JAMU 2018-1 OSOBNOSTI JAZZU – JOHN COLTRANE John Coltrane („Trane“) (23. 9. 1926 Hamlet, NC – 17. 7. 1967 Huntington, NY) Dětství prožil v Severní Karolině, rodina byla věřící, oba dědové působili jako duchovní. Má se za to, že tato raná zkušenost pomohla Johnovi v jeho „monkovském“ roce 1957 překonat drogovou závislost a obrátila jeho mysl k filozofii a spiritualismu. Když mu bylo 17, přesídlili do Filadelfie a dostal od matky altsaxofon. O dva roky později, aby se vyhnul vojenské povinnosti, dal se k námořnictvu a sloužil v Tichomoří. 13. července 1946 nahrál na Havaji první desky s kapelou Melody Masters, mezi jinými i bebopová témata Ornithology, Ko-Ko, Now’s The Time a Hot House), po měsíci se vrací do Filadelfie a věnuje se intenzivně hudbě. Zpočátku jej ovlivnili Coleman Hawkins, Ben Webster a Tab Smith. Roku 1947 v kapele Eddieho Vinsona přechází na tenorsaxofon. Jeho idolem se stává Charlie Parker, koncem 40. let byl Coltrane dokonce i jeho příležitostným spoluhráčem, avšak mnohem častěji spolupracoval s dalším průkopníkem bebopu, Dizzym Gillespiem. Počínaje listopadem 1949 byl členem jeho big bandu a do jara 1951 pak hrál v jeho sextetu. Jeho dalšími kapelníky byli saxofonisté Gay Crose, Earl Bostic a roku 1954 Johnny Hodges, který to zkoušel nějaký čas mimo orchestr Duka Ellingtona. V létě 1955 přišla osudová nabídka Milese Davise, jenž stavěl své „první velké kvinteto“ (Red Garland-piano, Paul Chambers-bass, Philly Joe Jones-drums). Zde teprve vyrostl Trane v největší osobnost poválečného tenorsaxofonu, nahrál množství hudby jako leader pro Blue Note (album Blue Trane s titulní skladbou a Moment’s Notice) a Prestige - zde je na rovné dvacítce (!!!) alb s nadprůměrným hodnocením 4 až 5 hvězdiček a po boku skvělých partnerů (Donald Byrd, Kenny Burrell, Mal Waldron, Tommy Flanagan nebo Davisovým tandemem Red Garland-Paul Chambers). Současně se podílel na řadě zásadních Davisových alb na labelu Columbia ('Round About Midnight, 1955 a po dočasném angažmá u Thelonia Monka po většinu roku 1957 ještě Milestones, Jazz Track, At Newport a Jazz At The Plaza, vše 1958), poté dochází ke vzniku modálního jazzu (Kind of Blue, 1959) a vzápětí se Coltrane pokouší sestavit své budoucí a definitivní kvarteto, jehož obsazení ale několikrát mění (od Atlantic Records po nově vzniklou značku Impulse!), tedy od dubna 1959 zkouší i jiné formace – kvinteto až noneto, než přesně o tři roky později nahrává album Coltrane v ideální sestavě: McCoy Tyner-piano, Jimmy Garrison-bass, Elvin Jones-drums. Avšak ještě předtím, 21. prosince 1961, natočilo kvarteto, snad jako test pro nový label, dvojici krátkých skladeb – tradicionál Greensleeves a standard Rodgerse a Harta, It’s Easy to Remember. První vyšla pouze na singlu Impulse! 45-203, druhá se dočkala též zařazení na album Ballads. Přeskočili jsme ale velké evropské turné kvinteta Milese Davise na jaře 1960, jehož konce se Trane nemohl dočkat, chtěl odjet do New Yorku dříve a můžeme se pobaveně dočíst, že Miles jej udržel jen za cenu nečekaného daru – sopránsaxofonu. To byl nástroj, jehož teprve druhým tak bezkonkurenčním představitelem (po Sidneym Bechetovi, 1897-1959) se John stal. Střídal jej stále častěji a v jeho nejdelších koncertních kreacích, například v mimořádně oblíbeném standardu Richarda Rodgerse, My Favorite Things, sopránkové hady neberou konce. Většinu svých nejhranějších hitů, které by adept jazzu měl znát, napsal do roku 1961, a to v pořadí: Blue Trane, Moment’s Notice, Giant Steps, Naima, Cousin Mary, Countdown, Spiral, Mr. P. C. (pocta Paulu Chambersovi), Equinox, Satellite a Impressions. Vedle Rodgersovy melodie z broadwayského muzikálu The Sound of Music hrával v posledních letech rád i vyslovenou odrhovačku z dětského představení Mary Poppins – Chim Chim Cheree. Ještě předtím ale zaznamenal své mistrovské dílo, jaké nemá v jazzu obdoby: čtyřvětou suitu A Love Supreme. Těch 33 minut nezvykle soustředěné hudby vysoce spirituálního obsahu i účinku vnímavý posluchač snad ani nedýchá, aby nenarušil tu jedinečnou náladu. Coltrane v jistém ohledu už dříve dokráčel podstatně dál než jeho někdejší mentor Miles a 9. prosince 1964 doslova sahal po hvězdách. Můžeme se domýšlet, proč se o den později rozhodl pro experiment se dvěma přidanými hráči, saxofonistou Archiem Sheppem a někdejším basistou Artem Davisem, s nimiž nahrál znovu první dvě části. A byla to šťastná volba, že na album A Love Supreme přišla první, průzračnější verze suity. K rozšířené formaci, někdy až do 15 lidí, došlo v polovině roku 1965, kdy se poprvé připojila Johnova druhá (budoucí – ke sňatku mohlo dojít až po rozvodu s Naimou) žena, harfenistka a klavíristka Alice McLeod-Coltrane. 26. července, opět s klasickým kvartetem (Tyner-Garrison-Jones), se Trane zúčastnil jazzového festivalu v Antibes, odkud je jediná další kompletní nahrávka A Love Supreme, samozřejmě nedosahující koncentrace ve studiu geniálního zvukaře Rudyho Van Geldera v Englewood Cliffs, NJ. Stejně jako v letech 1961-63 cítil potřebu druhého melodického nástroje, kterým přispíval Eric Dolphy, a to dokonce trojicí barev (altsax, basklarinet, flétna), tak od roku 1965 byl Johnovým častým partnerem v kvintetu i větších formacích Pharoah Sanders (tenor a flétna), plus někdy opět Archie Shepp. McCoy Tyner se s Tranem loučí koncem téhož roku na albu Meditations. S ním odchází i Elvin Jones, kterého nahradil Rashied Ali. Ke klavíru pak až do konce jeho umělecké i životní dráhy usedala Alice McLeod, od léta 1966 jako Alice Coltrane. Labutí písní septeta Johna Coltranea je živá nahrávka z Olatunji Center of African Culture, pořízená 23. dubna 1967 a částečně vydaná jeho definitivní značkou Impulse! na albu The Olatunji Concert: The Last Live Recording. Zde už se v 35-minutové (!) verzi jeho zamilovaných My Favorite Things původní půvabná valčíková melodie ztrácí v neutuchajícím přílivu tónů a rytmů, ovšem až po sedmiapůlminutové kontrabasové introdukci posledního věrného z legendárního kvarteta, Jimmyho Garrisona. Coltrane ještě 17. května navštívil s kvintetem Van Gelderovo studio, nahrávky pro Impulse! zůstávají nevydány, Rudy zemřel v létě 2016… Byl to dlouhý a vědomý proces, kdy po bebopových začátcích strávil Coltrane pět let v kvintetu až sextetu Milese Davise, vstřebal modální jazz a aniž by zapomínal na tradici černošské hudby – blues, současně rozvíjel nebývalým způsobem vlastní harmonické myšlení, založené na putování po často odlehlých tóninách, avšak v logickém systému. Ve dvanáctitaktové formě jsou jeho kompozice Blue Train, Cousin Mary, Mr. P. C. nebo Equinox. Ve skladbě Impressions přebírá model Davisovy So What a pracuje s dórskou stupnicí od D a Es. S harmonickým průběhem Giant Steps, Countdown a Satellite je moudré se nejprve důkladně seznámit, jinak hrozí totální debakl. Zcela zvláštní místo zaujímá niterná balada Naima, věnovaná první ženě Johna Coltranea, rozené Juanitta Grubs, ale používající muslimské jméno Naima. Díl A této běžné písňové formy v As dur je navzdory proměnlivé harmonii podložen neměnným pedálovým tónem Es, zatímco bridge probíhá podobně na ostinátu Bb. V souvislosti se schopností Johna chrlit téměř nekonečné rychlé běhy na základě rozšířených harmonií už během jeho angažmá u Davise píše známý kritik a encyklopedista Ira Gitler o „zvukových plachtách“ (překlad dr. Lubomíra Dorůžky). Vnucuje se jakási prémiová otázka, zda právě tato inovace, prováděná s neslýchaným mistrovstvím, nepřiměla Sonnyho Rollinse, dosud nejlepšího černošského tenorsaxofonistu, odejít ze scény a dva roky cvičit, cvičit a cvičit. Že se mu to vyplatilo, za to může nejen píle, ale především předčasný skon největšího mistra tohoto nástroje. Z hlediska čtenářské ankety časopisu Down Beat byla v tenoru situace taková (první ze série vítězství je tučně a podtrženo): 1950 Stan Getz 1951 Stan Getz 1952 Stan Getz 1953 Stan Getz 1954 Stan Getz-1318/Flip Phillips-415/Lester Young-398 1955 Stan Getz-1215/Lester Young-630/Al Cohn-491 1956 Stan Getz-1830/Lester Young-581/Zoot Sims-462 1957 Stan Getz-1903/Sonny Rollins-652/Zoot Sims-430 1958 Stan Getz-1722/Sonny Rollins-999/John Coltrane-597 1959 Stan Getz-1087/Sonny Rollins-589/John Coltrane-558 1960 John Coltrane-2945/Stan Getz-1495/Coleman Hawkins-574 1961 John Coltrane-3506/Stan Getz-1627/Zoot Sims-454 1962 Stan Getz-2121/John Coltrane-2105/Sonny Rollins-1099 1963 Stan Getz-2418/John Coltrane-2377/Sonny Rollins-861 1964 John Coltrane-2455/Stan Getz-2295/Sonny Rollins-538 1965 John Coltrane-2257/Stan Getz-1547/Sonny Rollins-423 1966 John Coltrane-1991/Stan Getz-1717/Sonny Rollins-452 1967 Stan Getz-1511/Sonny Rollins-800/Charles Lloyd-633 1968 Stan Getz-1817/Sonny Rollins-1161/Charles Lloyd-569 1969 Stan Getz-1004/Sonny Rollins-963/Wayne Shorter-445 1970 Stan Getz-720/Sonny Rollins-553/Pharoah Sanders-448 1971 Stan Getz-563/Sonny Rollins-486/Pharoah Sanders-403 1972 Sonny Rollins-932/Stan Getz-911/Gato Barbieri-230 1973 Sonny Rollins-1121/Stan Getz-639/Gato Barbieri-457 1974 Sonny Rollins-784/Gato Barbieri-492/Stan Getz-266 1975 Sonny Rollins-1001/Stan Getz-582/Joe Henderson-373 1976 Sonny Rollins-766/Stan Getz-386/Jan Garbarek-309 1977 Dexter Gordon-773/Sonny Rollins-534/Wayne Shorter-323 1978 Dexter Gordon-812/Sonny Rollins-357/Stan Getz-315 1979 Dexter Gordon-541/Sonny Rollins-394/Stan Getz-214 1980 Dexter Gordon-472/Sonny Rollins-311/Stan Getz + Johnny Griffin-130 1981 Dexter Gordon-419/Sonny Rollins-210/Michael Brecker-141 1982 Sonny Rollins-332/Dexter Gordon-296/Chico Freeman-183 1983 Sonny Rollins-415/Stan Getz-288/Michael Brecker-214 1984 Sonny Rollins-240/Stan Getz-198/Michael Brecker-151 1985 Sonny Rollins-356/Stan Getz-282/David Murray-252 1986 Sonny Rollins-225/Stan Getz-161/David Murray-123 1987 Michael Brecker-330/Sonny Rollins-207/Stan Getz-123 1988 Michael Brecker-285/Sonny Rollins-276/Stan Getz-151 1989 Sonny Rollins-366/Michael Brecker-295/Stan Getz-241 1990 Sonny Rollins-567/Stan Getz-536/Branford Marsalis-210 1991 Sonny Rollins-564/Stan Getz-288/Branford Marsalis-258 1992 Joe Henderson-580/David Murray-317/Sonny Rollins-310 1993 Joe Henderson-526/Joshua Redman-519/Joe Lovano-385 1994 Joe Henderson-526/Joshua Redman-519/Joe Lovano-385 1995 Joe Lovano-418/Joe Henderson-302/Sonny Rollins-265 1996 Sonny Rollins-482/Joe Lovano-480/James Carter-325 1997 Sonny Rollins-373/Joe Lovano-350/Joe Henderson-327 1998 Sonny Rollins-312/Joe Lovano-209/Joe Henderson-203 1999 Sonny Rollins-288/Joe Lovano-237/Joe Henderson-201/Joshua Redman-191 2000 Joe Lovano-310/Sonny Rollins-249/Joe Henderson-142/Joshua Redman-119 2001 Joe Lovano-365/Sonny Rollins-299/Michael Brecker-119/Joshua Redman-102 2002 Sonny Rollins-437/Joe Lovano-279/Chris Potter-184/Joshua Redman-165 2003 Sonny Rollins / Joe Lovano / Joe Henderson 2004 Joe Lovano-390/Sonny Rollins-228/Chris Potter-178/Wayne Shorter-168 2005 Joe Lovano-264/Sonny Rollins-159/Wayne Shorter-155/James Carter-66 2006 Sonny Rollins / Charles Lloyd / Joe Lovano 2007 Sonny Rollins-602/Joe Lovano-466/Joshua Redman-324/Wayne Shorter-304 2008 Sonny Rollins-421/Christ Potter-264/Joe Lovano-260/Wayne Shorter-234 2009 Sonny Rollins / Wayne Shorter / Joe Lovano 2010 Sonny Rollins-441 / Joe Lovano-423 / Chris Potter-386 / Wayne Shorter-363 2011 Joshua Redman-872 / Sonny Rollins-864 / Joe Lovano-753 / Wayne Shorter-708 2012 Sonny Rollins-1476 / Chris Potter-1018 / Wayne Shorter-960 2013 Sonny Rollins-1647 / Chris Potter-1488 / Wayne Shorter-1347 / Joe Lovano-1137 2014 Chris Potter-1272 / Wayne Shorter-1072 / Joe Lovano-893 / Joshua Redman-872 2015 Chris Potter- / Wayne Shorter- / Branford Marsalis- 2016 Chris Potter-1532 / Wayne Shorter-1408 / Joe Lovano-1269 2017 Chris Potter-1542 / Wayne Shorter-1281 / Branford Marsalis-1134