V originále
Současné divadlo se stále častěji blíží k participatory art, kdy jsou diváci spíše účastníky či spolutvůrci inscenace. Tvůrci diváka na jednu stranu osvobozují z pasivní pozice vnímatele, zároveň na něj přenášejí část zodpovědnosti za podobu výsledného tvaru díla. Může se zdát, že přichází třetí divadelní reforma: po režisérovi a prostoru je osvobozen a aktivizován divák. Jacques Ranciére však v Emancipovaném divákovi vysvětluje důležitost zachování pozice diváka. Claire Bishop v publikaci Artificial Hells vyjadřuje myšlenku, že ochota participovat je spíše další fází divácké pasivity – je podřízením se vůli umělce. Současná společnost touží po autenticitě, kterou si falešně vynahrazuje participací: hlasováním v reality show, lajkováním na sociálních sítích, sdílením subjektivního názoru s celým světem. Tyto jevy jsou projevem spektakularity, která nahrazuje performativitu: lidé odhalují svoje životy na sociálních sítích, zároveň se však bojí promluvit s neznámým člověkem na ulici. Na příkladech konkrétních inscenací současného divadla z několika evropských zemí budou v kontextu Vztahové estetiky Nicolase Bourriauda zkoumány limity participace jako prostředku k aktivizaci diváka.
Anglicky
Contemporary theatre does often incorporate elements of participatory art, where spectators are usually participants or even co-creators of the performance. The theatremakers are freeing the spectator from his passive position and are delegating part of the responsibility of the pieces´s final form on him. It could look like the third theatre reform is coming: after the director and the space, the spectator is freed and activated. However Jacques Ranciére explains in the Emancipated Spectator why preserving the position of spectator is important. Claire Bishop states in Artificial Hells that the willingness to participate is just another level of passivity, because it requires submitting to artist´s will. Contemporary society desires authenticity and uses participation as a false substitute: voting in reality shows, liking on social networks, sharing subjective opinions with the whole world. These are signs of spectacularity which has replaced performativity: people are revealing their lives on social networks but are afraid to talk to strangers on the street. The limits of participation as means to activate spectator will be explored on specific examples of contemporary theatre performances from several European countries in the context of Nicolas Bourriaud´s Relational Aesthetics.