398
PLATÓN
Chápu, pravil jsem. Protože lid, který zplodil tyrana, sám bude živit jeho i jeho druhy.
To je proň zcela nutné, pravil.
Jak to myslíš? ozval jsem se. Rozzlobí-li se lid a ozve-li se, že vůbec není spravedlivé, aby se syn, plný sil, dával živit otcem, nýbrž právě naopak, že sy-569a nem má být živen otec, a že ho nezplodil do tohoto postavení proto, aby poté, co dospěje, sám otročil svým vlastním otrokům a aby živil jeho i jeho otroky s ostatní sebrankou, nýbrž proto, aby byl za jeho předsednictví zbaven boháčů a takzvaných ušlechtilých lidí; a nyní že mu tedy přikazuje, aby z obce odešel on sám i se svou družinou, jako když otec vyhání syna spolu s jeho rozjásanými spoluhodovníky?
Tehdy už lid, při Diovi, pravil, pozná, jaké to b mládě sám přivedl na svět, miloval a vypěstoval, a že, sám slabší, vyhání ty, kteří jsou mnohem silnější.
Jak to myslíš? optal jsem se. Osmělí se tyran postupovat vůči svému otci násilně a bít ho, nedá-li se přesvědčit?
Ano, pravil, když mu ovšem napřed odebere zbraně.
Otcovrahem nazýváš tyrana, pravil jsem, a zlým živitelem otce ve stáří, a jak se zdá, je toto už asi onou obecně chápanou tyranidou; jak se říká, lid na útěku c před dýmem z otroctví u svobodných lidí upadl do ohně z panství otroků, to jest namísto oné úplné a neúměrné svobody na sebe přijal to nejhorší a nejtrpčí otroctví — pod otroky.
Ano, tohle se tímto způsobem děje často.
Co dál? řekl jsem. Nemůžeme snad už popravdě říci, že jsme dostatečně probrali, jak tyranida vzniká proměnou z demokracie a jaká je po svém vzniku?
Ano, naprosto dostatečně, pravil.
IX. KNIHA
399
IX. KNIHA
Původ tyranského člověka
571a 1/ Nakonec je tu k prozkoumání, pravil jsem, sám tyranský člověk: jak se mění z demokratického, jaký je, když vznikne, a jakým životem žije, zda nešťastným či šťastným.
Ano, opravdu tu nakonec zbývá tento člověk, pravil.
Víš, po čem ještě toužím? otázal jser \se. Po čem?
Po výkladu o žádostech, jež jsme, zdá se mi, dostatečně neprohráli v tom ohledu, jaké mají vlastnosti, a které to jsou (558 a). Potrvá-li tento nedostatek i na-b dále, zůstane zkoumání našeho předmětu hodně nejisté.
Snad je pro to ještě vhodná chvíle? otázal se.
Ovšem — a hleď, co na nich chci vidět: některé z nenutných rozkoší a žádostí se mi zdají protipřiroze-né. Snad jsou každému vrozeny, ale jsou-li potlačovány zákony a lepšími žádostmi za pomoci rozumu, pak se u některých lidí buď zcela vytrácejí, nebo přetrvávají jen v malém počtu a slabě, a zas u jiných jsou c mnohem silnější a četnější.
Jaké žádosti zde máš na mysli? zeptal se.
Ty, které procitají za spánku, odpověděl jsem, tehdy, kdy jedna část duše, rozumová, mírná a ovládající druhou, spí a kdy druhá, zvířecká a divošská, nasycená jídlem nebo pitím, se vzpouzí, zažene spánek a chce vyrazit a naplnit své sklony. Víš, že v takovém stavu se odvažuje dělat všechno, jako by byla ode vše-
400
PLATÓN
IX. KNIMA
401
ho odpoutána a zbavena studu i rozumu. Vždyť" v představách ani neváhá pokoušet se o spojení d s vlastní matkou nebo s kýmkoli jiným, člověkem, bohem či zvířetem, jakkoli se poskvrnit vraždou anebo nezdržet se jakéhokoli pokrmu. Zkrátka vůbec jí nechybí nerozumnost ani nestoudnost. Říkáš tu naprostou pravdu!
Kdykoliv se ovšem, myslím, chová člověk vůči sobě samému zdravě a rozumně, tu vchází ve spánek tak, že předtím probudil svou rozumovou část, počastoval ji krásnými myšlenkami i úvahami a vstoupil do e tichého přemítání se sebou samým; svou žádostivou část přitom nevydal nedostatku ani nadbytku, aby spala a aby svou radostí ani svým soužením nerušila nej-572a lepší část, nýbrž aby jí — samé o sobě a nedotčené smyslovými vjemy — dopřávala zkoumat a uvědomovat si to, co nezná, af už co bylo, co je anebo i bude; stejně utiší i vznětlivou část a usíná, aniž by vznětli-vost byla rozrušena různým hněvem vůči některým lidem. Odpočívá tedy tak, že uklidní dvě části duše, uvede však v pohyb třetí, v níž se nalézá rozumové chápání: ta, jak dobře víš, se v takovém stavu nejvíce b dotýká pravdy, a tehdy se v nejmenší míře zjevují pro-tipřirozená snová vidění.
Myslím si, že úplně tak tomu je, poznamenal.
Zde jsme se ovšem dali strhnout k poněkud obšírnějšímu výkladů; co však chceme poznat, je to, že uvnitř každého člověka je nějaký mocný, divošský a nevázaný druh žádostí, a to dokonce i v některých z nás, kteří se zdáme být spořádaní; tohle se tedy ozřejmuje ve snech. Připadá-li ti tedy, že tím něco říkám, a souhlasíš-li s tím, zamysli se nad tím!
Jistěže souhlasím.
II/   Vzpomeň si na demokratického člověka, co
jsme to o něm řekli (558 c—562 a)! Utvářel se přece c od malička výchovou svého šetrného otce, který ctil jen žádosti vedoucí k nahromadění jmění, kdežto ty, které jsou nenutné a vznikají jen kvůli zábavě a přepychu, v úctě neměl. Je to tak? Ano.
Když se potom takový člověk setká s lidmi prohnanějšími a plnými žádostí, jež jsme probrali, a když j se z odporu k otcově šetrnosti vrhá do nejvyšší prosto- ' pášnosti a do životního způsobu oněch lidí, tu — protože měl lepší přirozenou povahu než ti, kteří ho kazili — byl tažen na obě strany a zůstal stát uprostřed d obou životních návyků. A potom podle vlastního názoru uměřeně okouší obou a neprožívá ani nečestný, ani protipřirozený život — on, který se z člověka oli-garchického stal člověkem demokratickým.
Tento názor jsme o takovém člověku měli, pravil, a máme.
A teď předpokládej dál, pravil jsem, že je mladý syn takového člověka, už postaršího, vychováván zase v jeho mravech.
Ano, to předpokládám.
Předpokládej však, že také k němu dochází všechno to, co se uskutečňovalo u jeho otce (559 d— e 561 a): je vtahován do úplného porušování mravů, což je ovšem těmi, kteří ho k tomu táhnou, nazýváno plnou svobodou. Jeho otec i další příbuzní napomáhají těm žádostem, které leží uprostřed, kdežto oni napomáhají tomu opačnému. Kdykoli ti strašní čarodějové a tyranotvůrci ztrácejí naději, že toho mladého muže už udrží ve své moci, nastrojí, aby do něho byl vložen 573a nějaký neukojitelný chtíč, velitel neužitečných a z hotového rozdělujících žádostí, jakýsi okřídlený a obrovský trubec. Anebo za co jiného považuješ neukojitelný chtíč takových lidí?
402 PLATÓN
Za nic jiného než právě za toto, pravil.
Kdykoli potom ostatní žádosti, pobzukující kolem něho, plné kadidel, mastí, věnců, vín a rozkoší, uvolněných při takovém setkání, vloží do trubce, jemuž daly podávanou potravou vyrůst co nejvíc, žihadlo nenaplnitelné touhy, je v té chvíli tento velitel b duše obklopen stráží šílenosti a běsní: objeví-li v sobě představy nebo žádosti, jež se považují za spořádané a které ještě i pociťují stud, ubíjí je a od sebe odstrkuje až do chvíle, kdy ze sebe vyprázdní rozumnost a naplní svou duši zvenčí přivedeným šílenstvím^
Dokonale tu líčíš, pravil, vznik tyranského muže.
Nenazývá se už odedávna Erós tyranem právě pro něco takového? optal jsem se.
Snad, pravil.
Dále, řekl jsem, příteli, snad má v sobě jakousi c tyranskou zpupnost i opilec? Ovšem že mívá.
A ovšem i šílenec a pomatenec se toužebně snaží mít moc vládnout nejen lidem, ale i bohům. Jistě, pravil.
Tyranským, příteli, se potom muž stává přesně řečeno tehdy, pravil jsem, kdykoli pro svou přirozenou povahu či pro své životní způsoby anebo pro obojí zároveň propadá pití, chtíči a zádumčivému šílenství. _j
Naprosto tak.
Život tyranského muže
III/ Takto tedy, jak se zdá, vzniká i takovýto člověk. Ale jak potom žije?
d        Při hádankách platí: »Tak mi to taky řekneš!« pravil.
IX. KNIHA 403
Řeknu, pravil jsem. Já se totiž domnívám, že potom u nich dochází k oslavám, k veselým průvodům, ke zvaní hetér a ke všemu, co se tomu podobá. Vždyť1 Erós je v nich usazen jako tyran, který ustavičně diriguje všechnu činnost jejich duše.
Nutně, pravil.
Nevyrážejí Erótu každý den a každou noc po straně četné a mocné žádosti s přemnohými požadavky? Ovšem, četné.
To se tedy záhy vyčerpají důchody, jsou-li jaké. Jak ne?
e        A nato dochází k půjčkám a ke ztenčování majetku.
Jak by ne?
A když už je potom všechen majetek pryč, nenásleduje nutně to, že se hojné a hluboko uhnízděné žádosti začnou ozývat hlasitým křikem a že ti lidé, jakoby poháněni bodci ostatních žádostí a především samého Eróta — který stojí v čele všem ostatním žádostem jako své osobní stráži, zběsile pobíhají a hledají, kdo co má a koho by s použitím podvodu nebo násilí 574a bylo možno okrást?
Naprosto tak! pravil.
Je nutné neprodleně odevšad snášet uloupené — anebo se nechat svírat obrovskými bolestmi a úzkostmi (568 d nn.).
Ano, to je nutné.
Tak jako měly ty rozkoše, jež v něm narůstají, převahu nad staršími a odnímaly jim, co jim náleželo, bude také i on sám považovat za stejně oprávněné, aby měl — ač mladší — více než jeho otec a matka, a aby si po vyčerpání svého podílu vybíral z rodinného jmění?
A proč ne? otázal se.
404 PLATON
b        A když mu to nedovolí, nepokusí se pak rodiče okrást a podvést? Ovšem.
A kdyby to nemohl, potom by asi loupil s použitím násilí?
To si myslím, pravil.
Kdyby mu ten stařec a stařena, můj ctihodný příteli, kladli odpor a zápolili s ním, bude se ostýchat a zdrží se, aby neprovedl něco, co je hodno tyrana?
Ve věci rodičů takového člověka vůbec nejsem klidný, pravil.
Ale, Adeimante, při Diovi! Zdá se ti, že kvůli he-téře, která se stala jeho milou až v poslední době a není k němu nutně poutána, dá takovýto člověk bít ode-c dávna mu milou a pro něho nezbytnou matku, anebo zas kvůli urostlému milci teprve z nedávné doby, nijak pro něho nutnému, by dal bít věkem pokročilého a pro něho nutného starce, svého otce a nejstaršího ze svých přátel, a že by dopustil, aby tito lidé sloužili jako otroci oněm, pokud by si je dovedl do téhož domu?
Při Diovi, ano, prohlásil.
Zdá se být opravdu velkým požehnáním, pravil jsem já, přivést na svět syna s tyranskými sklony! To tedy určitě, řekl. d Co potom? Nedostává-li se už takovému člověku otcova a matčina jmění a usadil-li se už v něm početný roj rozkoší, neodváží se nejdřív sáhnout na zeď nějakého domu nebo na plášť pozdního nočního chodce a nevymete potom po těchto zkušenostech nějakou svatyni? A v této situaci nad těmito představami o tom, co je krásné a co hanebné, všeobecně uznávanými, které měl v sobě od dětství, nabudou za pomoci Eróta převahu představy jiné, nedávno vypuštěné z otroctví a tvořící Erótovu osobní stráž; ty se mu dříve,
IX. KNIHA 405
v době, kdy ještě býval podřízen zákonům a otci a kdy e v sobě choval demokratickou správu, vybavovaly jen ve spánku jako snová vidění; jakmile je však ovládnut tyranidou Eróta (573 b) a je už trvale ve skutečnosti takový, jakým se jen zřídka stávával ve snu, nezdrží se žádného hrůzného zločinu, jídla nebo skutku: vždyť 575a Erós, který v něm žije tyranským způsobem života v naprostém bezvládí a bez zákonů, povede — jelikož sám je jediným vládcem — toho, kdo ho v sobě má, jako svou vlastní obec do nejsmělejšího podniku, z jehož výtěžku Erós bude moci živit sám sebe i hlučící dav kolem. Jedna část tohoto davu vešla do tohoto člověka ze špatné společnosti zvenčí, kdežto druhá vznikla uvnitř něho uvolněním jeho dosavadních mravů i jeho samého a byla vypuštěna na svobodu. A není toto skutečně život takového člověka? Ano, to je, přisvědčil.
A je-li ovšem v obci takových lidí jen malý počet b a zbylý dav je při rozumu, pravil jsem já, tu z obce odejdou a slouží jako osobní stráž u nějakého jiného tyrana, anebo je-li kde válka, slouží za žold. Vyskyt-nou-li se však ve chvílích míru a pokoje, zůstávají na místě a ve své obci se dopouštějí mnoha malých přestupků.
Co tím myslíš?
Tak kradou, loupí v domech, odřezávají měšce s penězi, okrádají o šaty, vylupují svatyně, prodávají do otroctví svobodné lidi; tak se rovněž stává, že jsou-li schopni veřejně mluvit, také křivě svědčí a přijímají úplatky.
c        Jsou to jistě nepatrné přestupky, co uvádíš, pravil, ovšem jen pokud je takovýchto lidí malý počet.
Malé věci jsou ovšem vzhledem k velkým malé, pravil jsem já, a toto vše zase tyranovi nesahá, jak říká-
me, ani po kolena, hledíme-li na zubožení a ožebračení města. — Jsou-li ovšem potom v obci takoví lidé, i jiní, kteří s nimi jdou v jedné řadě ve velkém počtu, a svůj počet si uvědomují, jsou to potom oni, kteří pomocí zaslepenosti lidu přivádějí tyrana na svět, a to toho člověka, který má z nich nejvíce v duši toho největ-d sího a nejúplnějšího tyrana.
Přirozeně, pravil. Vždyť by to byl tyran nad tyrany.
Pokud ovšem oni dobrovolně ustoupí. Ovšem ne-povolí-li mu to obec, tu on bude opět stejným způsobem trestat ji jako druhdy svého otce a matku (574 c) a bude si přivádět nové druhy; pod nimi bude mít zotročenu a v otroctví bude chovat svou kdysi sobě milou mateřskou zemi, materčinu, jak to říkají Kréfané, a otčinu. To by byl konečný vrchol tužby takového muže.
Ano, toto, docela tak, zvolal, e Nejsou potom tito lidé právě takoví i ve svém soukromém životě, pravil jsem já, a to už předtím, než se ujmou vlády? Padají nejprve sami na zem před těmi, s nimiž se stýkají či s nimiž se scházejí buď jako se svými lichotníky, připravenými jim posloužit vším, 576a anebo potřebují-li něco od někoho, a drze na sebe berou podobu jakoby blízkých přátel — ale když uspějí, vystupují už zase jako cizí?
Docela tak.
Žijí tedy po celý život jako lidé, kteří nejsou přáteli nikdy a pro nikoho, nýbrž neustále jsou jednomu pánem nebo druhému otrokem; avšak okusit nezávislosti a pravého přátelství není tyranská povaha vůbec schopna.
Naprosto není.
Nenazývali bychom potom takovéhle lidi oprávněně nehodnými důvěry?
Jak by ne?
A jistě i nanejvýš nespravedlivými — pokud jsme b se v předchozích výkladech správně dohodli o tom, co je to spravedlnost (442 e).
Ale jistě, určitě správně, pravil.
Shrňme tedy, pravil jsem já, kdo je nejhorší muž. Snad ten, kdo by ve bdění byl tím, kterého jsme zachytili ve snění (574 d—e; 571 c—d).
Ovšem.
Tedy: tímto člověkem se stává ten, kdo je svou povahou tyranem nad tyrany a začne vládnout jako sa-movládce. Oč déle ve své tyranské vládě žije, o to spíše se takovým stává.
To je naprosto nutné, pravil Glaukón, a vložil se tak do rozmluvy.
IV/ Ten, kdo se projevuje jako největší bídák, c projeví se potom i jako největší nešťastník? pronesl jsem já. A ten, kdo bude po nejdelší dobu a co nejvýrazněji tyranem, se nejvýrazněji a na nejdelší dobu opravdu právě takovým stane? Početný dav o tom mívá početná mínění.
Musí tomu tak ovšem zcela nutně být, prohlásil.
Odpovídal by tedy, řekl jsem, tyranský člověk tyransky spravované obci a demokratický člověk obci spravované demokraticky — a v dalších případech by tomu bylo právě tak?
A jak jinak?
Potom tedy platí: v jakém vztahu je vzhledem k dokonalosti a k blaženosti obec k obci, v takovém je i muž k muži. d        Jak také ne?
V jakém poměru je potom vzhledem k dokonalosti obec spravovaná tyranem vůči obci spravované králem, jakou jsme probrali prve?
408
PLATÓN
IX. KNIHA
409
Ve zcela opačném, odpověděl. Jedna z nich je přece ta zcela nejlepší, druhá zcela nejhorší.
Nezeptám se tě, řekl jsem, kterou z těch dvou máš vždy na mysli; vždyfje to zřejmé. Ale o jejich blaženosti a ubohosti soudíš stejně nebo jinak? A nezůstaňme u pohledu na tyrana, že je pouze jeden, anebo snad že je kolem něho několik málo lidí, ale projevme e své mínění až poté, co do ní celé pronikneme a zhlédneme ji tak, jako je třeba do obce vejít a rozhlédnout se po ní celé.
K tomu nás správr~ nabádáš, pravil. A každému je jasné, že neexistuje obec nešfastnější než ta, kterou spravuje tyran, ani šfastnější než ta, kterou spravuje král.
577a Snad bych tedy nabádal správně, jestliže bych k témuž vybízel i co se týče jednotlivců. Soudím totiž, že o těch má rozhodovat jen ten, kdo je svým myšlením schopen proniknout do povahy jednotlivého člověka a v ní se porozhlédnout, a ne ten, kdo se dá jako malé dítě ohromit při vnějším pohledu okázalostí tyranů, kterou předvádějí povrchním divákům, nýbrž kdo dovede celou záležitost přehlédnout dostatečně. Kdybych se potom domníval, že my všichni máme naslouchat onomu muži (který by jednak byl schopen to posoudit, jednak by s ním bydlil v jeho paláci a byl u všech jednání v domě), kterak se tyran ke každému v domě chová —'a přitom by ho bylo nejlépe možno b spatřit bez jeho divadelní masky — a také jak se staví v pohnutých chvílích veřejného života; kdybychom ho potom, protože ten muž toto všechno viděl na vlastní oči, vyzývali, aby nám sdělil, jak se to s tyranem má v otázce jeho štěstí a neštěstí ve srovnání s jinými. . .
Nanejvýš správně bys ho k tomu vyzýval, poznamenal.
Máme si, prosím, představit, pravil jsem já, že sami patříme k těm, kdo mají schopnost tohle posoudit a že jsme na takové lidi už také narazili, abychom tak získali někoho, kdo zodpoví naše dotazy?
Ovšem, ano.
Život tyrana — první důkaz ubohosti nespravedlivého
c V/ Pak tedy uvažuj takto, řekl jsem. Měj stále na paměti podobnost mezi obcí a mužem a takto to obojí bod za bodem rozebírej a říkej, co se v každém z toho děje.
A co se děje? otázal se.
Nejdříve vezměme obec, pravil jsem — řekneš, že tyranem spravovaná obec je svobodná nebo otrocká?
Co nejvíc otrocká, odpověděl.
A přece v ní vidíš pány a svobodné lidi!
Vidím, pravil, ale těch je nějak málo; obecně řečeno všechen její celek je nedůstojně a uboze otrocký — včetně své nejslušnější složky, d Je-li tedy muž podoben obci, potom snad, prohlásil jsem, bude nutně existovat týž řád i v něm: jeho duše bude plna otroctví a nesvobody, otročit budou právě ty její části, jež jsou nejslušnější, a pánem v ní bude to, co tvoří jen její malou část a co je nejhorší a nejzběsilejší?
Ano, nutně, pravil.
Co tedy? Prohlásíš o takové duši, že je otrocká nebo svobodná?
Aspoň já ji jistě prohlásím za otrockou!
Potom ovšem otrocká a tyranem spravovaná obec naprosto nedělá to, co sama chce?
Ovšem.
e        A tyranem ovládaná duše — chci tu mluvit o celé duši — nebude tedy naprosto konat to, co chce, nýbrž ježto je stále násilně pohádána, bude plna rozrušení a pozdní lítosti (547 a). Jak by také nebyla?
Musí být tyranem ovládaná obec nutně bohatá nebo chudá? Chudá.
578a        A také tyranem ovládaná duše je tedy nutně stále nuzná a nedosycená.
Ano, tak tomu imisí být.
A dále? Nebude p^tom taková obec i takový člověk nutně plný strachu? Naprosto nutně.
Najde se podle tebe v některé jiné obci více bědování, sténání, hořekování a bolestných projevů? To ne!
A myslíš, že takové projevy najdeš ve větší míře u někoho jiného než u toho, kdo běsní ve svých žádostivých chtíčích, tedy než u tohoto tyranského muže?
Jak bych mohl? otázal se. b        Pak jsi tedy s ohledem na to všechno a na ostatní podobné věci posoudil tuhle obec jako nejubožejší z obcí vůbec (576 e).
Ne snad správně? otázal se.
To jistě, pravil jsem já. Ale co zase říkáš — s ohledem na to všechno — o tyranském muži?
Že je to daleko nejubožejší člověk ze všech, odpověděl.
Ale to už neříkáš správně, pravil jsem já. Jak to? on na to.
Podle mne, pravil jsem, ten člověk ještě není nadobro takový.
A kdo tedy?
Snad se ti bude tenhle zdát ještě ubožejší než on. Který?
c Ten, řekl jsem, kdo tyransky založen nemůže žít životem soukromníka, nýbrž stal se nešťastným svým osudem, v němž mu nějakou náhodou připadlo stát se tyranem.
Tuším, pravil, že podle toho, co bylo řečeno, máš pravdu.
Ano, pravil jsem, ale takové věci se nemají stávat předmětem domněnky: ty dva lidi musíme velmi dobře zkoumat rozumovým výkladem, nebof zkoumání se tu zabývá tím největším, co je, totiž životem dobrým a životem špatným.
Naprosto správně, prohlásil.
Potom uvažuj, zda svými slovy opravdu něco říkám! Zdá se mi totiž, že je třeba začít uvažovat na zá-d kládě pozorování této věci. Které?
Každého ze soukromých držitelů majetku, pokud jsou to boháči, žijící v obcích, a mají velký počet otroků. Ti totiž mají s tyrany obdobu v tom, že spravují množství lidí; tyran se pak odlišuje jen jejich počtem.
Ovšem, odlišuje.
Víš tedy, že jsou tihle držitelé beze strachu a že se otroků v domě nebojí? Čeho by se mohli bát?
Ničeho, odpověděl jsem. Ale uvědomuješ si příčinu?
Ano, je v tom, že tu každému jednotlivému soukromníkovi stojí ku pomoci celá obec. e        To říkáš pěkně, pravil jsem. A co dál? Jestliže by někdo z bohů vynesl z obce jednoho muže, který vlastní padesát nebo více otroků, a složil jej, jeho ženu
a jeho děti se zbylým jměním i s otroky na pustém místě, kde by mu nemohl nikdo ze svobodných přispěchat na pomoc, co myslíš — do jakého a jak velikého strachu o sebe, děti a ženu upadne, že budou svými otroky zahubeni?
Do toho největšího, pravil, aspoň si to myslím. 579a Nebyl by potom nucen některým ze svých otroků
se vemlouvat, mnoho jim slibovat, bez potřeby je osvobozovat z otroctví, a neprojevil by se tak jako lichotník svých obsluhujících otroků?
To je naprosto nutné, nebo zahynout, pravil.
A co potom, kdybv mu bůh kolem dokola usadil za sousedy ve velkém pročtu lidi, kteří by nesnášeli, aby jeden vládl nad druhým, nýbrž by takového člověka při přistižení trestali nejhoršími tresty? b Myslím si, že by v tom svém svrchovaně špatném postavení na tom byl ještě hůř, protože by tak byl kolem dokola střežen samými nepřáteli.
Není potom v takovém vězení právě tyran, nebof ten je svou přirozenou podstatou takový, jak jsme ukázali — plný četných a různých obav a chtíčů? Ačkoli je ve své duši dychtivý, jako jediný z obyvatel obce si nemůže ani nikam vyjet, ani se podívat na to, čeho jsou chtiví i ostatní svobodní občané, nýbrž většinou zalezlý doma tráví svůj život jako žena a ostatním ob-c čanům závidí, vycestuje-li někdo mimo město a vidí-li tam něco pěkného."
To tedy určitě, pravil.
Tyran je nejubožejší, kdežto aristokratický člověk je nejšťastnější
VI/    Muž, který je sám v sobě zle spravován a kterého jsi posoudil jako nejubožejšího (578b), tedy
tyranský muž, sklízí potom o mnoho zel více, nemůže--li svůj život prožívat ve svém soukromí, nýbrž je nějakým osudem donucen stát se tyranem, ač sám nemá nad sebou moc, pokusí se vládnout jiným; je tomu právě tak, jako by se někdo se svým znaveným a bez-d vládným tělem nestáhl do soukromí, nýbrž byl by nucen prožívat celý svůj život v zápasech a půtkách s jinými těly.
Naprosto správnou a svrchovaně pravdivou obdobu tu uvádíš, Sokrate.
Milý Glaukóne, pravil jsem já, není to potom docela bídný stav a nežije ten, kdo drží tyranský úřad, ještě hůře než ten, o kom jsi usoudil, že žije daleko nejhůř?
To rozhodně, pravil.
Opravdový tyran, i kdyby se to tak někomu nezdálo, je tedy skutečně opravdovým otrokem ve vlast-e nich projevech největšího poklonkovaní a otročení i li-chotníkem vůči největším bídákům. Své touhy ani v nejmenším nenaplňuje, nýbrž jeví se nejvýš potřebným přemnohá věcí a skutečným chudákem tomu, kdo by dovedl pohlédnout na celou jeho duši. Po celý život má také nadbytek strachu a je pln bolestivých křečí — pokud se podobá postavení obce, jíž vládne. A to se tedy podobá. Či jak? Ano, docela, pravil. 580a        Potom tomu muži dáme navíc ještě i to, co jsme uvedli zprvu (567; 576 a—b), že nezbytně musí být a ze svého úřadu se stávat ještě více než předtím závistivým, nevěrným, nespravedlivým, osobně zaujatým, bezbožným, hostitelem i pěstounem každé špatnosti. Pro tohle všechno musí být nanejvýš nešťastný a musí dále dělat nejvýš nešťastnými i ty, kteří jsou v jeho blízkosti.
414
PLATÓN
IX. KNIHA
415
Nikdo, kdo má rozum, ti nebude odporovat.
Tak mně teď, pravil jsem, sděl svůj výrok tak, jak b jej vynáší nejhlavnější rozhodčí v závodech, i ty: kdo podle tvého mínění patří v blaženosti na první místo, kdo na druhé, a tak posuď po řadě všech pět: muže královského, muže tímokratického, muže oligarchic-kého, muže demokratického a muže tyranského.
To je přece snadné rozhodování, pravil. Posuzuji je tak, jako by vystoupili na scénu jako sbory, co do jejich dokonalosti a špatnosti i blaženosti a jejího opaku.
Máme si tedy na to najmout hlasatele, řekl jsem, anebo mám vyhlásit sám, že Aristónův syn posoudil věc tak, že nejlepší a .iejspravedlivější je nejblaženější, c a to že je muž nanejvýš královský a nad sebou kralující, a že nejhorší a nejvíce nespravedlivý je nejubožejší, a tím že je právě ten, kdo jako nanejvýš tyranský člověk spravuje sebe a obec způsobem co nejvíce tyranským.
Považuj to za vyhlášené, pravil.
Nemám dodat aspoň toto? »Af už své vlastnosti před všemi, lidmi i bohy, skrývají nebo neskrývají« (367 a).
Ano, to dodej, pravil.
Druhý důkaz ubohosti nespravedlivého, spočívající v rozlišení tří druhů duše.
VII/   Potom dobrá! řekl jsem. To bychom jeden d důkaz měli, ale pohleď na ten druhý, zda ten snad něco znamená.
Který to je?
Já na to: Jako se dělí ve tři druhy obec, tak je i duše každého jedince ve třech druzích (436 a nn.), a odtud podle mne dostaneme i druhý důkaz.
A to je jaký?
Tento: jsou-li tři druhy, potom jsou podle mne i trojí slabosti, a to pro každý druh jedna zvláštní. A právě tak se dělí i žádosti a vlády.
Jak to myslíš? pravil.
Jeden druh duše byl, jak tvrdíme (436 a), ten, jímž člověk poznává, druhý, jímž se vzněcuje, třetí e jsme pro jeho rozmanitost nemohli vyjádřit jedním odpovídajícím slovem, nýbrž jsme ho nazvali tím, co v něm bylo nejvyhraněnější a nejdůležitější; nazvali jsme tedy ten druh pro jeho dychtivou žádostivost potravy, pití, milostných a jiných s tím spojených rozkoší druhem žádostivým (439 d) a také chtivým peněz 581a (436 a), protože žádosti tohoto druhu se většinou naplňují pomocí peněz.
To jsme ovšem nazvali správně, pravil.
A kdybychom potom prohlásili, že i jeho slast a láska jsou předmětem zisku, nezaměřili bychom se tak svým výkladem na jeden podstatný rys tak, že by to tu věc nějak osvětlovalo i nám samým, kdykoli bychom mluvili o této části duše, a neoznačovali bychom ji správně výrazy chtivá peněz a ziskuchtivá.
Aspoň mně se zdá, že ano, pravil.
A dále, co se týče vznětlivého druhu duše — netvrdíme o něm, že se vždy celý žene za nadvládou, vítězstvím a slávou? b        To ovšem!
Kdybychom jej nazývali chtivým vítězství a chtivým poct, nebylo by to přiměřené?
To by tedy bylo naprosto přiměřené.
Ten druh, jímž docházíme k poznání, je ovšem, jak je každému zřejmé, celý vždy zaměřen k poznání pravdy a k tomu, jak se to s ní má; o peníze a o slávu se on stará ze všech nejméně.
416 PLATÓN
Docela tak.
Nazvali bychom jej potom náležitě, budeme-li
0 něm mluvit jako o člověku chtivém poznání a moudrosti /filosofos/?
Jak ne?
Je potom, pravil jsem, u vlády v duších jedněch tento díl a v duších druhých lidí zas onen, podle toho, c jak který díl vlády se jim právě dostane? Ano, právě tak, pravil.
Proto potom tvrdíme, že se tak u lidí vyskytují tři základní rody: chtivý moudrosti, chtivý vítězství a chtivý zisku? j
Jistě.
A že jsou potom i tři druhy slastí, každý z nich podřazený jednomu z těchto rodů? Ovšem.
Víš potom, já na to, že kdyby ses postupně dotazoval tří takových lidí, který z těchto životů je nejpří-jemnější, bude každý vychvalovat nejvíc ten svůj? Člo-d věk věnující se peněžním záležitostem odpoví, že v poměru k nabývání zisku nemá slast z poznávání žádnou cenu — pokud by některá z nich nevydělávala peníze.
Máš pravdu, pravil.
A co člověk chtivý poct? ozval jsem se. Ten nepovažuje slast z hromadění peněz za nízkou, a podobně
1 slast z poznávání — pokud by poznávání nepřinášelo poctu — za pouhý dým a prázdný žvást?
Tak tomu bývá, řekl.
A co si máme myslet o člověku chtivém moud-e rošti, filosofovi? Co bude soudit o ostatních slastech ve srovnání se slastí z poznání toho, jak je tomu s pravdou, a ve srovnání se svým stálým působením v takové činnosti, při níž to poznává? Ne snad, že jsou zcela vzdáleny od jeho slasti? A nezbývá je pak skutečně
IX. KNIHA 417
nazývat nutnými, jelikož by ostatní slasti vůbec nepotřeboval, kdyby tu nebyla nutnost?
To by snad bylo dobře vědět, ozval se.
VIII/ Když jsou tedy předmětem našeho sporu slasti každého jednotlivého lidského rodu i samotný jejich život — ne však s ohledem na hezčí nebo méně hezký a na horší nebo lepší život, nýbrž s ohledem na 582a větší příjemnost a větší bezstrastnost — jak bychom se potom mohli dozvědět, kdo z nich všech má nejvíc pravdu ?
Já aspoň vůbec nejsem s to to povědět, prohlásil.
Uvažuj tedy takto: na základě čeho se má posuzovat to, co má být správně posouzeno? Ne snad na základě zkušenosti, pochopení a rozumové úvahy? Nebo by snad někdo měl lepší prostředek k posouzení, než je toto?
Jak by měl? prohlásil.
Potom uvažuj: máme-li tři muže, kdo z nich bude nejzkušenější ve všech uvedených slastech? Zisku-chtivec, který by poznával samu podstatu pravdy, se ti b zdá být zkušenější v slasti z poznání nežli filosof v rozkoši z nabývání zisků?
To se od sebe hodně liší, pravil. Filosof totiž nezbytně musí ty druhé slasti okoušet již od dětství, zatímco pro ziskuchtivce, jestliže by poznával přirozenou podstatu jsoucen, vůbec není nezbytné okoušet, jak je tato slast sladká, nebo v ní získávat zkušenost. Spíše tu platí, že i pro toho, kdo by se zde hodně snažil, to nijak snadné není.
Člověk chtivý moudrosti /filosofos/ se tedy velmi odlišuje od člověka chtivého zisku svou zkušeností v jedné i druhé slasti, pravil jsem já. c        Ovšem, velmi.
A co potom od člověka chtivého poct? Ten je ve
418
PLATÓN
IX. KNIHA
419
slasti z požívaní poct méně zkušený než onen /filoso-fos/ z rozumového chápaní?
Ale, pravil, pokud lidé přivedou do konce to, za čím se kdo vydal, pak každého z nich provází pocta. Vždyf přece pocty od davu dochází bohatý, statečný i moudrý, a tak tím, že docházejí poct, jsou všichni zkušeni v tom, jaké to je. Avšak okusit pohledu na jsoucno, jakou to obsahuje slast, není uskutečnitelné pro nikoho jiného než pro filosofa.
Tedy pro svou zkušenost, řekl jsem, pronáší úsu-d dek z těch mužů tento nejlépe.
Daleko nejlépe!
Jistě se stane zk jeným za účasti rozumového chápání jen on. Jak by ne?
Nástrojem, jímž se má tohle posuzovat, není ovšem ani nástroj ziskuchtivého člověka nebo toho, kdo je chtivý poct, nýbrž ten, který patří člověku chtivému moudrosti /filosofovi/.
Jaký to je?
Řekli jsme snad (582a), že posuzovat je třeba pomocí rozumových úvah — či jak? Ano.
Rozumové úvahy jsou pak především nástrojem tohoto člověka. Jak by ne?
Kdyby se tedy všechno to, co se posuzuje, posuzovalo nejlépe bohatstvím a ziskem, potom by nutně e bylo nejblíže pravdě všechno to, co by chválil nebo haněl člověk chtivý zisku.
Ovsem, velmi nutně.
Kdyby se to však posuzovalo poctou, vítězstvím a mužností, potom by to snad bylo to, o čem by se vyslovoval člověk chtivý pocty a chtivý vítězství?
Zřejmě ano.
A co kdyby zkušeností, rozumovým chápáním a rozumovou úvahou?
To, co chválí muž chtivý moudrosti a zároveň chtivý rozumové úvahy, je nutně nanejvýš pravdivé, prohlásil.
583a Jsou-li tedy tři slasti, potom nejpříjemnější by byla ta, která přináleží k tomu dílu duše, jímž poznáváme — a v kom z nás tento díl panuje, toho život je nejpříjemnější?
Jak by neměl být? ozval se. Rozumný člověk jako rozhodující chvalořečník pronáší chválu na svůj vlastní život.
O kterém životě říká ten posuzovatel, že je na druhém místě, a o které slasti, že je druhá? otázal jsem se.
Zřejmě je to slast válečníka a člověka chtivého poct. Vždyf ta je mu bližší nežli slast peněžníka.
A nakonec, jak se zdá, o té, která patří ke člověku ziskuchtivému.
Jak také ne? přisvědčil.
Třetí důkaz ubohosti nespravedlivého
b IX/ Takto by tedy za sebou následovaly dva důkazy, a dvakrát by se stal vítězem spravedlivý nad nespravedlivým. Do třetice jako v Olympii za pomoci Dia Zachránce a Olympského zvaž to, zda slast těch ostatních — kromě člověka rozumového — není ani úplně pravdivá ani čistá, nýbrž jen jaksi nastíněná podoba, jak jsem to, tuším, zaslechl od kohosi z moudrých. A tohleto by snad přece byla ta největší a nejpodstat-nější porážka.
Ovšem, daleko největší. Ale jak to myslíš?
420 PLATÓN
c         Odpověď naleznu tak, řekl jsem, že ji budu hledat současně s tebou a ty mi budeš odpovídat. Tedy se ptej, pravil.
Mluv, pravil jsem já. Netvrdíme, že trýzeň je protikladem slasti? Jistě.
A také, že existuje stav, kdy se nepociťuje radost ani strast?
Ovšem že existuje.
A že to, co je uprostřed obou těchto stavů, je jakýsi klid duše od obojího? Či ty to takhle nevykládáš? Ano, takto, pravil.
Nevzpomínáš si, pravil jsem opět, na slova nemocných, která v nemoci pronášejí? Jaká? 1
Přece že není nic příjemnějšího než být zdráv, d ale že jim před nemocí ušlo, že to je to nejpříjemnější.
Vzpomínám si na to, pravil.
Slýcháváš říkat i ty, kteří jsou po celém těle svíráni nějakou velkou bolestí, že není nic příjemnějšího než přestat být stíhán bolestmi?
Ano, to slýchávám.
A ovšem, myslím, že pozoruješ, jak lidé, kteří jsou v jiných podobných situacích, si při nich ve strastných chvílích pochvalují jako nejpříjemnější stav nezakoušení trýzní a pokojný klid od něčeho takového, nikoli pocit radosti.
Tohleto, totiž klid, se tehdy ovšem stává stejně tak příjemným jako přinášejícím uspokojení, pravil, e        A kdykoli někdo se svou radostí skončí, pravil jsem, bude pokojný klid od slasti něčím zkormucují-cím.
Snad, odpověděl.
Potom to, o čem jsme právě nyní prohlásili, že le-
IX. KNIHA 421
ží uprostřed obou stavů, totiž klid, bude někdy obojím, i strastí i slastí. Zdá se.
Je však možné, aby se to, co není ani jedním, ani druhým stávalo obojím? To se mi nezdá.
Obojí — to, co se v duši uskutečňuje jako slastné i to, co jako kormoutící, je jakýsi pohyb. Anebo ne? (585a)
Ano.
584a Neprojevilo se nám dále to, co není ani kormou-
tící, ani slastné, jako klid a něco uprostřed jich obou? Projevilo se, ovšem.
Jak tedy může být správné považovat za příjemné nepociťování bolesti nebo považovat nepociťování radosti za nepříjemné?
Nijak!
Tedy nic takového neexistuje, pravil jsem na to já, nýbrž klid se nám jen zdá být něčím slastným vůči bolestivému a vůči slastnému něčím bolestivým, a nic z těchto přeludů nemá vzhledem k pravdivosti slasti zdravou oprávněnost, nýbrž je to jen jakési kouzelné omámení.
Jak to aspoň naznačuje rozumová úvaha, pravil, b         Nyní se podívej, pravil jsem já, na slasti nevycházející ze strastí, aby ses snad zase nezačínal domnívat, že přirozený stav je toto: slast je ustáním bolesti a bolest ustáním slasti.
Kde a jaké slasti míníš? otázal se.
Jsou i mnohé jiné, odpověděl jsem, zejména bys mohl pocítit pachové slasti. Ty právě tomu, kdo předtím neokoušel nelibost, vyvstávají náhle a v neuvěřitelném rozsahu, a když ustanou, nezanechávají po sobě žádnou nelibost.
422
PLATÓN
IX. KNIHA
423
Naprostá pravda, přisvědčil, c        Nevěřme tedy, že odstranění bolesti je čistou slastí, ani že bolest je odstranění slasti. Ovšem že ne!
Přece však, řekl jsem, tak zvané slasti, které procházejí tělem k duši (458d), jsou — alespoň ty nejčet-nější a nejpůsobivější — toho druhu, že jsou to jakási odstranění trýzní.
To ovšem jsou!
Je tomu tak stejně i s pocity radosti a pocity bolesti předem vyvolanými očekáváním věcí příštích před jejich uskutečněním?
Ano, stejně.
d        X/   Víš tedy, řekl jsem zase já, jaké jsou a čemu se nejvíc podobají? ^ Čemu? otázal se.
Domníváš se, že v přírodě existuje »nahoře«, »do-le«, »uprostřed«? Jistě.
Domníváš se potom, že ten, kdo se zespodu vznáší ke středu, si myslí něco jiného, než že se vznáší vzhůru? A že by ten, kdo stojí ve středu a hledí tam, odkud se vznesl, měl za to, že je někde jinde než nahoře, protože to, co je opravdu nahoře, nespatřil?
O tom, co by si takový člověk mohl pomyslet, do-jista nesmýšlím jinak, při Diovi! zvolal, e        Jestliže by sé ovšem snášel zpět, pravil jsem, tu by se domníval, že se snáší dolů, a domníval by se to správně?
Jak by ne?!
Pak by tedy tohle všechno pociťoval proto, že by nebyl zkušený v tom, co je to opravdu »nahoře«, » uprostřed « a »dole«?
Zřejmě ano.
Mohl by ses tedy divit, že i lidé nezkušení v pravdě mají o mnoha jiných věcech mínění, která vůbec nejsou zdravě rozumná, a jsou v otázce slasti a strasti i toho, co je mezi nimi, na tom tak, že považují za pravdu a skutečně pociťují strast, jsou-li unášeni k to-585a mu, co je strastné? Jsou-li však od strasti neseni ke středu, potom že mají silný dojem, že dospívají k naplnění slasti — právě tak jako by z neznalosti bílého srovnávali s černým šedé, a tak se poddávají klamu, když ze své neznalosti slasti srovnávají to, v čem není strasti, se strastí?
U Dia, prohlásil, tomu bych se nepodivil, ale divil bych se daleko víc, kdyby tomu tak nebylo.
Převaha slastí z poznání
Uvažuj ale, řekl jsem, takto: nejsou snad hlad, ží-b zeň a jiné obdobné pocity nějakými stavy prázdnoty, které se týkají stavu těla? Jak by ne?
Neznalost a nerozumnost  —  nejsou ty zase prázdnotou, týkající se stavu duše? Samozřejmě že jsou.
Potom by se tedy ten, kdo by přijímal potravu i kdo by nabýval rozumu, plnil? Jak by ne?
Skutečnější naplňování je potom z menšího nebo z většího jsoucna?
Jasně že z většího.
O kterém z těchto dvou druhů se tedy domníváš, že se více podílí na čisté jsoucnosti? Ten, kam náleží chléb, nápoj, příkrm a vůbec všeliká strava, anebo c druh pravdivého mínění, vědění, rozumu a pak zkrátka každé dokonalosti? Posuzuj to takto: zdá se ti, že
424 PLATOM
to, co má účast na věčně stejném, nesmrtelném a na pravdě, co samo je právě takové a samo se právě v takovém rodí, existuje mnohem více než to, co má účast na tom, co nikdy není stejné, je smrtelné a samo je takové a právě v takovém se rodí?
Mnohem víc, pravil, vyniká to, co má účast na věčně stejném.
Podílí se tedy jsoucnost věčně nestejného nějak víc na jsoucnosti než na vědění?
Vůbec ne!
A na čem? Na pravdě? Ani na té ne!
Jestliže se méně podílí na pravdě, nepodílí se také méně i na jsoucnosti?
To nutně. j d        Tedy druhy, které se vztahují k pěstování těla, se zkrátka podílejí na pravdě a na jsoucnosti méně než druhy vztahující se k pěstování duše?
Ano, mnohem méně!
Nemyslíš, že právě tak se podílí samotné tělo ve srovnání s duší? Myslím.
Potom to, co se naplňuje věcmi skutečnějšími, co samo je skutečnější, se opravdu naplňuje více než to, co se naplňuje věcmi méně skutečnými a co samo je méně skutečné?
Jak jinak?
Je-li tedy příjemné naplňovat se přirozeně patřič-e nými věcmi, potom by to, co se naplňuje skutečně a více jsoucími věcmi, působilo opravdovou slast; a zase to, co by se podílelo na věcech méně jsoucích, by se opravdově a nastálo naplňovalo méně a podílelo by se na méně trvalé a méně opravdové slasti.
To vše je naprosto nutné, pravil.
IX. KNIHA 425
586a Lidé neobeznámení s chápáním a dokonalostí, účastnící se však stále hostin a podobných hodů, jsou tedy, jak se zdá, unášeni dolů a zas nazpět do středu, a po této dráze se bludně pohybují po celý život; nikdy nevyšli za tuto cestu a ani nepohlédli vzhůru, k tomu opravdovému »nahoře«, ani se k němu nepo-vznesli, ani se skutečně nenaplnili tím, co je, ani neokusili čisté a trvalé slasti, nýbrž tak, jak je určeno zvířatům na pastvě, stále hledí dolů, jsou ohnuti k zemi a ke stolům a uspokojují se pastvou při sytém jídle a ve vzájemném páření; aby toho měli ještě více, okopávají a otrkávají se navzájem a pro svou nenasytnost se navzájem pobíjejí železnými rohy a kopyty, protože tím vším, co existuje, nenaplnili ani své bytí ani to, co toto všechno uchovává.
Jasně jako bůh ve věštbách nám tu, Sokrate, prohlásil Glaukón, naznačuješ život většiny lidí.
Není potom nutné, aby Žili ve slastech smíšených se strastmi, v pouhých stínových přeludech opravdové c slasti. Podle toho, jak jsou slasti a strasti navzájem rozmístěny, zabarvují se tak, že se silnými zdají být obě dvě. U nerozumných vyvolávají šílenou touhu po sobě a stávají se předmětem sporů právě tak, jako se podle Stésichora stal Helenin přízrak z neznalosti pravdy předmětem sporu těm, kdo byli u Tróje?
Tohle musí být zcela nutně něco takového.
XI/ A potom? Nevznikají nutně při vznětlivé části další takové jevy, kdykoli ji kdo naplňuje buď závistí pro svou ctižádostivost, úporností pro svou horlivost vyhrát, nebo zase hněvem pro svou špatnou nála-d du, když se bez rozmýšlení a bez rozumu žene za naplněním své pocty, svého vítězství nebo hněvu?
I při vznětlivé části duše nutně musí být něco takového, pravil.
Co tedy? otázal jsem se. Snad se můžeme směle vyslovit tak, že se žádosti, týkající se ziskuchtivosti a horlivosti vyhrát — pokud sledují vědění a rozumovou úvahu a pokud s nimi společně jdou za slastmi— zmocňují těch slastí, k nimž je přivádí rozumová stránka; zmocní se pak nejopravdovějších slastí v té e míře, v jaké mohou pravdivé, jdou-li za pravdou, pojmout, a také slabostí jim vlastních, nakolik ovšem platí, že to, co je pro každého nejlepší, je mu i nejvlast-nější?
Ovšemže je to pro něho nejvlastnější, přisvědčil.
Kráčí-li duše jako celek za svou částí milující moudrost a nebouří-li se proti ní, potom pro každou jednotlivou část vyplývá, že vzhledem k ostatnímu má činit, co jí přináleží, a být spravedlivá. A dále každé části přísluší sbírat pro sebe ^asti sobě vlastní, nejlep-587a ší a svrchovaně nejskutečnější.
To jistě.
Tedy, kdykoliv se některá jiná z dalších částí zmocní vedoucího postavení, vyplývá pro ni, že sama nenachází sobě vlastní slast a že ostatní části nutí hnát se za cizí a ne za opravdovou slastí.
Tak tomu je, pravil.
Nezpůsobily by tohle nejvíc ty části duše, jež stojí nejdál stranou filosofie a rozumu? Zajisté.
Není potom stranou rozumu nejvíc to, co je nejvíc stranou zákona a řádu?
To je ovšem jasné! b         Neukázaly se být nejvzdálenějšími žádosti milostné a tyranské?
Zajisté.
A nejméně vzdálenými žádosti královské a spořádané?
Ano!
Potom, jak myslím, bude stát stranou opravdové a vlastní slasti nejvíce tyran, nejméně král. To je nutné.
A tedy nejméně příjemně bude žít tyran, prohlásil jsem, a nejvíce zas král. Naprosto nutně.
Víš, oČ méně příjemně žije tyran než král? Až to řekneš, odpověděl.
Jsou-li, jak se to jeví, tři slasti, jedna pravá a dvě c nepravé, potom tyran, který vešel za hranici pravých slastí na úniku před zákonem a rozumem, žije pod jednou střechou s jakýmisi otrockými slastmi, které ho obklopují jako tělesná stráž (573d—e); a o kolik stojí proti králi níže, není vůbec snadné povědět, leda snad takto.
Jak?
Vzhledem k oligarchickému muži je tyran nepochybně na třetím místě; uprostřed nich byl totiž muž demokratický.
Ano.
Je-li správné to, co teď bylo řečeno, potom by proti oligarchickému muži tyran sdílel místo až se třetím přeludem opravdové slasti.
Tak tomu také je.
Oligarchický člověk je potom vzhledem ke krátí lovskému člověku také na třetím místě, pokud aristokratického a královského člověka bereme jako totožné. Ovšem, je třetí.
Vzdálenost tyrana od opravdové slasti je tedy dána číslem třikrát tři. Zřejmě.
Jak se zdá, byl by přelud tyranské slasti obsažen ve čtverci jeho délky, prohlásil jsem.
428 PLATÓN
Jistě.
Potom se velikost vzdálenosti tyrana od krále ozřejmí umocněním toho čísla na druhou a toho zase na třetí.
Je to jasné, ovšem jen znalému počtů, prohlásil.
Dále, jestliže by někdo chtěl říci opačně, oč je e vzdálen opravdovostí slasti král vzhledem k tyranovi, pak po znásobení shledá, že král žije sedmsetdevětad-vacetkrát příjemněji, kdežto tyran při temže vzdálenostním poměru zase strastněji.
Ohromils nás neuvěřitelným číslem rozdílu mezi 588a těmi dvěma muži, spravedlivým a nespravedlivým, vzhledem k slasti a strasti, prohlásil.
A přece je pravdivé i případné pro jejich životy, pokud jim ovšem také náležejí dny, noci, měsíce a roky, pravil jsem na to já.
Jistěže náležejí.
Dále, jestliže dobrý a spravedlivý muž vítězí nad špatným a nespravedlivým o tolik v slasti, jak potom nesmírně mnoho jej předčí uspořádaností svého života, krásou a dokonalostí?
Opravdu nesmírně, u Dia! prohlásil.
Působení spravedlnosti a nespravedlnosti na člověka
b XII/ Dobrá tedy, pravil jsem. Když jsme ve výkladu dospěli až sem, chopme se znovu už zprvu řečeného, kvůli čemu jsme sem dospěli. Někde se tam snad říkalo, že činit bezpráví prospívá tomu, kdo je dokonale nespravedlivý, ale o němž se míní, že je spravedlivý (360e—361d). Anebo jsme to takhle neříkali?
Ano, tak.
Poté co jsme se shodli na tom, jaký dosah má
IX. KNIHA 429
každá ta věc, totiž činit bezpráví a jednat spravedlivě, veďme nyní s tím, kdo takto usuzuje, rozhovor! Jak? optal se.
Tak, že si svým rozumem vytvoříme obraz duše, aby na něm náš spolumluvčí poznával obsah své řeči. c        Jaký obraz? otázal se.
Nějaký takový, pravil jsem já, jaké se uvádějí v bájích jako kdysi vzniklé bytosti, například Chimai-ra, Skylla, Kerberos a některé další, v nichž prý srostlo mnoho různých tvarů tak, že se vytvořilo jedno tělo.
Ovšem, to se říká, pravil.
Vytvoř tedy jednu podobu mnohotvarého a více-hlavého zvířete, majícího kolem sebe hlavy krotkých a divokých zvířat a schopného toto všechno proměňovat a ze sebe rodit, d Bylo by to dílo podivuhodného tvůrce, pravil. Přece však, protože myšlenka se dá lépe opracovat než vosk či ostatní podobné látky, nechf je to tu vytvořeno!
A teď zas jednu — jinou — podobu lva a potom zas jednu člověka! A největší nechf je ten první výtvor a druhým af je ten druhý.
Tyhle jsou snadnější, pravil, už jsou vytvořeny!
Teď spoj ty tři do jednoho tak, aby tvořily jakýsi přirozený celek.
Jsou spojeny, pravil.
Vytvoř potom kolem nich zvenčí podobu jediného tvora, totiž člověka, takže se tomu, komu se nedostává možnosti vidět věci uvnitř, nýbrž dívá se jen na e vnější slupku, jeví pouze jediná živoucí bytost, člověk.
Vnější podoba je hotova, prohlásil.
Potom tomu, kdo tvrdí, že tomuto člověku je ku prospěchu konat bezpráví, ale konat spravedlivé věci
430 PLATÓN
že mu neprospívá, povězme, že tím netvrdí nic jiného, než že mu je ku prospěchu to mnohonásobné zvíře dobře vykrmovat a posilovat, a stejně i lva a to, co jej 589a provází, kdežto člověka zas mořit hladem a vysilovat tak, že by mohl být vláčen, kam jen by ho jeden z těch dvou tvorů vedl; a že mu není ku prospěchu ani aby si jeden s druhým na sebe navykali, ani aby se přátelili, nýbrž aby se mezi sebou kousali a požírali ve vzájemném boji.
Opravdu, docela tak by tohle tvrdil člověk vychvalující konání bezpráví, pravil.
Potom by zase ten, kdo tvrdí, že spravedlivé činy prospívají, říkal, že toto je třeba činit a toto mluvit b proto, aby tak ten vnitřní člověk více ovládal celého člověka a aby se o toho mnohohlavého tvora staral jako hospodář: bude v něm pěstovat a ochočovat všechno krotké, a na druhé straně všemu, co je v něm divoké, bude bránit v růstu, kdy'jsi napřed učiní povahu lva spojencem (440e)? A když se bude starat o všechny části dohromady a učiní je přátelskými vůči sobě i vůči jim navzájem — bude je potom pěstovat takto?
Toto by jistě říkal zas ten, kdo chválí spravedlnost.
Pak by ten, kdo vychvaluje spravedlivé věci, říkal c v každém případě pravdu, a ten, kdo chválí nespravedlivé, nepravdu. S přihlédnutím jak k slasti, tak dobré pověsti a prospěchu mluví pravdu ten, kdo spravedlnost vychvaluje, kdežto ten, kdo ji haní, nemluví nic pravdivého a haní, aniž ví co.
To se mi nezdá, řekl on.
Přesvědčujme ho tedy mírně, vždyf nechybuje úmyslně (382 a), a ptejme se ho: »Ctihodný příteli, neměli bychom říci, že obecné označení „krásné" a „ha-
IX. KNIHA 431
nebné" vzniklo právě pro tohle — krásné je všechno to, co zvířecí stránku naší přirozené povahy podmaňu-d je člověku, snad lépe jeho božské části, hanebné zase to, co mírnou stránku dává do otroctví stránce divoš-ské?« Přisvědčí on k tomu, nebo jak odpoví?
Uvěří-li mi, potom přisvědčí, pravil.
Existuje tedy někdo, řekl jsem, komu je podle tohoto výkladu ku prospěchu nespravedlivě přijímat peníze, když přitom přece dochází právě k něčemu toho druhu? Vždyť ten, kdo takto přijímá peníze, uvádí tím e nejlepší část sebe do otroctví u své nejhorší části. Anebo kdyby někdo svého syna nebo dceru dával do otroctví, a to u surových a zlých lidí, nebylo by mu to ku prospěchu, ani kdyby za to bral přemnoho peněz. Jestliže však někdo dává svou nejvíce božskou část do otroctví u části naprosto bezbožné a nejvíce poskvrněné a přitom toho vůbec nelituje, nestane se potom nešťastníkem a nebude tím přijatým zlatem mnohem blíž 590a té nejhroznější zkáze než Erifylé, která za život svého muže přijala náhrdelník (Homér, Od. XI 326 n.)?
Jistěže bude mnohem blíž, pravil Glaukón. Já ti ovšem odpovídám za něho.
Neřest zotročuje člověka zvířeti, které je v něm
XIII/ Nemyslíš, že se bezuzdné chování odedávna potírá i proto, že se jím mnohem více, než je třeba, pouští z uzdy ta hrůzná, obrovská a mnohotvárná nestvůra?
To je zřejmé, pravil.
Nekárají se vzpurnost a nerudnost při nadměr-b ném zvětšení a vzepětí lvích a hadích prvků? Docela tak.
A zase při ochabnutí a oslabení oněch prvků se
432
PLATÓN
IX. KNIHA
433
nekárají rozmařilost a chlípnost, kdykoli vyvolávají v člověku bázlivost? Jak by ne?
A potom lichocení a nečestné chování — ty tehdy, kdykoli někdo právě tuto část, vznětlivou, podrobuje vzpurnému zvířeti a pošpiněnou penězi a nenásytností ji už od mládí navyká, aby se namísto lva stávala opicí? c        Ano, jistě, pravil.
A proč podle tebe přinášejí potupu nízké práce a rukodělná činnost? Nebo chceme snad tvrdit, že pro něco jiného než proto, že ten člověk má svůj nejlepší druh duše od přírody, takže není s to těm nestvůrám v sobe vládnout, nýbrž si je pěstuje a je schopen poznávat pouze to, co jim lahodí?
Zdá se, pravil.
Nejlepší má řídit nejhoršího
Aby tedy i takový člověk byl spravován podobným správcem jako člověk nejlepší, tvrdíme, že má být otrokem onoho nejlepšího člověka, protože ten má
d v sobě řídící božský prvek. A nemyslíme, že by se ta správa měla dít ke škodě otroka, jako se to domníval (343 a) o lidech pod správou Thrasymachos, ale že pro každého je daleko nejlepší být spravován tím, co je božské a rozumné (zejména, má-li to kdo v sobě sám, a nemá-li, tedy od toho, co k němu přistoupí zvenčí), abychom si byli všichni co jen možno podobni a navzájem si byli přáteli, neboť bychom byli řízeni týmž. To je ovšem řečeno správně, pravil.
e I zákon, pravil jsem zas já, dává najevo, že chce něco takového, protože je každému členu obce spojencem. A také vedení dětí tím, že je nenecháváme žít
svobodně, dokud v nich nezavedeme — právě tak jako v obci — patřičné zřízení; a až v nich vypěstujeme to 591a nejlepší a až jim to ustanovíme za obdobného strážce a správce, jakým bylo to nejlepší v nás, teprve tehdy je propustíme jako svobodné.
Ovšem, tohle dává zákon najevo, prohlásil.
Jak potom, Glaukóne, a z jakého důvodu prohlásíme, že je ku prospěchu konat bezpráví, chovat se nepřístojně anebo nestoudně, tedy dělat takové věci, jimiž se člověk sice stane mnohem horším, ale zato nabude buď víc peněz nebo nějakou jinou moc?
To prohlásit nijak nemůžeme, řekl.
Jak bychom potom prohlásili, že je ku prospě-b chu, aby ten, kdo páchá bezpráví, zůstával skryt a nepotrestán? Nestává se snad ten, kdo zůstává v skrytu, ještě horším, zatímco zvířecký prvek toho, kdo nezůstane skryt a podstoupí trest, se uklidňuje a mírní a jeho ušlechtilý prvek se osvobozuje? Jeho celá duše se tím dostává do svého nejlepšího přirozeného řádu, a protože získává rozumnost a spravedlnost s rozvahou, přijímá o tolik cennější vzhled nežli tělo, získávající sílu a krásu se zdravím, o kolik je duše cennější nežli tělo?
Naprosto tak, prohlásil, c Potom ovšem ten, kdo má rozum, bude žít tak, že k tomuto cíli zaměří všechno, co v něm je. Na prvním místě bude mít v úctě nauky, které učiní jeho duši právě takovou, kdežto vším ostatním bude opovrhovat.
Jasně, odpověděl.
Potom, řekl jsem, jistě nebude žít tak, aby svěřil stav svého těla a jeho výživu zvířecké a nerozumné slasti a aby k tomu byl i zaměřen, nýbrž naopak nebude hledět na zdraví a nebude se zabývat tím, aby byl
434
PLATÓN
IX. KNIHA
435
d silný, zdravý či krásný, pokud by od těchto vlastností neměl nabýt i rozumnost (410b—c), ale bude vždy zřejmě vytvářet harmonii těla kvůli souzvuku v duši.
To tedy určitě, pravil, má-li být opravdu múzickým člověkem (432a, 433d—e).
A nebude i při nabývání majetku, optal jsem se, vytvářet ucelený a souladný řád? A zmaten množstvím davu nebude hromadu svého bohatství do nekonečna zvětšovat a nevzejdou mu z toho nekonečná zla?
Nemyslím si, prohlásil, e Bude ale, řekl jsem, přihlížet k tomu ústavnímu uspořádání, které je v něm samém, a bude se mít na pozoru, aby se nic z toho, co je uvnitř jeho nitra, nějak nevychýlilo ze svého postavení, už z nadbytku nebo z nedostatku majetku, a podle této zásady bude ten stav řídit příjmem a vydáním, nakolik toho bude schopen.
To jistě, řekl.
592a Ale s ohledem na totéž bude i z úředních hodností přijímat a ochotně okoušet ty, které by ho podle jeho názoru učinily lepším, před těmi však, které by přítomný stav jeho duše narušovaly, bude prchat v životě soukromém i veřejném.
Mudrc uskuteční ideální obec uvnitř sebe
Potom se tedy nebude chtít podílet na obecních záležitostech, bude-li mít na mysli tohle, pravil.
Při psu, zvolal jsem, v obci, která je jeho, to ovšem bude chtít, a hodně! Ale asi ne ve své rodné obci, pokud by tu nedošlo k nějakému božskému zásahu (49%).
Rozumím, řekl. Myslíš tím v obci, kterou jsme nyní probrali při jejím zakládání, v té, která je jen
v našich úvahách — protože, myslím, ta na světě b nikde neexistuje!
Ale, pravil jsem na to já, snad její vzor leží na nebi pro toho, kdo ji chce spatřit a kdo hledě na ni chce uspořádat sebe sama. A vůbec nezáleží na tom, zda tu někde je nebo bude; vždyť ten člověk by konal jenom to, co je vlastní jí jediné a žádné jiné (368a—369e; 472b).
To je ovšem přirozené, pravil.
65
SVAZKK ANTICKÉ KNIHOVNY NAKLADATELSTVÍ SVOBODA - LIHEHTAS
Platón, Ústava. Z řeckého originálu podle vydání Platon, Oeuvres Complě-les, tome VI, La république I —III, E. Chambry, Paris 1932, 1933, 1934 a podle dalších vydání uvedených v ediční poznámce přeložil, poznámkami, přehledem díla a seznamem vlastních jmen doplnil prof. dr. Radislav Hošek, CSc. Předmluvu napsal dr. Petr Horák, CSc. Překlad odborně recenzoval Jan Janda, CSc. Přebal a vazbu upravila Anna Kubů. Vydání první. Praha 1993. Vydalo Nakladatelství Svoboda jako svou 6344. (7457.) publikaci. Odpovědná redaktorka dr. Dana Kestřánková. Výtvarná redaktorka Marta Brabencová. Technická redaktorka Jitka Vostradovská. Vytiskla Česká typografie, a. s., Praha. AA 26,40, VA 26,86. Tematická skupina 13/32.
73/605-21-8.5
25-069-93