal králem (1975) si režisér Jiří Volkmer přizval k výtvarné spolupráci šéfa výpravy Státního divadla v
214
(z) Loutky v televizi. Československý loutkář 26, 1976, č. 2, s. 62.
215
(z) Loutky v televizi. Československý loutkář 26, 1976, č. 2, s. 62.
216
(z) Loutky v televizi. Československý loutkář 26, 1976, č. 10, s. 227.
217
(z) Televize. Československý loutkář 27, 1977, č. 3, s. 71.
218
(z) Televize. Československý loutkář 27, 1977, č. 6, s. 143.
219
(z) Film a televize. Československý loutkář 27, 1977, č. 11, s. 263.
220
(s) Tajemství starého hradu. Československý loutkář 29, 1979, č. 6, s. 143.
221
(s) Parta pidimužíků. Československý loutkář 29, 1979, č. 10, s. 239.
222
(s) O Janíčkovi. Československý loutkář 29, 1979, č. 5, s. 119.
223
(s) O hádce v pohádce. Československý loutkář 29, 1979, č.11, s. 263.
224
(zh) Loutky na vánoční obrazovce. Československý loutkář 24, 1974, č. 3, s. 62.
225
–lam– Loutky v televizi. Československý loutkář 24, 1974, č. 7, s. 154.
Ostravě i scénografa Divadla Petra Bezruče Otakara Schindlera, přičemž autorem loutek byl Antonín Stoják.
Recenze uvedla, že: „Hra je inscenována s technickými kouzly, jejichž použití zachovává tradiční podobu.
Dominantou inscenace je postava draka, jejíž výtvarné řešení a interpretace posouvá žánr od
pohádky k parodii.“226 Inscenace Ledňáček (1976) podle Jany Rendlové v Kábrtově výtvarném řešení je
jednou z mála inscenací, které se zachovaly. Princ, který si vybere z trojice dívek tu, která nabízí bohatství
oproti té, která nabízí srdce, je proměněn v ptáka ledňáčka a uzavřen do zlaté klece.227 Inscenace Já už
budu hodná podle scénáře Tomáše Töpfera a ve výpravě Martina Lhotáka byl zvířecím příběhem o potrestané
lišce.228 Shledání sedmi medvídků (1976) podle Jany Rendlové se scénografií Václava Kábrta
volně navazuje na televizní inscenaci Sedm malých medvídků.229 Papoušek z Isfahánu (1976) vznikl na
základě textů Friedricha Felda, scénář připravil Zdeněk Florian. Šlo o pohádku o orientálním kupci, který si
koupil od chudého chalupníka mluvícího papouška, jenž ho naváděl k ještě větší chamtivosti.230 Rozcuchaný
vrabec (1977) byla loutková pohádka o nezištnosti a obětavosti na motivy prózy Konstantina Paustovského
podle scénáře Jaroslava Pekárka, v níž se dívenka Máša ujme vrabce poklovaného vránou a
vrabčák jí za to pomůže najít ztracený šperk, vránou ukradený.231 Původní televizní dvoudílná inscenace
Kluci a čarodějové opět podle Pekárkova scénáře byla dobrodružným příběhem dvojice chlapců Petra a
Pavla, odehrávajícím se v Africe, přičemž syžet byl umocněn přechodem reálného děje do snu.232
V pohádce z Těšínska na motivy lidového vyprávění Poklad podle scénáře Emila Vávrovského Kábrtovo
téměř tradiční výtvarné řešení s některými názvuky lidového umění se přeneslo i do vlastní hry, přičemž
provedení oscilovalo na rozhraní realistického příběhu a pohádky.233 Pohádka folklórního ladění podle
scénáře Vladimíra Straky O hádce v pohádce byla podobně jako předchozí příběh provázena postavou
vypravěčky, deroucí peří, přičemž volba divadelních masek pomohla výtvarně vystihnout podstatu baladické
předlohy.234
Režisér Jiří Volkmer nám v dnešních poměrech tuto možná nepochopitelnou hektickou dobu, kdy
v Ostravě vznikalo i několik původních loutkářských inscenací ročně, charakterizoval prostě:
„Obrovský vzestup loutkářského kumštu byl od konce 50. do konce 70. let. I když se samozřejmě už začínalo
kombinovat s živým hercem na předscéně, tak pouze pro atraktivnost kusů. 60. léta byla pro Divadlo
loutek velmi úrodná a ještě začátek 70. Pak začala být televize tvrdým konkurentem. Začalo se používat
promítání, stínohra, černé divadlo. Hledalo se, jak loutkové divadlo obohatit. Vznikaly kombinace filmu s
loutkovým divadlem, což je i dnes. Po revoluci mám pocit, že se loutka začala trochu ztrácet. Zvláště v
našem ostravském divadle se loutka stávala spíše rekvizitou. Dnes mám pocit, že je celkem málo toho
vyloženě loutkového.“235
Filmově loutkové rekonstrukce a dokumenty
„Dnes vnímáme jako tradici něco, co se provozuje již dlouho a pravidelně a je předáváno z jedné generace
na druhou. Pod tímto pojmem si dnes v souvislosti s loutkovým divadlem většina lidí představuje tradiční
repertoár lidových loutkářů zahrnující především varianty faustovského či juanovského příběhu,
nebo některou z populárně zpracovaných epizod z našich národních dějin (zde se těší oblibě zejména
nejrůznější podoby záměn v postavení mezi šlechticem a příslušníkem nižší společenské třídy, které zná-
226
(zh) Loutky v televizi. Československý loutkář 25, 1975, č. 3, s. 65.
227
(z) Loutky v televizi. Československý loutkář 26, 1976, č. 1, s. 11.
228
(z) Loutky v televizi. Československý loutkář 26, 1976, č. 7, s. 154.
229
(z) Loutky v televizi. Československý loutkář 26, 1976, č. 1, s. 11.
230
(z) Loutky v televizi. Československý loutkář 26, 1976, č. 2, s. 62.
231
(z) Televize. Československý loutkář 27, 1977, č. 3, s. 71.
232
(z) Kluci a čarodějové. Československý loutkář 28, 1978, č. 1, s. 23.
233
(s) Poklad. Československý loutkář 29, 1979, č.11, s. 263.
234
(s) O hádce v pohádce. Československý loutkář 29, 1979, č.11, s. 263.
235
GALETKOVÁ, Hana. Když se člověk do divadla zamiluje. Loutkář 2009, č. 6, s. 255–257.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
18
me zejména z Posvícení v Hudlicích) a pokud jde o výtvarný styl, jsou to především marionety na drátě
pohybující se vedle a na pozadí realistických dekorací.“236
MALÍKOVÁ, Nina. Czech puppet theatre – tradition, legend, and reality: or, is contemporary Czech puppet
theatre and endangered species? Theatralia 18, 2015, č. 2, s. 350.
V souvislosti se silnou vlnou návratu celého českého loutkářství k tradici, zamlčované a opomíjené několik
desítek let, také ve filmu a televizi byly učiněny během sedmdesátých let úspěšné pokusy o rekonstrukce
loutkářského stylu kočovných loutkářů 19. století.
K prvním patří už v roce 1969 hra Herkules čili darmošlap podle nejstaršího českého loutkářského textu
přepsaného pro Františka Maiznera, kterou vyrobil Krátký film (Dokumentární film) pro potřeby Československé
televize. Za projektem stál režisér Jan V. Dvořák, v legendární éře hradeckého DRAKu ředitel divadla,
který se i později jako umělecký šéf zasloužil o oživení a očištění tradice lidového divadla a odklon od
čisté iluzívnosti. Také v případě této hry šlo o mimořádný a vynikající filmový pokus o rekonstrukci provedení
dramatu v intencích českých lidových loutkářů, včetně návratu ke staré řezbované marionetě, přičemž
ve scéně Václava Mergla loutky vodili a hráli členové Draku. Filmové vyznění podpořila citlivá
kamerová stylizace Svatopluka Malého, hudba Luboše Fišera a autorem scénáře a režie byl samotný Jan
V. Dvořák společně s Karlem Maršálkem.
Ke zcela originálním v tomto smyslu patří také filmová inscenace původní lidové hry Don Šajn (1971) v
úpravě Jiřího Stejskala, která vznikla v brněnském studiu Československé televize ve spolupráci
s kurátorem Moravského zemského muzea v Brně Františkem Pavlíčkem. Ten zapůjčil originální dřevěné
marionety z 19. století rodiny Flachsů a plošné rolovací dekorace doplněné pouze střídmě nábytkem a
rekvizitami ze zdejších sbírek divadelního oddělení, které určil režisér Jiří Jaroš s kameramanem Jakubem
Noskem k rekonstrukci inscenace ve stylu starých českých lidových loutkářů.237 Inscenace využila mnoha
triků starých loutkářů včetně zasvícení petrolejovými lampami. Vzniklo tak pozoruhodné dílo na text načtený
mimořádně citlivým hereckým projevem s kultivovanou loutkářskou stylizací Karla Högra, které dalo
v Moravském zemském muzeu základ k později provozovanému divadelnímu rekonstrukčnímu programu
s názvem „Muzejní maringotka“. V osmdesátých letech se k tomuto tématu a zejména hereckému textu
Karla Högra realizací na barevném filmu s hereckým principálem Arnoštem Goldflamem vrátil režisér Karel
Fuksa (1983).238
Mezi filmovými dokumenty s loutkami v sedmdesátých letech vyniká Principál z Mirotic (1975), který pro
brněnské studio Československé televize natočil Kuba Jureček na námět a scénář Ludvíka Štěpána. Film
zachycuje empatickým způsobem stárnoucího lidového loutkáře Karla Kopeckého, potomka věhlasné
loutkářské rodiny, jak v jeho soukromí, tak také v konfrontaci s divadelní historičkou Jiřinou Telcovou a
rodinnými loutkami, darovanými v té době Moravskému zemskému muzeu. Dialogickým průvodcem dokumentu
je autentická varietní a zároveň výstižná charakterová loutka Lojzy Čumílka. V pozoruhodném
kameramanském pohledu Františka Hostaši je zachováno autentické a vytrácející se loutkoherecké umění
Karla Kopeckého, jeho přirozená živelnost a zároveň zručnost, dokonalý český jazyk, hra s velkými marionetami
řezbáře Jana Mádleho ze suchardovské řezbářské dílny, ale také s varietními loutkami –
Tanečnicí, Žonglérem s deštníkem či harmonikářem Frantou Rámusem. Film mimo vážné umělecké hodnoty
také uchovává památku loutkohereckého stylu starých českých loutkářů.
236
„Nowadays, the term ‘tradition’ is understood as something that has been conducted regularly and for a
long time, and passed from one generation to another. When talking about tradition in relation to puppet
theatre, people usually imagine the traditional repertoire of folk puppeteers, which mostly includes variations
upon Faust- or Don Juan-related stories, or popular adaptations of episodes from Czech national history,
especially various forms of popular narratives that involve the switching of positions of an aristocrat and a
commoner, known mainly from The Holiday in Hudlice (Posvícení v Hudlicích). As far as visual style is concerned,
it is especially marionettes on wires, moving next to, and in front of, realistic backdrops and stage sets.“
237
S loutkami hráli J Jaroš, M. Jarošová, Z. Hartman, O. Nečas
238
HLAVICA, Marek. Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961 – 1991). Brno: JAMU
2012, s. 344.
Ve své době vzbudil značnou pozornost autorský dokument Jana Špáty s prostým názvem DRAK (1976),
který přinesl autorův okouzlený pohled na tvorbu královéhradeckého divadla s mnoha ukázkami inscenací.
Profil loutkového divadla vznikl v Krátkém filmu podle námětu Hany Jemelíkové, přičemž divadelním
poradcem byl režisér Jan V. Dvořák, režie, střih, kamera byla tradičně v rukou Jana Špáty. Dokument byl
vnímán jako konkrétní příspěvek k diskuzi o čistotě žánru i forem dokumentaristiky, přičemž sám film
mimo ortodoxní autenticity či stylizace přinesl také formální postupy blízké reportáži, fejetonu, medailonu
a navíc plnil funkce populárně vědecké. Novinářka Kateřina Pošová obhajovala tyto pro mnohé konzervativní
postupy:
„Chtěl li Špáta charakterizovat bohatou škálu repertoáru hradeckých loutkářů, chtěl li pravdivě vypovídat
o jejich výtvarných a hereckých hodnotách i o živém sepětí s obecenstvem, pak musel nutně některé
záběry rekonstruovat. Pak musel vybírat, vyjadřovat se zkratkou a v příčinných souvislostech. Tím hodnotu
své výpovědi neoslabil, ale posílil.“239
Každopádně vznikl svěží sedmnáctiminutový dokument divadelní scény se specifickým divadelním jazykem,
která po celé období normalizace fungovala jako bohatý zdroj inspirace nejen pro české loutkářské
soubory, ale byla úspěšná i v zahraničí.
Problémy televizních pořadů a filmů s divadelní loutkou na prahu osmdesátých let
„Obecně vzato byly loutky televizí přijaty – ať již v podobě hrané anebo animované. Přece však
v jednotlivých konkrétních případech námitky, výhrady i odmítání z řad diváků i televizních pracovníků
ukazují na problematiku loutkového prvku na obrazovce. Chceme se častěji těmito otázkami zabývat,
máme v úmyslu hlouběji veřejnost informovat a chtěli bychom dokonce loutky a loutkové programy
v televizi daleko víc popularizovat. Jestliže divadelní loutková představení mohou vidět tisíce diváků, pak
televizní pořady s loutkami zhlédnou statisíce ba i milion. Často je televizní loutka jedinou zástupkyní
velké loutkové rodiny, které dnes mohou spatřit děti i v té nejmenší vesničce, kam žádné profesionální
divadlo nezajíždí a kde nejsou ani amatérští loutkáři.“240
JAROŠ, Jiří. Loutky v televizi. Československý loutkář 27, 1977, č. 3, s. 71.
Sedmdesátá léta byla obecně dobou širokého rozvoje televizního média a jistě právě proto byl v našich
podmínkách poprvé z podnětu Ministerstva kultury zahájen výzkum dopadu televize na diváka, zejména
na děti a mládež. Na Slovensku průkopnice mediálního výzkumu, respektive sociologického výzkumu
žurnalistiky a masové komunikace, mezinárodně uznávaná Hilda Holinová, provedla v polovině sedmdesátých
let na půdě Novinárského študijného ústavu anketu s 3500 dětmi ve věku 11–14 let.241 Jednoznačně
vyplynulo, že děti preferovaly žánry umění a zábavy, a to s postupnou preferencí: filmy, písničkové
pořady, soutěžní pořady a pohádky či obecně seriály nebo inscenace pro děti včetně loutkových, přičemž
s přibývajícím věkem od 7. třídy už začaly dávat přednost projektům s velkými herci před kreslenými či
loutkovými příběhy.242
O významu vedené loutky ve filmu a zejména televizi velmi detailně uvažoval na počátku sedmdesátých
let dramaturg a režisér Alexander Zapletal ve své studii „Klasická loutka v televizi“, která vyšla v jednom
239
POŠOVÁ, Kateřina. DRAK. Film a doba 23, 1977, č. 9, s. 534.
240
JAROŠ, Jiří. Loutky v televizi. Československý loutkář 27, 1977, č. 3, s. 71.
241
HOLINOVÁ, Hilda. Mládež a masové komunikačné prostriedky: štúdia z výskumu k rezortnej úlohe Ministerstva
kultúry. Bratislava: Výskumný ústav kultúry a verejnej mienky, 1975.
HOLINOVÁ, Hilda. Kapitoly o mládeži a jej voľnom čase. Bratislava: Smena, 1979.
242
HOLINOVÁ, Hilda. Vplyv televízie na detského diváka. Bratislava: Obzor, 1975, s. 284, 285.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
19
z televizních sborníků téměř dva roky po jeho emigraci do NSR.243 Zapletal si jako pozorný praktik především
všímal, že televize svou podstatou přináší nefilmový způsob snímání a má:
„zásadní omezení možnosti umělecky povyšovat, stylizovat obraz skutečnosti. […] Naopak loutkový pořad
se už ve svém prazákladu opírá o stylizaci, kterou je mu loutka jako výtvarné zpracování skutečného vzoru,
doplněné stylizovanou dekorací, rekvizitami, a v neposlední řadě i záměrně stylizovanou stránkou
zvukovou.“244
Tento významný prvek stylizace určuje samotnou podstatu loutkové televizní produkce, a dokonce ovlivňuje
náklonnost tvůrce k tomuto druhu umění, přičemž je zde zvláštní spojení s dětským světem, neboť právě
děti jsou:
„ve svých hrách pravými mistry stylizace; jejich fantazie dělá z dřívka rytíře a ze tří špuntů hrad. […] Porozumět
tomuto světu, vyprovokovat jeho existenci i tam, kde byl v duši dítěte zasut a zastrčen – to je jistě
nádherný úkol pro loutkářského televizního autora…“245
Proto také Zapletal dále ve svém textu zdůrazňoval podstatnost výtvarného zpracování loutkových pořadů,
pro jejichž syntetičnost požaduje soulad mezi podobou loutky, scénou a nutně také filmovým zpracová-
ním:
„Maximální zřetel k výtvarné stylizaci každého jednotlivého prvku a jejich syntéze s ostatními na společném
výtvarně-režijním základě činí z loutkového pořadu rozhýbané, oživlé a ozvučené televizně-výtvarné
umění.“246
Této nejdůkladnější syntézy lze dosáhnout metodou snímání po záběrech, protože to umožňuje nebývale
smělá a bohatá režijní řešení, které může čerpat výhody ve všech oblastech obrazové tvorby i technologie:
„Technika snímání po záběru vzdaluje loutkovou televizi loutkovému divadlu, a současně ji přibližuje animovanému
filmu, i když základním výrazových prostředkem loutkové televize je nadále klasická divadelní
loutka, nikoli fázovaná loutka filmová. Avšak celá řada dalších výrazových prostředků, zejména však –
souhrnně – obrazová skladba a četné prvky režijního řešení se výslovně opírají o praxi animovaného fil-
mu.“247
Dramaturg a režisér Jiří Jaroš, který se zabýval loutkou v televizi nejen prakticky, ale i teoreticky v sérii
článků Loutky v televizi, publikované v tehdejším 23 ročníku časopisu Československý loutkář v roce
1973, se také opakovaně zamýšlel nad možnostmi loutky v televizním médiu. Později si všímal také aktivit
Studia animovaného filmu Československé televize v Praze, které v polovině sedmdesátých let přikročilo
k výrobě projektů loutkové animace. Ve dvou seriálech – Pohádkách stříbrného carství a klasických
českých pohádkách Perly – to mělo podle něho hlubší význam:
„Jednak je třeba hledat speciální televizní výraz výtvarného filmu, neboť – jak se ukazuje – klasická divadelní
loutka je schopna na obrazovce vystupovat již jen v omezených a zvláštních případech. Divákům –
dětem i dospělým, vadí na filmu celá divadelní technologie voděné loutky. Překážejí vodicí nitě či dráty,
neobratnost a pomalost pohybu, strnulý a neproměnlivý výraz tváře. Ve vyšším smyslu je těžko přijatelný
celkový rytmus a způsob interpretace hrané loutky, který je nepostradatelný pro jeviště. Dokonalým převedením
loutky na plátno filmu a stínítko obrazovky je ve většině případů právě animovaná figurka, postavička
vytvořená výtvarníkem a snímaná okénko po okénku.“248
Velmi zkušený loutkářský divadelní i televizní scénograf Václav Kábrt si kladl otázku, proč nemohou loutky,
prvek snad nejsilněji provokující fantazii diváka, zaplnit více vysílacího času v denních televizních pro-
243
ZAPLETAL, Alexander. Klasická loutka v televizi. In. Televize známá i neznámá. Díl I., Edice Čs. Televize.
Praha: Studijní odbor Čs. televize 1971, s. 113–136.
244
Tamtéž, s. 114, 115.
245
ZAPLETAL, Alexander. Klasická loutka v televizi. In. Televize známá i neznámá. Díl I., Edice Čs. Televize.
Praha: Studijní odbor Čs. televize 1971, s. 115.
246
Tamtéž, s. 129.
247
Tamtéž, s. 134.
248
JAROŠ, Jiří. První loutkové filmy v Čs. televizi. Československý loutkář 27, 1977, č. 1, s. 23.
gramech.249 Ve své studii Loutky a televize trochu jinak byl nucen konstatovat, že odpovědi na tuto otázku
musíme hledat v technologii výroby loutkových pořadů. Přestože filmovým fázováním neboli animací u nás
pracovalo několik desítek filmových štábů ve studiích Krátkého filmu i Československé televizi, vzhledem
k pracnosti záznamu pohybu loutek (plastických, reliéfních i ploškových) jejich produkce nemohla přesáhnout
pouhých několik desítek hodin ročního vysílání. Proto byl nutný „živý“ záznam pořadů, kde je loutka
voděna hercem systémy běžně užívanými v divadle (marioneta, javajka, maňásek a další). Práce na takovém
třicetiminutovém snímku v sedmdesátých letech trvala v průměru asi deset filmových dní.250
Ryze televizním způsobem snímání se stal v sedmdesátých letech rozšířený elektronický záznam třemi až
čtyřmi kamerami zároveň, který umožnil zrychlení všech finálních realizačních prostředků. Podle platných
zvyklostí mohl trvat tehdejší záznam třicetiminutového loutkového snímku dva dny. Tato progresivní technologie
umožnila podle Kábrta značné zvýšení podílu loutkových pořadů ve vysílacích plánech televizních
studií, mnohdy však – zvláště u přímých přenosů z divadel – na úkor kvality. Proto se divadelní tvůrci tomuto
způsobu bránili a dávali přednost na základě jevištní předlohy vytvářet televizní inscenace
v prostorách televizních studií.251
Takové zkrácení realizačního času proti filmové záběrové technologii přineslo především pro výtvarníka
nutnost vtěsnání dekorace do jednoho prostoru tak, aby po zasvícení mohla nabízet výhodný záběr kamerám
z různých pohledových úhlů a proto změny v takových dekoracích musely být omezeny na minimum.
Pro loutkoherce, kteří sice mohli na pomocném monitoru sledovat výsledný obraz a korigovat podle něho
svůj herecký pohyb, byl systém s několika kamerami také náročný. Šlo především o orientaci herce
v prostoru ve vztahu ke kameře, jež ho sledovala. Musel si také uvědomovat velikost záběru a podle toho
se i pohybovat a užívat malá nebo naopak výrazná gesta. Rychlost záznamu sebou přinesla i potřebu
zmnožení loutek, užívání dublů pro speciální akce a loutkové dvojníky v převlecích. Konečně stejně náročné
to bylo i pro režiséra, přičemž ne každý režisér byl ochoten podstoupit tvrdý boj s časem a s celou řadou
mimouměleckých problémů, které bylo „nutno překonávat v prostředí, připomínajícím spíše továrnu,
než umělecké pracoviště.“252
I přes vědomí těchto souvislostí a přes všechny značné úspěchy vedené loutky v televizi Václav Kábrt vrátil
celý problém svéprávnosti mezi loutkovou animací a loutkovým filmovým snímkem zpět k pochybám Miroslava
Česala na počátku šedesátých let, kdy tento loutkářský teoretik vyslovil tezi o pochybnosti televizní
loutky obecně. Kábrtovo tvrzení znělo:
„Divák samozřejmě nemůže a ani by neměl být předem ovlivňován, jeho plným právem je hodnotit ‚umělecký
dojem‘. […] Divák nehodnotí technologii, ale výsledek. Takže se při hodnocení dostává do jedné řady
snímek zpracovaný filmovou i televizní technikou. Až na čestné výjimky z tohoto hodnocení zatím lépe
vychází filmový snímek, byť průměrný.“253
Jakoby z těchto slov byla cítit autorova lítost nad zkušeností s médiem, které sice oslovuje ohromný počet
diváků, avšak jeho technologické možnosti jsou vlastně značně limitovány a proto tvůrce svazuje doprovodným
jevem poklesu kvality a sklonem k prostřednosti.
Na počátku sedmdesátých let byla televize sice stále považována za mimořádný společenský faktor a
novou společenskou kvalitu, avšak už s tím, že především plní sociální úlohu průměrnosti, u níž je potřeba
počítat jen s takovým výsledkem, který technika a vlastnosti televizní reprodukce umožní.254 Proto si také
loutkářští tvůrci i diváci stále více uvědomovali, že televize „není a nemusí být vždy vynikajícím a svébytným
umělcem.“255
249
KÁBRT, Václav. Loutky a televize trochu jinak. Československý loutkář 29, 1979, č. 1, s. 9.
250
KÁBRT, Václav. Loutky a televize trochu jinak. Československý loutkář 29, 1979, č. 1, s. 9.
251
Tamtéž, s. 8.
252
Tamtéž, s. 9.
253
KÁBRT, Václav. Loutky a televize trochu jinak. Československý loutkář 29, 1979, č. 1, s. 9.
254
BARAN, Ludvík. Televize – nová společenská kvalita: určeno pro posluchače všech oborů AMU. Praha: SPNP,
1972, s. 7.
255
Tamtéž, s. 8–9.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
20
Výběrová bibliografie:
AUGUSTIN, L. H. Jiří Trnka. Praha: Academia 2002.
BABLET, Denis. The Theatre of Edward Gordon Craig. London: Methuen, 1981.
BAIRD, Bil. The Art of the Puppet. New York: Bonanza Books, 1973.
BANKS, Miranda – CALDWELL, John Thornton – MAYER, Vicky (eds.). Production Studies: Cultural Studies
of Film and Television Work Worlds. New York and London: Routledge, 2009.
BARAN, Ludvík. Subjektivní metoda hodnocení filmového a televizního obrazu. Praha: SPN, 1971.
BARAN, Ludvík. Televize – nová společenská kvalita: určeno pro posluchače všech oborů AMU. Praha:
SPNP, 1972.
BARTOŠKOVÁ, Šárka. Československé filmy 1958 – 1959. Praha: Ústřední půjčovna filmů, 1960.
BARTOŠKOVÁ, Šárka, BARTOŠEK, Luboš. Filmové profily českých tvůrců ve filmu – režisérů, kameramanů,
scénáristů, skladatelů a architektů ve filmu. Praha: Čs. filmový ústav, 1986.
BAUMAN, Milan, KEJHA, Ladislav, MICHALEC, Zdeněk. Za televizní obrazovkou. Praha: SNTL, 1963.
BEDNÁŘ, Kamil, TRKA, Jiří, KOLÁR, Erik. Contes et Marionettes. Praha: SNTL, 1958. BELL, John. American
Puppet Modernism, Essays on the Material World in Performance. USA: Palgrave Macmillan, 2013.
BENEŠOVÁ, Marie. Břetislav Pojar. Praha: Československý filmový ústav, 1984.
BENEŠOVÁ, Marie. Břetislav Pojar – Monografie jednoho z největších režisérů českého animovaného filmu.
Praha: Animation people, 2009.
BENEŠOVÁ, Marie. Hermína Týrlová. Praha: ČS filmový ústav, 1982.
BENEŠOVÁ, Marie – Boček, Jaroslav: Kapitoly z dějin českého animovaného filmu. Praha: Československý
filmový ústav, 1979.
BENEŠOVÁ, Marie. Od Špalíčku ke Snu noci svatojánské. Praha: Orbis, 1961.
BERNÁTEK, Martin. Principy laterny magiky a polyekranu v Brně v šedesátých letech 20. století. Diplomová
práce. Brno: Filozofická fakulta MU, 2008.
BEZDĚK, Zdeněk. Československá loutková divadla 1949/1969. Praha: Divadelní ústav, 1973.
BLECHA, Jaroslav, JIRÁSEK, Pavel. Česká loutka. Praha: Kant, 2008.
BOČEK, Jaroslav. Historie díla a jeho tvůrce. Praha: SNKL, 1963.
BOGATYREV, Petr. O loutkovém divadle. In: týž. Lidové divadlo české a slovenské. Praha: Fr. Borový, 1940.
BORECKÝ, Vadimír. Teorie komiky. Praha: Hynek, 2000.
BRABCOVÁ, Jana A. (ed). Mistři české kresby 3, Jiří Trnka (1912 – 1969). Praha: Národní galerie, 1992.
BRUKNER, Josef, PILAŘ, Radek. Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Bratislava: Slovart,
2003.
BŘINČIL, Jaroslav, FUKERIR, Vratislav: Československá televize v číslech (1954 – 1964). Praha: Studijní
odbor Československé televize, 1965.
CALDWELL, John Thornton. Production Culture: Industrial Reflexivity and Critical Practice in Film and Television.
Durham and London: Duke University Press, 2008.
CRAIQ, Gordon. The Actor and the Über–Marionette (1908). In ROOD, Arnold (ed.). On Movement and
Dance. London: Dance Books, 1978.
CREEBER, Glen (ed.). Tele–visions. An Introduction To Studying Television. London: BFI Publishing, 2006.
CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize a politická moc 1953–1989. Soudobé dějiny, 9, 2002, č. 3–
4, s. 521–537.
CURREL, David. The Complete Book of Puppetry. London: A & C Black (Publishers) Ltd., 1985.
ČÁP, Vladislav, VLASÁK, Jaroslav. Scénické osvětlení v televizi. Praha: ČST, 1973.
ČEJCHAN, Vladislav. (Hubač, Jiří, Makovička, Drahoslav, Dietl, Jaroslav, Hajný, Pavel, Šotola, Jiří). Televizní
hry. Televizní hra (a některé otázky vztahu televize a umění). Praha: Orbis, 1966.
ČERNÝ, František (ved. red.). Dějiny českého divadla, IV. Praha: Academia, 1983.
ČERNÝ, František. Kapitoly z dějin českého divadla. Praha: Academia, 2000.
DIESTLER, Radek. Causa Večerníček. Reflex 16, 2005, č. 44 (3. 11.), s. 80–83.
DRDOVÁ, Zita. Děti, mládež a televize. Praha: SPN, 1966.
DUBSKÁ, Alice. Dvě století českého loutkářství. Praha: DAMU, 2004.
DUBSKÁ, Alice, NOVÁK, Jan , MALÍKOVÁ, Nina, ZDEŇKOVÁ, Marie. Czech Puppet Theatre. Prague: Theatre
Institute, 2006.
FELDSTEIN, Valter. Televize včera, dnes, zítra. Studie k některým otázkám teorie, estetiky a historie televize
se zřetelem k jejímu společenskému významu a poslání: k 10. výročí vzniku Čs. televize. Praha: Orbis,
1964.
FIRSOV, Boris. Televize očima sociologa. Praha: Studijní odbor Československé televize, 1973.
FISKE, John, HARTLEY, John. Reading television. London: Routledge, 1978.
FORMAN, Zdeněk. Výrazové prostředky filmu a televize. Praha: AMU, Fakulta filmová a televizní, 1983.
FREIMAN, Přemysl. Hledání televize, I. Pojmy. Praha: ČST 1966.
FREIMAN, Přemysl. Hledání televize, II. Tvorba. Praha: ČST, 1966.
GABRIELOVÁ, Jarmila: Kronika Pražského quadriennale. Praha: Divadelní ústav, 2007.
GOMERY, Douglas – HOCKLEY, Luke (eds.). Television industries. London: BFI Publishing, 2006.
GRYM, Pavel. Klauni v dřevácích. Praha: Panorama, 1988.
GRYM, Pavel. Spejbl a Hurvínek aneb Sólo pro Josefa Skupu. Žďár nad Sázavou:
Impreso, 1995.
HANIČINCOVÁ, Štěpánka, KOVAŘÍK, Vladimír: Štěpánka. Žďár nad Sázavou: Impreso plus, 1995.
HAŠEK, Milan, ŠULC, Milouš. Čs. rozhlas a Čs. televize v číslech. Praha: Československý rozhlas, 1960.
HAVELKA, Jiří. O televisi. Praha: Orbis, 1954.
HILMES, Michele. Connections: A broadcast history reader. Belmont: Thomson/Wadsworth, 2003.
HILMES, Michele , JACOBS, Jason The television history book. London: BFI Publishing, 2003.
HLAVÁČEK, Augustin, Luboš. Jiří Trnka. Praha: Academia, 2002.
HLAVICA, Marek. Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961 – 1991). Brno:
JAMU 2012.
HOLINOVÁ, Hilda. Mládež a masové komunikačné prostriedky: štúdia z výskumu k rezortnej úlohe Ministerstva
kultúry. Bratislava: Výskumný ústav kultúry a verejnej mienky, 1975.
HOLINOVÁ, Hilda. Kapitoly o mládeži a jej voľnom čase. Bratislava: Smena, 1979.
HOLINOVÁ, Hilda. Vplyv televízie na detského diváka. Bratislava: Obzor, 1975.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
21
HORÁKOVÁ, Šárka: Dvojjediná Štěpánka Haničincová. Praha: Česká televize, 2007. HRUBÍN František,
PODHŮRSKÝ Zdeněk, DVOŘÁK, Vladimír, KRAUS, Jan, HEJZLAR, Adolf: Broučci. Praha: Pressfoto, 1968.
CHVOJKOVÁ, Helena. Jiří Trnka. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1990.
JANURA, František. Vesele i vážně od rozhlasu k televizi. Lidé kolem mikrofonu a televisní kamery. Praha:
Orbis, 1956.
JIRÁSEK, Pavel. Za české a zároveň mezinárodní loutkářské muzeum. In Kolektiv. Obrazy z dějin českého
loutkářství. Praha: Arbor vitae, 2012.
JIRÁSKOVI, Marie a Pavel. Loutka a moderna. Praha: JAMU, Arbor Vitae, 2011.
KAČOR, Miroslav. Zlatý věk české loutkové animace. Praha: Animation People. 2010.
KAFKA, Jiří, LAMKA, Josef, TUREK, Bohumil. HUP a HOP. Praha: Novinář, 1971.
KAFKA, Jiří, NOLL, Miloš. Hup a Hop: dobrodružství dvou opičáků a pana kormidelníka Rybičky. Praha:
Albatros, 1972.
KARASOVÁ, Jindra. Tvůrci animovaného filmu. Praha: Československý filmový ústav, 1965.
KIRSCHNEROVÁ, Denisa. Spejbl a Hurvínek …na nitkách osudu. Brno: C press, 2010.
KLIMEŠ, Ivan. Kinematografie v rukou státu 1945 – 1959. In: Marta Sylvestrová (ed.): Český filmový plakát
20. Století. Brno: Moravská galerie, 2004, s. 86–94.
KNAPÍK, Jiří: Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948–1953. Biografický slovník stranických a svazových
funkcionářů, státní administrativy, divadelních a filmových pracovníků, redaktorů. Praha: Libri, 2002.
KNAPÍK, Jiří. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. Praha: Academia,
2011.
KNAPÍK, Jiří. V zajetí moci: kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956. Praha: Libri, 2006.
KOLÁR, Erik. 10x Loutkářská Chrudim. In: 10 let Loutkářských Chrudimí. Havlíčkův Brod: Krajské nakladatelství,
1961.
KOLEKTIV, (Vladimír Sappak – Milan Schulz – Eva Sadková – Ladislav Smoljak). Čtyřikrát o televizi, sborník.
Praha: Československý spisovatel, 1961.
KOLEKTIV. Děti, mládež a televize, sborník. Edice Československé televize. Praha: Československá televize,
1963.
KOLEKTIV: František Vítek a Věra Říčařová: Jeden život: cesta dvou legend českého loutkového divadla.
Chrudim: Muzeum loutkářských kultur 2013.
KOLEKTIV. Mistrovství televizního režiséra (sborník statí): pro vnitřní potřebu. Edice Československé televize,
Praha: Československá televize, 1963.
KOLEKTIV. Soupis her vysílaných v Čs. televizi od 1.5.1953 do 31.12.1962. Edice České televize, Praha:
Československá televize, 1963.
KOLEKTIV. Dr. Jan Malík – osobnost a tvůrce. Praha: Loutkář, 2004.
KOLEKTIV. Tři Radosti moravského loutkáře Vladimíra Matouška. Loutkové divadlo v Břeclavi. Břeclav:
Vlastivědná společnost regionu Břeclavsko, Klub přátel umění, 2010.
KOLEKTIV. Česká divadla, encyklopedie divadelních souborů. Praha: DÚ, 2000.
KORDAČ, Jiří. Autorské právo, film a televize. Praha, 1967.
KÖPPLOVÁ, Barbara. Dějiny českých médií v datech. Praha: Karolinum, 2003.
KRAJTL, Ondřej. Československá televize v 50. letech 20. století. Brno: Fakulta sociálních studií, 2005.
KŘÍŽEK, František. K počátkům televizního vysílání v Československu. Soudobé dějiny 6, 1999, č. 4, s.
479–487.
KSENOFONTOV, V. V. Televize–rodina–dítě. Edice Československé televize. Praha: ČST, 1975.
KŠAJTOVÁ, Marie. Velký příběh večerníčku. Historie nejslavnějšího televizního pořadu u nás. Praha: Albatros,
2005.
KUBÍČEK, Jiří. Úvod do estetiky animace. Praha: Akademie múzických umění, 2004.
KUČERA, Jan. Povaha televize. Praha: Čs. televize,1964.
KUČERA, Jan. Střihová skladba ve filmu a v televizi (učební text k výuce střihové skladby). Praha: SPN,
1969.
KUMOR, Alexander. Televize – domácí představení: vybraná kapitola z knihy Telewizja–teoria, percepcja,
wychowanie. Praha: Československá televize, 1974.
KUSZEWSKI, Stanislav. Televizní pořad. Praha: Československá televize, 1973.
LATSHAW, Georgie. The Complete Book of Puppetry. London: Dover Publications, 2000.
LEDERER, Jiří . Televize a film – soupeři? Film a doba 7, 1961, č. 7, s. 469–474.
LENBURG, Jeff. Who's who in animated cartoons: an international guide to film & television's award–
winning and legendary animators (Illustrated ed.). New York: Applause Theatre & Cinema Books, 2006.
LIČKOVÁ, Eva. Stereotyp ano i ne. Formy a funkce stereotypu v televizním programu. Sborník studií. Praha:
Československá televize, 1982.
MAKONJ, Karel. Od loutky k objektu. Praha: Pražská scéna, 2007.
MALÍK, Jan. Národní umělec Josef Skupa. Praha: SNKLU, 1962.
MALÍK, Jan. České a slovenské loutkové divadelnictví, 1. část. Praha: SPN, 1968.
MALÍK, Jan. Úsměvy dřevěné Thálie. Praha: Orbis, 1965.
MALÝ, Petr. 45 let brněnského studia České televize. Diplomová práce. Brno: FSS MU, 2006.
MALÝ, Svatopluk. V zajetí filmu, Vzpomínka kameramana. Praha: NFA, 2008.
MAREŠOVÁ, Sylva. Česká loutkářská scénografie: 70. a 80. léta. Praha: Divadelní ústav, 1987.
Melniková-Papoušková, Naděžda. O loutkách a jejich poslední výstavě v Praze. Tvar 15, 1964, č. 3, s. 74–
75.
MELNIKOVÁ-PAPOUŠKOVÁ, Naděžda. Zdeněk Podhůrský a jeho loutky. In: TVAR 14, 1963, č. 4, s. 126–
128.
MÍČOVÁ, Marie. Hračky. In. Bruselský sen. Československá účast na Světové výstavě Expo 58 v Bruselu.
Praha: Arbor vitae, 2008.
MICZKO, Zdeněk a kol. Loutkové divadlo Ostrava: 1953 – 1978: 25 let činnosti. Ostrava: Loutkové divadlo,
1978.
MICHALEC, Zdeněk. Dítě a televize. Praha: SPN, 1965.
MICHALEC, Zdeněk. Skladba televizních pořadů. Praha: ČST, 1977.
MICHALEC, Zdeněk. Teorie a praxe skladby programu Čs. televize: Určeno pro posl. fak. Žurnalistiky. Praha:
SPN, 1980.
MOTÝLOVÁ, Hermína, SLÍVA, Ladislav. Divadlo loutek Ostrava: 1953+60 =2013. Ostrava Divadlo loutek
Ostrava, 2013.
NEWCOMB, Horace (ed.). Television: the critical view. New York: Oxford University Press, 2007.
NOSKOVÁ, Gabriela. Vývoj českého činoherního divadla na obrazovce České televize (50. a 60. léta). Diplomová
práce. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2006.
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
22
OSTROWSKA, Dorota, ROBERTS, Graham (eds.). European Cinemas in the Television Age. Edinburgh:
Edinburgh University Press, 2007.
PAVLOVSKÝ, Petr. TV záznam divadelního představení. Kontext(y) I. Sborník katedry teorie a dějin dramatických
umění Litteraria–Theatralia–Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999.
PILAŘ, Radek, ŠTREIT, Jindřich. Neznámý Radek Pilař. Město Jičín, 2008.
POŠ, Jan. Český animovaný film 1934 – 1994. Praha: Ministerstvo kultury ČR a Krátký film a.s. Praha a
Ateliery Zlín a.s., 1994.
POŠ, Jan. Výtvarníci animovaného filmu. Praha: Odeon 1990.
PROVAZNÍK, Jaroslav: Děti a loutky. Chrudimské kapitoly moderního dětského divadla. Praha: AMU, 2008.
RAIFANDA, Zdeněk. O pohybe marionety. Bratislava: Slovenský dom ĽUT, 1956.
RICHTER, Luděk: 50 loutkářských Chrudimí. Praha: Dobré divadlo dětem a IPOS, 2001.
ROUBAL, Jan. Co s ním? Audiovizuální obraz divadla – trochu teorie i utopie. Svědectví a legenda? Divadlo
ve filmu a televizi III. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002.
ROUBAL, Jan: Úvodem: Heuristická traumata, dogmata, praxe a mrtvý kapitál. Kontext(y) I. Sborník katedry
teorie a dějin dramatických umění Litteraria–Theatralia–Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého,
1999.
ROUBAL, Jan. Hledání jména (K problematice televizních převodů divadelní inscenace). Kontext(y) II.
Sborník katedry teorie a dějin dramatických umění Litteraria–Theatralia–Cinematographica. Olomouc:
Univerzita Palackého, 2000.
ROUBAL, Jan. Pár teoretických poznámek a tezí k audiovizuálním médiu jako paměti divadla. Kontext(y) I.
Sborník katedry teorie a dějin dramatických umění Litteraria–Theatralia–Cinematographica. Olomouc:
Univerzita Palackého, 1999.
RUMP, Nan. Puppets and Masks: Stagecraft and Storytelling. Worcester, Massachusetts: Davis Publications,
1996.
SANTAR, Jindřich, CUBR, František. EXPO 58: světová výstava v Bruselu. Praha: SNKLU, 1961.
SCHMITT, Bertrand. Návrat ke kořenům, Inscenace Král jelenem. Podrobný komentovaný životopis (I),
1934 –1970. In: Švankmajer, Jan: Možnosti dialogu / Mezi filmem a volnou tvorbou. Praha: Arbor Vitae,
2012.
SINCLAIR, Anita. The Puppetry Handbook. Richmond, Victoria, Australia: Richard Lee Publishing, 1995.
Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 - 2003 (XI. Pau - Pop). Ostrava: Výtvarné centrum
Chagall, 2003.
SMEJKAL, Zdeněk, HÁBOVÁ, Milada. Karel Zeman: Sborník studií a dokumentů. Praha: Čs. filmový ústav,
Blok, 1986.
SOKOL, František. Svět loutkového divadla. Praha: Albatros, 1987.
SOKOL, František, JAROŠ, Jiří. Československá loutkářská scénografie. Praha: Divadelní ústav, 1969.
SPIGEL, Lynn – CURTIN, Michael (eds.). The Revolution wasn't televised: sixties television and social conflict.
New York: Routledge, 1997.
STOKES, Jane (ed.). On Screen Rivals. New York: St. Martin's Press, 2000.
STOKES, Jane. How to do Media and Cultural Studies. London: Sage Publications, 2003.
STRASMAJER, Vladimír. Historie televize v Československu. Díl 1. Praha: SPN, 1978.
STRASMAJER, Vladimír. Cesta k divákovi. 20 let Československé televize. Praha: Československá televize,
1973.
ŠAFRÁNKOVÁ, Vendula. Večerníková tvorba v České televizi. Bakalářská práce. Zlín: Fakulta multimediálních
komunikací, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2008.
ŠORMOVÁ, Eva. Česká divadla. Praha: Divadelní ústav, 2000.
ŠTEFANIDES, Jiří. Audiovizuální záznam divadelní inscenace jako pramen. Kontext(y) II. Sborník katedry
teorie a dějin dramatických umění Litteraria–Theatralia–Cinematographica. Olomouc: Univerzita Palackého,
2000.
ŠTOLL, Martin. 1. 5. 1953 Zahájení televizního vysílání. Zrození televizního národa. Praha: Havran, 2011.
TARRONI, Evelina. Televizní estetika. Edice Československé televize. Praha: Československá televize,
1965.
TETIVA, Vlastimil. Jiří Trnka (1912 – 1969). Praha: Tok a P. S. Leader, 1999.
TIBITANZL, Jiří. Panáčci na plátně. Praha: Československý filmový ústav, 1989.
TOMÁNEK, Alois. Podoby loutky. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2001.
TOMSA, Milan. Zázraky televize. Praha: Práce, 1959.
TURNOVSKÁ, Jarmila: Televizní loutkové pořady. In: Děti, mládež a televize. Praha: ČST, 1963.
TVRDEK, František. Osvětlení a zvuk na loutkovém jevišti. Praha: Orbis, 1954.
TVRDEK, František. Výroba dekorací pro loutkové divadlo. Praha: Orbis, 1955.
URC, Rudolf. Animovaný film. 2. vydání. Martin, Osveta, 1981.
VAHIMAGI, Tise. British Television. New York: Oxford University Press, 1994.
VANĚK, Miroslav. Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR,
2004.
VAŠÍČEK, Pavel, MALÍKOVÁ, Nina. Plzeňské loutkářství, historie a současnost. Plzeň: Alfa, 2000.
VESELÝ, Jindřich. Johan doktor Faust starých českých loutkářův. Lidopisná studie. Praha:
České lidové knihkupectví a antikvariát, 1911.
VOTRUBA, Jan. Malí velikáni. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1986.
WASKO, Janet. (Ed.). A companion to television. Malden: Blackwell Publishing, 2005.
WHEATLEY, Helen (ed.). Re–viewing Television History. Critical Issues in Television Historiography. London:
I. B. Tauris, 2008.
VRABEC, Jan. Organizace televizní tvorby I. Praha: SPN, 1966.
VRABEC, Jan. Problematika televizní produkce. Praha: SPN, 1967.
VRABEC, Jan. Organizace televizní tvorby II: základní vývoj podmínek tvorby a výroby programu v prvních
patnácti letech činnosti Československé televize. Praha: SPN, 1972.
ZÁVADOVÁ, Kateřina (Ed.). To nejlepší z večerníčků. Praha: Albatros, 2005.
ZIELINSKI, Siegfried. Audiovisions: Cinema and Television as Entr'actes in History. Amsterdam: Amsterdam
University Press, 1999.
Periodika:
ČESKOSLOVENSKÝ LOUTKÁŘ (1951–1993)
ČESKOSLOVENSKÝ ROZHLAS A TELEVIZE (1951–1964)
Pavel Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1970–1980 Akademické studie DIFA JAMU │ 2016
23
ČESKOSLOVENSKÁ TELEVIZE: TÝDENÍK ČESKOSLOVENSKÉ TELEVIZE (1965 – 1970)
FILM & TV, FILMOVÉ A TELEVIZNÍ NOVINY (1966 – 1967)
FILM A DOBA (1948–1954)
FILM A DOBA: MĚSÍČNÍK ČESKOSLOVENSKÉHO STÁTNÍHO FILMU PRO OTÁZKY A PROBLÉMY FILMOVÉHO
UMĚNÍ (1955 – 1970)
KINO (1960 – 1970)
KULTURA (1957 – 1962)
KULTURNÍ TVORBA (1963 – 1968)
LOUTKOVÁ SCÉNA (1940–1941)
SEZNAM FILMŮ A ZÁZNAMŮ ČS. TELEVIZE. ÚSTŘEDNÍ ARCHIVY ČS. TELEVIZE – FILMOVÝ ARCHÍV (1964 –
1970)
SYNCHRON (2002–2014)
TELEVIZNÍ TVORBA: ČTVRTLETNÍK PRO TELEVIZNÍ TEORII A KRITIKU (1963– 1970)
TVAR: ČASOPIS PRO UŽITÉ UMĚNÍ A PRŮMYSLOVÉ VÝTVARNICTVÍ (1948–1970)
TVORBA (1) 1957–1962