William Shakespeare Tragédie II MAKBETH — HAMLET — KRÁL LEAR OTHELLO — ANTONIUS A KLEOPATRA CYMBELIN Praha 1962 STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ KRÁSNÉ LITERATURY A UMĚNÍ Přeložil Josef Václav Sládek MAKBETH Tragédie v pěti jednáních OSOBY Dunkan, král skotský Malkolm, Donalbain, jeho synové Makbeth, Banquo,vojevůdci královi Makduff, Lennox, Ross, Menteith, skotští šlechtici Angus, Caithness, Fleance, Banquův syn Siward, hrabě z Northumberlandu, vůdce anglických vojsk Mladý Siward, jeho syn Seyton, důstojník z průvodu Makbethova Hošík, syn Makduffův Lékař anglický Lékař skotský Vojín Vrátný Stařec Lady Makbethova Lady Makduffová Dvorní dáma lady Makbethové Hekata Tři čarodějnice Zjevení Lordové, šlechtici, důstojníci, vojíni, vrahové, dvořané a poslové Dějiště: Skotsko; Anglicko JEDNÁNÍ PRVNÍ Scéna první Pusté místo.^1 — Hromobití a blesk. (Vystoupí tři čarodějnice.) 1. čarodějnice. Kdy my tři se sejdem ještě za hromu, blesku nebo deště ? 2. čarodějnice. Až ta vřava bitvy zchladne, jeden vyhrá, druhý padne. 3. čarodějnice. Skončí se to ještě za dne. 1. čarodějnice. Kde je místo ? 2. čarodějnice. Vřesovisko. 3. čarodějnice. Makbetha tam najdem blízko. 1. čarodějnice. Už jdu, Šedomoure!^2 Všechny. Ropucháč volá. — Hned! Puch nám krásou, krása puchem,^3 plujme mhou a rmutným vzduchem. (Čarodějnice zmizejí.) Scéna druhá Tábor u Forresů. — V dáli hlomoz bitvy. (Vystoupí král Dunkan, Malkolm, Donalbain, Lennox a družina. Potkávají raněného vojína.^4) Dunkan. Kdo je ten krví ubrocený muž ? Tak zdá se podle jeho vzezření, že může povědít, jak nejnověj ta vzpoura dopadá. Malkolm. To setník jest, jenž jako dobrý vojín statečně se za mne bil, bych ušel zajetí. Zdar,^5 chrabrý příteli, a pověz králi, jak stála bitva, kdyžs ji opustil ? Vojín. Bylo to na vahách; jak plavci dva, již znaveni druh druha obemknou a rdousí schopnost svou. — Zlý Makdonwald (jenž hoden buřičství, neb k tomu cíli vše množící se hlízy přírody se rojí na něm) z výsep západních^6 se Kerny opatřil a Gallowglassy a štěstěna, na prokletý ten vzpor se usmívajíc, jako nevěstka si vedla buřičská. — Leč marno vše; neb chrabrý Makbeth (hoden takto slout) vzdor štěstěně svou břitkou^7 ocelí, jež kouřila se prací krvavou, — jak milec chrabrosti si cestu prosekal, až tváří v tvář stál otroku a ruky nepodal, ni sbohem neřek mu, až rozevřel mu tělo od pupku až k sanicím a hlavu vbod na naše cimbuří. Dunkan. Ó chrabrý bratranče! Ctný šlechtici! Vojín. Jak tam, kde slunce zářit počíná, též bouře vzniknou lodě tříštící a děsné hromobití propuká, tak z toho zdroje, odkud útěcha se přicházeti zdála, vyvřel zmar. Slyš, králi skotský, slyš! V ten samý mžik co právo, ozbrojeno chrabrostí, ty bystré Kerny hnalo na útěk, již norský král si prospěch vyslídiv zas břitkou zbrojí, vojsky čerstvými hnal útokem. Dunkan. Zda nezastrašilo to naše vůdce, Makbetha i Banqua ? Vojín. Aj, jako vrabci orla, zajíc lva. Když pravdu dím, tož byli tito dva jak děla dvojnásobně nabitá: tak dvakrát dvojnásob jich rány prší do nepřítele. Zda v kouřících se ranách vykoupat neb zvěčnit chtěli novou Golgothu, mně nelze říci. — Ale zemdlen jsem a moje rány křičí o pomoc. Dunkan. Tak dobře tvoje slova sluší ti jak rány tvoje; obé dýše ctí. Jdi; lékaře mu dejte. (Vojín odejde provázen.) Kdo to zde ? (Vystoupí Ross.) Malkolm. To vzácný thén^8 je z Rossu. Lennox. Jaký spěch mu z očí vyzírá! Tak hledí ten, kdo žasné věci hlásá. Ross. Zdráv bud král! Dunkan. Aj, odkud, vzácný théne ? Ross. Od Fifu, náš velký králi, norské prapory kde posměšně se dmou jen k obloze a vějou pochlad^9 lidu našemu. Sám Norveg^10 v čele strašných zástupů a věrolomným zrádcem podepřen, tím thénem z Cawdoru, zlý začal boj; až pak Bellonin ženich^11 obrněn se postavil mu rovným úsilím, hrot proti hrotu, proti paži páž, a zhroutil jeho nevázaný vzdor. I abych skončil — zvítězili jsme. Dunkan. Ó blahá zvěsti! Ross. Takže nyní sám král norský Sweno žádá o pokoj. My padlých však mu pohřbít nedali, než vyplatil na výspě Colmeské^12 všem k dobru deset tisíc tolarů.^13 Dunkan. Již déle naši lásku srdečnou nám klamat nebude thén z Cawdoru. už jděte, a že umřít má, jej zpravte^14 a thénstvím jeho Makbetha mi zdravte. Ross. Dám vykonat to včas. Dunkan. Co ztratil on, ctný Makbeth nabyl zas. (Odejdou.) Scéna třetí Pustá pláň. — Hromobití. (Vystoupí tři čarodějnice.) 1. čarodějnice. Kdes byla, sestro ? 2. čarodějnice. Vepře zabíjet.^15 3. čarodějnice. Kde, sestro, ty ? 1. čarodějnice. Plavcova žena kaštany má v klínu a žmoulá, žmoulá, žmoulá. — Já řku: “Dej mi.” “Kliď se, ty čarodějko!” odpoví ta vykrmená můra prašivá. Muž její odjel do Aleppa, na Tigru kapitán. Chci v řešetě plout na loď onu a jako krysa bez ohonu tam hrýzt a hrýzt a hrýzt.^16 2. čarodějnice. Já ti vítr dám. 1. čarodějnice. Žes hodná, znám. 3. čarodějnice. Můj též přijmi! 1. čarodějnice. Ostatní jsou všecky mými; každý přístav znám,^17 kam dují, každý kout, jejž označují v mapách lodnických. Jako seno vyschne, zšedne,^18 sen mu nesmí v noci ve dne na sklopených víčkách dlít, jako v klatbě bude žít. Devět neděl devětkrát bude chřadnout, vadnout, lkát. Lod mu nemůž utonout, ale musí v bouři plout. — Hled, co mám. 2. čarodějnice. Ukaž, ukaž! 1. čarodějnice. Palec plavce; ve vln lomu zhynul právě, když plul domů. (Zdáli slyšet bubnování.) 3. čarodějnice. Slyš bubny, slyš! Jde Makbeth již. Všechny. Sestry vědmy jak se vodí ruku v ruce, takto chodí^19 mořem zemí kol a kol: třikrát mně a třikrát tobě a třikrát, až to devět v sobě. Ticho, — kouzlo navinuto. (Vystoupí Makbeth a Banquo.) Makbeth. Den krásný tak a zlý jsem neviděl! — Banquo. Jak daleko jest na Forres ? — Kdož jsou ty, tak zvětralé a divě oděny, jež nepodobny země bydlitelům, přec na ní jsou ? — Jste živy ? Nebo cos, co člověk může bráti v pochybnost ?^20 Jak zdá se, rozumíte, kladouce teď rázem každá rozprýskaný prst na pysky kožnaté. — Vy ženami se zdáte být, a přece zas váš vous mi brání za to mít, že jimi jste. Makbeth. Mluvte — mluvit-li můžete! — Co jste ? 1. čarodějnice. Sláva ti, Makbethe! Zdar, théne z Glamisu! 2. čarodějnice. Sláva ti, Makbethe! Zdar, théne z Cawdoru! 3. čarodějnice. Sláva ti, Makbethe, jenž budeš králem v příští! Banquo. Můj dobrý pane, proč tak ustrnut, a jak se zdá, se věcí lekáte, jež krásně znějí tak! — Ve jménu pravdy, jste přízraky, anebo vskutku to, čím zevně zdáte se ? — Můj vzácný druh jest vámi zdraven slávou přítomnou a velkou věštbou příští výsosti^21 a čáky královské, že vytržen se zdá být celý; ke mně nemluvíte. Vám v setbu času lze-li nahlédnout a říci, které zrno poroste a kteréž nic, tož ke mně promluvte, jenž nedoprošuji ni nelekám se přízně ani záští vašeho. 1. čarodějnice. Zdar! 2. čarodějnice. Zdar! 3. čarodějnice. Zdar! 1. čarodějnice. Menší než Makbeth a větší. 2. čarodějnice. Ne šťasten tak, přec mnohem šťastnější. 3. čarodějnice. Ty zplodíš krále, ač ne králem sám. Tak sláva Makbethu i Banquovi! 1. čarodějnice. Banquu i Makbethovi sláva, zdar! Makbeth. Stůjte, vy mluvčí nedokonalí; víc povězte! — Že smrtí Sinela^22 jsem thénem z Glamisu, mně známo jest; leč z Cawdoru ? — Thén Cawdorský je živ, muž na výsluní svém! — A králem být tak málo jest ve víry dohledu, jak býti Cawdorem. — Nuž povězte, kde vzaly jste tu divnou vědomost, či proč na této pláni vyprahlé se do cesty nám tady stavíte tak věštným pozdravením ? — Promluvte, já zaklínám vás. (Čarodějnice zmizejí.) Banquo. Má země bubliny, jak má je voda, a z nich jsou tyto. — Kam se poděly ? Makbeth. Ve vzduch; a co se zdálo tělesno, jak dech se rozplynulo v povětří. Kéž byly zůstaly! Banquo. Cos bylo-li zde takového, o čem mluvíme ? Či bludného jsme jedli kořene, jenž rozum jímá v pouta ? Makbeth. Potomci vaši budou králové. Banquo. Vy králem sám. Makbeth. A thénem z Cawdoru; tak znělo to ? Banquo. V týž zvuk a hles. — Kdo zde ? (Vystoupí Ross a Angus) Ross. Král uradostněn dostal, Makbethe, zvěst o tvém vítězství; a čte-li v ní, jak chrabře sám jsi s buřičem se bil, tu jeho žas a chvála zápasí, co tvé má být, co jeho zůstat má. Tím oněmiv, když potom hledí dál tě v řadách bojechtivých Norvegů nic nezlekána tím, cos tvořil sám, tož úžasnými smrti obrazy. — Jak krupobití za zvěstí šla zvěst a každá přinášela slávu tvou v té velké jeho říše obraně, ji strouc^23 před jeho trůn. Angus. Jsme posláni od svého královského pána dík ti vzdát, jen tebe provodit před jeho tvář, ne platit tobě. Ross. A závdavkem na větší uctění král poručil, bych jeho jménem zval tě thénem z Cawdoru. — V té hodnosti buď, vzácný théne, zdráv, neb jesti tvou. Banquo (stranou). Jak — může ďábel pravdu mluviti ? Makbeth. Thén z Cawdoru je živ; — nač oblékat mne v roucho dlužené ?^24 Angus. Kdo thénem byl, je dosud živ, pod těžkým ortelem však život nese právem propadlý. Či s Norem spolčen byl, neb k buřiči stál tajnou pomocí a výhodou, neb s oběma se přičiňoval snad o zkázu vlasti své, mně neznámo; však zrada^25 usvědčená, doznaná jej svrhla. Makbeth (stranou). Glamis, a thén z Cawdoru! — To největší je za tím. — Díky vám za namáhání. — (K Banquovi.) Nedoufáte-li, že vaše dítky budou kralovat, když ty, jež daly thénství z Cawdoru již mně, ne méně přislíbily jim ? Banquo. To dovršeno^26 ještě mohlo by vás k touze po koruně roznítit, nad thénství z Cawdoru. — Však divno to; a často, aby k zmaru svedly nás, nám pravdu řeknou temnot nástroje, nás obluzují tretkou počestnou, by zradily nás v koncích nejhlubších. Jen slovo prosím, strýcové. — Makbeth (stranou). Dvé pravd je vyřčeno co šťastné proslovy úchvatných dějstev látky královské. — Já děkuji vám, vzácní pánové! — (Stranou.) To vybídnutí nadpřirozené být nemůž zlé a nemůž dobré být. Když zlé, proč dává zdaru zástavu, počavši pravdou ? Jsemť thén z Cawdoru. Když dobré, proč se vzdávám vnuknutím, jichž obraz strašlivý mi ježí vlas a pevným srdcem buší o žebra vzdor zvyku přírody ? — Děs přítomný jest menší, než jsou hrůzné představy. Má myšlénka, kde vražda dosavad jest pouhým přízrakem, tak otřásá mou lidskou podstatou, že všecek život^27 je zdušen přeludem; a není nic než to, co není. Banquo. Hle, jak vytržen jest soudruh náš. Makbeth (stranou). Když sudba chce to mít, bych králem byl, aj, sudba korunu mi může dáti, aniž rukou hnu. Banquo. Ta nová důstojenství na něho tak doléhají nezvyklý jak šat, jenž padne k tělu teprv nošením. Makbeth (stranou). Bud tak neb tak, i nejdrsnější chvílí čas, hodina jdou k určenému cíli. Banquo. Čekáme na vás, vzácný Makbethe. Makbeth. Již odpusťte; můj mozek znavený byl zaujat věcmi zapomněnými. Klopoty vaše, dobří pánové, jsou zaznamenány, kde každý den list obracím, bych poznovu je čet. Ted ke králi. (K Banquovi.) Vy promýšlejte dál, co dělo se; a víc až bude času, vše zatím uváživše, promluvme si z upřímného srdce. Banquo. Velmi rád. Makbeth. Dost prozatím. — Již pojďme, přátelé. (Odejdou.) Scéna čtvrtá Forres. — Palác. (Hlahol rohů. — Vystoupí Dunkan, Malkolm, Donalbain, Lennox a družina.) Dunkan. Jest ortel na Cawdoru vykonán ? A vrátili se ti, kdož rozkaz nesli ? Malkolm. Můj králi, dosud ne; však mluvil jsem již s jedním, kdo jej viděl umírat. Ten vyprávěl, že velmi upřímně své doznal zrady, prosil důtklivě za odpuštění Vaší Výsosti a přehlubokou jevil kajícnost. Nic v životě mu neslušelo tak jak to, když z něho šel; tak umíral jak někdo, jenž byl smrti vyučen,^28 by odhodil věc nejdražší, co měl jak marnou cetku. Dunkan. Není umění,^29 jak stavbu ducha poznat ve tváři. Byl šlechtic, na něhož jsem budoval celou svou důvěrou. (Vystoupí Makbeth, Banquo, Ross a Angus.) — Můj vzácný strýce! Hřích nevděčnosti mé v ten právě mžik mne velmi tížil. — Tys tak daleko, že nejrychlejší peruť odměny je loudavá, by tebe dostihla. Kéž méně zasloužils, bych vyměřit i dík i odměnu měl v moci své! Jen to mi říci lze: že tvým se zvát by mělo víc než vše, co možno dát. Makbeth. Služba a věrnost, které dluhuji, tím, že je konám, samy platí se. Na Vaší Výsosti jest pouze brát vše služby naše; naše služby pak jsou trůnu, majestátu vašemu jen dětmi, sluhy, kteří konají svou pouze povinnost, vše činíce pro vaši lásku jen a k vaší cti. Dunkan. Bud vítán tady. — Já jsem započal tě pěstovat a budu o to dbát, bys plně dorost. — Čacký Banquo, ty, jenž o nás nemáš menší zásluhy — a známo bud, že menší nebyla —, dej obejmout se, k srdci přitisknout. Banquo. Tam porostu-li, vaše bude žeň. Dunkan. Má valná radost, bujíc plností, se ukrýt hledí v rose zármutku. — Nuž synové a krevní, thénové i vy, jichž místa těm jsou nejbližší, bud známo vám, že trůnu dědicem zvem^30 svého nejstaršího, Malkolma, jenž napříště bud princem z Cumberlandu; a tato hodnost nesmí bez průvodu jen jeho odívat; — však znaky cti jak hvězdy zářit mají na všecky dle zásluhy. — Nuž tedy k Invernessu a k dalšímu nás vděku zavažte. Makbeth. Mně oddech tíhou, neslouží-li vám. Já sám chci poslem být a zradovat sluch svojí choti vaším příchodem. A tak již pokorně se poroučím. Dunkan. Můj čacký Cawdore! Makbeth (stranou). Princ z Cumberlandu! To stupeň jest, kde musím klopýtnout či přeskočit, — neb v cestě leží mi. Vy hvězdy, svoji záři ukryjte! Svit nespatři mých černých, hlubých přání; ať oko zamhouří se nade dlaní; — však to se staň, nač zrak se bude bát, až vykonáno to, se podívat. (Odejde.) Dunkan. Žeť, vzácný Banquo, jest on bohatýr a chvála o něm jest mi pokrmem, jest hostinou. — Ted za ním, jehož péče nás předstihla, by uvítala nás. Toť pokrevný, jenž nemá sobě rovna. (Hlahol rohů. Odejdou.) Scéna pátá Inverness. — Hrad Makbethův. (Vystoupí lady Makbethová čtouc psaní.) Lady Makbethová. Vystouply přede mnou v den vítězství a já poznal nejpevnějším svědectvím^2'^1, že mají v sobě víc než vědomosti smrtelných. Když jsem hořel touhou dále se jich tázati, proměnily se v povětří, v němž zmizely. Co stál jsem žasem jat, přišli poslově od krále a zdravili mne jako théna z Cawdoru, kterýmžto názvem již dříve ty sestry čarodějné mne byly vítaly a odkazovaly na dobu příští voláním: ,Sláva tobě, jenž budeš králem!' — To uznal jsem, že dobře jest oznámiti tobě, má nejmilejší družko velikosti, abys neztratila, co z radosti té tobě přísluší, nevědouc, jaká velikost ti přislíbena. — Vlož to v srdci svém a bud zdráva! Tys Glamis, Cawdor jsi a budeš tím, co tobě slíbeno. — Však přece jen se bojím tvojí přirozenosti; — jest příliš plna mléka lidskosti,^32 než aby vraz šla cestou nejkratší. Ty chtěl bys velkým být, máš ctižádost, však nechceš, by jí podlost sloužila. Co chtěl bys hrdě, svatě chtěl bys též, ne klamně hrát a křivě vyhrát přec. Ty, velký Glamisi, bys míti chtěl, co volá: “Tak to musíš udělat, chceš-li mne mít." — Chceš to, co vykonat se více obáváš, než přeješ si, by nestalo se! Ó jen chvátej sem, bych duši svou ti mohla vlíti v sluch a srdnatými ústy ztrestat vše, co dělí tě od vínku zlatého, jímž, jak se zdá, moc nadpřirozená a osud tebe korunovat chtí. (Vystoupí posel.) Co neseš ?^33 Posel. Král sem na noc přichází. Lady Makbethová. Tys šílen, že tak mluvíš! — Cožpak s ním tvůj není pán, jenž, kdyby tomu tak, mně byl by vzkázal kvůli přípravám ? Posel. Již račte věřiti, to pravda jest. Náš thén se blíží; jeden z druhů mých jej předstihnul a na smrt udýchán měl sotva dechu víc, by řek svůj vzkaz. Lady Makbethová. Jej opatřte. — On velkou nese zvěst! — (Odejde posel.) Sám havran ochraptěl, jenž krákorá osudný příchod toho Dunkana pod naše cimbuří. — Sem, duchové, sem vy, kdož smrtonosných myšlének jste v průvodu, mne ženství pozbavte a od hlavy až k patě naplňte mne všecku nejlítější krutostí; mou krev mi zhustěte a zahraďte i vstup a průchod hlodu svědomí,^34 by žádný trýznivý hles přírody mým neotřásl zhoubným úmyslem neb mezi něj a skutek neklad smír! K mým ženským prsům spějte, sajte žluč tam za mléko,^35 vy sluzi vražední, ať kdekoli v nevidných podstatách jste pomocníky zloby v přírodě. Již, čirá noci, pojď a zahal se v dým pekel nejhustší, můj břitký nůž by ránu nespatřil, již zasadí, a nebe nenakouklo rouškou tmy, “Stůj! Zadrží” křičíc. — (Vystoupí Makbeth.) Velký Glamisi! Můj vzácný Cawdore a nad obé ty větší příští slávy pozdravem! Tvůj list mne přenesl za nevědnou tu přítomnost a cítím budoucno v tom okamžení teď. — Makbeth. Má nejdražší, k nám Dunkan jede na noc. Lady Makbethová. A kdy pryč ? Makbeth. Nazejtří ráno — myslí on. Lady Makbethová. Ó, nikdy zář slunce toho rána nespatří! Tvá líc, můj théne, jako kniha jest, Bys klamal svět, tak vypadej jak svět, měj uvítání v ruce, v pohledu a na jazyku, hled, jak dívá se květ nevinný, a hadem pod ním bud. — Ten příchozí být musí opatřen! Mně přenech velké dílo noci té, jež na každou už příští noc i den nám vládu dá i svrchovanou moc. Makbeth. Víc o tom pozděj. Lady Makbethová. Hled se vesel zdát, kdo mění tvář, se stále musí bát. Vše ostatní nech mně. (Odejdou.) Scéna šestá Před Makbethovým hradem. (Rohy a pochodně.^36 — Vystoupí Dunkan, Malkolm, Donalbain, Banquo, Lennox, Makduff, Ross, Angus a družina.) Dunkan. Ten hrad má utěšenou polohu, vzduch lahodně a svěže zamlouvá se našim smyslům jemně zbystřeným. Banquo. Host letní, chrámová ta jiřička,^37 svým budováním svědčí mileným, že nebes dech tu voní útulně. Zde není římsy, vlysu, pilíře a výhodného koutku, kde ten pták by neměl svoje lůžko visuté a rodnou kolébku. Kde nejvíce má hnízd a polétá, jsem znamenal, že vzduch je výborný. (Vystoupí lady Makbethová.) Dunkan. Hle, hle, toť naše vzácná hostitelka! Jdouc v našich stopách, láska přečasto nám nesnáz působí, a přece jen jí jako lásce za to vděčni jsme. V tom učím vás, jak máte říci nám “Bůh zaplať” za svou vlastní námahu a nám vzdát dík za svoje nesnáze. Lady Makbethová. Vše služby naše v každém ohledu když dvakrát konány a zdvojeny, by nuzným byly dílem jediným^38 těm proti poctám širým, hlubokým, jež Vaše Milost hrne na náš dům. Za staré hodnosti a za nové ted na ně vršené jen modlitbou jak poustevníci vděčni zůstanem.^39 Dunkan. Kde jest thén z Cawdoru ? — My o závod mu jeli v patách, doma chtíce mu být klíčníkem;^40 — však dobrý jezdec jest a jeho velká láska, bystrá tak jak jeho ostruhy, jej k domovu dřív donesla než nás. — Aj, spanilá a vzácná paní, jsme vám hostem dnes. Lady Makbethová. Sluhové vaši služebnictvo své a sebe, svoje vše jen spravují, by účet složili, kdy libo vám, vždy vracejíce jen, co vaše jest. Dunkan. Své rámě dejte mi a provoďte mne k mému hostiteli; milujem jej velice a ve své milosti i nadál k němu chceme setrvat. Již, hostitelko, račte dovolit.^41 (Odejdou.) Scéna sedmá Hrad Makbethův. (Rohy a pochodně. — Stolník a různí sloužící přejdou přes jeviště s pokrmy a stolním náčiním. — Potom vystoupí Makbeth.) Makbeth. Být dokonáno, když to vykonáno, pak nejlépe to rychle vykonat.^42 Ta vražda kdyby sítě zadrhla nad následky a jeho nebytím^43 cíl zachytla, — by pouze rána ta vším ve všem byla, koncem všeho zde, jen zde na tomto mělkém břehu času, přes život příští snadný byl by skok.^44 U věcech těch však zde již máme soud; tož ten, že krvavým těm úlohám jen učíme, a když jim vyučeno, zpět vrátí se, by strůjce trýznily. Ta rovnoměrná spravedlnost klade náš pohár otravný nám k vlastním rtům. On tady jest pod dvojí záštitou; jsemť jeho pokrevný a poddaný, což oboje ten zatracuje čin. A hostitel jsem, jenž by před vrahy měl dvéře zamykat, ne nůž nést sám. A pak ten Dunkan vládnul mocí svou tak dobrotivě — bez úhony tak byl ve svém povzneseném důstojenství, že jeho ctnosti jako andělé břeskotem polnic hlasy pozvednou nad bezdným jeho zmaru prokletím, a žel jak nahé novorozeně na vichru jedoucí neb jako cherub^45 na vzdušných ořích neviditelných ten hrůzný čin v zrak každý zadují, že slzy ulijou dech vichřice. Já nemám ostruhy, jíž bodat v bok svůj úmysl, než zbujnou ctižádost, jež sama přes sebe se překotí a přepadne.^46 — Nu což — co nového ? (Vystoupí lady Makbethová.) Lady Makbethová. Již skoro pojedl. — Proč odešels ? Makbeth. On ptal se po mně ? Lady Makbethová. Jak by neptal se! Makbeth. Té věci nechme již; on před chvílí mne poctil tak a zlatá mínění jsem sobě zakoupil u lidí všech, jež dlužno nosit v lesku netknutém a ne tak brzo stranou pohodit. Lady Makbethová. A což ta naděj byla opilá, již oblékl jsi dřív ? — Či usnula a teď se probouzí, by hleděla tak zelená a bledá na všecko, co dříve činila tak ochotně ? — Tak od té chvíle cením lásku tvou. Máš strach být ve skutku a v odvaze, číms v žádosti ? — A chtěl bys míti to, co vážíš jako zdobu života, a sketa žít ve vlastní vážnosti, ,,já netroufám si” číhat nechaje na “rád bych” jak ta kočka ubohá kdes v přísloví ?^47 Makbeth. Již dost! — Já učinit si troufám vše, co muži přísluší, kdo více troufá sobě, není muž.^48 Lady Makbethová. Jakýže tedy netvor byl to dřív, jenž přiměl tě ten záměr zjevit mně ?^49 Kdyžs to si troufal, tenkrát byl jsi muž, a chtěje více být, než byls, tím víc bys mužem byl. — Ni místo nepřálo, ni chvíle tenkrát; — chtěls je upravit a ony samy upravily se a jejich přízní sám jsi odpraven. Já kojila a vím, jak sladko jest mít děcko ráda, jež mé mléko saje; — však byla bych, jak usmívalo se mi do tváře, z těch dásní bezzubých prs vytrhla a rozbila mu lebku, já kdybych byla přísahala tak, jak ty jsi přísahal na toto zde. Makbeth. A nezdaří-li se... Lady Makbethová. Nám nezdařit! Na pevný bod^60 jen napni odvahu a zdaří se. — Až Dunkan bude spát (a po dnešní on cestě únavné tím pevněj usne), jeho sluhy dva tak vínem přemohu a mléčným kvasem,^51 že paměť, strážce mozku, bude dým a schránka rozumu jen kadlubem.^52 A když pak jejich přesycená těla ležeti budou v spánku zvířecím jak umrlá, co nelze vykonat na nikým nestřeženém Dunkanu, co nesvalit na sluhy opilé, již ponesou pak vinu veliké té naší vraždy ? Makbeth. Jenom chlapce rod, neb neohrožená tvá příroda by měla plodit mužské dítky jen. — Až krví ztřísníme ty spící dva u jeho ložnice a užijem jich vlastních dýk, zdaž soudit nebudou, že jich to čin ? Lady Makbethová. Kdož jinak soudit smí, když naše žalost v nářek propukne nad jeho smrtí ? Makbeth. Dost — jsem odhodlán a každou těla schopnost napínám na strašlivý ten čin. Ted pojďme již se vysmát světu^53 vděkem líbeznosti. Tvář klamná skryj, co klamné srdce hostí. (Odejdou.) JEDNÁNÍ DRUHÉ Scéna první Inverness. — Nádvoří na hradě Makbethově. (Vystoupí Banquo a Fleance nesoucí pochodeň před ním.) Banquo. Jak pozdě v noci, hochu ? Fleance. Měsíc už zašel; tlouci hodiny jsem neslyšel. Banquo. Zachází ve dvanáct. Fleance. Já myslím, otče, že je později. Banquo. Zde — meč můj vezmi. — V nebi hospodaří, už jim tam všechny svíce pohasly. — To vezmi také.^54 — Jako olovo sen těžce na mně leží a já přec bych nechtěl spát. — Vy dobré mocnosti, už chraňte mne těch kletých myšlének, jimž příroda se vzdává v dřímotě! — (Vystoupí Makbeth a sloužící s pochodní.) Můj meč mi dej! — Kdo zde ? Makbeth. Přítel. Banquo. Jak, pane, ještě nejste na loži ? Král spí. Byl nad obyčej vesel dnes a vaše lidi štědře obdařil. — Tím diamantem zdraví vaši choť co nejvlídnější hostitelku svou. Tak nad vši míru spokojen se zvěd. Makbeth. Jsouc bez přípravy, naše ochota jen služkou nedostatku stala se; sic bývala by volně jednala. Banquo. Vše dobře jest. — Já na dnešek měl sen o těch třech sestrách čarodějnicích; vám přece trochu pravdy zjevily. Makbeth. Já na ně nemyslím; však najdem-li kdys chvíli příhodnou, slov několik rád o té věci s vámi promluvím, když bude libo. Banquo. K vašim službám jsem. Makbeth. Stát ke mně chcete-li, až bude to, vám pocty chystám. Banquo. Cti-li neztratím, ji hledě rozmnožit, a udržím své srdce volné, věrnost bez kazu, lze mluvit o tom. Makbeth. Zatím dobrou noc! Banquo. Dík, pane můj, a nápodobně vám! (Odejde Banquo a Fleance.) Makbeth. Jdi, řekni paní své, ať zazvoní, až uchystá mi nápoj. — Ty jdi spát. (Odejde sloužící.) Jest dýka to, co vidím před sebou s tím jilcem obráceným k ruce mé ? Pojď, dej se obemknout! — Já nemám tě a neustále vidím tebe přec. Což nejsi, osudné ty vidění, tak hmatu přístupno jak pohledu ? Neb jsi jen dýkou duše — klamivý jen výtvor mozku rozpáleného ? Zřím tebe ještě, v tvaru hmatném tak jak dýka tato, kterou tasím teď. Mne cestou vedeš, jíž mi kráčet jest, a taký nástroj má mi sloužiti. Mé oči bud jsou blázny smyslů všech, neb samy všecky druhé vyváží. Já stále vidím tě a na jilci a na čepeli krve krůpěje, jichž nebylo tam dřív. — Ne, nic to — nic. Toť samo jen to dílo krvavé se mému zraku takto zjevuje. — Na půli světa nyní příroda se mrtvou zdá a spánek zastřený zlí snové třísní,^55 čarodějství teď své žertvy slaví bledé Hekatě a vražda vychrtlá, již zburcoval vlk, její hlídka, — vytím hláse čas — se takto kradmým chodem ubírá a smilněchtivým krokem Tarquina^56 ku svému cíli jako bludný duch. Ty země, utvrzená v základech, mých neslyš kroků, jdoucích kamkoliv, by nehlesly ni tvoje kameny, co páchám,^57 a té chvíle nebraly děs, jenž s tím dílem jest tak ve shodě. Co hrozím, on je živ: pro skutků žeh jsou slova jen až příliš mrazný dech. (Zvoní se.) Již jdu, a stalo se! — Mne volá zvon. Jej neslyš, Dunkane, neb hranou zněl, jež k nebi volá tě, neb do pekel. (Odejde.) Scéna druhá Tamtéž. (Vystoupí lady Makbethová.) Lady Makbethová. Co zpilo je, to osmělilo mne, co zhaslo je, mně ohně dodalo. Slyš! — Ticho! To sejček hýknul, zvoník osudný, jenž dává nejsmutnější “Dobrou noc”. Je v tom: — síň dokořán a zpitá stráž si chrápáním ze služby tropí smích. Já do pití jim namíchala tak, že smrt a příroda se o ně sváří, zda živi jsou, či mrou. Makbeth (uvnitř). Kdo zde ? — Hej ho! Lady Makbethová. Ó běda! — Děsím se, že procitli a není po všem! — Pokus, a ne čin nás zahubí. — Slyš! — Uchystala jsem jich dýky; on je musel nalézti. Tak mému otci nebýt podoben, jak spal, — já byla bych to provedla. (Vystoupí Makbeth.) Můj manželi ? — Makbeth. Já spáchal to. — Zde neslyšelas hluk ? Lady Makbethová. Jen sejček houkal, cvrček cvrlikal. Tys nemluvil ? Makbeth. Kdy ? Lady Makbethová. Ted. Makbeth. Jak šel jsem dolů ? Lady Makbethová. Tak. Makbeth. Slyš! Kdo leží v druhé síni ? Lady Makbethová. Donalbain. Makbeth. Toť smutné podívání. (Divá se na své ruce.) Lady Makbethová. To bláznův nápad: “Smutné podívání!" Makbeth. Ten jeden zasmál se tam ze spaní a druhý výkřik “Vražda!” — Druha druh tak vzbudili. — Já stál a poslouchal; však odříkali svoje modlitby a znova usnuli. Lady Makbethová. Tak leží dva!^58 Makbeth. Z nich jeden vzkřik “Bud milostiv nám Bůh” a druhý “Amen”, jak by viděli mne s těma katanskýma, rukama. Jich děsu naslouchaje, nemohl jsem “Amen” vyslovit, když řekli to “Bud milostiv nám Bůh.” — Lady Makbethová. Tak hluboce to neuvažuj. Makbeth. Přec. — Proč nemohl jsem “Amen” vyslovit ? Mně nejvíce měl milostiv být Bůh a mně to “Amen” v hrdle uvázlo. Lady Makbethová. O věcech těch se nesmí hloubat tak, sic přijdem o rozum! Makbeth. Mně zdálo se, že slyším křičet hlas: “Neusni více! Makbeth vraždí spánek” nevinný spánek, spánek, starostí jenž zamotanou přízi rozplétá; smrt každého dne žití, klopoty zlé lázeň, balšám duší zraněných, chod podružný^59 veliké přírody a přední krmi kvasu života. Lady Makbethová. Co myslíš tím ? — Makbeth. To stále celým domem volalo: “Neusni více! Glamis vraždil spánek, a proto Cawdor nesmí spáti víc, spát Makbeth nesmí víc!” Lady Makbethová. Kdo volal to ? Aj, vzácný théne, vzpruhy zbavuješ svou zdatnou sílu, mysle o tom všem tak chorobně. Jdi, trochu vody vem a s rukou smyj to břidké svědectví. — Pročs přinesl ty dýky odtamtud ? Tam zůstat musí; jdi a odnes je a spící sluhy krví potřísni. Makbeth. Já nejdu víc. — Mně hrůzno pomyslit, co spáchal jsem, to znovu uvidět si netroufám. Lady Makbethová. Ty vůlí slabochu! Dej mně ty dýky. — Spící jsou a mrtví jen jako obrazy; jen dětský zrak se bojí ďábla malovaného. On krvácí-li, tváře sluhů těch já celé jeho krví začiním,^60 neb musí se to jejich činem zdát. (Odejde. — Klepání venku.) Makbeth. Cože to klepá ? Co se děje se mnou, že každé hlesnutí mne poděsí ? Jaké to ruce ? — Ha, mně oči rvou! Vše moře velikého Neptuna zdaž umyjou krev tuto s rukou mých ?^61 Ne — spíš ta moje ruka zrumění vše mořské oblasti a přebarví jich zeleň v jeden nach. (Vrátí se lady Makbethová.) Lady Makbethová. Hle, ruce mé jak tvé jsou zbarveny, však stydno mi tak bílé srdce mít. (Klepání.) Kdos klepá tam u brány polední. Ted do ložnice. — Trochu vody s nás ten spláchne čin. — Jak tedy snadné to! Tvá hrdinskost ti dala výpověď! (Klepání.) Slyš! Zas to klepá. Vezmi noční šat; ven kdyby náhoda nás volala, by zjevno nebylo, že bděli jsme. — Jen nebud zamyšlen tak chuděrsky! Makbeth. Svůj skutek znát — již lépe bylo by sám neznat sebe.^62 (Klepání.) Vzbuď mi Dunkana ty tam svým klepáním. — Ó, kéž bys moh! (Odejdou.) Scéna třetí Tamtéž. (Vystoupí vrátný. — Klepání venku.) Vrátný. Nu, to už je pořádné klepání, na mou duchu! Kdyby tak byl člověk vrátným u pekelné brány, to by se tím klíčem naotáčel. (Klepání.) Klep, klep, klep! Kdo to? Ve jménu Belzebubově! A vida! Bohatý sedlák, spekulant,^63 jenž se oběsil, protože čekali hojnou úrodu. — Zrovna včas; jen máš-li hodně šátků u sebe, tady se za to notně vypotíš. (Klepání.) Klep, klep! Kdo tam? — Ve jménu toho druhého ďábla! Aj, aj! Nějaký ramenář,^64 jenž uměl přísahati do obou misek váhy proti oběma; jenž se pro slávu boží dosti zrady napáchal, ale nemohl ramenařit nebesům. Ó, jen dále, ramenáři! (Klepání.) Klep, klep, klep! Na mou kuši, toť k nám přišel anglický krejčí za to, že ukrad z kusu na francouzské kalhoty. Jen pojď, krejčíku, tady si cihličku přihřeješ. (Klepání.) Klep, klep! Ani chvilka pokoje! Kdopak jste vy? — Ale tady je příliš zima na peklo. Už nechám toho ďábelského vrátnictví. Hodlal jsem tak od každého řemesla pustit sem několik takových, kteří putují cestou petrklíčovou přímo do věčného, radostného ohně.^65 (Klepání.) Hned, hned! Jen prosím pamatujte na vrátného. (Otevře.) (Vystoupí Makduff a Lennox.) Makduff. Cožpak jsi, brachu, šel tak pozdě spát, že tak dlouho ležíš ? Vrátný. To je tak, pane; — my jsme popíjeli až do druhého kuropění, a pití, pane, je vyvolavač tří věcí. Makduff. Jaképak tři věci pití zvláště vyvolává ? Vrátný. Inu, pane, červený nos, spaní a moč. Smilnost, pane, vyvolává i odvolává, probouzí chtění, ale brání mu vůli mít.^68 Proto se může říci, že mnoho pití je ramenářem k smilnosti. Ono ji tvoří a maří, vysazuje na kůň a shazuje, povzbuzuje a zbojácňuje ji, činí ji možnou a zas nemožnou; slovem uramenaří ji do spaní, a řkouc jí, že v hrdlo lže, nechá ji ležet. Makduff. Myslím, že také tobě řeklo pití dnes v noci, že v hrdlo lžeš. Vrátný. To mi řeklo, pane, přímo do hrdla. Ale za tu lež jsem mu nezůstal dlužen. A myslím, že jsem byl příliš silný na ně, neboť ačkoliv mi chvilkama podráželo nohy, přece jsem je konečně dorazil já a vyhodil. Makduff. Vstává již tvůj pán ? — My klepáním jej vzbudili; zde jest. (Vystoupí Makbeth.) Lennox. Aj, dobré jitro, pane vznešený. Makbeth. Vám také dobré jitro oběma. Makduff. Král vzhůru, vzácný théne ? Makbeth. Ještě ne. Makduff. On kázal mi se časně dostavit; já skoro zmeškal. Makbeth. Dovedu vás k němu. Makduff. Vím, že to pro vás obtíž radostná; však přec to obtíž. Makbeth. Práce příjemná jest lékem nesnáze. — V těch dveřích zde. Makduff. Já osmělím se vejít, neboť jest to služba moje.^67 (Odejde Makduff.) Lennox. Král dnes odjede ? Makbeth. Dnes odjede, tak ustanovil sám. Lennox. Noc byla neklidná; kde spali jsme, nám vichr srážel komíny; prý též se nářky ozývaly povětřím, jek smrti podivný a věštící, pln hrůzných zvuků, strašné požáry a rmutné převraty, jež vylíhly se nám nově v tuto dobu žalostnou. Pták temnot^68 kvílel celou boží noc; též země, povídají někteří, se třásla zimničně. Makbeth. Noc byla zlá. Lennox. Má mladá paměť nemůž porovnat s ní podobnou. (Vrátí se Makduff.) Makduff. Ó hrůzo, hrůzo, hrůzo! Jazyk ni srdce nemůž pochopit, ni tebe vyslovit! Makbeth. Lennox. Co děje se? Makduff. Zmar vykonal své dílo mistrovské! Vloupalať vražda svatokrádežná se v Hospodinův posvěcený chrám a ukradla tam život budovy. Makbeth. Co dítě — život ? Lennox. Krále myslíte ? Makduff. Tam vstupte v ložnici a pohledem na novou Gorgo zničte zraky své! Bych mluvil, nechtějte. — Jen popatřte a mluvte sami. — (Odejdou Makbeth a Lennox.) Vzhůru! Vzbuďte se! Udeřte na zvon! — Vražda! — Zrada! — Vzhůru! Banquo a Donalbaine, Malkolme! Ten hebký spánek, smrti podobu, již setřeste a vizte samu smrt! Ó vzhůru, vzhůru! Vizte v obrazu sám soudný den. — Ó Banquo, Malkolme! Jak z hrobů vstaňte a jak duchové té hrůze patřte v tvář! (Zvoní se na poplach.) (Vystoupí lady Makbethová.) Lady Makbethová. Co děje se, že zove polnice tak ohyzdná ke smluvě spáče domu tohoto ? Již mluvte, mluvte! Makduff. Dobrá paní má, to není pro vás, byste vyslechla, co mohu říci; opakovat jen to v ženský sluch, v ten mžik by vraždilo. (Vystoupí Banquo.) Ó Banquo, Banquo! Královský náš pán je zavražděn! Lady Makbethová. Ó běda! — V našem domě ? Banquo. To příliš ukrutné, ať kdekoliv. — Můj drahý Duffe, popři sebe sám a řekni přec, že není tomu tak. (Vrátí se Makbeth a Lennox s Rossem.) Makbeth. Kéž byl bych zemřel o hodinu dřív, než stalo se to — byl bych blažen žil! Neb od té chvíle ve smrtelnosti^69 nic opravdově není vážného. Vše cetka jen; — čest, sláva mrtvy jsou! Jest vytočeno víno života a zbyl jen kvas, jímž toto sklepení se nyní vychloubá. (Vystoupí Malkolm a Donalbain.) Donalbain. Co stalo se ? Makbeth. Vám stalo se a vy to nevíte: zdroj, temeniště, zřídlo vaší krve vám zanikly; sám pramen zaniknul. Makduff. Váš otec královský je zavražděn. Malkolm. Ó, kým ? Lennox. Ti dva u jeho ložnice to asi spáchali: jich ruce, tvář, vše v jednom bylo krví zbroceno; též jejich dýky, které nalezli jsme neotřeny na jich polštářích. Jich pohled zděšen byl a vyjeven; — těm ničí život neměl svěřen být! Makbeth. Ó jak teď lituji, že v hněvu svém jsem zabil je. Makduff. Proč jste to udělal ? Makbeth. Kdo může moudrý být a uděšen, kdo zuřiv, mírný, věrně oddaný a lhostejný ve chvíli jediné ? Ne člověk! — Spěch mé lásky horoucí můj váhající rozum předstihnul. Zde ležel Dunkan s pletí stříbrnou, jež zlatou jeho krví vroubena; a byly jeho rány zející jak průlom v přírodě, jímž vešel zmar. Tam vrazi v barvě svého řemesla, jich dýky ubroceny netvorně od krve usedlé: — kdož byl by moh se tady udržet, kdo srdce měl, jež lásky schopno jest, a v srdci tom měl odvahu svou lásku projevit ? Lady Makbethová. Ho! — Pomoc! — Pryč! Makduff. Té paní přispějte. Malkolm (stranou k Donalbainovi). Proč my tu stojíme tak zamlkle, jichž toto vše se nejvíc dotýká ? Donalbain (stranou k Malkolmovi). Co mluvit zde, kde v každé štěrbině náš osud skryt a můž se vyřítit, by uchvátil nás ? — Raděj odsud pryč; tok našich slzí ještě nedozrál. Malkolm (stranou k Donalbainovi). A velký bol náš tady nemůže se volně hnouti.^70 Banquo. Paní přispějte. — (Odvedou lady Makbethovou.) I až svá nahá těla pokryjem, jež mráz^71 tu probíhá, znov sejdem se a o tom kousku práce krvavé dál mluvit chcem a pátrat. — Obavy a pochybnosti námi lomcují. Pod velké boží ruky záštitou zde stojím já a pod ní bojovat chci s každým utajeným nárokem té zrádné zloby. Makbeth. Tak i já. Všichni. Tak my. Makbeth. Již odějme se v mužnou hotovost a v hradním sále sejděm se. Všichni. Tak bud. (Odejdou všichni až na Malkolma a Donalbaina.) Malkolm. Co ty chceš dělat ? — Nedružme se k nim: bol necítěný líčit úkol jest, jejž licoměrník snadno provádí. Jdu do Anglicka. Donalbain. Do Irska jdu já; neb naše odloučené osudy tím spíš nás uchovají v bezpečí. Zde dýky jsou v těch lidských úsměvech; číms krvi blíž, tím dřív jsi zkrvaven. Malkolm. Ta střela vražedná, jež vylétla, se dosud nevbodla a nejlíp jest se uhnout od terče. — Tož na koně! A nelučme se příliš citlivě, jen pryč! V té krádeži jsi práv, když tam, kde milost^72 schází, ukradneš se sám. (Odejdou.) Scéna čtrvtá Před hradem Makbethovým. (Vystoupí Ross a stařec.) Stařec. Let sedmdesát dobře pamatuji a v prostoru těch časů uviděl jsem chvíle hrůzné, věci předivné; leč tato strašná noc vše dřívější mé zkušenosti obrátila v nic. Ross. Ach, dobrý otče, vidíš: nebesa, jak pobouřena skutky lidskými, jich krvavému hrozí jevišti. Den podle hodin jest, a tmavá noc přec rdousí putující svítilnu.^73 Či noci nadvládou, či dne to studem, že pohrobuje temnost země tvář, když má ji líbat světlo živoucí ? Stařec. Toť proti přírodě jak zločin ten, jenž tady spáchán. — Ondy, v úterý, byl sokol, pluje v hrdé výši své, od sovy myšilovky uklován. Ross. A Dunkanovi oři (divná věc, však jistá), krásní, rychlí, vzorové to svého rodu, proti přírodě se zdivočili, vyrazili stáj a vyběhli, vší poslušnosti vzdor, jak válčiti by chtěli s člověkem. Stařec. A také prý se žrali navzájem. Ross. To stalo se a k žasu očí svých já hleděl na to. — Hle, zde přichází náš dobrý Makduff. (Vystoupí Makduff.) Cože dělá svět ? Makduff. Zdaž nevidíte ? — Ross. Je-li známo již, kdo spáchal čin ten víc než krvavý ? Makduff. Ti, které Makbeth sklál. Ross. Ó, žalný den! Co mohli z toho čekat dobrého ? Makduff. Je někdo najal. Oba králevici Malkolm a Donalbain se odkradli a prchli, takže v podezření jsou, že jich to čin. Ross. Přec proti přírodě. Ó zbujná ctižádost, jež vyhltá zdroj žití vlastního! — Tož koruna teď asi Makbethovi připadne ? Makduff. Už králem provolán a do Sconu^74 ted odejel, kde bude nastolen. Ross. A Dunkanovo tělo ? Makduff. Na Colme-kill již dopravili je, kde posvátná je pokladnice jeho předchůdců a jejich kostí strážné sklepení. Ross. Vy jdete do Sconu ? Makduff. Ne, do Fifu. Ross. Já půjdu tam. Makduff. Vše dobře se tam dař! A kéž jen starý oděv jedenkrát nám lehčej nepad než ten nový šat! Ross. Bůh s vámi, otče! Stařec. Vás požehnání boží provázej a ty, kdož dobrem zlo by míti chtěli a na přítele změnit nepřáteli! (Odejdou.) JEDNÁNI TŘETÍ Scéna první Forres. — Palác. (Vystoupí Banquo.) Banquo. Ted máš to: král a Cawdor, Glamis, vše, jak slíbily ty ženy příšerné;^75 a bojím se, žes podle o to hrál. Však řečeno, že při tvém potomstvu to nezůstane, ale kořenem a otcem králů mnohých budu já. Když u nich pravda (jakož, Makbethe, jich řeči zaskvěly se na tobě), proč podle pravd, jež tobě splněny, též mně by nemohly být věštkami a vznést mne k doufání ? — Však ticho! — Dost! (Hlahol trub a rohů. — Vystoupí Makbeth jako král, lady Makbethová jako královna, Lennox, Ross, lordové, dámy a družina.) Makbeth. Hle, tady jest náš nejpřednější host. Lady Makbethová. Naň zapomenout jako mezera by bylo v naší velké slavnosti a vše by nepříslušně dopadlo. Makbeth. Dnes večer máme slavnou hostinu a prosím vás o vaši přítomnost. Banquo. Mně Vaše Výsost jenom poroučej; jsouť moje služby poutem nezlomným k ní navždy vázány. Makbeth. Jedete někam odpoledne dnes ? Banquo. Tak jest, můj pane. Makbeth. Vašich dobrých rad, jež vážný byly vždy a prospěšný, bychom si jinak byli žádali na dnešním sněmu. — Však též zítra čas. A je to daleko, co jedete ? Banquo. Tak daleko, co dobu vyplní od nynějška tak zrovna k večeři; a nebude-li bystřejší můj kůň, pak musím stát se noci dlužníkem za tmavou hodinku anebo dvě. Makbeth. Jen při hostině nescházejte nám. Banquo. Já, pane, scházet nebudu. Makbeth. Jde slech, že naši zkrvavení strýcové jsou v Anglicku a v Irsku; zapřevše svou krutou otcovraždu, plní tam své posluchače divným výmyslem. Však o tom zítra, až i říšská věc nás ku společné radě povolá. Ted na kůň pospěšte a sbohem již až do večera. — Jede Fleance též ? Banquo. Tak jest, můj dobrý pane. — Ale čas už na nás kvapí. Makbeth. Tedy přeju vám jen rychlé koně, pevné na nohy, a jejich sedlům již vás poroučím. Nuž sbohem! — (Odejde Banquo.) Bud nyní každý svého času pán až k sedmé večer. — Aby společnost tím radostněj pak byla vítána, my do večera budem samotni. Bůh s vámi do těch dob. (Odejdou všichni až na Makbetha a sloužícího.) Slyš, brachu, na slovo: Ti lidé tam zdaž čekají, až zavoláme je ? Sloužící. Jsou, pane, venku u vrat paláce. Makbeth. Sem přived je. (Odejde sloužící.) To být, co jsem, — je nic; — však bezpečně to být! — Strach před Banquem v nás vězí hluboko a v královské té jeho povaze má vládu to, co vpravdě hrozí. — Mnoho troufá si a k této mysli neohrožené má moudrost, která řídí odvahu v čin bezpečný. — Jen jeho jsoucnosti se obávám a jest můj Génius^76 jím tísněn, jako Antoniův prý byl Caesarem.^77 — On vědmy pokáral, když po prvé mne králem nazvaly, a vyzval je, by k němu mluvily. Pak zdravily jej věštbou prorockou jak otce řady králů; — na mou skráň však daly bezplodnou jen korunu a do mé ruky žezlo jalové, by vymknula je cizorodá dlaň a syn můj po mně se ho neujal. Když tak — pro Banquův rod jsem potřísnil svou duši, pro ně jen jsem zavraždil dobrého Dunkana, žluč^78 namíchal do číše svého míru — pro ně jen, a věčné spásy klenot zaprodal jsem společnému vrahu člověka, bych je učinil králi — Banquův rod by kraloval! — Ó spíše nežli to ať na kolbiště vejde osud sám a do krve ať se mnou zápasí. Kdo zde? (Vejde sloužící s dvěma vrahy.) (K sloužícímu.) Ty postav se tam ke dveřím a čekej, až tě zavoláme zas. (Odejde sloužící.) My včera tuším spolu mluvili ? 1. vrah. Tak jest, Výsosti. Makbeth. Dobrá; — zdalipak jste rozvážili, co jsem řekl vám ? Jen on to byl, jenž druhdy od štěstí tak nezaslouženě vás odstrčil, což mysleli jste, my že nevinní jsme spáchali. To na rozum jsem dal vám při poslední naší rozmluvě; já ukázal, jak s vámi hrály jen ty ruce nějaké^79 — jak mařeno, co chtěli jste; a kými nástroji, kdo jimi vlád a všecko ostatní, co každému, kdo půl jen duše má a rozum zmatený, by řeklo: “Hle, to Banquo učinil.” 1. vrah. To řek jste nám. Makbeth. Tak jest a šel jsem dál, což předmětem jest nyní naší druhé rozmluvy. Má trpělivost vaši povahu tak v moci své, že necháte to být ? Jste v evangeliu tak po uši, že zaň se modlit chcete — dobráka i jeho rod ? — Zaň, jehož těžká pěst vás tiskla do hrobu a na věky i vaše dítky ožebračila ? 1. vrah. Jsme muži, pane. Makbeth. Ano, v rejstříku pod heslo “mužové” jste zapsáni, jak barvař, chrt a ohař, smíšenec a hafan, pudlák, vodnář, vlkodav jsou šichni jmenováni názvem “psi”. — Jich řadě ale cenu dodává, kde který bystrý, loudav, chytrý jest, kdo strážce domu, lovec — každý z nich dle daru, který štědrá příroda v něm uzavřela; podle toho též má každý zvláštní význam pod heslem, jež označuje všecky na stejno. Tak s lidmi jest. — Nuž, v tomto pořadu své místo máte-li a v lidskosti ne šiku nejhorším, to rcetež hned a já vám vložím práci na srdce, jež vašeho vám škůdce odklidí a k srdci našemu vás přiková. Jsme, dokud žije on, jen churavci a jeho smrtí cele okřejem. 2. vrah. Já, kníže, člověk jsem, jejž rány zlé a ústrk světa rozlítily tak, že jedno mi, co dělám světu vzdor. 1. vrah. A já tak pohromami utýrán a smýkán osudem, že v sázku dám svůj život rád na jakýkoliv hod, jen abych zlepšil jej, neb se ho zbyl. Makbeth. Vám známo oběma, že Banquo byl váš nepřítel. Oba vrahové. To pravda, pane můj. Makbeth. Tak jest i můj a přímo na blízkost^80 tak krvavou, že každý mžik, co živ, mně míří v samý kořen života. Sic mocí s tváří nepokrytou moh bych smésti jej od svého pohledu a vlastní vůlí svou si za to stát, však není radno to, neb jistí jsou nás obou přátelé, jichž lásek teď bych nerad zbyl a truchlit musel bych nad pádem toho, jehož sám jsem sklál; tož o vaši se pomoc ucházím, před zraky světa věc tu skrývaje teď z různých vážných příčin. 2. vrah. Provedem, co, pane, kážete. 1. vrah. Ať život náš — Makbeth. Váš duch z vás probleskuje. — Do hodiny vám povím, kde se máte postavit, a se špehem vás doby^81 seznámím a s pravou chvílí; — neboť večer dnes to musí být a trochu povzdálí od paláce; — a stále pomněte, že já chci býti v této věci čist. A s ním, by nezůstalo na díle ni kazovité rýhy, štěpiny, syn jeho Fleance, který vyjel s ním a jehož nebytí mi neméně je důležito nežli otcovo, los musí sdílet černé chvíle té. Ted spolu sami rozhodněte se, já za okamžik přijdu za vámi. Oba vrahové. Jsme rozhodnuti, pane. Makbeth. Přijdu hned. Zde v zámku čekejte. — (Vrahové odejdou.) Jest usouzeno: tvá duše, Banquo, má-li do nebes kdy vůbec letět, poletí tam dnes. (Odejde.) Scéna druhá Palác. (Vystoupí lady Makbethová a sloužící.) Lady Makbethová. Odejel Banquo ode dvora dnes ? Sloužící. Tak jest, Milosti, večer však se vrátí. Lady Makbethová. Rci králi, že bych na několik slov jej prosit chtěla. Sloužící. Ano, Milosti. (Odejde sloužící.) Lady Makbethová. Nic nezískáno, všecko utraceno, když bez poklidu přání dosaženo; jest lépe tím, co zničili jsme, být než zničením ve vratkém blahu žít. (Vystoupí Makbeth.) Jak jest, můj choti ? Nač tak stále sám, jen v spolku nejtrudnějších smyšlenek, jen v hloubání, jež dávno mrtvo být by mělo s těmi, o nichž přemítá ? Co nelze napravit, jest nejlépe už nechat být; co stalo, stalo se. Makbeth. Had námi zraněn, ale nezabit, on scelí se a bude zase had, a naše nuzná zloba jako dřív jest ohrožena zubem jedovým. Leč spíš se věcí stavba rozpadni a zmar nám chystej ten i onen svět — jest lépe tak^82 než v stálém postrachu svůj pokrm jíst a spáti v trápení těch strašných snů, jež děsí nás co noc. Jest lépe už tam u těch mrtvých být, jež, abychom si míru získali, jsme odpravili v mír, než v mučidlech tak ducha ležet v trýzni bezklidné. — Jest Dunkan v hrobě svém; po šílené^83 té žití horečce on dobře spí. Své zrada vykonala nejhorší; jed ani ocel, zloba domácí ni útok cizí, nic už nemůže se dotknout ho! Lady Makbethová. Už dost... Můj dobrý choti, již uhlaď si ty vrásky pochmurné, bud jar a vesel mezi hostmi dnes! Makbeth. Tak budu, milá, a tak bud i ty. Jen Banqua stále chovej v paměti. Jej řečí, pohledy cti nad jiné, neb nejsme bezpečni a musíme svou hodnost koupat v proudech lichoty a z tváří činit kuklu srdcí svých, to zakrývajíce, čím vpravdě jsou. Lady Makbethová. Již zanech věcí těch. Makbeth. Ó, duše má jest plna štírů, ženo předrahá! Ty víš, je Banquo živ i jeho syn. Lady Makbethová. Přec od přírody úpis nemají na život věčně ? Makbeth. V tom je útěcha; jsou smrtelní; tož bud jen veselá. Než skončí netopýr let klášterní,^84 než na volání černé Hekaty brouk na krovkách svým spavým bzučením byl odzvonil mdlé^85 noční klekání, čin hrůzozvěstný bude vykonán. Lady Makbethová. Co stát se má ? Makbeth. V své nevědomosti jen nevinna bud, holubice má, až nad samým tím skutkem zaplesáš. Již pojď, ty noci oslepující,^86 zrak něžný zavaž lítostnému dnu a rukou krvavou a nevidnou zruš, roztrhej ten velký dluhopis,^87 jímž blednu stále. — Světlo houstne již a vrána táhne k lesům doupnatým.^88 Dne dobré tvorstvo mdlí a klesá v sen a noci černý dav se vzbouzí v plen. Mým slovům divíš se; však sečkej málo, zlem utuží se, zlem co započalo. Tak prosím při mně stůj! (Odejdou.) Scéna třetí Obora blíže paláce. (Vystoupí tři vrahové.) 1. vrah. A kdo ti kázal k nám se připojit? 3. vrah.^89 Makbeth. 2. vrah. Netřeba k němu nedůvěru mít, když úkol náš a naši práci zná, jak rozkázány. 1. vrah. Zůstaň tedy s námi. — Tam západ ještě doutná pruhy dne. Ted pozdní jezdec oře pobádá, by na vítanou dojel hospodu, a ten se blíží, na nějž čekáme. 3. vrah. Hej! — Slyším koně! Banquo (za scénou). Hoj tam! Světlo sem! 2. vrah. Toť on; ti ostatní, jež čekali, jsou všichni už tam v zámku na hoře.^80 1. vrah. To koně objíždějí. 3. vrah. Na míli as jedou kolem; on však skoro vždy tak jako všichni pěšky chodívá z těch míst až na hrad. 2. vrah. Světlo, světlo sem!^91 (Vystoupí Banquo a Fleance s pochodní.) 3. vrah. Toť on. 1. vrah. Ted do toho. Banquo. Dnes v noci dostaneme déšť. 1. vrah. Má dolů!^92 (Vrhnou se na Banqua.) Banquo. Ó zrada! Prchni, dobrý Fleanci! Pryč, prchni, prchni! Ty snad pomstíš mne. — Ó padouchu! (Zemře. Fleance uprchne.) 3. vrah. Kdo srazil pochodeň ? 1. vrah. Což nemělo se tak to udělat? 3. vrah. Jen jeden leží, synek utekl. 2. vrah. My lepší půli práce ztratili. 1. vrah. Nuž pojďme, vyřiďme, co hotovo. (Odejdou.) Scéna čtrvtá Sál v paláci. — Hostina. (Vystoupí Makbeth, lady Makbethová, Ross, Lennox, lordové a družina.) Makbeth. Svá důstojenství znáte; -sedněte: vás jednou provždy vítám srdečně. Lordové. Dík Vaší Milosti. Makbeth. My sami chcem být mezi vámi — skromný hostitel. Na čestném křesle hostitelka trůní, leč v pravý čas též poprosíme ji, by také ona vzdala pozdrav nám. Lady Makbethová. Všem přátelům jej za mne vzdejte hned; mé srdce mluví, že jsou vítáni. (První vrah objeví se ve dveřích.) Makbeth. Hle, jejich srdce díkem jdou ti vstříc. — Po obou stranách stůl je obsazen, zde vprostřed sednu. — Budte veselí! A pohár na pozdrav hned zakoluj! (Přistoupí ke dveřím.) Na líci tvé je krev. Vrah. Toť Banquova. Makbeth. Je lépe, že je na tobě než v něm. Je odklizen ? Vrah. Má podřezané hrdlo, a já to byl, jenž mu to udělal. Makbeth. Ty nejlepší jsi hrdlořezů všech. Leč ten je dobrý, který posloužil též Fleanceovi tak, a kdyžs to ty, pak nemáš v světě sobě rovného. Vrah. Můj Milostkráli, Fleance uprchnul. Makbeth (stranou). Můj neduh tedy znov se navrací. Jinak bych byl tak dokonale zdráv, jak mramor scelen, skálou utvrzen,^93 tak širý, volný jako vůkol vzduch; však nyní sevřen, vězněn, stísněn jsem a spoután v bídné pochyby a strach. — Leč s Banquem už je dobře ? Vrah. Pane, jest; už dobře leží dole v příkopu a dvacet ran mu zeje na hlavě, z nichž v nejmenší je smrt. — Makbeth. Měj za to dík. (Stranou.) Tam leží vzrostlý had; červ,^94 který prchnul, má povahu, jež časem zlíhne jed, však zubů nemá teď. — Už pryč se klid; a zejtra víc. (Odejde vrah.) Lady Makbethová. Můj pane královský, vy k veselosti nepobádáte. Ta hostina jest jako placena, kde mezi jídlem častá pobídka nám neříká, že dána s radostí. Lzeť nejlépe se doma nasytit, však mimo domov krmě kořením je dvornost úslužná a bez této by pohoštění scházel všechen vděk. Makbeth. Tak jest, má karatelko líbezná! — Nuž, dobré zažití na dobrý hlad a obé ve zdraví! Lennox. Jest libo sednout Vaší Milosti ? (Duch Banquův se zjeví a zasedne místo Makbethovo.) Makbeth. Tak měli bychom naší vlasti květ zde pod střechou, jen ještě tady být našeho Banqua vzácná osoba, jejž z nelaskavosti spíš kárat chcem než litovati pro zlou nehodu! Ross. Žeť jeho nepřítomnost vrhá stín na jeho slib. — Je libo, Výsosti, nás poctít společností královskou ? Makbeth. Stůl obsazen. — Lennox. Zde místo, pane. Makbeth. Kde ? Lennox. Zde, králi můj. — Co jest vám, Výsosti ? Makbeth. Kdo z vás to udělal ? — Lordové. Co, dobrý pane ? Makbeth. Přec neřekneš, že já to učinil ? — Tak nemukej^95 tou kšticí krvavou! Ross. Pánové, vzhůru, král náš churaví. Lady Makbethová. Jen nevstávejte,^96 vzácní přátelé! Můj choť tak často bývá — od mládí již býval tak. Jen seďte, prosím vás. To záchvat chvilkový; v okamžik zas dobře bude. Hledíce tak naň, jej urazíte, podráždíte víc. Naň nedbejte a jezte dál. — Jsi muž ? Makbeth. To jsem a smělý tak, že troufám si zřít na to, co by ďábla zděsilo. Lady Makbethová. Ó pěkná věc! — To pravá malba strachu; toť ona vzdušná dýka, jež, jak děls, tě vedla k Dunkanu. — Ty záchvaty (jen šalba vůči hrůzám pravdivým) by hodily se k zimní pohádce, již vypravuje ženská u krbu na svědectví své báby. — Hanba, fi! Co pitvoříš se tak ? Vždyť koncem jen se díváš na židli! Makbeth. Hle! — Prosím tě, tam pohled! — Viz! — Hled! Tam! — Co říkáš tomu ? Co mně je po tom ? — Kývat umíš-li, tož také mluv! — Když hrob a kostnice zas vracet musí ty, jež pohřbíme, nám vole supů bude mohylou.^97 (Duch zmizí.) Lady Makbethová. Tak cele mužství zbaven bláznovstvím! Makbeth. Zde stojím-li, já jeho viděl jsem. Lady Makbethová. Fi, hanba! Makbeth. Byla prolévána krev dřív — v pravěku, než dobro obecné řád lidský očistil; — a potom též vražd napácháno příliš strašlivých pro lidský sluch; — byl čas, že z lebky když byl mozek venku, člověk umíral — a konec byl. Však nyní vstanou zas, a v hlavě dvacet smrtonosných ran tě z židle shazují. — To divnější než vražda taková. Lady Makbethová. Můj vzácný choti, přátelé vaši pohřešují vás. Makbeth. Já zapomínám. — Vzácní přátelé, nic nedumejte; — divnou chorobou jsem sklíčen, která nic neznačí těm, kdož znají mne. — Nuž zdar a zdraví všem! Hned sednu. — Víno sem! — A plnou číš! Zde, na veselost hostí kol a kol i milenému druhu Banquovi, jenž schází nám. — Kéž také on zde byl! Všem vám i jemu připít práhneme, všem ve všem zdar! Lennox. Náš dík! Tak přejem též. (Duch se objeví.) Makbeth. Pryč! Vari z očí mých. — A zem tě zhlť! Tvé kosti bez morku, tvá krev je led, ty nemáš vidu v očích těch, jež z důlků tak poulíš strnule. Lady Makbethová. Za všední zjev to mějte, dobří páni, pranic víc; jenže to maří chvíle veselost. Makbeth. Co muž si troufá, troufám sobě já: sem vstup jak ruský medvěd huňatý, jak nosorožec, tygr hyrkánský, beř jakoukoliv na se podobu, jen tuto ne, a pevné čivy mé se nezachvějí. — Nebo živ buď zas a do pouště mne vyzvi mečem svým, a doma zůstanu-li bojácně, pak nazvi si mne loutkou holčice. Pryč, hrozný stíne! Klamná stvůro, pryč! (Duch zmizí.) Aj tak — ten tam! — A já jsem opět muž. Jen seďte prosím. Lady Makbethová. Všechnu veselost jste zaplašil a zmařil hostinu tou vytřeštěností, jež budí žas. Makbeth. Být může-li cos takého a přejít jak letní mráček bez ustrnutí ? Jsem tebou o své vlastní povaze jat pochybnostmi, uvážím-li, ty že spatřit můžeš taká vidění a přirozený lící ruměnec si udržet, když v mých jej zbělil strach. Ross. Jak, vidění, můj pane ? Lady Makbethová. Prosím vás, nic nemluvte, jest hůře mu a hůř. Jej dráždí otázky; již dobrou noc. A nedbejte na pořad hodností, jen jděte najednou. Lennox. Nuž, dobrou noc, a lepší zdraví Jeho Milosti! Lady Makbethová. Všem šťastnou, dobrou noc! (Odejdou všichni až na Makbetha a lady Makbethovou.) Makbeth. Krev to chce míti. — Krev prý žádá krev. Jeť známo, že se hnuly kameny a stromy mluvily a hadači ze zjevných znamení vran, kavek, strak i nejtajnější vrahy přivedli na bílý den. — Je pozdě ? Lady Makbethová. S jitrem noc již zápasí, či ono jest, či to. Makbeth. Co říkáš ty, že Makduff odpírá se dostavit na naše pozvání ? Lady Makbethová. Tys poslal k němu ? Makbeth. Jen tak to doslýchám; však pošlu proň. Z nich není jednoho, kde v domě bych si sluhu neživil.^98 — Chci nazítří hned časně ráno zas k těm vědmám jít. Víc mluvit musí, neboť zvědět chci teď cestou nejhorší to nejhorší. Pro dobro mé vše musí ustoupit: tak daleko jsem zašel do krve, že kdybych nebřed dál, by zrovna tak byl návrat šeredný jak přejití. Mám v hlavě divné věci; tíhnou k dlani a skutkem stát se musí bez hloubání. Lady Makbethová. Všech sil vám schází pookřáni, spánek. Makbeth. Pojď, budem spát. Můj divný sebeklam je bázeň nováčka; cvik schází nám. Jsme přec jen mladí v činu. (Odejdou.) Scéna pátá Pustá pláň. — Hromobití. (Vystoupí tři čarodějnice, potkávajíce Hekatu.) 1. Čarodějnice. Nu což, Hekato ? Koukáš hněvivě. Hekata. Či nemám proč, vy drzé šeredy, jež s Makbethem zde drží besedy a hádanky a kejkle snují a věci smrti rozhodují ? Však mne, jež vašim kouzlům vládne a bez níž zloby není žádné, jste nevolaly k přispění a k slávě svého umění ? A co je horší: vše se dalo jen pro syna, jenž hoden málo” a zlý a zlostný, jako jiní, vše pro sebe, ne pro vás činí. Ted pryč a spravte chybu onu a u propasti Acheronu se jitrem sejdem. On v ten čas svůj osud přijde zví dat zas. Vy zaklínání uchystejte a vše, co k čárům třeba, mějte; já ve vzduch letím; v noční dobu dnes osudnou chci strojit zlobu. Před polednem čin velký zmohu: na měsícovém visí rohu z par krůpěj síly nevídané, ji chytnu, nežli k zemi skane. Ta přepuštěna mocí čar tak mamné duchy vzbudí z par, že klamem svým jej zmatou cele: v boj vyzve smrt i osud směle a bude doufat v sebeklamu nad moudrost, spásu, bázeň samu. A známo vám, bezpečný pych^100 že první vrah je smrtelných. (Hudba a zpěv za scénou: Pojil už k nám! Pojď už k nám!)^101 Slyš, volají. — Můj skřítek sedí, hle, ve mhavém oblaku a čeká mne. (Zmizí.) 1. čarodějnice. Pryč!—Pospěšme si; hned zas vrátí se. (Zmizejí.) Scéna šestá Forres. — Palác. (Vystoupí Lennox a jiný lord.) Lennox. Co dřív jsem pravil, jenom vystihlo myšlénky vaše; sudte o tom dál.^102 Já pouze dím, že věci podivné se daly tady: Dunkan dobrotivý byl želen Makbethem — vždyť mrtev byl! A čacký Banquo příliš pozdě vyjel; jejž, libo-li vám, Fleance zavraždil, neb Fleance prchnul: lidem neradno tak příliš pozdě na noc vyjíždět. Kdož mohl nemyslit, jak netvorně ten Malkolm jednal a ten Donalbain, že zavraždili otce dobrého ? Čin prokletý! — Jak trápil Makbetha! Či v svatém hněvu nerozsápal hned ty oba viníky, již obžerství se stali otroky a raby snu ? Zdaž bohatýrsky nejednáno v tom ? — A moudře též! — Neb které živoucí by srdce bývalo to nehnětlo, ty lidi tak to slyšet zapírat! Takž tedy, jak jsem řek, vše dobře sved; a věru myslím, kdyby pod zámkem ty oba Dunkanovy syny měl — jak, nebe dejž, jich míti nebude —, ti zvěděli by, co to znamená tak vraždit otce — a ten Fleance též! Však ticho; — neb že prostořeký byl a k tyranovu kvasu nepřišel, jak slyšet, Makduff upad v nemilost. — Či víte, pane, kam se uchýlil ? Lord. Syn Dunkanův, od něhož odjímá ten tyran, co mu rodem přísluší, u dvora anglického mešká teď a zbožný Edward^103 s takou milostí jej přijal tam, že zloba Štěstěny mu z důstojenství neubírá nic. Tam spěl i Makduff žádat o pomoc svatého krále, aby poslán byl Northumberland^104 a Siward bojovný, jichž pomocí (a toho nahoře, jenž zpečetí jich dílo) bychom znov svým stolům pokrm dali, nocím sen, při kvasech prosti nožů krvavých; by věrný hold jsme mohli skládat zas a důstojenství volna^105 přijímat, a vše, jak nyní z duše práhneme. A zprávou tou tak rozlítil se král, že chystá válku. Lennox. Poslal k Makduffovi ? Lord. Tak jest, a s rozhodným “Ne, pane, já!” jde zas, jak přišel, posel zamračen a bručí cos jak ten, kdo říci chce: “Té chvíle budeš jednou litovat, jež naložila mi tu odpověď.” Lennox. To věru může být mu výstrahou, by, co jen moudrost káže, zůstal dál. Kéž jakýs boží anděl doletěl tam na dvůr anglický a zvěstoval své poselství tam dřív, než přijde on, by rychlé požehnání vrátilo se záhy této naší otčině, tak trpící pod rukou prokletou! Lord. Mé modlitby se ubírejte s ním! (Odejdou.) JEDNÁNÍ ČTVRTÉ Scéna první Tmavá sluj. — Uprostřed vroucí kotel. — Hromobití. (Vystoupí tři čarodějnice.) 1. čarodějnice. Třikrát strakáč kocour mňouk. 2. čarodějnice. Třikrát^106 — a jednou ježek kvik. 3. čarodějnice. Zloboh^107 volá: Čas je, čas! 1. čarodějnice. Kolem kotle choď a choď, otrávený drob tam hoď. — Jednatřicet nocí, dnů ropucha jed líhla v snu pod kamenem jako led: v kotli první vař se hned! Všechny. Snahu spoj a práci zdvoj, ohni hoř a kotli stroj !^108 2. čarodějnice. Ledví hada z močálu škvař a vař se do valu, oko mločí, žabí prst, netopýří vlny hrst, jazyk psí a zmije hrot, osten, kterým slepýš bod, od ještěrky stehýnka, sejčka peruť lehýnká, čaromocné kouzlo stroj, v pekelný se lektvar spoj. Všechny. Snahu spoj a práci zdvoj, ohni vař a kotli stroj! 3. čarodějnice. Dračí štítky, vlčí zub, čarodějky vyschlý trup, od žraloka bachor, chřtán, bolehlav, jenž vykopán od nočního hledače, játra žida rouhače, kozí žluč a tisu prut, při měsíci uříznut, zpod zatmění než se blýsk, Turka nos a Huna^109 pysk, děcka prst, jež rdouseno, sotva na svět zrozeno, ve příkopu děvkou pustou, učiň jíchu vláčnou, hustou; k tomu tygřích útrob dej, s druhým v kotli zamíchej. Všechny. Snahu spoj a práci zdvoj, ohni hoř a kotli stroj! 2. čarodějnice. Opí krví ať to zchladne, pak je kouzlo silné, řádné. (Vystoupí Hekata.)^110 Hekata. Ó dobře, chválím práci vám i cíl, z vás každá zisku dostane svůj díl. A teď kolem kotle pějte, rejem vil a skřítků spějte, čárnou moc té směsi dejte! Hudba a zpěv: Černých, bílých, duchů rudých, šedých druž, míchej, míchej, míchej, kdo jen míchat můž. Kolem, kolem, jen to fič; zlobo sem a dobro pryč!^111 (Hekata ustoupí.) 2. čarodějnice. Prst mne svrbí, podle něho přichází sem něco zlého. (Klepání.) Zámku, povol sám, kdokoliv jde k nám! (Vystoupí Makbeth.) Makbeth. Vy skryté, černé stvůry půlnoci, co děláte zde ? Všechny. Dílo bez jména. Makbeth. Tím, k čemu znáte se, vás zaklínám, ať jakkoliv to zvíte, odpovězte! Ať odpoutáte větry, necháte je útočiti proti kostelům, ať rozkypěné vlny roztříští a pohltí, kde jaká pluje loď, ať metající^112 žito polehne, strom vyvrátí se, hradů cimbuří se zřítí vlastním strážcům na hlavy, ať témě paláců a pyramid se sváží k jejich vlastním základům, ať poklad zárodků vší přírody jest jedna změť, až sama záhuba tím ochuraví,^113 — odpovězte mi, nač ptám se vás! 1. čarodějnice. Mluv. 2. čarodějnice. Taž se. 3. čarodějnice. Odpovíme. 1. čarodějnice. Rci, zdali chceš to od nás uslyšet neb našich mistrů ? Makbeth. Zavolejte je; chci vidět je. 1. čarodějnice. Dolij krve od prasnice, jež svých devět snědla selat; tuk z vrahovy šibenice vybobtnalý v plamen nalij. Všechny. Přijď si, velký nebo malý, zjev se sám i co znáš dělat! (Zahřmění. — První zjevení : Ozbrojená hlava se zvedá.)^114 Makbeth. Rci, moci neznámá — 1. čarodějnice. Nech mluvit jej, on zná tvé myšlenky, ty nehlesej. Zjevení. Makbethe! Makbethe! Makbethe! Makduffa chraň se, théna z Fifu, slyš! — Mne pusťte. — Dosti již. (Zapadne.) Makbeth. Aťs cokoliv, za výstrahu tvou dík; vpads do strun bázně mé. — Jen slovo víc! 1. čarodějnice. Nedá si poroučet. —• Zde druhý jest, nad něho mocnější. (Zahřmění. — Zvedne se druhé zjevení : Krvavé dítě.) Zjevení. Makbethe! Makbethe! Makbethe! Makbeth. Tři uši kdybych měl, já slouchal bych. Zjevení. Bud smělý, rozhodný a krvavý; pro lidskou moc jen smích měj v odvetu, neb nikdo neublíží Makbethu, kdo z ženy narozen. (Zapadne.) Makbeth. Žij tedy, Makduffe, nač se tě bát ? Však dvakrát jistotu si ujistím a vezmu na to úpis osudu: Živ nebudeš, bych strachu bledému moh říct, že lže, a spáti hromu vzdor. (Zahřmění. — Zvedá se třetí zjevení : Korunované dítě se stromkem v ruce.) Co to — jež jako dítě královské se pozvedá a dětském na čele má kruh a vrchol moci vladařské ? Všechny. Jen slyš a nemluv nic. Zjevení. Měj srdce lví, bud hrdý, nedbanliv, kdo žehrá, zuří a kdo piklů chtiv; neb nikdy Makbeth nepodlehne, věz, než veliký se od Birnamu les v boj proti němu pohne útokem po dunsinanském chlumu vysokém. (Zapadne.) Makbeth. To nikdy nebude; kdo les můž hnát, kdo velet stromu z prsti kořen rvát ? Ó těchto dobrých zvěstí líbeznost! Šíj buřičská se nezvedne, až hvozd se zvedne birnamský, a Makbeth král do lhůty přírody živ bude dál, až času, smrtelnosti vzdá svůj dech. Však srdce moje buší, z věcí všech tu zvědět ještě: rcete (může-li vám tolik říci vaše umění), zdaž bude někdy plémě Banquovo též panovati v tomto království ? Všechny, Víc nechtěj vědět. Makbeth. Chci mít jistotu ! To odepřte a věčná kletba vám! Ať dozvím se... Proč kotel zapadá ? A co to slyším ? (Hudba rohů.) 1. čarodějnice. Zjevte se! 2. čarodějnice. Zjevte se! 3. čarodějnice. Zjevte se! Všechny. Ať váš zjev mu srdce žhněte; stíny přijďte — stíny jděte! (Osm králů jeden za druhým se objeví a přejde po jevišti. Poslední má v ruce zrcadlo. — Banquův duch za nimi.) Makbeth. Tys příliš duchu Banqua podoben. — Dolů! — Tvá koruna mi zžíhá zrak. A tvoje kadeře, ty druhé čelo, pod zlatým vínkem jsou jak prvního. A třetí jako ti. — Proč, ohavy, mně zjevujete to ? — A čtvrtý zas ? Ó, strňte oči! — Což se potáhne to pořadí až v soudného dne třesk ? A ještě ? — Sedmý ? — Nechci vidět víc. A k tomu osmý jde; má zrcadlo, jež mi jich ukazuje mnohem víc: a některé z nich vidím nesoucí dvě jablka a žezla trojitá. Zjev strašlivý! — Ted vidím, že to pravda; neb Banquo s vlasem krví slepeným se na mne usmívá a jako k svým k nim ukazuje. — Tedy je to tak ? — 1. čarodějnice. Vše, králi, tak. — Leč proč tu jen tak Makbeth stojí zaražen ? Nuž, sestry, rozveselte svým jej nejkrásnějším uměním. Na kouzlo mé vzduch zvuč a hřej, vy starodávný tančte rej, by říci moh ten velký král, že dobře se zde uvítal. (Hudba. — Čarodějnice tančí a zmizejí s Hekatou.) Makbeth. Kam poděly se ? — Pryč! V dnů seznamu bud na věky ta chvíle prokleta! Sem, ty tam venku! (Vystoupí Lennox.) Lennox. Co Vaše Milost ráčí poroučet ? Makbeth. Viděl jste čarodějky ? Lennox. Ne, můj pane. Makbeth. A nešly kolem vás ? Lennox. Ne, vskutku, pane. Makbeth. Mor na povětří, na němž vyjíždějí; a proklet každý, kdo jim víru dá! Já slyšel koně cválat. — Kdo tu jel ? Lennox. Dva nebo tři, můj pane; nesou zvěst, že Makduff do Anglicka uprchnul. Makbeth. Prch do Anglicka ? Lennox. Ano, pane můj. Makbeth (stranou). Mé strašné skutky, čase, předcházíš. Čin nedostihne záměr prchavý, když neudrží krok s ním zároveň. Od chvíle té mé duše prvenci též prvním skutkem budou ruky mé. A nyní hned, bych činem dovršil své myšlenky, co smyšleno, se staň! Hrad Makduffův chci rázem přepadnout, Fife uchvátit a ostřím ocele tam potřít ženu jeho, děti, vše, co nešťastno tak jeho rodem být. — To nebud blázna vychloubavá řeč, než vůle zchladne, vykoná to meč. Jen žádných zjevů víc! Kde jsou ti páni ? Provoďte mne k nim. (Odejdou.) Scéna druhá Fife. - Síň na hradě Makduffově. (Vystoupí lady Makduffová, hošík, její syn, a Ross.) Lady Makduffová. Co učinil, že prchnul ze země! Ross. Má paní, musíte mít strpení. Lady Makduffová. On neměl ho. — Byl útěk šílenstvím. Když skutky zrádci nedělají nás, náš strach to činí. Ross. Ani nevíte, zdaž jeho moudrost byla v tom, či strach. Lady Makduffová. Moudrost! Svou ženu, děti opustit, svůj dům, své hodnosti^115 — a na místě, sám odkud prchá ? — Nemiluje nás. On nemá citu přirozeného, neb střízlík ubohý, pták nejmenší, své mladé v hnízdě brání před sovou. Vše strach je u něho a láska nic. Tak malá též je moudrost v útěku, jenž běží proti všemu rozumu. Ross. Má drahá strýně, sebe kárejte;^116 váš choť je moudrý, soudný, šlechetný a nejlíp zná těch časů rozmary. Víc mluvit o tom nemám odvahy, však trudné doby jsou, kdy zrádci jsme a sami nevíme; kdy doslýcháme jen pověst o tom, co v nás budí děs, a to, co děsí, samo neznáme: však na moři se zlém a divokém jen potácíme — nevědouce kam.^117 Já loučím se, však brzo přijdu zas. Na nejhorším se věci zastaví, neb dojdou vrcholu, kde byly dřív. Můj strýčku hezounký, Bůh žehnej ti! Lady Makduffová. On otce má a přec je bez otce. Ross. Zde meškat —ještě budu bláhovým: mně stydno bude mého pohnutí a neutěším vás. — Tak sbohem již. (Odejde Ross.) Lady Makduffová. Můj hošíku, tvůj otec mrtev jest; a co si počneš teď, jak budeš živ ? Syn. Jak ptáci, matko. Lady Makduffová. Od červů a much ? Syn. Já myslím, kde co najdu; oni též tak živi jsou. Lady Makduffová. Ty ptáčku, chuděrko, ty nebál bys se lepu, sítí, poklopky ni ok ? Syn. Proč, matičko, se bát ? — Na ptáky chuděrky se nelíčí. A otec není mrtev, mluv, co chceš. Lady Makduffová. Ba mrtev jest. — Jak najdeš otce zas ? Syn. A jakpak ty zas najdeš manžela ? Lady Makduffová. Na každém trhu dvacet koupím jich. Syn. To koupíš, abys prodala je zas. — Lady Makduffová. Ty mluvíš, co ti jenom stačí vtip, a na tvůj věk to věru vtipné dost. Syn. A otec můj byl zrádce, matičko ? Lady Makduffová. To byl. Syn. Co je to zrádce ? Lady Makduffová. Aj, někdo, který přísahá a lže. Syn. A všichni zrádci jsou, kdo činí tak ? Lady Makduffová. Ten, kdo to činí, každý zrádcem jest a musí býti za to oběšen. Syn. A musí býti každý oběšen, kdo přísahá a lže ? Lady Makduffová. Každý. Syn. Kdo je musí věšet ? Lady Makduffová. Aj, lidé počestní. Syn. Tedy jsou ti lháři a přísahači blázni; neboť lhářů a přísahačů je tolik, že by mohli poprati lidi počestné a zvěšeti je. Lady Makduffová. Pomoz ti Bůh, ty ubohá opičko! Ale jak jen zas dostaneš otce ? Syn. Kdyby byl mrtev, plakala bys pro něho; kdybys neplakala, bylo by to dobré znamení, že budu míti brzo otce nového. Lady Makduffová. Ubohý žvatlale, jak to mluvíš! (Vystoupí posel.) Posel. Bůh s vámi, krásná paní — Ač vám cizí, znám dobře vaši vzácnou šlechetnost. Vám tuším hrozí blízké nebezpečí, a smí-li raditi vám prostý muž, zde nemeškejte — pryč i s dítkami! Je nelidské to, vím, tak lekat vás, však bylo by to podlou krutostí vám nedat výstrahu před ještě horším,^118 co až tak z příliš blízka hrozí vám. Bůh ochraň vás! Já sobě netroufám zde meškat déle. (Odejde posel.) Lady Makduffová. Kam se utéci ? Já neublížila jsem nikomu. Však vím, jsem na tom světě vezdejším, kde ubližovat často chvalno jest a dobro činit pokládá se někdy za nebezpečné jenom bláznovství. Ó běda, proč se tedy utíkám k té ženské obraně, si říkajíc, že neublížila jsem nikomu ? Jaké to tváře ? (Vystoupí vrahové.) Vrah. Kde je váš muž ? Lady Makduffová. Já doufám, v místě ne tak nesvatém, kde by jej stihnout mohl kdos jak ty. 1. vrah. Je zrádce. Syn. Lžeš, ty lotře huňatá! 1. vrah. Co, vajíčko! (Bodne jej.) Ty jikro zrádcovská! Syn. Zabil mne, matko! Utec, prosím tě! (Zemře.) Lady Makduffová (prchá volajíc). Vražda! Vražda! (Vrahové za ní.) Scéna třetí Anglicko. — Před královským palácem. (Vystoupí Malkolm a Makduff.) Malkolm. Kdes osamělé najděm zátiší a z truchlých prsou se tam vyplačme. Makduff. Spíš pevně chopme smrtonosný meč a jako dobří muži obraňme svou kleslou vlast. — Co den se ozývá kvil nových vdov, křik nových sirotků a nové strasti bijou nebi v tvář, že duní ozvěnou, jak cítilo by se Skotskem a skřekem bolesti by úpělo. Malkolm. Co věřím, opláču; co znám, v to věřím; a co mohu, chci, až přáti bude doba, napravit. Co mluvil jste, můž pravdou býti — snad. Ten tyran, jehož pouhé jméno již nám zjitří jazyk, kdys byl pokládán za poctivce a vy jste ho měl rád; vás ještě nezasáhnul. — Já jsem mlád, však něco přece byste vysloužil snad u něho skrz mne; — a moudro jest dát v oběť jehně slabé, nevinné, by usmířil se rozhněvaný bůh. Makduff. Já nejsem zrádný. Malkolm. Ale Makbeth jest. I dobrá, ušlechtilá povaha můž couvnouti před vůlí královskou. Však odpusťte; — co jste, mé myšlenky nemohou změniti: jsouť andělé světlými přec, ač nejsvětlejší pad, a byť i všecky věci šeredné tvář dobra nosily, přec dobro vždy jen jako dobro musí vypadat. Makduff. Já pozbyl naděje. Malkolm. Snad právě tam, kde já jsem našel pochybnosti své. Proč kvapně tak^119 jste ženu opustil a dítky, ony vzácné pohnutky a silná pouta lásky, aniž jim jste sbohem dal ? — Má podezření jen si prosím za pohanu neberte: má bezpečnost je v nich. — Vy spravedliv snad jste i přes všecko, co myslím já. Makduff. Ó krvácej, má vlasti ubohá! Ted, velké násilnictví, upevni svůj základ bezpečně, neb šlechetnost již nemá odvahy tě zadržet; — čiň křivdy své, máš právo zjištěné!^120 Bud sbohem, kníže! — Já bych nechtěl být tím lotrem, za něhož mne pokládáš, za všechen prostor, jejž ten ukrutník má ve spárech a Východ bohatý když byl by nádavkem. Malkolm. Vám urážkou to nebudiž, já nemluvil jsem tak jen z pouhé bázně před vámi; jen mním, že naše země klesá pod jařmem, že pláče, krvácí a každý den bod nový k jejím ránám přidává. — Ba myslím dokonce, za právo mé že mnohá ruka by se pozvedla; i tedy přívětivé Anglicko mi skýtá chrabrých mužů tisíce: leč přes vše to, na hlavu tyrana až jednou šlápnu neb ji ponesu na hrotu meče, vlast má ubohá víc nepravostí uvidí než dřív, víc utrpí a různěji než kdy tím, který přijde. Makduff. Kdože by on byl ? Malkolm. Sám sebe myslím, na kterémž, jak vím, druh každé neřesti je vrouben tak, že až se ujmou, černý Makbeth zdát se bude čist jak sníh a ubohá jej říše za beránka bude mít u porovnání s nezměrném vin mých. Makduff. Ni v ternech strašných pekel nemůže být ďábla v zlobách prokletějšího nad Makbetha. Malkolm. Vím, krvelačný jest, Istný, lakotný a chlipný, úskočný a prchlý, zlomyslný, páchnoucí po každém hříchu, který jméno má; však rozkošnictví mé je bezedné, a vaše ženy, dcery, matrony i dívky nemohly by vyplnit mých tužeb prohlubeň; a chtíče mé by přeskočily každou překážku, jež stavěla by se mé vůli vzdor. Jest lepší Makbeth, než aby kdy vlád kdos takový. Makduff. Ba krutovládou zlou jest ve přírodě chtivost zbujnělá; trůn šťastný uprazdňuje předčasně a mnoho králů k pádu přivedla. Přec, nebojte se vzít, co vaše jest: své choutky hojně sytit můžete a chladným zdát se přec a klamat svět. Dost ochotných též u nás máme žen a taký sup být ve vás nemůže, by tolik zhltil jich, co velkosti se vzdají samy, nalézajíce ji volnou tak.^121 Malkolm. Jest kromě toho též v mých nezřízených citech lakotnost tak hltavá, že kdybych králem byl, já pro statky bych vraždil velmože, těch poklad, jiných zas bych žádal dům, a čím více bych měl, co kořením jen více tím by drážděn byl můj hlad; tak bezprávné že osnoval bych pře všem poctivcům a dobrým lidem vzdor, je niče pro jich zboží. Makduff. Lakotnost již vězí hloub, má kořen zhoubnější nad žádostivost létem bující:^122 to meč, jímž mnohý našich králů zbit. Však nebojte se, skotské úrody dost nasytí vás tím, co vaše jest. Vše to je snesitelno, zváží-li se s ctnostmi jinými. Malkolm. Všech postrádám. A o ctnostech, jež králů ozdobou, tož spravedlnost, mírnost, pravdivost a štědrost, stálost, milosrdenství, pokora, zbožnost, pevnost, odvaha a trpělivost,^123 — nemám potuchy; leč pln jsem odrůd každé neřesti a každou mnohým pášu způsobem. Ba kdybych moc jen měl, já svornosti bych sladké mléko vylil do pekel, klid světa vzbouřil bych a ztroskotal vší země jednotu. Makduff. Ó Skotsko! Skotsko! Malkolm. Jest hoden vládnouti kdos takový ? Nuž, mluvte sám; já jsem, co řekl jsem. Makduff. On hoden vládnout! — Není hoden žít! Ó lide nešťastný, jejž bezprávný má v moci tyran s žezlem krvavým, kdy opět spásné dny své uvidíš, an tvého trůnu nejpravější syn na vlastní přiznání zde stojí klet a vlastnímu se rodu urouhá ? Tvůj světlý otec byl tak svatý král, a královna, jež tebe zrodila, víc na kolenou dlíc než na nohou, dnem každým, který žila, zmírala. Bud sbohem! — Neřesti, jichž viníš se, mne hnaly ze Skotska. — Ó srdce mé, tvá naděj končí zde. Malkolm. Slyš, Makduffe, ten čacký zápal, děcko neviny, z mé duše setřel černou pochybnost a se ctí tvou a opravdovostí mou mysl smířil. — Makbeth ďábelský mne hleděl mnohým takým úskokem v svou dostat moc a moudrost rozvážná mi bére ukvapenou důvěru. Bůh mezi tebou soudcem bud a mnou; — neb do tvé vůle oddávám se teď a odříkám se příhan všech a skvrn, jichž vinil jsem se, — jsouť mi cizí vše. Já dosaváde ženy nepoznal, já křivě nepřísahal, sotva chtěl jsem to, co mé, já slibu nezrušil a ďábla bych ni ďáblu nezradil; mne-pravda těšila jak život sám, a nařknuv sebe, ponejprv jsem lhal. Co vpravdě jsem, je tvé — a nešťastné mé vlasti náleží, kam dříve již, než ty jsi přišel, Siward, starý rek, a deset tisíc chrabrých mužů s ním v boj hotových se dalo na pochod. Teď půjdem též a štěstí budiž nám tak příznivo jak naše svatá věc. Proč mlčíte ? Makduff. Tak nevítané věci a vítané jest těžko smířit hned. (Vystoupí lékař.) Malkolm. Již dobře; pozděj více. — Prosím vás, král vychází ? Lékař. Tak jest a ubohých tam čeká dav na jeho léčení. Jich neduh vědy velkým úsilím všem vzdoruje, leč jeho dotknutím — neb takou svatost nebe vložilo mu do ruky — se pozdravují hned. Malkolm. Dík, doktore. (Lékař odejde.) Makduff. Kterou to nemoc myslí ? Malkolm. Zvou vůbec královským to neduhem.^124 A zázračný má dar ten dobrý král, jejž často, zde co meškám v Anglicku, jsem vídal u něho. — Jak od nebes jej vyprošuje, nejlépe ví sám: však lidi, navštívené podivně, vše opuchlé a vředy pokryté, že žalostno se na ně podívat a u nichž lékař zoufá, — vyhojí, jim zlatý peníz na krk pověsiv se zbožnou modlitbou. — A říká se, že zůstaví i trůnu dědicům to požehnání nemoc léčící. A k této divné moci od nebes i dar má prorocký a různých víc na jeho trůnu požehnání lpí, jež hlásají, že milosti je pln. (Vystoupí Ross.) Makduff. Kdo přichází to sem ? Malkolm. To rodák náš^125; však nemohu jej poznati, kdo jest. Makduff. Můj vždycky milý strýce, vítám vás. Malkolm. Teď poznávám jej. — Záhy dobrý Bůh vše odstraň, co nás dělá cizinci! Ross. Tak staň se, amen. Makduff. Stojí Skotsko tam, kde stávalo ? Ross. Ach, země nešťastná, až ustrašena samu sebe znát! Ne matkou víc, však hrobem nám ta zem, kde nikoho, krom nevědoucích nic, ni jednou nespatříš se usmáti, kde vzdechy, úpění a výkřiky, jež rozrývají vzduch, jen vůkol zní, však nikdo nedbá jich; kde divý bol se pouze všedním rozčilením zdá, a mrtvému když zvoní hodinku, se sotva někdo zeptá: Komu to ? — Kde život dobrých lidí hyne dřív než kytice za jejich kloboukem a dřív se umírá, než zastůně. Makduff. Ó zvěsti výrazná a pravdivá až přespříliš! Malkolm. A která jest ta nejnovější strast ? Ross. Ta, která starou jest jen hodinu, již toho vysyčí,^126 kdo nese ji; neb novou rodí každá minuta. Makduff. Má žena — jak se má ? Ross. Té dobře jest. Makduff. A všechny moje dítky ? Ross. Dobře též. Makduff. Ten ukrutník jich pokoj nerušil ?^127 Ross. Ne; — všichni byli v svatém pokoji, když jsem je opouštěl. Makduff. Jen nebučíte tak skoupý na slovo. — Jak daří se ? Ross. Když vyjel jsem, bych přinesl tu zvěst — již těžce nesl jsem —, šly pověsti, že do pole vtrh mnohý statný muž, což víře podobno se zdá tím spíš, an tyran s vojskem svým je na nohou. Ted k pomoci je doba příhodná, váš zrak by v Skotsku stvořil vojíny a ženy hnal by v boj, by setřásly ty hrozné trýzně. Malkolm. Bud jim útěchou, že jdeme již; neb dobré Anglicko nám statečného dalo Siwarda a deset tisíc bojovníků s ním. Ba lepšího a zkušenějšího žeť reka není v celém křesťanstvu. Ross. Kéž na tu útěchu bych odvětit moh také útěchou; — však slova mám, jež měla by se houknout do pouště, kde lidský sluch by nezachytil jich. Makduff. A o co jde tu ? — O věc obecnou, anebo je to osobní jen strast, jež jediným jen prsoum náleží ? Ross. Kde duše poctivá, ten sdílí bol, ač hlavní podíl náleží jen vám. Makduff. Když můj to žal, mně dejte, co je mé,^128 a mluvte rychle. Ross. Nuže, ať váš sluch můj jazyk nezatratí na věky, neb nejtěžším jej zvukem naplní, jejž kdy byl slyšel. Makduff. Tušit začínám. Ross. Váš hrad byl přepaden a manželka a dítky vaše krutě pobity; jak, vyprávět, by znamenalo jen klást na kupu těch povražděných srn^129 i vaši mrtvolu. Malkolm. Ó nebesa! Slyš, muži, — tak jen klobouk do čela si nestahuj — dej slova bolesti! Žal nemluvící v přetížení běd jen šeptá srdci, aby puklo hned.^130 Makduff. Mé dítky též ? Ross. Choť, dítky, čeleď, vše, co dopadli. Makduff. A já byl od nich pryč! Má žena zavražděna též ? Ross. Já řek. Malkolm. Jen utište se: — z velké pomsty své lék chystejme na smrtelný ten bol. Makduff. On nemá dítek.^131 — Moje miláčky že všecky ? — Jak! — Je všecky, řekl jste ? Ó luňák pekelný! — Je všecky ? — Aj, má všecka drobná, hezká kuřátka i jejich matku v jeden podlý ráz ? Malkolm. Již neste to jak muž. Makduff. To ponesu; leč také cítit musím to jak muž. — Vždyť nemohu si nevzpomenout přec, že byly jednou věci takové mně drahé tak! — A nebe na to vše se dívalo a při nich nestálo ? Za tebe padly, hříšný Makduffe! Jak bídný jsem! — Ne za své vlastní viny, leč za moje jich duše zvražděny. — Teď, nebe, dej jim klid! Malkolm. To kámen buď, jenž nabrousí váš meč. Váš zármutek se obrať v hněv a srdce neotup, jen rozplameň je víc. Makduff. A já jsem hrát moh^132 úkol ženy svýma očima a šermovati chlubným jazykem! — Však, dobrotivé nebe, ukráti už každý průtah, postav tváří v tvář mě tomu ďáblu Skotska; — na dosah jej meče postav mi, a ujde-li, pak odpusťtež mu také nebesa! Malkolm. To mužně zní. — Teď pojďme ke králi. Voj náš jest pohotově, nezbývá než rozloučit se. Makbeth zralý jest ku sklácení a nebes mocnosti již hotují se svými nástroji. Své srdce utěšte, jak možno jen; to dlouhá noc, jež nenajde si den. (Odejdou.) JEDNÁNÍ PÁTÉ Scéna první Dunsinane. — Předsíň na hradě. (Vystoupí lékař a dvorní dáma.) Lékař. Dvě noci jsem už tady probděl u vás, ale ničeho nemohu pozorovati, co by potvrzovalo pravdu vašeho vypravování. Kdy to bylo posledně, co obcházela ? Dáma. Co Jeho Milost král vytrhl do pole, vídám ji, jak vstává z postele, hodí na sebe noční šat, odmyká stolek, vyndá papír, složí jej, píše, přečte to, potom zapečetí a vrátí se opět na lože. A přece po celý ten čas co nejpevněji spí. Lékař. Toť velká porušenost v přírodě; touž dobou užívati dobrodiní spánku a konati vše jako ve bdění! — V tom dřímotném neklidu — kromě toho, že chodila a ty druhé věci dělala — co slyšela jste kdy, že mluvila ? Dáma. To, pane, co nechci po ní opakovati. Lékař. Mně můžete, a jest nanejvýše radno, abyste tak učinila. Dáma. Ani vám, ani komu jinému, pokud nemám svědka, jenž by dotvrdil mou řeč. (Vystoupí lady Makbethová se svící.) Hleďte! — Zde přichází! — Navlas tak, jak chodívá, a jako že jsem živa, pevně spí. Pozorujte ji; —• pojďte blíže.^133 Lékař. Jak přišla k tomu světlu ? Dáma. To stálo u ní; má ustavičně rozsvíceno; tak si to poručila. Lékař. Má oči otevřené, vidíte ? Dáma. Ano, ale jich cit jest zavřen. Lékař. Co to dělá teď ? Podívejte se, jak si mne ruce. Dáma. To tak obyčejně dělává, zrovna jako by si ruce myla. Někdy jsem ji viděla dělati to stále a stále celou čtvrt hodiny. Lady Makbethová. Ještě tady skvrna. Lékař. Slyšte, mluví. Zapíšu si, co povídá, abych to zachoval lépe v paměti. Lady Makbethová. Pryč, skvrno prokletá! — Pryč, povídám! — Jedna, dvě — tak — teď je čas to vykonat. — Peklo je šeré! — Fi, můj choti, — fi! — vojín, a bát se ? — Co se potřebujem bát, že kdo to ví, když mocni jsme a nikdo nemůže nás volat k zodpovědnosti ? — Přec, kdo by si byl pomyslil, že ten stařec má tolik krve v sobě! Lékař. Slyšíte to ? Lady Makbethová. Thén z Fifu měl ženu; — kde je teď? — Jak — což ty ruce nikdy čistý nebudou ? Nic o tom dál,^124 můj muži, nic o tom dál; — ty všecko zmaříš tou svou vytřeštěností. Lékař. Jděte již, jděte,^135 — zvěděla jste, co jste neměla. Dáma. Ona mluvila, co neměla, tím jsem jista. Jenom v nebi je vědomo, co ona ví. Lady Makbethová. Ještě zde to páchne krví; všechny vůně arabské nenapustí^136 tuto malou ruku. — Oh! oh! oh! Lékař. Jaký to byl vzdech! To srdce je krutě ztíženo. Dáma. Já nechtěla bych míti v prsou takové srdce za vznešenost celé její osoby. Lékař. Dobře, dobře, dobře — Dáma. Dejž Bůh, pane, aby bylo! Lékař. Ta choroba jest nad mou zkušenost. — Ale znal jsem lidi, kteří chodili ve spaní a zemřeli svatě ve svých postelích. Lady Makbethová. Umyjte si ruce; oblecte noční šat; nebuďte tak bled. — Vždyť vám to ještě jednou povídám, že je Banquo pochován; on nemůže z hrobu ven. Lékař. Tedy tak ?- - Lady Makbethová. Na lože, na lože! Někdo klepá na vrata. Pojď, pojď, pojď, pojď, podej mi ruku! Co stalo, stalo se. — Na lože, na lože, na lože. (Odejde lady Makbethová.) Lékař. Půjde si teď lehnout ? Dáma. Hned. Lékař. Vzduch plný šepotů je šeredných: — netvorné skutky nepřirozené též rodí choroby. — Duch zločinný i němým polštářům svůj zjeví taj: víc kněze třeba jí než lékaře. — Bůh odpustiž nám všem! — Ji střežte jen; vše odstraňte, čím ublížit si může, a ještě tak^137 ji z očí nepusťte. Již dobrou noc! — Mou mysl pohnutím a oči naplnila strnutím. Já přemýšlím — však mluvit netroufám si. Dáma. Vám, dobrý doktore, též dobrou noc. (Odejdou.) Scéna druhá Krajina u Dunsinanu. (Bubny a prapory. — Vystoupí Menteith, Caithness, Angus, Lennox a vojsko.) Menteith. Voj anglický se blíží; v čele jich jest Malkolm se svým ujcem Siwardem a statný Makduff. — Pomsta hoří v nich, neb jejich svatá věc by dohnala v boj krvavý a vřavu válečnou i toho, kdo už světu odumřel. Angus. U birnamského lesa stihnem je; tou cestou táhnou. Caithness. Známo někomu, zdaž také Donalbain je s bratrem svým ? Lennox. Vím bezpečně, že není. Soupis mám všech šlechticů; jest Siwardův tam syn a mnohý holobradý jinošík, jenž ponejprv chce mužnost osvědčit. Menteith. Co dělá tyran ? Caithness. Velký Dunsinane si pevně hradí. — Jedni hlásají, že šílen jest, a jiní, od kterých jest méně nenáviděn, říkají, že rekovná to v něm je zuřivost. Však jisto jest: svou rozrušenou věc už nemůž sevřít kázně obručí.^138 Angus. Teď cítí, jak ty tajné vraždy lpí mu na rukách; teď vzpoura v každý mžik mu věrolomnost vrhá do tváře. Ti, kterým velí, poslouchají ho jen z poručení, z lásky v praničem. Ted cítí na sobě svou důstojnost tak chabě viset, jako obrův plášť na trpaslíku visí zloději. Menteith. Kdož tedy jeho smysly ztrhané^139 by káral, že se děsí, vzpírají, když vše, co v něm jest, zatracuje se jen proto, že tam jest ? Caithness. Nuž kupředu; — svůj nesme hold, kam vpravdě náleží; vstříc pojďme lékaři, jenž uzdraví teď churavící dobro obecné, a vyceďme do léku otčiny s ním každou krůpěji. Lennox. Neb tolik jen, co třeba, aby královský náš květ se porosil a sveřep ulil^140 hned. Ted dále k Birnamu! (Odejdou pochodem.) Scéna třetí Dunsinane. — Síň na hradě. (Vystoupí Makbeth, lékař a družina.) Makbeth. Už dost těch zpráv! — Ať všichni uprchnou: než k Dunsinanu hne se útokem les birnamský, mne bázeň neschvátí! Ten chlapec Malkolm, — co mi do něho ? Či nebyl zrozen ženou ? — Duchové, již znají příští dějstva smrtelných, mi řekli tak: “Strach neměj, Makbethe, neb nikdo, jenž byl ženou narozen, nebude míti moci nad tebou.” Tož utíkejte, zrádní thénové, a kvaste s anglickými hýřily^141: to srdce zde a ducha, jenž mne nese, neschvátí pochyba, strach neotřese. (Vystoupí sloužící.) Kéž ďábel v pekle tebe načernil, ty padouchu se smetanovou tváří! Kdes vzal ten husí pohled ? Sloužící. Na deset tisíc — Makbeth. Husí, ničemo ? Sloužící. Ne, vojáků — Makbeth. Jdi poštípat si tvář a strach svůj na červeno přebarvi, ty chlapče s játry liliovými!^142 Jaké to vojsko, blázne vychrtlá ? Mor na tvou duši! Ten tvůj obličej jak plátno bílý k strachu nabádá. Mluv, chlape s tváří syrovátkovou, — jaké to vojsko ? Sloužící. Angličané, prosím. Makbeth. Klid se mi pryč s tou tváří! — (Odejde sloužící.) Seytone! Mně srdce usedá, když vidím, jak — Seytone, pravím! — Tímto útokem bud navždy okřeju, či padnu vraz. Já živ byl dlouho dost! — Má cesta žití se ztrácí v suchém, žlutém lupení;^143 a to, co provázet má starý věk, čest, láska, poslušnost a přátel řad, já čekat nemohu, leč v místě jich jen kletby, nehlasné, však hluboké, čest ústy vzdávanou, dech, který by to srdce ochuzené rádo tak jim vrátilo, však neodváží se.^144 Seytone! — (Vystoupí Seyton.) Seyton. Co ráčí Vaše Milost poroučet ? Makbeth. Co nového je dál ? Seyton. Vše stvrzeno, co hlášeno vám bylo, pane můj. Makbeth. Chci bojovat, až maso z hnátů mých mi osekají! — Dej mi brnění. Seyton. Ještě ho netřeba. Makbeth. Já chci je vzít. Víc jízdy rozešli, kraj obhlédni a oběs ty, kdož mluví o strachu. Mé brnění mi podej. — Doktore! Co dělá nemocná ? Lékař. Ne, pane můj, tak nemocná, jak stále trápena od hrnoucích se na ni přízraků, jež klid jí berou. Makbeth. Z toho vyléč ji. — Nemůžeš pomoct mysli churavé, strast vkořeněnou vyrvat z paměti, trud vymazati v mozek vepsaný a sladkým protijedem nějakým, jenž budí zapomnění, očistit hrud sevřenou^145 od zhoubné látky té, jež tíží na srdci ? Lékař. V tom nemocný si musí pomoct sám. Makbeth. Hoď psům své letkvary; já nechci jich. Pojď, dej mi brnění; mou berlu^146 sem. A vyšli, Seytone... Ti thénové ode mne utíkají, doktore! Spěš, rychle. — Kdybys mohl, doktore, tak prozkoumati vodu^147 říše mé a nalézt její neduh, pročistit ji zas na pevné zdraví bývalé, já tleskal bych ti, až by ozvěna se vzbudila a tleskala ti zas. (K Seytonovi.) To strhni, pravím.^148 Neznáš, doktore, jaká by reveň, senná, čistidlo ty Angličany odsud vymetla ? Či slyšels o nich ? Lékař. Ano, pane můj, z královských vašich příprav slyšíme tak o nich něco. Makbeth (k Seytonovi). Za mnou přines to. — Před zmarem, smrtí hrud mám obrněnu, les birnamský než hne se k Dunsinanu! Lékař (stranou). Než v Dunsinanu, raděj byl bych kde! Zisk věru by mne nezadržel zde. (Odejdou.) Scéna čtrvtá Krajina blíže birnamského lesa. (Bubny a prapory. — Vystoupí Malkolm, starý Siward, jeho syn, Makduff, Menteith, Caithness, Angus, Lennox, Ross a vojsko na pochodu?) Malkolm. Já doufám, strýcové, že blízko den, kdy ložnice zas budou bezpečny. Menteith. V tom žádných pochybností nemáme. Siward. Jaký to les tam leží před námi ? Menteith. Hvozd birnamský. Malkolm. Ať každý bojovník si utne suk a nese před sebou: tak vojska svého počet zakryjem a zvědy oklamem.^149 Vojíni. Tak stane se. Siward. Nic nedoslécháme, než násilník, až příliš troufalý, že stále jen se drží v Dunsinanu a že tam chce vytrvati, až jej oblehnem. Malkolm. Toť jeho nejpevnější naděje; neb všichni, kde se možnost naskytla, ať velcí, prostí, už se vzbouřili a z donucení jen mu slouží ti, jichž srdce také již jsou vzdálena. Makduff. Svůj spravedlivý soud teď odložme, až čin jej dovrší, a odějme se v pilnost válečnou. Siward. Čas blíží se, jenž určitě nám poví v účtu svém, co svým zvát máme a co dluhujem. Vše domysly jen vratkou naděj budí, jen rány meče jistě na osudí^150 věc rozhodnou. A vzhůru tedy — v boj! (Odejdou pochodem.) Scéna pátá Dunsinane. — Na hradě. (Vystoupí s bubny a prapory Makbeth, Seyton a vojsko.) Makbeth. Na hradbách venku vztyčte prapory! A naším heslem bud jak dosud “Jdou".^151 Náš hrad svou pevností se vysměje jich obléhání; — ať tu doleží, až hlad a dna je stráví. — Kdyby těch, kdož s námi měli jít, tam nebylo, my směle bychom bradou proti bradě jim vyšli vstříc a domů hnali je. (Nářek žen za scénou.) Jaký to povyk? Seyton. To ženy kvílí, dobrý pane můj. (Odejde.) Makbeth. Já skoro zapomněl, jak chutná strach. Byl čas, že moje smysly projel mráz, když noční zazněl skřek, a vlasy mé se zvedaly při bajce děsivé a chvěly se, jak byl by život v nich. — Já hrůz už nasytil se vršito; děs, soudruh myšlenek mých vražedných, mnou nehne více. (Vrátí se Seyton.) — Proč byl nářek ten ? Seyton. Můj pane, královna je nebožka. Makbeth. To mohla také umřít později!^152 — Pak byl by čas na slovo takové. Zítra a zítra, zítra —• vleče se tím krokem titěrným v den ode dne až do poslední časů^153 slabiky, a všichni naši dnové včerejší svítili báznům k smrti trouchnivé. Již zhasni, malá svíce, zhasni již! Jest život jenom putující stín, jen herec ubohý, jenž chvíli svou si vykračuje, řádí na prknech a potom o něm neslyší se víc. To povídka, již vypravuje blb, jen hluk a vřava, neznačící nic. — (Vystoupí posel.) Tys přišel užít svého jazyku; co máš, mluv rychle. Posel. Pane vznešený, já měl bych vyřídit, co viděl jsem, však nevím, jak to říci. — Makbeth. Nuže, mluv! Posel. Jak na pahorku stál jsem na stráži, já hleděl k Birnamu a hle, v ten mžik se zdálo mi, že počal se les hýbat. Makbeth. Lžeš, otroku ! Posel. Váš hněv mne zasáhni, když vpravdě tak to není. — Na hodinu je vidět můžete, jak blíží se. — Jak pravím — jdoucí les. Makbeth. To lež-li jest, dám na nejbližší strom tě pověsit a živ tam vis, až hlad tě vysuší. A pravdu mluvíš-li, mně jedno jest, když také se mnou totéž uděláš. Má víra kolísá^164 a začínám již tušit obojetnost ďáblovu, jenž pravdomluvně lhal: “Ty neboj se, les birnamský než přijde-k Dunsinanu.” — A k Dunsinanu les teď přichází. Vše do zbraně! Vše do zbraně a ven! A pravda-li, co ten zde vyzvání,^155 zde není útěku ni meškání. — Já začínám už slunce míti dost a chtěl bych, svět by západ v nicotnost. Zvoň poplach! — Větře, duj! Vše zhouba zkruš! Chci aspoň zemřít v brnění jak muž. (Odejdou.) Scéna šestá Dunsinane. — Před hradem. (Bubny a prapory. — Vystoupí Malkolm, starý Siward, Makduff atd. a jejich vojsko s větvemi.) Malkolm. Jsme blízko dost a štíty listnaté již odhoďte a zjevte se, jak jste. Vy, strýce můj, a rytířský váš syn boj zahájíte prvním útokem, a my a čacký Makduff podniknem, co ještě potom zbude vykonat dle rady válečné. Siward. Ted sbohem již. — Voj tyranův jen dopadnem-li dnes, ať biti jsme za každý chabý tes. Makduff. Vše naše polnice ať promluví a hlubým dechem zabřeskněte plání ti krve poslové a umírání. (Odejdou.) Scéna sedmá Jinde na bojišti. (Hluk bitevní. — Vystoupí Makbeth.) Makbeth. Mne přivázali tady ke kůlu; a nelze prchnout, ale musím rvát se jak medvěd s hafany až do konce. — A kdož je ten, kdo z ženy nezrozen ? Jen toho se mi bát, neb nikoho. (Vystoupí mladý Siward.) Mladý Siward. Tvé jméno ? Makbeth. Zděsí tě je uslyšet. Mladý Siward. Ne! — Třeba žehlo ještě rezavěj než kterékoliv z výhně pekelné. Makbeth. Mé jméno Makbeth. Mladý Siward. Nemůž ďábel sám zvuk ohavnější v sluch můj vyslovit. Makbeth. Ni hrůznější. Mladý Siward. Lžeš,^156 hnusný tyrane! Já dokážu ti mečem svým, že lžeš. (Bojují. Mladý Siward padne.) Makbeth. Byls z ženy narozen! — Mně k smíchu meč a zbraň, jež vytasena od člověka, jejž porodila žena. (Odejde.) (Hluk bitevní. — Vystoupí Makduff.) Makduff. Tam hlomoz jest: — zjev tvář svou, tyrane! A jsi-li zabit, ne však rukou mou, mé ženy a mých dítek duchové mne budou věčně pronásledovat. Ty bídné Kerny vraždit nemohu, jichž paže najaty, by nesly zbraň.^157 Bud tebe, Makbethe, neb zastrčím bez jediného zubu, bez činu, svůj meč zas do pochvy. — Tam měl by být! Neb velký třeskot zbraně hlásí, kdos že tam je z největších; — kéž najdu jej! Jen to chci, Štěstěno, víc nežádám. (Odejde. — Hluk bitevní.) (Vystoupí Malkolm a starý Siward.) Siward. Tou cestou, pane; — hrad se lehko vzdal; lid tyranův na obou válčí stranách a thénové se bijou statečně. Den skoro vaším^158 jest a málo jen už práce zbývá. Malkolm. Mnozí z nepřátel se bijou s námi pouze na oko. Siward. Již, pane, vstupte na hrad. (Odejdou. — Hluk bitevní.) Scéna osmá Jinde na bojišti. (Vystoupí Makbeth.) Makbeth. Proč na římského blázna^159 bych si hrál a zmíral vlastním mečem, dokud zřím kol životy, kde rány sedí líp ? (Vystoupí Makduff.) Makduff. Stůj, stůj, pse pekelný! Makbeth. Já z lidí všech se jedinému tobě vyhýbal; pryč, zpátky! — Duše má už přílišně je krví tvého rodu ztížena. Makduff. Sám nemám slov, můj hlas je v meči mém, ty lotře, krvavější nad výraz. (Bojují.) Makbeth. Tvé úsilí je marné; zrovna tak vzduch nezranitelný bys roztít moh svým ostrým mečem jako zranit mne. Do lebek tesej poranitelných; můj život, chráněn kouzlem, nepoddá se nikomu, kdo z ženy narozen. Makduff. Tož zoufej nad svým kouzlem! A ten duch, v jehož jsi službách byl až dosavad, ať řekne ti, že Makduff předčasně byl z lůna matky svojí vyříznut. Makbeth. Bud proklet jazyk, jenž to povídá, neb zchromil lepší část mé mužnosti! A nevěřte těm ďáblům kejklířským, již mrzce s námi kupčí dvojsmyslem, slib sluchu dodrží a poruší jej naší nadějí. — Já s tebou bít se nechci. Makduff.Tedy vzdej se, zbabělce, a živ bud dále světu na odiv. My dáme tě jak vzácné netvory si na žerd namalovat s nápisem: “Zde vidět tyrana.” Makbeth. Já nevzdám se, bych líbal zem pod nohou Malkolma a štván byl kletbou lůzy všeliké. Les birnamský ač přišel k Dunsinanu a ty ač nebyls ženou narozen, já zkusím poslední. — Před tělo své svůj stavím štít. — Nuž, Makduffe, kryj hrud! Kdo první zolá “Zadrž!” — proklet bud! (Odejdou bojujíce.) (Útěk Makbethových vojínů. — Rohy. — Vrátí se s bubny a prapory Malkolm, starý Siward, Ross a jiní thénové a vojíni.)^160 Malkolm. Kéž přátelé, jež pohřešujeme, se zdrávi navrátili! Siward. Na bojišti^161 zbýt musí někteří; jak zde však vidím, tak velký den byl koupen nedraze. Malkolm. Nám schází Makduff; též váš chrabrý syn. Ross. Váš syn, můj pane, splatil rekův dluh: byl jenom živ, než z něho stal se muž; a to jak osvědčil svou zdatností, na místě svém, kde o píď necouvnul, hned zemřel jako muž. Siward. Jest mrtev ? Ross. Jest; a z pole odnesen. — Však vaše bolest se podle jeho ceny neměřiž, sic musila by nekonečná být. Siward. Je raněn zpředu ? Ross. Ano, na čele. Siward. Nuž tedy staň se božím vojínem! Mít synů, co mám vlasů na hlavě, já nepřál bych jim smrti krásnější. A tím zde jeho hrana dozněla. Malkolm. On většího jest hoden zármutku; tím želím já. Siward. Víc není hoden: pad^162 a dobře odešel, svůj splativ řád. Tak bud s ním Bůh! — Zde nová útěcha. (Vystoupí Makduff s hlavou Makbethovou^163.) Makduff. Bud, králi, zdráv! — Neb králem jsi a viz, kde tyranova hlava prokletá! Čas^164 volný jest, já vidím perlami tě obklopena tvého království, již opakují v myslích pozdrav můj, a jejich hlas teď k svému pozývám: Ať živ je skotský král! Všichni. Živ skotský král! (Rohy.) Malkolm. My mnoho času mařit nebudem, než zúčtujeme s láskou každého a srovnáme se s vámi. — Thénové a příbuzní, vás nyní hraběcím zvem titulem, to v Skotsku ponejprv, co název čestný tak se udílí. Co dále zbývá a co štěpovat má nově doba, jakož: do vlasti zas vyhoštěné svolat přátely, již ušli léčkám bdělé hrůzovlády, a na soud pohnat kruté nástroje i toho katana i ďábelské kdys jeho královny, jež, jak se zdá, vložila ruku sama na sebe — to a vše jiné, čeho potřeba a co nás volá, s boží milostí dle míry, místa, času splníme. Ted každému náš dík a díky všem — a do Sconu vás k nastolení zvem. (Rohy. — Odejdou.)