V originále
V roce 1996 zavádí Gerda Poschmann nový pojem Theatertext (text pro divadlo), tvorba autorů nejen německy píšící scény vykazuje podle ní (ale též dle prací H.–T. Lehmanna a E. Fischer–Lichte) takové množství oproti struktuře klasického dramatu nekonvenčních znaků až přestupků, že operovat nadále s pojmem drama – jako jediným označením textové předlohy divadelních inscenací – je neudržitelné, a současné divadlo v (inter)mediálním věku si žádá de facto nové přístupy v reflexi a estetické analýze. Jaké jsou pronikavé tendence toho, jak autoři 21. století s textem pro divadlo na scéně zacházejí? Jaký je vztah (dramaturgie) prostoru a audiovizuální složky k mluvenému – ale také například „němému“ – textu a performance aktérů? Mění se možnosti čtení či pohroužení se diváka do díla na základě odlišných kontextových informací či psycho-fyzického přednastavení (priming)? A jak zkušenost s vnitřní kompozicí internetu a situací tříštěné reality globálního věku ovlivňuje pozornost diváka při představení? Příspěvek předává zkušenosti z analytických case studies o nových projektech tvůrců Susanne Kennedy (Coming Society), Mariana Pensottiho (Diamanto), Markuse Öhrna (3 Episodes of Life), Pabla Gisberta a El Conde de Torrefiel (La Plaza), Rodriga Garcíi (Enciclopedia de fenómenos paranormales Pippo y Ricardo) a Philippa Quesnea (Farm fatale).