Počátkem dvacátého století vrcholilo paradigma tzv. romantického varhanářství, které představovalo zcela svébytný a umělecký plnohodnotný vývojový typ varhan ve střední Evropě. Ve stejné době se také začaly objevovat odborně vysoce fundované koncepce, které dokázaly přesně definovat jeho hodnotu a pokrokovost – mj. o vůči varhanářství období baroka, ale také dokázaly pregnantně pojmenovat jeho nedostatky. Jejich průkopníkem byl zejména alsaský varhaník, organolog a muzikolog (a lékař) Albert Schweitzer (1875-1965). A právě tyto koncepce se staly o cca 25-30 let později ideovou záštitou pro poměrně radikální reformní varhanní hnutí (Orgelbewegung), které původní Schweitzerův koncept zcela vytrhly z kontextu, dezinterpretovaly a použily mnohdy v přesně opačném smyslu, než jaký jejich tvůrce zamýšlel.