V originále
Tématem studie je uplatnění chromatiky v hudbě období pozdní renesance (manýrismu) pro vyjádření vášní obsažených v textu. Zatímco členové florentské Cameraty tvrdili, že pro princip mitazione delle parole je vhodná pouze doprovázená monodie, Carlo Gesualdo nadále rozvíjel vícehlasou techniku vrcholné renesance. Do ní vstupují chromatické principy, jimiž se inspiroval během svého pobytu ve Ferraře v letech 1594–96. Nabízí se paralela se soudobou marinistickou poezií, jejímž cílem je vyvolat v posluchači údiv (meraviglia). Vzhledem k tomu, že manýristické umění je mnohými teoretiky napadáno jako povrchní či destruktivní, autor tohoto textu poukazuje na skutečnost, že Gesualdo vyjadřoval uvedenými prostředky též tematiku duchovní, čímž přispěl ke vzniku nového barokního slohu.
Anglicky
The study focuses on the use of chromaticism in the music of the late Renaissance (Mannerism) to express passions included in a text. While the members of Florentine Camerata argued that the principle of imitazione delle parole is suitable only for accompanied monody, Carlo Gesualdo continued to develop polyphonic technique of the high Renaissance. His technique is interfered with chromatic principles for which he found inspiration during his stay in Ferrara in 1594–1596. A parallel may be drawn with the contemporary Mannerist poetry which aimed to provoke astonishment (meraviglia) in the audience. With respect to the fact that Mannerist art is regarded by many theoreticians as superficial or destructive, the author of this text points out the fact that Gesualdo used the mentioned means to express also sacred themes by which he contributed to the formation of a new style of Baroque.