JAMU 2018-1 OSOBNOSTI JAZZU – CHARLES MINGUS Charles Mingus (22. 4. 1922 Nogales, AR – 5. 1. 1979 Cuernavaca, Mexico) Jeho původ je složitý: otec, seržant US Army, měl jako rodiče černošského dělníka a Švédku, matka byla dcerou Angličana v Hong Kongu a Číňanky. V ještě dřívější generaci byl emigrant z Německa. Není však zřejmé, zda jsou tyto údaje důvěryhodné. V každém případě ale jde o směsici ras, jejímž výsledkem byl jeden z géniů moderního jazzu. Ačkoliv matka preferovala doma církevní hudbu, Charles se zamiloval do jazzu, konkrétně do Duka Ellingtona. Učil se na trombon a violoncello, později pod vedením Reda Callendera na kontrabas. Pět let jej pak učil Herman Reishagen, člen Newyorské filharmonie. Také proto jeho rané kompozice obsahují i elementy klasické hudby a připomínají tak hudbu třetího proudu. Několik jich pak nahrál roku 1960 s velkým orchestrem pod vedením Gunthera Schullera na album Pre-Bird. Jeho prvním kapelníkem byl ellingtonovský klarinetista Barney Bigard, roku 1943 hrál u Louise Armstronga, z roku 1945 jsou jeho první nahrávky s kalifornskými soubory včetně příležitostného vlastního sexteta; ty podstatné pak pod vedením saxofonisty Illinoise Jacqueta, v čele jiných pak byla zpěvačka Dinah Washington. Koncem 40. let byl basistou orchestru Lionela Hamptona, který mu nahrál několik jeho kompozic, počínaje Mingus Fingers (10. listopadu 1947 na labelu Decca). Na obskurních značkách zachytil vlastní soubor, Baron Mingus and His Octet nebo Rhythm. Další důležité angažmá, formující jeho originální projev, přišlo roku 1950 – trio vibrafonisty Reda Norva (Tal Farlow-guitar), nahrávající na „parkerovský“ label Savoy. Roku 1953 hrál krátce v orchestru svého idolu, Duka Ellingtona, byl však vyhozen po rvačce s jiným horkokrevným členem, Juanem Tizolem. Dále hrál s Parkerem a Gillespiem (na legendárním koncertu v torontské Massey Hall), Milesem Davisem a byl členem tria Buda Powella (Roy Haynes nebo Max Roach-drums) a s dalšími klavíristy (Billy Taylor, Paul Bley). S Roachem založil na jaře 1952 nezávislý label Debut. Komplet jeho nahrávek do roku 1957 je znovu vydán na 12 CD. V té době se zrodil Mingusův nový termín a způsob práce se soubory střední velikosti – jazz workshop. Jde o kolektivní rozvíjení nápadů přímo na pódiu nebo ve studiu, na notový materiál byl Mingus alergický. Jeho prvními interprety byli saxofonisté Booker Ervin, John Handy a Pepper Adams, trombonista Jimmy Knepper nebo klavíristé Jaki Byard a Horace Parlan. V lednu 1956 začíná Mingus plnit novou smlouvu s „velkým“ labelem Atlantic pozoruhodným albem Pithecanthropus Erectus. Zde už hrají na saxofony Jackie McLean a J. R. Monterose, klavír Mal Waldron, u bicích je Willie Jones. Na druhé desce, The Clown, jejíž důležitou novinkou je improvizovaná recitace Jeana Shepherda v titulní skladbě, už sedí u bicích Mingusův doživotní spoluhráč (až do roku 1979), Dannie Richmond, který pak právem vedl posmrtnou formaci, Mingus Dynasty. Třetí album pro Atlantic – Tonight At Noon zahajuje plodný rok 1957. Následuje účast v bigbandovém letním projektu Brandeis University a první spolupráce s avantgardními skladateli a aranžéry, Georgem Russellem a Guntherem Schullerem (Columbia), odskok do studia konkurenčního labelu RCA Victor mexicky laděným albem Tijuana Moods, které pak 5 let čekalo na vydání, a rovněž v srpnu unikátní deska East Coasting pro Bethlehem Records, kde poprvé a naposledy seděl u klavíru Bill Evans. V říjnu pak Mingus přidává druhé album do katalogu této menší, ale důležité značky, A Modern Jazz Symposium Of Music And Poetry, které otevírá rozměrná kompozice Scenes in the City, v níž se přidává nikoli improvizovanou, ale danou recitací (texty: Lonne Elder a Langston Hughes) Melvin Stewart. Při pohledu na sklizeň roku 1959, vtírá se otázka, jak to tehdy bylo s exkluzivitou smluv s gramofonovými společnostmi. Ta Mingusova s labelem Atlantic trvala až do roku 1961 (a druhá, definitivní, proběhla v letech 1973-78), přitom však 16. ledna 1959 nahrává živě pro United Artists desku Jazz Portraits se třemi premiérami nových skladeb – Nostalgia in Times Square, Jelly Roll Jellies a Wednesday Night Prayer Meeting, v únoru plní smlouvu pro Atlantic deskou Blues and Roots a v květnu a listopadu vznikají dvě zcela zásadní alba pro Columbia Records: Mingus Ah Um (s plejádou novinek: Better Git Hit In Your Soul, Bird Calls, Fables of Faubus, Pussy Cat Dues, Jelly Roll, Open Letter to Duke, Self Portrait in Three Colors a jediná, kterou je zastoupen v tisícovce nejhranějších skladeb, Goodbye Pork Pie Hat) a Mingus Dynasty (premiérově Gunslinging Bird a po létech opět Ellingtonova-Bigardova Mood Indigo). V květnu 1960 dochází k reprezentativní realizaci Mingusových big bandových partitur (na rozdíl od problematického koncertu v newyorské Town Hall o dva a půl roku později), za řízení Gunthera Schullera, který se roku 1989 zasloužil o první provedení Mingusova veledíla Epitaph); v prvním vydání má album titul Pre-Bird, reedice je nadepsána Mingus Revisited (1965). Vedle novinky Prayer For Passive Resistance zaujmou další dvě poklony velkému Dukovi, tentokrát ve vtipných kolážích dvojic známých standardů, hraných současně: Do Nothin' Till You Hear From Me / I Let A Song Go Out Of My Heart a Take The "A" Train / Exactly Like You (Mercury Records). Vzápětí mateřský Atlantic vydává festivalové album Mingus at Antibes. Jinak je rok 1960 ve znamení časté práce pro label Candid a stálým výrazným Mingusovým protihlasem je geniální Eric Dolphy (saxofon, basklarinet, flétna). Rok 1961 uzavírá na dlouho poslední Atlantic, album Mingus Oh, Yeah!, spíš bujaré, také účastí Rolanda Kirka s jeho arzenálem hybridních nástrojů (manzello, stritch, siren). Konečně 17. září 1962 dochází k setkání gigantů na desce Money Jungle, vydané roku 1967 i v tehdejším Československu. Vedoucím a jediným komponistou byl Duke Ellington, o generaci mladší byli Mingus a jemu blízký Max Roach. Nahrávalo se bez zkoušky v nestabilní náladě, která vyvrcholila hádkou a Mingusovým odchodem ze studia. Některé skladby dopisoval Ellington až ve studiu a deska se pro mnoho hudebníků stala takřka kultovní. Vydala ji společnost United Artists, pozdější reedice na Blue Note obsahuje množství bonusů. Rok 1963 přináší jiná tři důležitá alba na nové a kvalitní značce Impulse! (viz John Coltrane): vysoce koncepční The Black Saint And The Sinner Lady, intimní sólový recital Mingus Plays Piano a malý big band v aranžmá Boba Hammera s „repetičním“ názvem Mingus Mingus Mingus Mingus Mingus. Podobně jako u Ellingtona, dříve nahrané skladby jsou zde tentokrát pod alternativními tituly. Rok 1964 je ve znamení koncertních záznamů kvinteta/sexteta z Evropy, s big bandem pak z festivalu v Monterey. Z osobního života je důležité setkání s budoucí definitivní manželkou Sue. Roku 1965 vydává Mingus pouze dvě živé desky na své další značce Mingus JWS, distribuované výhradně poštou. Až do roku 1970 následuje útlum činnosti. S novou verzí sexteta (Eddie Preston-trubka, Charles McPherson a Bobby Jones-saxofony, Jaki Byard-klavír, Dannie Richmond-bicí) vstupuje Mingus do pařížského studia, kde na label America nahrává album Blue Bird, obsahující klasické kusy Peggy’s Blue Skylight, Reincarnation of a Love Bird a Pithecanthropus Erectus. Na podzim 1971 vzniká ambiciózní album Let My Children Hear Music v bigbandovém obsazení pro Columbii, nominované na Grammy. Ještě velkolepěji prezentuje svoji hudbu na koncertě ve Filharmonické hale 4. února 1972, v dubnu pak v trochu menším obsazení fv klubu Village Vanguard. V říjnu nám byl Mingus nejblíže, na Jazz Jamboree ve Varšavě. Praha tehdy zaspala příležitost, jaká se neopakuje. Mingus Moves, tak je nazváno album, kterým se koncem listopadu 1973 vracíme do stáje Atlantic. Větší váhu v Mingusově diskografii mají dvě desky z prosince 1974, Changes One a Changes Two s rozměrnějšími skladbami Sue’s Changes a Duke Ellington’s Sound of Love. Po dalších zájezdech do Evropy a Japonska a pravidelné účasti v Newportu a dalších festivalech přibývají roku 1975 do katalogu Atlantic alba Three Or Four Shades of Blues (s účastí George Mraze) a Cumbia and Jazz Fusion. 6. listopadu 1977 se po 30 letech setkává ve studiu se svým někdejším kapelníkem, Lionelem Hamptonem a v posledním roce svého života, koncem ledna 1978, završuje svoji diskografii dvojicí alb, Me, Myself an Eye a Something Like a Bird, na nichž už ze zdravotních důvodů nehraje, figuruje jen jako skladatel a aranžér. Kontrabasový part je záležitostí George Mraze a Eddieho Gomeze. Na přelomu 1978/79 vznikalo s jeho podporou nevšední album Joni Mitchell, nazvané prostě Mingus. Zpívající kytaristka interpretuje své texty na jeho hudbu, podporují ji Herbie Hancock, Wayne Shorter, Jaco Pastorius, Peter Erskine a pár dalších. Tečku tvoří Mingusovo dávné rozloučení s Lesterem Youngem, jeho nejhranější kompozice Goodbye Pork Pie Hat a to ohromné množství originální hudby mohlo začít být zkoumáno a hodnoceno. Nelehkého úkolu se ujal Gunther Schuller, jemuž se podařilo deset let po Mingusově smrti zkompletovat, nastudovat a několikrát provést olbřímí dílo, snad v jazzu vůbec nejrozlehlejší, Epitaph. Jeho 4.235 taktů v 19 větách, z nichž za Mingusova života byla provedena jen část, má stopáž 127 minut, premiéra v newyorské Alice Tully Hall byla 3. června 1989 zachycena ve zvuku i obrazu a do třicetičlenného orchestru usedli mnozí věhlasní hudebníci. Mingusova hudba byla stejně složitá jako jeho osobnost. Historky o jeho vznětlivosti a prudkosti se promítají v jeho hře, v práci se všemi soubory, které vedl a má-li být uveden jeden element, příznačný pro celou jeho tvorbu, jsou to impulzivní změny metra, zpravidla z 4/4 do 6/8 a zpět a tím střídání jedinečných, těžko napodobitelných nálad. Právem je řazen po bok svému velkému idolu, Duku Ellingtonovi, jako jeden z největších tvůrců jazzu 20. století. Celý život trpce nesl segregaci.