V originále
Decrouxovu estetiku tedy můžeme popsat následovně: divadlo pohybu, které nazval „umění mimu“, odsouvá stranou konvencionalizované znaky (chápané nejen jako slova, ale i jako gesta a mimiku nonverbální komunikace) a pracuje především se souborem znaků (jako je třeba obraz nebo jisté expresivní znaky), jejichž nositelem je vlastní tělesná přítomnost a vystupování performera (výstavba postojů, modulace energie či sil zapojených do pohybů a postoje). Estetika mimu vychází převážně z tak zvaného „přirovnání“ a jen minimálně z příběhu či vyprávění, protože mu skromnost či přísné vymezení prostředků umožňují popisovat pouze „vývoj“. Vzhledem k tomu, že je mim znázorňující umění, nedovede se obejít bez jistého odkazování. Jeho specifičnost ale spočívá v tom, jak se pracuje s oním „jak“. Právě v něm, a nikoli v pojmu, spatřuje Decroux hlavní pilíř a podstatu zpracovávaného namětu či “materiálu”.
Anglicky
Decroux's aesthetics can be described as follows: the theater of motion, which he called "mime art", puts aside conventionalized characters (understood not only as words but also as gestures and mimics of non-verbal communication) and works primarily with a set of characters (such as an image or a certain expressive characters), the bearer of which is the performer's own physical presence and performance (constructing attitudes, modulating energy or forces involved in movements and attitudes). The mime's aesthetics is largely based on the so-called "similarities" and only minimally from the story or narrative, because the modesty or strict definition of the instrument allows him to describe only "development". But its specificity lies in how it works with the "how". In the "how" and not in the concept Decroux sees the main pillar and essence of the subject matter or "material".