19. Postup při zhudebňování textových materiálů na ZUŠ (výběr textu, úprava textu,
zhudebnění textu)
Zhudebňování textu je pro žáky vedle hudebního zpracování obrazových materiálů další velmi
oblíbenou činností. Texty si většinou vyhledávají na pokyn učitele sami, avšak učitel je ten, kdo
schvaluje jejich výběr, radí jim, který text je vhodnější a proč.
Text by měl obsahově odpovídat věku dítěte, měl by mu být tematicky blízký, svým rozsahem
a stavbou by opět měl odpovídat věku dítěte. Pokud je text příliš dlouhý, lze jej zkrátit a dělat
i jiné drobné úpravy (opakování či vynechání slov), když to hudební zpracování vyžaduje.
Pro malé žáky (předškolní a školní věk zhruba do deseti let) jsou velmi oblíbené básně
o zvířátkách. Pro nejmenší žáky můžeme úspěšně používat doprovodné texty z některých
omalovánek nebo skládacích leporel. Výhodou těchto materiálů je, že kromě básničky děti
mohou pracovat i s obrázkem (zde možno na chvíli přeskočit do otázky o zhudebňování
obrazových materiálů). Mezi oblíbené autory dětských básní patří např. Jiří Žáček. (možno zmínit
i další knížky, které jsme si ukazovali v hodině). Starší žáci ocení např. japonskou nebo čínskou
poezii, ale lze využít i jiné nerýmované texty, vždy záleží, jakou máme představu o cíli. Důležité
je, aby vybraný text žáka oslovil a měl tak chuť s ním pracovat, přemýšlet nad ním, zabývat se
jím.
Texty malým žákům přečteme (pozor, pokud je u textu obrázek, tak většinou víc vybírají podle
obrázku a ne podle textu, ale není to na závadu) a žák si vybere, který chce zhudebnit. Vybraný
text si žák předčítá s učitelem a přemýšlí nad obsahem, vybavuje si, co je v básni
popsáno/řečeno, do detailů se snaží postupně si obsah textu představit a nalézt hudební
prostředky, jak jej vyjádřit. První otázkou je hlasové obsazení – pro kolik hlasů/zpěváků bude
píseň určená a v jaké poloze se bude zpívat? (pro 1, 2, 3, pro sbor, atd.). Žák se snaží nalézt
nejlepší řešení (někdy jich může být i více). Následně se stanový hlasový rozsah pro daný úsek či
celou píseň, promyslí se nálada skladby (podle toho se zvolí tempo, dynamika atd.) a žák začne
tvořit melodii (často malou část v hodině, větší za domácí úkol). Jakmile žák další hodinu přinese
svůj zapsaný nápad (malé děti někdy jen zahrají, a teprve v hodině se učí zapisovat), učitel si
nápad poslechne (nebo si ho zahraje), pochválí žákovi místa, která jsou dle jeho názoru
povedená, a označí místa, kde by žák měl popřemýšlet o změně (a vždy mu řekne, co se mu tam
tolik nelíbí a proč, případně navrhne změnu, ale snaží se žákovi nevkládat do skladby své
nápady). Žák by si měl zkusit (i učitel) melodii zazpívat.
Velmi důležité je rytmické zpracování vytvořené melodie. Žák by měl vycházet při rytmizaci
melodie z textu – dlouhých a krátkých slabik. Text ovlivňuje i volbu tempa a frázování – žák musí
zvolit takové tempo, aby se jednotlivé fráze daly udýchat v případě pomalého tempa, nebo aby
nebyl text už nezřetelný v případě rychlého tempa.
Jakmile žák zhudební text, začne pracovat na doprovodu. Popřemýšlí, zda chce mít jako
doprovodný nástroj klavír, nebo zda by nebylo pěkné zvolit i jinou, zajímavější variantu
doprovodu (jiné či další nástroje). Velmi často žáci zapomínají v hudbě dělat pomlky. Zvlášť když
k melodii vymýšlejí doprovod, je dobré žákovi vysvětlit, že ticho je také součást hudby a je dobré
ho občas místy vhodně používat. U písní je dobré doplnit i předehru a dohru a dbát u předehry
na takové zpracování (použití tónů), aby se zpěvákovi dobře nastoupilo. Jako předehru může
použít část hudebního materiálu obsaženého v písni.
Jakmile žák vytvořil melodickou a rytmickou složku písně, zapíše vhodnou dynamiku – dbá na to,
aby zpěv vynikl a nebyl překryt doprovodem, naopak když zpěvák/zpěváci mlčí, může více
dynamicky vyniknout doprovodný nástroj/e.
Poté žák novou skladbu obohatí o další potřebné údaje – tempové a výrazové označení, autora
textu a hudby, artikulační znaménka, případně pedalizaci u klavíru, agogická znaménka atd. Na
závěr doplní minutáž, den dokončení a podpis.
Takto vytvořenou skladbu si ještě po sobě důkladně zahraje, aby zkontroloval, zda něco nechybí.
Žák by si měl umět svou skladbu i zahrát, což je někdy problém. Jsou zjednodušeně řečeno dva
typy žáků – 1. typ rád improvizuje, vytváří své skladby u nástroje a není pro něj problém si své
skladby zahrát (avšak nechce se mu skladba zapisovat). 2. typ skládá své skladby méně s použitím
nástroje (někdy více u počítače) a následné zahrání svých nápadů mu dělá potíže. I přesto by se
měl snažit naučit se své skladby hrát, očekává se to od něj (stále mluvíme o žácích ZUŠ), i kdyby
to mělo být jen po jednotlivých hlasech u skladeb, které nejsou určené pro jeho nástroj (zahrát
skladby pro svůj nástroj je samozřejmostí).
Pokud žák něco pěkného či zajímavého složí, je důležité, aby to zaznělo na veřejnosti. Proto je
dobré alespoň na konci školního roku uspořádat např. skladatelský koncert (nebo skladatelskoimprovizační,
aby se mohlo zapojit i více dětí, které zatím jen improvizují, ale mohl by je koncert
motivovat i ke skladatelské činnosti), kde zazní všechny nové skladby žáků, ať už v jejich podání,
či v podání dalších instrumentalistů. Učíme žáka, jak se má na takovém koncertě chovat – po
zaznění skladby (pokud si ji sám nezahraje) je pozván na pódium, ukloní se a poděkuje
interpretům, případně je odmění za jejich výkon.