Úvod do práva
aneb
trocha teorie člověka nezabije
Mgr. Martin Prokeš
prokes@jamu.cz
tel. 542 591 105
1. Základní principy práva
• člověk, občan a právo
• základní principy práva (čl. 1 LZPS)
– libertas
– aequitas
• vlastnosti základních lidských práv a
svobod
čl. 1 LZPS
Lidé jsou svobodní a rovní v
důstojnosti i v právech. Základní práva a
svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné,
nepromlčitelné a nezrušitelné.
§ 3 odst. 1 OZ:
„Soukromé právo chrání důstojnost
a svobodu člověka i jeho přirozené právo
brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny
nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem,
jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.“
• lidská důstojnost
„ Lidská důstojnost jako hodnota je ukotvena v samých základech
celého řádu základních práv obsažených v ústavním pořádku. Je s
ní spojen nárok každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti,
z něhož plyne zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle, anebo
zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její
kvalitu jako subjektu.“ II. ÚS 2268/07 z 29.2.2008 bod 43
„Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho
práva garantovaná ústavním pořádkem ČR. Jednotlivec je
východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně
zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce.
…v souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv ... se
stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních
práv, lidská důstojnost, která mj. vylučuje, aby s člověkem bylo
zacházeno jako s předmětem. Otázky lidské důstojnosti jsou v
tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho
lidství. Garantování nedotknutelnosti lidské důstojnosti člověku
umožňuje plně užívat své osobnosti. Tyto úvahy stvrzuje preambule
Ústavy ČR, která deklaruje lidskou důstojnost za nedotknutelnou
hodnotu, stojící v základu ústavního pořádku ČR. Stejně tak Listina
základních práv a svobod garantuje rovnost lidí v důstojnosti (čl. 1)
a garantuje subjektivní právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10
odst. 1)“ IV. ÚS 412/04 z 7.12.2005
• Test proporcionality byl Ústavním soudem formulován již v
nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.) jako
kaskáda přezkumu dle tří kritérií. Prvním je kritérium vhodnosti,
tj. odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité základní
právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl. Druhým kritériem
poměřování základních práv a svobod je kritérium potřebnosti,
spočívající v porovnávání legislativního prostředku,
omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními,
umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se
základních práv a svobod. Třetím kritériem je pak porovnání
závažnosti obou v kolizi stojících základních práv.
• Avšak samozřejmým předpokladem přezkumu kritéria
vhodnosti (prvního kroku testu), je zodpovězení otázky, je-li cíl
sledovaný normativní úpravou posuzovanou Ústavním soudem
legitimní. S ohledem na skutečnost, že samotnou podstatou
testu proporcionality je snaha o nalezení rovnováhy mezi
protichůdnými ústavními principy, může být kritérium vhodnosti
bráno v úvahu jen tehdy, je-li přezkoumávána úprava, která
jeden ústavně chráněný zájem potlačuje či oslabuje za
účelem ochrany jiného ústavně chráněného zájmu. Pakliže by
posuzovaná normativní úprava nesledovala žádný racionálně
seznatelný cíl (tj. byla-li by zcela svévolná) či by sledovala
toliko cíl nelegitimní (jemuž by nebylo možno poskytnout
ústavní ochranu), došlo by k omezení ústavně chráněného
zájmu bez odpovídající protiváhy. Z tohoto důvodu je tedy při
aplikaci testu proporcionality (přesněji řečeno před jeho
aplikací) nezbytné vyřešit, je-li přezkoumávanou úpravou
sledován legitimní cíl; posuzování, zda je přezkoumávaná
úprava vhodná k dosažení cíle neexistujícího či nelegitimního,
by přirozeně postrádalo jakýkoliv smysl. (Pl.ÚS 6/13 z 2. 4. 2013)
Svoboda a její meze
• svoboda a její meze
• in necessariis unitas, in dubiis libertas
čl. 2 odst. 3 a 4 Ú
(3) Státní moc slouží všem občanům
a lze ji uplatňovat jen v případech, v
mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není
zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být
nucen činit, co zákon neukládá.
čl. 2 odst. 2 a 3 LZPS
(2) Státní moc lze uplatňovat jen v
případech a v mezích stanovených
zákonem, a to způsobem, který zákon
stanoví.
(3) Každý může činit, co není
zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být
nucen činit, co zákon neukládá.
Pojetí rovnosti
• rovnost faktická a právní
• rovnost
– odstranění neodůvodněných rozdílů (Pl. ÚS 22/92)
– vyloučení libovůle
„Rovnost občanů před zákonem nebyla chápána jako
abstraktní kategorie, ale vždy byla přičítána k určité právní
normě, pojímána ve vzájemném poměru různých subjektů
apod. Pokud bylo z rovnosti učiněno právo, je každý
jednotlivec oprávněn, aby stát v mezích svých možností
odstranil všechny faktické nerovnosti. Tato konstrukce však
platí pouze tehdy, uvažujeme-li rovnost jako absolutní. Rovnost
relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, požaduje
pouze odstranění neodůvodněných rozdílů.“ (Pl. ÚS 22/92)
Dva pohledy na rovnost: „První je dán požadavkem vyloučení
libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů
a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní
akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti
dotčení některého ze základních práv a svobod odlišováním
subjektů a práv ze strany zákonodárce.“ (Pl. ÚS 72/06 bod 47)
2. Proč existuje právo?
• reprodukce jednotlivce a skupiny
• bellum omnium contra omnes
– „the state of men without civill society (which state
we may properly call the state of nature) is nothing
else but a meere warre of all against all; and in that
warre all men have equall right unto all things;“ (T.
Hobbes: De Cive, 1642 )
• homo homini lupus
– “Man to Man is a kind of God; and that Man to Man
is an arrant Wolfe. The first is true, if we compare
Citizens amongst themselves; and the second, if we
compare Cities.“ (T. Hobbes: De Cive,1642; Plautus:
Asinaria, 2.st. BC,v. 495 „lupus est homo homini“)
• norma lidského chování
• homeostáze
3. Co je to právo?
• právo jako polysém
– „Co je to čas? Neptá-li se mne na to nikdo, vím to; chci-li to vysvětlit
někomu, kdo se na to zeptá, nevím to.“ (sv. Augustin)
– „omnis definitio periculosa“ (Iavolenus)
• Ius est ars boni aequi et boni (Ulpianus) & Summum iussumma
iniuria (Cicero; § 2/3 NOZ)
• právo a moc
– Moc potřebuje myšlenku práva (spravedlnost), aby se ospravedlnila,
a právo naopak potřebuje moc, aby se prosadilo. (Stammler)
– Justice without power is empty. But power without justice is simply
known as violence. Miyamoto Musashi (?)
– „...snažit se to udělat spravedlivě, ale tak, aby zákon nedostal moc
na frak..." JUDr. Otakar Motejl, veřejný ochránce práv
• sein a sollen
• přirozenoprávní a pozitivněprávní koncepce
• objektivní a subjektivní právo
• heteronomní a autonomní právo
• forma práva
Mirko Ilic: Liberty & Justice
• právo můžeme popsat jako formálně sdělný
společenský normativní a regulativní systém,
který je vytvářen nebo uznáván státem
k dosažení určitých společenských účelů a
k prosazení a ochraně určitých obecných
společenských zájmů a jehož normy jsou
vynutitelné státní mocí. (V Knapp)
• Znaky práva:
– materiální
• regulativnost, právní závaznost, obecnost a
vynutitelnost státním donucením
– formální
• oprávněný vydavatel a publikace
a) jde o autorská práva?
b) publikace zajišťující sdělnost?
§ 196/2 Stavebního zákona:
„(2) Pokud tento zákon nebo jiný právní
předpis vydaný k jeho provedení stanoví
povinnost postupovat podle technické
normy (ČSN, ČSN EN), musí být tato
technická norma bezplatně veřejně
přístupná.“
K základním principům materiálního právního státu náleží
maxima všeobecnosti právní regulace (požadavek obecnosti
zákona). Všeobecnost obsahu je ideálním, typickým a
podstatným znakem zákona (resp. i právního předpisu vůbec).
Smyslem rozdělení státní moci na moc zákonodárnou,
výkonnou a soudní je svěření všeobecné a prvotní mocenské
regulace státu zákonodárství, odvozené všeobecné mocenské
regulace a rozhodování o individuálních případech správě a
výlučně jenom rozhodování o individuálních případech
soudnictví. Z uvedeného vymezení definičního znaku pojmu
zákona (resp. právního předpisu) se pak odvíjí pojem zákona
(právního předpisu) v materiálním smyslu, od něhož nutno
odlišovat zákony (právní předpisy) ve smyslu formálním.
Ustanovení § 3a zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské
plavbě, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že rozvoj a
modernizace konkrétně vymezené vodní cesty je ve veřejném
zájmu. Toto ustanovení tedy upravuje jedinečný případ a
schází mu tak podstatný materiální znak právní normy, jímž je
obecnost. Materiálně se proto nejedná o právní předpis, ale
napadené ustanovení je de facto individuálním správním
aktem. (Pl. ÚS 24/04; srov. Pl. ÚS 55/2000, Pl. ÚS 12/02)
4. Předmět práva
• lidské chování
– facere v širším smyslu
• dare
• facere v užším smyslu
– non facere
• omittere
• pati
• stanovení subjektů a jejich právních vlastností,
právních skutečností a předmětu lidského chování
5. Právo ve společnosti
• proměnlivost práva
• představa člověka o právu
– znalost práva x právní vědomí
• hodnocení
– podle práva (malum quia prohibitum)
• secundum legem
• praeter legem
• in fraudem legis
• contra legem
– práva (prohibitum quia malum)
– platné x správné právo
• kultura a právo
• jiné normativní systémy
• dobré mravy
– „podle ustálené judikatury … souhrn společenských, kulturních a
mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost,
vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí
společnosti a mají povahu norem základních“ (NS 3 Cdon 69/96, 29
Cdo 1583/2000)
– "Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a
uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i
právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s
obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
– Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj
morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska
konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a
ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. (II.ÚS 249/97)
– „…oproti dobrým mravům, dovolují zásady poctivého obchodního
styku vzít v úvahu zvláštnosti profesionálních vztahů podnikatelského
prostředí a jeho specifické etiky. Vzhledem k převažující
profesionalitě těchto vztahů lze dokonce – v obecné poloze –
konstatovat, že citlivost k aspektům sociální spravedlnosti je v režimu
obchodního práva o něco slabší, což může vést k tomu, že za
poctivé v rovině obchodně právní lze – podle okolností – považovat
ještě i postupy, které by se ve sféře obecného práva občanského
mohly jevit již jako nemravné (viz např. obchodním zákoníkem v §
267 odst. 2 vyloučená možnost namítat v obchodně právních
vztazích tíseň a nápadně nevýhodné podmínky). Ostatně i v
rozhodnutí ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006,
Nejvyšší soud připustil, že normativní systémy poctivého obchodního
styku a dobrých mravů se obsahově nekryjí.“ NS 29 Cdo 359/2007
20.1.2009
• pravidla FIS?
– „Pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou
federací FIS, obsahují normy, jejichž dodržováním má být
zajištěna bezpečnost uživatelů sjezdovky a slouží tak k
předcházením vzniku škod, s nimiž zákon spojuje
odpovědnost. I když nejsou obecně závazným právním
předpisem, jsou tato pravidla pro lyžaře na sjezdové trati
závazná, a to bez ohledu na to, zda jsou pramenem práva
či nikoliv, jak je namítáno v dovolání.“ (NS 25 Cdo 1506/004
23.2.2005)
– „Pokud tato pravidla nedodrží, pak nelze mít za to, že se
choval v souladu s požadavky zakotvenými v ustanovení §
415 obč. zák. v rámci tzv. obecné prevenční povinnosti.“
(NS 8 Tdo 68/2010 17.2.2010)
– x
• součást pravidel sportovního svazu pro členy
• součást návštěvníkem akceptovaného provozního řádu
• konkretizace obecné prevenční povinnosti dle (§ 415 OZ)
• „Trestní odpovědnost pachatele při sportu nastupuje
po překročení hranice rizika vyplývajícího ze hry, které
každý sportovec podstupuje, přičemž kokrétní
okolnosti za nichž ke skutku došlo mají zásadní význam
pro závěr o zavinění.“ (NS 5 Tdo 997/2002 11.12.2002)
Smíme po vlastním pozemku
chodit nazí?
• „...je nutno vyjít z odlišností práva, mravnosti (jako
normativního systému určujícího, co společnost, či její
členové, považují za „správné“ a nepohoršující) a svědomí
(možno říci spíše morálky), … , a upřesnit, že sankcionování
jednání vzbuzujícího veřejné pohoršení představuje jeden z
bodů, v nichž se zvláštním způsobem stýká mravnost s
právem, jakkoliv jsou jinak nezávislými normativními
systémy budovanými na zcela odlišných základech a
principech.
• Žalobce v tomto bodě nemá pravdu, když soudí, že pokud
nějaké jednání není přímo a výslovně zakázáno zákonem,
nelze subjekty práva v takovém jednání omezovat.
Skutečnost, že k omezení jednání stačí zvláštním způsobem
kvalifikovaný rozpor s mravností, ostatně potvrdil i Ústavní
soud ve svém usnesení I. ÚS 393/98 ze dne 5. 11. 1998
(Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 12, C. H. Beck 1999, s.
499 – 500).
• Sankcionováno ovšem nemůže být samozřejmě jakékoli
jednání jsoucí v rozporu s mravností, už proto, že oba tyto
normativní systémy disponují jinými sankčními mechanismy,
ale právě a pouze jednání jsoucí v tomto rozporu
kvalifikovaným způsobem. Zákonem tak nemusí být
zakázáno konkrétní jednání, ale zákon zakládá právě tuto
kvalifikovanost rozporu tím, že nemravné jednání prohlásí v
některých“ NSS 2 As 69/2003-50 z 19. 2. 2004
6. Prameny práva objektivního
• materiální
• formální (sedes materiae & quid iuris)
• Právní předpisy jsou hmotným prostředkem,
kterým jsou nehmotné právní normy
sdělovány svým recipientům.
• „…pramenem práva obecně, jakož i
pramenem práva ústavního, a to i v systému
psaného práva, jsou rovněž základní právní
principy a zvyklosti.“ Pl. ÚS 33/97
• mimoprávní pravidla chování
– dobré mravy (§ 1/2 OZ)
– zvyklosti
– pravidla FIS?
7. Prameny práva subjektivního
• zákon – i nepodmíněně (např. čl. 5 LZPS, §
415 SOZ – nyní zúženo § 2900 an. OZ)
• právní skutečnosti – skutečnosti právně
relevantní
– Spočívající ve volním chování S. (subjektivní)
• právní jednání (chování směřující k založení právem
aprobovaného právního následku, který je
zpravidla v souladu s vůlí jednajícího)
• protiprávní jednání (chování právem reprobované,
porušení práva, jehož nepříznivé následky jsou
nezávislé, příp. proti vůli jednajícího)
– Nespočívající ve volním chování S. (objektivní)
• konstitutivní rozhodnutí orgánů veřejné moci
• právní události (biologické procesy, živelní události,
plynutí času)
• protiprávní stavy
– Variae causarum figurae (nález ztracené věci,
hlasování, …)
Deklaratorní a konstitutivní rozhodnutí (dle NS 26 Cdo 3663/2007):
Rozhodnutí deklaratorní se o sporném hmotněprávním vztahu toliko závazně
vyslovuje, aniž ho mění. Rozhodnutí konstitutivní jsou přímo důvodem
vzniku, změny nebo zániku hmotněprávních vztahů. Rozhodnutí
deklaratorní tedy zůstávají svou povahou nutně skutečností pouze procesní,
vytvářející vztahy procesní založené závazným výrokem soudu o hmotných
subjektivních právech, které trvaly již před vydáním rozhodnutí a které mají
tedy účinky ex tunc. Deklaratorní rozsudek proto nemá vliv na existenci
hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96,
uveřejněné na straně 589 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní
rozhledy, a dále např. ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 65/2005).
Naproti tomu rozhodnutí konstitutivní jsou svou podstatou nejen skutečností
procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo ve smyslu ustanovení
hmotného práva samy teprve důvodem vzniku nového předtím
neexistujícího hmotněprávního vztahu, popřípadě jeho změny či zániku;
jsou s nimi proto spojeny nutně účinky ex nunc. Konstitutivní rozhodnutí
tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do
hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní
práva a povinnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 16. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004).
8. Systém práva
• uspořádání právních norem pro efektivní působení a orientaci
• bezrozpornost a úplnost
– „Mezi základní postuláty právního řádu patří jeho bezrozpornost. Je
nepřijatelné, aby jedna právní norma svým adresátům určité
chování přikazovala a jiná to samé chování zakazovala. Logický
rozpor, který tímto způsobem vzniká, … je hrubě v rozporu s
principem právní jistoty a z něj vyplývajících požadavků.“ (NSS 1 As
14/2006)
– právně indiferentní chování
• právo hmotné a procesní
• právní odvětví
– ius privatum & ius publicum
– „…v současné době není soukromé a veřejné právo odděleno
"čínskou zdí". Dochází k častějšímu a užšímu prolínání prvků
soukromoprávních a veřejnoprávních. Základním znakem
soukromého práva je rovnost subjektů, čemuž odpovídá princip
smluvní volnosti s preferencí dispozitivnosti. Rovnost jejich postavení
znamená především, že zde není vztah podřízenosti a nadřízenosti a
to, že žádný z účastníků tohoto vztahu nemůže v zásadě
jednostranným úkonem vnutit jinému nějakou povinnost. Rovnost
postavení účastníků soukromoprávních vztahů však nevylučuje ani
zásah státu.“ (Pl. ÚS 33/2000)
– „…vztah práva soukromého a veřejného chápán jako vztah
obecného a zvláštního práva.“ (NSS 2 Afs 153/2005-72 z 29. 1. 2009;
později spíše jako analogie např. 8 Afs 63/2014-68 z 17.3.2015 bod
34)
– § 1/1/V2 OZ: „Uplatňování soukromého práva je nezávislé na
uplatňování práva veřejného.“ viz § 5/2 OZ.
– § 9/2 OZ OZ jako obecné právo soukromé (subsidiarita)
• ius gentium
• právo EU
• K posouzení soukromoprávního či veřejnoprávního
charakteru … se nabízí různé cesty; především
použití:
– teorie zájmové (veřejné právo chrání zájmy veřejné,
zatímco soukromé právo zájmy soukromé, přičemž
veřejným zájmům se přikládá vyšší hodnota (větší "právní
cennost") než zájmům soukromým. Mezi soukromým a
veřejným zájmem ovšem neexistují přesné hranice a
nelze tedy nijak spolehlivě stanovit, zda konkrétní zájem
je veřejný či soukromý)
– teorie mocenské (účastníci soukromoprávních vztahů
mají rovné postavení, zatímco ve vztazích
veřejnoprávních se projevuje zákonem přesně
vymezené nadřazené postavení nositele veřejné moci,
který v mezích zákona a způsoby, které zákon předvídá,
autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob. (x veřejnoprávní a
spotřebitelské smlouvy)
– teorie organické (veřejnoprávním jsou takové právní
vztahy, v rámci nichž jeden z účastníků vystupuje z
důvodu výkonu funkce veřejného svazu nebo z důvodu
své příslušnosti k některému veřejnému svazu
(veřejnoprávní korporaci). Jestliže účastníci vstoupili do
právního vztahu na uvedeném nezávisle, jde o poměr
práva soukromého.)
• § 1/1/V1 OZ: Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva
a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo.
– metody právního regulování (soukromoprávní metoda
právní regulace je metodou rovnosti (srov. § 2 odst. 2 OZ)
žádný účastník soukromoprávního vztahu nemůže druhému
účastníku jednostranně ukládat povinnosti, ale ani na něj
jednostranně převádět práva; povaha a míra účasti
subjektů soukromoprávních vztahů na vzniku a rozvíjení
tohoto vztahu a na formování jeho obsahu je tedy stejná,
zatímco veřejnoprávní metoda právní regulace je naopak
vertikální: jeden ze subjektů právního vztahu vystupuje jako
nositel veřejné moci a může jednostranně ukládat
povinnosti druhému účastníku právního vztahu, mnohdy
nejen bez jeho vůle, ale i proti jeho vůli; povaha a míra
účasti subjektů právního vztahu na jeho vzniku, rozvíjení a
formování jeho obsahu je tedy zcela odlišná.
• Žádná cesta není natolik spolehlivá, aby vždy dokázala
poskytnout odpověď na položenou otázku v každém
konkrétním případě. (volně dle NSS 4 As 47/2003)
– soukromé právo a veřejné právo jsou typové pojmy
• Právo EU není součástí
ústavního pořádku, náleží k
mase práva podústavního.
Přesto Ústavní soud nemůže
zcela přehlížet dopad
unijního práva na tvorbu,
aplikaci a interpretaci
vnitrostátního práva, a to v
oblasti právní úpravy, jejíž
vznik, působení a účel je
bezprostředně navázán na
unijní právo(volně dle bodu
17. nálezu II. ÚS 1658/11 z 29.
11. 2011)
Systém práva - judikatura
• „Právní řád, založený na principech
jednoty, racionality a vnitřní obsahové
bezrozpornosti, s sebou nutně přináší
imperativ stejného náhledu na srovnatelné
právní instituty, byť upravené v rozdílných
právních předpisech či dokonce odvětvích.“
(NSS 2 Afs 81/2004)
• „Z příkazu vnitřní souladnosti a
nerozpornosti právního řádu plyne
požadavek, aby tentýž právní institut (zde
ručení) znamenal totéž, bez ohledu na to, v
jakém odvětví práva je zrovna aplikován… „
(I. ÚS 643/06)
9. Subjekty práva
• stát jako abstraktní zákonodárce
• subjekty, jímž je právo určeno
– adresáti
– recipienti
• právní osobnost (subjektivita)
• způsobilost k právnímu jednání
(svéprávnost)
• způsobilost k protiprávnímu jednání
(deliktní)
FO a PO jako subjekty práva
• osoba (§ 15 a § 18 OZ)
– fyzická (§ 23 OZ)
• čl. 5 LZPS: „Každý je způsobilý mít práva.“
• nasciturus (čl. 6 odst. 1 LZPS; § 25 OZ)
– právnická (§ 118 OZ)
• veřejného práva (§ 20/2 OZ)
• soukromého práva
– korporace
– fundace
– ústavy
• stát (§ 21 OZ)
Čl.6 LZPS
(1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již
před narozením.
(2) Nikdo nesmí být zbaven života.
(3) Trest smrti se nepřipouští.
(4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl
někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle
zákona není trestné.
Subjekty - PO
• umělý, fikcí předpokládaný subjekt, vytvořený
člověkem k tomu, aby sloužil jeho zájmům
– jsou si FO a PO rovny?
• teorie PO
– fikce (skutečně existují pouze FO, PO jsou uměle
vytvořeny právem)
– reality (PO skutečně existují a právo jejich existenci
bere na vědomí)
– podstatných náležitostí (jestliže má podle zákona
schopnost mít Pr&Pov, případně činit PÚ, je to PO)
– negativní („PO je prostě subjekt od FO odlišný“)
Může PO mít vlastní vůli?
• Právní norma:
– Tomu, kdo úmyslně sníží vážnost
jiného výrokem, který nemá oporu ve
skutečnosti, kat jazyk o polovinu
tupým pilníkem na nehty zkrátí.
• Situace: Prof. K. po kritice NOZu ze
strany M. prohlásil, že M. NOZu
nemůže rozumět, protože jej ani
nečetl.
• Jaké tři podmínky musí být
naplněny, aby prof. K. ztratil
nejméně polovinu své výřečnosti?
30
31
Soudce č. 1 Soudce č. 2 Soudce č. 3 Senát
Úmysl Ne Ano Ano Ano
Difamující
výrok
Ano Ne Ano Ano
Nepravdivé
skutkové
tvrzení
Ano Ano Ne Ano
Výsledek Nevinen Nevinen Nevinen Vinen
10. Obecné právní zásady
Quidquid latine dictum sit, altum videtur.
• pacta sunt servanda
• quieta non movere
• neminem laedere
• iniuria non excusat iniuriam
• suum cuique tribuere
• lex retro non agit (Pl.ÚS 22/13 z12. 11. 2013; § 3028/1 NOZ)
• ignorantia iuris non excusat
• nemo iudex in causa sua
• iura novit curia
• audiatur et altera pars
• iustitia nemini neganda
• ne bis in idem
• in dubio pro libertate (I. ÚS 643/06, I. ÚS 1611/07, NSS Sst
2/2003)
– in dubio pro reo
– in dubio pro mitius
11. Tvorba práva
• normotvorba x právotvorba x legislativa
• ex iniuria ius non oritur
• zákonodárná pravomoc
• kodex x parciální úprava
• změny právní úpravy
– nový předpis
– novelizace
– derogace
• zánik právního předpisu
– uplynutí času
– derogace
– zánik státu
HLAVA DRUHÁ
Moc zákonodárná
Čl.15
(1) Zákonodárná moc v České republice
náleží Parlamentu.
(2) Parlament je tvořen dvěma komorami,
a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem.
Čl.16
(1) Poslanecká sněmovna má 200
poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let.
(2) Senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni
na dobu šesti let. Každé dva roky se volí
třetina senátorů.
Čl.39
(1) Komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti
alespoň jedné třetiny svých členů.
(2) K přijetí usnesení komory je třeba souhlasu
nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo
senátorů, nestanoví-li Ústava jinak.
(3) K přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu a k
přijetí usnesení …, je třeba souhlasu nadpoloviční
většiny všech poslanců a nadpoloviční většiny všech
senátorů.
(4) K přijetí ústavního zákona a … je třeba souhlasu
třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové
většiny přítomných senátorů.
Čl.41
(1) Návrhy zákonů se podávají Poslanecké
sněmovně.
(2) Návrh zákona může podat poslanec, skupina
poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího
územního samosprávného celku.
Čl.44
(1) Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům
zákonů. …
Čl.48
Jestliže Senát vyjádří vůli nezabývat se návrhem zákona,
je tímto usnesením návrh zákona přijat.
Čl.50
(1) Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s
výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti
dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.
(2) O vráceném zákonu hlasuje Poslanecká sněmovna
znovu. Pozměňovací návrhy nejsou přípustné. Jestliže
Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákonu
nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí.
Jinak platí, že zákon nebyl přijat.
Čl.51
Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké
sněmovny, prezident republiky a předseda vlády.
Čl.52
(1) K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.
(2) Způsob vyhlášení zákona a mezinárodní smlouvy
stanoví zákon.
Čl.78
K provedení zákona a v jeho mezích je vláda
oprávněna vydávat nařízení. Nařízení
podepisuje předseda vlády a příslušný člen
vlády.
Čl.79
…
(3) Ministerstva, jiné správní úřady a orgány
územní samosprávy mohou na základě a v
mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li
k tomu zákonem zmocněny.
12. Právní jazyk
• pojem zásadně
• nebo
• odlišný význam pojmů
• demonstrativní a taxativní
výčet
• poznámka pod čarou
– nemá legislativní význam a nikoho
nezavazuje slouží k orientaci v
právním předpisu
– dle Ústavního soudu, jde o nešvar,
jehož by zákonodárce měl raději
vystříhat a který nemá ve
světových právních řádech
obdoby (II.ÚS 485/98, I.ÚS 22/99)
• zákon stanoví, smlouva
určuje
• právní domněnky a fikce
– PDV – má se za to, že (srov.
ale § 993)
– PDN – platí, že
– PF – považuje se, hledí se na
(srov. ale § 19/1)
• přiměřeně a obdobně
Čl. 41 Pravidel LRV
Použití slov „obdobně" a „přiměřeně"
(1) Slovo „obdobně" ve spojení s
odkazem na jiné ustanovení téhož
nebo jiného právního předpisu
vyjadřuje, že toto ustanovení se
vztahuje na vymezené právní vztahy v
plném rozsahu. Používá se například
obratu „Pro ...... platí obdobně § ...
odst. ...“.
(2) Slova „přiměřeně“ ve spojení s
odkazem na jiné ustanovení téhož
nebo jiného právního předpisu lze
použít výjimečně; vyjadřuje volnější
vztah mezi tímto ustanovením a
vymezenými právními vztahy. Používá
se například obratu „Pro ...... platí
přiměřeně § ... odst. ...“.
„Přiměřenost aplikace ustanovení … zákona … pak
neznamená oprávnění soudu rozhodovat, zda bude
nebo nebude, například s ohledem na účel zákona,
příslušná ustanovení zákona … aplikovat, nýbrž –
vzhledem k povinnosti postupovat zákonem
stanoveným způsobem (viz čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny
základních práv a svobod) – může soud v rámci
aplikace příslušných ustanovení přihlížet k účelu
zákona (k tomu srov. mutatis mutandis nález
Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. II. ÚS
179/2001).“ NS 29 Cdo 4210/2010 z 31. 5. 2012
„Úvaha o míře přiměřené použitelnosti jiného ustanovení
téhož nebo jiného právního předpisu přitom musí
vycházet zejména z cíle sledovaného právní úpravou
daných právních vztahů, ze způsobu, jakým jsou tyto
právní vztahy upraveny, a ze vzájemného srovnání
jednotlivých ustanovení obsažených v obecně
závazném právním předpisu, jenž má být přiměřeně
použit, a způsobem, jakým právní úprava vymezuje
dané právní vztahy; teprve na základě takové úvahy
lze učinit jednoznačný závěr o přiměřené použitelnosti
konkrétních ustanovení obsažených v témže nebo
jiném právním předpise a o tom, u kterých z nich je
přiměřené použití vyloučeno.“ NS 21 Cdo 612/2006 z
5.7.2007
Je čárka ve větě právně významná?
• 1) Soudce: Popravit nemožno
osvobodit.
• 2) Manželka: Tak co chceš?
• Co říká níže uvedená věta?
Knapp zaútočil na Gerlocha s nožem.
(T. Sobek)
§ 50a ZOR (zrušen; nyní § 775 OZ)
Matkou dítěte je žena, která dítě porodila.
§ 776 OZ
(1) Narodí-li se dítě v době od uzavření
manželství do uplynutí třístého dne poté, co
manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za
neplatné, anebo poté, co byl manžel matky
prohlášen za nezvěstného, má se za to, že
otcem je manžel matky.
§ 145 SZP (zrušen)
Uložení svršků a dopravních prostředků
Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnou
úschovu svršků a osobních předmětů, které
zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání, jakož i
obvyklých dopravních prostředků, pokud jich
zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a
zpět; za obvyklý dopravní prostředek k cestě do
zaměstnání a zpět se pro tento účel nepovažuje
osobní automobil. Tuto povinnost má i vůči všem
ostatním osobám, pokud jsou pro něj činny na
jeho pracovištích.
§ 2 vyhlášky 36/2007 Sb., o opatřeních pro tlumení
aviární influenzy…
(1) Pro účely této vyhlášky se rozumí …
m) jednodenními kuřaty všechna drůbež mladší 72
hodin, dosud nekrmená, a kachny pižmové
(Cairina moschata) nebo jejich kříženci, mladší 72
hodin, krmení nebo nekrmení, …
§ 48 ZP
(1) Pracovní poměr může být rozvázán jen
a) dohodou,
b) výpovědí,
c) okamžitým zrušením,
d) zrušením ve zkušební době.
§ 227 ZP
Zaměstnavatel pečuje o odborný rozvoj
zaměstnanců. Péče o odborný rozvoj
zaměstnanců zahrnuje zejména
a) zaškolení a zaučení,
b) odbornou praxi absolventů škol,
c) prohlubování kvalifikace,
d) zvyšování kvalifikace.
§ 3 z.č. 153/1994 Sb.
§ 3
V České republice působí tyto zpravodajské služby:
a) Bezpečnostní informační služba, jejíž příjmy a
výdaje tvoří samostatnou kapitolu státního
rozpočtu,
b) Úřad pro zahraniční styky a informace, jehož
rozpočet je součástí rozpočtové kapitoly
Ministerstva vnitra,
c) Vojenské zpravodajství jako součást Ministerstva
obrany.
„Podle názoru Ústavního soudu samotné použití jednotného nebo
množného čísla v právním předpisu ještě definitivně neurčuje, kolika
osob se může dotýkat, neplyne-li to z povahy věci samé (srov. k
tomu i čl. 40 odst. 4 Legislativních pravidel vlády). Proto ani výslovné
použití množného čísla v Ústavě by bez dalšího nevylučovalo i
existenci pouze jednoho místopředsedy, popř. ukládalo jmenování
většího počtu místopředsedů. Totéž platí i pro použití množného čísla
v obyčejném zákoně.“ (Pl. ÚS 39/08 6.10.2010)
• název části druhé zákona
č. 246/1992 Sb.: OCHRANA
ZVÍŘAT PŘI USMRCOVÁNÍ,
…
• § 83 zákona č. 92/1949 Sb.
(zrušen): „… výrazem
"mužstvo" se rozumějí muži i
ženy.“
13. Právní norma
• norma = pravidlo stanovující, že něco
má být
• právní norma je nejmenší rozumná část
právního řádu; znaky PN:
– materiální
• regulativnost
– účelem řídit (regulovat) něco ve společnosti
– regulovatelnost předmětu
• právní závaznost – stanoví povinnost nějak
se chovat
• obecnost, co do
– předmětu úpravy (x IPA per nefas)
– subjektu PN
» relativní – všichni členové množiny adresátů řídit
se PN
» absolutní – erga omnes zdržet se jednání v
rozporu s PN
• vynutitelnost státní mocí
– sankce x státní donucení
– permisivní právní normy
– formální
• oprávněný vydavatel
• publikace
Čl.65 odst. 2 Ú
(2) Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to
před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem
může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu
nabýt.
§ 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického
režimu a o odporu proti němu
(1) Komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali,
a) upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření
politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a
společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím,
co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo
hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a
blízkým,
b) systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť
závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a
náboženské skupiny občanů,
...
14. Uvnitř právní normy
• normativní modality
– objektivní
• dovoleno x nedovoleno (tertium non datur)
• dovoleno x přikázáno x zakázáno
– vzájemně převoditelné
– dovoleno výslovně, příkazem, mlčky
– subjektivní
• oprávněno x povinno
• struktura právní normy
– jestliže něco je, pak něco má být
jestliže h, pak d, jinak s
vs.
jestliže h, pak d,
jestliže h a –d, pak s
• podle chybějící části
– nepodmíněné perfektní
– nepodmíněné imperfektní
– podmíněné imperfektní
Porušení této vyhlášky je protiprávní! 
15. Druhy právních norem
• Podle povahy hypotézy
– obecné
– speciální
• Podle povahy dispozice (což se pozná dle
hypotézy)
– kogentní (donucující)
– dispozitivní (podpůrné)
• „Ubi homo loquitur, lex tacet.“ (E. Tilsch)
– „... není-li to řečeno explicitně v zákoně, kogentní a
dispozitivní normy se někdy poznají podle v zákonu
použitých standardních formulací a někdy se spolehlivě
poznají interpretací. Velmi často, a řekl bych většinou, se
ze zákona spolehlivě nepoznají“. (V. Knapp)
– závaznost je stejná, rozdílné jsou podmínky aplikace
(hypotéza)
– § 1/2 OZ: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si
osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona;
…“
• Podle sankce
– perfektní
– imperfektní
• Hmotněprávní a procesněprávní
• finální (teleologické)
• odkazující a blanketové
• zmocňovací (delegující)
– „…delegace je totiž pojmově spjata s
hierarchií právní síly normy zmocňovací a
normy delegované…“ (Pl. ÚS 41/02)
• termínované (dočasné)
• intertemporální (přechodné)
• kolizní
§ 396 ZP
Účinnost
(1) Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2007.
(2) Ustanovení § 238 odst. 1 pozbývá platnosti dnem, kdy nabude účinnosti
vypovězení Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 45 o zaměstnávání
žen podzemními pracemi v podzemí a dolech všech druhů, 1935 (č.
441/1990 Sb. ).
§ 364 ZP
(1) Podle tohoto zákona se řídí také pracovněprávní vztahy vzniklé před 1.
lednem 2007, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.
(2) Podle dosavadních právních předpisů se řídí právní úkony týkající se
vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce
nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před
1. lednem 2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni.
(3) Pracovní poměry založené podle dosavadních právních předpisů
volbou nebo jmenováním se považují za pracovní poměry založené
pracovní smlouvou; to neplatí v případě pracovního poměru
a) vedoucího organizační složky státu 7) ,
b) …
§ 48 zákona č. 91/2012 Sb.
§ 48
(1) Způsobilost osoby uzavřít manželství, jakož i
podmínky jeho platnosti se řídí právním řádem státu,
jehož je tato osoba občanem.
(2) Forma uzavření manželství se řídí právním řádem
platným v místě, v němž se manželství uzavírá.
(3) Uzavření manželství na zastupitelském úřadu České
republiky v zahraničí se řídí českým právním řádem.
(4) Státní občan České republiky nemůže uzavřít
manželství na zastupitelském úřadu cizího státu v
České republice.
16. Život právních norem
• přijetí
• platnost
• legisvakace (vacatio legis)
• účinnost
• zrušení
Čl.52 Ú
(1) K platnosti zákona je třeba,
aby byl vyhlášen.
(2) Způsob vyhlášení zákona a
mezinárodní smlouvy stanoví
zákon.
§ 9 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o
tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních
smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv); úč. od 1.1.2020
§ 9
Platnost a účinnost právního předpisu vyhlašovaného ve Sbírce zákonů a
mezinárodních smluv
(1) Právní předpis vyhlašovaný ve Sbírce zákonů a mezinárodních
smluv nabývá platnosti jeho vyhlášením podle § 10.
(2) Není-li stanoven pozdější den nabytí účinnosti, právní předpis
vyhlašovaný ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nabývá účinnosti
počátkem patnáctého dne následujícího po dni jeho vyhlášení. Vyžaduje-li
to naléhavý obecný zájem, lze stanovit výjimečně dřívější den nabytí
účinnosti, nejdříve však počátkem dne následujícího po dni jeho vyhlášení;
vyhlašuje-li se nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav nebo
vydává-li se právní předpis v souvislosti s ním, lze stanovit, že právní předpis
nabude účinnosti vyhlášením.
(3) Je-li stanoven den nabytí účinnosti, který předchází dni vyhlášení
právního předpisu vyhlašovaného ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv,
právní předpis vyhlašovaný ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv
nabývá účinnosti počátkem patnáctého dne následujícího po dni jeho
vyhlášení.
(4) Právní předpis podle § 2 odst. 1 písm. d) nebo e) může být vyhlášen
nejdříve současně s vyhlášením zákona, k jehož provedení je vydán, a může
nabýt účinnosti nejdříve současně s nabytím účinnosti tohoto zákona.
• „Zatímco platnost, tj. skutečnosti, že se stávají součástí
právního řádu České republiky, nabývají právní předpisy dnem
jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů, účinnosti nabývají zpravidla
později. V takovém případě doba, která uplyne mezi dnem, kdy
právní předpis nabyl platnosti, a dnem, kdy nabyl účinnosti (doba
tzv. legisvakance), je časovým úsekem sloužícím k tomu, aby se
adresáti tohoto nového právního předpisu s jeho obsahem
náležitě seznámili, právní předpis však v ní dosud nemůže být
aplikován. Právní předpis může být aplikován teprve od doby,
kdy se stal účinným.“ (NS 30 Cdo 1898/98)
• „Stanoví-li právotvorce nabytí účinnosti právního předpisu
dnem předcházejícím jeho publikaci, je takové ustanovení
absolutně neaplikovatelné, a proto je třeba s takovým právním
předpisem zacházet, jako by ustanovení o nabytí jeho účinnosti
absentovalo.
Nastane-li taková situace u právního předpisu, jenž se
vyhlašuje ve Sbírce zákonů, použije se proto § 3 odst. 3 věta první
zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních
smluv, podle kterého nabývají právní předpisy účinnosti
patnáctým dnem po vyhlášení, pokud není stanovena účinnost
pozdější.“ (NSS 4 Ans 5/2007 28.11.2008)
17. Právní metodologie
• výklad práva (§ 2 OZ; srov. § 6 OZO)
– odstraňování nejasností v rámci
možného jazykového významu
(gramatický výklad)
– metody (dle priority)
• objektivně teleologická
• formálně systematická
• subjektivně historická
• výklad a aplikace nesmí být v
rozporu s dobrými mravy a nesmí vést
ke krutosti nebo bezohlednosti
urážející obyčejné lidské cítění.
• hodnotově bezrozporný a ústavně a
EU konformní
§ 2 OZ
• (1) Každé ustanovení soukromého práva
lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních
práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se
zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s
trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.
Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení
pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu
ustoupit.
• (2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat
jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov
v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu
zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov
právního předpisu proti jeho smyslu.
• (3) Výklad a použití právního předpisu
nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést
ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné
lidské cítění.
• dotváření práva
– uzavírání mezer v zákoně bez nebo proti znění
zákona
• mezera je protiplánová neúplnost zákona
– pravá (chybí předpokládaná norma)
– nepravá (rozpor jaz. vyjádření a teleologie)
» otevřená (jaz. vyjádření je příliš úzké)
» zakrytá (jaz. vyjádření je příliš široké)
– metody
• analogie (pravé a nepravé otevřené; srov. § 7 OZO)
– legis (§ 10/1 OZ)
– iuris (§ 10/2 OZ)
• teleologická redukce (nepravé zakryté; § 2/1)
• „Zdá se, že uvnitř Ústavy je ještě jedna
Ústava, ale větší.“ (T. Sobek na JP ke kauze
Melčák)
§ 10 OZ
• (1) Nelze-li právní případ rozhodnout na
základě výslovného ustanovení, posoudí se
podle ustanovení, které se týká právního
případu co do obsahu a účelu posuzovanému
právnímu případu nejbližšího.
• (2) Není-li takové ustanovení, posoudí se
právní případ podle principů spravedlnosti a
zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby
se dospělo se zřetelem k zvyklostem
soukromého života a s přihlédnutím k stavu
právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k
dobrému uspořádání práv a povinností.
• Aplikace právních norem pak musí vést k
rozumné a efektivní ochraně práv a musí
respektovat více než pouhé zákonné
normy. Ty je třeba transformovat do práva,
neboť existuje rozdíl mezi vládou práva
založeného mj. na sdíleném minimu hodnot
a formální vládou zákonů vázanou pouze
na zákonné normy (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS
23/05, www.judikatura.cz). Výklad a použití
právních norem je nutné podřídit jejich
obsahově materiálnímu smyslu a
respektování základních konstitutivních
hodnot demokratické společnosti a těmito
hodnotami užití právních norem vždy
poměřovat (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93,
www.judikatura.cz). (NSS 8 As 51/2007-67,
5.11.2007 Erik Sedláček)
• Vyjdeme-li z předpokladu, že se oznámený a skutečný účel
shromáždění mohou lišit, pak nelze (v konkrétním případě, v němž se
opravdu liší) „skutečný účel shromáždění“ podřadit ani nejširšímu
možnému jazykovému významu slova „oznámený účel shromáždění“.
Nejvyšší správní soud se tedy zabýval situací, kterou psané právo
nebere na zřetel.
• Dále je proto třeba posoudit, zda se jedná o mezeru v …, nebo o
úmysl zákonodárce. Existence mezery v zákoně je podmíněna
nezamýšlenou neúplností právního řádu. Ta nastává tehdy,
když zákonodárce nevzal v potaz hodnoty, principy, či argumenty,
které jsou imanentní právnímu řádu jako celku. Nelze jí rozumět rozpor
s principem účelnosti nebo právně politickými představami interpreta,
ale s teleologickým pozadím celého právního řádu. Prvně zmíněný
rozpor je řešitelný pouze změnou právní úpravy, zatímco teleologická
mezera v zákoně obecně připouští její vyplnění, podle charakteru
mezery buď analogií, nebo teleologickou redukcí.
• Vědomá mezera v zákoně by vylučovala její vyplnění soudem, v
případě nevědomé mezery aktivita soudu obecně vyloučena není.
Existují však právní oblasti, v nichž je i v případě nevědomé mezery v
zákoně tento postup zpravidla vyloučen, typicky např. trestní právo
hmotné nebo daňové právo…. Tak je tomu proto, že v těchto
oblastech může být výrazně dotčen princip právní jistoty.
• NSS 8 As 7/2008 – 116 31.8.2009
• Dále lze pokračovat, že při úvaze o předvídatelnosti
následků zákona se nelze omezit toliko na jeho text
gramatický, neboť soudní rozhodování, byť nemá klasický
precedenční charakter, zákon vykládá a popř. dotváří
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn.
I. ÚS 526/98, http://nalus.usoud.cz). „[N]eudržitelným
momentem používání práva je jeho aplikace vycházející
pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje
toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě,
je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a
účelu ... Soud není absolutně vázán doslovným zněním
zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit
v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel
zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo
některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně
konformním právním řádu jako významovém celku. Je
nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu
se musí zakládat na racionální argumentaci...“ (nález
Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03).
NSS 8 As 7/2008 – 116 31.8.2009
18. Role judikatury
• „Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate" (Dante
Alighieri, Božská komedie, poslední, 9. řádek nápisu
nad branou Pekla: „Vzdej se všech nadějí, ty kdo
vstupuješ…)
• závaznost rozhodnutí soudů ČR
– výrok nálezu ÚS o zrušení právního předpisu je obecně
závazný (ÚS jako negativní zákonodárce)
• ústavnost leg. proces (ne přijaté před 1.1.1993 – Pl. ÚS10/15 bod 14)
• obsahový soulad
– výroky jiných pravomocných soudních rozhodnutí
• závazné pro strany (konečnost rozhodnutí)
• v případě kasace pro soud nižší instance v dalším řízení (x změna
skutkového základu)
• význam
– kontrola rozhodnutí (incidentní retrospektiva)
– precedentní působení (sjednocení judikatury)
• není formálním pramenem práva v ČR
• (k prec. povaze nál. ÚS srov. IV. ÚS 301/05)
• § 13 OZ
• Aplikační a interpretační pochybení obou
instancí je tím více zarážející, že zejména druhé
instanci byla známa relevantní judikatura
Ústavního i Nejvyššího soudu. I když z ustanovení
čl. 89 odst. 2 Ústavy, nebo z § 14 odst. 3 zákona č.
6/2002 Sb. o soudech a soudcích, eventuálně z §
226 o.s.ř., nelze explicitně dovodit nástup
precedenčního systému soudního rozhodování,
je zcela samozřejmé, že soud nižší instance
respektuje v zájmu jednotnosti a předvídatelnosti
rozhodování právní názor soudu vyššího stupně.
Měl by tak učinit tím spíše, když skutkové okolnosti
projednávané věci nevykazují jakékoli distinkce,
jež by snad použití již zavedeného způsobu
interpretace zpochybňovaly (srov. též kritéria
odchylky od konstantní judikatury podle nálezu
Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS
470/97, publikovaného ve Sbírce nálezů a
usnesení ve sv. 16 pod č. 163). (NS 28 Cdo
514/2004 30.11.2004)
• anonymizace judikatury
– pes. B. (NS 25 Cdo 2174/2006 z 27.9.2006)
• „Žalobkyně se domáhala zaplacení částky
86.940,- Kč, jako náhrady bolestného a za ztížení
společenského uplatnění, tvrdíc, že služební pes
celní správy … napadl v obci S. H. a ublížil ji na
zdraví. …soud …. rozsudkem …, uložil žalované
zaplatit žalobkyni 86.940,- Kč a náklady řízení.
Dovodil, že i když pes B., který žalobkyni pokousal,
neplnil služební úkoly, …“
• „K tomu Nejvyšší soud jen dodává, že takovým
preventivním opatřením v dané věci nepochybně
bylo oplocení (jeho výška), které pes Brutus ani v
mimořádné situaci při svých dispozicích překonat
nemohl.“
– chybně sepsaná směnka (30 Cdo 5322/2015 z
16.3.2016)
• „…a zjistil, že směnka je záměrně chybně sepsána,
kdy je chyba ve jménu (R. B. se jmenuje ve
skutečnosti R. B.)…“
• změny judikatury
– „Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při
nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové
interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní
praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k
sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své
podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen
jeden z principů demokratického právního státu, a to princip
předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem,
proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí
i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v
situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána.
Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy
pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti
soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě
(tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení
principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním
takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé
vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní
rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.“ (IV. ÚS 2170/08 )
– Obecné soudy ovšem vedle své povinnosti reflektovat při své
rozhodovací činnosti judikaturu vyšších soudů musí také
respektovat zásadu vyjádřenou v čl. 89 odst. 2 Ústavy České
republiky, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu České
republiky jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a že s
ohledem na četnou judikaturu Ústavního soudu České republiky
je právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního
soudu coby orgánu ochrany ústavnosti, resp. v jeho právní větě,
má-li obecnou povahu, obecně závazný, tj. závazný při řešení
typově shodných případů (srov. např. usnesení Ústavního soudu
České republiky ze dne 14. října 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02, in
Sbírka, svazek č. 28, judikát publikován pod č. 28). Přitom
nerespektování právních názorů Ústavního soudu České
republiky vede při stejných skutečnostech jednak k vědomému
porušování ústavnosti a navíc nerespektování nosných důvodů
publikovaného nálezu Ústavního soudu řešících obdobné věci
má nepochybně deformující dopad na princip právní jistoty
plynoucí z normativního principu právního státu tak, jak jej
normuje čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05,
in ASPI – Automatizovaný systém právních informací,
identifikační číslo judikátu JUD 39333CZ). (NS 30 Cdo 2811/2007)
– „Právní názory, které Nejvyšší soud České republiky zaujal v
jiných právních věcech, nejsou sice ex lege právně závazné
(aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním
základem, z nějž vzešel ten který judikát dovolacího soudu, nelze
však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní
rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu
ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy
nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi
reflektovaly a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve
světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky)
konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění
písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z
jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo lze
se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s
předmětným judikátem ztotožnit (rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007, in
www.nsoud.cz).“ NS 30 Cdo 2077/2008 z 25.2.2010
– Užití judikatury vzniklé za jiných společenských (nejen právních a
ekonomických) poměrů nesmí eliminovat ústavní práva (srov.
obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 38/06 ze dne 19. 6. 2006 - N 124/41
SbNU 539). (II. ÚS 254/08 z 18. 11. 2008)
– obecné soudy mohou ústavněprávní výklady ÚS nereflektovat, ale jen s
dostačujícím odůvodněním a s cílem přesvědčit Ústavní soud, aby své
názory modifikoval (volně dle III. ÚS 254/04)
– „70. V nálezu III. ÚS 252/04 Ústavní soud zdůraznil, že pokud obecný soud
chce takto postupovat, musí být splněny některé základní požadavky.
Mezi ně především patří naprostá výjimečnost ospravedlňující takový
postup. Ústavní soud naznačil, které okolnosti dovolují odchýlit se od
dosavadní praxe; totiž dojde-li „k následnému shledání dostatečných
relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími
argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako
významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury“ a za
situace, kdy obecný soud přednese ústavně právní argumentaci
„přesvědčivě přinejmenším konkurující obecně platným tezím vyloženým
v nálezu“8).
– 71. Obecný soud by tedy neměl předložit konkurující úvahy z
nepodstatných důvodů, ale toliko v případech, kdy je opravdově a z
vážných důvodů přesvědčen, že by nebylo správné následovat
rozhodovací praxi Ústavního soudu. V nálezu III. ÚS 252/04 Ústavní soud
uvedl, že „z čl. 89 odst. 2 Ústavy plyne rovněž maxima zákazu svévolné
interpretace nálezů Ústavního soudu“; důsledkem této maximy je další
maxima, a sice, že obecné soudy mohou přednést konkurující úvahy
pouze v dobré víře. To znamená, jak již naznačeno, že se obecný soud
smí odchýlit od judikátů Ústavního soudu a přednést konkurující úvahy
jenom na základě vlastního upřímného a pevného přesvědčení
pramenícího z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s
ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný
judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže (tzv. „distinguishing“
čili odlišení), anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení
principů a pravidel v právním řádu jako celku (nejenom, ale především,
ústavněprávních principů a pravidel) přesvědčen, že Ústavní soud může
a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit. Pokud takto
obecný soud postupuje, pak fakt, že Ústavní soud nakonec jím navržené
změny nepřijme, nepostačuje k závěru, že by obecný soud jednal
chybně a že tudíž porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy.“ IV. ÚS 301/05 13.11.2007
• Ustálená judikatura vrcholných soudů představuje
ve svém materiálním rozměru právní normu. Změnu
či zpřesnění této judikatury pak lze ve funkčním
smyslu považovat za novelu právního předpisu s
temporálními účinky, které změna právního
předpisu tradičně má. Tato skutečnost má tedy v
projednávané věci následující účinky:
• 1) Změna či zpřesnění judikatury není
dostatečným důvodem pro využití mimořádných
opravných prostředků ve věcech týkajících se
stejného právního problému, které však byly před
vydáním usnesení rozšířeného senátu pravomocně
skončeny ve správním řízení a proti kterým nebyla v
odpovídající lhůtě podána správní žaloba…
• 2) Soudy rozhodující ve správním soudnictví
však mají povinnost od okamžiku vyhlášení
rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam
zaujatého právního názoru postupovat ve všech
probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních.
• (rozš. s. NSS 6 As 7/2005-97 z 21.10.2008)
– může kolidovat s legitimním očekáváním, proto nikoli
bezvýjimečně (srov. I. ÚS 428/06 z 4. 12. 2008)
• judikatura není nuda!
– "Podle zjištěného skutkového stavu
obžalovaný 1. dne 26. července 1933 ve
V., když jako notářský adjunkt v kanceláři
notářského úřadu vystavoval svědectví o
majetku pro B., o které ho M. dcera
jmenovaného, přišla žádat, během této
úřední činnosti chytil M. jednou rukou za
prsa, druhou za pohlavní ústrojí, stáhl ji
sedíc na svá kolena a když se bránila a se
mu vytrhla, skočil za ni, objal ji tvrdíc jí, že
je divoká kočka s magnetickýma očima,
že ji má řád, a když se mu M. opět vytrhla
a odešla ke dveřím, opět ji chytil do
náruče a chtěl ji líbat, přičemž ji
přemlouval, aby si s ním dala schůzku, že
mohou manžela ošálit a půjčil jí 5 Kč na
kolek s tím, že si to u ní odpracují, a
svědectví vydal M. teprve, když byla už u
dveří vedoucích z kanceláře a odešla.“
NS sp. zn. Zm III 22/37 z 12.6.1937
– „Aby bylo dostáno elementárním
principům aritmetického
paradigmatu, musí být příslušné
nositelce důchodového pojištění
krajským soudem optikou příslušného
ustanovení jednoduchého práva též
naznačeno, jakými numerickými
modalitami má být dospěno k
předmětnému resultátu na
multiplikačním půdorysu (in
concreto: 12 x 90 = 1081).“ NSS 1
Ads 20/2003 z 24. 8. 2005
– „Vrh smrduté pumy v parlamentě
jest překážením činnosti sněmovny. “
NS ČR sp. zn. Kr I 171/23 z 19. 4.1923
19. Střet právních norem
– 1. lex superior derogat inferiori
• bez ohledu na specialitu či posterioritu
• „Z ustanovení obyčejného zákona nelze
přeinterpretovat ústavu do podoby, kterou
zjevně nemá. Interpretační proces postupuje
opačně, a to vždy od ústavních předpisů k
zákonům, nestanoví-li sám ústavní předpis
výslovně výjimku.“ (Pl. ÚS 14/01 20.6.2001)
– 2. lex specialis derogat generali (Papinian,
D 48, 19, 41 a D 50, 17, 80.)
• speciální norma upravuje podmnožinu
případů spadajících pod normu obecnou
• specialita je relativní (spočívá ve vztahu mezi
konkrétními normami)
– 3. lex posteriori derogat priori
• pozdější dle projevu vůle právotvůrce (přijetí
nebo účinnost?)
• dotýká-li se téhož předmětu v témže směru
více PN stejné právní síly (leges posteriores
priores contrarias abrogant)
• „pozdější zákon ruší zákon dřívější“
(Modestinus, D 1, 4, 4)
– 1. lex superior derogat inferiori
– 2. lex specialis derogat generali
– 3. lex posteriori derogat priori
– -> lex superior posteriori derogat legi
inferiori priori (III. ÚS 274/01)
– -> lex posterior specialis derogat legi priori
generali
– -> lex posterior generalis non derogat legi
priori speciali
– upozaděný právní předpis zůstává platný a
účinný, upřednostněný má toliko aplikační
přednost
• x ÚS disponuje pravomocí zrušit i právní
předpis nižší právní síly než zákona, avšak jen
pro jeho rozpor s ústavním pořádkem nebo
zákonem. (Pl. ÚS 9/04; čl. 87/1/b) Ú)
– čl. 2 zákona č. 4/1993 Sb. : „V případě rozporu mezi
právními předpisy České republiky vydanými před
zánikem České a Slovenské Federativní Republiky a
předpisy uvedenými v čl. 1 odst. 1 téže právní síly, se
postupuje podle právního předpisu České republiky.“
– Je zásadně nepřijatelné požadovat po adresátu
právních norem, aby vždy zkoumal, zda konkrétní
norma nižší právní síly není v rozporu s abstraktní
normou vyšší právní síly, a činit jej posléze
odpovědným zato, že tento rozpor neodhalil, popř.
dospěl k nesprávnému interpretačnímu závěru.
Zásadně tedy musí platit, že uložení správní sankce
není možné, jestliže k porušení právní normy, za něž
má být sankce uložena, nabádá jiná právní norma. Z
této zásady jsou zajisté možné výjimky, jež budou
přicházet ke slovu v případech hodných zvláštního
zřetele. (NSS 1 As 14/2006-68)
Střet norem v praxi – vlajka ČR
• čl. 5/3 úst.z. 542/1992 Sb.:
„Česká republika a Slovenská
republika nesmějí po zániku
České a Slovenské Federativní
Republiky užívat státních
symbolů České a Slovenské
Federativní Republiky.“
• čl. 112/3 Ú ČR: „Ostatní ústavní
zákony platné na území České
republiky ke dni účinnosti této
Ústavy mají sílu zákona.“
• zákon o státních symbolech
ČR…
Mgr. Martin Prokeš, právník JAMU
tel. 542 591 105, prokes@jamu.cz
Děkuji za pozornost!
81