James Tenney: In a large, open space.

Toto dílo představuje zajímavý přechod mezi aleatorikou a minimalismem, tedy styly, které bývají
obvykle kladeny do opozice.

V In a large, open space se setkáváme pouze s tónovým výběrem (který tvoří vlastně harmonické
spektrum tónu F[1]). V rámci tohoto výběru je možno se pohybovat volně (podle rozsahu nástroje) –
podobně jakoby šlo o aleatorní model s možností permutací a návratů. Zároveň je však tento „model“
roztažen v čase do té míry, že se sám stává skladbou – není zde už nic jiného. Tím se přibližuje
minimalismu, který zkoumá působení co možná nejjednodušších materiálů a procesů na lidské vnímání.
Minimalismu také odpovídá pojetí tónu (tichý a vyrovnaný) a odosobněného výrazu.

Podstatná je v této skladbě nepřítomnost jakékoliv vnější kontroly – skladbu nikdo neřídí, vyvíjí
se sama. Kontrola je zde nahrazena sebekázní. (V tomto ohledu vás, zdá se, čeká ještě velký kus
práce na sobě...!)