V originále
Contemporary theatre is often incorporating elements of participatory art, where spectators are usually participants or even co-creators of the performance. The theatremakers are freeing the spectator from his passive position and are delegating part of the responsibility of the pieces´s final form on him. It could look like the third theatre reform is coming: after the director and the space, the spectator is freed, activated, made authentic. However, Claire Bishop states in Artificial Hells that the willingness to participate is just another level of passivity, because it requires submitting to artist´s concept. Contemporary society desires authenticity and uses participation as a false substitute. The spectacularity has replaced performativity: people are revealing their lives on social networks but are afraid to talk to strangers on the street. A researcher is a very special kind of spectator – but he is still a spectator. The experience of the spectator drastically changes between seeing a theatre piece where performers and audience are strictly divided and one where the line between the two is blurred. In a similar way a researchers view changes, if he is „only“ a spectator of the piece or if he has participated on it as an artist. The quality that is changing is authenticity of the perception. How authentic should a spectator – or a researcher – be? When researching contemporary theatre pieces the lecturer was confronted with his own authenticity. Is artistic research authentic, when the researcher is writing a text on his own theatre piece, which he knows inside out, and thus can manipulate the impression of the reader? What changes, if the researcher has not participated on the piece and is doing his research from the position of a spectator? Can the research also be done by not seeing the performance at all – and could it even be beneficial?
In Czech
Současné divadlo stále častěji využívá prvky participatory art, kdy jsou diváci spíše účastníky či spolutvůrci inscenace. Tvůrci diváka na jednu stranu osvobozují z pasivní pozice vnímatele a přenášejí na něj část zodpovědnosti za podobu výsledného tvaru díla. Může se zdát, že přichází třetí divadelní reforma: po režisérovi a prostoru divák osvobozen, aktivizován, učiněn autentickým. Claire Bishop však v publikaci Artificial Hells vyjadřuje myšlenku, že ochota participovat je spíše další fází divácké pasivity, podřízením se konceptu umělce. Současná společnost touží po autenticitě, kterou si falešně vynahrazuje participací. Spektakularita nahrazuje performativitu: lidé odhalují svoje životy na sociálních sítích, zároveň se však bojí promluvit s neznámým člověkem na ulici. Výzkumník je velmi specifickým typem diváka – stále je však divákem. Divácká zkušenost z inscenace, při které jsou performeři a publikum striktně odděleni, je diametrálně odlišná od zkušenosti z inscenace, která linii mezi nimi znejasňuje. Podobně se liší i zkušenost výzkumníka v případě, kdy je „pouze“ divákem inscenace, a v případě, že na ní sám spolupracoval jako umělec. Kvalita, která se mění, je autenticita percepce. Jak autentický by měl divák – či výzkumník – být? Při zkoumání současných divadelních inscenací byl přednášející konfrontován se svojí vlastní autenticitou. Je umělecký výzkum autentický, pokud výzkumník píše o svém vlastním díle, které dokonale zná, a může tedy manipulovat s tím, jak pro čtenáře vyzní? Co se změní, když výzkumník na díle neparticipoval a provádí svůj výzkum čistě z pozice diváka? Může být inscenace zkoumána bez toho, aby ji výzkumník jedinkrát viděl – a mohlo by to být něčemu prospěšné?