Ametrická notace

Rytmicky uvolněná hudba bez určení metra se běžně vyskytuje v koncertních kadencích či operních
recitativech, v cembalových preludiích Louise Couperina atd.

V průběhu dvacátého století (zejména začátkem druhé pol.) nabyla na významu a rozvinula se do
větších forem.

Tohoto prostředku užívali různí autoři různým způsobem. Původním cílem u Johna Cage bylo zrušit
vzájemnou závislost a podřízenost zvuků, tedy jakékoliv rytmické vztahy. Proto použil
chronometrického času.

Začátkem padesátých let Earle Brown zavedl tzv. „proporční notaci“, v níž je trvání zvuku
vyjádřeno délkou horizontálního znázornění tónu. Tento typ notace, založený na odhadu proporcí, se
rychle rozšířil a v různých modifikacích se dodnes používá. Později další autoři využívající této
inspirace hledali různá kompromisní řešení v podobě rozmanitých rastrů, které časové rozložení
zvuků upřesňovaly. V některých skladbách Iannise Xenakise je jako rastru použito šestnáctinových
hodnot, čímž je dosaženo vyšší míry upřesnění.

U ametrické notace je hlavní důraz kladen na gesto, tj. nějaký hudební tvar, který je chápán jako
celek. To znamená, že jej nerozpočítáváme na nějaké čítací doby. Někdy je to nějaký melodický
úryvek, může to být i jediný tón. Takový projev nelpí „na liteře“ (dogma), ale snaží se pochopit
ducha sdělení (kerygma). Možná už z vlastní zkušenosti víte, že mezi tím může být pěkný rozdíl!



Jaroslav Šťastný