V originále
Divadelní teoretička a historička Erika Fischer –Lichte ve své monografii Estetika performativity definuje dva základní typy performativních těl: tělo fenomenální a tělo sémiotické. Jejich vzájemná korelace pak v performanci spolu s dalšími typy materiálnosti (jako prostorovost, zvukovost a časovost) utváří specifický význam, sledovaný diváky na dvou úrovních: v úrovni prézentnosti (formované fenomenálním tělem) a reprezentace (formované tělem sémiotickým). Nastíněný koncept konstituování významu aplikuji na performance sokolského hnutí, jejichž prostřednictvím byla v tělech a těly aktérů a diváků utvářena národní identita. Jakou funkci při tvorbě významu takových událostí zastávalo především fenomenální tělo, bylo stěžejní otázkou příspěvku.