V originále
Studie se pokouší definovat způsoby manifestace „politického“ na detailních analýzách deseti současných divadelních inscenací tvůrců z České republiky i zahraničí, které vykazují známky „politického.“ Tyto analýzy zkoumají aktivizační principy, které se v analyzovaných inscenacích začaly opakovat. Text se je snaží teoreticky definovat a vyvodit, jak mohou být využity k mentální aktivizaci diváka. V úvodu jsou zkoumány termíny „politické divadlo,“ „mentální aktivizace“ a důvody, proč je tento způsob aktivizace esenciální součástí současného angažovaného divadla. Teoretická východiska těchto úvah jsou založena na konceptu vztahového umění definovaného Nicolasem Bourriaudem v jeho díle Vztahová estetika. Pět hlavních principů, které v analyzovaných inscenacích vedou k aktivizaci, jsou znejišťování hranice mezi řádem prezentace a reprezentace, konfrontování diváka s jinakostí, vystavení diváka pohledu na trpící tělo na scéně, tematizování individualizace a snaha nastolit rovnocennost vztahů v prostoru. Tyto metody by měly, i když velmi odlišnými cestami, vést ke sdílení příběhů, myšlenek a vztahů, což vytváří atmosféru rovnocennosti: můj názor jako diváka je neméně důležitý než názor umělce. Divák bude otevřený zpytování vlastního názoru pouze tehdy, pokud bude mít pocit, že by jeho názoru bylo s respektem nasloucháno. Mezi analyzovanými inscenacemi se nacházejí díla renomovaných evropských tvůrců politického divadla, jako jsou Oliver Frljić, Yael Ronen, Milo Rau, Belarus Free Theatre a další tvůrci z Německa, Finska a České republiky, někteří z nich ve spolupráci s uměleckými skupinami z Číny, Nigérie a Rwandy. Příspěvek dále rozvíjí toto uvažování zapracováním kritiky vztahové estetiky Jacquese Ranciéra a vyvozením důsledků z ní plynoucí.
In English
The study tries to define ways of becoming „political“ used by contemporary theatre artists based on detailed analyses of ten specific contemporary theatre performances from Czech Republic and other european countries, that show signs of „political“. These analyses try to examine activisating principles that repeat in more performances. The study tries to theoretically define them and deduce, how can they be used to mentally activate the spectator. In the preliminary introduction I will examine the terms „political theatre“, „mental activization“ and the reasons why this kind of activization is vital part of contemporary committed theatre. The reasoning behind this is based on the concept of relational art defined by Nicholas Bourriaud in his work Relational Aesthetics. The main five principles that lead to the activization of the public are blurring the border between presentation and representation, confronting spectators with the otherness, exposing spectators to the bodily violence on the stage, exhibiting individualisation and focusing on creating equality of relations in the space. These methods should, although through very different paths, lead to sharing of stories, thoughts and relations, which creates an atmosphere of equality: my opinion as a member of audience is no less important than that of an artist. Only then will the spectator become willing to consider his own opinion – when he is encouraged by the feeling that his opinion would be listened to. Analysed works include performances by established european political theatremakers like Oliver Frljić, Yael Ronen, Milo Rau and Belarus Free Theatre, but also other artists from Germany, Finland and Czech Republic, some of them in cooperation with artistic groups from China, Nigeria and Rwanda. The presentation further explores this thinking by incorporating the critique of relational aethetics by Jacques Ranciére and by drawing a conclusion from it.