Témbrová hudba

Tento styl se vynořuje začátkem šedesátých let (předjímán Varèsem a Xenakisem). Myšlenka hudby
tvořené výhradně zvukovými barvami se ovšem vyskytuje u Arnolda Schönberga a zvukově barevná
stránka kompozice hraje významnou roli u Clauda Debussyho.

Termín „hudba témbrů“ je hodně spojován s tzv. "Polskou školou" (především Lutosławski, Penderecki,
Górecki, Kilar[1]), která začátkem šedesátých let zaujala efektními, byť trochu povrchními
skladbami (zejména v případě posledních tří jmenovaných). V různých propracovanějších podobách
ovšem přetrvává dodnes.

Hlavními exponenty v začátcích byli György Ligeti (orchestrální Apparitions, 1958-59 a Atmosphères,
1961, či varhanní Volumina 1961-64), Iannis Xenakis (Metastaseis, 1954 a prakticky všechna díla
následující[2]) a Luigi Nono (témbrální pojetí se objevuje už v ranných skladbách jako Incontri,
1955 a Varianti, 1957 a vrcholí v dílech jako Canti di vita e d’amore: Sul Ponte di Hiroshima, 1962
či Como una ola de fuerza u luz, 1971-72[3])


Dva základní přístupy jsou:


1) kumulace běžných nástrojových tónů, které spolu vytvářejí komplexní zvukové barvy (klastry a
husté předivo hlasů či aleatorní plochy).


2) zvláštní způsoby hry, které proměňují barvu nástroje: v případě dechů je to vícehlasá hra,
multifoniky, zvukově barevné efekty (slap tones, údery na nátrubek, hra bez tónů), hra na
jednotlivé části nástroje atd. V tomto případě jsou hlavními exponenty Helmut Lachenmann a
Salvatore Sciarrino.


Lachenmann nazývá svůj styl „musique concrète instrumentale“ a užívá v něm nejrozmanitějších zvuků,
které je možno z nástrojů vyloudit, konvenční tóny se vyskytují jen zřídka.

Sciarrino jde ještě dále a jeho skladby jsou tvořeny z velké části jen jakýmisi „šelesty“, ovšem
vytvářenými s velkou rafinovaností a proklatě virtuózními.

Doporučuji přečíst si alespoň články, které o těchto skladatelích vyšly v časopise HIS Voice
(dostupné též na internetu), cizojazyčných materiálů je rovněž dost. Provedení jejich skladeb
najdete na YouTube.

Vyzkoušejte si různé možnosti svého nástroje, zapište si hmaty a efekty, zjišťujte si možnosti a
zkuste třeba přijít na něco sami! Budu na to zvědavý.



Jaroslav Šťastný


________________________________

[1] Penderecki, Górecki a Kilar tento styl z různých důvodů později opustili a přiklonili se ke
konvenčnějším prostředkům. Jejich myšlení však zůstalo tímto stylem poznamenáno.

[2] U Xenakise ovšem není zvuková barva primární, ale je výsledkem komplexních kompozičních
procesů. Nicméně zůstává nejvýraznějším znakem.

[3] Pro Luigiho Nona byla témbrovost prostředkem ke stupňování dramatického účinku a nástrojových
kombinací užívá s velkou zvukovou fantazií. V pozdním díle (1980-1990) zůstává stále důležitou, ale
barvy se prosvětlují a důraz je kladen zejména na zvukové využití prostoru.