RUSKO

V Rusku dlouho neměli o opeře mnoho povědomosti. První kontakty s operou (a to importovanou)
proběhly až v době vlády osvíceného cara Petra Velikého (vládl od 1689- 1725), který Rusko otevřel
Západu.  První doložená opera na ruský text je z pera italského skladatele Francesca Araji (působil
trvale v Rusku, libreto Alexander Sumarokov) Kefalos a Prokris (prov. 1755).

Další výrazný posun krok kupředu byl v oblasti opery za vlády Kateřiny II. (1762-96), která jako
původně Evropanka (Němka, provdaná za Ruského careviče, jehož pak po roce svrhla a vládla sama)
milovala evropskou hudbu. Proto si ke dvoru pozvala řadu významných skladatelů, mj. Domenica
Cimarosu, či Giovanniho Paisiella (jeho slavný Barbier di Seviglia měl původní premiéru
v Petěrburgu!). Na konci 18. stol. se objevily první pokusy o původní, tedy ruské opery:  Aňjuta
(1772, autor neznám, hudba ztracena, známo jen z literatury. Údajně námětem konflikt mezi bojary a
mužiky). Další pokusy: Mlynář čaroděj (1779 hudba sestavena z citací lidových písní, autor
houslista moskevské opery Michail Sokolovskij).

Po roce 1800 spolu s novým carem přišla i jiná móda – německá pohádková opera. Nicméně všechno toto
byly spíše pokusy, první osobností se na poli ruské opery stal až Glinka.


Michail Ivanovič Glinka (1804-1857)

V rodině vychován („skleníkově“) babičkou, celoživotně chatrného zdraví. Po studiích na škole pro
šlechtické děti nastoupil na úřednické místo na Hlavní správě dopravy a spojů: nenáročná práce,
která mu umožňovala věnovat se plně hudbě a zábavě. Ve 26 letech podnikl čtuřletou studijní cestu
po Evropě. Po návratu kompozice opery Ivan Susanin (Život za cara, 1836). Úspěch, carova přízeň.
Glinka jmenován 1837 kapelníkem dvorního pěveckého sboru a pověřován dalšími úkoly, nicméně osobní
spory s dvorním kapelníkem vedly 1839 ke Glinkově propuštění. 1837-38 práce na Ruslan a Ludmila,
prov. 1842. Hudební epos dle Puškinovy básně. Brilantní předehra (často uváděna samostatně),
interpretační náročností srovnatelná s Prodanou nevěstou.

V dalších letech již komponoval stále méně, dosti cestoval – přátelství s Berliozem, Lisztem
Mayerbeerem ad.: „kdyby se neočekávaně má múza probudila, psal bych bez textu pro orchestr, ale
ruské hudby se zříkám právě tak jako ruské zimy. Ruské drama si nepřeji, zaobíral jsem se jím už
dost.“ (dopis Koukolnikovi).

Ivan Susanin / Života za cara – původně to mělo být oratorium, proto  v opeře důležitá úloha sboru.
Premiéra 1836 v Petrohradě, podkladem díla je legenda o sedlákovi Ivanu Susaninovi, jenž zachránil
nově zvoleného cara Michala Romanova před tlupou Poláků. O 80 let později, po bolševické revoluci,
byla opera vzhledem k pro-monarchickému obsahu zakázána. Obrat nastal 1938, paradoxně za Stalinovy
vlády, kdy byla opera uvedena pod svým původním názvem Ivan Susanin. (Stalin potřeboval před
chystanou válkou povzbudit nacionalistické city: bylo vytvořeno nové libreto, v němž zemřel Susanin
ne pro záchranu cara, ale Moskvy.)


Alexander Sergejevič Dargomyžskij  (1813-1869)

Pocházel z dobře situované rodiny, v mládí cestoval, v hudbě byl samoukem. Ve 28 letech (1841)
zkomponoval operu Esmeralda na fr. libreto (vliv pařížské cesty) na námět románu V. Huga.  Chrám
matky boží v Paříži. Provedení v r. 1847 neúspěšné, stejně jako o rok později uvedená baletní opera
(na slova Puškina) Toržestvo Bakcha (Vítězství Bakchovo). Následovala opera Rusalka (opět na
Puškina, prem. 1855), námětově odlišná od Rusalky Dvořákovy:  Nataša, dcera mlynáře, nedokáže unést
zradu, které se na ní dopustil princ a ukončí svůj život skokem do vody. Zde přivede na svět
Rusaličku, princovu dceru. Jako Rusalka pak vábí muže do záhuby, stejný osud čeká i prince. V 50.
letech Dargomyžskij bedlivě studoval ruské lidové písně. Na rozdíl od Glinky, kterého zaujala
lyrická stránka písní, věnoval pozornost její dramatické a komické složce.

Posledním dílem je Kamenný host (1863) opět na text Puškina. Tentokráte jde o úplnou adaptaci
Puškinovy básně, tedy vlastně o neoperní libreto. Tomu odpovídá netradiční stavba díla: opera je
bez předehry, meziher a sborů. Nemá árie – jen 2 romance. V době kompozice se sblížil se skupinou
mladých skladatelů Macná hrstka, díky jimž také nedokončené dílo (chybělo 60 taktů) po autorově
smrti zaznělo 1872.


Mocná hrstka – „Mogučaja kučka“


skupina 5 skladatelů, kteří se snažili navázat na látky národní, vlastenecké historické, folklorní.
Mocná hrstka usilovala o typicky ruský charakter, vycházející z ruské lidové písně a lid. tance,
ale též z Glinky a Dargomyžského. Charakteristické pro tuto skupinu je, že šlo vlastně o hud.
amatéry a vlastně jen Rimskij-Korsakov zaujal plnohodnostné skladatelské místo ve spol. Význam
skupiny pro hud. historii je především v týmové práci, soudržnosti a vlastně zakladatelském rázu
v oblasti ruské opery. Připomenu ještě, že díky dopracování Korsakovovu a Kjujovu byl uveden
posmrtně Kamenný host Dargomyžského, dále Borodinův Kníže Igor a Musorgského Chovanština.

Patří sem: Milij Alexejevič Balakirev, Alexandr Porfirjevič Borodin, Modest Petrovič Musorgskij,
Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov a Cesar Antonovič Kjuj.


Zakladatelem byl Milij Alexejevič Balakirev (1837-1910). Byl téměř samouk co se skladby týče, ale
byl znám i jako klavírní virtuoz a dirigent. On kolem sebe soustředil ostatní z MH. On sám do pole
operní tvorby nespadal, jen dirigoval a tak propagoval především Glinku (i v pražském prozatímním
divadle), hojně sbíral ruskou lidovou tvorbu. (1862 založil Bezplatnou hudební školu, která
konkurovala moskevské konzervatoři, kterou řídil Rubinsteinův bratr Nikolaj a která byla MH trnem
v oku).


Cesar Antonovič Kjuj – (1835-1918). Původním povoláním vojenský inženýr a odborník v opevňování.
K MH se hlásil jako skladatel i jako kritik. S vydatnou pomocí Balakireva (podílel se na
orchestraci) vznikla celá řada jeho oper, má jich celkem 14!!! Nejúspěšnější ve své době byla
zřejmě třetí v pořadí William Ratcliff (1869). Opera vznikala poměrně dlouho a snad i proto je
poněkud nevyrovnaného stylu. Temata vesměs evropská, ryze ruská jen opera Kapitánská dcerka 1909 –
na Puškina. - Význam spíš v literární oblasti, byl velkým teoretickým propagátorem MH.


Alexandr Porfirjevič Borodin – 1833-1887- byl profesí profesorem lékařské chemie a skladbě se
věnoval navíc., a jak sám uváděl, pouze ve volném čase jako odreagování neboť nade vše miloval svou
vědeckou i pedagogickou činnost. Proto nemá až tolik děl, ale umělecky jsou závažná. Stržen ideou
národní hudby na lidovém podkladu, složil operu Kníže Igor., jeho nejproslulejší dílo. Libreto sám,
na motivy staré ruské hrdinské písně - hrdinského eposu ze 12. stol.- Slovo o pluku Igorově. opera
vznikala 18 let (1869-1887). 1869 dostal od Vladimíra Stasova (vysoce vzdělaný literát, který
propagoval Mocnou hrstku a jako teoretik k ní i patřil) podklad textu podle Slova o Pluku Igorově.


Nejplodnějším skladatelm hrstky - Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov 1844-1908) se hudbou zabýval
od dětství. Hudebně teoretické znalosti získal u Balakireva (seznámení v 17 letech, Balakirev jej
dále seznámil i s Kjujem a Musorgským, scházeli se každou sobotu večer). I on ale nebyl hudebník –
profik, studoval na námořní akademii – námořní důstojník, při cestách kolem světa získával dost
hudebních impulzů, mohl srovnávat. Na povinné tříleté cestě kolem světa na palubě lodi Almaz, na
kterou se vydal v roce 1862, získal celou řadu hudebních inspirací, které dopomohly rozhodnutí
věnovat se již jen hudbě. Právě na palubě zkomponoval své první dílo, symfonii, kterou po návratu v
pětašedesátém předělal pod dohledem svého přítele a učitele Balakireva. V témže roce byla uvedena.

             Nebyl to žádný „génius od Boha“, ale nesmírně pilný a pracovitý člověk V jeho tvorbě
se spojuje realismus a fantazijní prvky, pohádkové prvky s reálným životem. Jako znalec ruské lit.,
především Puškina a Gogola, uměl poukázat na nejžhavější problémy ruského života, povýšit leckdy
prostý námět na symbol. Byl si vědom postavení MH , tedy jisté odpovědnosti za všechny, důležitosti
a postavení, proto věnoval celá léta studiu, rekonstrukci a definit. dopracování skladeb svých
kolegů, dřívějšího Dargomyžského, později Musorgského a Borodina.

            Od 1874 vedl Bezplatnou hudební školu, kterou založil Balakirev, sepsal celou řadu
základních příruček harmonie a instrumentace, později se navíc začal prosazoval i jako dirigent –
na koncertech Bezplatné hud. školy, zvané též Ruské symfonické koncerty.


Má 15 oper. Až na výjimky vycházejí všechny z ruských témat.

Pskoviťanka, 1873, (chmurná historie o odboji města Pskova proti krutému caru Ivanu Hroznému, je to
historické kostýmní drama, ale je oživeno milostným motivem, tedy jde i o lidské emoce. Při jedné z
dalších verzí dostala i samostatný prolog Bojarka Věra Šelogová (vyprávěni bojarovy ženy o setkání
s Ivanem Hrozným, otcem její dcery).

Carská nevěsta – opět žánr historického dramatu z doby Ivana Hrozného.

Májová noc – podle Gogolovy povídky, (1880): Dva světy - reálná Rus (lidové zpěvy, zvyky ad.) a
ruská pohádka o rusalkách - řada nadpřirozených prvků, výborné jsou scény, v niž se objevují tance
svatebních hostů a rusalek.

Sněguročka,- (1882): spojení pohádkového a reál. světa, podle hry Ostrovského, (Smutná pohádka:
Sněguročka je dcera Mrazu a Vesny, podvojná bytost, má sudbu: slunce jí neublíží, dokud nepozná
lásku. Na to zahyne.

Příběh noci vánoční (1895): opět podle Gogola, stejná předloha jako Čajk. Kovář Vakula, ta je
lepší, vřelejší)

Sadko – (1897): opera bylina (= ruské hrdinné zpěvy mluvící o hist. událostech a bájných hrdinech)
o 7 obrazech. Vychází jednak z lid. pohádek o mořském králi a krásné Vasilise (Afanasjwev – Ruské
lidové pohádky), a jednak z historické legendy o Sadkovi, bohatém kupci (sbírka Kirši Danileva).
Libreto konzultoval se znalcem ruského středověku Vladimírem Bělským. Opera už v době svého vzniku
byla srovnávána s Wagnerovým Prstenem a je pravda, že Rimskij sám uvažoval o tom, že by dílo
rozšířil minimálně do dvoudílného opusu. On sám ale o Wagnerovi hovořil vždy kriticky.

Mozart a Salieri,  (podle Puškina o tom, že M. otrávil Salieri). Neoklasické dílo vědomě navazuje
na Dargomyžského Kamenného hosta, hudba je však melodičtější a obsahuje několik parafrází. Mozart –
tenor, Salieri – bas. Mozart přehrává motivy Requiem a pronáší větu, že genius a zločin jsou
neslučitelné pojmy. Salieri se dopustil zločinu, tedy není génius!

Carská nevěsta 1899 – děj opět z doby cara Ivana Hrozného, složité záměny elixíru lásky. Návrat k
historickén opeře. Lyrická a snad im jeho nejmelodičtější opera.

Pohádka o caru Saltanovi   1900, podle Puškina, libreto Vladimír Bělskij. Pohádka o dvou zlých
sestrách a hodné Militriše, vše dobře skončí – s letem čmeláka, do něhož se proměnil carevič
Koidor.

Servilia 1902 ze života starého Říma. Ten skladateli podle jeho slov „rozvazoval ruce“ pokud jde o
volnost stylu. Zvolil z části šibalský, z části řecký nádech, pro tance s hudbou mu připadl
nejvhod. byzanstský a orient. kolorit.

Nesmrtelný Kaščej  1902, opět pohádka, (K. netvor a vládce pohádkové říše je symbolem carské
samovlády),

Pan vejvoda (1903): z polského prostředí

Pověst o neviditelném městě Kitěži, (1907): libr. vychází ze staré legendy, proto hud. vychází z
pravoslavného zpěvu. 1934 uvedeno v Brně jako středoevropská premiéra! – na motivy dávných ruských
legend.

Zlatý kohoutek Libreto Vladimír Bělskij podle Puškinovy povídky (1834), která vycházela z lidové
pohádky a z Washingtona Irvinga (1832). Prem. Moskva 1909. Jsou zde různé zajímavé role – jako
podvodný astrolog (tenor – altino) a kouzelného kohoutka (koloraturní soprán- velmi těžký!)

Mlada:  Dokončena 1890. Autor se v ní vrátil k 17 let starému projektu, podle něhož měli 4 členové
MH (s výjimkou Balakireva) napsat 1872 společně operu ze staroslovanské historie. Vyzval je k tomu
ředitel carského divadla Gedeonov, aby tak projevili svůj talent a aby se v Mariinském divadle,
které skýtalo mnohé technické možnosti, inscenovala nová nákladná a efektní opera. Libreto V. A.
Krylov o Slovanech z 9. století. Kjuj měl komponovat 1., Borodin 4. dějství, o zbytek se měli dle
svých úvah rozdělit Korsakov a Musorgskij. Projekt opustili, již hotovou hudbu každý použil do
vlastních kompozic, on se k ní tedy vrátil později. Opera pojímána jako opera-balet. (Mlada -
baletka).  Libreto skladatel podle textu Viktora A. Krylova, Prem. Petrohrad, 1, 11. 1892.

Modest Petrovič Musorgskij  1839-1881.


Od malička projevoval výjimečné nadání jak v hudbě, tak na jazyky (němčina, francouzština).
Vystudovalkadetské učiliště carské osobní gardy v Sankt Petěrburgu (studium ukončil jako oficír).
Seznámil se s Milij Alexejevičem Balakirevem (o tři roky starším), u něhož začal brát hodiny
skladby a uvedl jej do salónu Dargomyžského. Své okolí fascinoval schopností po jediném poslechu
nového operního díla zahrát a zazpívat všechna zajímavá místa. Později se M. rozhodl skončit voj.
službu a věnovat se jen hudbě.

V 70. letech nastalo pro M. těžké životní údobí. Sice intenzívně pracoval, ale jeho příjmy byly
mizivé, hodně se mj. věnoval písni (písňové cykly na Goleniščeva-Kutuzova Písně a tance smrti, Bez
slunce). Cítil stále větší samotu - rozkol i uprostřed Mocné hrstky: přestali se podporovat,
Balakirev zcela ztratil zájem a Musorgskij byl nepochopen a považován za diletanta. Přes občasné
zlepšení (kupř. spolupráce s pěvkyní Leonovovou, s níž podnikl 3 měsíční turné) stále zhoršující
psychický stav, který řešil alkoholem. Na sklonku roku 1880 záchvat, v jehož důsledku po krátké
době přes lékařskou péči umírá.

Přestože M. patří k největším ruským skladatelům, dokončil pouze jedinou operu – Borise Godunova.
Ostatní dodnes přinášejí  vydavatelům a inscenátorům řadu problémů. Vedle Borise se hraje
Chovanština (ale je nedokončená) a Musorgskij má navíc řadu rozpracovaných či jen myšlených oper,
např. Svatojánská noc (podle Gogolovy povídky), Král Oidipus (z této opery použil části do chystané
„kooperační“ Mlady), Salambo, Ženitba.

Boris Godunov:  libreto si skladatel napsal sám na základě Puškina a Karamzina, z 24 scén Puškina
Musorg. použil 14, mnohé postavy vynechal, jednu – mnicha Rangoniho přidal. Psal satorodávným
jazykem, ten jej tak zaujal, že jej začal používat i v korespondenci. 1. verze opery (1870)
nepřijata, vytýkáno přílišné intimní zaujetí pro Borise, proto přidal 2 polské scény a dílo
zakončil ne jeho úmrtím, ale sborem vítajícím nového cara (Lžidimitrije).

Chovanština : Libreto si napsal sklad. zcela sám podle hist. pramenů. Vznikala 1872- do jeho smrti
v r. 1881. Autor zanechal téměř úplný klavírní výtah kromě finále 2. a 5. aktu. Pak to přepracoval
Rimskij-Kors. podle svých představ. tj. škrtl 800 taktů hudby, shladil harmonické příkrosti  a i v
instrumentací to „uhladil“. Závěr představuje jakousi apoteózu na cara a jeho gardu (trubkové
fanfáry) – překrývá částečně deprimující čin rozkolniků. V jeho verzi se konala 1886 premiéra díla.

Nebyl ovšem sám, úprav se chopili i další – a významní skladatelé: Šostakovič (1939/40 – verze
uvedena 1960), více respektoval ideu a orchestraci Musorgského, místo závěru užil předehru, tzv.
„svítání na řece Moskvě“. a Stravinskij – jeho finále pochází již z roku 1913, podnítil jej
Ďagilev. Vychází z autentického Musorgského, nekončí apoteózou, ale deprimujícím „pp“.



P. I. Čajkovskij (1840-1893)


pochází z rodiny báňského inženýra, jenž rodině zajistil hmotné zabezpečení. Velkou ranou byla
ztráta matky ve 14 letech, Čajkovskij se uzvírá do sebe, útěchu nalézá v hudbě. Vystudoval práva,
první pracovní pozice jej vedla na ministerstvo spravedlnosti. Soukromě se vzdělával ve hře na
klavír, později se při práci zapsal do petrohradské Ruské hudební společnosti, která se vzápětí
přeměnila na konzervatoř. Po jejím absolutoriu získává možnost vyučovat na nově vzniklé
konzervatoři moskevské, kde působí 12 let. 1877 opouští definitivně dráhu pedagoga: přichází první
výrazné skladatelské úspěchy a jsa podporován kněžnou Naděždou von Meck, věnuje se pouze kompoziční
činnosti. Na konci 70. let velká osobní krize, následkem trvalé nervové onemosnění. Čajkovskij
tráví dlouhé měsíce mimo vlast v Evropě, kde získává inspiraci k dalším svým dílům (např. Panna
Orleánská). Umírá v Petrohradě nedlouho po premiéře své 6. symfonie „Patetické“ za poněkud
nejasných okolností.

Opery:

k rané tvrbě patří např. Opričnik (1872),  Kovář Vakula (1874 - stejný námět jako Rimskij-Korsakov
 Příběh noci vánoční), později revidoval pod názvem Carevniny Střevíčky (Čerevičky)

- 1879 Evžen Oněgin, jeho nejslavnější operní dílo. Libreto Konstantin Šilovský podle Puškinových
veršů. Čajkovskij dílo označil jako Lyrické scény, neboť jej cítil v jeho intimní výpovědi, nikoliv
jako velkooperní představení. Nicméně dnes se hraje běžně na velkých scénách.

- Panna Orleánská (Orlanskaja děva) 1881; sám si sestavil libreto (podle Žukovského verze
Schillerovy stejnojmenné tragédie a s použitím detailů z biografie o Janě z Arku). Komponoval ve
Florencii a Paříži. Opera má velkolepá sólová čísla, také sborové výstupy. Hudební mluva balancuje
mezi západními a ruskými vlivy (vliv grand opéry – Čajkovskij doufal v uvedení v Paříži).

- Mazepa (1884) – návrat k ruské tematice. Libreto dle Puškinovy poémy Poltava (Mazepa byl
ukrajinský hejtman, který se přidal na stranu protivníka v bitvě cara Petra Velikého s e Švédským
králem)

Čarodějka 1887 – děj se odehrává v Nižním Novgorodě v 16. stol.  hrdinkou je mladá hostinská
Natasja, obviněná z čarodějnictví. Zhudebnění je vzhledem k námětu dost tradiční, převládají árie,
dueta a ansámbly.

Piková dáma (1890), opět podle Puškinovy novely, oproti Oněginovi je to ale velké drama. Libreto
dle Puškina skladatelův bratr Modest. Děj zasazen do rokoka - doby vlády Kateřiny Veliké. Oproti
Puškinovi změněn konec: tam Heřman končí v ústavu pro choromyslné, zatímco Lisa se vdává, v opeře
oba končí sebevraždou: ona skokem do Něvy, on zastřelením. Dá se říci, že ještě důležitější než 3
protagonisté (Heřman, Lisa a hraběnka), jsou v opeře ony 3 karty, které mají přinést štěstí.
Čajkovskij k tomu užívá kvartový interval, jakýsi motiv osudu, a pracuje s ním téměř jako s
Leitmotivem v průběhu celé opery.

Posledním dílem jednoaktovka Jolanta (1892), libreto opět bratr Modest. Námět původně u H. Ch.
Andersena, poté jako hra dánského autora Henrika Hertze Dcera krále Reného. Děj se odehrává ve
středověké Provenci. Motiv nevidomé dívky, královské dcery, která neví, že je na světě něco jiného,
než její představy.


Sergej Vasiljevič Rachmaninov (1873-1943)

Studoval na konzervatořích v Petrohradě a později Moskvě, absolvoval v oborech hra na klavír a
kompozice. Již v době studií zkomponoval  jednoaktovou operu Aleko (podle epické básně Cikáni A. S.
Puškina), která byla roku 1893 s úspěchem provedena ve Velkém divadle v Moskvě.

Úspěchy na poli skladatelském i interpretačním, v Rusku a stále více i v cizině. Zásadní přelom v
životních osudech a v tvorbě Sergeje Rachmaninova znamenala první světová válka a ruská revoluce v
roce 1917. Po propuknutí revoluce se snažil ze všech sil vycestovat i s rodinou do zahraničí. Po
měsících po evropských městech zakotvil 1918 v USA, kde s přestávkami dožil až do svého skonu v r.
1943.


Sergej Rachmaninov je dodnes znám a ceněn jako skvělý pianista a autor technicky náročných a
zároveň efektních děl pro klavír, jež těží z velké tradice romantické klavírní virtuozity a
vynikají bezprostřední posluchačskou působivostí a sdělností. - se jeví jako víceméně eklektický a
"opožděný" zjev,  se jedná z největší části o díla jeho mládí, zkomponovaná od konce osmdesátých
let 19. století do začátku 1. světové války, to znamená ponejvíce mezi osmnáctým a pětatřicátým až
čtyřicátým rokem skladatelova života.


Celkem tři opery:

Aleko (1893) byla vlastně jeho maturitní práce, text Vladimír Nemirovič-Dančenko dle Puškinových
Ckánů. 1akt, hotova za 17 dnů!

Francesca da Rimini (1906) 1akt, libreto Modest Čajkovský (bohužel slabší, což uškodilo i jinak
výborné hudbě). Původní námět Dante Alighieri – Božská komedie, 5. zpěv z Pekla. Opera má prolog a
epilog, ve kterém vystupuje sám Dante v říši Zatracení. Kompozičně prolog a epilog oddělen tím, že
autor užil chromatické postupy a hlasy sboru (jen vokalíza - duchové mrtvých, se kterými Dante
hovoří).

Lakomý rytíř (1903-4, prov 1906). Opět 1aktovka, text skladatel podle stejnojmenné Malé tragédie
Puškina (celkem 4: před ním už zhudebnil Dargomyžskij Kamenného hosta, Mozarta a Salieriho
Rimskij-Korsakov.). V opeře jsou pouze mužští hrdinové a skládá se ze tří scén. Prostřední obsahuje
velký rytířův monolog, který byl psán pro Šaljapina, s nímž byl Rachmaninov dobrý přítel. Jinak se
Rachmaninov snažil řídit Ddargomyžského označením „melodický recitativ“, zde jsou recitativy a
arióza propojovány, takže jsou často nerozeznatelné.

Monna vanna - podle Maurice Maeterlincka, fragment z r. 1907 (dlouho se myslelo, že jde o zcela
ztracený materiál, ale nalezl se v jedné knihovně v USA a tam byl také fragment proveden.


Písně:

Rachmaninov byl velmi spjat s poezií a rád pracoval s lidským hlasem, takže písňová tvorba je
poměrně rozsáhlá. Jsou všechny velmi efektní, většinou s velmi propracovaným klavírním partem.
Písně vznikaly v průběhu let až do r. 1916, poté, co kvůli revoluci 1917 musel do exilu, již méně.


Vokálně-instrumentální dílo:

Nešpory s podtitulem– Vsenočnoje bděnije , tedy celonoční bdění, myšleno v původním smyslu jako
celonoční modlitební rituál, navazuje na tradice protestantské církve. Komponoval cca 1915 a dílo
je určeno pro alt, tenor sólo a smíšený sbor a capella. Dílo je rozděleno do 15 částí, celkově 60
min.


Zvony – pro soprán, tenor, baryton, sbor a orch. na text Edgara Allana Poe  v překladu Konstantina
Balmonta. Dílo je složeno ze 4 částí, ve kterých skladatel ukazuje koloběh lidského života a
představuje různé zvuky zvonů. Nejdříve je to stříbrný zvuk zvonků na sáňkách, znázorňující
dětství, pak svatební zvony jako symbol dospění a manželství, třetí znázorňuje rodičovství a
zralost (je označena „hlasité zvonění na poplach“) a poslední jsou naříkavé ledové zvonky - stáří a
smrt.



Romans, písně.


V ruku historicky dva směry ve vývoji písně:

1) východisko z lidové tvorby – piesňa-píseň, na texty v duchu lidové poezie (ruské texty)

2) romans - na umělou lyriku

Původní význam romansu bylo ruské zhudebnění francouzského textu, později (začátek 19. stol.) se
takto začaly označovat i zhudebněné ruské texty. Nejčastěji jsou takto označovány písně
zhudebňující básně 19. století, důležitý je zde námět. Romans se rozmáhal především po povstání
dekabristů 1825, kdy se začali výrazně projevovat básníci spojení s povstáním: Puškin, Lermontov,
Žukovskij ad. a věnovali se především tematům jako osamocensot, rozloučení, vyhnanství, přátelství
jako přežívající hodnotě v době politické represe. No a tyto texty zhudebňovali skladatelé jako
Aljabjev, Verstovskij, Varlamov, Glinka a Dargomyžskij (1. polovina 19. století). Jejich romansy
mají částečně lyrický, částečně vurtuozní charakter, má blízko k lidové písni. Později má romans i
Čajkovskij (užívá přímo to označení), má u něj elegicko-lyrický charakter (elegie-žalozpěv). Naopak
Musorgskij psal písně bez označení romans, také jeho díla nejsou zdaleka tak salonní, lyrické,
naopak mají velmi drásavé polohy.


Glinka má na svém kontě na 80 písní, o nichž se všeobecně dá říci, že jsou kompozičně na výši a
vykazují intenzivní osobní prožitek.  Glinka často vycházel vstříc přáním posluchačů a interpretů,
takže své písně upravoval pro jiná nástrojová obsazení, či je posléze instrumentoval. Komponoval na
slova mnoha známých básníků své doby, ale asi nejčastěji na Puškina. Dalším zhudebňovaným básníkem
byl Nestor Kukolnik, v jehož petrohradském bytě se scházeli hudebníci, malíři, spisovatelé..i
příznivci umění. Dvanáct jeho textů dokonce spojil do cyklu Loučení s Petrohradem. (Název zvolen
úmyslně – Glinka prožíval těžké období) V tomto cyklu zpracovává různými způsoby témata cesty,
opuštění vlasti, víry ve splnění snu, vzpomínek na domov ad.


Dargomyžskij – jeho písně - romansy byly velmi ceněny. Kupř. o písni Starý Kaprál napsal Cézar
Kjuj, že to ztělesňuje nejvyšší dokonalost deklamace a hudby. Další významné písně: kupř.
Kancelářský rada, Starý kaprál, Mlynář (na Puškina). Těmito písněmi chtěl Dargomyžskij uskutečnit
svůj ideál, představit lidské typy tak, že realisticky napodobí jejich spád řeči.


Borodin: jeho písně velmi obdivoval Liszt. Borodin se v písních částečně inspiroval u Schumanna –
je to znatelné především u písně Břehům tvé vzdálené vlasti. Jeho kritikové mu také vyčítali
přílišný vliv Lisztův. Dalo by se říci, že harmonický základ je  „německý“, ale melodie jsou ruské.
Borodin si na rozdíl od svých kolegů často psal sám i texty písní.


Rimskij Korsakov: má písní celou řadu, nejsou však řazeny do konkrétních celků (nejčastější názvy
Čtyři písně, Dvě písně a pod.)


Musorgskij: má asi 60 písní. Jsou různé. Obrazy ze života lidu: Ukolébavka, Sirotek,

písňový cyklus Dětská světnička – výjevy z dětského života, na vlastní texty skladatele (1868-72).

Dva cykly na verše přítele A. A. Goleniščev-Kutuzova :

Bez slunce (1874) a především

Písně a tance smrti (1875-77) - 4 části: Ukolébavka, Serenáda, Trepak a Vojevůdce. Všechny spojuje
přítomná postava smrti.


Čajkovskij - cca 100 romansů, většinou byly vydávány po šesti. Většinu komponoval na texty ruských
básníků (nejčastěji Tolstoj, Lermontov, ale i Goethe či Heine). Nekomponoval je z niterné potřeby,
ale z požadavku vydavatelů (dobře se prodávaly): shodou okolností jeho poslední dokončenou skladbou
v životě je právě jedna z písní.


Igor Fjodorovič Stravinskij, (17. 6. 1882 Rusko – 6. 4. 1971 USA)


Narodil se v rodině Fjodora Stravinského, basisty Mariinské opery v Petrohradu a přítele Petra
Iljiče Čajkovského. Stravinskij původně studoval práva, jen zkusmo komponoval. Ještě za studií
ukázal některé své skladby N. A. Rimskému-Korsakovovi, který od roku 1903 začal dávat Stravinskému
soukromé lekce instrumentace a potažmo kompozice. Tyto lekce pokračovaly až do Korsakovovy smrti v
roce 1908. Přibližně ve stejném období přesídlil do Paříže, kde ve spojení s Ruským baletem a jeho
vedoucím Ďagilevem vytvořil řadu nezapomenutelných baletních kreací (Ohnivý anděl, Svěcení jara,
Pták ohnivák, Petruška ad.)

Většinou se hovoří o třech obdobích jeho tvorby: ruském, neoklasickém a seriálním.


1) Ruské (folklorní období)

Operami v pravém slova smyslu jsou pouze raná díla: Slavík (Le Rossignol – Solovej) a Mavra, a
pozdní opera Život prostopášníka.


Slavík (1914).

námětem pohádka H. Ch. Andersena. Libreto jeho spolužák Stěpan Mituzov. Celá opera hýří barvitou
instrumentací v duchu impresionismu a exotikou. Náročný part slavíka (soprán) upomíná opět na jeho
učitele Rimského-Korsakova a jeho Zlatého kohoutka... Je to dílo komponované v době, kdy opouštěl
Rusko: první dějství vzniklo ještě v Rusku 1909, mezitím ale přišla nabídka od Sergeje Ďagileva pro
Ruský balet – dostal nabídky na balety Pták ohnivák, Petruška a Svěcení jara. To jej zaujalo
natolik, že se k práci na Slavíkovi vrátil až později, dvě další jednání dokončil ve Švýcarsku.

Čínský císař nechá poslat pro Slavíka, proslulého svým zpěvem, a i když se císař na čas nechá
zvábit umělým ptáčkem-strojkem, jenž mu daruje japonský císař. Nicméně pravý Slavík zpívá tak
krásně, že obměkčí i Smrt, která se usadí před císařovým lůžkem.


Mavra (1922)

kratičká jednoaktová opera buffa podle Puškina (cca 25'). Paraša přemýšlí, jak dostat do své
blízkosti milého Vasilije, ten se převlékne do ženských šatů a uchází se u Parašiny matky o místo
hospodyně. Když jej matka spatří při holení, vyhodí jej. Dílo je vtořeno sledem árií a ansámbů s
jednoduchým doprovodem (komorní soubor).


Co se týče dalších operních prací, Stravinskij měl pochybnosti o možnostech existence tradiční
opery. Jde tudíž svou cestou a tak ve svých pracích klade na zpěváky a interprety velké nároky. A
především – jeho další díla nemůžeme vždy zcela jednoznačně označovat jako opery.


Další Stravinského balet Svatba (Svaděbka, Les Noces) "choreografické scény se zpěvy a hudbou"
(komp. 1914 - 1917) jsou zhudebněná ruská pořekadla a říkanky ve scénickém provedení pro zpěváky,
herce a tanečníky. Stravinskij dlouho zvažoval instrumentaci. Rozhodl se pro neobvyklé řešení čtyř
klavírů a souboru bicích nástrojů. Z tohoto důvodu také nejsou zpěváci ztotožněni s herci na
jevišti. Premiéra se uskutečnila až za šest let v pařížském divadle Sáry Bernhardtové.


Příběh vojáka L´historie du soldat (1918), je to spíše balet. Opustil zde zásady „ruské
orchestrální školy“ a použil jazzové prvky, hlavně v instrumentaci a rytmu, ačkoliv jazz do té doby
nikdy neslyšel (znal ho jen z notového zápisu). Námět je podle Afanasjevovy bajky o vojákovi a
čertovi, který mu ukradne housle. Premiéra se konala v Ženevě ve skromných podmínkách v důsledku
tehdejší válečné politické situace. „Příběh vojáka znamená můj definitivní rozchod s ruskou
orchestrální školou, ve které jsem byl odchován.“ tato opera vlastně trochu předjímá formu
moderního komorního dramatu. Zde se totiž hraje, mluví, ale nezpívá!


2) Neoklasické období

Neoklasicismus - návrat ke starým hudebním formám, u Stravinského cca od r. 1920 představuje
těžiště Stravinského tvorby. Odvrátil se jím od expresívnosti a přebujelé instrumentace k
dokonalosti a propracovanosti („nic než hudba“). Eliminuje zde mimohudební struktury a souvislosti
běžné z romantismu a soustředí se na řemeslnou čistotu. Inspiruje se v minulosti – renesanční
polyfonie, barokní fuga, raný klasicismus.


Lišák (Bayka-Renard) označen jako „burleskní historie ke zpěvu a hře) Zase velký prostor pro balet,
přičemž zpěváci – jsou tu jen muži – dva tenoři a dva basy - jsou postaveni do orchestru. Jeho
původní představa byla, že toto epické divadlo budou provozovat artisté, šašci a klauni na scéně
jako pantomimu (chtěl se vyhnout baletní i operní rutině). Dílo vznikalo 1915-16, na jeho vlastní
libreto, vychází z lidové bajky, ale provedeno až 1922 a to společně s další operou Mavra.


Oedipus Rex (Král Oidipus, 1927) - opera-oratorium, monumentální "neobachovský" styl, recitátor,
sólisté, mužský sbor a orchestr; autor textu básník Paul Claudel (1868-1955). Začal komponovat v
roce 1925. Dlouho vybíral v jakém jazyce dílo bude. Ruštinu předem zavrhl a francouzština, němčina
nebo italština se mu zdály svým temperamentem nevhodné. Nakonec se rozhodl pro ciceronskou latinu.
Tady jsou sice zpěváci na jevišti, ale všichni jsou maskovaní, neboť autor chtěl zdůraznit neosobní
a univerzální charakter této tragédie. Má to 6 epizod, s každou seznamuje publikum v jeho rodném
jazyce (tedy podle toho, kdese to zrovna hraje) postava vypravěče, sbor má jedno vyhražené místo a
zpěváci podle autora mají jen formální nástupy a jen náznaková gesta a pohyby. Stravinskij sám
označuje dílo jako „statické drama“. Takže celkově se pro toto dílo hodí spíše označení operní
oratorium.  Skladatel sám řídil premiéru v  Paříži 30. května 1927.


Persefona (1934) – mohutný melodram – kantáta pro recitátora, tenor sólo, sbor a orch. o třech
obrazech. Dílo věnoval tehdejší baletní ikoně Idě Rubinsteinové, která zde měla recitovat a
současně i tančit, ovšem nakonec to rozdělil jako dva extra party (recitace a tanec).


10. června 1934 získal francouzské občanství, ale již roku 1939 musel z Francie uprchnout před
německými vojsky do Spojených států. Tento rok byl pro Stravinského tragický i z toho důvodu, že
zemřely jeho matka, žena i dcera na rodinnou nemoc tuberkulózu, ze které se sám dlouho a bolestivě
léčil. V roce 1940 se oženil s Věrou Sudejkinovou (de Bosset) a po roce stráveném v New Yorku se
usadil v Kalifornii (kde ho navštěvoval i Sergej Rachmaninov). V roce 1945 získal americké
občanství.


3) Seriální období (od r. 1950)

serialismus: kompoziční technika, založená na uspořádání (zvaném řada nebo serie) výšek, délek,
stupňů dynamiky, barev, způsobů hry, rytmické struktury apod. Uspořádání podle serijních pravidel
má vést ke konsistenci a vnitřnímu řádu kompozice.


Život prostopášníka (The Rake´s Progress) 1951. Poslední velké dílo, 3aktová opera  s epilogem.
Inspiroval se osmi mravoučně satirickými rytinami Williama Hogartha z roku 1735, ukazující starou
anglickou společnost. Libreto dva autoři (Wystan Hugh Auden a Chester Kallmann) podle skladatelova
scénáře. Jména postav jsou symbolická: prostopášník  Tom Rakewell, je zasnouben s Annou Truelove
(věrnou láskou), osud mu určuje Nick Shadow (stín) – jeho sluha, takový Leporello a Mefisto v jedné
kůži.  Z jeho návodu se Tom oddá neřestnému životu, touha po rychlém zbohatnutí jej zahubí a
přivede nakonec do blázince. Nakonec umírá v náručí své milé, kterou dřív opustil. Premiéra
v Benátkách. Hudba se rozvíjí v uzavřených číslech, evokuje to návrat do minulosti, každá postava
má vstupní árii jako ve staré opeře, některé recitativy doprovází cembalo, jiné jsou orchestrální.
V epilogu přichází jakési zpívané mravní ponaučení, obdobně jako u Giovanniho.


1962 byla vysílána v USA v televizi skladatelova televizní opera Potopa na libreto Roberta Crafta.
Větší část díla tvoří melodram, jsou tam ale i zpívané pasáže a taneční výstupy. Prolínají se tu
prvky legendární, vážné i komické. Je tam postava Hospodina (zpívá ho dvojice basistů v orchestru),
Satana zpívá vysoký tenor, též v orchestru, na jevišti jej ztvárňuje tanečník. Mytické postavy jsou
zpívané, lidské mluvené. Podobně jako v Oidipovi má spojující slovo vypravěč. V tomto díle vychází
z 12tónové řady, nicméně je zcela svůj a nepodléhá diktátu dodekafonie. Prem. díla na jevišti byla
v Hamburku 1963, dir. Robert Craft.

 Stravinského poslední skladbou je Sova a kočka pro soprán a klavír z roku 1966.


   Další - méně známé vokální dílo:

- Žalmová symfonie 1930 pro sbor a orch. 3 části,

- Babylon – kantáta pro mužský sbor, orch. a vypravěče 1944

- Mše pro smíšený sbor a soubor dechových nástrojů, 1948, na latinský text římskokatolického
ordinaria. On – Rus, složil katolickou mši proto, že pravoslavná nesmí mít instr. doprovod a
samotný zpěv Strav. nesnášel. Sklad. určil výhradně pro liturgické, nikoliv koncertní uvedení.
Obsazení: 2 ob, angl. roh, 2 fagoty, 2 trubky, 2 tenorové nebo basový pozoun – obsadil tak, aby
zvuk pokud možno napodobil varhany

- Kantáta pro soprán, tenor, ženský sbor a malý instr. soubor (2fl, ob, angl. roh a vcello)  1952,
je na anonymní texty staré angl. poezie z 15. a 16. stol. Návrat k historii nejen výběrem textů,
ale i hudební rozvahou: užívá kontrapunktické postupy, užívá techniku starého ricercaru (hist.
předchůdce fugy) – ale vše opět po svém, poprvé zde užívá principu dodekafonie.

- In memoriam Dylan Thomas pro tenor, smyčcové kvarteto a 4 pozouny 1954

- Canticum sacrum (1956) - kantáta věnovaná Benátkám

- Threni - Nářky proroka Jeremiáše (1958) - kantáta

- Anthem pro sbor 1962

- Requiem Canticles pro kontraalt, bas, sbor a komorní orch. 1966 Užívá jen částí latinských textů
mše za zemřelé. Důležité instr. aparát, dílo má  9 částí a každá je jinak instrumentována.


Píseň tvořil především v raném obd. V době kompozice Svatby hodně studoval folklor a tak vedle toho
vznikla i řada písní: Pribautky 1914 pro mužský hlas a insr. ansámbl, Čtyři ruské zpěvy 1918 pro
hlas a kl,  Kočičí ukolébavky 1916 pro alt a 3 cl a další.

Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič (1906-1975)


Studium na petrohradské konzervatoři, kde sudoval klavír a skladbu. Po absolutoriu se živil
klavírní hrou k němým filmům, současně se mu začínalo dařit skladatelsky. Provedena 1. symfonie,
vzniká první opera Nos (1927-28). Námětem satirická hra Nikolaje Vasilijeviče Gogola, výsledkem
břitká groteska vyprávějící příběh, o tom,  jak holič majora Kovajlova najde v právě upečeném
chlebu Kovajlovův nos. Šostakovič v opeře používá různých „netradičních“ postupů, např. mění často
náladu za pomocí „střihů“ (jak vypozoroval, že to funguje ve filmové hudbě, když jako mladý
doprovázíval filmy na klavír), kombinuje mluvené slovo a zpěv, v pěveckých partiích používá
koloratur ke zvýšení komického účinku, předepisuje „zpěv nosem“ ...ad.

            Toto rané skladatelské údobí je charakteristické příklonem k avandgardě. Sám také
vystupoval jako interpret hudby progresivních soudobých skladatelů, např. Sergeje Prokofjeva,
Ernesta Křenka, Paula Hindemitha a dalších. Toto období vrcholilo operou „Kateřina Izmajlová. Lady
Macbeth Mcenského újezdu“ (1932), jejíž hudba byla ale následně označena stalinskou kritikou za
vulgárně naturalistickou.  To obvinění mělo za následek totální izolaci jeho tvorby, Šostakovič žil
a tvořil pod velkým tlakem. Jeho tvorba pak zahrnuje jak čistě prorežimní kusy socialistického
realismu, tak mistrovská díla hraná později na světových pódiích. V roce 1937 nastoupil jako učitel
skladby na konzervatoři. Po vypuknutí války s Německem (1941) zůstal v okupovaném Leningradu, kde
začal komponovat svoji nejznámější symfonii č. 7, Leningradskou  (ta se stala symbolem boje proti
německým okupantům a v průběhu let se stala jednou z nejhranějších a nejnahrávanějších děl tohoto
skladatele). Přes tento obrovský úspěch byl Šostakovič v roce 1948 opět vystaven útokům ze strany
tehdejšího režimu. Mnoho jeho děl bylo zakázáno a jeho rodina byla donucena žít prakticky v izolaci
od společenského dění. Šostakovič se živil komponováním hudby k filmům.

            Tento útok znamenal tragický zlom v Šostakovičově kariéře, už nikdy žádnou operu
nedokončil. Napsal je 1 dějství opery Hráči, podle Gogola, 1941-2. Práci na opeře přerušil poté, co
dospěl k názoru, že se dílo rozrůstá do děsivé šíře a délky, kvůli níž by nebyla uvedena. Složil i
1 operetu Moskva Čerjomuški (1959, o výstavbě mosk. sídliště) a pořídil novou verzi Musorgského
Borise (1940) a Chovanštiny (1960, zfilmováno).

            Posmrtně bylo provedeno ještě jedno jeho dílo, které můžeme nazvat operou
Antiformalističeskij rajok (rájek, malý ráj – V Praze pod názvem Antiformalistiský jarmark), je to
satirická komorní opera pro vypravěče, 4 sólové basy, smíšený sbor, klavír a činely.

Další vokálně-instr. dílo: dosti propagandistických skladeb:

Nad naší vlastí slunce září – 1952, dílo ideově zmanipulované

Píseň o lesích (o vysazování větrolamů) 1949, můžeme chápat jako deformovanou podobu oratoria

V symfonické práci částečně vychází z estetiky Gustava Mahlera: užívá zde vokální složku.
symfoniích 2 (1927) a 3 (1928) je to ještě optimistický sborový zpěv na oslavu říjnové revoluce,
symfonie č. 13 je jiná, vzhledem k jeho osudu jakoby zahořklá. Komponoval ji na texty Jevgenije
Jevtušenka, z nichž některé byly psány přímo pro tuto symfonii. Obsahem textů jsou problémy
strachu, udavačství a rasismu, ale současně i oslava hrdinství, statečnosti a též humoru, proti
němuž je i totaltní režim bezmocný.

symf. 14 1969, je dedikována Benjaminu Brittenovi, je komponována na výběr textů různých světových
básníků s ústředním tematem smrti. Symfonie má 11 vět (!), je určena pro soprán, bas a pouze
smyčce.

Dále:

Ze židovské lidové poezie, 1948, 11 částí, pro soprán, kontraalt, tenor a orch.

Suita pro bas a orch. na básně Michelangela Buonarrotiho (1974) původněš pro bas+ kl.

Šest básní na Marinu Cvetajevu (1973-74). Cvetajeva byla emigrantka, která se 1939 vrátila do Ruska
a následoval teror, její dcera musela do gulagu, ona sama 1941 spáchala sebevraždu.  Taktéž původně
pro alt + klavír, posléze připsal komorní orch.

Sergej Prokofjev  (1891-1953)


Rodina věnovala jeho vzdělání velikou péči: uměl tři jazyky, vystudoval konzervatoř obor skladba,
klavír a dirigování. První úspěchy byly zejména na poli interpretačním (interpretoval svůj klavírní
koncert), takto pronikal i v zahraničí. Když ale jako sedmadvacetiletý opouštěl Rusko, měl už za
sebou řadu skladeb, z nichž některé ho později proslavily: Klasickou symfonii, houslový koncert,
dva klavírní koncerty, originální operní zpracování Dostojevského novely Hráč. - na vlastní libreto
podle Dostojevského stejnojmenného románu o zhoubné hráčské vášni. 1914 se v Londýně seznámil s
Ďagilevem a navázal s ním spolupráci.

Z Ruska odjel definitivně po únorové revoluci roku 1917. Dva následující roky strávil v Americe,
kde koncertoval a složil operu Láska ke třem pomerančům podle hry Carla Gozziho. Spojuje pohádku,
komedii a satiru. Libreto opět skladatel. Ze třech pomerančů vyskočí princezny, první dvě umírají
žízní, poslední zase zlá čarodějnice promění v krysu, nakonec ale díky dobrému čaroději vše dobře
dopadne. Prem. Chicago 1921. Po dokončení  opera Ohnivý anděl, komponována v letech 1920-1929 podle
novely V. Brjusova, libreto opět on dám. Skladatel považoval za své nejzdařilejší dílo a byl velmi
rozčarován z faktu, že za jeho života se žádná ze scén neodvážila i inscenovat. Posmrtná premiéra v
Benátkách 1955. Hudba z Ohnivého anděla skladateli posloužila jako materiál při kompozici 3.
symfonie.

            Teprve roku 1922 přišel do Paříže. Naplno se rozvíjí baletní spolupráce s Ďagilevem
(Šut, pak Ocelový skok a Marnotratný syn).  V Paříži se oženil se španělskou pěvkyní Linou Lluber a
narodili se tu oba jeho synové. Nikdy se ale nepovažoval za emigranta a podnikl z Francie několik
cest do Sovětského svazu. 1935 vznikl jeden z nejkrásnějších baletů v dějinách hudby, Romea a Julie
(premiéra původní verze v Brně!!!) . 1936 se Prokofjev vrátil do stalinského Sovětského svazu po
osmnácti letech strávených v cizině. Zpočátku sice měl všechny výhody prominenta, mohl ještě
vycestovat, ale zanedlouho mu byl odebrán pas a s ním i svoboda.

            Jeho osudy za války jsou tristní: manželka i oba synové zůstali v Moskvě a Prokofjev
byl spolu s dalšími "výkonnými umělci" internován na Kavkaz, odtud roku 1942 přejel do Alma Aty,
aby mohl začít s Ejzenštejnem pracovat na filmu Ivan Hrozný, později Alexander Něvský. Manželka
jako cizinka uvržena do gulagu, už se s ní nikdy neviděl.  Nejtragičtější období přichází po
válce.  Tehdejší kulturní politika ho donutila veřejně zavrhnout prakticky celé své dílo. Byl vydán
soupis několika "zakázaných" skladeb - což mělo ovšem za následek, že se jeho díla nehrála
prakticky nikde. I když se snažil zavděčit se komunistickému režimu, s výjimkou hudby k
Ejzenštejnovým filmům se skoro žádnými režimu opravdu nezavděčil. Například i Kantáta k 20. výročí
Říjnové revoluce byla hned po premiéře odmítnuta.

            Vedle toho ovšem vznikla i díla vrcholná. Po delší přestávce zkomponoval ještě tři
opery: Semjon Kotko je příkladem díla, komponovaného pod nátlakem, kdy je slabomyslný budovatelský
námět vybaven velmi pozoruhodnou hudbou. Libreto si psal sám, prem. v Moskvě 1940 a přes to, že se
snažil psát v intencích socialisického realismu, srozumitelně a lidově, opera neměla úspěch.

Okouzlující lyrickou komedii Zásnuby v klášteře 1941 psal ve spolupráci s Mirou Mendelssonovou a má
podobného ducha jako Figarova svatba.  Premiéry se dílo dočkalo až 3. listopadu 1946 v Divadle
opery a baletu S. M. Kirova v Leningradě, a ni ne o rok později, 8. října 1947, oslavilo
československou premiéru v tehdejším Divadle 5. května v Praze.

            Během okupace vznikla ještě velká operní epopej Vojna a mír podle L. N. Tolstého. Opět
s Mirou Mendelssonovou. Opera vznikala dlouho a obtížně, existuje několik verzí. Velmi složité
vybrat s obsáhlého románu pasáže vhodné pr operu a přitom zachovat románovou šíři. Tato opera
otevírala Operu v Sydney 1973!

            Poslední operou je Příběh opravdového člověka 1949, podle stejnojmenného románu Borise
Polevoje (libreto opět sám s Mirou) – pojednává o sestřelení válečného pilota, který ač zmrzačen se
nakonec vrací do boje. - Operou si chtěl naklonit Ždanovskou sovětskou kritiku, marně.

Ostatní:

kantáta Alexander Něvskij: 1939 vznikla z původní hudby k filmu Sergeje Ejzenštejna

oratorium Na stráži míru 1950

České zpěvohry 18. století


V českém hudebním prostředí 2. pol. 18. stol. se setkáváme se zajímavým útvarem, které nemají
v evr. kontextu obdoby. Jde o pololidová dramatická dílka, u nichž  je jen málokdy znám autor,
nejčastěji jsou v hanáckém dialektu (bohatá Haná – v nížině. tedy hospodářsky úrodná a bohatá - si
to mohla „dovolit“). Tato dílka můžeme charakterizovat poměrně chudým dějem , poměrně malým počtem
postav a jednoduchým instrumentálním doprovodem. Také velice často reagovala na konkrétní dobové
události, nejčastěji o válčení.

Na příklad: Jora a Manda a Marena a Kedrota – jen dvě postavy + 2 housle a generálbas (dialog),
Operetta o sedlské rebelii, Opilý muž, Píseň o císaři Josefu II. Autory byli nejčastěji místní
kantoři, ve své době nositelé hudebnosti v nižším společenském prostředí.

Tyto prosté útvary přestaly zajímat poté, co do českých zemí dorazila ve 20. letech 19. stol. vlna
italské a fr. opery. Jejich technickévyspělosti nemohly „operky“ konkurovat, bylo třeba hledat nové
cesty. Ty směřovaly nejprve k jazyku – překlady cizích libret  (Weigl 1823 Střelec kouzelník 1824 a
Cherubiniho Vodař 1824.  Teprve pak měl připravenou půdu František Škroup.



Opera v českém prostředí


První operní představení byla importována: přivážely je nejčastěji italské kočovné společnosti.
První písemně zdokumentované provedení opery se konalo v Praze při korunovaci císaře Ferdinanda II.
za českého krále – 27. 11. 1627 , kdy umělci z Mantovy předvedli it. pastorální komedii. Později,
kdy císař Leopold sídlil v letech 1679-80 v Praze, (protože utíkal před morovou nákazou z Vídně)
bylo mj. provedeno poprvé scherzo per musica Antonia Draghiho La patienza di Socrate con due moglie
(Sokratovo trápeni se dvěma manželkami).

Opery na český námět (ale ještě ne v českém jazyce) se objevily na počátku 18. stol.- např.
Libussa ,či Praga nascente da Libussa e Primislao (Praha založená Libuší a Přemyslem).

Tehdejší mecenáši hudby si začali zakládat hud. ansámbly a podporovat divadlo – známý byl v tomto
ohledu hlavně hrabě František Antonín Sporck, který 1701 založil v Praze stálé divadlo Na poříčí.
Navíc ve svém letním lázeňském sídle v Kuksu založil vybudoval rovněž divadlo.

Ze zámeckých scén tehdy vybudovaných vynikl mj. zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou za hraběte
Questenberka v 1. pol. 18. st. Hraběcí kapela byla složena z poloprofesionálů i amatérů, sloužících
i místních měšťanů. Byla provozována i opera, nejčastěji ital. a vídeňští skladatelé (např. Antonio
Caldara). Vznikla zde i i původní opera - O původu Jaroměřic (L'origine di Jaromeriz in Moravia ),
autorem je skladatel František Míča (1694-1774).  Byla to opera seria měla dokonce tři komické
intermezza.


Jinak co se týče dalších šlechtických sídel, vynikal ještě zámek v Českém Krumlově a jeho divadlo,
nicméně tam nevznikala žádná původní operní tvorba (provozována jen importovaná italská opera)


Historie české opery začíná v kruhu pražských operních ochotníků, jejichž členem byl i František
Škroup (1801-1862). Studoval nejprve práva a po abs. se zapojil do hudevního hnutí, které si mj.
kladlo za cíl vytvoření české národní opery. Zprvu se účastnil jako amatér, poté profesionální
korepetitor, dirigent a skladatel. Z jeho děl je nejvýznamnější:

Dráteník 1826 na libreto Josefa Krasoslava Chmelenského. Má jednoduchou zápletku – zamilovaný
mládenec se převléke za dráteníka, aby se dostal k milé do rodiny – končí šťastně sňatkem.

Fidlovačka 1834 –  (Fidlovačka je ševcovský nástroj k hlazení kůže) – je to činoherní dílo Josefa
Kajetána Tyla, ke které napsal Škroup hudbu. Píseň slepého houslisty z této hry „Kde domov můj“ se
stala národní a po r. 1918 státní hymnou (je českou hymnou do dneška!)


České zpěvohry 18. století


2. pol. 18. stol. na Moravě zajímavý útvar, ojedinělý v evropském kontextu. Jde o pololidová
dramatická dílka, u nichž  je jen málokdy znám autor, nejčastěji jsou v hanáckém dialektu . Tato
dílka můžeme charakterizovat poměrně chudým dějem , poměrně malým počtem postav a jednoduchým
instrumentálním doprovodem. Také velice často reagovala na konkrétní dobové události, nejčastěji o
válčení.

Opera o Landeborkovi (= Brandeburg) – o vpádu Prusů na Moravu v době převzetí moci Marií Terezií.
Je psána pro 5 zpěváků (S A T B, B) a smyčcový orchestr. Autorem je asi páter Alanus Plumlovský,
představení shlédla Marie Terezie.

            Jora a Manda a Marena a Kedrota – jen dvě postavy + 2 housle a generálbas (dialog),
autor hněvotínský kantor Josef Pekárek.
            Jan Antoš je autorem Operetty o sedlské rebelii (svobodě aneb rebelírování) vznikla po
velkém selském povstání z r. 1775. Má 4 postavy, ale celkem 17 čísel + předehra.

            Píseň o císaři Josefu II., autorem pravděpodobně Václav Jiří Dusík (1751-1812; strýc
známého Jana Ladislava Dusíka). Příběh reaguje na několik historických faktů, mj. že Josef II při
návštěvě Moravy sám oral na poli u Rousínova (pluh, se kterým údajně oral, je prý dochován
v Technickém muzeu v Brně), a také na to, že Josef II. Často chodíval mezi lid inkognito, proto
místní nevěřili zprávě o jeho skonu, podruh v Dalečicích byl dokonce odsouzen k výprasku za
tvrzení, že je císař mrtev…Josef II zemřel 1790, opera tedy musela vzniknout brzy poté. Psána pro 3
role (S, S, B), celkem 11 čísel se závě+rečným chorusem – je to poslední „hanácká“ opera, textově i
melodicky svěží.

            Titulů je ještě víc: např. Karel Loos: Opera boemica de Camino, Jan Tuček: Opilý muž.



Nejstarší operní produkce v českém prostředí


Nejstarší představení, o němž  jsou dochované informace, se konalo v Praze při korunovaci císaře
Ferdinanda II. za českého krále – 27. 11. 1627 : umělci z Mantovy předvedli italskou pastorální
komedii.

1679-80 sídlil v Praze císař Leopoled (utíkal před morovou nákazou z Vídně). Tehdy bylo mj.
provedeno poprvé scherzo per musica Antonia Draghiho La patienza di Socrate con due moglie
(Sokratovo trápeni se dvěma manželkami).

Teprve na počátku 18. stol. se objevuje první italská společnost a ta v r.  1704 provedla operu
Libussa s hudbou Bartolomea Bernardiho. Dále 1734 jiná italská společnost provedla operu Praga
nascente da Libussa e Primislao (Praha založená Libuší a Přemyslem).

Opera té doby provozována především v soukromých prostorách: krom panovnického sídla (Praha) to
bylo u hraběte Františka Antonína Sporcka, známého mecenáše, který 1701 založil v Praze stálé
divadlo Na poříčí. Navíc ve svém letním lázeňském sídle v Kuksu založil vybudoval rovněž divadlo.

Ze zámeckých scén tehdy vybudovaných vynikl mj. zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou za hraběte
Questenberka v 1. pol. 18. st. Zde provozována opera (např. Díla A. Caldary), ale především zde
vznikla zcela nová unikátní operní kompozice O původu Jaroměřic (L´origine di Jaromeriz in Moravia.
Autorem je Maestro kapely, tenorista, houslista a skladatel František Míča (1694-1774). Dochované
jsou 2 akty ze tří, pod italským textem v rukopisné partituře je též text český.

Dála vynikal ještě zámek v Českém Krumlově a jeho divadlo – dosud dochované včetně dekorací a
technického zařízení. Hrálo se tam vše možné, opera seria i buffa, francouzská opéra comique a
balet. Bohužel ale žádná původní tvorba.


            V 80. letech 18. století se na pražských jevištích objevily první zpěvohry v českém
jazyce, většinou překlady německých singsspielů. Historie české opery začíná v kruhu ochotníků,
hostujících od r. 1823 ve Stavovském divadle (tak se od r. 1798 jmenovalo Nosticovo divadlo, když
jej koupili čeští stavové). Předním členem této skupiny byl mladý Škroup.


František  Škroup (1801-1862)


Studoval nejprve práva, ale nedokončil, neboť se stále aktivněji zapojoval do hudebního hnutí,
které si mj. kladlo za cíl vytvoření české národní opery. Zprvu se účastnil jako amatér, poté
profesionální korepetitor, dirigent a skladatel.

Skladatelsky jej proslavila zpěvohra Dráteník 1826 na libreto Josefa Krasoslava Chmelenského. Má
jednoduchou zápletku – zamilovaný mládenec se převléke za dráteníka, aby se dostal k milé do rodiny
– končí šťastně sňatkem.

od 1827 kapelníkem Stavovského divadla, významná byla jeho úloha hudebního ředitele Stavovského
divadla, kde uváděl hodnotný repertoár – v 50. letech především pražské prem. Wagnerpvých oper
Tannhäuser 1854, Lohengrin, Bludný Holanďan 1858.  (Wagner mu dokonce v dopise osobně děkoval za
zdařilé provedení Tannhäusera)!

Fidlovačka 1834 –  (Fidlovačka je ševcovský nástroj k hlazení kůže) napsal hudbu ke hře Josefa
Kajetána Tyla (tehdy již kapelníkem Stavov. div.). Píseň slepého houslisty Kde domov můj se stala
národní a po r. 1918 státní hymnou.

Oldřich a Božena 1828, Libušin Sňatek 1835 – zde již bohužel na předchozí úspěch nenavázal, mj. I
proto se v poslední kompoziční éře obrátil k německým látkám: Der Meergeuse, Kolumbus 1855

Kolumbus:  1855 hotov, 1856 dochováno cenzurní svolení k provedení díla, což svědčí o faktu, že se
s ním počítalo pravděpodobně pro další sezónu, nicméně provedeno za jeho života nebylo. - Důvodem
byl osobní konflikt s ředitelem divadla Stögerem, jenž se zasloužil o jeho odchod z dicadla,
posléze i z Prahy. 1860 odešel jako dirigent do divadla v Rotterdamu, kde o dva roky později
zemřel.



Škroupovi následníci:


Leopold Zvonař (jednoaktovka Lesní kaple, a Záboj – s nímž neúspěšně kandidoval na zahajovací titul
Prozatímního divadla),


Jan Nepomuk Škroup (bratr Františka, zkomponoval operu Švédové v Praze,


Jan Bedřich Kittl 1806-1868

jeho otec byl právní úředník na panství knížete Schwarzenberga na Orlíku, Kittl úřad po něm později
převzal. Nicméně vystudoval práva na KU a současně soukromě hru na klavír a kompozici u Václava
Jana Tomáška. Na Orlíku se dostal se do šlechtické společnosti, stal důvěrným přítelem vdovy po
knížeti Schwarzenbergovi, kněžna jej zvala k domácím koncertům.

Mezníkem v životě je 1843, kdy se stal v pořadí druhým ředitelem pražské konzervatoře (do 1865). Za
něj škola vzkvétala, koncerty patřily k vyhledávaným a byly kvalitativně na profesionální úrovni
(oceňovali je např. i Berlioz či Liszt, kteří byli přítomni osobně). Po 1860 bylo zjištěno, že
dluží větší peníze členům profesorského sboru, musel odejít, odstěhoval se do Polska, kde 1868
zemřel.

Opery:  Bianca und Giuseppe oder die Franzosen vor Nizza (Bianca a Giuseppe aneb Francouzové před
Nizzou) , jeho 2. opera (prvotina ovšem vznikla v jeho 16 letech – Dafnisův hrob, nedochovala se).
Libretistou byl R. Wagner, který své nezhudebněné libreto nabídl více autorům. Prem. 19. 2. 1848,
velký úspěch (její revoluční náboj přišel v pravou dobu), dočkala se mnoha obnovených nastudování a
pak i pronikla do zahraničí (Drážďany, Frankfurt, Graz, Hamburg)

-         Pak ještě opery Lesní  kvítek 1852, Obrazoborci 1854.

-         z dalších děl Requiem, Slavnostní mše, Slavnostní kantáta , řada sborů, písní na německé
(50) i české (cca 8) texty a jiných kompozic.



Leopold Eugen Měchura: 1804-1870


studoval filosofii a práva, jeho sestra se vdala za Františka Palackého, on sám se kvůli rodině
přestěhoval do Klatov, kde žil 1840-52. Působil zde jako varhaník, hráč na lesní roh, dirigent.  Za
jeho působení byly v Klatovech prováděny i Mozartovy opery a velká oratoria (např. Haydnovo
Stvoření, Mendelssohnův Paulus, Beethovenův Kristus na hoře Olivetské). Poté převzal po zemřelém
otci správu nad Votínským (Otínským) panstvím, kde i zemřel.

Hudbu studoval u Jana Václava Tomáška, sám má 109 opusových skladeb – všehochuť (od kl. skladeb po
opery a symfonie)

Marie Potocká je v pořadí 3. opera; je to jeho jediná opera na český text a jediná opera, která se
dočkala profesionálního inscenování. Libreto Josef Kolář podle Puškinovy básně Bachčisarajskaja
fontána, libreto mu doporučil František Ladislav Rieger, manžel jeho neteře. S uvedením, resp. s
prosazením na repertoár. Prozatímního divadla mu pomohl Karel Bendl, kterého předtím Měchura
požádal o posouzení díla. Je Měchurovou poslední operou, byla soukromě uvedena měsíc před jeho
smrtí a rok poté nastudována v Prozatímním divadle (13. 1. 1871) za řízení Bedřicha Smetany, který
v díle provedl poměrně dost škrtů.

Bedřich Smetana; (1824-1884)


Studia nevalná: střední školu dokončil s potížemi – po několikerém přestupu a se samými
dostatečnými!!) 1843 v Plzni, téhož roku se rozhodl pro hudbu – chtěl být klavírním virtuozem a tak
přesídlil do Prahy. 1848  končí studia a otvírá si vlastní hudební ústav. Začátky nemá lehké,
chyběly finance, dokonce se obrací o podporu k tehdy již slavnému Lisztovi.

1856 odchází do Göteborgu jako jako dirigent a jako učitel hudby, kde pobýval s menšími
prázdninovými přestávkami 5 let. 1861 definitivní návrat do Prahy. Zapojuje se do hudebního
života,  a zaujme – především jako autor operní.


Braniboři v Čechách  - Smetana svou operní prvotinu psal již jako zralý umělec, ve svých téměř 40
letech. Ale byl to pro něj nelehký úkol (on sám češtinou až tolik nevládl), libreto Karel Sabina a
Smetana se musel snažit o zhudebnění čes. textu a správnou deklamaci.  Děj historický Braniboři
(Němci)– děj ve 13. stol., kdy v Čechách po smrti krále Přemysla Otakara II. převzal vládu za
nezletilého dědice Václava Ota Braniborský.

Prodaná nevěsta – libreto opět Sabina. Je to komická opera z venkovského prostředí, nicméně je to
pohled okem měšťáckého salonu . Původní verze – jen 2 jednání, 12 čísel spojených prózou. Prem. 30.
5. 1866 v Novoměstském divadle, Smetana sám dirigoval. Další úpravy postupně: přibyl Ten lásky sen,
To pivečko věru, furiant a skočná komediantů + recitativy = celkem 3 akty. (konečná verze 1870).

Dalibor – libreto Josef Wenzig (německy), česky přeložil Ervín Špindler. Prem. 16. 5. 1868, v den
položení zákl. kamene Národního divadla. Úspěch nevelký -  Smetanu kritizovali za libreto (vyčítána
pasivita hrdiny, napodobení Fidelia, nepochopitelnost zvratu názorů Milady. Dnes je nejasný hlavně
ne/úmyslný homosexuální podtext.


Libuše  libreto opět Wenzig a Špindler. Základem česká mytologie, příběh o kěžně Libuši, která
sňatkem s Přemyslem Oráčem zakládá dynastii vládnoucího rodu Přemyslovců. Opera komponována JEN pro
slavnostní příležitosti (tehdy pro otevření Národního divadla, které mezitím vyhořelo), platí
dodnes, nehraje se repertoárově.


Dvě vdovy libreto Emanuel Züngel podle fr. konverzační veselohry, přenesené do českého prostředí.
Komická opera ze salonního prostředí, které Smetanovi bylo nejbližší.


V říjnu 1874 postihuje Smetanu neštěstí – ohluchnul. Musel skončit s dirigováním, o to více se
upnul ke skladbě (je úžasné, jakou měl představivost a co dokázal zkomponovat zcela hluchý bez
možnosti ověřit si to poslechem). Takto komponoval následující opery:

Hubička – libreto Eliška Krásnohorská podle Karolíny Světlé. Dokončeno a prov. 1876.- a s její
libretistkou E. Krásnohorskou se dorozumíval pouze písemně . Mimochodem – Krásnohorská svého mistra
tak obdivovala, že i když psaní byla její obživa, pro něj libreta psala zdarma.

Tajemství – komp. 1877, prem. 18. 9. 1878. V obou operách – Hubičce i Tajemství je celek důkladně
prokomponován, děj není položen do recitativů. V Tajemství je užito dosti písní, komika obou oper
je spíše komika situací nežli figur.

Čertova stěna – 1881-82, nemoc (syfilis – hluchota byla jejím vedlejším znakem) už silně narušovala
práci, Smetana nebyl schopen souvisle pracovat. Je to jeho nejromantičtější opera. Těžištěm
jednotlivé postavy- sólová opera, ansámbly i sbory ustupují.

Viola – námět Smetanu přitahoval již mnohem dříve (Shakespearův Večer tříkrálový). Začal pracovat,
pak ale jej zaujala Libuše. K Viole se vrátil až po ohluchnutí 1875, psal zároveň Hubičku i Violu,
vracel se k ní i později během práce na Tajemství i v Čertově stěně. (ten průběžný přístup k opeře
je znát i hudebně) Po její prem. již zdrav. stav neutěšený, ztrácí paměť i řeč... Choroba (sifilis)
mu bohužel dle očekávání přivodila úpadek tělesných i duševných sil... šlo to tak daleko, že
nevěděl s kým mluví, doma rozbíjel zrcadla, obrazy, zamykal se před démony, takže nezbylo než jej
nechat převézt do pražského ústavu pro choromylsné, kde po zhruba po 3týdenním pobytu 12. května
1884  zemřel. ://w

ostatní vokální dílo B. Smetany

S ohledem na význam oper v rámci Smetanova díla je počet a rozsah dalších vokálních děl malý.

Písně jsou zastoupeny de facto  pouze cyklem Večerních písní na slova V. Hálka ((Kdo v zlaté
struny, Nekamenujte proroky, Mně zdálo se, žes umřela, Hej, jaká radost v kole, Ze svých písní trůn
Ti udělám).

Jinak dominují sbory, komponované většinou pro pěvecký spolek Hlahol. Většina je psána pro sbor
mužský (Tři jezdci, Odrodilec, Rolnická, Píseň na moři, Věno, Modlitba), ženské sbory se teprve
začínaly prosazovat (Tři ženské sbory - Má hvězda, Přiletěly vlaštovičky, Za hory slunce zapadá).

Vrcholem jeho vokální neoperní tvorby je kantáta Česká píseň pro smíšený sbor a instrumentální
doprovod (původně klavírní). Je to cyklická skladba o 4 větách, obsahově i hudebně kontrastních.
Každá věta představuje oslavu jednoho charakteristického druhu české písně – náboženské, milostné,
společenské a vlastenecké. Krajní věty jsou svěřeny smíšenému sboru, druhá sboru ženskému a třetí
mužskému.


ww.webnode.czZ dalších méně známých autorů 19. století:

Méně známí čeští skladatelé Smetanovy doby:

Karel Bendl  1838-1897

Pocházel z dosti zámožné rodiny: studoval na na pražské varhanické škole, kde se spřátelil s A.
Dvořákem. Bendl stál u zrodu pěveckého tělesa Hlahol a v letech 1865-78 byl také jeho hl.
sbormistrem. Jeho zásluhou se zprvu jen mužský sbor rozrostl na smíšený: do repert. se stále
častěji řadila významná díla romantického repertoáru. Od r. 1881 se plně věnoval zejména tvůrčí
činnosti, spolupodílel se na chodu sboru při sv. Mikuláši a do své smrti 1897 zastával místo prof.
pražské konzervatoře. Za jeho života byla velmi oblíbená mj. Jeho opera Lejla, nebo Starý ženich
(téma podobné Prodané nevěstě)-


Vilém Blodek (1834-74)

studoval konzervatoř v Pze a to kompozici a současně hru na flétnu a na klavír. Působil jako učitel
hudby, od 1860 jako prof. hry na flétnu na pražské konzervatoři. Byl velmi aktivní v českém
hudebním dění, vytvořil celou řadu hud. skladeb pro divadlo (k činohrám, k tehdy oblíbeným živým
obrazům apod.). 1866 pod dojmem Prodané nevěsty napsal na text Karla Sabiny jednoaktovou operu V
studni, která se hraje dodnes. 1870 u něj vypukla duševí choroba, musel být umístěn do ústavu pro
choromyslné, kde také zemřel.


Karel Kovařovic (1862-1920)

Je znám jako dirigent a od 1900 šéf opery ND v Praze. Byť je na jeho kontě celá řada operních děl
(např. Psohlavci podle knihy Aloise Jiráska, o chodském povstání  z r. 1695, nebo podle Babičky B.
Němcové operu Na Starém Bělidle), jeho význam ale tkví především v činnosti drigentské a to nejen v
ND, ale i koncertně, - řídil prvá provedení např. děl V. Nováka, Josefa Suka (Asrael). Známý je
jeho spor o provedení Její Pastorkyně v Praze (kvůli osobnímu sporu s Janáčkem, který zkritizoval
brněnské provedení jeho opery); nakonec Pastorkyňu uvedl, ale vymínil si řadu zásahů do orchestrace
(ale v zásadě ku prospěchu díla, byť je dnes trend původních verzí).


Antonín Dvořák (1841-1904).

narozen v Nelahozevsi jako syn řezníka, proto se od něj očekávalo, že převezme otcovu živnost.
Vzhledem k nepopiratelnému talentu jej otec vyslal na studia do Prahy do slavné varhanické školy
(1857-59). Po absolutoriu se stal violistou Komzákovy kapely a s ní přešel do orchestru
Prozatímního divadla. Zde hrál také pod taktovkou Bedřicha Smetany.

Mladý Dvořák  stál o rady zkušenějšího kolegy, předkládal mu ku schválení některé své kompozice,
bohužel bez konkrétního efektu.

U Dvořáka je vyzdvihována především tvorba symfonická (9 symfonií – nejslavnější poslední zv.
Novosvětská – vliv jeho pobytu v USA). Po návratu žil jiř trvale v Čechách, vrátil se k
pedagogickému působení na pražské konzervatoři a posléze byl též jejím uměleckým ředitelem a
pracoval výlučně pro české prostředí.

K opeře přistoupil v době, kdy byl violistou Prozatímního divadla v Praze.

Alfred 1870, komponoval na něm. libreto Theodora Körnera, básníka osvobozeneckého boje proti
Napoleonovi. Tragická historie s vítězným koncem o válce Dánů s Brity, vedenými králem Alfredem.

Král a uhlíř 1871, 2. verze 1874) na námět loutkové hry Matěje Kopeckého.

Tvrdé palice komp. 1874, prov. 1881 na text Josefa Štolby, 1 akt, vyniká charakteristikou
venkovských figur.

Vanda (1875, prov. 1876), tragická opera z polského dávnověku, vliv grand opéra.  Ve své v pořadí
čtvrté opeře Vanda si čtyřiatřicetiletý Antonín Dvořák vybral námět všeobecně slovanský, který
zobrazoval odvěký, nesmiřitelný boj východoevropské civilizace – zde Polsko - s germánskými kmeny.

Šelma sedlák 1877, prov. 1878, (záletný kníže usiluje o přízeň venkovské dívky). Dílo svou
bezprostředností a důrazem na lidový tanec navazuje na Smetanův vzor.

Dimitrij 1882, komponováno v době stavby ND. Text Marie Červinková-Riegerová, dějově navazuje na
Borise Godunova.

Jakobín 1888, prov. 1889, libreto  Marie Červinková-Riegerová, starosvětský obrázek českého
městečka ze sklonku 18. stol.1897 částečně přepracováno 1897.

Čert a Káča 1899, libr. Adolf Wenig, jenž své dílo nazval původně Ovčák. Námětem jedna z pohádek
Boženy Němcové. (Káča chce tak moc tancovat, že nepohrdne společností Čerta). U Weniga ale Káča na
rozdíl od pohádky není stará a zlá, není sice pohledná, ale hlavně je strašně hubatá.

Rusalka 1900, prov. 1901, libr. Jaroslav Kvapil, inspirací mu byla především Malá mořská víla Hanse
Christiana Andersena, pohádkovo-filozofický příběh.

Armida, libr. Jaroslav Vrchlický 1902-1903. Armida zhudebněna nesčetněkrát (Gluck, Rossini, i
Monteverdi , Lully, Cimarosa, Cherubini, Händelův Rinaldo je totéž, jen s mužským hrdinou v názvu,
Brahms má kantátu Rinaldo. ) Jde o obléhání Jeruzaléma a osvobození Božího hrobu křesťanskými
vojsky.


Antonín Dvořák: neoperní tvorba:

Hymnus Dědicové Bílé hory, op. 30, 1872 (přepracováno 1880 a 1885) na text Vítězslava Hálka.   Dílo
poprvé nastudoval s pěveckým spolkem Hlahol jeho přítel ze studií Karel Bendl. Premiéra Hymnu 9. 3.
1873 byla prvním velikým Dvořákovým triumfem, kterým se zapsal do uměleckého povědomí jako významný
tvůrce české hudby.

Stabat mater, op. 58, 1877

Práce na oratoriu Stabat mater je spojena s úmrtím tří Dvořákových dětí – ve zhudebnění textu o
utrpení matky,  jejíž  syn umírá na kříži, nalezl očištění a osobní tragédii přetavil v nadčasovou
výpověď o lidském zármutku a naději.  Stabat mater je v řadě Dvořákových skladeb prvním výrazným
dokladem autorovy zbožnosti: jeho prostá, neokázalá víra je jedním z hlavních znaků celé autorovy
tvorby. Rozsáhlé dílo je rozčleněno do deseti částí a nalezneme v něm mnoho poloh: od počátečního
obrazu smrti a utrpení, přes pocity úzkosti a bolestné meditace až k závěrečné katarzi, v níž přese
vše prožité cítíme skladatelovu víru v život. Premiéra skladby 23. 12. 1880 v Praze zaznamenala
veliký ohlas. Následovalo provedení brněnské (2. 4. 1882) pod taktovkou Leoše Janáčka a o rok
později uvedení Stabat mater v Anglii (Londýn 10. 3. 1883)

Žalm 149, op. 79, 1879 (1887 přepracováno pro smíš.sbor a orchestr)
Svatební košile, op. 69, 1884 – na zakázku z Anglie. Předlohou část ze sbírky Kytice K. J. Erbena.
Byť nebylo jasné, zda evangelické publikum, zvyklé především na starokázonní příběhy, lidový
baladický příběh přijme, úspěch byl enormní a dílo se rozletělo doslova po celém světě.

Svatá Ludmila, op. 71, 1886 scénické oratorium na text Jaroslava Vrchlického; komponováno opět pro
Anglii, mohutná architektonika, bohatá polyfonie.  Dvořák chtěl komponovat oratorium na český
historický námět. S žádostí o text se obrátil na Jaroslava Vrchlického, který zpracoval událost z
úsvitu českých dějin: ovládnutí českého pohanství křesťanstvím.  Ve formě díla Dvořák navazoval na
předchůdce (v oblasti oratoria): dílo ale dokázal naplnit novým, osobitým obsahem. Ve Svaté Ludmile
se střídají pasáže dramatické s lyrickými, velkolepé s intimními, velký prostor má i sbor. Za jeden
z nejpozoruhodnějších dokladů Dvořákovy mimořádné invence lze považovat zhudebnění historického
textu "Hospodine pomiluj ny", rámujícího závěrečnou část oratoria. První provedení zaznělo na
hudebním festivalu v Leedsu (15. 10. 1886). Posluchači dílo přijali nadšeně, odborná kritika
poněkud méně – její výtky se týkaly především libreta, které bylo navíc znejasněno dvojím překladem
(přes němčinu do angličtiny), přílišné délky a námětu, který byl přece jen pro anglické obecenstvo
poněkud odtažitý.

Mše D dur, op. 86, 1887 (verze s varhanním doprovodem), 1892 (s orchestrem)
Requiem -  op. 89, nebylo psáno na přímou objednávku, ale skladatel projevil zájem o účast na
birminghamském festivalu, kde bylo dílo též premiérováno (9. 10. 1891).  Dvořák zhudebnil celý
tradiční text; celek rozdělil do dvou dílů a vyvážil je podle svých uměleckých potřeb.

Te Deum, op. 103, 1892  vzniko na objednávku z USA: Dvořák se jím měl uvést na americké půdě a
zároveň měla být vhodná k provozování v rámci oslav 400. výročí objevení Ameriky připadající právě
na říjen 1892. Pracovat začal ještě před odjezdem: protože nedostal slíbené libreto, sám zvioil
liturgický chvalozpěv k oslavě boží, latinský hymnus Te Deum laudamus.

Americký prapor - příležitostná skladba k 400. výročí objevení Ameriky, taktéž na objednávku z USA.
Báseň J. R. Drakea "The American Flag", která u byla zaslána jako text ke zhudebnění, dorazila
pozdě  a Dvořák mezitím jako náhradní řešení vytvořil kantáru Te Deum. Skladatel dostal ke
kompozici Amerického praporu až šest neděl před svým odjezdem a dopracoval až v New Yorku.


 Písně:

Biblické písně, op. 99, B185-

Dvořákův vrcholný písňový cyklus vznikl v New Yorku ve třech březnových týdnech 1894 ne na
objednávku, ale z vnitřní potřeby autora (osamění v USA, smrt blízkých lidí). Autor začal
zhudebňovat text z Bible kralické a z Davidovy Knihy žalmů.  V cyklu deseti písní s doprovodem
klavíru skladatel rozjímá s Bohem o pokoře, úzkostech, důvěře i radosti.

Cigánské melodie, op. 55, B104

vznikly na osobní žádost pěvce Gustava Waltera (tenorista vídeňské Dvorní opery), s nímž se Dvořák
seznámil při příležitosti uvedení své Slovanské rapsodie ve Vídni. Dvořák si vybral (a seřadil
písně tak, aby střídaly vážné i veselé) sedm básní ze sbírky Cigánské melodie svého přítele,
básníka Adolfa Heyduka. Autor textu také Dvořákem zvolené básně sám přeložil pro Waltera do
němčiny. Cigánské melodie jsou po Třech novořeckých básních dalším vzestupným krokem Dvořákovy
písňové tvorby. Obsahově i výrazově se řadí k dílům skladatelova Slovanského období.
Nejpopulárnější z celého cyklu je bezpochyby píseň čtvrtá, "Když mne stará matka", uchvacující
nádhernou melodickou linií a silným citovým nábojem.


Písně milostné, op. 83, B160

Písně milostné vznikly přepracováním písní č. 8, 3, 9, 6, 17, 14, 2 a 4 z cyklu Cypřiše. Nálada i
harmonická a melodická podstata zůstaly stejné, vylepšení v deklamaci zpívaného slova vedlo k
některým podstatným změnám v rytmické struktuře, klavírní doprovod byl zjasněn a zpřehledněn.

Cypřiše, B11

Vznik písňového cyklu Cypřiše byl podmíněn neopětovaným milostným okouzlením mladého skladatele
herečkou Josefinou Čermákovou, kterou Dvořák poznal v jejich společném angažmá v Prozatímním
divadle.  Dvořák nalezl odraz svých duševních stavů v básnické sbírce Gustava Pflegra - Moravského
"Cypřiše". - Ke sbírce měl skladatel celoživotně hluboký vztah, o čemž svědčí i fakt, že se k němu
stále vracel: nejprve píseň šestou a desátou použil v prvním znění opery Král a uhlíř. K desáté
písni se ještě jednou vrátil při kompozici opery Vanda - její melodii použil pro árii hlavní
hrdinky "Já byla šťastna, vesela". O několik let později použil základní motiv písně "Zde v lese u
potoka" pro svůj klavírní cyklus Silhouety. Koncem roku 1881 vybral Dvořák z Cypřišů písně č. 1, 5,
11 a 13 a přepracoval je pro nové vydání s názvem Čtyři písně, op. 82.   Stejně postupoval o sedm
let později, když písně č. 8, 3, 9, 6, 17, 14, 2 a 4 přepracoval v Písně milostné, op. 83. Na jaře
1887 upravil dvanáct písní z Cypřišů do instrumentální podoby pro smyčcové kvarteto a inspiraci
písňovou prvotinou lze objevit také ve slavné árii o měsíčku z opery Rusalka.

Večerní písně, op. 3, op. 9, op. 31, B61

Vznik Večerních písní spadá pravděpodobně do období mezi kompozicí druhého a třetího cyklu
Moravských dvojzpěvů, na rozdíl od nich ale poněkud postrádají typickou „dvořákovskou“ melodiku.


Moravské dvojzpěvy, op. 38, B69

vznikly původně pro domácí muzicírování v rodině velkoobchodníka Jana Neffa (kde působil jako
domácí učitel hudby) na texty Františka Sušila ze sbírky Moravských národních písní. Namísto
původně zamýšlených úprav lidových písní se Dvořák rozhodl komponovat na lidové texty dvojzpěvy s
hudbou novou, vlastní.


SBORY

Sborové písně pro mužské hlasy, B66

Kytice z českých národních písní, op. 41, B72

Z kytice národních písní slovanských, op.43, B76

Pět mužských sborů na texty litevských národních písní, op. 27, B87

Čtyři sbory, op. 29, B59

V přírodě, op. 63, B126

Hymna českého rolnictva, op. 28, B143

Píseň Čecha, B73

Moravské dvojzpěvy (a cappella), B107



Zdeněk Fibich 1850-1900


Studia ve Vídni, Praze  (u Smetany), Lipsku (díky strýci, houslistovi a profesorovi lipské
konzervatoře Raymondu Dreyschockovi) na konzervatoři, kterou však předčasně opustil a vzdělával se
soukromě. Prvním operním pokusem Bukovín dokončená v roce 1871, Fibich ji psal v okouzlení z
Weberova Čarostřelce ne nezdařené libreto Karla Sabiny (premiéra 1874). Navštívil Mnichov, aby  se
blíže seznámil s hudebními dramaty Richarda Wagnera. Intenzivně krystalizoval Fibichův osobitý
styl.  V letech 1875–78 byl druhým kapelníkem a sbormistrem Prozatímního divadla, ke stému výročí
premiér Ariadny na Naxu a Médey Jiřího Bendy nastudoval tyto scénické melodramy (1875).
Reprezentativním dílem tohoto období se stala opera na libreta Elišky Krásnohorské Blaník (1874–77)
byl určen pro budované Národní divadlo (premiéra se konala v roce 1881 kvůli požáru Národního
divadla v Novém českém divadle).

K dosud nejodvážnějšímu uměleckému činu se Fibich odhodlal  ve spolupráci s Otakarem Hostinským.
Jejich cílem bylo vytvořit vzornou, stylově čistou hudební tragédii bez operních konvencí a
kompromisních řešení. Opera Nevěsta messinská vznikala mezi léty 1882–83, premiéra  1884. Hostinský
přeložil a upravil hru Friedricha Schillera, Nevěstu messinskou lze oprávněně považovat za
literární operu (Literaturoper).  Nevěsta messinská je v ohledu deklamace bezchybná. Fibich se však
až příliš důsledně držel stylizované řeči a jejího rytmického i melodického průběhu, že v sobě
nezřídka potlačil skladatele.


Po neúspěchu Nevěsty messinské se odmlčel, k divadlu se vrátil až v devadesátých letech.  -
trilogie scénických melodramů Hippodamie (1888–1891). Fibich  tíhl k divadlu, psal scénické hudby,
každodenní zkušenost s divadelním provozem mu v této době alespoň nepřímo zprostředkovávala jeho
žena Betty, altistka Národního divadla. Námluvy Pelopovy (premiéra 1890), Smír Tantalův i Smrt
Hippodamie (premiéry 1891) byly na scéně Národního divadla nadšeně přijaty, i když stále panovaly
pochyby o smysluplnosti melodramu jako svébytného hudebního druhu.


Poslední tvůrčí období je nerozlučně spojeno se jménem Anežky Schulzové (1868–1905).  Byla
Fibichovou inspirátorkou, múzou (rozpad manželství). Společná operní práce : Bouře (libreto
zpracoval podle Shakespearovy hry J. Vrchlický) se konala v době, kdy už Fibich komponoval Hedy
(1895).  Bezvadnou deklamaci Fibich spojil – na rozdíl od Nevěsty messinské – s bohatou melodikou.
Od interpretů vyžadoval silné, wagnerovské, hlasy a propracovaný herecký výkon. Premiéra Hedy na
námět Dona Juana od lorda Byrona zase zapadla do práce na Šárce (1896). Šárka se stala
nejúspěšnější operou autorské dvojice Fibich – Schulzová (premiéra 1897), i když nevyhrála konkurz
v soutěži Družstva Národního divadla (Psohlavci K. Kovařovice porazili v roce 1899 jak Fibichovu
Šárku tak Evu Josefa Bohuslava Foerstera). V libretu k poslední třetí opeře, které Schulzová pro
Fibicha připravila, se autorka nechala inspirovat porážkou baltských Slovanů Dány ve 12. století.
Náročná výprava Pádu Arkuna upomíná na efekty Grand opera či výpravných her. Premiéry tohoto
monumentálního díla (tříaktovému Dargunu předchází jednoaktová Helga) se Fibich nedožil, účastnil
se ovšem zkoušek (1900).


                            Janáček – ostatní vokální (neoperní) tvorba



od 70. let činnost sbormistrovská: od 1873 sbormistrem pěveckého spolku Svatopluk, vznik sborů:
Orání, Nestálost lásky, Osamělá bez těchy, Láska opravdivá (textově vycházejí ze Sušilovy sbírky
Moravské lidové písně), od 1876 sbormistrem Besedy brněnské (již doplňoval o fundatisty a
studenty), cílem bylo interpretovat náročnější vokálně-instrumentální díla (Mozartovo Requiem,
Dvořákovo Stabat mater aj.)

80. a 90. léta – hluboký zájem o folklór: Moravská lidová poezie v písních (53 písní s klavírním
doprovodem), Ukvaldské písně (13 písní  s klavírem, 6 z nich upraveno též pro smíšený sbor).

1903 vzniklo Pěvecké sdružení moravských učitelů (PSMU), které pod vedením Ferdinanda Vacha rychle
vyspělo v kvalitní těleso. Janáček pro něj napsal sbory:  Čtveřice mužských sborů moravských (Deš
viš, Klekánica, Komáři, Rozloučení), + trojici vrcholných mužských sborů na text Petra Bezruče
Maryčka Magdónova, Kantor Halfar, 70 000 (nároční tenorové sólo)


Od 90. let prvé pokusy o větší vokální formy:

1896 – Hospodine, pomiluj ny (pro S, A, T,  B + dva smíšené sbory, varhany, harfa, 3 trombony a 2
tuby!)

1897 – Amarus – kantáta na stejnojmnenou báseň J. Vrchlického (B,T, S, sbor + orch.)

1900 – Ave Maria – (T, sbor a varhany, verze pro S, T, housle a varhany) – motivicky vychází z
cyklu Po zarostlém chodníčku

1901 – Otčenáš – původně koncipován jako hudba k živým obrazům, 1906  přepracovaná koncertní verze
(T, sbor, harfa a varhany)

1903 – Elegie na smrt dcery Olgy kantáta na slova Marie N. Vevericové (Olžiny učitelky ruštiny) pro
T, sbor a klavír

1911 – kantáta Na Soláni Čarták  pro mužský sbor + orch.(krátká forma, cca 7');

na počátku 1. světové války Věčné evangelium (cca 20'), jakési poselství lidstvu, výzva ke smíření
(text Jar. Vrchlický)

ve válečné době de facto přestal existovat PSMU, Ferdinand Vach proto založil VSMU (Vachovo
sdružení moravských učitelek), pro které Janáček v roce 1916 napsal: Vlčí stopou na text J.
Vrchlického, Hradčanské písničky na texty Fr. Serafia Procházky (Zlatá ulička, Plačící fontána,
Belvedér) a Kašpar Rucký na text téhož autora

1917 o prázdninách v Luhačovicích osudové setkání s tehdy 25letou Kamilou Stösslovou, inspirátorkou
většiny jeho dalších děl, např. Zápisníku zmizelého (pro T, A, 3ženské hlasy a kl.) Skladatel jej
komponocval na anonymní text z Lidových novin (ve skutečnosti šlo o mystifikaci Josefa Kaldy).
Skladba má 22 krátkých částí (13. je klavírní intermezzo), velmi obtížná pro tenoristu (dvakrát
„c“)

Potulný šílenec – podnětem přednáška Rabindranátha Thákura v r. 1921, jíž se Janáček účastnil. Zde
použil text jeho Zahradníka: mužský sbor s barytonovýma sopr. sólem.  Potulný šílenec  chodil po
pobřeží Indického oceánu a hledal zlatotvorný kámen - smysl života.

Glagolská mše – psána na mešní text ve staroslověnštině, jde ale o světskou, nikoliv církevní
skladbu. Dílo ohraničeno žesťovými fanfárami, mezi nimi 5 mešních částí, výrazné varhanní
Postludium.

Říkadla – 1926, opět inspirace z LN (říkanky s kresbami Lady, Sekory, Hály): dva S, dva A, tři T,
dva B, + ansámbl (kl, 2cl, 2fl+pic., 2fg+contrafag., kontrabas, okarina a dětský bubínek)






Bohuslav Martinů (1890-1959)

narozen v Poličce na věži, po studiích a krátké době působení v Praze odešel 1923 jako stipendista
do Paříže, jež se mu stala domovem až do druhé světové války. Jeho tvorba této doby byla ovlivněna
avandgardním pařížským prostředím (Les Six, Stravinský) i na evropském kontinentě nově přijímanou
vlnou jazzu. Válečná a poválečná léta prožil pak střídavě zejména v USA a Švýcarsku.


Opery:

Voják a tanečnice (1927, prem. V Brně) komická opera silně ovlivněna jazzem, libreto Jan Löwenbach.
Prolomuje hranice mezi publikem a účinkujícími, v ději se objevují režisér, nápověda, kritik,
Moliére, Plautus aj.

Slzy nože (1928, prem. 1969 v Brně) – dadaistická hříčka na text  Georgese Ribemont-Dessaignese
(hlavní hrdinka se zamiluje do oběšence)

Tři přání aneb Vrtkavosti života  (1929, prem 1971 Brno) opět na libreto stejného autora; pohádková
parodie: víla splní hrdinovi tři přání, které se ale vzápětí obrátí proti němu. Zde poprvé patrný
Martinů obdiv k novým médiím – zde vliv filmu (pohádkový děj je vlastně jen natáčením filmu, v
závěru se prolínají hrané a skutečné životní příběhy).

Do třetice s Georgesem Ribemont-Dessaignesem spolupracoval na opěře Týden dobročinnosti , která
však zůstala nedokončena a za Martinů života neprovedena (dokončení a provedení díky M. Kaňákovi v
opeře v Českých Budějovicích 2003.

Hry o Marii (1934) - vliv středověkých miráklů. Dílo má 4 samostatné celky:

Panny moudré a panny pošetilé - text V. Nezval, Mariken z Nimègue – původně vlámský mirákl z 15.
stol. , text Vilém Závada, Narození Páně na texty české a moravské lidové poezie, Sestra Pasakalina
– základem středověký mirákl zpracovaný J. Zeyerem, dosti ale textově upravil a zpracoval Martinů
sám. Prem. 1935 v Brně.

Divadlo za bránou (1936, prem. V Brně)- spojení dvou odlišných žánrů: první část baletní pantomima,
druhá a třetí opera buffa. Libreto sám autor na námět Moliéra a s použitím lidové poezie. Vystupují
postavy comedie dell'arte a současně českého prostředí (Katuška, Ponocný, Starosta)

Hlas lesa (1935) – rozhlasová opera, text V. Nezval (užití vypravěče, který nahrazuje vizuální
vjemy)

Veselohra na mostě  (1935) – taktéž rozhlasová opera, libreto autor podle Václava Klimenta
Klicpery, přes původní určení často hrána scénicky.

Julietta aneb snář (1937, prem. 1938 v Praze), libreto Georges Neveux, fantazijní děj o
prostupování snu v realitu

Alexander bis (Dvakrát Alexander, 1937) komponoval ve stejné době jako Juliettu, ale je jejím
pravým opakem: lehká konverzační veselohra o prověřování věrnosti manželky. Libreto André Wurmser,
hudebně užito především recitativního zpěvu.

Po mnohaleté odmlce, způsobené válečnými událostmi, se Martinů k opeře vrátil až na počátku 50.
let:

Čím lidé žijí (1952) - televizní opera podle L. N. Tolstého o osamoceném chudém ševci, jehož
nakonec navštíví Ježíš.

Ženitba (1952) – taktéž televizní opera podle N. V. Gogola, společenská satira. První provedení
bylo televizní v New Yorku 1953, první scénické provedení v Hamburku 1954, v českém prostředí
nejdříve TV inscenace 7. 2. 1960 a teprve 22. 5. 1960 česká premiéra v brněnské opeře.

Mirandolina (1954) na italské libreto podle C. Goldoniho, reakce na italskou buffu.

Řecké pašije (1959) libreto autor sám na základě románu Kristus znovu ukřižovaný Nikose
Kazantzakise. Na rozdíl od předchozí operní tvorby, poetické či fantazijní, jde o reálný,
naturalisicky líčený příběh ze života (silná paralela života a smrti Ježíše Krista s reálnými
postavami)

Ariadna (1958) vznikla jako odreagování se od Řeckých pašijí, vznik za jediný měsíc. Libreto
skladatel dle textu G. Neveuxe, koncepčně inspirován italskou monodií: dílo se skládá ze tří
sinfonií, yří uzavřených scén a velké závěrečné árie – lamenta Ariadny (nesmírně náročný sopránový
part). Prem. 1961 v Gelsenkirchenu, čs. Prem. 1962 v KO JAMU Brno.


Vokálně-instrumentální tvorba:



Česká rapsódie (1918) -



Kytice (1937)



Polní mše (1939)



Hymnus ke sv. Jakubu – (1954)



Hora tří světel (1954)-



Gilgameš (1955)-



Otvírání studánek (1955)



Legenda z dýmu bramborové natě (1956)



Romance z pampelišek – (1957)



Mikeš z hor – (1959)



Proroctví Izaiášovo – (1959)



Písně:

Koleda milostná (1937 )



Nový Špalíček (1942)



Písničky na jednu a na dvě stránky (1943, 1944)



České madrigaly (1939)



Česká říkadla (1930)



Petrklíč (1954)

aj.