Minimalismus Minimalismus bývá v našich končinách obvykle spojován s nekonečnými repeticemi, s jakými přišli Phil Glass a Steve Reich. Tento pohled je však příliš zúžený: minimalismus je mnohem širším jevem a zasahuje do všech druhů umění (sochařství, malba, poezie, fotografie, film atd.). Je to zvláštní přístup k umělecké tvorbě, který na jedné straně vychází z myšlenek Erika Satieho (jeho koncepce „musique d’amébleument“), na druhé straně pak z tvorby výtvarníků jako byli třeba Kazimír Malevič nebo Piet Mondrian. Zároveň však Satieho estetika oproštěnosti ovlivnila vrcholnou tvorbu sochaře Constantina Brancusiho, z níž výtvarný minimalismus také vychází. Minimalismus staví do centra pozornosti elementární jevy a procesy. Zaměřením na ně, dochází ke změně vnímání – podobně jako při pohledu do mikroskopu. Je vlastně kritikou povrchnosti konzumního přístupu, který vyžaduje neustále nové a nové podněty (všimněte si, že televize se bojí ticha jako čert kříže...). V minimalistických skladbách posluchač nezřídka ztrácí pojem času: zažil jsem provedení skladby LaMonte Younga Just Charles, kterou hrál jím speciálně vyškolený violoncellista Charles Curtis. Nad stálou prodlevou tónu C zaznělo vlastně jen několik intervalů v přirozeném ladění – oktáva, kvinta, septima ... Početné publikum ve foyer berlínského Festspielhausu sedělo většinou na zemi a poslouchalo jako očarované. Zdálo se, že je to chvilka, ale když to skončilo, ukázalo se, že to trvalo téměř čtyři hodiny! Minimalismus mění navyklou představu hudebního díla: velmi často zde dochází ke zvláštním akustickým efektům. V raných skladbách Reicha i Glasse slyšíme hlasy, které nikdo nehraje, ale které vznikají v mysli posluchače. Skladbu Jamese Tenneyho Not Having Written a Note for Percussion tvoří jediný virbl, na kterém se dělá do poloviny crescendo a v druhé půli decrescendo. Tím, že se však hraje na veliký tamtam a celý proces je roztažen na více než dvacet minut, vzniká zde takové bohatství barev a složitých akustických procesů, že všechny slavné symfonie devatenáctého století proti tomu blednou... Hudba Philla Niblocka se zase skládá pouze z dlouhých tónů zaznívajících v hustých mikrointervalových souzvucích – tímto způsobem však vznikají interference a složité děje ve svrchních tónech. Dá se to přirovnat k hologramu: kdo nedokáže správně zaměřit pozornost, nemá z toho nic. Kdo to umí, tomu se otevře úplně neskutečný, kouzelný svět. Jiným autorům, jako jsou třeba Hauke Harder nebo Markus Trunk jde především o bezprostřední prožitek čistého tónu, jde jim více o kontemplaci než o akci, která chce působit „zajímavě“. Ani stejné věci nejsou nikdy úplně stejné! Minimalistický styl vyžaduje většinou odosobněný tón, kultivovaný (ale bez vibrata!). Je třeba snažit se o maximální vyrovnanost zvuku. Z napětí mezi nedostižným ideálem a lidskou snahou přiblížit se mu vzniká zvláštní půvab této hudby (je ovšem třeba přijít mu na chuť!). Minimalismem se budeme zabývat i dále – shánějte si materiály, prozkoumejte internet! Zdaleka to není jen Steve Reich a Phil Glass. V pochopení tohoto jevu vám může pomoci i minimalismus výtvarný (např. Carl Andre, Donald Judd, Sol LeWitt, Agnes Martin, Robert Morris, Frank Stella, Richard Serra atd.). Hudební minimalismus usiluje o maximální preciznost velmi prostých zvuků. Není to tak lehké, jak se zdá... Zdraví, Jaroslav Šťastný