VIKTOR DYK
ZMOUDŘENÍ
DONA QUIJOTA
TRAGEDIE O PETI AKTECH
1 9 5 7
ORBIS.PRAHA
NZK-UK Brno
OSOBY
Právo provozovat tuto hru zadává pouze Československé divadelní a literární jednatelství, Vyšehradská 28, Praha 2, telefon 23 46 20 a 23 51 40. Každé provedení hry nutno hlásit tomuto jednatelství, a to nejpozději deset dní napřed.
Don Quijote Magister Samson Carrasco Farář Sanoiio Mii.knkc ()Ti'.c Pi.nRo
Amidas M íaxOK kAi. I Ihn Antonio Moueno
ľl( VNÍ l'AS'ľVK. I > 141111 v pA.VľV'fi řtl' ľ IH'ih HNÍhfl
ľli v n í 111 MA l ľl
I )him\  III ai a i II.
I >ľii :iniI A I liini'tniVNŕ, Ni I Mil I nr A I )i 11 11|< 1?.« ( illcľl   MÍlUiKIIAI OVA
I'm vnI ľ a s ľ v i< k a
DlMIIlA l'asivkka
l'AmVfn ■ IluDiíUNÍci - Diváci
2619993574
f I
I
1/
ODCHOD QUIJOTÚV
.SV» šlechtického statku Quijotova. Není bohatá, ale vše v ní mluví o péči ženských rukou. Ai vše je upraveno a čisto, jako by pavučiny
pokrývaly meč na stěně; odkud ten dojem? Je slunečný den a chvílemi slyšeli konejšivý hlas ptáků. Také slepice zakdáká občasná dvoře: tuší se to spíše, nežli by se to slyšelo. U prádelníku dvě ženy: starší, hospodyně, čtyřicetiletá žena, tvrdé jakési starostlivosti, prohlíží kus prádla za kusem. Je oděna v tmavý oděv. Mladší, neť, je dvacetileté děvče, mnohem méně starostlivé. Hledí na prádelník, ale není jisto, je-li u něho svými myšlenkami. Je to krása, kterou zve Francouz beaulé du diable. Je oděna v světlý, koketní šat. Pohrává si s růžemi, nedbajíc znatelně pohoršených pohledů bigotní hospodyně. Chvílemi, pomlčí-li se, připadá vše spánkem : vše dřímá. Meč i krucifix na stěnl, prádelník i ostatní skříně. Není to ostatně nepříjemný spánek, nebot mladé děvče hraje si v něm
s rážemi.
Hospodyně : Vše v pořádku.
Neť (dívá se do seznamu): Ani kus nechybí.
Hospodyně: Je dobře míti pořádek v domě. Všelijací lidé
jsou na světě. Neť: Pořádek v domě je neocenitelný, říká magister. Hospodyně (vstane, zavírá prádelník): Pan Quijote netuší,
jak je těžký život. Neť (mírné) : Je snílek. Hospodyně (přistoupí blíže) i čte opět? Neť (přikloní se k růžím, jako by je chtěla líbali) : Čte. Hospodyně: Neskončí se to dobře, pravím vám to. Slyšel
už kdo, aby dospělý muž topil se zbůhdarma v mrtvých
písmenách?
Malá pausa.
Kdyby to aspoň byly dobré knihy. Důstojný pán má mnoho svatých knih, ukazujících cestu k spáse. Čítám' je také občas: nejsou to však knihy, které čte náš pán.
Neť : Také magister Carrasco má krásné knihy.
Hospodyně: Nač čistí příběhy, které se nikdy neudaly? Nevidím v tom .smyslu.
Don Quijote (vstupuje zamyšleně; je to vysoký, stihlý, trochu bledý mladý muž. Jeho pohyby jsou zasněné a ve snu prudké. Při jeho příchodu hospodyně a neť ztichnou a divají se na něho. Don Quijote nevidí jich však zřejmě; zastaví se náhle vprostřed síně a mluví do prázdna): Zajmu ho a pošlu ho, aby poklekl před mou paní. A aby řekl hlasem pokorným a sladkým: „ — Paní má, jsem obr Caraculiambro, pán ostrova Ma-
I lindranie, a přemohl mne v souboji rytíř don Quijote de la Mancha, hodný nejvyšší chvály; a uložil mi, abych předstoupil před Vaši Milost, aby Vznešenost Vaše rozhodla o mně dle své libosti!" Hospodyněkřižuje se, Neť voní k r637
Hospodyně: Cara —
Neť (mírně): — culiambro. (Soucitně) Pán ostrova Malin-dranie.
Don Quijote (odcházeje): A paní Dulcinea odpoví —
( Zmizí)
■"Hospodyně : Zde máte to nadělení. Blázní. Načisto blázní. Žije a nežije. Slyší a neslyší. Usmívá se a ne na nás. Zuří a bůh~ví -na-co.
Neť: Něco mě přece těší: jsou v okolí lidé, kteří se zaměstnávají hůře. Velicí hříšníci.
Hospodyně: Kdyby aspoň byl velikým hříšníkem! Četla jsem v knihách pana faráře, že z velikých hříšníků stávají se přičiněním mužů moudrých velicí svatí.
Neť: Také svaté. (Líbá rule)
Hospodyně: — ale neviděla jsem, že by se co dobrého stalo z knihožrouta. A k tomu ještě--
Niť: Oh, vím, o čem chcete mluvit, ale šetřte mého studu!
ftíká jí Dulcinea.
Hospodyně odmítavý pohyb. Hospodyně: Dulcinea! Zná někdo v kraji nějakou Dulci-
ncu? }, r
Nicť: Zeptám se magistra. /vc 1 Iospodyně : Zeptala jsem se pana faráře. Důstojný pán by
se měl do toho vložit. Neť: Myslíte, že by zmohl více než magister Carrasco? Hospodyně: Důstojný pán už se ujal vlastně věci. Vzal si
za úkol žjistiti, kdo vlastně J£ pna Dulcinea^Za..každým
bláznovstvím je prý žena. „ Neť (mírně) : Důstojný pán nám nelichotí příliš. Hospodyně: Nemyslí nás, mluví-li tak. Neť : Magister Carrasco neužil by takových slov, která jiné
urážejí. Praví-li mi časem, že já jsem ušlechtilá a vzácná
bytost, nechce tím připomínati, že vy byste byla hodna
opovržení.
Hospodyně: Ušlechtilá a vzácná bytost! Podívejme se! Neť: Ušlechtilá a vzácná: nemohu sleviti ani písmeny. Hospodyně : Ten váš panáček má pěkné věci za lubem. Neť : Magister Carrasco není větroplach; mluví vždy vážně
a moudře. Každá jeho věta je poučením. Včera mluvil
o kolonisaci. Hospodyně : Jak jste to řekla?
Neť (hrdě): O kolonisaci. Mluví jen o vážných thematech. Hospodyně: S vámi?
Neť : Chcete snad říci, že se mnou nelze o vážných otázkách mluviti?
Hospodyně : Jdete příliš daleko ve svém podezřívání.
Neť: Podezřívání! Já že podezřívám?
Hospodyně: Jste blázen, jako pan Quijote.
Neť: Blázen! Oh! Já blázen! (Odhodí růži; její zloba, činí ji
o mnoho starší. S výhružným gestem) Budete toho litovat. Hospodyně (s klidem, který rostl rozčilením soupeřky a který měl
Základ v přesvědčení, ostatně ne bezdůvodném, o její nezbytnosti) : Nuže? Neť : Ano, litovat...
Klepání.
Hospodyně: Ticho. Někdo jde.
Neť (změní svůj výraz; v očekávání) : Magister? Hospodyně (v radostném tušení): Důstojný pán? —^
Vstupují farář a magister. \Farář je telnatý mužík načervenalých tváří, ale \ čilých pohybů. Stáří jeho těžko udati; může býti padesátníkem, může však býti \ o deset let starší. Káže chvílemi, dovede však také mluviti bodře. Magister je nepochybně mladší; ale jeho mladost není nepochybná. Je v ní něco vyschlého a pedantického. Mluví stále jakoby k žáčkům. Je si vědom své důležitosti a převahy, které mu dodává znalost pravé cesty. Zcela určitě vidi něco jiného nežli farář; není však jisto, že by viděl více.
Farář: Dobrý den, mé dámy. Magister : Vstupujeme nevhod, zdá se. Neť (s výmluvným odmítáním k magistrovi): Oh! Není vítanější návštěvy!
Hospodyně (s pohledem na faráře): Přicházíte právě včas! Farář: Vede nás křesťanská povinnost pečovati o duše, jejichž blaho a spása jsou ohroženy. Přihodilo se snad něco nového? Hospodyně: Je to horší než kdy jindy, důstojný pane. Farář: Don Quijote čte stále?
Hospodyně: Čte. Blouzní a čte. To je vše. (Jde k oknu) Pohleďte; je v zahradě, u altánu. Tluče do makovic. A jaké vzezření! Jak do nich bije! Farář: A stále ty zmatené řeči? Hospodyně: Ano.
Farář: Slíbil jsem vám, že budu pátrati... po oné ženě,
kterou ten nebožák nazývá Dulcineou. Hospodyně: Byl jste tak laskav. Farář: Přináším zprávu.
Hospodyně: Zprávu o Dulcineji! Jak jste si pospíšil, důstojný pane! (K neteři) Věděla jsem to.
10 u
1
Neť (trochu rozmrzená, trochu zvědavá): Existuje? Farář: Existuje. Hospodyně: Tím hůře.
Farář: Tím lépe, řekněte. S něčím, co existuje, je méně těžký zápas než s něčím, co neexistuje vůbec. Mějte se na pozoru před tím, co vám uniká. Znáte-li protivníka, najdete vždycky slabou stránku, na kterou možno útočiti. I
Hospodyně : Jak krásně umí důstojný pán mluvit!
Neť: A slabá stránka Dulcinejina?
Farář: Trpělivost, má drahá! Stačí, že Dulcineu známe. Magister : Jméno mi nepřipadalo tak cizí. i Farář :, Dulcinea bydlí v Tobose. Hospodyně : Důstojný pán ví snad více.
Farář: Zatím ne mnoho. Její otec jmenuje se Laurenzo.^\ ,{ Její matka Marie. Její pověst zdá se být dobrá. K práci \ > prý je; nem z cukru. Zámožná? Toho ovšem nelze tvrditi: její rodiče mají stateček.
Hospodyně: Zde je slabá stránka.
Farář: Bohatství, má dcero, není vše. Před očima božíma ctnost platí více.
Hospodyně: A ručíte, důstojný pane, za její ctnost?
Farář: Bůh mne ochraň ručení tak nejistého. Mám zprávy z druhé ruky, zprávy dosud nezaručené a kusé. Neviděl jsem. Nezkoumal.
Hospodyně : Důstojný pán přesto neodpočíval.
Magister: A jaký je nyní váš plán, důstojný pane?
Farář: Plán? Mám více plánů. Až uvidím Dulcineu, promluvíme si o nich. Zatím však můj první plán jsou knihy. -
Neť (udiveně): Knihy?
Hospodyně (s nadšeným nepochopením): Knihy! Velmi správ- 1 ně!
Neť: Nerozumím dobře. Co učinit s knihami? Hospodyně : Chápu zcela jasně důstojného pána. Farář: Byla jste vždy chápavá, má dcero. Není pochyby, že nemoc Quijotova (a on je nemocen, víme to všichni!)
-----x
//
V
\  má svůj původ v knihách. Kníhaje nejnebezpečnější jed;
znáte snad mé pojednání — Hospodyně (vpadá): „Nebezpečí četby a jak mu čeliti!" Farář (k hospodyni): Velmi dobře. (Pokračuje) Knihy zavinily poblouznění Quijotovo. Z knih vzešla jeho láska k Dulcineji. Vezměte mu knihy a také jeho láska vybledne a zvadne. Knihy jsou nepřítel: toho vyhladíme! Magister : A nahradíme špatné knihy lepšími. Hospodyně (horlivě) : Vyhlaďme! Vyhlaďme! Chápu zcela
dobře. Bojím se knih. Neť (mírně k magistrovi) : Jak je ubohá! Farář: Ano, vyhladíme špatnou četbu. A sem s knihami,
dobrými knihami, jež upevní spásu duše! Magister : A přivodí zdravé posuzování skutečnosti! Farář: Posílí víru. Magister: Potlačí fantasii. Farář : Zbožné knihy. Magister: Exaktní knihy!
Neť : Exaktní knihy. ( Voní k růži, kterou vyňala z kytice na stole) Magister: Ah!
Neť: Vaše růže tak krásně voní. (Vzchopíse) Exaktní knihy.
(Náhle) Ale co strýc? Farář: Bude zuřit. Bude truchlit. Bude vzpomínat. (Pokrčí rameny) Dozuří. Dotruchlí. Zapomene. Hospodyně : Jak krásně mluví důstojný pán.
Nefcitíjeji okamžitou převahu a její triumf; mlčí. Vrhne pouze zlý pohled na magistra. Jednou magister Carrasco odpyká tuto chvíli pokořeni.
Farář: Čas je příznivý. Je ještě v zahradě! K dílu! "~ Hospodyně (ukáže ven) : Pohlédněte, velebností.
Farář : Ano. Vidím ho. Přechází netrpělivě, jako by na někoho čekal.
Neť: Kdo by sem mohl přijití? Dávno už zde nebylo hostí kromě vás. > Farář: Rozhlíží se. Hospodyně : Jaké pohyby!
Neť: Bije znovu holí dojkvětinN ■'
Hospodyně: Tváří se, jä^cTby někoho zabíjel. Nepoznala
bych ho. Je třeba něco podniknouti, důstojný pane. Dále
už toho nechat neradno. Neť : Nyní se kamsi zahleděl.
Pausa.
Na koho asi čeká? Farář: Pospěšme si. Doprovodíte mne, magistře. Magister: Milerád. Farář: Vrátíme se co nevidět!
Odcházejí volným, pohodlným krokem častých hostí, kteří už zdomácněli.
Hospodyně: Jaký to muž, ten náš pan farář! Muž, jenž je
vždycky na svém místě! Neť: Hm.
Hospodyně : Jeho plán je podivuhodný!
Neť: Nebylo nesnadno jej nalézt.
Hospodyně : Proč ho tedy nenašel magister?
Neť: Víte, že ho nenašel? Včera ještě zmiňoval se o něm.
Hospodyně : Jste zaujatá.
Neť (s posměchem): Já?
Hospodyně : A jste nesnesitelná se svými růžemi. Jsou jisté
hranice pro počestnou dívku... Neť : Jste nesnesitelná se svým farářem! Hospodyně : S mým farářem! Jaký to svět! Jaká to mládež
vyrůstá! ^-
Klepáni.
Sancho Panza (vstupuje rozpačitě, čepici mačkaje v ruce): Zde jsem.
Hospodyně: Co chcete?
Sancho Panza: Vseje připraveno. Osel čeká, mé dámy;
oznamte to urozenému rytíři. Neť: Neznáme vás.
Sancho Panza : Sancho Panza, k vaší službě. Sancho Panza,
jak ho Pánbůh stvořil. Hospodyně : Mýlíte se v domě, dobrý muži.
-• /t-
1 -i
Sancho Panza : Jsem přece v domě šlechetného dona Qui-jota?
Hospodyně : Přihodilo se snad něco ? Neť: Podivný Člověk.
Sancho Panza: Jsem nejpokornější sluha dona Quijota, který bude ho provázet při jeho rekovných činech, aby si získal slávu, co pravím, aby si získal plat s urozeným rytířem ujednaný. Neboi-anUcuře zadarmo nehrabe. Dobrý plat, dobří přátelé. Můj osel je připraven na cestu a stojí dole. Mého osla znají v celé krajině. Kdo vidí mého ušáka, řekne si: „Hle, zde je Sancho Panza." — Jsem připraven. Lhůta došla — a já přišel.
Hospodyně : Je to nové bláznovství, nerozumím tomu.
Neť: Já tomu rozumím; dalo se to čekat!
Sancho Panza : Má žena nebyla zrovna ráda, že odcházím. Tereza totiž nedůvěřuje pátku. Co se mne týká, míním, že Bůh také tvořil v pátek svět. A jak se praví, nebránilo mu to, aby byl v neděli se svým dílem spokojen. Den jako den, je-li zaplacený. Nechci se tím ovšem dotýkat svaté církve. Od toho mne zachraň Pán Ježíš (pokřižuje se) a Panna Maria. Bojím se příliš svaté Inkvisice.
Hospodyně: A váš směšný úbor?
Sancho Panza: Jsem zbrojnoš šlechetného rytíře dona Quijota a jsem oblečen, jak se sluší na zbrojnoše.
Hospodyně: Zbrojnoš šlechetného rytíře dona Quijota! Jaké bláznovství! Jaká ztřeštěnost! — Kdyby tu byl velebný pán!
Neť: Zavolejme magistra!
Sancho Panza : Mám-li říci pravdu, byl by mi jiný den milejší. Tereza mi říkala: „Kdo v pátek začíná, v sobotu proklíná." A mně je milý v domácnosti klid. Ale pán má mínění a sluha uši.
Neť: A co vám říkal šlechetný rytíř don Quijote?
Sancho Panza (rozpačitě se Škrábe za ušima J : Co mi říkal? Šlechetný rytíř don Quijote mi říkal —
Neť: Nuže? ^
Sancho Panza (vzchopí se) : Zdá-se^-že buckme^ochraňovat ctnost a pomáhat chudým. Podnikneme patrně rozmanitá dobrodružství pro krásnou a přísnou paní, kterou milujeme. Budeme také očividně potulnými rytíři. To jest, můj pán tím vším bude. Já se držím stranou, jde-li o hřbet.
Hospodyně: Jste tedy najat na cestu?
Sancko Panza : Na velmi dlouhou cestu. Dobudeme nějakého ostrova, urozený don Quijote jmenoval jej nějak, ale jméno vypadlo z mé paměti. Řekl jsem to Tereze, ta má dobrou paměť; snad zná to jméno ještě. Zrazovala mne ovšem, abych nevěřil panským slibům. Abych mlu-. vil pravdu, nečekám zatím na ostrov. Spokojím se svým platem. Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Dá-li Bůh, dojde i na holuby.
Hospodyně : Je to šílenost.
Sancho Panza: Pán jde; poptejte se ho po tom. Moje ruce unesou více, než má hlava unese. Don Quijote vstoupí.
Zde jsem, urozený pane. Osla jste snad už ráčil vidčti. Don Quijote : Dobrá, připrav Rozinantu. Sancho Panza: Jdu. (Zastaví se) Don Quijote: Nuže? Sancho Panza: Pospíchám. (Stojí opět) Don Quijote (pochopí): Chceš svůj plat. Dobrá. Zde jej
máš. (Vyplácí mu mzdu) Sancho Panza : Letím. (Odchází tentokráte opravdu rychlým
krokem )
Hospodyně (k donu Quijotovi): Co to znamená, pane?
Don Quijote : Odejdu.
Neť: Ale kam? Na jak dlouho? Ke komu?
Don Quijote: Kam? Nevím. Jdu do světa. Co je svět? Stál jsem na vinici a hleděl jsem na bílou silnici, vinoucí se k severu. Zdálo se mi, že na mne volá: Ubohý pošetil-
^5
če, civíš zde na své hroudě se založenýma rukama. Procházíš sc svým domem jako vězením. Procházíš se zahradou jako klecí. Ta bílá cesta k severu vede zatím do světa, kde čeká sláva a láska. Tisíc lidí kráčí po té bílé cestě; jejich srdce je lehké, zpívají si vesele: Zítra, zítra! Ale ty čekáš zde, kam ani láska, ani sláva nezabloudí. Chodíš tu s marným svým srdcem a nespotřebovanou svou silou. Hospodyně: Běda! Kdybyste byl četl zbožné knihy, vše bylo jiné.
Neť : Exaktní knihy odsuzují podobné snění, strýce. Vím to zcela určitě.
Don Quijote: Jiní učinili velké divy, jiní získali slávu a moc. Jiní milovali, bili se a umírali. Každý z nich urval kousek obzoru. Jenom já seděl bez hnutí a živořil. Civěl jsem do dálky a neměl odvahy jít. Je mi k hanbě má nečinnost a peciválství.
Hospodyně : Chcete-li býti činný, možno zůstati zde. Je na tucet způsobů zkrátit si chvíli a vykonat něco užitečného. Pohleďte, kolik statečných rytířů takto žije!
Neť : Myslím, strýce, že by bylo vhodno, poradit se s magistrem. Muž vašeho věku ovšem potřebuje nějaké činnosti. Ale v tom, co pravíte, nevidím nějakého pozadí reálného, jak říká magister.
Don Quijote : Mé rozhodnutí jest pevné. Jsem tím povinen sobě a Dulcineji.
Hospodyně: Neříkala jsem to?
Neť : Dalo se to čekat!
Hospodyně: Dulcinea! Taje tedy za tím. Oh--
Don Quijote (ostře): Ani slova proti Dulcineji!
Hospodyně : Jak se změnil!
Neť (mírně) : Jak ho změnila!
Hospodyně : Nikdo mi nezabrání mluvit pravdu —
Don Quijote: Mluvte si to, co zovete pravdou. Ne však
u mne.
Mlčení.
Don Quijote (k neteři): Přežil jsem zde léto. Můj život prchal a mé srdce rezavělo. Mé oči bloudily marně v kraji a marně čekaly něčí příchod. Léta jdou a nelze už čekat. Jdu. Jdu sám hledat štěstí, které nepřišlo, lásku, jež mne očekává. Jdu! Chci se stát hodným lásky! Chci se stát hodným Dulciney. A já cítím, že se mi to podaří. (Sejme meč se stěny) Oh, ano, cítím, že se mi to podaří.
Hospodyně (nesměle, skoro bázlivě): Zapomínáte na obtíž cesty.
Neť: Na její nebezpečí.
Don Quijote : Ty, kteří milují, vede láska. Věřím v Dulci-neu. Bude mi hvězdou. A může být strast strastí, pomyslí m-li, že trpím pro ni?
Hospodyně : Mluví zcela jinak než velebný pán. •
Neť : Mluví zcela jinak nežli magister.
Hospodyně: A váš dům? Vaše sídlo?
Don Quijote : Není mne tu potřebí. Nebylo mne tu nikdy potřebí. Byl jsem zde vždy něčím zbytečným. Ale věřím, že nejsem zbytečný vůbec. Odejdu. Chci si volně oddechnout: cosi po léta bránilo mi oddechnout volně. Chci jít, aniž bych věděl, kam večer dojdu. Jít, aniž bych věděl, s kým se potkám. Chci měnit krajiny a měnit tváře. Jediné chci nosit beze změny ve svém srdci: svou lásku. Ne tu, kterou miluji tady. Lásku, která je životem a slávou. - . ____
Hospodyně: Blouzní.
Neť: Blouzní.
Farář a magister se vracejí. Spatřivše Quijota, zarazí se příchozí poněkud, pak však přistoupí k němu s výrazem bodré srdečnosti.
Farář : Zde jsme.
Magister: Byla to perná práce.
Hospodyně : Neběží už o to, důstojný pane —
Farář: Co se stalo?
Hospodyně : Přicházíte včas! A snad už pozdě! Neť: Promluvte se strýcem, magistře.
,',V-
1^
16
i7
V
Hospodyně (k faráři) : Náš pán... Neť (k magistrovi): ... chce odejít. Hospodyně : Nešťastný pán! Neť : Ubohý strýc!
Farář (v údivu): Chce odejít? A kam? Hospodyně : Neví. Kdyby aspoň věděl. Farář: Říkal jsem to vždycky: to jsou ty knihy. Neť : Mluví o veliké lásce.
Farář: Veliká láska, milý příteli, toť něco, co neexistuje. Existují jen drobné, počestné lásky, které Bůh připouští a schvaluje, a drobné lásky nepočestné, které zakazuje a od kterých jeho moc vás ochraňujž.
Magister : Veliká láska, milý příteli, toť něco, co neobstojí před vědeckou analysou. Jsou vhodná spojení,- která schvaluje rozum, a spojení nevhodná, kterým rozum brání. Vhodná spojení spočívají na správném výběru, nezkale-ném útokem pudů...
Neť : Domluvte mu přece. (Opakuje s nadšením) Na výběru, nezkaleném útokem pudů.
Magister : Vidím vás, milý příteli, před rozhodnutím dosahu nad jiné povážlivého.
Don Quíjote : Mýlíte se; vidíte mne po rozhodnutí.
Magister: Oh! Oh! Přetrhl mi nit. Nesnesu, vpadá-li mi někdo do řeči.
Farář: Chcete opustit domov, kde jste trávil léta klidná a
počestná ve středu bytostí vás milujících? Don Quíjote: Ano.
Farář: Oh! Oh! Byla to řečnická otázka. (K hospodyni)
Zkazil mi celou řeč. Don Quíjote (k neti a k hospodyni): Je mi líto, působím-li
vám nějakou bolest. Ale velebný pán a vážený magister
potěší vás, doufám, ve vašem smutku. Neť : Jste zlý, strýce.
Hospodyně : Nezasluhovala jsem vašeho posměchu, pane. Farář: Neuvádějte v pohoršení lidí počestných.
18
H
Magister : Vaše slova mne dojímají trapně.
Don Quíjote : Můj bože, nebylo to mým úmyslem. Nemohu být zlý, opouštím-li tento život. Zlým bych se stal, kdybych jej byl nucen žiti.
Sangho Panza (přichází): Vše hotovo, pane!
Don Quíjote (přistoupí k oknu. Otevře okno; div dwoucí,jako by vše ospalé probouzelo se k íivotu. Padá sem světlo a tisíce hlasů, slyšitelných snad pouze rekovi, volá): Čas nadešel. Slyším, jak venku řehtá Rozinanta. Dobrodružství! Zápasy! Kynete mi z dálky. — Sbohem, domove! Sbohem, zahrado a vinice! Sbohem, neti! Také vy (k hospodyni), sbohem! Zajisté, že jsíe^milovaly na,svůj způsob. Ale váš způsob nebude už mým. — Sbohem, důstojný pane! Padnu-li na cestě, pomodlete se za mne. Také mši můžete sloužit: nevyruší to mého spánku!
Sancho Panza: Kdo včas uhne, nenarazí, Milosti.
Don Quíjote: Muž se nevyhýbá nebezpečí, muž je hledá.
Sancho Panza : Nejsem tedy mužem, ačkoli mi Tereza tak říká. Je pravda, že dodává: „ — Muži, rozum do hrsti a nohy na ramena." Rozum do hrsti! Zlaťáky byly by mně v ní milejší.
Don Quíjote : Sbohem!
Neť: Odcházíte opravdu, strýce?
Hospodyně : Běda, zdá se, že ano.
Magister: Šlechetný done Quijote!
Farář: Nahradím vám knihy!
Magister : Přivedu vám Dulcineu!
Don Quíjote : Nemám práva viděti ji, dokud jsem nevykonal nic, co by jí bylo hodno, nic, co by proslavilo její ctnost a její krásu. Nevstoupím před ni, nemoha říci: hle, není nikoho ve Španělsku, kdo by neuznal, že není krásnější a ctnostnější ženy nad Dulcineu z Tobosy.
Sancho Panza: Pán hřeší, sluha bývá bit; Bůh mi pomáhej!
Don Quíjote : Mlč! Kupředu!
Sancho Panza: Až přesvědčíme celé Španělsko, — bude to ještě pravda? Don Quijote hrozebný posunek. Mlčet je zlato. Na štěstí ne jediné.
Don Quijote i Sancho Panza odcházejí; mami je zdržováni neti a ostatními. Neť a hospodyně jdou za odcházejicimi; je slyšel výkřiky, riání koni. Pak ticho.
Magister (k faráři, s nímž na scéně osaměl) : Důstojný pane? Farář: Magistře?
Magister : Spalovali jsme knihy zbytečně.
SIERRA MORENA j
Údolí, v němž pastýři a pastýřky pasou stáda. Napravo i nalevo horské svahy. Jejich výběžky jsou vzdáleny pouze tak, že možno si bez námahy rozuměti. Na půl cestě k levému výběžku, který jest zároveň vrcholem, skála, s které možno dobře pozorovati vrchol. Serpentinovitá stezka zahýbá v ní, vedouc nahoru. Jsou-li zde propasti, není zde přísnosti vysokých hor; dole v údolí stromy, mech a tráva, ba dokonce sem tam i květy.
První pastýřka: Je to jeho hodina. Zuří vždy v tento
čas. Znám jeho zvyky. Druhá pastýřka : Ubohý!
První pastýř: Zdá se mi, že je Rosalie mnohem nešťastnější.
Druhá pastýřka: Rosalie?
První pastýřka: Jak víš, že se jmenuje Rosalie? První pastýř : Vím, co vím. První pastýřka: Od ní?
Druhý pastýř (hledí vpravo): Je tak smutná. Nezuří, ale
pláče. Usedavě pláče. První pastýř (ukazuje na vrchol vlevo): Ustupte!
Milenec objeví se na vrcholu; metá zuřivé pohledy. Pod tímto pohledem couvají bezděčné pastýřky na protější kraj údolí. To však nedostačuje milenci; hledá balvan a jisté že jej nalezne.
První pastýřka: Jak je krásný! Druhá pastýřka: A jaké cáry visí na něm! Druhý pastýř: Když sem přijel, vypadal onačeji. První pastýř (odvrací se): Vím to, aniž bych tam hleděl: valí balvan, největší balvan hory.
23
SIERRA MORENA
t 'ílu/l, v němž pastýři a pastýřky pasou stáda. Napravo i nalevo lufrrské svahy. Jejich výběžky jsou vzdáleny pouze tak, že možno si hr: námahy rozuměti. Na půl cestě k levému výběžku, který jest :ti)onai vrcholem, skála, s které možno dobře pozorovati vrchol. Su pcntinovitá stezka zahýbá v ní, vedouc nahoru. Jsou-li zde propusti, není zde přísnosti vysokých hor; dole v údolí stromy, mech a tráva, ba dokonce sem tam i květy.
1'kvní i»astýřka: Je to jeho hodina. Zuří vždy v tento
i";is. /nám jeho zvyky. Dkiuiá pastýřka: Ubohý!
ľ k v n f pastýř: Zdá se mi, že je Rosalie mnohem nešťastnější.
1 >m 1111A pastýřka: Rosalie?
IVvní 1'astýřka: Jak víš, že se jmenuje Rosalie? I'm v ní 1'astýř: Vím, co vím. 1'i'vní pastýřka: Od ní?
KiM'iiv pastýř (hledí vpravo): Je tak smutná. Nezuří, ale
pli'uíe. Usedavě pláče. 1'hvní pastýř (ukazuje na vrchol vlevo): Ustupte!
Míľ iľ■<■ objeví se na vrcholu; metá zuřivé pohledy. Pod tímto pohledem . fj/íi tyl Imzdéčněpastýřky na protější kraj údolí. To však nedostačuje milenci; /i/ji/.i balvan a jistě že jej nalezne.
Í:'i!\ \\ pastýřka: Jak je krásný! I Iimiia pastýřka: A jaké cáry visí na něm! 111 • i ■ 11 v pastýř: Když sem přijel, vypadal onačeji. I!iiv!'íí pastýř (odvrací se): Vím to, aniž bych tam hleděl: \'ill li.ilv;in, ncjvětší balvan hory.
23
První pastýřka : Opravdu! (Couvne ještě) Jaký to balvan!
(Se vzdechem) Jaký to muž! Druhý pastýř: Nyní bude volatí; známe to. „Lucindo!
Lucindo!"
Milenec (mohutně, s výrazem žárlivé zloby, až šíleně) : Lucindo! Lucindo!
Balvan s rachotem řiti se v údolia padá několik kroků před pastýře a polekané stádo.
Druhá pastýřka:Jaká rána! První pastýřka: Jaký hlas! Druhá pastýřka: Není tu bezpečno. První pastýřka: Je tak krásný; jak by nám mohl ublížiti? (Hledí na horu)
První pastýř (varovně klade ruku na její rameno) : Opatrnost,
má drahá; nesnese pohledu ženy. První pastýřka : Cardenio by nesnesl pohledu —? První pastýř: Podívejme se; Cardenio tedy. Ano, tvůj Cardenio nesnese pohledu ženy, a zdá se, že má k tomu důvod. Milenec (valí nový balvan k propasti) : Lucindo! Lucindo! l\ První pastýřka: Jak možno zraditi tak hezkého muže? i   První pastýř: Víš, že byl zrazen? í   První pastýřka : Zuří-li muži, byli jistě zrazeni. Druhý pastýř: Couvněte; letí nový balvan.
Balvan řítí se opět do údolí; stádo choulí se úzkostlivě. Milenec : Proklatě! Zmije! Uhnula! (Nakloní se nad propast)
Sem, bídný Fernando! První pastýřka : Teď stojí nepohnutě! Druhá pastýřka : Jak hrozivě hledí!
První pastýř : Je konec. Nyní se uklidní. Civí tak do prázdna a nevidí a neslyší. Nutno u něho vyčkat času. Celkem je to blázen neškodný.
Druhý pastýř: A Rosalie?
První pastýř: Nech Rosalie; trpí více. Ten nahoře vyzuří
se aspoň; ona však má pouze slzy. První pastýřka: Proč přicházejí ti nebozí k nám?
24
Druhá pastýřka: Je to zvyk. Bída táhne se vždycky za bídou.
První pastýř: Něco je pudí na vrcholy. Ostatně, věřte mi:
nepobudou tu dlouho! První pastýřka: Míníš, příteli?
První pastýř : Bylo jich tu mnoho a nikdo z nich zde dlouho nepobyl. Vyblázní se a sestoupí. Kolik jich už bylo! Kolik jich bude ještě!
První pastýřka: Oh! (Ukazuje za scénu)
Druhý pastýř : Má nakvap!
První pastýř: Ten za ním též.
Druhý pastýř : Což kdybychom si s ním promluvili slovíčko ?
Loupežník prchá; v jeho patách řítí se don Quijote. Pastýř zastaví loupežníkovi cestu. Loupežník zdvihne nůž.
První pastýř : Hoho! (Uchopí ho zezadu) Loupežník: Bodnu!
První pastýř (svíraje mu ruce) : Někdy jindy. Don Quijote : Pusť ho!
Pastýřhledí překvapeně na Quijota.
Pusťte ho! (K loupežníkovi) Vstaň! Máš pouze se mnou co činili.
Oloupený a Sancho Panza objevuji se na scéně.
Oloupený (hledí užasle na Quijota): Ne tak, pane.
Don Quijote (k loupežníkovi) : Hleď, odkládám zbraň. Podrž ji, Sancho.
Loupežník vrhá pohled na nůž, který mu vyrval pastýř. První pastýř : Ne, příteli!
Don Quijote : Okradl jsi tohoto nebožáka. Vrať mu, cos mu vzal.
Loupežník vrací oloupenému měšec. Je to vše?
Oloupený (počítá): Ano. Přisámbůh, ano.
Don Quijote: Sancho, prohledej lupiče. — Co u něho
najdeš, dej tomuto muži. Loupežník (vztáhne pravici) : O!
25
Don Quijote (sevře mu rameno) : Klid, příteli!
Druhý pastýř: Rytíř Tyčka má svou sílu.
První pastýř: Je to jistá věc: všichni sem jdou na hory.
Má hlava! Má hlava! Nechytá sejí to ještě? Sancho Panza (prohledal loupežníka): Zde. A zde. (Hází
předměty okradenému) Oloupený: Dík! Dík! Don Quijote: Hotovo. i—Pausa.
i Nebe je modré a čisté; vzduch je svěží a čistý. Hory jsou j^Jjrdé a krásné. Jak mohou být lidé špatní?
Pausa.
Jdi nyní, brachu! A nepřej si nového setkání. Loupežník (dívá se nenávistně na Quijota; okamžik váhá; odchází pak. Obrátí se ještě) : Také ty si nepřej nového setkání.
( Zmizí)
Sancho Panza (hrozí mu): Ostrouhal jsi, chlapíku. (Ke Quijotovi) Nenapraví se. Myslím, že se nenapraví. Z kopřivy růže nevyroste.
Oloupený : Vše dobře se skončilo. Dobrý konec je hlavní věc. Dík, šlechetný pane! (Potě£kává měšec, odcházeje) Milenec, který stál po celou scénu oné události hledě do prázdna, pohne sebou, jako by se probíral z těžkého sna: couvne a zmizí.
Don Quijote (zpozoroval milence; se zřejmým zájmem) : Znáte onoho nahoře, přátelé?
První pastýřka: Říkáme mu Otrhánek.Nebožáku přeskočilo. Přišel sem před několika týdny. Zuří chvílemi a pak je neradno se s ním setkati. Je-li sám, vah balvany, nej-větší balvany, které tu jsou. (Ukazuje na balvany)
Don Quijote (s rostoucím zájmem) : Je tedy silný?
První pastýřka : Jeho síla je zmnohonásobena šílenstvím.
Don Quijote: A jeho šílenství?
První pastýřka: Jeho šílenství je láska.
Don Quijote : Láska...
Pausa.
A pak... co dělá pak?
První pastýřka: Pak utichne a je dobře; tuje nejmírněj-ším tvorem světa. (Ukáže nahoru) Uklidnil se. Odešel.
Don Quijote : A čím se živí v holých skalách?
První pastýřka : Můj bože, chce-li to vzácný pán vědět... nosím mu občas džbán mléka a bochník chleba. (Určitěji, s pohledem na pastýře) Každého rána. Stavíme mu jej na určité místo. Vizte výklenek tam nahoře. Musíme se však míti na pozoru; nevidí rád ženy. (Sklopí zrak) Ubohý!
Don Quijote : Bude mu třeba pomoci. Stala se mu patrně křivda. Je-li tomu tak, přisámbůh, bude mu pomoženo!
První pastýř: Křivdě, která se mu stala, neodpomůžete, statečný rytíři. Ba ani váš zbrojnoš.
Sancho Panza : Nepospíchám, co se toho týká. Dvakrát; měř, jednou řež, je mé heslo.
Druhý pastýř: Zdá se, že je to hoře lásky, zrada nějaká.
Druhá pastýřka : Ohavná Lucinda!
Don Quijote: Jmenuje se Lucinda?
První pastýřka: Lucinda. Před chvílí volal její jméno.
Don Quijote : Každá zrada předpokládá zrádce.
První pastýř: Stačí zrádkyně, statečný rytíři. Ostatek najde se snadno. Přijde-li ke mně hezké děvče a usměje se na mne, tu budu čerta se ptáti po jeho milencích a přísahách.
Sancho Panza: Nehas, co tě nepálí, říká Tereza.
První pastýř : Přísahy jsou záležitostí těch, kdož přísahali.
Já nepřísahal. Nemám ve zvyku mnoho se ptáti; utrácí
se tím čas a nikomu neposloužily příliš dlouhé dotazy.
Zdá se, statečný rytíři, že se ženské nudí, tážeme-li se
jich přespříliš.
Don Quijote : Chci mluviti s nešťastníkem. Musím s ním mluviti.
Druhý pastýř: Zkuste štěstí, statečný rytíři. Nyní není nebezpečný.
Don Quijote : Ještě něco, příteli. Stoupaje nahoru, zahlédl
26
27
jsem ženskou postavu na skále... tam. (Ukazuje vpravo)
Myslím aspoň, že to byla ženská postava. První pastýř: Ano. To byla Rosalie. Don Quijote: Kdo je Rosalie?
První pastýř : Nevím, odkud přichází, a neznám více nežli její jméno. Ale mohl bych se zaručiti za to, co si myslím: zklamání nebo zrada zahnaly ji sem na hory. Neuškodí nikomu. Sotva že se zamihne. Její bolest je tichá. Sedá tam nahoře a pláče. Škoda jejích očí.
První pastýřka: Jsou krásné — ncní-li pravda?
První pastýř : Myslím, že jsou krásné.
Don Quijote: Ubohá! Kdo ublížil té ženě?
První pastýř: Nevím. Vím jen, že je krásná a smutná.
První pastýřka : Oh! Krásná!
První pastýř: Opravdu krásná, třeba bledá.
První pastýřka : A oči uplakané, bez lesku!
První pastýř: Byly by krásné, kdyby zářily štěstím.
První pastýřka : Oh! Oh! Udělala ti, ta bláznivá!
První pastýř: Řekl jsem, co vím, statečný rytíři. Odejdeme nyní; stádo spáslo vše, co se dalo spásti. Učiníte, statečný rytíři, svůj pokus?
Don Quijote : Ano. Učiním. Chci s nimi mluviti.
Druhý pastýř : Mnoho štěstí, statečný rytíři. Pastýři a pastýřky odhánějí svá stáda a mizejí za scénou.
Sancho Panza: Cesta povede nás do nebe, Milosti. A nepospíchám ještě, abych se tam dostal.
Don Quijote: Trpělivost, brachu.
Sancho panza: Trpělivost je můj každodenní chleba. Vaše Urozenost -vykonala mnoho hrdinných činů, zkrotila rytíře a lvy. Co chcete učinit zde? Zápasiti s horami?
Don Quijote : Viděl jsi, že to nejsou pouze hory!
Sancho Panza: Viděl jsem blázna; je-li však kdo praštěn pytiem, nač ještě sahati po meči?
Don Quijote: Mlč. Nechápeš.
Sancho Panza : Bylo by lépe jiti za pastýři. Váš osel a můj
i
kůň jsou téhož mínění. Vzduch je zde ostrý. Tráví se
v něm příliš dobře. Don Quijote: Vezmi sobě z tlumoku, Čeho potřebuješ,
máš-li hlad. Půjdu nahoru. Sancho Panza: A já? Don Quijote : Sečkáš.
Sancho panza: Vaše Urozenost učiní, co jí libo; já, co mi přikázala. (Jde k tlumoku a bére z něho chléb, sýr a víno; ukrojí chleba a sýra a v klidu jí)
Don Quijote : Je zde tak vzneseno a ticho. Bylo by krásné, zůstati zde.
Sancho Panza (napije se) : Budí to žízeň, vzácný pane, dí-vám-li se zpět. Připomíná mi to stoupání. Ubohá Rozi-nanta, ubohý ušák: hledí smutně na spasenou louku. (Jí) Na štěstí snesou koně a osli více než všichni blázni na horských skalách. Don Quijote: Nemáš soucitu s cizí bolestí? Sancho Panza: Až se najím, stanu se soucitným; vždycky se tak se mnou děje. Je to chyba; příliš mnoho soucitu škodí trávení. (Jí) Don Quijote : Nuže, nepotřebuji tě. Jdu nahoru. (Odchází. Sancho nedá se rušit ve svém klidu. Don Quijote zmizel na okamžik v záhybu; poté objeví se, stoupaje po stezce, na levé skále. Přiblížil se k výběžku na půl cestě. £dá se, že zahlédl někoho) Pane! (Nikdo se neobjevuje. Don Quijote došel k výběžku) Cizince! (Ticho,pausa) Nebohý! Milenec (vyhlédne): Mé jméno je Nebohý. To jméno mi.
zůstalo ze všech jmen. Don Quijote : Jsem don Quijote de la Mancha. Milenec : Neznám vás.
Don Quijote: Můj úkol je mstíti křivdu, ať se stala kdekoliv a komukoliv. Ublížil vám kdo, příteli?
Milenec mlčí.
Uloupil vám někdo srdce té, jež byla vaším štěstím ? Milenec mlčí.
28
29
Zradil vás nevěrný přítel? Ublížila vám Lucinda?
Milenec (prudce): Lucinda! Lucinda! (Chvíli se zdá, že vypukne v zuřivost; pak jeho ruka klesne, žár pohledu pohasíná; mrtvě) Lucinda--
Don Quijote : Slyším jméno, ale nechápu.
Milenec : Šťastný, kdo nechápe.
Don Quijote: Můj meč je k vaší službě!
Milenec : Meč nepomůže mé bídě. Nic mé bídě nepomůže. Věřil jsem a byl jsem oklamán. Miloval jsem a byl jsem zrazen.
Don Quijote: A jméno zrádcovo?
Milenec: Co chcete učiniti? Zabití ho? Vzkřísí to mrtvou mou lásku?
Don Quijote : Nevzkřísí-li. pomstí ji.
Milenec : Nemyslím na to, s kým mne zradila. Myslím na Lucindu. Nemohu na ni zapomenout. Vyslovil jsem opět její jméno? Běda, neopakujte ho již! Má zuřivost by se vrátila!
Don Quijote : Ta, kterou jste miloval, nebyla tedy hodna
vaší lásky? Milenec: Ne.
Don Quijote : Zapomeňte na ni!
Milenec: Zapomenouti! Jak by to bylo možno? Zapomena, neměl bych nic; takto mám aspoň svou bolest. A má bolest je tak krásná, že ji musím milovati. Oh, myslíte si, že jsem nešťasten, hledě na můj roztrhaný šat a na můj zdivočelý vous? Jsem nešťasten, pravda. Ale jsem zde sám, vysoko, u nebe téměř. Mými druhy jsou orlové a oblaka. Mohu hovořiti s nebem a nebe mi odpovídá. Mohu žalovati noci a noc mne slyší. A vnikne-li sem z údolí stín oné, jež mne zradila, zapudím ji tam dolů do propastí a kamenuji její přízrak. Nemůžete pro mne nic učiniti, šlechetný rytíři! Don Quijote : Nemohu, mají-li se věci tak. Ale zhynete zde hladem a chladem.
30
Milenec: Mám, čeho potřebuji.
Don Quijote : A nezahubí vás věčný zápas se vzpomínkou? Milenec: Můj smutek je tak krásný. Don Quijote : Ale ženy tam dole jsou také krásné. Milenec : Nechci dolů.
Don Quijote: Jste hrdý; ctím a miluji vaši hrdost. Chtěl jsem vám pomoci; není však v mé moci učiniti něco pro vás. Mé poslání volá mne jinam. Budte sbohem; jdu na protější svah.
Milenec: Na protější svah?
Don Quijote : Ano.
Milenec: Není tam nikoho. Hora je pustá! Zde nežije
nikdo kromě mne. Don Quijote: Žije tam žena. Milenec: Žena?
Don Quijote: Zena, která trpí; žena, která je slabá. Praví,
že se jmenuje Rosalie. Milenec : Oh, ano, zahlédl jsem tam nějaký stín. Ale mé
oči jsou upřeny jinam. Don Quijote : Jdu.
Milenec: A domníváte se, že jí pomůžete? Don Quijote : Pokusím se o to. Milenec: Co zde činí ta žena? Don Quijote : Trpí. Milenec: Proč zde?
Don Quijote : Uprchla sem před světem.
Milenec : Není zde v drsných horách místa pro ženy. Je mi
jí líto. Všimnu si jí. Don Quijote : Říkají, že je to krásná žena. Milenec: Pro mne není krásných žen. Pro mne není žen. Don Quijote : Poslání mne volá. Milenec: Sbohem!
Don Quijote: Buďte zdráv se svým krásným neštěstím,
které milujete! (Sestupuje) Milenec (odvrátí se a hledí na protější svah) : Podivná žena.
3*
Don Quijote (zastaví se): Pohleďte přece; tam na protějším svahu!
Milenka objevila se na protější skále; stojí nad propastí. Je krásná, třeba to byla smutná a divoká krása. Milenec: Oh!
Don Quijote: Sečkám. (Naslouchá z výklenku hovoru milenců,
nepovšimnut jimi) Milenec: Zena! Zmije! Milenka: Muž! Zrádce!
Milenec: Kdo mluví o zrádci? Je jenom zrada. Milenka: Jak je zmořen! Milenec: Jak je bledá!
Milenka: Tak mladý a silný: jak možno, že jste zde? Milenec: Co činíte zde, v chladných a pustých horách? Milenka: Mluvíte k té, jež dávno odumřela radosti. Jsem
mrtva pro svět víc, než kdybych byla složila sliby. Milenec: Ty drsné hory patří mému smutku; proč do nich
zanášíte svou krásu? Milenka: Jste mladý; svět má pro vás tolik růží. Sestupte
dolů. Zde není ničeho pro vás. Je zde příliš chladno pro
růže.
Milenec : Zdálo se mi to; klamal jsem se však. Don Quijote : Mluví krásně... jak krásně mluví. Dulcineo! Dulcineo!
Sancho Panza (dojedl a dopil): Počínám mí ti soucit — Milenka: Je zde tak smutno: propasti a skály bez květů. Milenec : Po prvé cítím, že květů zde není. Kdyby zde byly
květy, hodil bych vám kytici s hory na horu jako pozdrav.
Šla byste pak, a tam dole, šťastná, usměvavá, vzpomněla
byste na nešťastníka nahoře! Milenka: Kdyby zde byly květy! Milenec: Běda, není jich: noci jsou mrazivé. Milenka: Zapomeňte! Odejděte! Můžete být ještě šťasten. Milenec : A vy?
Milenka : Zanechte mne osudu: toť nejlepší, co můžete pro
32
mne učiniti. A nemyslete si, že můj osud je příliš krutý. I Je něco většího a čistšího než štěstí lásky: její bolest. Milenec: Milujete tedy ještě?
Milenka: Neptejte se! Jděte! Budu zde sama v horách, které jsou tak mlčelivé a veliké. Jsou to snad má poslední slova v životě: nemám, co bych vám více dala.
Don Quijote : Je mi tak podivno v srdci. Toboso... ■
Sancho Panza: Lituji tě, ušáku. (Hladí osla)
Milenec: Jak bych mohl odejiti s věčnou ranou v srdci?
Milenka: Milujete tedy ještě?
Milenec : Neptejte se. Je mi smutno.
Milenka : Vaši věčnou ránu někdo zahojí: ale pro mne není léku. Muž zapomíná; žena ne. Jděte! Vzpomenu na vás, až bude slunce vycházet. Jeho červánky budou mi připadat růžemi, které vám osud sype na cestu.
Milenec: Proč míníte, má krásná, že vaše rána je horší
mojí?'
Milenka: Oh, Mateo! Prokletý Mateo! Milenec: Oh, Lucindo! Zrádná Lucindo! Milenka: Není hoden, abych vyslovila jeho jméno. Milenec : Jméno tak ohyzdné jako Lu... nedořeknu! Milenka: Oh! Milenec : Neodpověděla jste!
Milenka: Proč míním, že má rána je horší vaší? Nic zřejmějšího nad to, Muž má posléze sebe, když ho vše zradilo. Žena, kterou vše zradilo, nemá ani sebe.
Milenec: Milujete velmi svého Matea?
Milenka (odmítavě): Ne!
Milenec: Milujete ho velmi, nazýváte-li ho vším. Milenka: Zvu ho tak?
Milenec : Nepravila jste: žena, kterou vše zradilo ? Milenka: Milujete přece mnohem více Lucindu. Milenec: Já?
Milenka: Tvrdíte, že má rána je menší vaší; je-li tomu tak, je také větší vaše láska.
33
X
Milenec (odmítavě): Ne!
Milenka: Jděte, je-li tomu tak.
Milenec : Není-li tomu tak, opustíte vy tu samotu ?
Milenka: Ne.
Don Quijote : Nemluví nyní o krásné bolesti. On ani ona o ní nemluví.
Sancho Panza (hladí Rozinantu) : Lituji tě, Rozinanto. Milenec: Hory jsou chmurné. Milenka : Jako mé srdce.
Milenec : Jste sama v samotě a bez ochrany. Přijde-li kdo a
ublíží vám!^ Milenka: Oh! Milenec : I lupiči tu bývají. Milenka: Propast mne chrání. Milenec: Nemohl bych vás chránit já? Milenka: Vy?
Milenec: Je vám propast milejší mne?
Milenka: Neřekla jsem to.
Milenec: Nuže?
Milenka : Jsem zmatena!
Milenec : Svolujete?
Milenka: Chránil byste mne opravdu?
Milenec: Řekl jsem.
Milenka: Jak? Ale jak?
Milenec : Mám zde kameny... dobré kameny. Milenka: Jste si jimi jist? Milenec: Oh, jsem silný... jsem opravdu silný! Milenka: Mezi námi je propast. Milenec: Hluboká propast. Pausa.
Je to nutno —
Sancho Panza (s pohledem nahoru) : Lituji těch nahoře — Milenec: Uvažuji. Je opravdu hoden takový bídák jako Mateo —
Milenka : Nevyslovujte tohoto odporného jména!
Milenec : Abyste pro něho trpěla--
Milenka mlčí.
Aby vaše krásné oči kalily se pro něho, aby vaše hebká
pleť drsněla vichry a mrazem, aby květy vadly, neozdo-
bivše vašich prsou — Milenka (zakrývajíc se bezděčně): Není zajisté toho hoden. Milenec: Je ovšem pravda, že zde strádám pro věrolomnici
rovněž lásky nehodnou... nehodnou bolestí, jíž trpím — Don Quijote : Krásné bolestí —
Milenec : Pro ženu plytkou a prázdnou, neschopnou veliké lásky.
Milenka: Pro ženu nehodnou, jed chci na to vzíti!
Milenec: Je nutno opravdu snášeti tu bídu?
Milenka: Nevím. Mám závrať. Nikdy jsem takové závrati
neměla. Oh, mé srdce! Jak buší mé srdce! Milenec : Chtěl bych na ně sklonit svou hlavu. Slunce chýlí
se k západu. Vzduch počíná chladnouti. Oh, osamělé ty
noci na výšinách! Milenka: Chlad těla netrýzní jako chlad srdce! Milenec: A vaše srdce?
Milenka : Bylo tak chladné. (Zachvěje se) K smrti chladné. Milenec: Bylo?
Milenka: Zdá se mi, že mi dávno nebylo tak divně jako dnes.
Milenec: Je mi, jako bych zapomněl na tak mnohou bolest.
Milenka : Mlčení činí srdce těžkým. A já mlčela tak dlouho. Milenec: Je úlevou v smutku, vidíme-li někoho, koho
možno litovati! Milenka: Věříte v možnost lepších dnů? Milenec: Podivné! Příliš podivné! Milenka (smutně): Nevěříte; vidím to už. Milenec: Podivné; včera jsem ještě nevěřil; před vteřinou
jsem ještě nevěřil. Ale nyní věřím. Milenka: Mohu nevěřiti já, věříte-li vy?
34
35
Milenec : Věřte!
! Milenka: Mé srdce volá po víře; je tak pusto bez ní. Milenec: Věřte mému slovu. Je poctivé. Nejsem Mateo. Milenka: Mateo? Kdo byl Mateo? Zapomněla jsem. Avy? Milenec: Zapomenu též. Milenka: A Lucinda? Milenec: Je mrtva jako váš Mateo. Milenka: Ale my žijeme... my žijeme. Milenec: Áhó, žijeme, krásná Rosalie. Milenka: Jak můžete znáti mé jméno? Milenec (s tónem hlubokého přesvědčení a snad opravdu přesvědčen) : Tušil jsem je ve svých snech. Pohleďme: nemůžete se jmenovati jinak. Milenka: Podivno! Byl to patrně osud. Milenec: Ale, má Rosalie, je-li vše mrtvo... Milenka : Je mrtvo. Milenec: Nač ještě dlíd zde? Milenka: Zde na horách?
Milenec: Mám dále zuřit, valit balvany, volat jméno, jež
mi není ničím? Milenka: Mám plakat a lomit rukama, objímat chladný
balvan?
Milenec : Dělí nás propast. Nelze ji překročit.
Milenka: Nelze, žel.
Milenec : Ale lze sestoupit!
Don Quijote: Sestoupit!
Sancho Panza : Přicházejí posléze k rozumu!
Milenka : Jaká to myšlenka!
Milenec: Zaráží vás?
Milenka: Ne tak jako v prvém okamžiku. Vlastně to není
špatná myšlenka! Milenec: Dole... tam dole čeká ještě štěstí. Milenka: Štěstí! Milenec: Láska! Milenka: Jaká láska!
Milenec : Jak krásné echo! Sestupme, mé krásné echo! Milenka: Ano! Ano! Ano!
Oba zmizeli za skalami. Don Quijote opouští výběžek a sestoupí v údolí. Je zamyšlen a myslí někam daleko.
Sancho Panza: Nevracel jste se dlouho, pane. Pojedl jsem
zatím a politoval. Don Quijote: Podivní lidé! Sancho Panza: Ti nahoře? Don Quijote : Nejsou již nahoře.
Sancho Panza : Sestoupili. Říkal jsem to vždycky: leze se
na vrch, aby se sestoupilo dolů. Don Quijote : Sestoupili! Jdou si v náruč. / Sancho Panza :'Sejdou-li se dvě nešťastné lásky, je z nich
1--jedna šťastná.
Don Quijote : Je mi smutno. Pausa.
Mluvil o veliké lásce... o veliké bolesti. Sancho Panza: Lidé mluví tak či onak; jednají však všichni stejně.
Don Quijote : Ne, Sancho. Všichni ne.
Sancho milí.
Je něco vyššího... krásnějšího. Sancho Panza : Můžeme, pane, jiti. Naší pomoci není už
třeba. Není už nutno pomstíti se na nevěrníkovi a nevěrnici. Dnešní noc obstará to lépe. Don Quijote (chopí prudce Sancha za rameno a otřese jím;
prudce): Přísahej, že Dulcinea z Tobosy je nejlepší a nej-
krásnější z žen! Sancho Panza: Jak jste mne polekal, pane. Přísahám...
opravdu přísahám. Don Quijote: Tobosa je na východ. Sancho Panza : Pořádný kus cesty vzdálená. Don Quijote: Na východní straně. Vítr vane s východní
strany.
Sancho Panza: Ano, pane!
III /
NOC  PŘED TOBOSOU
Ve skále jeskyně poustevníkova. Noc, kromě pochodně, kterou drží Amidas, pomocník otce,Pedra, poustevníka. Před jeskyní lavič-/     ka, na níž sedí Dolores, mladá žena snědé, jižní krásy.
Otec Pedro (zkoumá obsah mošny s milodary; potěžkává ji):
Je těžká. Amidas (s údivem): Tolik?
Otec Pedro : Tolik. (Zdvíhá jinou) A tolik. (Ještě třetí) A to
k tomu. (Kývá důstojně hlavou) Dolores : Jste velký hříšník, otče Pedro. Otec Pedro : Hříšník? Pouze dobrodinec. Dolores (ukazuje na mošny) : A to zde? Otec Pedro : Nežádám odměny. Přijímám ji pouze. Dolores: Zač?
Otec Pedro : Toť choulostivá otázka. Zdá se mi však, dcero, že nejsou to dary bezdůvodné. Činím lidem dobře. Přicházejí sem k jeskyni zbožného poustevníka zarmouceni a ob těžkáni smutkem a odcházejí tak lehcí! Snímám jejich hříchy a kabáty.
Dolores: A kdyby se vámi zabývala trochu nevhod svatá Inkvisice?
Otec Pedro (křižuje se) : Bůh žehnej svaté Inkvisici! Dolores: Kdyby se ptala po tom, kdo vlastně je otec Pedro?
Otec Pedro: Těžko obstáti před všetečností Inkvisice.
Sázím se, že ani muž tak ctihodný jako přítel Amidas
neobstál by před ní. Amidas (zdvihne oči k nebi) : I spravedlivý sedmkráte denně
hřeší.
4*.
Otec Pedro: Nemluvím ani o vás, panno Dolores. Vaše ctnost —
Amidas (skloní pochodeň): Nemluvme o věcech příliš křehkých.
Otec Pedro : Máte pravdu, příteli. Vzpomeňte raději pošetilců, kteří přinesli to vše. Nejsou tak směšní, drahá Dolores? Ten pokrytecký Antonios, s věčně dobrým úmyslem a s rukama věčně v cizí kapse! Ten starý lakomec Gonzales! S jak těžkým srdcem vytahoval své zla-ťáky. Běda tomu, kdo zítra padne v osidla lakomce, jenž si dnes koupil nevinnost. Bude ji musit zaplatit. A nevinnost lakomce je drahá.
Amidas : Nemluvě ani o paní Mercedes.
Otec Pedro: Paní Mercedes je sněhu bělejší; je to podivné u té babice čarodějky. Zakládám si však více na Gonza-lovi: vidím stále jeho oči, kolísající mezi hrůzami pekla a zlaťáky. Jak mohl zříci se zlata, na něž tak lačně pohlížel? Zázraky!
Amidas: Moc vaše je veliká, otče Pedro.
Otec Pedro (skromně) : S boží pomocí, příteli!
Amidas : Je to veselé... Je to veselejší než na Sieře Mořeně.
Dolores (hledí na otce Pedra): Bylo to snad veselé... z počátku. Ale ti všichni lidé podobají se sobě jako vejce vejci. Jsou tak ubozí, že přechází smích. Vidím pouze jejich bídu. Chtěla bych vidět něco jiného. Blázny aspoň jiného druhu. Ti pokrytci, ti svatouškové, ti vyděrači, ty kuplířky mne nudí. I vy mne nudíte. Nevěříte v nic: dovedu to také. Viděla bych ráda někoho, kdo dovede více než já. Někoho, kdo věří.
Otec Pedro : Přichází jich sem tolik!
Dolores : Něco jiného, něco jiného! Ne ty, kteří kupují prášky pro uspání svých špatných svědomí a rozhřešení za svou hanebnost. Protiví se mi vidět bědná pokání běd-nějších duší. Jsou to kramáři: se vším kramaří. Chci něco jiného. Nudím se opravdu, otče Pedro. Slíbil jste mi zlato,
lákaje mne sem. Zlato zde je. Ale slíbil jste mi také zábavu. A té zde není. Opatřte mi ji!
Amidas: Otec Pedro dovede tak mnohé!
Otec Pedro: S boží pomocí, příteli!
Dolores: Pro začátek je snad zábavné, hraje-li uprchlý
galejník úlohu světce. Otec Pedro (důstojně): Nemám rád hovorů o galejích,
drahá Dolores! Dolores: Pomáhá-li mu při tom člen bandy Joséovy,
uprchlý ze Sierry Moreny... Amidas ({dvihne oči k nebí): Pokání, donno, smyje mnoho
hříchů! , Dolores (hořce): A doplůuje-li ctihodnou trojici Dolores /
ze Sevilly. Smějte se: bláznivá Dolores ze Sevilly, pověst
ná Černá Dolores. Otec Pedro : Styk s muži svatými očistí i ženu padlou. Ne->|
mluvte tolik o minulosti; v tom j e tajemství lidského štěstí. | Dolores: Nechci štěstí, otče Pedro. Chci něco nového. Amidas (s grimasou) : Nového!
Otec Pedro : Víte-li, že říkáte čertovské slovo, drahá Dolores? Je yelmi těžko najít něco nového pro ženu, jakou jste. Bída váni není nová a rozkoš také ne. Smrt by vám snad byla nová. Ale umřít se vám nechce.
Amidas : Otče Pedro, vy jste muž opravdu moudrý.
Dolores: Příliš moudrý.
Otec Pedro : Čekejte. Toť vše, co mohu raditi. Dolores: Nač čekati?
Otec Pedro : Každý na něco čeká. Antonio, až si jeho sok zlomí vaz, Gonzales, až se jeho dlužník dostane do poslední kličky, Mercedes, až starý a bohatý seňor zatouží po krásné ženě, kterou by mu prodala. Každý čeká. (Zbožně) Pouze já nečekám!
Amidas : Co se mne týká, čekám také.
Otec Pedro: Čekejte spolu. (Schovává zásoby do měšce) Dobrý křesťan nebudí závisti v bližních.
42
V
Amidas (k Dolores): Pedro je příliš studeného srdce; jsou
však, bohudík, muži srdcí vřelejších. Dolores : Dík za vaše vřelé srdce; ale já chtěla něco nového. Amidas : Sotva druhý den se známe!
Dolores: Ale jako bych vás věky znala: znám vaše oči, vaše touhy, vaše zločiny. Tisíckrát jsem vás v jiných viděla.
Amidas: Hm... Vidím, že jsem přišel ve špatnou chvíli.
Ale řekl jsem, že dovedu čekati. Otec Pedro (naslouchá): Ó! Ó! Amidas: Co je, otče Pedro? Otec Pedro: Slyším hlasy. Dolores : Slyším též.
Otec Pedro: Pozdní, příliš pozdní kajícníci. Amidas: Nebo--
Otec Pedro: Ticho. Někdo jede. Zhasni, Amido. Amidas (zhasne) : Je tma jako v hlavě profesora Salamanky.
Pausa. Pedro, Dolores i Amidas skryji se v jeskyni. Don Quijote (z dáli): Ještě chvíli, moje Rozinanto, ještě
chvíli!
Sancho Panza (blíže) : Nezdá se vám, pane, že potmě více bolí nohy?
Don Quijote: Trpělivost. Tobosa nemůže být vzdálena.
Sancho Panza (na scéně): Oh! Má hlava.
Don Quijote (na scéně): Co je to?
Sancho Panza: Větev, jež byla ještě bližší Tobosy!
Don Quijote : Zdálo se mi, že jsem zde viděl světlo.
Sancho Panza: Světlušky!
Don Quijote : Mnohem větší světlo.
Sancho Panza: Vaše Urozenost buď ráda, že světlo zmizelo. Světlo v noci škodí chodci, říkává moje Tereza!
Don Quijote (sleze s koně) : Rozinanta je unavena; odpočineme si, Sancho. Je tak krásná noc. Vítr vane tak lahodně a měkce a je to jako objetí.
Sancho Panza: Vítr ze Sierry Moreny?
Don Quijote : Noc, která vše slibuje.
Sancho Panza : Kdo, pane, vše slibuje, nedává zpravidla nic.
Don Quijote (neslyší) : Tma tak svatá--
Sancho Panza: Nevidět ani na krok.
Don Quijote: Je třeba vidět na cestu, je-li směr dobrý?
Sancho Panza: Je směr dobrý?
Don Quijote : Milujeme-li, lze jiti se zavřenýma očima.
Sancho Panza : Otevru je raději, třeba to nepomáhá mnoho. Vaše Urozenost nechť uváží, že láska zavede nás mnohdy, kam jsme nechtěli. Vyjdu-li, mám raději určitější cíl. Tak na příklad na konci vsi, kterou jsme posléze opustili, byl hostinec. Hostinec U lva. Také jsem tam již poseděl. Dobrý hostinec a dobré víno. Před tím hostincem šel můj osel mnohem čileji. Byl to aspoň cíl zcela určitý.
Don Quijote: Nevíš, že jdeme do Tobosy? Sancho Panza : Tobosa! Je to velmi určitý směr. Jenomže --
Don Quijote: Nuže?
Sancho Panza : Jenomže nevím, kde je Tobosa. Do večera jsem to věděl; ale noc je noc. Je vpravo, je vlevo? Vzdalujeme se, blížíme?
Don Quijote : Vím to. Cítím to. Blížíme se.
Sancho Panza : Jenomže--
Don Quijote : Ještě námitka!
Sancho Panza : Můj osel je unaven a váš kůň též. A je-li slušný řád a obyčej, aby osel nesl sluhu a kůň pána, neslyšel jsem dosud, ani neviděl, aby sluha nesl osla a pán koně. Je-li snad takový obyčej a mrav, přiznávám se, že jsem příliš unaven, abych mu mohl hověti. Ve dne bdí se, v noci spí se, slýchal jsem už od mlada. Je pravda, že bývá tomu zhusta naopak. Aleje rozdíl seděti v hostinci U lva a při dobrém víně a u dobrých lidí předržet hodinku, a potloukati se začarovaným, ví bůh, lesem. Ale Vaše Urozenost mne neposlouchá.
44
45
1/
Don Quijote: Pravil jsi?
Sancho Panza : Navrhoval jsem malý odpočinek. Don Quijote: Odpočíváme. Sancho Panza: Na chvíli? Don Quijote: A Dulcinea?
Sancho Panza: Činili jsme, seč jsme byli; kdo za to, že bylo tolik překážek? Paní Dulcinea nebude nám míti za zlé, přijdeme-li až zítra v slušný a křesťanský čas. Čekala tak dlouho, že může ještě okamžik čekati.
Don Quijote: A její marné čekání není ti ničím? Necítí také blízkosti mé, jako já cítím její? Nesužuje ji netrpělivost, která mne trýzní?
Sancho Panza: Bližší košile než kabát. Ostatně víme tak určitě, že paní Dulcinea nás čeká této noci? Je nyní chvíle, kdy dívky z Tobosy spí samy nebo se svými milenci. Spí-li sama, nezdá se mi slušné rušiti ji; spí-li--
Don Quijote (rozpřáhne se po Sanchovi, který couvne): Zadrž, bídníče.
Sancho Panza : Oh, pane, dal jste mi!
Don Quijote : Lžeš, v hrdlo lžeš. Je naopak pravda, že Dulcinea čeká. Její prsa dmou se nejistotou. Hyne úzkostí; bojí se sníti. Její sny ji trápí. Vteřiny jsou jí tak dlouhé.
Sancho Panza : Ví-li to Vaše Urozenost tak určitě —
Don Quijote : Oh, ano, vím to. Milenci hovoří přes moře a přes hory.
Sancho Panza : Přes propast slyšel jsem je hovořiti. Hora je horší.
Don Quijote: Slyším stále její hlas.
Sancho Panza: Máte lepší sluch než já.
Don Quijote : A vše je tak lehké, dokud slyším onen hlas.
Dobudeme světů, bude-li to nutno. Sancho Panza : Toť příliš mnoho, pane, mně postačí můj
ostrov.
Don Quijote : Je-li neklidná Dulcinea z Tobosy, což teprve don Quijote de la Mancha?
Sancho Panza : Mluvíte-li spolu přes takové dálky! Don Quijote : Jsi bytost bez vzletu a bez citu. Miloval jsi někdy?
Sancho Panza : Na mou věru, vypadalo to tak. Don Quijote: Nebyl jsi pln touhy za takové letní noci? Sancho Panza : Hm... Co se toho týká, bylo to jednoduché. Byla-li noc příliš dusná a měl-li jsem roupy — při Panně Marii, člověk není ze dřeva — vstal jsem a zaklepal jsem někde na okénko. Je to tak jednoduché, zaklepati na okénko. Otevře se, nebo zůstane zavřené.
Dolores (vystoupí napolo z jeskyně; tma a závoj ji halí): Rytíři!
Don Quijote : Ten hlas!
Dolores : Rytíři, očekávám vás!
Don Quijote : Očekáváte mne!
Dolores: Vyšla jsem vám v ústrety!
Don Quijote (užaslý): Vyšla v ústrety!
Dolores: Tušíte, kdo jsem?
Don Quijote: O, tuším to. Co pravím? Vím to.
DoLORes: Vyslovhe mé jméno, done Quijote —
Sancho Panza: Zná vás opravdu, pane!
Dolores: Vyslovte mé jméno, done Quijote de la Mancha!
Sanc o Panza : Zná vás velmi dobře, pane!
Don Quijote: Neodvažuji se vysloviti toho jména.
Dolores: Přikazuji vám to.
Don Quijote : Jste Dulcinea?
Dolores: Dulcinea--
Don Quijote (jásavě): Dulcinea z Tobosy, paní mého srdce!
Dolores: Neklamete se?
Don Quijote: Jako že žiji: Dulcinea z Tobosy!
Dolores: Myslete tedy, že jsem Dulcinea. Chci to.
Don Quijote: Poznávám váš hlas. Budí ozvěnu v mém
srdci. Co káže má paní? Dolores: Jaký je váš cíl?
Don Quijote: Vy. (Učiní krok, dva kroky k Dolores)
46
\J
■4Z
Dolores: Zakazuji vám přistoupí ti blíže! Don Quijote (zastaví se) : Oh! Dolores: Zakazuji vám jiti do Tobosy! Don Quijote : Oh!
Dolores: Zakazuji vám navštíviti mne! Don Quijote : Nelze!
Dolores: Rozumějte mi, done Quijote: nezakazuji toho navždy. Než vstoupíte do Tobosy, nutno vykonat veliké činy. Ctihodný učenec Santario to říká. Četl to v hvězdách.
Don Quijote: Vykonané činy nestačí? Dolores: Ne.
Don Quijote: Vykonám jiné.
Dolores : Je třeba rozšířiti vaši slávu a moc. Ctihodný učenec Santario to říká.
Don Quijote : Rozšířím slávu a moc, ne svou, ale vaši. Pro vás a vámi jsem silný.
Dolores : Ctihodný učenec Santario praví, že nutno vyčkati příznivější konstelace hvězd; konstelace nynější přinesla by zkázu oběma.
Don Quijote: Běda!
Dolores: Milujete paní Dulcineu?
Don Quijote : Rekl bych příliš, kdyby ji bylo možno příliš milovati.
Dolores : Milujete-li, přísahejte při své lásce. Don Quijote : Přísahám. Dolores: Nevrátíte se po tři léta. Don Quijote: Nevrátím.
Dolores : Budete bloudit dále světem. Vykonáte velké činy.
Budete ochraňovat ctnost. Je to ušlechtilé: ctihodný
učenec Santario to praví. Don Quijote : Učiním tak. Dolores: Důstojný otče, vystupte!
Otec Pedro: Zde jsem... donno Dulcineo... z Tobosy... Dolores: Důstojný otče, požehnejte rytíři!
48
Otec Pedro : Žehnám vám, rytíři! Žehnám vašim zbraním.
Don Quijote (skloní koleno) : Dík, otče.
Otec Pedro: Vaše jméno?
Dolores : Don Quijote de la Mancha.
Don Quijote: Je to její hlas; tolikrát jsem jej ve snu slyšel.
Otec Pedro: Žehnám vám, urozený rytíři Quijote de la
Mancha. Oslavíte jméno své i té, kterou milujete. Don Quijote : Pro sebe nežádal jsem slávy, otče; pro donnu
Dulcineu ji přijímám. Dolores: Ctihodný učence Santario, předstupte! Amidas (zahalen v talár, s přetvařovaným poněkud hlasem) :
Znám vás, slavný rytíři done Quijote de la Mancha. Sancho Panza: Všichni vás znají, pane; jaká to sláva! Don Quijote (udiven): Ctihodný učence Santario! Sancho Panza: Nechte ho mluviti, pane; zkusíme ho. Amidas : Přicházíte, done Quijote, ze Sierry Moreny. Don Quijote : Máte pravdu, ctihodný učence. Amidas : Potrestal jste tam lupiče. Sancho Panza : Jak vše ví, ten dobrý muž! Amidas : Mějte pozor na onoho lupiče! Nepřinese vám štěstí. Je to zlý kouzelník, který zabraňuje vám nyní vstoupí ti do Tobosy. Don Quijote: Oh!
Amidas: Ledaže by zhynula donna Dulcinea. Don Quijote : Ne! Nesmí zemřít.
Amidas: Toť minulost a přítomnost; promluvme o budoucnosti. Porazíte mnoho nepřátel, šlechetný rytíři: ale pozor na zlého kouzelníka.
Sancho Panza: Tomu-li tak, bývalo by lépe, pane, zabiti toho chlapíka na horách.
Amidas: Smrt jeho zahubila by donnu Dulcineu.
Don Quijote: Nechť žije: budu s ním zápasiti.
Amidas: Jdu zkoumati hvězdy, šlechetný rytíři! (Zmizí)
Don Quijote: Budu bojovati. Zvítězím. Smím o něco žádali před odchodem, paní?
49
1/
i
Dolores: Mluvte!
Don Qjjijote : Nevkročím do Tobosy. Žádám však pro sebe tří nocí, po které bych mohl prodlévati u Tobosy. Žádám tří nocí, po které bych mohl nechati své tváře ovívati vzduchem od Tobosy.
Dolores: Žádáte mnoho, rytíři. Smím to připustiti, důstojný otče?
Otec Pedro : Bylo by nutno poraditi se s ctihodným San-
tariem. Don Qjjijote: Oh, paní —
Otec Pedro : Nechť já, paní, odpovídám za to. Povolte
šlechetnému rytíři. Dolores (po pause): Povoluji vám to, rytíři. Pamatujte
však na dosah svého slibu! Don Qjjijote : Tři dny a tři noci. Dolores: Dny také?
Don Qjjijote : Tři dny a noci zůstat u toho lesa, který byl
svědkem tak šťastné a tak nešťastné chvíle. Dolores : Tři dny a tři noci. Budiž.
Amidas (vrací se) : Je tomu tak: chraňte se, rytíři, zlého kouzelníka! Hvězdy to praví. Hvězdy vás varují mým hlasem.
Dolores: Buďte opatrný, rytíři. Santario ví mnoho. San-tario oznámil mi váš příchod. Santario označil místo, kde se setkáme. Odebrala jsem se k svatému tomuto muži (ukazuje na otce Pedra), prosíc, aby mi poradil, sne-se-li má počestnost rozhovor s vámi. Rekl mi, že nutno, aby byl přítomen jako můj duchovní rádce, který odpovídá --
Otec Pedro : Za vaši duši. Ano, dcero, řekl jsem, co pravíte. Vímť, že křehká je ctnost milujících. Dolores (cudně) : Oh! Don Qjjijote : Urážíte ji, otče! Otec Pedro (přísně) : Odpovídám za ni, synu! Dolores (k donu Quijotovi) : Přišla jsem. A čekala.
50
I k>N Quijote (vášnivě) : A učinila mne skoro šťastným.
D0L1 ires: Myslím, otče, že čas, aby rytíř odešel.
Diin Qjjijote: Odejiti z těchto míst?
()i bc Pedro: Dům můj dům modlitby jest.
Dolores: Slyšel jste, rytíři!
Don Qjjijote: Není má láska modlitbou?
Otec Pedro: Láska vás oslepuje: rouháte se, rytíři!
Dolores: Odejděte odtud. Mé počestné jméno vzalo by úhonu. Napravo vede vaše cesta. Nalevo můžete jeti. Celý ostatní les je váš. Sem, k poustevně otce Pedra, nevstupujte. Pouze sem.
Don Qjjijote: Je to, jako by se řeklo zatracenci: Nebe je ti
uzavřeno. Ale máš celé peklo. Dolores: Neříkal jste, že mne milujete? Don Qjjijote: Miluji. Dolores: A váháte poslechnout? Don Qjjijote (zlomen): Půjdu. Sancho Panza: A vaše Rozinanta? Don Qjjijote: Půjdu. Sancho Panza: A můj osel? Don Qjjijote: Odejdeme. Ne daleko. Otec Pedro: Celý les je váš: kromě tohoto místa. Amidas: Hvězdy to praví. Dolores: Vidíte, rytíři, že nelze jinak. () tec Pedro : Jděte se modlit, šlechetná paní! Amidas: Zkoumám nebe. Zkoumám hvězdy. Zkoumám
osudy. Jděte!
Don Quijote ochablý a skleslý; učiní pohyb, jako by chtěl jiti. Ale nepohne
se se svého místa, upíraje prosebný pohled na Dolores. Dolores: Nebohý. < Otec Pedro (přísně): Dcero! Dolores: Šťastný! | ()n:c Pedro: Je čas. Dolores: Otče Pedro! Otec Pedro: Přejete si, dcero?
5i
Dolores: Vizte, jaký smutek! Vizte, jaká láska! Otec Pedro (mírněji): Je třeba potěšiti zarmoucené! Dolores: Rytíři!
Don Quijote (zapadlý ve svou bolest, probouzí se prudce): Paní
Dulcineo! Dolores: Zde má ruka, rytíři.
Otec Pedro : Je to vzácná a mimořádná přízeň, které poprávate rytíři!
Amidas: Nevím, dopouští-li to hvězdy!
Don Quijote (uchvácen a jakoby opilý) : Její ruka! Jak krásná ruka! Jak dobrá ruka! (Líbá ji) Dolores zachveje se, skoro vypadajíc z role.
Otec Pedro: Dosti, má dcero! Don Quijote : Ještě! Ještě!
Dolores (ponechává ruku Quijotovi) : Zavřete oči, rytíři. Sancho Panza : Nezmění se tím mnoho na věci. Don Quijote (zavře oči): Nevidím. (Táperukama) Nevidím. Ale jsem šťasten.
Dolores skloní se k němu a políbí ho horkým a omamivým polibkem.
Jsem šťasten. — Nevidím, ale jsem šťasten. Dolores: Zde je má ruka a zde mé rty. Otec Pedro : Je to příliš mnoho, ctnostná paní. Amidas : Toho hvězdy určitě nedovolují. Don Quijote (neslyše než Dolores): Zabloudil jsem do lesa
štěstí. Do lesa lásky! Jaký to les! Jaký to sen! Dolores: Podejte mi ruku, rytíři.
Don Quijote (podává ji): Je vaše. Je dobře vaše. Vše je vaše.
Dolores (sejme prsten) : Zde můj prsten. Don Quijote (snímá svůj): Zde můj, má paní. Dolores (bere jej; ruce se dotknou): Oh!
Don Quijote líbá němějejí ruku. Dolores (probouzí se náhle ze svého opojení; nesměle) : Rytíři.
(Pevněji a smutněji) Rytíři — Je nutno jít. (Přísně) Jděte. —
Jděte.
52
l
Don Quijote (náhle sám a přemožený smutkem) : Ano. Dolores: Na cestu! Pamatujte na svůj slib. Don Quijote (mrtvě) : Ano.
Dolores : Uvidíme se, rytíři; rozhodně se uvidíme! Don Quijote (oživlý a důvěřivý) : Ano. Dolores ustoupí dva, tři kroky.
Odcházím. Tři dny a tři noci mi ještě zbývají. Tři dny a tři noci u Tobosy. A potom celý život! Oh! Vzpomínka! Oh, naděje!
Dolores: Pochodeň pro statečného rytíře!
Amidas (zapaluje ji a podává ji Sanchovi) : Zde je.
Don Quijote: Dík. Není mi však třeba pochodně; bylo lépe bez ní. Jdu v noc, odcházím-li odtud.
Dolores (zahalila se více do závoje při svitu pochodně) : Pochodeň vzhůru! Pamatujte, ctný rytíři, na návrat. Tři léta. Uvidíme se pak... ( Tiše) Snad se dříve uvidíme.
Otec Pedro : Jsem svědkem slibu slavného rytíře.
Dolores: Ano, slíbil. (Tiše) Já ne.
Don Quijote (hledí na Dolores, poodstoupivší do stínu; je to dlouhý a nenasytný pohled) : Sbohem, paní Dulcineo!
Dolores: Sbohem, done Quijote, pane mého srdce.
Don Quijote (hrdě, s nadějí a vírou): Jdu. Vykonám. Vrátím se.
Dolores kyne na pozdrav. Don Quijote a Sancho odcházejí napravo. Sancho vede osla a Rozinantu.
Sancho Panza : Aspoň pochodeň jsme získali při tom.
Don Quijote obrátí se zpět, mávne rukou na pozdrav. Pak zajde. Zář pochodně ještě padá na scénu a pak zmizí- Dolores, odhodivši závoj, stojí tu krásná a zkamenělá; hledí za pochodní. Ale zář mizí.
Otec Pedro: Jaký to blázen! (Vypukne v hlučný smích) Hahaha!
Amidas : Pomstil jsem se mu za Sierru Morenu. Hahaha!
Dolores směje se, ale nepřirozeným jakýmsi smíchem, kterému není radno příliš věňti: Hahaha! Není už stopy po záři ohně; z dálky zaržál kůň, je to Rozi-nanta. Dolores se zachvěje při tom; zdá se, že by chtěla jiti za těmi, kdo
53
y
bloudí. Ale nemá sil k tomuto rozhodnuti; něco jí brání. Je to představa minulosti, která ji strasi? Stoji, málo pozorná ke svým společníkům; hořkost, Zdá se, vyrůstá v ni. Ale směje se znova, skoro přízrakovým a nebezpečným smíchem: Hahaha!
Otec Pedro : Tři léta!
Amidas: Tři dny a tři noci!
Otec Pedro: Důstojný otec!
Amidas: Ctihodný učenec Santario! Oba se smějí znova.
Otec Pedro (v míře velmi dobré blíží se k Dolores, která nezměnila svého postoje; ale otec Pedro málo dbá jejího chladu, jde k ní jako kupec k svému zboží): Obejměte mne, má dcero. Slyšela jste od onoho blázna, že je noc lásky.
Dolores: Noc lásky. (Skloní se a vezme ozdobnou a drahou dýku, ležící mezi dary; probodne jí stále rozjareného a výbojného otce Pedra)
Otec Pede.o (klesá): Oh!
Amidas: Co jste to učinila?
Dolores (zahleděvši se do-tmy, v které zmizel don Quijote): .Skoro nic.
IV
PORÁŽKA DONA QUIJOTA
Jevišti představuje amfiteátr, z něhož však viděti pouze tribuny a část pole. Na levé straně vchod dosti široký. Na tribunách pestrá společnost mužů a žen, přivábených zvědavostí.
Netrpělivá osoba: Nezačíná to dlouho. Zmeškám schůzku. (Významně) Důležitou schůzku.
Veselá osoba: Nevíte, od čeho Bůh vás chrání.
Nespokojená osoba : Je mi odporno dívati se na to. (Patří zvědavě ke vchodu, u něhož stojí hlasatelé) Je to blázen, který tvoří nové blázny. Viděl j'sem ho. Chodil včera po městě, na zádech pergamen a na pergamenu nápis: To je don Quijote de la Mancha.
Veselá osoba: V tom poznávám dona Antonia Morena; je to starý šprýmař.
Uctivá osoba (ukloní se): Rozmarný pán!
Vážná osoba: A Quijote neviděl? '
Veselá osoba : Na svá záda nevidí ani slavný don Quijote. Počestná dáma: Ale nevšiml si, že se mu smějí? ) Nespokojená osoba : Nevšímá si toho nikdy. Veselá osoba: Don Quijote neohmatává svých zad. Don
Quijote chce se bít. Sláva donu Quijotovi! Nespokojená osoba: Býčí zápasy jsou mi milejší, třeba
nestály za mnoho poslední doby. Veselá osoba: Miluji býčí zápasy. Ale ještě více miluji
změnu.
Netrpělivá osoba: Kdyby tu aspoň byl. Myslím, že je čas. (Významně) Nedám rád na sebe čekati. (Stojí klidně dále)
Citlivá dáma : Jsou to šprýmy, které mohou špatně skonči ti.
Veselá osoba : Každému praseti nastane den svatomartinský.
Vážná osoba : Pozoruji cizince... opravdové cizince. Dnešní zápas vábí patrně.
Dolores (přichází uličkou s levé strany a stoupá se svým průvodcem —je to Amidas — na tribunu. Je v bílém kostýmu a skoro nevinná s roztouženýma očima. Nese snítku vavřínu. Jde zástupem, pozorujíc pouze prázdné pole zápasiště. S oddechem uklidnění) : Zde je to místo!
Amidas : Ano. Všichni to aspoň říkají. A všichni tu čekají.
Dolores: Sečkáme tedy.
Amidas: Je na čase; šli jsme hezky dlouho. Upřímně řečeno,' divím se vám, co máte na tom dlouhánu. Náš podnik sliboval znamenitý rozkvět, když nám vše zkazil tento blázen. Přenechávám vám otce Pedra. Chápu, že se vám zprotivil, ač jste mu to naznačila poněkud krutě...
Dolores: Nezabila jsem ho. Je to můj osud. Dělám všechno na půl.
Nespokojená osoba: Kdo jsou ti cizinci? Veselá osoba: Rodáci dona Quijota. Koketní dáma : Jeho milenka. Vážná dáma: Jeho milenka snad; ale co ten muž? Veselá osoba: Najde se vždycky zbytečný třetí. Počestná dáma: A ta žena; všimněte si. Vavřín! Nese vavřín.
Amidas (k Dolores): Pravil jsem, že se divím vám. Ale divím se více sobě. Proč, u čerta, sleduji vaše bláznivé nápady? Proč jdu v patách toho pošetilce, kterého bych vlastně měl nenávidět? Jsem patrně pošetilejší, než jsem myslil.
Dolores: Nestojím o váš průvod.
Amidas : Toť právě to: kdybyste o něj stála, nešel bych patrně s vámi. Konečně, čekám; vyblouzněte se. Trpělivost přináší růže.
Netrpělivá osoba: Slyšte!
Dolores: Fanfáry zní. Je to snad on?
58
Budiž Vaše Milost klidná. Znám
Fanfáry. Místokrál bfv0 S chotí ° komonstvem a usedd ™ ^ibuně v popředí. Hlasy: „Sláva ^tokráli"'; mistokrál děkuje pokynem.
Netrpělivá osoba: í£onečně! Veselá osoba : Jdou! Jdou!
Pohnutí v řadách diváctva; ^M Se léPe viML
Dolores (zmatena a vl^ma) : Je to on! Je to on!
Don Quijote se objevuje &élá hdS na Rozinatt{^ vyhublejši ještě, jak se zdá. S druhé- strany ^jŕ^ŕO^ Jasrrho Mfcice- Kdybychom mohli zříti jeho tvář, poznali bxchom í*?#** Carrasca Bon °~mJote 1 rytíř Jasného Měsíce zastaví se ve slušní etekávajke povel.
Místokrál (kloní se k dom Morenovi) ■" Děkuji vám, done Antonio, za tuto p0dívanou- Neskončí se však žalostně pro našeho hrdinu?
Don Antonio Morena rytíře Jasného Měsíce<
Choť místokrále (hledí na dona Quijota): Jak sebedůvěřivě
hledí!
Dáma z průvodu: My^ jístě na dulcineu-
Dolores: Zvítězí. Jsem si ^ jista.
Místokrál: A rytíř JaS^*10 Měsíce?
Don Antonio Morend: Je to ma§ister Samson Carrasco, krajan našeho reka tfeublížímu; bud Vaše Milost o tom ubezpečena. Bude to povedený^prým.
Choť místokrále: Vás ^m se mi nelíbí' done Antoni°- / Je mi líto Quijota. '
První hlasatel (vystup^ v P°PŤedi Pole): Slavný rytíř Jasného Měsíce vyzývá sl^vného a nikdy sdostatek nedochvá-leného rytíře dona Q?Vot& de la Mancha> abY doznal, že jehd dáma, buďsi kterákoliv, jest nad porovnání sličnější než paní Bulán^ z Tobosy-Don Quijote odmítá hrdým gesUw" Dolores : Je to on.
Druhý hlasatel: Slavic rytíř don QwJot.e de la Mancha chce prokázali, že nea^stižná krása Paní Dulciney z To"
59
bosy převyšuje spanilost dámy slavného rytíře Jasného Měsíce, ať je kterákoli.
Rytif Jasného Měsíce nakláni se k prvnímu hlasateli, šeptaje mu cosi.
První hlasatel : Rytíř Jasného Měsíce žádá, aby, přemůže-li statečného dona Quijota de la Mancha, složil tento zbraně, přestal hledat dobrodružství a odebral se do své vesnice na rok a den. Tam aby žil, nesahaje na meč, jak žádá spasení jeho duše. Přemůže-li don Quijote jeho, bude hlava rytířova v rukou Quijotových.
Choť místokrále: Podivná podmínka.
Místokrál : Škoda tak dobré zábavy.
Don Antonio Mořeno (vrtí povážlivě hlavou): Magister Samson Carrasco jde příliš daleko.
Dolores: Co odpoví?
Don Quijote nachýlí se k druhému hlasateli a mluví s nim.
Druhý hlasatel : Slavný rytíř don Quijote de la Mancha přijímá vyzvání rytíře Jasného Měsíce za podmínek, které on určil, s výjimkou, že nestojí o hlavu rytířovu. Chce pouze donutit rytíře Jasného Měsíce, aby přisáhl, že nikdy nespatřil spanilé a vznešené Dulciney, neboť kdyby ji byl spatřil, nebyl by se snažil potýkati se s donem Qui-jotem, ježto pohled na ni byl by ho poučil, že nebylo a nemůže být krásy, kterou by bylo lze porovnati s její.
První hlasatel: Slavný rytíř Jasného Měsíce je připraven.
Druhý hlasatel : Slavný rytíř don Quijote de la Mancha je připraven.
Místokrál (dá znamení) : Boj může začíti.
Fanfáry.
Nedočkavá osoba: Počkám ještě okamžik. Dolores: Útočí! Jak útočí!
Citlivá dáma: Nemohu toho viděti; je to příliš kruté. Dolores (jásavě) : Rytíř Jasného Měsíce padá. Amidas: Nikoli. Uhnul se. Byla to však dobrá rána. Choť místokrále: Žert je příliš nebezpečný: může zahubit toho či onoho.
60
V
Místokrál: Bijí se statečně, nutno to přiznat. Nespokojená osoba (opovržlivě) / Jaký to kůň! Neviděl jsem
nikdy tak vychrtlého koně! Veselá osoba: Štěstí, že má pána tak vychrtlého! Vážná osoba: Nechce nikdo uzavřití sázky? Nespokojená osoba : Sázím na rytíře Jasného Měsíce. Má
koně lepšího. Dolores: Sázím na dona Quijota de la Mancha. Nespokojená osoba : Pět skudů. Amidas: Nečiníte dobře, paní Dolores. Nespokojená osoba: Nuže, rytíři Jasného Měsíce! Amidas (posměvačně k Dolores): Pobídněte dona Quijota! Vážná osoba: Nechce nikdo uzavřití sázky? Veselá osoba : Která dáma vsadí na rytíře Jasného Měsíce? Počestná dáma: Sázím na rytíře Jasného Měsíce. Veselá osoba: Pět skudů? Počestná dáma: Pět skudů!
Vážná osoba (hledí na zápas): Zase nic. Nuže, do třetice! Citlivá dáma: Oh! (Naklání se přes zábradlí) Nespokojená osoba: Nesleduji rytíře; to mne nezajímá.
Sleduji koně. V zápasech vždy vyhrává kůň. Je to staré
pravidlo.
Dolores (neopouštípohledem Quijota): Je krásný; ať se mu
smějí. Je přece krásný. Don Quijote (rozmrzen trváním zápasu, rozjede se k prudkému
útoku): Dulcinea! ■ Dolores: Nyní! (Hodí snítku vavřínu na zápasiště) ]
Zápasníci se srazili; Rozinanta, zmatena snad snítkou vavřínu, snad příliš slabá, padá; don Qiájole s ní. Rytíř Jasného Měsíce namíří své kopí do hledí padlého. Fanfáry oslavujívítěze, tragické fanfáry pro Dolores!
Nespokojená osoba: Neříkal jsem, že vítězí vždycky kůň? Rytíř Jasného Měsíce: Jste přemožen, slavný rytíři, a
i mrtev, neuznáte-li to, co jsme ujednali o svém souboji. Don Quijote (s bolestnou hrdostí poraženého) : Nic, co by bylo
na úkor kráse a cti Dulcinejině.
61
Rytíř Jasného Měsíce : Spokojím se, odebere-li se Vaše Milost do své vsi na rok, jak slíbila, aby tam žila v klidu a míra.
Don Quijote : Splním, co jsem slíbil, jako poctivý a pravý rytíř!
Dolores (hledí ztrnule, jako by nechápala; teprve rozhovor na zápasišti vyburcuje ji z jejího omámení) : Poražen! Vše to... vše to byl sen... (Hledí na odcházející) Konec. (Pohlédne na zápasiště) Snítka vavřínu... leží tam někde v prachu. (Hořce) Poražen. (Mechanicky opakuje slovo, které znamená tragedii její poslední víry) Byl poražen. (Pohlédne na dona Quijota, kterého zvedají) Oh! Nestálo to za cestu sem. (Chce odejiti)
Nespokojená osoba : Padesát skudů, krásná dámo, smím-li prošiti!
Dolores hodí mu peněženku. Amidas : Jednáte neprozřetelně, má drahá. Chápu, že je nepříjemno pro ženu přinést sem vavřín, jehož se tak špatně použilo. Chápu vše, až na tu peněženku. I Dolores : Měla jsem svůj sen... Procitla jsem. Uvidíte, že I    budu zase stará Dolores. Amidas: Pojďme. Dolores: Ne s vámi.
Netrpělivá osoba : Promeškal jsem dostaveníčko. Má krásná dámo, nechcete se mnou večeřet?
Dolores: Proč ne?
Netrpělivá osoba odchází s Dolores. Je to opravdu stará Dolores.
Nespokojená osoba: Býčí zápasy jsou lepší. Bylo by to chudé, nebýt malé sázky.
Místokrál (sestupuje s komonstvem s tribuny; k rytíři Jasného Měsíce): Bil jste se statečně. Není hračkou přemoci nepřekonaného rytíře dona Quijota.
Rytíř Jasného Měsíce : Štěstí bylo při mně.
Choť místokrále : Cest vítězi i poraženému. (K donu Quijo-
tovi) Buďte dobré mysli; vaše porážka je nehodou, ne slabostí. Není hany na vás. . Don Antonio Mořeno (zíraje na bledého dona Quijota) : Rytíř Jasného měsíce vše zkazil. Vidím, že je po šprýmech.
Místokrál: Neodkryjete hledí, statečný rytíři? Rytíř Jasného Měsíce : Učinil jsem slib, Milosti. Choť místokrále (k místokráli): Nerušme volnosti ctného rytíře.
Rytíř Jasného Měsíce (skloní se a líbá lem jejího šatu) : Díky, šlechetná paní. Odejdu neznám, ale Vaše Milost buď ubezpečena, že můj úmysl byl dobrý. (Vstane; k donu Quijotovi) Nezapomeňte, šlechetný rytíři!
Don Quijote (temně) : Ne!
Rytíř Jasného Měsíce ukloní se hluboce před místokrálem, jeho choti a Quijotem; sedá pak na kůň a odjíždí. Fanfáry zazni naposled. Zbytek diváků se vytrácí.
Choť místokrále: Jste smuten, rytíři. Nebuďte smuten.
Don Quijote (s nevyslovitelnou hořkostí): Poražen---
Choť místokrále : Náhodou —
Don Quijote: Náhodou?
Choť místokrále : čirá náhoda to byla.
Don Quijote: Nevěřím v náhodu. Není bez příčiny, že
selhala moc jména Dulcinejina. Pochyboval jsem o ní?
Miloval jsem ji méně, že mne stihla tato pokuta? Věřil
jsem méně?
Don Antonio Mořeno : Ale v jaké souvislosti je pád vašeho
koně s vaší láskou?' Don Quijote : Nechápete toho, done Antonio Mořeno. Ale
Její Milost chápe. Choť Místokrále (tiše): Snad.
Don Quijote : Vše je v souvislosti s láskou. Jsme silni, dokud naše láska je silná; zeslábneme, jakmile zeslábla. Choť místokrále : Don Quijote nemluví zcela naprázdno. Don Quijote : Má síla byla, že jsem věřil v tu souvislost.
62
V
Věřil jsem v moc své lásky a své vůle. Jsem přemožen. Jsem tedy vinen?
Choť místokrále: Pochyboval jste?
Don Qutjote: Snad. (Pohlédne na vavřín, na zápasišli pohozený) Ta snítka... ta snítka snad mne zmátla.
Místokrál: Nechápu.
Choť místokrále: Chápu. (Měkce) Vzpamatujte se, statečný rytíři. A na shledanou po roce!
Don Antonio Mořeno (k místokráli) : Nejsem právě vděčen magistru.
Místokrál (s pohledem na Quijota) : Mluvíval tak šprýmovné věci.
Choť místokrále (rovněž upírajíc na Quijota zrak): Nebohý!
Místokrál, choť místokrále a komonstvo odchází. Na scéně zůstanou jen
don Quijote a Sancho, který dosud stál skromně opodál. Sancho Panza (hledí soucitně na pána, opírajícího se o tribunu
a hledícího tupě na jeviště zápasu) : Hm.
Don Quijote neodvrátí pohledu.
To je vše tím, že jsme podnikli výpravu v pátek. Don Qjtijote mlet.
Hlavní věc je, pane, že jste až na nějaké modřiny zachoval zdravou kůži. A malé modřiny prospívají zdraví. Můj bože, kolikrát já byl bit a nikdy mi to neuškodilo. (Don Quijote mlčí. Sancho stále rozpačitěji a jako by se nemohl vyznati v nové situaci) U čerta! Mohlo to dopadnout hůře! Kterousi chvíli vypadalo to šeredně! Až mi husí kůže naskakovala ! Čertův chlapík, ten rytíř Jasného Měsíce! A jakého má koně! Don Qidjote mlčí.
Jste smuten, pane. Celkem vzato, byli jsme poraženi. Ale kdo nebyl poražen? Má Tereza říká vždycky: ani 1 nejlepší muž nemůže býti stále nahoře. Ta podmínka ne-| ní tak zlá. Všude dobře, doma nejlíp. Bude to rok odpočinku. Kdo chodí věčně, uchodí si nohy. Lehneme si a zaspíme ten rok.
64
Don Quijote (upře pohled na zem, kde leží snítka vavřínu, hozená Doloresou na zápasiště — snítka vavřínu, pošlapaná odcházejícími) : Zde leží pošlapaný vavřín. Sancho hledí nechápavě na pána.
Zde leží pošlapaný vavřín a hodí se to dobře k mému osudu. Kdo jej přinesl? Kdo jím chtěl ozdobit? Zahleděl jsem se té chvíle nahoru. Byla tam žena. Bílá a krásná žena. Hodila ten vavřín. Ticho.
Vavřín leží pošlapán a na posměch poraženému. Chtěl odměniti vítězství a hlásá nyní nezdar, (^dvihne vavřín) Ověnči se tím vavřínem, done Quijote! Toť, co ti sluší, když vše je ztraceno. Sancho Panza: Nevidím, že bychom byli všechno ztratili; získali jsme pouze něco modřin. To není důvod k smutku. Ta vznešená paní říkala to jasně: čest vaše neutrpěla úhony. Neřekl jste nic na úkor cti a krásy paní Dulciney. A bil jste se statečně. Slyšel jsem dobře slova paní místo-králové: pouze náhoda zavinila vaši porážku. Náhoda, totiž kůň. Za Rozinantu nikdo nemůže. Don Quijote: Mám na skráni ten pošlapaný vavřín. A v mém sluchu budou navždy zníti fanfáry, oslavující mou porážku. Byl jsem ochoten biti se s celým světem. Slíbil jsem to v noci před Tobosou. Nyní stačil k mé porážce pád mého koně. Kde nabudu zase své sebedůvěry? Oh, don Quijote této chvíle není Quijotem dnešního rána, Quijotem sotva přešlé hodiny. Ti dva nemají nic společného. Tomu minulému mohli se pouze smáti; a smích jejich nebolel. Toho přítomného mohou litovati: . a jejich soucit bolí. Js^m_stín bývaléhoJ^Hnjoia.; vlcenic._ Sancho Panza: Odejdeme. Zmizíme zrakům těch, kdo
viděli vaši nehodu. Don Quijote: Neběží o všechny ty zvědavce, kteří viděli můj pád. Jejich posměch nebolí, jako neblažil jejich potlesk. Komukoliv mohu utéci, pouze syé^zpornmce_ne. ,
Sancho Panza: Tíží-Ii dnešní nehoda Vaši Milost do té míry, že jí bere chuť k podnikání činů odvážných, spojených s provozováním potulného rytířstva, jak jsme to poznali za svých cest, co vadí, abychom žili navždy klidně doma, ne z příkazu, ale z vlastní vůle? Co se mne týká, Tereza mne uvítá. Všelijak, ale uvítá mne. Potulné rytířství má své špatné chvíle. Z vašeho statku, Milosti, není daleko do Tobosy. A pamatuji-li se dobře, žije v Tobose překrásná paní, pro jejíž ctnost a krásu .Vaše Milost na potulné rytířství se dala a pro niž tolikráte se zdarem a pouze jednou s neštěstím se bila. A to ještě ne vinou vlastní, ale vinou prokleté herky, kteréž Bůh odpustí na přímluvu boží rodičky. Nezdá se mi, že by to byl důvod, pro který by Vaše Milost nemohla před její tvář předstou-piti. Já aspoň předstoupím, přikážete-li mi, a řeknu vše, a ještě více, a jako že mám ústa na pravém místě, dnešní porážka bude jako vítězství. A co se paměti týká, Vaše Milost se nestrachuj. Člověk zapomene časem na dobré i zlé, na nepříjemné i odporné. Ví Bůh, že jsem i na Terezu zapomněl, a to je něco onačejšího nežli větvička vavřínu, kterou by měla Vaše Milost odhodit.
Don Quijote (neposlouchal z počátku, zabrán do chmurných myšlenek. Nakonec přece Sancho zaujal trochu jeho pozornost, ale nezměnil nic na jeho skleslosti): Zapomněl jsi také na noc před Tobosou —?
Sancho Panza : Jako na smrt.
Don Quijote: Zapomněl jsi, co Dulcinea tehdy kázala? Jak mohu předstoupí ti před ni?
Sancho Panza: Nevím, a nepamatuji se, co tehdy kázala paní Dulcinea. Ale ať si kázala: řeč se mluví a voda teče, a žádná polévka nejí se tak horká, jak se uvařila. Tehdy Dulcinea byla ochotna čekat. Ale žádné děvče nečeká rádo věčně a paní Dulcinea přišla zatím jistě na rozumnější myšlenky.
Don Quijote: Nezlehčuj Dulciney!
Sancho Panza: Zlehčuji ji?
Don Quijote : Nemluv o ní vůbec!
Sancho Panza: O čem mluvit, ne-lioní? Vaše Milost neposlouchá jiného. Don Quijote : Tvé řeči mne zraňují. Sancho Panza : Dříve vás těšily.
Don Quijote : Dříve jsem byl don Quijote neporažený a cti nezbavený. Mohl jsem kráčeti hrdě a se vztyčenou hlavou. Mohl jsem předstoupiti před paní Dulcineu pevně a bez studu. Mé rámě se netřáslo a má duše byla silná. Tehdy bylo slovo „Dulcinea" jako líbezná hudba a jako radostný slib. Ale nyní ležel jsem v prachu jako ta větvička vavřínu. Nebyl-li jsem zašlápnut jako ten vavřín, stalo se tak z milosti mého odpůrce. Rytíř Jasného měsíce ráčil mi darovat život. Mohu předstoupiti před Dulcineu z Tobosy s darovaným svým životem? Může zníti její jméno jinak než jako výsměch a jako výčitka?
Sancho Panza : Tolik pochybností pro náhodu!
Don Quijote: Byl jsem poražen, a to je podstatné. Poražen,' bojuje o ni a s jejím jménem na rtech. Jméno své milenky smíme nésti k vítězství, ale nikdy do porážky. Neodpustí: nám toho.
Sancho Panza: Záleží na tom, jak se vše řekne. Vaše j Milost vidí příliš černě. Ať Vaše Milost přenechá vypra- j vování mně. Šlak mne raň, pohorší-li se paní Dulcinea \ nad ním.
Don Quijote : Nepřipustím lži. ! Sancho Panza: Stačí vhodně říkati pravduA Don Quijote : Co se stalo, neodčiníš. Dopustil jsem, že
jméno Dulcinejino došlo pohany. Slyš, Sancho: bylo mou
vinou, že jsem se díval nahoru. Sancho Panza: Kam?
Don Quijote (ukazuje) : Za ženou, která mi hodila vavřín. Sancho Panza: Neviděl jsem jí.
Don Quijote : Byla bílá a krásná: neměl jsem pohlédnout
66
na ni. Síla^méjásky selhala v té chvíli. A má síla selhala
s mou láskou. Sancho Panza: Proč nositi tedy snítku vavřínu? Don Quijote: Nevím. (Zamyšleně) Připadalo mi, jako by
to nebyla cizí žena. Sancho Panza: Pohled není ještě zradou, je to jen počátek,
říká Tereza.
Don Quijote (s náhlým výbuchem) : Nebýti aspoň neblahého slibu, byla by tu naděje. Mohl bych zkusit nápravu dnešní porážky. List nového vítězství zahladil by skvrnu. Ale já půjdu domů a nechám rezavěti meč.
Sancho Panza : Čas vyléčí.
Don Quijote : Má rána je nevyléčitelná. Ztratil jsem Dul-cineu. Ztratil jsem ji svou vinou, Dulcineu, svou lásku, svou víru, své vše.
Sancho Panza: Uvidíme.
Don Quijote: Má rána je nevyléčitelná a blízkost ji bude stále jitři ti. A každého rána, vycházeje si na vinici na stráni, budu moci viděti les před Tobosou... les z oné noci.
Sancho Panza: Zapomenete, pane.
Don Quijote (s odmítavým posunkem): Rozhlédnu se ještě před odchodem. (Hledí na zápasište, na tribuny, snaže se zachytili každý detail, aby jej uložil navždy ve své paměti) Je to poslední místo, kam jsem mohl vstoupiti hrdě. Je to prvé místo, odkud odcházím s hanbou. To zápasište nevyjde z mé paměti. Budu viděti každou jeho píď, jako budu slyšeti ony fanfáry!
Sancho Panza: Je to ošklivé místo, Milosti, není hodno vzpomínek.
Don Quijote (hledí ještě; náhle): Dost. (Uzřív pozadí Rozi-nantu) Oh, oh! (Prudký záchvat zloby se ho zmocní; zdvihne ruku, jako by chtěl biti koně. Ale vzpamatuje se vzápětí, změněným hlasem) Velmi dobře; nezapomenu aspoň. (Jde k Ro-zinantě; pohladí ji po hubeném hřbetě) Promiň, byl jsem v pokušení ublížit ti.
Sancho Panza : Přeje si snad Vaše Milost, abych něco zařídil v městě před cestou?
Don Quijote: Ne. (Náhle) Přece. (Váhá okamžik; v jeho tazích zřejmý duševní zápas; pak s prudkým pohybem snímá s prstu prsten darovaný mu Doloresou) Ten prsten zde!
Sancho Panza (udiven): Prsten od paní Dulciney?
Don Quijote (těžce, s přemáháním) : Vezmi jej a dones jej do chrámu Neposkvrněné Panny, které jej obětuješ.
Sancho Panza (nechápavě): Jak Vaše Milost káže. (Čeká okamžik, nezmění-li don Quijote svého rozkazu; když mlčí,přímo) A paní Dulcinea?
Don Quijote: Jsjmjaro nimrtev; běda, paní Dulcinea není mrtva pro mne!
681
ZMOUDŘENÍ DONA QUIJOTA
Veranda venkovského šlechtického sídla; pod ní zahrada v plném květu. V ní, aby byli kryti pohledům shora, hudebníci volí úkryt stromů a houští. Farář přechází netrpělivě, dívaje se ke dveřím; nehybně, se skříženýma rukama, se slabým úsměvem převahy, pohlíží Samson Carrasco na neklid scény.
Farář: Rychle na svá místa. Přijde co nevidět. Nezapomněli jste svých písní?
Šéf hudebníků (stojí s farářem na verandě) : Ne, ctihodný otče!
Magister: Napsal jsem slova a text. Konejte svou povinnost.
Šéf hudebníků: Vykonáme, pane.
Farář (k hudebníkům): Sečkáte, skryti v houští, až půjde.
Dostáné se vám větší odměny, zasměje-li se.
Šéf hudebníků ukloní se mlčky a sestupuje ke svým druhům v zahradě. Farář (obrácen k magistrovi): Jste, magistře, rozvážný a
moudrý muž; bojím se však našeho chorého. Dříve
blouznil o pastýřích a pastýřkách a o bublání potoka.
Nyní už nemluví. Vypravuji historky; dobré a šprýmov-
né historky. Neusměje se. Mlčí. Vaše léčení změnilo jen
nemoc.
Magister: Strpení, důstojný pane, přemýšlím o léku. Nemoc je tvrdošíjná; ale mám něco za lubem. Zatím jsem napsal notu a text.
Farář : Hudba uklidňuje a těší duše. Třeba ji však slyšet. Připadá mi chvílemi, jako by don Quijote neslyšel nic.
Magister: Vím, co to je. Poslední jeho nemoc.
Farář : Dej Bůh, aby vaše hudba vyléčila, čeho nenapravila Barcelona.
Magister: Methoda naše nebyla správná; poznávám to nyní určitě. Zasáhli jsme periferii, kde nám mělo běžeti j o ústředí. Nedovedli jsme než léčit úkazy druhotné. Pod-i1 stata nemoci Quijotovy je přízrak Dulcinejin. Přisámbůh, I neustanu na půh cesty; vyléčím ho. Farář: Dej Bůh!
Magister: Hudba je__první článek; mám všechno dobře připraveno. Nutno vytvořit určitou náladu u našeho nemocného. Proto jsem volil slova i notu.
Farář : Jde, magistře.
Magister: Skryjeme se někde poblíž. (Odejdou)
Don Quijote přichází volnými kroky; jeho bledost činí hubenost vysoké jeho postavy téměř přízrakovou. Opírá se o Sancho Panzu. Pohroma pánova nezměnila sluhy; má nyní pouze tón nemotorného poněkud těšitele. Don Qidjote usedne na laviěku verandy. Jeho pohled je mdlý a apatický.
Sancho Panza : Krágjjrý večer, pane! Don Quijote (bez výrazu) : Ano!
Sancho Panza : Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Tak krásně mi nebylo na mém ostrově. Všude dobře, doma nejlíp.
Don Quijote pohlédne na něho; je to němá výčitka, ale také ta mře v apatii.
Vaší Milosti nelíbí se má přísloví. Pomlčím o nich. (Snaží se hovor převésti jinam) Pastýři vedou svá stáda; slyším zvonky a radostný mekot. Býti pastýřem je krásné, Vaše Milosti. Don Quijote : Snad.
Sancho Panza: Jak pěkné je sedět na louce a hleděti na
jasné nebe a čisti hvězdy. Don Quijote (v stejné apatii): Snad.
Sancho Panza: Hvězdy mluví ^příštích osudech. Noc je tak tichá. Bublá jenom potůček. Připadá mi to lepším než potulné rytířství; mám-li spát pod širým nebem, aspoíHe uvaruji ran.
Don Quijote: Snad.
Sancho Panza: Říkáte snad a míníte ne, pane. Nevěříte,
že hvězdy povedou nás k slávě? Třeba jen slova! Don Quijote : Snad.
Sancho Panza: Rozinanta řehtá. Je to dobré znamení.
A z vašeho roku již řada měsíců uplynula. Don Quijote: Možná.
Sancho Panza: Maličko a můžeme se vypravit znovu. Chválil jsem život pastýřů; život rytířů je pestřejší a slavnější. Co na tom, že jsme byli poraženi? Nyní je na nás řada, abychom vítězili.
Don Quijote: Mlč.JUnavuješ mne.
Sancho Panza : Jste, pane, smuten. A přece je Dulcinea osvobozena.
Don Quijote: Dulcinea. (Trpce) Je vůbec Dulcinea?
Sancho Panza: Na mou věru, nevím, proč by nebyla. Je tolik žen pro pána i sluhu. Lehčej' najdeš ženu, nežli sejí zbavíš. Hleďte, má Tereza je. Je to žena, která má jazyk na pravém místě, a je-li třeba, také ruku. Nemá sice bělosti dvorských dam, a u paní vévodkyně nebo paní mís-tokrálové viděl jsem hezké larvičky. Ale konečně je, a to je hlavní. Také mé děti jsou; špinavé, pravda, rozpustilé, hodné v každé chvíli výprasku. Ale jsou.
, Sancho stal se málem výmluvným; ale zpěv ze zahrady, provázený hudbou, přerušuje jeho vývody. — Píseň zdola:
Konečně, rytíři, , navrátil jste se s cest. Váš štít jak skvělý, váš zrak jak smělý, váš meč jak ostrý jest!
Don Quijote (trhl sebou, přece jen vzrušen, ale slyše další text, vrtí hlavou): Píseň lže. Rytiř^asnihoJMěsíce_mne přemohl. Odložil jsem zbraň, která nebyla k ničemu. Sklopil jsem v hanbě zrak dříve smělý. A můj meč rezaví někde v komoře.
Píseň zdola pokračuje:
I Od moři k moři její krásu pějí. A všechny vzdechy věčnými echy jdou k Dulcineji.
Don Quijote : Zakázal jsem ti mluvit o Dulcineji, Sancho. Promluv o ní.
Sancho Panza: Je krásná jako lán pole, který nám patří. Don Quijote : Pokračuj!
Sancho Panza : Je krásná jako lán pole, který nám patří. Don Quijote : Jsi výmluvný, mluvíš-li o ní; pokračuj ještě. Sancho Panza (v rozpacích) : Je krásná... Don Quijote : A přísná ke mně; příliš přísná. Na tak dlouho mi zmizela. Sancho Panza: Uvidíte ji, pane. Don Quijote : Ne po své porážce. Sancho Panza: Uvidíte ji, pane.
osvobozena. Plně osvobozena. Don Quijote : Nepřichází. Sancho Panza: Přijde. Jiná píseň zazni zdola:
Ovečka bílá kam zabloudila? Všechny jsou doma, jenom ne ona. Luhami, plání pastýř jde za ní.
Don Qjtijote zahalí tvář.
Něco jiného, přátelé, je třeba veselejších písní. Šéf hudebníků (tiše): Jsou to písně magistra Samsona Carrasca.
Byla zakleta. Nyní je
7*
Don Quijote: Samsona Carrasca? Odejděte! Hráli jste pěkně; není vaší vinou, je-li můj bol silnější. Samson Carrasco vás tedy naučil písním?______ -
Šéf hudebníků: Ano, Vaše Milosti!
Don Quijote: Dobrý muž, náš magister Carrasco! (Hodí
měšec hudebníkům)
Šéf hudebníků (ukloní se) : Díky, pane.
Hudebníci odcházejí; současně s opačné strany vystupují Samson Carrasco a farář.
Farář : Buďte zdráv, milý synu!
Don Quijote (mrtvě a bez prízvuku) : I vy, důstojný pane!
Farář: Jste smutný. Nelíbily se vám písně? Sám magister Carrasco je složil.
Don Quijote: Promiňte, magistře, slyšel jsem cosi. Ale cokoli slyším, bolí. Ne vina písní, ne vaše; pouze mé ucho je tím vinno. Slyším-li o zbraních, vidím se jasně v prachu před Barcelonou; slyším-li o lásce, přepadá mne smrtelné hoře. Slyší m-h o ztracené ovečce, cítím s pastýřem.
Magister (přesvědčen o správnosti své methody, jako byl vždy o sobě přesvědčen) : Velmi dobře, velmi dobře. Nutno připravit náladu.
Don Quijote hledí do dálky; nezdá se však, g,e by něco čekal od methody magistrovy. Slyší snad slova, rozhodně jich však nechápe.
Sancho Panza: Mému pánu je třeba veselejších písní! Veselost je nejzdravější koření. Zazpíval bych nějakou. Tuhletu písničku — Vaše Milost a důstojný pán neračiž se zlobit — zpívali jsme vždycky o žních:
Každý čert je s ďáblem v spolku, kde zříš hocha, uzříš holku. Má panenko, pojď sem! Rád bych stal se otcem!
Farář (káravě): Sancho!
Magister (krčí rameny) : Nechápe methody.
75
Y
Sancho Panza : A také tuto jsme kdysi zpívali (zpívá hrubým, neskoleným hlasem):
V sadě zraje ryvíz,
má panenko, kdybys--!
V sadě zrají třešně. Milý hochu, dnes ne!
V sadě zrají hrušky. Hoch byl u děvušky.
Jabko s větve klesne. Milá holka, dnes ne!
Magister (krčí rameny): Nechápe methody.
Don Quijote (namáhá se usmáti): Míníš to dobře, [příteli.
Mně však není třeba rozveselit se. Mně je třeba pouze
umřít.
Farář : Vzchopte se, pane! Jaké myšlenky! Jste doma, přátelé okolo vás! Jste vážen, milován. Vzchopte se! Don Quijote : Nelze.
Farář: Vaši otcové a dědové žili zde v míru a bázni boží; vaše matky a báby tak žily.
Don Quijote : Nemohu... Nelze mi žít tak, jak otcové a dědové žili. Měl bych být klidný, není-li pravda? Tisíce jiných jsou klidný. Nedoléhá sem hluk a vinice zraje klidně. Daleko jsou bouře a války. Sem nikdo nepřijde, aby zdeptal osení; vlní se klidně. Potůček bublá pokojně, nikdy se nezbarví lidskou krví. Večer, když umdlí žár slunce, možno poseděti na verandě. Přihodí se, že zpívají nám zastaveníčko; zpívají o hrdých zbraních a o ztracené ovečce. Máme pohodlné lože; kdybychom také dovedli spát, bylo by to štěstí. Aspoň skoro štěstí; není-li pravda, Sancho? ,
Sancho Panza : Je to úpTné štěstí, pane!
Don Quijote : A přece nemohu.
Sancho Panza : Vzpomeňte pane, na naše plány. Dulcinea byla vykoupena. Dulcinea půjde s námi. Oblékneme se za pastýře. Bude nám všem blaze. Budete se zváti pastýř Ouichottin.
Don Quijote : Šprým příliš starý, Sancho!
Sancho Panza : Já budu se zváti pastýř Pansino. Magistra, přidruží-li se k nám, nazveme pastýřem Samsoninem. Také ctihodný pan farář může býti naším druhem. Obtíž bude pouze s pastýřkou důstojného pána; neboť dobrému pastýři třeba pastýřky.
Don Quijote: Opakuješ stará má slova; nabývají dnes podivného prízvuku. Ne, nebudu pastýřem. Nebudu ničím. Jsem unaven.
Sancho Panza: A Dulcinea?
Don Quijote (nerozhodné) : Kdyby snad přišla...
Sancho Panza: Kdyby přišla?
Don Quijote: Nepřijde.
Sancho Panza: Přijde.
Don Quijote (měkčím, lehce se chvějícím hlasem): Kdyby
přišla? (Pohne rukou, která zase klesne) Dones jí dopis.
Řekni jí, že jsem slabý. Pověz jí, že umírám. Ze jsem
mrtev. Že pouze ona--
Sancho Panza (povážlivě) : Ano — ano — Vše to jí povím.
Rozslzím ji, jakože se jmenuji Sancho! Farář: Ale, milý synu---
Magister: Buďte jen kliden, důstojný pane. Má methoda
počíná působiti. Farář: Bojím se. Magister: To je plán. Uvidíte. Farář: Ale--
Don Quijote: Podlehl jsem, bojuje pro ni. To nemůže však býti poskvrnou pro její krásu a ušlechtilost. Odpustí má paní rytíři, který byl špatným rytířem? Pouze její úsměv mohl by smyti stopy prachu Barcelony.
Farář: Blouzní.
Magister: Dobrá, dobrá; nutno připravil, půdu. Don Quijote : Jdi, Sancho, jdi hned. Budu čekati. Sancho Panza : Přivedu ji, Vaše Milosti!
Dveře se otevrou nesměle a tiše; stojí v nich neť. Jakási rozpačitost a nejistota
je v jejich pohybech a slovech. Neť: Strýce.
Don Quijote  (změněným tónem, probuzený poněkud aspoň
Z lethargie) : Jděte blíže. Usedněte.
Neť: Není kdy. Chci jenom říci ■--
Don Quijote: Promluv. Co se stalo? Co se mohlo ještě
stati?
Hospodyně (přichází rozčilena; opře se o bok a dívá se na dona
Quijota) : Na mou věru, pěkná historie! Don Quijote: Co se přihodilo? — Mluvte přece! Farář (k hospodyni): Uklidněte se, má dcero. Rozčilení
není zdrávo.
Magister (k neteři) : Klid, jen klid; vše se daří znamenitě.
Neť : Nuže, dole u dveří...
Hospodyně (vyčítavě) : Čeká žena.
Magister : Dobře, velmi dobře!
Don Quijote: Chce almužnu? Dejte jí —almužnu!
Neť: Ne, to není to.
Hospodyně : A byla bych velmi brzo hotova s tou podvodnicí, kdyby — (Pohlédne na Quijota) Neť : Je to zvláštní příhoda.
Hospodyně: Dobré mravy tuze nyní poklesly; je tak málo
žen cti dbalých. Neť: Co se mne týká, neodvážila bych se. Hospodyně (prudce) : Vedrat se do cizího domu. Neť: Ale vzhledem k chorobě strýcově nevím, lze-li. Hospodyně: Vyrazit s ní dveře? Lze to. Don Quijote : Nechápu. Neť: Chce s vámi mluviti. Ta... Hospodyně (s mnohem výraznější nechutí) : Ta... ta...
7*
V
Magister : Vím, kdo to je.
Don Quijote: Nuže?
Magister : Je to Dulcinea z Tobosy.
Don Quijote: Dulcinea!
Neť : Je tomu tak!
Hospodyně (opře si ruce o boky) : Ano, pane; toho jsem se dožila.
Sancho Panza (pochybovačně): Dulcinea z Tobosy nečekala by tak dlouho.
Hospodyně: Sotva jsme ji zadrželi. Ale v tom se já vyznám. Vím, co dělat. Zavřela jsem ji v předsíni.
Don Quijote: Dulcinea... Dulcinea... (Všechen jeho výraz se mění; jeho oči, dříve vyhaslé, zazáří) Jděme pro ni... Pro paní svého srdce; rychle, rychle! Přišla sem a čeká! Jaká hanba! Čeká! (Učiní několik kroků; síla však byla pouze přeludem; klesá unaven zpět) Jděte... jdi, Sancho.
Uveď ji sem. Rychle! Rci jí--Co bys řekl? Nedostává
se mi slov. Rci jí, že nemám sil, abych jí šel vstříc; že jsem přemožen radostí více, než jsem byl bolem. Jaká to chvíle! Jaké to štěstí! Má milování nejhodnější paní přichází sem. Dech mi vázne. Chvěji se, má drahá neteři; podej mi ruku. Oh, ne, žena nesmí se dotknou ti mé ruky, když přichází ona... Štěstí... Štěstí! — Sancho odchází.
Neť: Uklidněte se, strýce. (Úzkostlivě) Oh, magistře! Magister (cítí, že se blíží chvíle triumfu): Toť mé dílo, můj
plán. Ať Dulcinea vejde. To vyléčí dona Qujjota. Hospodyně (k faráň) 7~~Jak hó-zvedla, ubožáka! Jak ho
zvedla, důstojností! Don Quijote (vztáhne ruku) : Ne. (Vzchopí se) Jsem zdráv.
Jsem zdráv. Šero pominulo jejím příchodem. Jsem silný.
Nebyl jsem přemožen, bylo to zdání. Nejsem stále ještě
Lví rytíř?
Magister: Hle, můj příteli, nyní dojdeme k jádru věci. Budete zdráv, úplně zdráv, jen až uzříte věci, jak jsou.
79
j Jediná pomoc je proti touze: uskutečnit ji. Farář (k donu Quijotovi) : Jste přesto slab! Don Quijote : Sláb! Můj meč! Mé brnění. Sancho! Magister: Ustaňte! £fečekávásn^řítek_alejáska. Don Quijote: Láska! Oh, láska! Odejděte na chvíli!
Všichni odejděte! Ať nikdo neruší první blahosti setkání,
ať nikdo neuzří jejího prvního ruměnce! Hospodyně (mávne opovržlivě rukou): Ruměnec Dulciney
z Tobosy? Don Quijote : Rychle! Rychle! Přichází!
Všichni odcházejí; vstupuje Dulcinea, nemladá už žena rysů snad půvabných, ale nyní tvrdých; úbor její je prostý, chováni drsné venkovanky, ošlehané vichrem a opálené žárem slunce. Je to žena, která dovede být spiše matkou nežli milenkou. Hledí na dona Quijola tázavé a čekajíc slovo, které se nevyslovuje.
Dulcinea: Pane!
Don Quijote ( vášnivě) : Paní mého srdce! (Jde k ní jako k bráně ráje; stane náhle, zaražen a v nejistotě; opakuje mechanicky) Paní mého srdce.
j Dulcinea hledí tázavé na nžho.
j Vy... Neznám vás... Vy nejste Dulcinea. Takovou vás I   neznám... Ne... Ne...
Dulcinea (přísně, hlasem nedopouštějícím odporu) : Jsem Dulcinea z Tobosy.
Don Quijote : Ne, Dulcinea z Tobosy je tak krásná, že nikdo ve světě nemůže se jí rovnat. Překoná měsíc svou bledostí a slunce svou září; její slovo je jako rozkošná hudba a její krok je lehký jako plynutí oblak. Viděl jsem ji po prvé v den Svaté Trojice: setkali jsme se na rozcestí u Tří křížů.
Dulcinea: Ano.
Don Quijote : U Tří křížů, pravíte. Nikoli: nemůže tomu tak býti!
Dulcinea: Jel jste tehdy na bělouši a pravil jste: Jak jste krásná! Není pravda, že jste řekl ta slova?
Don Quijote: Jak můžete to vědět? Dulcinea: Usmála jsem se. Není pravda, že jsem se usmála?
Don Quijote: Jak můžete to znát?
Dulcinea : Jsem Dulcinea z Tobosy. Každý mi to dosvědčí. Říkali mi, že mne milujete a že jste churav; že pouze já vás mohu zachránit. Nechci vzíti si na svědomí vaší smrti, pane. Jsem dobrá křesťanka. Zachráním vás.
Don Quijote : Ne... Ne...
Dulcinea (rozmrzena už chováním Quijotovým, jehož si nedovede vysvětliti): Co chcete tedy? Co to znamená? Co chtěl magister Samson Carrasco, který pro mne poslal? Proč nalhávat, co není pravda? Ví Bůh a Panna Maria, že nerozumím žertům. Je-li toto způsob jednati s počestným děvčetem —
Don Quijote: Nechápu. Sancho!
Sancho Panza (vstupuje nesměle) : Vaše Milost poroučí!
Don Quijote : Kdo je ta žena?
Sancho Panza (změň letmo Dulcineu) : Dulcinea z Tobosy,
paní vašeho srdce. Znám ji dobře. Dulcinea (k donu Quijotovi, vítězně a vyčítavě): Nuže, pane? Sancho Panza : Je to Dulcinea, jakože tu stojím. Aldonza
Laurenzo, dcera Laurenta Corchuela.
Don Quijote mlčí zlmule.
Není tak krásná, Vaše Milosti, jak se podobalo z dálky. Konečně však vypadá k světu a má vše, čeho je třeba. Bylo by ovšem bývalo lépe nečekati u Tří křížů onoho dne Svaté Trojice. Toulali jsme se světem; k ničemu to nebylo. Léta nepřidala jí kouzla. Bud si jak chceš moudrý, stáří neujdeš. Z dnů jsou týdny a z měsíců roky. Má Tereza není také, čím bývala. Ale mlčím. Ať žije slepice, byť i tipec měla! Don Quijote (snaží se vzchopiti se): Nevěřím. Nevěřím. ( Klesá)
Sancho Panza (podchycuje ho): Pane!
I   Pád Quijotův a výkřik Dulcinejin přivábil ostatní na scénu.
Dulcinea (urazene h Samsonu Carrascovi): Co to znamená?
Tohle si my dva vypořádáme mezi sebou. Proč jste pro 1   mne vzkazoval?
Farář: Co se stalo?
Neť: Matko Boží? Co je mu? Tušila jsem to. Hospodyně: Věděla jsem to. (Měří výhružně Dulcineu) Nebohý pán! Sancho Panza: Omdlel.
Magister (mne si ruce) : Vše se daří, vše se znamenitě daří.
Bude zdráv a čilý co nevidět. Farář (rozšafně): Doufejme, milý synu. Neť (zviklaná ve víře) : Jak je mdlý, magistře. Bojím se. Magister: Nebojte se.  Ručím za něho. Byl to můj
plán.
Dulcinea (přistoupí k němu) : Pěkný plán! S vámi si promlu-I vím ještě slůvko. Tropíte si ze mne šašky, pane. Proč? Jakým právem? Jsem počestná dívka a kdo by tvrdil opak, tomu vytnu jednu, že se mu v očích zablýskne. Chcete snad říci? Magister: Nikoli, nikoli. Vše se vysvětlí; pouze trpělivosti třeba!
Dulcinea: Sliby, chyby; nešla jsem zbůhdarma z Tobosy sem v čase, kdy je každé ruky na poli zapotřebí.
Magister : Dostane se vám určitě náhrady.
Dulcinea (klidně): A co ta historie se zamilováním a nemocí? Byl to žert?
Magister : Dostane se vám určitě náhrady... skvělé náhra-dy.
Dulcinea (klidně) : Nebohý pán. Co je mu vlastně? Zda se,
že mu přeskočilo! Je ho škoda. Farář: Bylo by třeba lékaře.
Magister (který se skláněl nad ním, naslouchaje): Ne; není
třeba lékaře. Neť : Přichází k sobě.
Hospodyně: Dám zítra na mši za jeho uzdravení, velebný pane.
Dulcinea : Je mi ho líto.
Don Quijote (otevře oči): Byla to slabost. Ničeho není mi třeba. (Vzchopí se násilně, k Samsonu Carrascovi) Vy, pane. (K Dulcineji) fVy^jpam..._ Přistupte přece blíže. Jsem sláb. Jsem velmi sláb. Á vy jste Dulcinea.
Sancho Panza: Aldonza Lorenzo, dcera Laurenta Cor-chuela.
Don Quijote (přísně): Mlč; tvá slova znějí tak ošklivě. (Těžce se obrátí k Dulcineji, hlasem, který se lehce chvěje) Jste Dulcinea. Moje Dulcinea. Představoval jsem si všechrio jinak.
Dulcinea : Viděli jsme se tak dávno, pane.
Don Quijote: Na rozcestí u Tří křížů, v denJSyatéTrojice. Jaký to byl den! Ano, představoval jsem si všechno jinak.
Magister : Tím lépe, vidíte-li nyní jasně.
Don Quijote: Ano, vidím jasně, dík vám, magistře! Vidím své bláznovství, a hůře, svou moudrost! Jaký to blázínek jsem přece byl! Smějte se mi, Dulcineo. Smějte se, magistře Carrasco, směj se, moudrý Sancho! Celý svět ať se směje! Neníjo^vejikého^e^jnagisj^ nékyie, Sancho! Ale je možno seděti na verandě a diva ti se do večera. Pomalu, po špičkách přichází smrt. A my zatím hledíme jasně a střízlivě dokr^je.^eexi_sJuj:e Dulcjaea, o níž jsme snili.: Ale existují nějaké Aldonzy, dcery Laurerua CbFchuela, který beze všech pochyb je řádný muž.
Sancho Panza: Přišel jste pozdě, pane. Pouze víno lepší se časem.
Magister: Nyní byla by na místě hudba, aby dovršila příznivý účin. Hudba je znamenitá pro utišení mysli. Složil jsem jistou melodii a text...
Sancho Panza (k Dulcineji): Paní, promluvte k němu několik dobrých slov; vidíte, že je chorý.
83
Don Quijote: Oh, není třeba hudby; není třeba dobrých slov. Dobrá slova bolí více zlých. Ničeho mi není třeba. Jsem zdráv. Byl jsem šílený, magistře Carrasco, není-li pravda? Útočil jsem na větrné mlýny, potýkal jsem se se stádem. To bylo směšné. Smějte se přece! Prese vše bylo to však nepatrné bláznovství; ale Dulcinea... smějte se
■ všichni, smějte se tak, jak jenom možno se smáti. Nej-krásnější, nejušlechtilejší, nejčistší. Není to k smíchu? A ona noc u Tobosy, noc plná snů a touhy, polibek Dul-cinejin, její slib — to vše byl nějaký klam, spaní s otevřenýma očima. Vždyť se tak nemiluje vůbec, jak jsem miloval. Nemiluje se vůbec, jsme-li rozumní. Není-li pravda, Dulcineo, sladká paní, křesťanko, ochotná mne za-' chráni ti?
Dulcinea (uraženě): Nerozumím vám. Nevím nic o noci u Tobosy.
Don Quijote: Pra3dl_js^m,j^ám^ž.e_vlechno bylo pouhým
klam akouzla. Přešlo to; jsem ?Hráv MagisterCarrasrp
ukázal svůj důvtip. Vykonala jste jeho úlohu; třeba dílo magistrovo korunovati. Je zde ctihodný pan farář, který může požehnat našemu sňatku. Obstaráte, doufám, dobře kuchyni a domácnost!
Dulcinea (s pohledem na hospodyni, jež je zdrcena neméně než neí): Co se toho týká, mohu se každé postavili.
Don Quijote : Věřím, všechno věřím. Nuže, ztratili jsme čas, ale ne všechen. Zachraňme aspoň, co zbývá. Paní mého srdce, paní, pro niž jsem provedl tolik pošetilostí, paní mých snů a nyní mé skutečnosti, Dulcineo bláznivého dona Qjrijota^rwbí_zimváni.xuku —
Neť: To přesahuje meze, magistře.
Hospodyně: Toho nepřipusťte, pane faráři. Ani vteřinu
bych tu nezůstala. Dulcinea (k donu Quijotovi, zmatena slovy, kterých nechápe):
Tropíte si žerty? Don Quijote: Ne.
Dulcinea (k Sanchovi) : Mluví vážně?
Sancho Panza: Snad.
Dulcinea podává Quijotovi ruku, kterou tento ceremonielně líbá.
Don Quijote : Představoval jsem si vše jinak. Ale nutno smířiti se se skutečností a viděti věci, jak skutečně jsou. To- byla přece váše slova, příteli Samsone Carrasco, léčiteli chorých duší? Celá má minulost je jen hloupý a směšný sen. Nyní bude na čase bdíti. Budeme bdít, ó Sancho, jak budeme bdít! Nestaneš se nikdy už guvernérem ostrova ani hrabětem. Ale budeme přesto spokojeně žít! Nač zápasit se lvy,-nač osvobozovat zločince, nač pomáhat těm, kterým ublíží naše pomoc? (K faráři) Spokojili jste se spálením mých knih. Samson Carrasco šefhloub. ZmTncrdŤtŕjsení jeho přičiněním. Mc bláznovství mi odpusťte. Bylo, tuším," nicméně zábavné. Tomu, kdo mnoho bavil, odpustí se mnoho. (Utichá) Všichni čekají ještě nějaké slovo, které nevychází Z Qjájotových úst; bezradná a tíživá pausa, kde vteřina zdá se hodinou. Sevření prolomí teprve:
Magister : Nyní byla by na místě hudba.
Ale nikdo neodpovídá na poznámku magistrovu; mlčení Quijotovo je stále nápadnější. Hlava jeho potěkud poklesla, ruka visí bezvládné. %a toho mlčeni stává se šero dotěrnějším a pňzrakovějším.
Sancho Panza: Pane!
Farář (skloní se nad Quijotem, s pohybem své profese): Synu! Dulcinea (upírajíc pohled na hospodyni a neí) : Je dobrý. Magister : Je moudrý,
Farář (zvedne pochodeň, která zase klesne) : Je mrtev!
84
I i
V