THJE
UNIVE, R S JITY
(OF (CHICAGO
LIBRARY
-
-
|
-------------------------------------------------------- ---------------------------------------- ______________
- -
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-----
-------------------- ------ ---------------------- ------------------------------------- ________--------------------------------- -----------------
8[P(]8\??
VÝTEČNÝCH ČESKÝCH BÁSNÍKŮ
NOVOVĚKÝCH.
-------O------------------
83EP338%\??
VÁCL. KLIMI. KLICPERY.
IV.
–<-GS~2\_9-C-9N/9-6*TSS-2_2-----------
V P r a z e,
Nákladem kněhkupectví: I. L. Kober.
1862,
§ |P | §Y
VÁCL. KLIM. KLICPERY.
Díl čtvrtý:
Hadrian z Rímsů.
Eliška Přemyslovna.
Rod Svojanovský.
Kytka.
–<-GS~Q_S-CS\$N$§^9-GTSS-2_9_-->-o—
V P r a z e,
Nákladem kněhkupectví: I. L. Kober.
1 862,
23 "... C: : :
//< ..
1 % (4 l.
v, //
---
H ..:-*,"i":
--- 6::.. ::
STÍ, G# 3?_
UNIVERSITY
OF G 14:CAGO )
S – V
Tisk Jarosl.. Pospíšila.
Hadrian z Římsů.
Veselohra ve čtveru dějství.
O s o b y :
Rytíř Světislav, pán na Čelakově.
Jenovefa, jeho svobodná sestra.
Ruména, jeho dcera.
Želmír, • - -y •
-/- Junosl.
Soběbor, }
Hadrian z Římsů.
Lepohlav, Světislavův zbrojnoš.
Jehoň, Hadrianův zbrojnoš.
Srpoś, žoldnéř.
Duch.
Žoldnéři.
Lovci.
Místo děje: Hrad Čelakov a nejbližší okolí jeho.
--- Čas: Rok 1329.
Dějství první.
Lučina v háji, jímžto se potok proudí. Přes potok mostek
se zábradlím. V pozadí košatá lípa, pod lipou sedadlo
z březového větví. Vzadu na vysoké skále hrad Celakov
trojí hradbou opevněn. Jarní jitro.
Výjev první.
Želmír sám.
Želmír (v oděvu rolnickém přiběhne po mostku).
Není, ach není tu ještě Ruměny–bude ještě
spát. Mně nemožná spát. Ptáče se ukryje v hnízdo,
kvítko se uzavře v zrosený kalich: jenom má pa
mět u věčném poledni žije, a mé obraznosti hvě
zda žádného západu nezná.–Slyš! Ruměnin
krok–?– Nikoli, všecko všudy ticho– káně
a luňáci pozdravujíjiž na prahu slunce, a vylétají
za chladu na svůj ranní lov. (Dívá se na hrad) Ani
na předhradí nedá se žádný slyšet–jako by slunce
8
o půlnocibylo vzešlo, tak tam všecko spí.–Ach,
já jsem také pevně spával, dokud jsem, Milku
ukrutný! tvého toulu šípy neucítil. O Lado! ne
uznalá Lado!jak neštědře žehnáš vroucímu klani
teli svému! Nemáš ty Ruměnu políbením zbudit,
a mně ji sem na peroutkách spřežených svých
holoubků s prvním slunce paprskem poslat?–
Slyš! teď se někde život lidský objevuje.–
Výjev druhý.
Ruměna, předešlý.
Ruměna (otevře na hradě u své ložnice okno).
Pst! pst! Želmíre!jsi tady?
Zelmír.To je Ruměnin stříbrný hlas! Děkuji
tobě, poslušná Lado! (Vyběhne naproti hradu.) Již
dávno! O sejdi dolů, cherube můj!
Ruměna. Sejdu, sejdu–vejdi mi vstříc. (Za
vře okno) r
Želmír. O její tvář je opět spanilejší, její
oko opět milostnější!–Slyšte, stromy! kdybyste
se proměnily v muže, vaše větve v ruce a jejich
listy v meče, neustoupím a neupustím od ní! (Běží
okolo úskalí khradu) ~y
Ruměna (ještě za skalou). Želmíre!
9
Želmír. Ruměno! (Potkají se a za ruce se při
vedou.) v
Ruměna. To's mi neměl učinit, Želmíre!
Zelmír. Co – ?
Ruměna. Neměl's tak časně slože utíkat a ty
skvělé perly s ospalých ještě kvítků stírat.
Zelmír. Neměl jsem –? Proč?
Ruměna. Proto že –ach,tak velikou radost's
mi přerušil!
Zelmír. Jakou? Co's chtěla učinit?
Ruměna. Chtěla jsem vylézti na strom –vi
díš, na tu naši lípu, do samého vršku chtělajsem
se ukrýt, a tak tise sedět, co nesmělá hrdlička.
A když bys byl přišel a nenašel mne, a nadarmo
čekal, a byl's se posadil na lavičku ztyček, a stě
žoval si ptáčatům na mou nestálost, na mou ne
věrnost, a Bůh milý ví nač: pak–(slzyji polejí,
schová tvář na jeho prsa) pak bych byla zvolala:
„Nevěřte mu, ptáčkové! Ruměnaje tady, a každo
denně víc jej miluje!“
Zelmír. O, má ušlechtilá dívko! Tak když
u mne stojíš, tímto hlasem lásky plným ke mně
mluvíš: pak se všecky chmury na obloze ducha
rozprchnou. Moje oudy nabývají těchto stromů
síly, mysl moje statně počne kráčeti. Nechať se
osud ozbrojí na nás mečem plamenným, z ledu
severního sleju sobě štít, a obrátím vjalové rámy
všecko jeho máchání!
10
Ruměna. Pro milý Bůh! tedyto již také víš?
Zelmír. Co?
Ruměna. Že mne chce drahý můj otec za
snoubit?
Želmír (ohromen). Co pravíš, Ruměno? kdy
a komu tě chce zasnoubit?
Ruměna. Pomysli si, ještě dnes, se západem
slunce.
Želmír. Aby hvězda mé blaženosti s ním za
padla? Nuže, slunce! zůstaň na půlchodu stát,
a budou-li se koně tvoji zpouzet, vrať se nazpět
kvýchodu, a vyjížděj a dojížděj tak, až mé dívky
jaro jako podzim svadne!–A kdo je ten vlk,
jemuž tě otec vydává, útlý beránku můj?
Ruměna. Starého přítele syn.
Želmír. Jak se jmenuje?
Ruměna. Otec rytíř Kilián, syn Hadrian
z Rímsů. Želmír.
Kdo jsou ti lidé? V našem celém
kraji není tak nečeského, tak nebásnického jména.
Ruměna. Jsou prý udatníjako Samson a bo
hatí jako knížata–to jsou slova otcova.
Želmír. Ha! to je to strašlivé zvíře, skterým
jsem ve snách zápasil. Ty's sběhlazhradu, nesouc
chorému Vojtěchu víno, a když s přišla k luhu,
vyřítil se na tě rozlícený medvěd a objímal hnu
snou tlapou svou tvůj alabastrový krk.–
Ruměna. Hu!
11
Želmír. Jdu právě mimo, zaslechnu úzkostný
tvůj hlas, přiskočím a vrhnu se mezi vás, a–
v tom jsem se probudil, a velice jsem na boha
Snílka žehral, že mne v své říši tak dlouho ne
nechal, až bych byl pro tebe tisíc krůpějí krve
byl vylil.
Ruměna. Bože ostřež, ani jediné!
Želmír. Má spanilá dívko! růže na tvé tváři
zajisté zbledla–
Ruměna. Myslíš, že jsem nad tou novinou
užasla? Smála jsem se tomu!
Zelmír (s udivením). Smála–?
Ruměna. Z celého srdce! Ještě mi žádný ne
řekl, mohu-li a chci-li se vdávat, a najednou tu
rytíř Hadrian zRímsů, udatný jako Samson a bo
hahatý jako kníže! v
--- Zelmír. A najednou tvůj Zelmír sjasné vý
sosti do tmavé hlubiny svržen.
Ruměna. Kdopaktě svrhuje? Budu tebe mi
lovat – Zelmír.
Dokud se nestaneš Hadrianovou man
želkou.
Ruměna. Tou se nikdy nestanu!
Želmír. Zamezíš to? Nebude tě otec nutit?
Ruměna. Aj, Zelmíre! toho se nedomýšlej.
Otec mne zajisté upřímně miluje. Radit mně
bude, nikoli ale mě nutit.
Zelmír. A jak odpovíš na jeho radu?
12
Ruměna. Jiný že již celé mé srdce opanoval.
Zelmír. A ten jiný?
Ruměna. Ze jsi ty.
Zelmír. Selský pacholík!
Ruměna. Jinoch sličný, milostný a jemno
citný– Zelmír.
Oty nevíš, jak neohebná je mysl ry
tířská! Nikdy se k rodu rolnickému nevrhne.
Ruměna. Ty nejsi z kmene rolnického.
Zelmír. Můžeš na to přisahat?
, Ruměna (se lekne).Želmíre! přisahat bych
mohla na své matky rakev, na hodinku smrti, na
všecko, co mně svaté jest, že's mne nikdy nepře
lhal. Toho má vědomí mé přesvědčení, a to mysl
mou osměluje, všem miloušům na odpor se stavět,
a kdyby to čarokrásné pachole přišlo, co na na
šem obraze po děvčatech střílí. Ty musíš přijít,
ty s mým otcem jednat– ~y
Zelmír. Vkročit do hradu Celakova? Ach, ty
nevíš, Ruměno!jak dalekou prohlubeň minulý čas
mezi mnou a otcem tvým vymlel!!!
13
Výjev třetí.
Jenovefa, předešlí.
Jenovefa (otevře na hradě okno). Ruměno! ne
šťastná dívko!
Ruměna. Hu! musel ji zlý nepřítel právě teď
zbudit, když o své spáse jednáme.
Zelmír. Měj se dobře! (Chce po mostku od
kvapit.)
Ruměna (za ruku jej držíc). Kdy tě uhlídám?
Zelmír. Na kamenném stupni mrtvého, až se
šťastným Hadrianem půjdeš do kostelíka.
Jenovefa. Ruměno! dítě! Jsi-li pak u lípy,
anebo kde tě hledat mám?
Ruměna. Jsem u lípy, má milá strýně! (Upří
mně) Zelmíre! kdy tě uvidím?
Želmír. Mé obraznosti oko všudy tebe vidí!
Jenovefa. Jsi-li pak sama?
Ruměna. Jsem tu jen sptáčkem, který pěkně
ale smutně zpívá. Rádabych jej lapila, on mi ale
uskakuje.–Tak mne od sebe nepropouštěj, Zel
míre! celý den bychbyla smutná. Kdy a kde tě
uvidím? Želmír.
Ještě dnes, před západem slunce,
tady.
14
Jenovefa. Bude to sedmihlásek,ježtojen venku
poslouchati můžeš. Popros otce, aby ti jej do klece
nasadil.
Ruměna. Ach ano, drahá tetinko! (Políbí upří
mně Želmíra) Políbení toto buď horké lásky tvé
nápojem. Zejtra, můjŽelmíre!půjdeš k mému otci.
Želmír. Ó kéž by se slovo tvé vyplnilo!
(Odběhne)
Jenovefa. Přestaň pak toho křidlatého šotka
honit!
Ruměna. Ach, tetinko! již mi uletěl.
Jenovefa. Do klece s ním, a přestane to ulé
tání.– Navrať se do hradu! Co tam ještě děláš?
Ruměna. Trhám na břehu pomněnky. (Shýbá
se pro květiny) Jsou tak krásně blankytné, jako
očka toho sedmihláska.
Jenovefa. To by byl obzvláštní sedmihlásek!
Ruměna. Ten nejobzvláštnější!
Jenovefa. Již jen pospěš, půjdeme do kapličky
na modlení.
Ruměna. Ach, ano! aby mne Pánbůh ode
všech protivných ženichů chránil! (0dběhne.)
15
Výjev čtvrtý.
Srpoš sám.
Srpoš (maje levé oko obvázané). Hle, tu je la
vička–odpočinem si. (Ohlížíse) Kýho-li draka!tutě
sedím zrovna pod hradem? Podíváme se tam. Kdo
ví, není-li majitel jeho se sousedy v záboji, a ne
přijme-li mne do žoldu. Kde je boj, tam je přece
živobytí; v boji ještě nikdo hladem neumřel,
proto že člověk umíraje na všechen hlad zapo
míná.– Inu, na nebeském stropě také není vždy
cky bouře. Kdyby hrom bez přestání klíny svými
metal, jednu pohovici by nás rozbil, a druhá polo
vice by ohluchla.–Oho! kdo pak to sem letí?–
Bezpochyby zdejší rytíř.
–
Výjev pátý.
Soběbor, předešlý.
---
Soběbor (přiběhne, nesa vruce svinutý pergamen).
Na místě bych byl, ale jak do toho? Buďto ještě
dnes, anebo nikdy! Počátek byl šťastný; pů
jde-li tak všecko, položím se za soumraku jako
16
lesní bůh do tohoto háje. (Rozvinuv pergamen
dívá se doň. Dupne.) Pročpak právě černé oči?–
(Čte pro sebe dále) Jistá věc jest, že by ten list
zázraky činil, kdyby jen bylo takového člověka.–
O kéž bych nyní tebou byl, synu Devkalionův!
Nanosil bych si jílu, měkkého jako máslo; ze
srnců bych krve natočil, tekuté jak červené víno;
zadělal bych, uválel a udělal bych mužíka
z toho, oud po oudu, kloub po kloubu, tak jak je
tady psáno, a když bych několik set slunečních
paprsků do něho vdýchal, řekl bych: „Buď živ,
ačiň,jaktobě kážu!“ (Vtom se ohlídne, uvidíSrpoše,
a zůstane jako bleskem ohromen stát.) Kouzly
a čáry! tu sedí má žádost ztělesněna! (Dívá se
z pergamenu na Srpoše a se Srpoše na pergamen. Ra
dost se v něm očitě zmáhá.) To je on! celý on!–
oud po oudu, kloub po kloubu on! pětkrát, sto
krát on! (Porovnává opět, pak najednou kSrpošovi při
kročí.) Vstaň!
Srpoš (leknuv se rychle vstane).
Soběbor (dívá se mu na zdravé oko). Černé
oko! všecko jeho, všecko z něho,jak bych jej byl
otiskl!
Srpoš (u největším obdivení). Co ten člověk ve
mně hledá ?
Soběbor (radostně). Není-li to blud, není-li to
sen, není-li to mozku mého beztělesný plod– ne
17
besa mi ruku podávají, a všemohoucnostjejich jak
jiskra elektrická do mých nervů vjela!
Srpoš. Ten se utrh?” ze řetězu!
Soběbor (přikročí k němu). Zhůru, tvore můj!
kam má noha kráčí, kráčej za ní! (Jde několik
kroků) Nuž, proč mne nesleduješ?
Srpoš. Kam?
Soběbor. Kam povede vůle má.
Srpoš. Až někdy jindy! (Chce mu uklouznout)
Soběbor (doskočiv ho). Stůj, odbůjče! Protivíš
se tvorci svému?!
Srpoš (stranou). Pánbůh s námi! myslí ve své
šílenosti, že mne stvořil. (Hlasitě) Vy nejste můj
tvorce!
Soběbor. Jak? Kdo tě tady vkouzlil na la
vici pod stromem?
Srpoš. Sedl jsem si tam.
Soběbor. A kde's se tady vzal?
Srpoš. Přišel jsem tam tím chodníkem.
Soběbor. Kdo jsi?
Srpoš. Počestný žoldnéř.
Soběbor, Komu náležíš?
Srpoš. Žádný mi teď neplatí.
Soběbor. Odkud přicházíš?
Srpoš. Zválky.
Soběbor. Zjaké války?
Srpoš. Král Jan nás vedl na pohany.
Soběbor. Tys bojoval s Pomořany?
Klicpera IV. 2
18
Srpoš. Bojoval jsem jako lev.
Soběbor. Kolik neznabohův's na pravou víru
obrátil?
Srpoš. Co padlo do mých rukou,již nedýchá.
Soběbor. Kam teď hodláš?
Srpoš. Domů.
Soběbor. Odkud jsi?
Srpoš. Z Kladska.
Soběbor. Pospícháš tam?
Srpoš. Nepospíchám.
- Soběbor. Snad tam ničeho nemáš?
Srpoš. Jen otcův a matčin hrob.
Soběbor. Dej se do mého žoldu.
Srpoš. Do vašeho žoldu? (0hlíží se na hrad)
ž by bylo o to–ale – ---
Soběbor. Co ale?
Srpoš. Nezdá se mi u vás všecko v ouplňku.
Soběbor, Proč?
Srpoš. Proto že– nebudete se hněvat?
Soběbor. Ven s tím!
Srpoš (couvaje). Proto že váš rozum pokul
hává
Soběbor. Bloude! mé bláznovství pochází
zlásky k blížnímu, atakových bláznů je pomalu.–
Jsme tedy svoji? Srpoš.
Kdo pak jste?
Soběbor. Můj oděv ti praví, že jsem rytíř.
Srpoš. Hm!
19
Soběbor. Co se ti zdá?
Srpoš. Rytíř holovous.
Soběbor. Již v kolébce nosil jsem zlaté
ostruhy a na hlavě přílbu s chocholem.
Srpoš. Leda to!–A rozdáváte veliký žold?
Soběbor. Jaký si kdozaslouží.–Tu mášzá
vdavek. ---
Srpoš. To je mnoho peněz.
Soběbor. Kdybys byl přinesl o jedno oko
víc, mohl's ještě jednou tolik dostat.
Srpoš. Jsem rád, že mně je pohané vypíchli.
Soběbor. Rád –?
Srpoš. Beztoho jsem na ně neviděl, a žold
néři prý nedostatek kusu těla dělá čest.–Zač
mi to stříbro dáváte?
Soběbor. Ze's tak sprostý a hloupý–obzvlá
ště ale proto, že budeš celý den činit, co ti roz
kážu.
Srpoš. Budu-li sto–
Soběbor. Uvidíme. Trepek zbuku lehko na
dělati; na ouhlednou botu musí být nejméně ků
že.–Stíny se počínají krátit; než bude slunce
tak daleko od západu, jako od východu, musíme
být na hradě. – Pryč! čeká na tebe veliká čest,
a čest–jak básníci praví–jest sličný, nádherný
kůň. Kdo na něm jednou slušně sedí, nerad se
s něho sveze; ale pracné jest, na něj se dostati.
Tobě naň pomáhati budu já.
3k
20
Srpoš. Ó jezdit já umím!
Soběbor. Tím líp.– Pryč, pryč! Máš-li outlý
sluch a ramenatou smělost, budu tě s večerem
věncovat. (Odtáhne jej do háje.)
Pro m ě n a.
Bydliště rytíře Světislava na hradě. V levo stůl s kře
slem, od něho poněkud k pozadí gotické okno. Hlavní
i postranní vchody.
Výjev šestý.
Rytíř Světislav, na to Le pohlav.
Rytíř (v domácím lehkém kaftanu). Tu to máme!
Za několik hodin budu se moci se stínem měřit,
a ještě tu žádného není.– He! Lepohlave!
Lepohlav (přispěchá).
Rytíř. Kde je má dcera?
Lepohlav. Se slečnou Jenovefou v kapličce.
Rytíř. Vždycky se sluší modliti, nikdy nepře
stávati; ale když se sestra má do kapličky do
stane, nevyjde z ní, pokud svými otčenášky všecky
svaté a světice nepodělí, co jich vprvní listopad
21
výroční svůj svátek slaví.– Přines ty mé sní
daní.
Lepohlav (odejde).
Rytíř (zasedne ke stolu). Ať mi Volos hřebce
zchvátí! nebudu již déle takto živ. Pokud se to
děvče jen rozvíjelo, nelákal jsem k sobě mnoho
tvárný hluk; teď je ale růže ve spanilém květu,
stojí ve svém osmnáctém máji: ať si ji utrhne
ruka dostojná.
Výjev sedmý.
Rytíř, Jenovefa.
Jenovefa (přinesši veliký koflík s vínem a na
mísce zvěřinu i chléb, na stůl to postaví). Dobré ji
tro, bratře Světislave!– Pozdravuje tě Ludmila
svatá.
Rytíř. Amen. (lí a pije.)
Jenovefa. Ze's tak dlouho na snídaní čekal,
nenaříkej než na Ruměnu. Poslouchala pod lípou
sedmihláska, a nebylo možná od něho ji odloučit.
Rytíř. Kde je to děvče?
Jenovefa. Obchází tam okolo visutého mostu,
jako by někoho vyhlížela.–To dítě se mně ne
líbí.
22
Rytíř. Proč? Že za jitra zorního poslouchala
sedmihláska? Mládež se vždycky víc na jaro těší,
nežli my staří, a kdo chce máje užit, musí se zla
tou zvířetnicí bdít a sjasnou dennicí vstávat.
Jenovefa. Vstávat může, ale pro májové roz
koše netřeba jí ani na luka ani do luhů běhat.
Kytky má v mé zahrádce, a miluje-li ptačí zpěv,
může mého stehlíčka poslouchat. Ten štěbece,jak
Pánbůh den dá, nic jináč, než jako bys všecky
sladké zvuky slonovou trubičkou vysejpal.–Proč
pak jsem ji jindy musívala pětkrát i šestkrát
budit?
Rytíř. Člověk se v mládí mění, jako pově
tří.–Či snad nemyslíš, že se jí Milek pod hrudí
dostal?
Jenovefa (jenž již hlavou svědčila a mluviti se
chystala). Myslím– Pánbůh s námi a zlé pryč!–
myslím.
Rytíř (vzchopiv se). Jak? (Zůstane na ni hle
děti.
------- Já jsem sice v tu strašlivon nemoc
nikdy neupadla, věrné dušičky mne jí vždycky
vystříhaly; ale slýchalajsem, že jsou mužizávodní,
jako v lese pěšinka, a klamná jejich slova zá
hubná,jako meče jedem napuštěny.
Rytíř. Hm!–to– to může být! (0hnivě)
Ale toho bude brzo konec! ---
Jenovefa. A jak?
23---
Rytíř. Zasnoubíme ji.
Jenovefa. Věrné dušičky! to dítě?
Rytíř. To osmnáctileté dítě, ano. V mých
očích se již odestala dítětem.
Jenovefa. Když já byla vjejích letech– "
Rytíř. Byla's k sňatku způsobnější, nežli dnes.
Jenovefa. Modlila jsem se vstávajíc líhajíc–
Rytíř. Aby se ti muži vyhýbali, a to's si také
vymodlila.
Jenovefa. A komu ji zasnoubíš?
Rytíř. Cekám ženicha ještě dnes.
Jenovefa. Ještě dnes? tak–? totě jste ne
věstský ten vínek hezky pokoutně pletli!
Rytíř. Já sám; Ruměna o tom teprv od ve
čera ví.– Dívka dozrává, já do honu šedivím.
Dosti dlouho mrtev ležel můj hrad. Ať tedy při
jede dávno čekaný zeť, a naplní opět hlučnějším
životem tyto ospalé hradby.
Jenovefa. A kdo je, odkud je ten dávno
čekaný?
Rytíř. Vážného přítele syn. Otec byl chra
brý jako Bivoj a je moudrýjako praotec Krok.
Syn se měl úplně po něm vrhnout, ačkoliv bych
rád byl, kdyby byl o něco soustrovanější, výmlu
vnější– družebnější–slovem, kdyby byl o něco
libomravnější nežli otec. Jediný šípkový trn
prsa má hlodá, že totiž Kilinanův syn již přes
24
třidcítku skočil, nad čímž se snad Ruměna poza
staví. Stane-li se tak, musíš hledět vrtoch ten
z ní nypudit.
Výjev osmý.
Ruměna, předešlí.
#33] Ruměna (s veselou mysl). Otče! strýně! již
jedou, již jsou tady!
Rytíř. Kdo?
Ruměna. Dva jezdci. Jeden bude bezpochyby
Hadrian z Římsů. Ptali prý se, sídlem-li vtom
hradě šlechetný rytíř Světislav Čelakovský.
Rytíř. To bude on. Honem! ať se spouštějí
mosty! (Odkvapí.)
Ruměna (přikročivši k oknu dívá se ven).
Jenovefa (žalostně). Ubohá Jenovefo! tvého
tichého, nábožně plynoucího živobytí bylo dnes ji
tro poslední! Teď tu bude pustodivý rozmar
u věčném vytržení hlučeti, a kde jindy adventní
mé písně libozvučně zaznívaly–
Ruměna (u okna radostí poskakujíc). Již jsou
tady, již vjíždějí na náhradí.
Jenovefa. Tyť se raduješ, jako by ten Ha
drian byl tvůj mnoholetý přítel? -
25
Ruměna. Opak toho, milá strýně! Co živa
jsem jej nespatřila, nikdy o něm neslyšela, proto
se tak na něj těším.
Jenovefa. Proto?
Ruměna. Nu ano! Má prý být můj ženich,
a ženicha jsem ještě nikdy neviděla.
Výjev devátý.
Rytíř, na to Lepohlav. Předešlé.
Rytíř. Připravte se, dívky! již slízají s koní.
Ruměno! ty buď poněkud skromnější, a ty, se
stro! o něco bystřejší a přítulnější. Ty se k němu
měj jako ostýchavá nevěsta, a ty jako laskavá
matka.
Ruměna. Co tomu asi řekne, otče! až mu
povím, že jej nechci?
Rytíř (lekne se toho). Jak–? Co mu po
víš?– Pročpak jsem pro něj poslal?
Ruměna. Abych si jej prohlídla, a vzala si
jej, bude-li se mně líbit.
Rytíř. Abys si jej vzala, proto že se otci
líbí!
Ruměna. Nehněvej se, drahý otče! jestiť to
již věc nemožná.
26
Rytíř. Proč?
Ruměna. Proto že jsem –
Rytíř. Proto že jsi–?
Ruměna. Volení tvé netušíc –
Rytíř. Mluv!
Ruměna. Jinému se již zaslíbila.
Rytíř. Mluvíš ve snách?
Jenovefa. Věrné dušičky–tu to máme!
Rytíř. Hromy a blesky! Komu's co připo
věděla?
Ruměna.Jinochu skvělému,jako kvetoucí mák,
že jej budu do své smrti milovat.
Rytíř. Miluj ty si mák kvetoucí až do svého
záhrobí–pravici podáš Hadrianu z Rímsů.
Ruměna. Otče! pravice je skutečně již za
dána; ale levici mu podám tobě k vůli.
Rytíř. Ať mně Valos hřebce zachvátí, pra
vici mu dáš!
Lepohlav (vkročí). Cizího rytíře štítonoš čeká
vpředsíní.
Rytíř. Jen dál,jen sem!
Lepohlav (odejde).
Ruměna. Poradím ti, milý otče! Aby sem
ten Hadrian cestu nadarmo nevážil, mohla by si
jej tetinka vzít! --- Jenovefa
(uleknouc se). Bezbožné dítě!
Rytír (dupne). Ty si jej vezmeš, nebo tě je
ště dnes do kláštera pošlu.
27 --
Výjev desátý.
Soběbor, předešlí.
Soběbor (v oděvu štítonošském). Ruka Páně
chraň a žehnej slavný tento hrad. Jeho vládce je
šlechetný rytíř Světislav, a jej hledá bystro
zraké oko mé. Rytíř.
Rytíř Světislav jsem já.
Soběbor (se skloní). Vám tedy do klína sklá
dám, co po mně vzkazuje výtečnost našeho kraje,
korunabojovníků, ozdoba rytířů,slunce otcův, krov
a štít blížních, hvězda všech přátel a bratří–
slovem, co po mně vzkazuje slovútný a ušlechtilý
rytíř Kilian Blyskota z Rímsů.
Rytíř. Tomuto pozdravení jeho vyšlo ucho
i srdce mé již před týdnem voustrety, a raduji
se zněho jako z nalezení ztraceného klenotu.
Soběbor (vždy vážně). I vzkazuje vám vřelé
ruky stisknutí, bratrské políbení, sladké jako med
a upřímné jako vařící se olej, a že, poněvadž na
bojišti někdy k vzájemnému jediných dítek za
snoubení rytířské své slovo podal, pamětliv a vě
ren slibu toho, syna svého prvo- a posledně
rozeného, jmenem Hadriana, ktomu cíli a konci
na dalekou cestu vypravil, abyste mu svou milost
28
nou, outlověkou, švihlorostlou, něžnookou, spanilou
a ušlechtilou dceru jak po křesťansků sluší apatří,
v bázni Boží –
Rytíř (nemoha se konce dočkat). Zasnoubil?
Soběbor. Věnoval a zasnoubil.
Rytíř. Téžijá dávnou tuto smlouvu ve skvělé
paměti nosím, a poněvadž dcera má právě v máji
věku svého stojí, sám kjejímu vyplnění jsem při
kročil.
Soběbor Při tom otcovská péče jeho a sta
rostlivost nezapomněla ohlásiti, že, poněvadž syn
jeho Hadrian nedávno z nemoce povstal, která
trvala plných devatenáct za sebou běžících let,
duch jeho poněkud zakrnělý a nesmělý, tělo ztry
zněné, mysl ochablá a říkaje v kotoučsvinutájest;
která ale, až na slunci stavu manželského trochu
okřeje, co palmový list se roztočí, rozvalí, rozšíří,
a kvítku libobarevnému důmyslu jeho rozvíjeti
se dá.
Ruměna (prostosrdečně). Tedy již rok stonal,
když jsem já se narodila?
Rytíř. Nic nedělá. Lidé, kteří v mládí chřa
dnou, bývají v dospělém věku nejzdravější.
Soběbor. Až potud slova rytířova. (Svou při
rozenou bystrostí.) Nyní ale dovolte, věhlasný rytíři!
abych rtům a zubům ajazyku svému uzdu pustil.
Můj praděd, dědeki otec mluvili zostra a zbystra,
---
29 8
a já musím taktéž plody svého mozku plným ko
rýtkem vylévat.
Rytíř. Jdi mezi mou čeleď, a tam řeči své
třebas hučným splavem vylévej.
Výjev jedemáctý.
Srpoš, předešlí.
Srpoš (ve skvostném oděvu rytířském vstrčí dveřmi
hlavu). Pst, pst! pane rytíři!
Soběbor. A! tu přichází můj mladý rytíř. Jen
dál! Rytíř.
Vítej mi, starého přítele synu vážený!
Soběbor(jde mu vstříc, a uchopivjejza ruku táhne
jej–více stranou–do popředí, kdežto se osoby následo
vně sestaví: v pravém křídle Srpoš, u něho Soběbor,
vedle něho v levo rytířSvětislav, pak Ruměna a v levém
křídle Jenovef).
Srpoš (kSoběborovi). Zapomněl jsem,jak mám
začít! v
Soběbor (k němu). Rekni, že tě posílá–(Obrátí
se k rytíři) Nedivte se jeho nesmělosti, pane rytíři!
Na dvadcet let nepřišel mezi lidi, a co živ s ni
kým nemluvil, nežli se syropářem, totiž s lékařem
a s otcem.(KSrpošovi.) To je rytířSvětislav, a tam
bezpochyby jeho ušlechtilá dcera, vaše nevěsta.
1
30
Ruměna (pro sebe). A s tím bych měla do své
smrti živa být? Raději sjeho štítonošem!
Srpoš (podává rytíři svinutý pergamen). Otec
mne sem posílá.
Rytíř. Co je to? Snad se tu přítel Kilian již
upisuje,že se Hadrian úplným jeho dědicem stane?
Srpoš. Ano – ne–to–to–
Soběbor. Učel tohoto"listu je, aby se vědělo,
že žádný jiný není Kilianův syn, než kdo jeho
vlastnoruční písmo odevzdá. „Přítel Světislav zná
mou ruku“–pravil náš šlechetný rytíř–„list
tento mi opatruj, jako svého oka zrak; podle něho
musejí tě poznat.“
Rytíř. Příliš mnoho prozřetelnosti!
Soběbor. Nikoli, pane rytíři! Jak snadno by
se nějaký šibal vynašel, jenžto by poměry naše
vypátrav Hadrianem z Rímsů se prohlásil, a mému
ubohému pánu nevěstu před hubou –
Rytíř. Pa!. pa! totě věc nemožná!
Soběbor. Ó, nynějších časů se divná osidla
kují.
Srpoš. Ano, divná osidla. Rytíř.
Nuž, když je to již jednou tady, podí
vejme se do toho.– Kilianova ruka je to; leč
na mé oči přichází již soumrak – přečti nám to
sestro! ---
Jenovefa (vezme list a čte). „Mému starému
příteli Světislavu, pánu na Čelakově a tak dále.
Aby se všem omylům, klamům a zmatkům uhnulo,
31
věz,ten žeje můj syn Hadrian, kdoTi listvlastno
ručně ode mne zhotovený odevzdá. Poněvadž by
ale nešlechetný člověk za mou krev se mohl vy
dávat, popisuju Ti jej od paty až k hlavě, totiž:
Hlavu má tvrdou a velikou –“
Ruměna. Aj, otče! rytíř Kilian se mýlí.
Rytíř. V čem?
Ruměna. Svrchu praví, že bude syna popiso
vat od paty až k hlavě, a začíná s hlavou.
Soběbor. I má drahá slečno! totě jedno.
Srpoš. Totě jedno, má drahá slečno!
Rytíř. Nerozmnožuj nadarmo řeč, Ruměno!–
Tedy: hlavu tvrdou a velikou. (Mezi čtením pilně
se dívá na Srpoše.
Jenovefa (čte dále). „–vlasy na ní řídké, te
mnorusé –“
Rytíř. Temnorusé.
Jenovefa. „–čelo nízké a vypuklé,jako u ko
zorožce –“
Rytíř. Jako u kozorožce. Jenovefa.
„–očičerné a poněkudzapadlé; no
veliký s třemi neštovičkami; zuby řidké, z části
setlelé; bradu krátkou a kulatou–“
Rytíř. Krátkou a kulatou.
Jenovefa. „–krk tlustý a volatý; prsa úzká
ale vysoká; život spadlý, nohy rovné, lýtkážádná.“
- Rytíř. Nohy rovné, lýtka žádná. Hle, můj
milý Hadriane! žádný stětec by tebe tak nezobra
zil, jako péro otcovo.
32
Ruměna. Až na jednu důležitou věc, můj
otče! Stojí tam psáno: „oči černé a zapadlé“,
kdežtoby státi mělo: oko černé a zapadlé, proto
že Hadrian oka druhého nemá!
Rytíř. To je pravda, natak důležitou známku
přítel Kilian neměl zapomenout. v
Soběbor. Nikoli,šlechetnýrytíři! Kilianz Rím
sů nemohl než o dvou očích psát, proto že jsme
teprv na cestě o jedno přišli.
Jenovefa. Totě hrozné neštěstí! A jak se to
stalo?
Srpoš. Inu–na bělouši jsem slabostí usnul–
Rytíř. Totě musím na okamžení pro lékaře
poslat.
Jenovefa. Zatím přinesu balšamové kapky,
něco truskavce a černohlávku. (Chce ven.)
Srpoš. Nehoňte se, nebude všecko nic platné.
Soběbor (pokroč). Dokud nám nenastane nová
čtvrt, nesmíme tím hýbat. Včera jsme se sjeli se
znamenitým lékařem, který si byl pro umění až
hluboko ve Vlaších, a s tou skvostnou kořistí se
vrací až k bílému moři, kde prý nebe i země,
i všelijaký zivočich na zemi, jako zajíci a med
vědi, bílí jsou. Ten zabil na palouku zlatohlávka,
rozdrtil jej na malé kousky, a přiložil stím pří
sným rozkazem, aby se tím nehýbalo, pokud se
nenaplní měsíc.
Srpoš (před sebe). Nu, ten umí lhát.
33
Jenovefa. To bude pozejtří.
Rytíř. Do pozejtří tedy počkáme.–A tak
tě tedy ještě jednou srdečně vítám, Kilianova rodu
jediný kmenovníku! Nyní jsi po cestě, a nesluší
se rázem o naší záležitosti jednat, kčemuž také
vtomto mém všedním bydlišti ani dostojného mí
sta, ani příležitosti není. Hleď zatím sjedním po
druhém se seznámit, a na Čelakově tak sobě po
čínej,jako bys byl pod otcovským krovem. - Srpoš.
Inu, kdybych tak byl na svém hradě,
poručil bych si džbánek dobrého vína.
Rytíř. Ruměno! ať se přinese víno.
Ruměna (odejde, hned se ale vrátí).
Soběbor (pro sebe). Teď začnou teprv ne
snáze. Uvidím, mnoho-li toho boha Bachusa snese.
Rytíř. Nuž, a co dělá můj věrnosrdečný pří
tel? Povídej mi o svém otci.
Srpoš (k Soběborovi). Co mu mám povídat?
Mého otce nikdy neviděl.
Soběbor (od nynějška vždycky Srpošovi do ucha).
Rekni, že je den ode dne starší.
Srpoš. Inu,je den ode dne starší.
Rytíř. Jinak není, za to budeme na onom
světě den ode dne mladší. Ale ostatně ještě ne
zkalené mysli?
Soběbor. Že siještě rád zažertuje.
Srpoš. I, on si ještě velmi rád začertuje.
Klicpera IV. 3
34
v v "
Rytíř. Mrzutý?to věřím. Bývalvždyckyprch
livý a prudký, jinak ale z místa dobrý.–Také-li
pak se svým strýcem se smířil?
Soběbor. Rekni, že oba ten hněv vezmou sse
bou do hrobu.
Srpoš. Ah! ten hněv oni již do hrobu s se
bou vezmou.
Rytíř. A rozkmotřili se tehdáž pro maličkost.
Když již nevím, co to měli–
Soběbor. Strýc mu jednou odmlouval.
Srpoš. I nestojí to za řeč! Strýc ho jednou
obouval–
Soběbor (do něho). I že mu odmlouval.
Srpoš. Nebo ne, neobouval– odmlouval
mu jednou. Rytíř.
Kdyby se měl Bůh na všecky tak
dlouho hněvat, kteří smýšlením a jednáním svým
odmlouvají – aha! tu je víno!
Výjev dvanáctý.
Lepohlav přinášívíno a dva poháry. Předešlí.
Rytíř. Sem s ním, Lepohlave! (Vezme jeden
pohár naplněný) S chutí, milý Hadriane! na zdraví
tvého otce!
35
Srpoš (vzav druhý pohár). Aťje živ! (KSobě
borovi.) On chudák již na devátý rok hnije. (Pije)
Ah! to je rytířský nápoj! Takové víno jsem ne
pil, jak před pěti lety na svůj svátek. Tehdáž
jsem sloužil –
Soběbor (vrazí doň, aby mlčel).
Srpoš (se naň podívá a pije zas). Prrr! cítím
je až v malíku u nohou. – Hlupohlave!– nebo
jak ti říkají– nalévej! (Podá mu prázdný pohár)
Jenovefa. Radila bych, rytíři! abyste vína
nepil. Horkost se vám vrazí do oka–
Soběbor. Slečna moudře radí; jste beztoho
po nemoci–
Srpoš. Ah! kdo pak si dá pro jedno oko celý
hrad zasmušit!–Ve Vratislavi, tam jsme mu
sázeli baňky! Ať je živ náš hrdinský král Jan,
a králevič Karel vedle něho! (Pije.)
Soběbor. Tu to máme! vyšeptalý troup je již
opilý! (K němu.) Nech pití a dej si pozor na řeč!
Srpoš (oboří se naň). Co vy mně máte co
rozkazovat? Pan rytíř pravil, bych si poroučel
jako doma.
Ruměna. Nu, ten se již podroušil, že vlast
ního zbrojnoše nezná. Soběbor
(k rytíři polohlasitě). Prosím vás, pane
rytíři! nedávejte mujižvíno! Jeho zchatralé nervy
jsou jako pavučina, bez úrazu ničeho nesnese.
3k
36
Srpoš (dopiv). Hlupohlave! nalej, a přines
něco na zub.
Rytíř. Nenos ničeho, půjdeme do jídelní síně.
Běž a přistroj tam.
Lepohlav (vzav konvici i poháry odejde).
Srpoš. Ano, do jídárny!–ve Vratislavi jsme
tomu říkali krmník.–Ale zůstaneme při tom
sudě?
Soběbor (důrazně). Nezapomeňte jen, že máte
zápověď víno pít.
Rytíř. Aj, pohárem vína ještě žádný neoslepl.
Jeho otec si také rád připil.
Srpoš. Arciže! Můj nebožtík otec– dej mu
Pánbůh věčnou slávu –
Rytíř (lekne se). Jak–? tvůj nebožtík
otec–?
Soběbor(kSpošov). Ó ty ťulpase! řekni, že
to byl dědek!
Srpoš. Pravil jsem otec? I ne! to byl můj
dědeček. Ten vypil každoročně svých pět věder
vína, a byl jenom hlásným.
Rytíř. Co –? tvůj děd že byl hlásným?
Vždyť pocházel od bojovné Krasky, co založila
utěšený Chlumec nad Cidlinou, a byl šlechet
ný rytíř, jako tvůj otec.
Srpoš (kSoběborovi). Tedy mne nemaťte. (Hla
sitě) Můj dědeček že byl rytíř? Podívejme se!
37
Lepohlav (vkročiv). Všecko na svém místě.
(0dejde)
Rytíř. Tedy pojďme. Na lačný žaludek se to
nehrubě pije. Když není základu, těžko hrady
stavět. •
Srpoš. Tak, můj milýbrachu! I já jsem dnes
ještě aniv hubě neměl. (0dcházejí.) Byljsem v Hlí
nově u ovčáka přes noc, a–(Zajdou.)
Soběbor(pre sebe). Nepřipravím-lijej do spa
ní, bude po všem veta! (Jde vzápětí za nimi.)
Jenovefa (vrtíc hlavou pomalu odchází).
Ruměna. A pro tu pijavou houbu otec tak
daleko poslal. To je zajisté ten nejbídnější ženich
na světě! Kdyby mu štítonoš každé slovo nena
pověděl, ani by ústa otevřít nedovedl. (Odejde.)
(0pona spadne.)
–ce8843336,–
Dějství druhé.
Výjev první.
Soběbor sám.
Soběbor (přispěchá po mostku). Díky tobě,bože
Spánku! žes mně tu zchmelenou telecí hlavu do
svých tmavých luhůzatáhl!Začaruj hotam, a smy
sly jeho tak dlouho v hustých mlhách máchej, až
se z něho vinný duch vykouří a on hubený svůj
rozum opanuje.–Ještě jednu číši, a byl jsem od
kryt, jako pláň v lese, když se kmeny vysekají.
Beztoho nás bohyně Fortuna v kouzedlný závoj
zahalila, nepočal-li rozkejvalý jazykjeho být po
dezřelý.– Hu! jakási úzkost počíná mně prsa
svírat–a, ba! styď se, Soběbore! Nestydatost
a Odvážlivost svým mlékem tě napájely; nesmíš
39
těmto kojičkám svým hanbu dělat!–Ale–pře
sný Hadrian bude tady ještě dnes–? Nechať!
Čím dříve, tím lépe! Beztohojsem tomu chorému
bídáku tak nemilé uvítání způsobil, že bude ne
věstu Ruměnu do své smrti zažehnávat, a sta
ne-li se to–jako že se stane!–zůstanu tedy
vítězem, nechať zlopověstným! (Vrhne se na lavičku
pod lipou.)–Svatá pravda, žádná lež, každý pří
mou cestou běž! A musíš-li se oklikami kroutit,
kruťse sám,anebo s Rozumem. Hloupost v rou
chu Důmyslnosti předce se tak málo utají,
jako bodlák v pytli.
Výjev druhý,
Ruměna, Soběbor.
Ruměna (přispěchavší od hradu Soběbora se le
kne). Ha!–Co tu děláš?jdi svou cestou!
Soběbor. Kdybych měl svou cestou jít, musil
bych k slečninu srdci zaměřit.
Ruměna. Slečnino srdce by ti povědělo, že
není žádná ratejna, abys tedy chvátal na před
hradí k lidu sobě rovnému.
Soběbor. Lid mně rovnýjsouštítonoši– kolik
pak tam máte takových?
40
Ruměna. Ještě jednou: co tu děláš?
Soběbor. Chci se dívat, jak bude slunce za
cházet.
Ruměna. To jdi na věž k hlásnému, odtud
je dnes již neuvidíš.–Nuž, proč nejdeš?
Soběbor. Ach, má spanilá slečno! když se na
růže a lilie ve vašich tvářích podívám, je mně,
jako by ze mne duch vylítl,atělo olověné nemohlo
z místa.
Ruměna. Tvému rytíři také asi tak bylo;
když ale několik pohárů vína vypil, rozpoutal se
mu jazyk– avšak, žel! ksamým nesmyslům.
Soběbor. Ach, co můj rytíř! ten nemá ani
ducha!
Ruměna. Také tak soudím.
Soběbor. Nemá, nemá ani ducha ani citu.
Vždyť mně srdce plamenem hořelo, a on blízko
vás stál jako krkonošská sněžka, když se v nej
hustší své roucho obleče.
Ruměna. Kdyby na sebe tvůj oděv vzal, byl
by předce ještě míň než štítonoš. Náš sklepník
je mi desetkrát milejší. Tvůj rytíř neumí libo
mravně ani ústa otevřít.
Soběbor. Nercili někomu srdce!
Ruměna. Když se na něj podívám, dala bych
se do smíchu.
Soběbor. A já do pláče.
Ruměna. Proč?
4l
Soběbor. Proto že mu máte svou liliovou ruku
podat, tomu kalousu, tomu luňáku, tomu výrovi,
tOmu –
Ruměna. Ještě ji nemá.
Soběbor. Dobře máte, krásná slečno! neberte
si ho.
Ruměna. Ty mně k tomu radíš,jenžto by's
se za něj přimlouvati měl?
Soběbor. Kdybyste jej chtěla otrávit, ano.
Ruměna. Hu! ty's ukrutný člověk. Jdi mi
s očí!
Soběbor. Hned?
Ruměna. Na okamžení! Jde z tebe strach
a hrůza.
Soběbor. Na někoho tady čekáte, slečno!
Ruměna (lekne se). Na koho?
Soběbor. Inu– na posla, Ladinu hrdličku
s lístkem v zobáčku – na měsíček, na hvězdi
čky–ptáčkové jdou již na řád; ale červenka pod
večer ještě líbezně cvrčí–znáte-li pak, slečno!
červenku?
Ruměna (netrpělivě). I znám, má červený
ocásek. +
Soběbor. Chyba, veliká chyba! To je čer
máček. Červenka má červené volátko.
Ruměna. Zdá se, že tě rytíř volá?
42
Soběbor. Totě musím tedy do hradu; myslím
ale, že by slečinka měla jíti se mnou; neboťbych
neradil, aby tady za soumraku déle otálela.
Ruměna. Proč?
Soběbor (tajně). Straší tady.
Ruměna (se lekne). Kdo?
Soběbor. Vaší prababičky matčin duch.
Ruměna. Třeštíš?
Soběbor. Ani se nenadějete,vyřine se na vás
z toho rokytí a osloví vás zvukem hrůzy plným:
„Nezdárné dítě!“–zaškohrtají její bezmasé čeli
stě–„nevezmeš-li si Hadriana z Rímsů, zjevím
se tvému otci a oznámím mu všecky potajné
praktiky tvé. Vyjevím mu, že se věsíš na Žel
míra, rolnického pacholíka–“
Ruměna (užasnouc ruce před ním sepne a od
skočí). Hu! v
Soběbor. „Ze jsi se s ním seznámila ve ve
snici o pouti; že se spolu scházíváte pod košatou
lípou; tu že sobě zběsilou svou lásku přisaháte;
že jej líbáš, že mu zpíváš, že mu ruku připoví
dáš, a nábožnou Jenovefu za šizenou straku mí
váš. Běda, dítě! sedmkráte, tisíckráte, a ještě je
dnou sedmkráte běda!“ (Polehounku ustupovav mezi
stromy se ztratí.)
Ruměna (stojí dlouhou chvíli jako u vytržení).
43
Výjev třetí.
Želmír, Ruměna.
Želmír (přispěchav jinou stranou nad ní užasne).
Ruměno má! co se s tebou stalo?
Ruměna (kněmu se vinouc). Ó Bohu díky, že
jsi tady! Viděl's také něco?
Zelmír. Kdy? kde?
Ruměna. Ale slyšel's?
Zelmír. Koho?
Ruměna. Naši pramáti. Zaskučela tady slova,
jejichž obsah mimo mne a tebe toliko nebesa
a věčnost mohou věděti.
Zelmír (súsměvem). Jaké to bajky–?
Ruměna. Nesmějse mi. Nebyl-lito duch,tedy
to byl dozajista Hadrianův zbrojnoš.
Zelmír. Tedy jej zlý duch již přinesl?
Ruměna. Ah! Hadrian je ten nejzpozdilejší,
nejsměšnější děvosnub pod sluncem; ale jeho zbroj
nošje, věru!!! nebezpečný člověk!
Želmír. Tvému srdci nebezpečný? (Hořce.)
Proč pak ne? vždyť není mnohem méně nežlijá!
Ruměna.Želmíre! nestřílej po mne tímtopla
menným šípem svého zraku! Našla jsem toho
šotka již tady. Když jsem jej odbývala, chtíc jej
z našeho oboru odstranit, počal vyhrožovat.
44
Želmír. Ten pacholek?
Ruměna. Že vyzradí všecky mé tajné prak
tiky.
Želmír. Jaké praktiky?
Ruměna. Že miluju Želmíra, selského mla
díka –
Zelmír. Ruměno!
Ruměna. Že jsem se s ním seznámila ve ve
snici 9 pouti–
Zelmír. To není možná!
Ruměna. Že se tady každodenně scházíme –
Zelmír. Peklo plné lapavého přediva! to neví
žádný, nežli ty a jinoch, který je tak daleko od
nás,jako Rýn a Labe od sebe!
Huměna. Želmíre! kdyby od toho jinocha –
Zelmír. Cizí zbrojnoš se byl dověděl? Moje
ústa nejsou mlčelivější, nežli jeho. Ale ty's se
musela někomu svěřit–
Ruměna. Ó můj Bože! každodenně líhajíc se
modlím, aby cherub ve spaní ostříhal ústa má,
tak abych, stebou jen ve snách se bavíc, hlasitě
s tebou nemluvila.
Želmír. Kde najdu toho člověka?
, Ruměna. Na hradě.
Želmír. Provoď mne tam.
Ruměna. Touto večerní dobou? u přítomnosti
těch promrzelých hostí?
45
Želmír. Budu tedy pod branou na něj čekat.
Průchod jeho dechu na věky zasypu, nepřisáhne-li
mně, že tajemství to v duši jeho tak jisté je, jako
v studeném hrobě.
Ruměna. Ach, kéž by již bylo po dnešku,
po zejtřku a po celém budoucím témdni!
Želmír. Tesklivost tvá mne děsí. Skrývášje
ště nějakou nehodu?
Ruměna. Ach, co vím,že tajemství naše není
již naším, že cizí lidé–
Želmír. Vždyť pak's ještě dnespodpírala kle
slou duši mou?
Ruměna. A ještě dnes šelestu těch stromních
listů se lekám.
Želmír. Nuže, tedy budu těšitjá. Mášještě
tolik síly, aby's odolala hlasu otcova, a opovrhla
ten protivný sňatek?
Ruměna. Raději s tebou na hřbitov, nežli
sjiným k oltáři–buď on kdo buď.
Želmír (tiskne jí ruku). Tedy se směle navrať
a ničeho se nehroz. Budeme opatrnější. A kdybych
tě tak málo viděl, jako PyramusThisbu, abohyně
Lada jinocha svého na hoře Libanu: neuchladne
zápal lásky v srdci mém, a nepřestanu doufat
v pěknější budoucnost. Zdráva, tichá, stálá buď!
(0dspěchá po mostku)
46
Ruměna (za ním se dívá). Zdráva? to dej
Bůh!–Tichá? budiž jen tichá duše má!–
Stálá? stálá budu, byťby ještě více klášterem
hrozili! (Pomalu odejde.)
Pro m ě n a.
Bydliště: rytířovo z prvního dějství.
- Výjev čtvrtý.
Srpoš sám.
Srpoš (přijde rozespalý). Tedy, pane rytíři!–
kýho-li draka! tady ho také není? Tak! teď mně
pomoz Bůh! pan rytíř upláchl, a mne tady nechal!
Bezpochyby se mu to šibalství nepodařilo, a já
mám nastrčit záda? To by se mi chtělo! Půjdu
zrovna k starému rytíři a všecko mu povím. (Od
chází.) Reknu mu, že nejsem Hadrian, ale počestný
žoldnéř; že můj dědeček nebyl rytířem, a že
kdyby ta slečna ještě jednou tak krásná byla –
(Vrazí ve dveřích na Soběbora)
47
Výjev pátý.
Soběbor, Srpoš.
Soběbor. Kam se bereš?
Srpoš. Ejhle! pan rytířje ještě na světě!
Soběbor. Myslil jsem, že spíš?
Srpoš. A já jsem myslil, že jste již přes
hory, doly a moly.
Soběbor. Zasloužil by's, abych tě až po zuby
do rybníka vevedl, a nechal tě tam přes šedivý
mráz.
Srpoš. Můj dobrý Bože! proč?
Soběbor. Proto že's tak hloupý, jako včera
vylíhnuté house.
Srpoš. I co včera! Vždyť jsem se teprv dnes
vylíhl! Dávno-li pak jsem shodil žoldnéřskouško
řábku, a vylezl jsem jako rytíř z ní?
Soběbor. Kdybych tě byl na lože nepřipravil,
byl by's mně hanbu udělal, za kterou bych rytíř
ství ani v ráji nevzal.
Srpoš. Pročež vás také prosím, abyste mne
ztoho rytířského čapraku svlíkl, anebo mne do
cela ze žoldu pustil.
Soběbor. Pozbyl's rozum –teď?
Srpoš. Mně je v tom tak ouzko,jako nezra
lému jádru v lískovém ořechu.
48
Soběbor. Však se v tom za dva tři dni ne
udusíš.
Srpoš. Ještě tři dni?–to nevydržím!
Soběbor. Musíš.
Srpoš. Vždyť ani neumím rytíře dělat! Když
jste mne na lože vpravil, přišel mnězbrojnošboty
zouvat, a tahal mne po síni, že bych mu byl
s chutí vykrákal.
Soběbor. Mohl's tak učinit.
Srpoš. A naposledy kdo ví, není-li ta celá
cukababa podvod?
Soběbôr. Blázne! kdyby to bylo co ušlechti
lého, nepotřeboval bych ktomu tebe.
Srpoš. Tak! A kdo bude za ten hřích od
povídat?
Soběbor. Dobře-li to vypadne,já.
Srpoš. A zle-li to vypadne, moje uboházáda?
Soběbor. Bez roztahu. Buď zůstaneš ještě
dnes a zejtra rytířem, a dostaneš pozejtří cha
loupku spaloukem a súrodnou rolí–
Srpoš (vyvalí naň oči).
Soběbor. Anebo se dej poznat, a několik
sáhů zhloubí do hladomorny svrhnout.
Srpoš. Bůh nedopouštěj!– raději budu ještě
týden rytířem. Pravil jste: „chaloupku?“
Soběbor. Jenom se také po rytířsku chovej.
Srpoš. A co mám dělat?jak mám mluvit?
49
Soběbor. Jak jsem ti nacvičil. Přede vším se
máš slečně Ruměně zalíbit.
Srpoš. Zůstanete ale u mne?
Soběbor. Jako rámě u lopatky.
Srpoš. Nuž, ať přijde slečna! Tak se jí za
líbím, že bude otce prosit, aby mne vzal dožoldu.
Soběbor. Tiše! někdo přichází. Nezapomeň,
že jsi Hadrian z Rímsů.
Výjev šestý.
Rytíř, předešlí.
Rytíř. Aha!–Dobré jitro pod večer, Ha
driane!– Aj, aj! je-li to tvůj zvyk, každodenně
poledne přespat: budeme mít u nás v týž den dvě
jitra a dva večery.
Soběbor. Po tak dlouhém cestování, pane ry
tíři–
Srpoš. Ano! po cestě je člověk, jak by jej
střískal.
Rytíř. Proto se tomu také nikdo divit ne
směl.– Nuž, teď bych myslil, abychom k své
smlouvě přikročili. Zbrojnoši! podej nám sedadla.
Soběbor (učiní tak).
Rytíř. A teď odejdi.
Soběbor. Jsem mlčelivý jako ta podlaha.
Klicpera IV. 4
50
Srpoš. To je pravda–bát se nesmíte, žeby
něco vyzvonil.
Rytíř. Není o vyzvonění; ale kdo jak živ
slyšel, aby byli žoldnéři sněmů rytířských příto
mni? – Jdi ven!
Soběbor. Nesmím, rytíři!
Srpoš. To je pravda, nesmí.
Rytíř. Hoho!
Soběbor. Rytíř Kilian mně nařídil, abych
všeho byl svědkem, co se sjeho šlechetným synem
mluviti a jednati bude.
Srpoš. To je pravda, tak mu rytíř Kilian na
řídil.
Rytíř. Všeho, jen toho ne, co s ním strany
své dcery vyjednávat mám. Ty půjdeš, ať mně
Valos hřebce zachvátí!–
Soběbor. O nežádám, aby pan rytíř dost ma
lou přísahu zrušil! (Odejde, po Srpošovi se ohlížeje)
Srpoš (ouzkostně za Soběborem hledě, pro sebe).
Tohle bude krásné vyjednávání!
Rytíř. Sedněme.– Před čtrnácti roky přišlo
mně v táboře s otcem tvým v témž stanu se sejíti.
Slovo se řadilo k slovu, řeč k řeči, a než měsíc–
tehdáž k srpu podoben – kulatou tvář svou vy
plnil, vzrostl a zakvetl mezi námi svatého přátel
ství štípek, jehož nejprvnější a nejsladší plod měl
býti sňatek našich dítek, onoho času ještě pra
vých dítek.–To ti musí být povědomo?
51
Srpoš(vnesnází). Ano, na to se ještě pamatuju.
Rytíř. Dceři mé jde na osmnáctý rok, a je
tedy k sňatku dospělá. Za tou příčinou vypravil
jsem ktvému otci posla, a otec tvůj, slibu svého
pamětliv, takřka zároveň s mým jízdným do mých
rukou tebe odeslal.– Dceru mou jsi viděl. Jak
se ti líbí? Srpoš
(ouzkostně se ohlíží). ---
Rytír. Ptám se tě,jak se ti dcera má líbí?
Srpoš. Je to ta stará, nebo ta mladá?
Rytíř. Aj! – Ruměna, jiné dcery nemám.
Jenovefa je má sestra.
Srpoš. I ano –Jenovefa je hodná osoba.
Rytíř. A Ruměna?
Srpoš. To je ta skotačivá?–Ta–bych
soudil –je ještě hodnější.
Rytíř. Tedy se ti líbí?
Srpoš. Tak, tak. "
Rytíř. A hodláš siji vzít?
Srpoš (u velikém strachu). Vzít –? Ona se
mnou nepůjde!
Rytíř. Nebude toho hned zapotřebí. Až bude
jednou tvou manželkou – - --
Srpoš. Tedy myslíte, rytíři! abych ji ssebou
vzal, až bude manželkou? --------
Rytíř(mrzutě). Ažbude tvou manželkou, ano!
Což bych jiného myslil? ---
Srpoš. To je těžká věc–to–
t
3k
52
Rytíř. Co–to?
Srpoš. Na to bych se musel dříve s panem
rytířem poradit.
Rytíř. S jakým panem rytířem? (Pro sebe.)
Ten člověk je troud a trupel!
Srpoš. S otcem, chtěl jsem říci, s otcem.
Rytíř. Proč pak tě sem otec poslal?
Srpoš. Abych se slečně Ruměně zalíbil.
Rytíř. A,zalíbiv se ji si vzal.
Srpoš. A, to je jiná! (Pro sebe.) Hleďte,
o tom mně rytíř ani slova neřekl. ---
Výjev sedmý.
Soběbor, předešlí.
Soběbor (přikvapí). Hadriane! Hadriane!–
Dovolte, pane rytíři! právě mně něco napadlo,
nač jsme oba zapomněli. (OdvádíSrpoše vpravo stra
mou, tam kde již v prvním dějství stáli.) Nelekej se,
Srpoši! nad hradem se vznáší mrak, z kterého
nejméně krupky sršet budou.
Srpoš. I z krupek já si nic nedělám. (Venku
se troubí)
Rytíř. Co slyším? Kdo to chce na mém hradě
přenocovat? (Jde rychle k oknu.)
53
Soběbor. Začíná se blýskat.
Srpoš. S Panembohem!
Soběbor. Hrom již hubu otvírá. (Opět se
troubí) Slyšíš?
Srpoš. To je trouba.
Rytíř (vždy u okna). Dva jezdci zastavili se
před branou, tolik vidím tím hustým soumraku
závojem. Zdají se rytíř a štítonoš.
Soběbor (kSrpošovi). Ty's rytíř Hadrian.
Srpoš (přisvědčuje). A dostanu pozejtří cha
loupku spaloukem.
Soběbor. Kousek role k tomu.
Rytíř. Hradní s nimi mluví.
Srpoš. Kdyby jen ještě kravička byla.
Soběbor, Kravička tě nemine. Na několik
oveček také nepřijde.
Srpoš. Několik oveček –juchhej!
Rytíř. Nad čím pak se pozastavuje?
Soběbor. Ale musíš pevně na svém stát, že
jsi Hadrian.
Srpoš. Pevně, oběma nohama.
Soběbor. A kdyby ti to všickni upírali, zů
staneš Hadrianem.
Srpoš. Zůstanu Hadrianem.
54
Výjev osmý.
Jenovefa, předešlí.
Jenovefa. Věrné dušičky!–
Rytíř. Nuž, kdo jsou ti muži? ---
Jenovefa. Zlý duch se o náš hrad pokouší!
Bytíř. Co se děje?
. Jenovefa. Vidíš dva jezdci u brány stát?
Rytíř. Vidím. Jenovefa.
Jeden sedí na bělouši– ---
Rytíř. Ano. 1
Jenovefa. Má na přílbě plamenný chochol.
Rytíř. Plamenně červený chochol, ano.
Jenovefa. Vjedné ruce drží otěž. , , )
Rytíř. Vidím.
Jenovefa. V druhé stočený list.
Rytíř. Ano, ano! Co si na něm vydívám?
Jenovefa. To je Hadrian z Rímsů.
Rytíř (honem po Srpoši se dívá). Jak–?
Srpoš (zdrcen k Soběborovi). Co –?
Jenovefa. To má být Hadrian z Rímsů. Rytíř.
Jako ty na tom bělouši nesedíš, tak
tam také Hadrian nemůže sedět. Hadrian snad–
ale Hadrian z Rímsů tamto stojí.
Srpoš (k Soběborovi). Slyšíte-li pak, rytíři?
Soběbor (k němu). Slyším a radostíjásám.
55
Výjev devátý.
- - - Ruměna, předešlí.
Ruměna (patrně rozradostněna). Otče! Hadriani
se sjíždějí! U brány stojí také jeden.
Rytíř. Chcete mne o šedivý rozum připravit?
Kdo jsou si lidé? v/" _
Ruměna. Rytíř Hadrian zRímsů a jeho zbroj
noš. Přijíždějí z Kamzíkova nad Bystřicí, posílá
je rytíř Kilian Blyskota, tvůj dávnověký přítel.
Rytíř (běží k Srpoši a k Soběborovi). Kdo jste
tedy vy?
Srpoš (se chvěje). My jsme–
Soběbor. Jsme právě ti, jež slečna jmenuje.
Rytíř. Má rytíř Kilian ještě jednoho syna?
Soběbor. Jen jediného, a ten stojí zde.
Rytíř (vrátiv se k oknu brzo ven, brzo na Srpoše
se dívá). Ti stojí tam, ti stojí tady; podobni sobě
jsou–ale nejako hvězda khvězdě, písek kpísku,
vejce k vejci! Dábla do toho nemíchejte; kouzly
v Čechách vyvětraly– ale podvod ještě ne
vymřel! Jenovefa
i Ruměna. Podvod!
Srpoš (kSoběborov). Mně počínají nohy ka
menět!
56
Soběbor (k němu). Kravičku a devět ovec do
staneš.
Rytíř. Ano! těžko sice rozeznati, co za ptáka
na báni vysoké sedí; ale šibalové jsou buďpřed
hradem, anebo již na hradě.
Soběbor. Pane rytíři! nezdají-lise vám naše
tváře dosti počestné, nezlehčujte alespoň blaho
pověstné jméno svého starého přítele.
Srpoš. Ano, třebas my jsme byli všelijací –
Rytíř. O tiše, tiše! Hraje se tu o mne, o mé
dítě, a snad ještě o víc; co byste činili na mém
místě?
Soběbor. Zajisté máme stejné právo, nad po
divnou příhodou tou se pozastavovat; neboť osoby
naše rytíře Kilianův vlastnoruční list činí nepode
zřelé.–Ovšem kdybyste, pane rytíři! v tuto ho
dnověrnou listinu nedověřoval, pak byste si nej
moudřeji poradil, kdybyste k našemu rytíři nad
Bystřicí nového posla vypravil.
Rytíř. Toho bohdá třeba nebude!
Soběbor. Ač ovšem – konečně – kdo ví,
není-li to jezero mělčí, nežli si je představujeme,
a nelze-li dost kratičkou nitkou dna dosáhnouti.
Pusťte ty muže do hradu.
Rytíř. To udělám – ať mně Valos hřebce
zchvátí, to udělám!– He! Lepohlave!
Lepohlav (vstoupí).
57
Rytíř. Ať se těm příchozím mosty spustí.
Mimo to - stůj, živé maso! – svoláš mi– pa
matuj si!– až vejdou oba mezi nás– do před
síně několik zbrojnošů, a budeš s nimi čekat
dalšího mého rozkazu.–Jdi!
Lepohlav (odejde).
Srpoš (k Soběborovi). Rytíři! hlava mi jde
kolem!
Soběbor. Připomínej si chaloupku!
Rytíř (k Srpošovi). Nerad tebe, synu! děsím;
vím, že je ti to nepříjemné, co tichému beránku
nad vlky soud –
Srpoš. I já bych za to Kutnohorské báně
nevzal,jak jsem chudý člověk.
Ruměna (pro sebe). Bohatý jako kníže –
a chudý člověk!
Rytíř. Budiž ale jist, že co tobě nemilého
v prvním okamžení dít se bude, konečně všecko
k tvému osvědčení se obrátí.
Srpoš (pro sebe). To dej Bůh!
58
Výjev desátý.
Jehoň, předešlí.
Jehoň (letitý,velmi jednoduchý muž, mluvízkrátka
a zpříkra). Zdař Bůh! Rytíř.
Kdo jsi?
Jehoň (mrzutě). Starý zbrojnoš, jedenkaždý
vidí. S rytířem Kilianem projel jsem svých padesát
českých hradů, nikde nás ale nenechali tak dlouho
před branon stát–
Rytíř. Jako tady? Věřím. Kdo je druhý
jezdec? ~y
Jehoň. Rytíř Hadrian z Rímsů.
Rytíř. Odkud, kudy a kam jde vaše cesta? *
Jehoň. Což nejste rytíř Světislav na Čela
kově? "
Rytíř. Jsem s to, celému království to do
kázat. v v
Jehoň. Rytíře Kiliana z Rímsů znáte. Že jste
pro jeho syna vzkázal, také jste snad ještě ne
zapomněl?
Rytíř. Víš také, proč jsem vzkázal?
Jehoň. Aby se svaší dcerou seznámil.
Rytíř. Seznámil? Známosti té může se státi
účastným.
59
Jehoň. Dnes mu jen hleďte tichý odpočinek
zjednat. Je po dlouhé nemoci, a tou dalekou ce
stou všecku svou sílu vytratil. (0dejde.)
Rytíř. Je-li ten drsloun co dobrého, bude
dnes závist vedle lásky pokojně spát.
Soběbor. Jak příkrý a odvážlivý! Z jednoho
oka mu loupež kouká, z druhého vražda.
Srpoš. A ruce má tak– tak–
Soběbor. Tak klikaté, jako by s krkavci na
lov chodil.
Srpoš. Ano!
Soběbor. A co mi napadá!
Rytíř. Mluv!
Soběbor. Kdyby se byli ti zlosynové náhodou
dověděli, jaký je cesty naší cíl a konec? Pama
tujete, rytíři?
Srpoš. Dobře pamatuju.
Soběbor. V první večer přijeli jsme do ho
stince, kde byl již hluk a kus lidí pohromadě,
rytíři, žoldnéři, kramáři, všecko pod jedním stro
pem. Já jsem si v konírně koní našich hleděl –
pakli jste –jako se již dvakrát stalo, když od
vás odejdu – několik číší vína vypil, a sem tam
slovo o naší pouti prohodil–
Srpoš. Nevím, že bych byl na celé své cestě
víno pil; ale– ---
Soběbor. K tomu jsem sám přišel, když jste
míle a hony cesty naší na dni rozpočítav vlastním
60
sice uším, ale příliš hlasitě povídal, že v den še
stého května– totiž zejtra– hradu Čelakova do
spěti hodláte. Na to ale plamenná touha po mi
lostné nevěstě tak vás unášela, že jsme sem o celý
den dříve přicválali.
Rytíř. Tiše! přicházejí.
Výjev jedenáctý.
Hadrian, Jehoň, předešlí.
(Sestavení od pravé strany: Soběbor, Srp oš, rytíř,
Hadrian, Jenovefa, Ruměna. Jeho ň stojí na
krok za Hadrianem.)
Hadrian (stáří Srpošova, stejného s ním zrostu,
jen že útlejší, vyzáblejší; celá jeho postava objevuje
dlouhou nemoc; řeč jeho je zdlouhavá, často fňukavá;
vlasy má řídké, přihlazené).
Jehoň (k Hadrianovi). Tu stojí rytíř Světislav.
Hadrian. Buďte zdráv, rytíři! Nebe vás chra
niž od všech všudy neduhů tělesných.
l Rytíř. Až potud těšil jsem se zté jeho mi
osti.
Hadrian. O blažený muži! Také mi jinak
nepřicházíte, než jako by hory Krkonoše samého
61
zdraví přede mnou stály.–Jehoni! podívej se na
dvéře a na okno– někudy na mne vítr táhne.
Jehoň (zavře okno, které bylo otevřené).
Hadrian. Já se ženu po zdraví, jako zadní
koloza předním, nikdyse nesejdeme. Ale to bylo
již před mnoho sty lety ve hvězdách psáno, že
na mne nezdravoty celého světa čekají.
Jenovefa (útrpně). Snad vám bylo učarováno?
Hadrian. Rodu našeho osud neuprositelný.
Jedenkaždý zpředků mých musel břemeno zaže
hnaných odporností na sebe přijmout. Můj praděd
zemřel v roce stém a sedmnáctém svého věku,
a byl devadesát let se svými sousedy v záboji
živ. Můj děd měl zas to neštěstí–
Rytíř. Zkrátka! zkrátka!
Hadrian (se lekne). Mně bylo na Filipa
Jakuba dva a třidcet let, a nemocen jsem již ně
kolik měsíců přes ně.
Rytíř. To jest: povolání tvé počalo se již
v mateřském životě?
Hadrian. Božetak. Hlavničku jsem přinesl
s sebou na svět, a pročež také již dva a třidcet
let žížním,jako bych byl zpísku.
Soběbor. Potomf ovšem otec Bachus nemůže
dost moku do svých hroznů nalejt!
Hadrian (bolestně se naň podívá). Nežertuj,
zbrojnoši! Můj žaludek a víno tak málo se sejdou,
jako podzimek a jaro.
62
Jenovefa. Co pak pijete?
Hadrian. Samou diviznu – viď, Jehoni!
Jehoň. Někdy diviznu, někdy kaviáš.
Ruměna (pro sebe). Totě by se raději sbabi
čkou zasnoubiti měl, která by mu na kaviáš cho
dila.
Rytíř. Dost toho!–Tvůj zbrojnoš čili ná
hončí praví tebe Hadrianem být, totiž Hadrianem,
synem Kilianovým z Kamzíkova nad Bystřicí. Jak
medle dáš mi toho přesvědčení?
Hadrian. Tímto prý listem, pravil nám otec.
(Podá mu svinutý pergamen.)
Rytíř (vzav a roztočiv do listu se dívá).
Jenovefa (před sebe). Všecky věrné dušičky
mi napovídají, tento že je pravý Hadrian.
Rytíř (přikročí k sestře). Nahlédni pak, sestro!
vždyť to ani ta ruka není?!
Jenovefa. Jakási nucená podoba–ale tatéž
ruka to není.
Rytíř. Tedy čti to šibalství–hodně nahlas.
Jenovefa (čte:) „Rytíři Čelakovský! Co Ti to
napadlo, po tak mnohých letech ke mně, jako
k příteli na slovo, se hlásit?“
Rytíř. Roztomilý začátek! (Dívá se do listu)
„Po tak mnohých letech–se hlásit.“–Dále!
Jenovefa (čte:) „Pamatuju sice, že jsem sTe
bou v táboře kdesi jednou mluvil; ale kdyby si
můj Hadrian všech rytířů dcery měl vzít, s kte
63
rými jsem jakživ na bojišti se potkal: byl by se
v desátém roce věku svého musil oženit, a od
toho času nejméně padesátkrát vdovcem se stát.“
Ruměna (před sebe). Děkuju pěkně za pade
sátkrátého vdovce! Rytíř.
Hahaha!–Cti jen dále!
Jenovefa (čte:) „Nicméněje-li dcera Tvá syna
mého hodna, a dáš-li jí ještě před spojením hrad
Čelakov se vším všudy zbožím v deskách zemských
přiřknout–“
Rytíř (vytrhne jí list z ruky a čte:) „Tedy ať
se – ať se –“ Jak to zní dále?
Jenovefa (vzavši list čte dále:) „Tedy ať se
jmena Tvého soumrak již setmělý poledním slun
cem rodu mého na novo vyjasní.“–
Rytíř (bije rukou v ruku, běží k oknu, odtud zase
nazpět, a dá se do divokého smíchu). Slyšíš to, dcero
má? Hahaha!
Jehoň (hlavou vrtě). Hm, hm, hm!
Hadrian. Co pravíš, Jehoni?
Jehoň. Pan rytíř mně povídal, co hodlá psát;
ale znělo to všecko jináč.
Rytíř. Jen dále, dále, dále!
Jenovefa (čte:) „Vlastnosti mého Hadriana
jsou: Mysl bystrá, krev horká, bujarý život ve
všech oudech –“
64
Hadrian. Horká krev?–to je někdy pravda,
když na mne palčivá zimnice přijde; ale bujarý
život–
Rytíř(vyjede naň). Vždyťjsi ještě živ?
Hadrian (se lekne). Živ–? –ano–ještě
dýchám, ale těžce.
Rytíř. Čti, čti!
Jenovefa (čte:) „Je můj syn o půl hlavy
větší, nežli Jehoň.“
Rytíř (přikročí kJehoni). Tyť jsi bezpochyby
ten Jehoň?
Jehoň. Jsem; ale to tam nemůže stát–
Rytíř (vytrhne opět list sestře z ruky a kJeho
ňovi s ním přikvapí). „O půl hlavy větší, nežli Je
hoň.“
Jehoň. Nevidím ničeho.
Rytíř. Což jsi slepý?
Jehoň. Slepý nejsem, ale číst neumím.
Rytíř (k Hadrianovi). Tu čti sám!
Hadrian. Ach, já neznám ani písmena!
Rytíř (přikročí k Srpošovi). Ať mně Valos
hřebce zchvátí, stojí-li pak to tady, nebo nestojí?
Srpoš (dlouho do toho hledě). Stojítady něco.
Rytíř (bije prstem na ta slova v listu). „O půl
hlavy větší, nežliJehoň!“–Kdo jiný by tak psal,
nežli můj přítel Kilian?!–Ale jen dál!
Jenovefa (vzavši opět list čte:) „Po plecích se
mu černé kadeře krouží–“
65
Rytíř. To ještě! Hahaha!
Ruměna (před sebe). Černé kadeře– a jeho
vlasy dají se tak snadno spočítat, jako u fialky
listy!y Jehoň (k Hadrianovi). Totě tam, rytíři! ani na
šeho prstu není?
Hadrian. Zimnice jde na mne!
Jenovefa (čte:) „Od charpomodrých očí kšar
latovým rtům táhne se řecký nos–“
Rytíř (všecku trpělivost pozbyv list sestře vytrhne
a v hněvu jej smačkav Hadrianovi pod nohy jej hodí).
Hromy a blesky! oklamán bych nebyl jakživ
ponejprv; ale takpatrně,takhrubě, tak dubově–
Soběbor. To je opovážlivost!
Srpoš. Nestydatost!
Hadrian. Co se s námi děje, Jehoni?!
Jehoň. Čert je ještě malé pachole, a chce
s námi hrát!
Rytíř (uchopiv Hadriana za ruku, přes moc jej
kSrpošovi vede). Hadriane sřeckým nosem! tu stojí
také Hadrian.
Soběbor (kSrpoš). Teď se drž!
Hadrian. Ale Hadrian z Rímsů?
Srpoš. Ten jsem já.
Soběbor: (vždycky stranou do něho). Dobře!
Hadrian (se lekne). Vy –?
Jehoň (taktéž). Kýho satanáše!
Rytíř. Ale Kilianův syn?
Klicpera IV. 5
66
Srpoš. Ten jsem já!
Soběbor. Výborně!
Hadrian. Co –? Jehoň.
Ďábelský ďáble! - Rytíř.
Jak se ti to líbí?
Hadrian. Ale Hadrian z Kamzíkova?
Srpoš. Hadrian z Kamzíkova jsem já.
Soběbor. Výtečně!
Hadrian. Jak?
Jehoň. Totě stojím v Blaníku!
Rytíř. Jsi ještě Hadrian?
Hadrian (mrzutě). Ale Hadrian z Kamzíkova
nad Bystřicí?
Srpoš. ZKamzíkova nad Bystřicíjsem já.
Jehoň (vyskočí proti němu). Co tam pálíme
uhlí?
Srpoš. Co tam pálíme uhlí.
Hadrian. Co stojí na skále kostel?
Srpoš. Co stojí na skále kostel.
Jehoň. Co tam straší ohnivý muž?
Srpoš. Co tam straší ohnivý muž.
Jehoň. To je rohatá lež!
Srpoš. Bezrohá pravda!
Hadrian a Jehoň (najednou). Myjsme zKam
zíkova, nás posílá rytíř Kilian! ---
Soběbor (čerstvě kSrpošovi). Řekni, že jim to
dokážeš mečem.
67
Srpoš. Jestliže mne rozzlobíte, dokázuvám to
mečem! (Uhodí na meč)
Hadrian (rozpálen). I totě bych se raději
u prostřed lesa pohrobiti, nežli takto zlehčovati
dal! Já jsem Hadrian, Kilianův syn!–Ci– kdo
jsem, Jehoni? Ty mne znášjiž dva a třidcet let,
ty's u nás již kozy pásal, když jsem já se na
rodil –
Jehoň (k rytíř). A vy to, rytíři! trpíte, aby
vašeho přítele nevinný syn –
Rytíř. Nevinný? Tak nevinen se první arci
šibal do podsvětní říše dostal,jak vy se na mém
hradě do podzemí svezete.
Hadrian, Jak?!
Jehoň. Pane rytíři! tuto nečest meči svými
sobě zapovídáme! (Tasí meč) Rytíř.
Zeptám se zemského práva, o mno
ho-li méně nežli lupič jest, kdo jsa dravý vlk
v ovčím rouně až do hradu mně najíždí. – He!
žoldnéři!
Lepohlav (otevře hlavní vchod, jímžto viděti jest
ozbrojené mužstvo).
Rytíř. Do vězení rytíře i zbrojnoše! (Postran
ními dveřmi odkvapí.)
Jehoň. Hahaha! to bychom na našem hradě
také dovedli!
###
68
Hadrian (vnejvětší své rozčilenost).To by můjotec ani cikánům neudělal! ---
Soběbor (stranou skoro zároveň s nimi). Co se
mohlo nejhoršího stát, stalo se! Vidím napřed, že
mi bude těžce odsazovat.
(0pona spadne) –498963846,-
-
: Dějství třetí.
Vězení, v němž troje železné dvéře, a sice jedny v pozadí
a dvoje po obou stranách. Blíže stropu visí lampa mdle
hořící.
t
Výjev první.
Hadrian, Jehoň.
Hadrian (na skále sedě hlavu má složenou na
vyčnívající kus skály, která tu na způsob stolu vytesána
jest).
Jehoň (rázným krokem sem tam přechází). I což
nám platno vaše chování! +
- Hadrian. Jehoni, ty's nikdy nestonal.
Jehoň. Chvála Bohu, nikdy.
Hadrian. Proto také nevíš, co je nemoc.
Jehoň. Nemoce jsou mnohotvárné; vaše je ta
nejnemocnější nemoc.
Hadrian, Hleď!
70
Jehoň. Totiž: že chcete být nemocným.
Máte tolik potěšení z nemocí, že si je za drahé
peníze od lékařů kupujete.
Hadrian. Zeptej se našeho Léko stroje.
Jehoň. Náš Lékostroj u nás sesivěl, a zná se
v lékařství asi tak jako já. Kdybyste zejtra chtěl
přestat být nemocným, musel by pozejtří o hrad
dál.
Hadrian. Hu! stuchlo je tady,jako–
Jehoň. Jako v podzemním vězení.
Hadrian (ohlíží se). Kam si lehneme na od
počinek?
Jehoň. Tu v té levé jeskyni je prý trochu
plesnivého rákosí. ---
Hadrian. Kdyby nás otec viděl!
Jehoň. Zachvěl by se radostí nad vaší zmu
žilou myslí.
Hadrian. Poslal mne pro nevěstu –
Jehoň. Hahaha!
Hadrian. Neublížil jsem jakživ kuřeti.
Jehoň. Proto že jste jakživ mezi kuřata ne
přišel.
Hadrian. Jako zlosyna mne dožaláře vrhnou!
Jehoň. Měli vás sem jako ženicha vrhnout?
Hadrian (rozčilen). Ale až přijedeme domů!
Jehoň. Jak brzo pojedeme?
Hadrian (vždyčileji). Ztoho sňatku nebude nic!
Jehoň. Podobá se tomu!
71
Hadrian. Ať si tedy vezme toho ramenatého
Hadriana, který je také Kilianův syn, a přijíždí
také z Kamzíkova nad Bystřicí.
. Jehoň. Mnoho si nevybere!
Hadrian. A že nám otec tak nesmyslný list
na cestu dal, nebylo chytré.
- Jehoň. Protože nesmysl nikdy není chytrý.
Hadrian. Ale nesmlčím to!
Jehoň. Dobře. Červ se kroutí, když na něj
šlápnem.
Hadrian. Povedu stížnost–
Jehoň (dívá se do koutů). Červotočům a brou
kům! .
Hadrian. Budu se bránit, obořím se na ně,
vyzvu je na boj–já –já jim krví dokážu, že
jsem.český rytíř.
Jehoň. Měl jste tak učinit, když vám ten
tam své Hadrianství mečem dokazovati chtěl. Teď
je již pozdě, abyste zařval jako český lev a dělal
skoky jako Horymír. Hanu máme již na sobě!
Hadrian, Ty zdi musejí se ustrnout.
Jehoň. Ó, ty jsou tomu zvyklé.
Hadrian (mdlobou seslaben). Ohy!
Jehoň (bije pěstí do skály).
Hadrian. Hvězda má zachází!
- Jehoň. Kdyby měla trochu jasného světla,
nedali by jí.
Hadrian. V nejkrásnějším věku!
72
Jehoní. V nejkrásnější nemoci.
Hadrian. Jehoni! r
Jehoň. Poslouchám. Hadrian.
Přines otci poslední mé: „zdráv
buď:14*
Jehoň. Sejdu-li se s ním.
Hadrian. Řekni,že jsem na něj do poslední
chvíle pamatoval.
Jehoň. Bude jej těšit.
Hadrian. Že jsem se s obrazem jeho těžce –
těžce loučil!
Jehoní (sem tam chodě do země hledí).
Hadrian. Že mu i za život,i za vychování,
i za všecko všudy synovsky děkuju.
4. Jehoň. Za všecku všudy diviznu. Hadrian
(hněvivě). Ale stakovým listem aby
po druhé nežertoval!
Jehoň.Tiše! někdo přichází.
Výjev druhý.
Jenovefa, předešlí.
.:: Jenovefa (těžkým klíčem otevřevši hned opět za
vře; pod paží nese láhev, vjedné ruce džbánek, v druhé
košík s pokrmem). Potěštež vás věrné dušičky! La
73
čné krmte, vězně těšte – tak nás učí víra svato
svatá, a tuto křesťanskou povinnost zastávám na
našem hradě já, ačkoliv již na sedmý rok žádný
tady neseděl. --
Jehoň (před sebe). Proto je tu také tak čer
stvé povětří, že v něm lampa hořet nechce.
Jenovefa. Stěžoval jste si, rytíři! na horkost
a žížeň. Hadrian.
Ach ano, anděle můjv poušti! Obě
plícní křídla plamenem již hoří.
Jehoň. Ve mně hoříjátra a žluč v nich!
Jenovefa. Proto vám přináším večerní dojení
kozího mléka. Kozí mléko je pro prsa, co země
žluč pro žaludek. .
. . : Hadrian. Děkuju vám, šlechetná paní! ---
1. * Jenovefa (s úklonkem). Mravopočestná dívka
před vámi stojí. -
- : Hadrian. Mějte tedy díky, ušlechtilá slečno!
(Pije.)
Jehoň Nelejte pak to do sebe; kdo ví, ne
ní-li v tom jed!
Hadrian. Běda! (0dtrhnuv džbánek zůstane jako
ohromen.) Jed! Již ho mám v sobě,již jsem otrá
ven,již mne to řeže – běda! ouvej!
Jenovefa. Abyste beze strachu pil, nechte
dříve mne nápoje svého zakusit. (Napivši se džbá
nek : mu opět podá; na to láhev a košík vedle Jehoně
postaví.) To pro tebe, zbrojnoši! aby's na hostin
74
nost Čelakovskou nestýskal. Na celém hradě žá
dný lépe nevečeří, nežli ty. (K Hadrianovi). Není-li
pravda, rytíře! že to pod žebrami jemně chladí?
Hadrian. Jako šťáva z rajských růží ze žílky
do žílky to proudí.– Ach, slečno! kéž byste ztrý
zněným mým oudum lůžko utěšenější zjednala!
Ztuhnu tady do rána!
Jenovefa. Ani hleděti nemusel byste v tato
místa, kdybyste mé rady uposlechl.
Hadrian. Raď mi, strážný anděle můj!
Jenovefa. Bratr můj je dobrý muž. Když
se mu ale rozlije žluč, rozžehne se zápal v něm,
co v železných hutích. Avšak dost malá rosa hor
kost jeho schladí.
Hadrian. Ach, kéž by spadla do rána rosa,
jako o svatém Václavě, a schladila v něm ten
dnešní hněv! A co medle mám učinit?
Jenovefa. Reknu mu, že těch kroků litu
jete –
Jehoň. Prosím vás, slečno! ve jmenu mého
hnědouše také. Tomu mému čtvernohému příteli
je těch kroků na hrad Celakov jak náleží líto.
Jenovefa (na Jehoněnedbajíc). Že se skroušeně
přiznáte, co vás navedlo, abyste se za Hadriana
z Rímsů vydával.
Hadrian. Pro dobrý Bůh, vždyť se za nic
nepravého nevydávám! Rytíř Kilian z Rímsů je
můj otec, a já jsem Hadrian, jeho jediný syn.
75
Jenovefa. Moje mysl hned na první pohled
tak rozeznávala. Ale v listu, který pravíte listem
svého otce být, jste patrný opak skutečné osoby
SVO,
Hadrian. Ó to ví vševidoucí Bůh, co se s tou
mou listinou stalo! Podvodem jsem musel
o pravou přijít.
Jenovefa. Ha!
Hadrian. Čeho se lekáte?
Jenovefa. O věrné dušičky, kde která jste!
zapůjčte mi své hluboko-, vysoko-, široko-vidoucí
oko!
Hadrian. Co počnete stím okem?
Jehoň (přiblíží se k ní). Totě jsem také žá
dostiv!
Jenovefa. Ubohý Hadriane!
Hadrian. Ach!
Jenovefa. Politováníhodný Hadriane!
Hadrian. Strachy umírám.
Jenovefa. To by byl lestný, šibalský, pekelný
skutek!
Hadrian. Netrapte mne, slečno!
Jenovefa. Kdybyste byl předce Hadrian
z Rímsů! Hadrian.
Ach, ten jsem– co pak se mnou
stane? Jenovefa.
Kdybychom tam nahoře hada sobě
zahřívali?
" 76
Hadrian. To nevím; já ale jsem člověk,
nevinný člověk na těle i na duši.
Jenovefa. Můžete-li pak to dokázat?
Hadrian.Že jsem člověk?
Jenovefa. Že jste Hadrian, Kilianův syn?
Hadrian. Kdo pak jsem, když nejsem Ha
drian?
Jehoň. Slečno!jsem jen žoldnéřův syn. Před
desíti lety mne můj rytíř–pro věrnost a poslu
šnost, pravilo se–svým zbrojnošem udělal; jsem
tedy sprostý sluha, mimo několik coulů zdravého
rozumu nemám žádné mysli vybroušenosti: ale na
místě vašeho rytířského bratra moudřeji bych byl
pokračoval.
Jenovefa. Nuž?
Hadrian. Ach, jak bys byl pokračoval, můj
moudrý Jehoni?
Jehoň. Nezatracoval bych ani jednoho, ani
druhého; leč zabavil bych oba slušným způsobem
na svém hradě. Pod rukou poslal bych do „Kam
zíkova nad Bystřicí– nenít tam ani padesáte
mil – a dal bych od rytíře Kiliana lid přivésti,
který by na pravého Hadriana prstem ukázal.
Jenovefa. Ó můj úmysl, má rada, má vůle!–
Ale učiním krok rozhodný. Tady nesmíte zůstat,
rytíři!jste chorý na těle i na duši.
Hadrian. Jsem, jsem, drahá slečno!
77
Jenovefa. Zahalen je již hrad v temnost ve
černí, uvedu vás na místo, kde vlídnější stěny ne
připustí k vám ani hrůzu ani strach. – Pojďte,
pojďte!–Ty, zbrojnoši! zůstaneš zatím tady. –
Avšak –prvé ještě jedno. Vy jste tedy bez od
mluvy přesný Hadrian z Rímsů? Otec vás sem
poslal, abyste se s mou bratrovnou zasnoubil?
Hadrian. Ano –za tou příčinou.
Jenovefa. Z toho sňatku sotva co bude.
Hadrian. Můj milý Bože! proč pak sem tak
dalekou cestu vážil?
Jenovefa. Líbí se vám Ruměna?
Hadrian. Kdo je to?
Jenovefa. Mého bratra jediná dcera.
Hadrian. Nevšiml jsem si jí.
Jenovefa. Ona si ale vás dobře všimla. Ne
líbíte se jí. Z toho si ale nic nedělejte. Kdybyste
byl mladý jako ona, zdravý jak olivový strom,
a spanilý jak malovaná panna –předce se jí ne
zalíbíte.
Hadrian. Pro mne! Ale co tomu otec řekne!
Jenovefa. Kdybych byla vámi, tak snadno
bych se neženila.
Hadrian. Ach, má drahá slečno! Já bych se
nejraději s mým lékařem a sJehoněm do otcov
ského hradu zavřel, a čekal tu na smrt, jako
stromy v listopadu na první mráz.
Jehoň (stranou). To by bylo veselé živobytí! ::
78
Hadrian. Ale otec je toho nad míru žádo
stiv. Praví, že by rodu našeho větev šlechetnější
se mnou vymřela, a než by na to dojíti dal, že
se raději sám ještě ožení.
Jenovefa. Váš úmysl tedy, s Ruměnou se
domů navrátit, zůstává nezvratný?
Hadrian. Nikoli, slečno ušlechtilá! Ruměna
může zůstat, kde se jí líbí, mně by byla nevěsta
jako nevěsta. Ale ta otcovská smlouva –
Jehoň. Vždyť jste slyšel, že smlouva ta není
bez přímínky. Výslovně v ní řečeno, bude-li se
jedno druhému líbit.
Hadrian. Na to jsem zapomněl. Ty máš po
žehnanou pamět. Teď bych byl tak dalece upoko
jen, kdybych jen již obstojného lože dospěl.
Jenovefa. Půjdeme, vy na odpočinutí, a já
do srdečného boje s bratrským hněvem.– Podejte
mi ruku – schod je tmavý–světla nelze do ruky
vzít– pojďte, pojďte, znám tu všecky kouty –
vejde-li nám někdo v cestu, uhneme se mu. (Odvedši
jej za sebou zavře)
Jehoň. Ó jak daleko to jablíčko od svého
kmene se zakulilo! Otec rekovný jako lev, a syn
bojácný jako králíček; otec rozšafný jako praotec
náš Čech, a syn–pro veliký Bůh! kdyby si roz
um svůj na dlaň vsypal, nebude ho vidět! (Je sly
šeti chřest klíčů) Co to?– snad se slečna také nade
79
mnou smilovala? Věru bych jí za to ani nepodě
koval! (S očima na dvéře upiatýma , na zeď se po
depře.)
" a Výjev třetí.
Le pohlav, Jehoň.
* - Lepohlav (přináší láhev, na ni číši, a mísku se
zvěřinou). Dobrý večer, vězňové!–Rytíře přechází
hněv, posílá vám večeři. On nedá žádnému nouzi,
ani svému nepříteli– nuž, kde pakjste kdo? (Po
staviv všecko na stůl ohlíží se.) Tu stojí zbrojnoš–
kde máš rytíře? Jehoň
(ani oudem nehne).
Lepohlav. Leží již vedle na rákosí? (0tevřev
dvéře v pravo do vnitra se dívá) Kýho červa! tady
také není. (Vrátí se rychle kJehoňovi.) Kam se po
děl tvůj soudruh?–Spí-li pak ten člověk, anebo
na té zdi zbrsleněl? (Třese jím.) He! brachu!
Jehoň. Co chceš, bledý strachu?
Lepohlav. Tvého rytíře hledám.
Jehoň. Kdybys nebyl krátko- a tupozraký,
viděl bys ho,
Lepohlav. Kde pak?
Jehoň. Stojí za tebou.
80
:: Lepohlav (bázlivě se točí). Kde nic –tu nic.
U všech červů, kam se děl?
Jehoň. Co chceš rytíři Hadrianovi?
Lepohlav. Tiše, nejmenuj ho. Byťby se sku
tečně Hadrianem nazýval, pravý Hadrian není,
a rytíři hněvem řasy vyvstanou,jako dudkovy na
ježený chochol, když mu někdo na dva Hadriany
připomene.
Jehoň. Nechme tedy marných řečí, a zase
dněme kvečeři. (Zasednuv k stolu kamennému nalévá)
Lepohlav. Kde je rytíř? (Hledá ve všech
koutech.) Jehoň.
Nedbej na rytíře a tovaryšuj se mnou.
(Jí)
Lepohlav. Pokud nevím, kam se rytíř po
děl –
Jehoň (pije). Prrr! totě břečka z nezralých
trnek!– Podám tobě lepšího. (Přinese láhev Jeno
vefinu) Lepohlav..
Co je to? (Před sebe.) Na mne jde
hrůza!
Jehoň (nalévá). Pí! (Podává mu.)
Lepohlav. Nechce se mi. Jehoň.
Nech tak! (Pije sám.) Divíš se, odkud/
jsem je vzal?–Daleko jsem pro ně nebyl, to's
viděl, - ---
81
Lepohlav (usadí se v pravo vedle Jehoně). To
jsem viděl; ale kde je tvůj rytíř u všech všudy
červů?!
Jehoň. Sedí vedle tebe.
Lepohlav (ouzkostně). Kde?
Jehoň. Tobě po pravici.
Lepohlav (vyskočiv do prostřed jeviště se utíká).
Buďto jsem oslepl, anebo– nebo–
Jehoň. Anebo co?
Lepohlav. Anebo umíte čarovat!
Jehoň. Neprovodil's nás osobně až přes tento
plesnivý práh?
- Lepohlav. Provodil. Ale to vaše víno!
. Jehoň. Nezavíral's nás tu sám?
Lepohlav. Zavíral. Ale to vaše víno!
Jehoň. Neodnesl's klíče ve vlastní ruce?
Lepohlav. Odnesl a odevzdal rytíři, a nyní
je opět od něho přijal. Ale kde, mluv paku všech
všudy ďáblův! kde je tvůj rytíř?
Jehoň. Ejhle! Proč?'s se již dávno na ďábly
neodvolal? Teď ti o něm povím, umíš-li mlčet.
Lepohlav. Posílá mne k němu rytířSvětislav.
Jehoň. Tedy se posaď a čekej, až se vrátí.
Lepohlav. Okud? Kde je?
Jehoň. Sedm set mil odtud.
Lepohlav. Jak–? Kéž by se ti mozek roz
čísl! Kudy zmizel?
Klicpera IV. 6
82
Jehoň. Tou samou silnicí, kterou vítr, světlo,
zvuk, pára a dým jezdí.
Lepohlav. Kdo je tvůj rytíř? (Ucuvuje)
Jehoň. Střízlík a orel, slon a sysel vjedné
osobě. Co sluncijezamezeno,totižzemě vnitř
nosti, tam je on doma jako ryba ve vodě.Zva
šeho hradu udělá dnes chyšku, jako holubí báň,
a zejtra město, jako Kutná Hora i s Kaňkem.
Lepohlav (smělosti si dodávaje). Hahaha! a tebe
nechá ve vězení šest a devadesát stupňů klubo
kém?
Jehoň. Proto že ví, že se ztratím jako on,
bude-li se mně tady nelíbit.
Lepohlav (mezi smělostí a strachem). Aj, pro
sím tě, ztrať se odtud!
Jehoň. Udělám jen kolo vůkol sebe krví lid
skou, kterou si ztěla tvého vyprosím; zavolám
na svého rytíře: „Hadri– Hadri – Hadri–
Hadriane!“ a v tom samém okamžení–(Vtom se
stane hřmotná rána na železný vchod v levo, dvéře se
s praskotem rozlítnou, a na prahu se zjeví duch v úplné
bílé zbroji i spřílbicí a s hledím)
83
Výjev čtvrtý.
Duch, předešlí.
Lepohlav (hned za posledního slova Jehoňova).
Již dost! pro Bůh tě prosím, nevolej!
Jehoň (se též nemálo lekne). Co to?!
Lepohlav (spatřiv ducha). Svatí a světice, co
vidím?!
Jehoň. Kde?
Lepohlav. Tam, u železných dveří– óh!
(0dskočiv do kouta v pravo tvář ke zdi schová)
Jehoň. Hu! Což bych byl lehkovážným čaro
váním svým zajisté mrtvé z hrobu přižehnal?
Duch (krokem postoupí).
Jehoň. Chce to, bych je oslovil– ale zuby
mně v ústech cvakají.
Duch (opět k němu pokroč).
Jehoň. Zlý člověk jsem nikdy nebyl– náhlou
smrt nebe na mne nedopustí–zaklínám tebe
skrze sbory andělské! kdo jsi?
Duch (temným, hlubokým hlasem). Hadriane
z Rímsů! ---
Jehoň (před sebe). Jak–? mého rytíře ne
přítomného to volá–? Vždyť pak musí věděti–
Duch. Hadriane zŘímsů!
Jehoň. Není ho tady.
84
Duch. K Hadrianu z Římsů mluví krve práz
dná ústa má– mluví ale skrze sluhu jeho, srdna
tého Jehoně.
Jehoň. Mluv, strachovaný stíne! Kdyby'sje
dním dechem celou knihu vyslovil, od slova kslovu
jemu vyřídím. Duch.
Přicházímtiděkovat,Hadriane z Rímsů!
Lepohlav ### uš).
Duch. Spáchav hřích veliký ucmrcen jsem
byl ve vězení tomto. Na světě vašem bylo jméno
mé „Zbrojen“, čas mého zemského živobytí
před šesti sty lety. „Tak dlouho bloudiž“–za
zněl hlas soudný nad hvězdami–„až rodu tvého
pupenec beze vší viny a skvrny v tuto tmavou
kotlinu bude uvržen.“
Jehoň. A můj rytíř–?
Duch. Je z toho dubu žalud, který někdy
z mého jádra vyrostl.
Jehoň. Nevinný je jako kačátko.
Duch. Horoucískála s duše mi spadla, a lehce
jako jarní větřík do věčných rozkoší se ubírám.
Prvé ale budiž vysvoboditeli mému odměna, která,
ačkoli nepatrná, velikého zblouzení jej vystříhá.
Jehoň. Mluv, vítaný nám duchu!
Duch. Abyste se bez odporu z tohoto hradu
dostali, postarám se já. Na to ale světrem v zá
vod na Kamzíkov odcválejte, a Hadrian z Rímsů,
syn Kilianův, ať se jako ohně chrání dcery Čela
85
kovské. Neboť věz, s Ruměnou-li se spojí, že v tři
krát pěti dnech smrtí násilnou z tohoto světa
musí. Pročež chraň se, chraň se, chraň se Hadri
ane z Rímsů! (Bouře se strhne, on odejde, a dvéře
se mžiknutím za ním zavřou.)
Lepohlav. Ohy!
Jehoň. Ha! ty's tu ještě, krtku?
Lepohlav. Ouvej! všecko jsem slyšel.
Jehoň. Co jsi slyšel?
Lepohlav. Byl tady pan rytíř z onoho svě
ta – ó, kéž bych byl již nahoře!
Jehoň. Podej mi ruku a veď mne. (Uchopíjej
za ruku.)
Lepohlav. Ale co řekne rytíř Světislav?
Jehoň. Neslyšel's,že beze všeho odporu zva
šeho hradu půjdeme? Honem! (Přes moc jej od
táhne.) ---
Pro m ě n a.
Rytířovo bydliště z prvního i druhého dějství.
Výjev patý.
Rytíř, Ruměna.
Rytíř (postranními dveřmi rozhněván vejde).
Ruměna (prosebně za ním). Jen několik mě
síců, otče dobrotivý!
86
Rytíř. Ani několik dní!
Ruměna. Otče! můj milostivý otče! než bych
si tak na kvap Hadriana vzala, raději mne do
kláštera zavři.
Rytíř. Budižtak! Udělám tizhradu svého
klášter. Má-li kmen můj i s kořeny uschnout, ať
se aspoň ten kus země slavných otcův tvých ve
vinici Páně obrátí.
Ruměna (lítostně). Otče! prosím, pošli jej na
Kamzíkov s nepořízenou. Věř, že bysme v krá
tkém čase všickni pykali. On se přesvědčí, že
jej nenávidím, jako své nejtěžší hříchy, a bude
si číše hledět; ty pak se přesvědčíš, že srdce
Ruměnino ve dne v noci se troudí –
Rytíř (zhroze se toho dupne). Děvče! to se ne
stane – (pro sebe) to by bylo pěkné živobytí!
Ruměna. O viď, dobrý otče! že se to nestane?
Rytíř. Aby se srdce tvé ve dne v noci trou
dilo?– nestane se. Přivykneš mu časem svým,
a zvyk, dcero–
Ruměna. Nikdy, otče! Vždyť je mému otci
a všem rytířům v kraji tak neroven a nepodoben,
jako trpaslík velikánu. Naproti němu můj Žel
IIIllI" Rytíř.
Želmír–tvůj Želmír–? Jest to ten
libobarevný předmět tvé obraznosti? ten tvůj kve
toucí mák?
Ruměna. Ano, otče! toho nade vsecko miluju.
87
Rytíř. Dítě! mluvíš o někom, kdo jest živ
a v lidské postavě po zemi kráčí?
Ruměna. Ach ano, a vjaké to sličné po
stavě!
Rytíř. Hrome a blesky! Kdy, kde a jak's
jej poznala?
Ruměna. O svaté Anně na pouti.
Rytíř. A Jenovefa mně nepověděla?
Ruměna. Sama, otče! ničeho nevěděla.
Rytíř. Tím hůř! Ohni a smrti! pokoutně
se o mou dceru ucházet! To neučiní rytířský sy
nek, to neučiní muž; chlapec!
Ruměna. Ach ano, chlapec –ale krásný, roz
tomilý chlapec!
Rytíř. Mluv! kdoje ten Želmír?
• Ruměna. Otče – nevím – oděv jeho je to
liko rolnický, ale – Rytíř.
Rol–(Spráskne nad ní ruce.) Dítě!
dcero! krve Čelakovská!–Ha! snad si moji rol
níci smích již ze mne střápají! Snad že jsi šedinu
mou již takzneuctila, že nebude smět na své žol
dnéře vyjít!
Ruměna (polekána). Pro dobrý Bůh! cožpak
jsem zlého učinila?
Rytíř. Kdo vás svedl?
Ruměna (zaražena). Želmír říká, že milosti
naší anděl.
88
Rytíř. Hříšnosti vaší ďábel! – Kde jste se
scházeli? --- ---
Ruměna. V hájku.
Rytíř. Za bílední?
Ruměna. Za zorního jitra, a–
Rytíř. A?!
Ruměna. Někdy v první soumrak.
Rytíř. Ohni a smrti! A neviděla's za každým
stromem svou rozhněvanou matku stát?
Ruměna. Otče! – vždyť již dávno umřela?
Rytíř. Já bych byl rakev rozbořil a vyřítil
se na tebe jako ohnivý drak!– Mívali jste
svědky?
Ruměna. Bůh vševidoucí byl svědkem čisté
naší lásky– ostatně mimo slunce aneb hvězdy,
mimo stromy a zpěvavé obyvately jejich nižádný.
Rytíř (pro sebe). Nebi věčná chvála!– Ne
šťastné dítě! kéž by se ti srdce bylo samými hrů
zami sesulo!–Zádnému se nesvěřuj, dítě! žá
dnému!
Ruměna (smutně). Žádnému.
Rytíř. Želmírovi řekneš, aby zejtra, než se
smrkne, na mém hradě se dostavil.
Ruměna (poněkud obživne). Ach,již dávno byl
by přišel, kdyby–
Rytíř. Proč nepřišel?
Ruměna. Bojí se tebe.
89
Rytíř (očima zajiskř). Bojí–bojí se mne?
Což pak's mu nepověděla, jak dobrý,jak mírný,
jak povolný je tvůj otec?
Ruměna. Stokrát jsem jistila–
Rytíř. A předce nevěřil! Dobře – dobře!–
Zítra sprvní hvězdou– rozumíš?!
Ruměna (vinouc se k němu). Odstěhuje se do
té doby Hadrian? Rytíř
(prudce). Odstěhuje, odstěhuje se Ha
drian –a já – (Rtové se mu třesou)
Ruměna. A ty, otče–?
Rytíř (mezi zuby před sebe). Já potáhnu svá
mi –bohdá pozejtří!
Výjev šestý.
Jenovefa, předešlí.
Rytíř (kročí jí rozjařen vstříc). Přicházíš mi na
plnou!
Jenovefa (zarazí se). Co je ti, Světislave?
Rytíř. Pověz mi, za koho se ve dne v noci
modlíš?
Jenovefa. To je podivná otázka!
Rytíř. Obětovala'sjiž také někdy Otčenáš za
blahomravnost našeho rodu?
90
Jenovefa (s podivením do očí se mu dívá). Tisíc.
Rytíř. Modlitba tvá je mělká – do nebe ne
sahající.
Jenovefa. Co mám o tobě myslit?
Rytíř. Co chceš, nemysli jenom,že třeštím.–
Myslil jsem, že již spíš – či kde's byla?
Jenovefa. Jak mohu spát, vidouc, že Nevina
sVinou bolestně zápasí.
Rytíř. Do propasti sVinou, tak hluboko, jak
vysoko hvězdy nad námi září!
Jenovefa. Dobře máš, bratře! Nedej své pa
měti na lože pomyslít, pokud se to neblahé klubko
nerozvine aneb nepřesekne.
Rytíř. Jaké klubko?
Jenovefa. Stěmi Hadriany.
Rytíř. Je rozvinuto, rozuzleno.
Jenovefa. Dávno-li?
Rytíř. Kilianův syn se bude ctít, a podvod
ník ať dozrává k trestu.
Jenovefa. Znáš již syna Kilianova?
Rytíř. Podle otcova listu, ano.
Jenovefa. Prosím tě, bratře! přesvědč se,
než budeš dále pokračovat.
Rytíř. Nejsi-li ty přesvědčena–
Jenovefa (vedejej stranou). Líbísetiten jedno
oký?
Rytíř. Nemoc ani krásy těla, ani bystrosti
ducha, ani libomravu nepřidá.
91
---
Jenovefa. Na kom je devatenáctiletý neduh
více viděti? na hořejším, nebo na dolejším?
Rytíř (počíná tušit). Neduh? Na dolejším; ale
všecko ostatní je opak pravdy.
Jenovefa. Listové ničeho nedokazují. List
mohljednomu se ztratit, a druhému buď náhodou
neb šibalstvím do ruky se dostat.
Rytíř(zaražen na ni se dívá). Pravda; ale jak se
toho dopatřiti?
Jenovefa. Mnohé úkazy celý ten zjev prvnější
podezřelým činily. V návalu citu svého přátelského
přehlídl jsi chování se a jednání Hadriana svého;
já však obého jsem byla svědkem nestranným
a lhostejným.
Rytíř. Mělť jsem také oči své!
Jenovefa. Tedy's musel pozorovat, jak mu
nesnáz čelo malovala, když s se ho na otce, na
jeho rod, na nynější Kilianovy rodinné poměry
vyptával?
Rytíř. To–(jako by si něco připomínal) to je
pravda.
Jenovefa. Jak mu zbrojnoš, který se co ve
litel jeho choval, takřka slovo za slovem napoví
dal; a pronesl-li někdy něco ze svého, že to ani
šlechetného mravu, ani rytířského smyslu nemělo?
Rytíř. To–to je také pravda; ale –
Jenovefa. Stopuj ještě dále druhu toho dů
vody!
92
Rytíř. Jak? jak?
Jenovefa. Jeho náchylnost k pití, a ty spro
sté, nechutné posuňky mezi tím pitím.–
Rytíř. Ustaň, již toho dost! (Sem tam přechází)
Hm–hm! (Zůstane u sestry státi) Sestro! kdybych
byl syna Kilianova skutečně do vězení poslal–
Jenovefa. Jako žes poslal.
Rytíř. To by mne šeredně mrzelo!
Jenovefa. Vším právem.
Rytíř. A jeho soupeř by zasloužil, abych jej
chrty svými z hradu vyprovodil.
Ruměna (stranou pro sebe). Co tam asi proti
mně spřádají? Ouzkostí na celém těle trnu.
Výjev sedmý.
Lepohlav, předešlí.
Lepohlav (přikvapí ještě vyděšen). Pane rytíři!
strašlivé věci se dějí nad hradem i pod hradem.
Ten skuhravý Hadrian je kouzedlník, v tom oka
mžení tisíc mil od nás, ve vězení ani stopy po
něm. Toho není dost! U mé přítomnosti zjevil se
tam s hrozným praskotem duch, prapraotec rodu
Hadrianova. Ten straší již šest set let ve všech
dílech světa– nevinný Hadrian ho vysvobodil,
–__________ ------------------------------------------------ - - - ----- ------------------------
93
a on mu za to radil, aby si slečnu naši nebral,
proto že manžel její za třikrát pět dní se světem
se musí rozloučit.
Ruměna (pro sebe). Ostřež toho Bůh!
Jenovefa (taktéž). Co to zas? Nové šibalství?
Rytíř. Clověče! kde's za tu krátkou dobu
tolik nesmyslů nabral? Ztebe se stal šílenec!
Lepohlav. Jsem při zdravém rozumu. Co vy
pravuju, je všecko strašlivá pravda.
Rytíř (přikročí k sestře). Co tomu říkáš?
Jenovefa (k němu). Poněkud bych to ovšem
mohla objevit.
Rytíř. Pokud? ---
Jenovefa. Hadriana z Rímsů jsem z vězení
vyvedla já.
Rytíř. Ty–? Doufám, že mi tento čin svůj
dostatečně odůvodníš. A co se ducha týče?
Jenovefa. Jeho rada, aby Hadrian tvou dceru
nebral, okazuje na šibalství. Rytíř
(přecházeje). Na mém hradě bylo až
po dnes tak ticho, že se obávám, abych tou dne
šní bouří o svůj zdravý rozum nepřišel. (K sestře.)
Kde je tvůj Hadrian? ---
Jenovefa. Vhostinské jizbě pod věží.
Rytíř. Ty mi za něj stojíš?
Jenovefa. Stojím.
Rytíř. Lepohlave! víš, kde slečna sestra ry
tíři Hadrianovi jednookému vykázala byt?
94
Lepohlav. Vím,
Rytíř. Až půjde spat, luď se tiše za ním,
a zahnízdi se tak těsně u jeho dveří, abysi slyšel
a rozuměl od slova k slovu, o čem bude se svým
zbrojnošem mluvit.
Lepohlav. Ohy! Budou-li jeho řeči tak smě
šné, jako byl jeho sen–
Rytíř. Vypravoval ti?
Lepohlav, Nikoli. Sel jsem o polednách ná
hodou vedle, a slyším tam brzo mumlat, brzo
o pomoc volat. I myslím, že nemá žádného při
ruce, a vejdu tam. –
Rytíř (žádostivě). Dále.
Lepohlav. On tu leží sám a sám v tuhém
spaní, a hádá se ve snu jakoby zbrojnoš anebo
žoldnéř se svým rytířem. „Nebudu již déle na
tu cukababu hrát!“ zvolal také jednou; „kdyby
se to prozradilo,vysekáte vy se ze všeho, aubohý
Srpoš zůstane v pasti.“
Rytíř. Srpoš tedy?
Jenovefa. Tu to slyšíš, bratře!
Rytíř. Jdi do večeřadla, tam jej najdeš.
Lepohlav. Tu přichází. (Odejde.)
95
________----------------------rm-mrrr--r--r--r--r-----------
Výjev osmý.
Srpoš, později Lepohlav. Předešlí.
Srpoš (podroušený, ještě za dveřmi).
Měla jsem holoubka
v truhle zavřeného,
ontě mně vyletěl
do pole širého,
do pole širého
na zelený doubek, (vejde)
tam pak si zavrkal,
můj zlatý holoubek.–Juhu!
(Všimne si toliko Ruměny) Ejhle! tu nacházím je
ště slečinku!
Nevrkej, nehoukej,
můj zlatý holoubku!–
Nač tu právě myslíte, slečno Rum – Rum –
Rumanina že vám říkají?
Ruměna. Aj, Ruměna!
Srpoš. Ruměna. Hehe! Má spanilá Ruměna
má tak krásný nosejček, že bych na něj zlaté
pouzdro udělal, kdyby byla má. Ó já umím mi
lovat! rozplývám se láskou jako hlemejžď na
slunci.
Ruměna. Obraťte se k otci–tamto stojí.
Srpoš. Stojí tady? To mne těší–
96
Rytíř. Pojď sem, Licho-Hadriane! Máš ne
věrného zbrojnoše. Před chvílkou tu na tebe vy
zradil, že nejsi Hadrian z Rímsů.
Srpoš. Co–? že nejsem?
Rytíř. Ze jsi podvodník.
Srpoš. To si vyprosím! On je podvodník!
Já jsem počestný žoldnéř, sloužil jsem králi Janu
stělem i s duší. Kdyby mne byl do toho skvostu
takořka přes moc neoblékl, jakživo by mně bylo
nenapadlo, na rytíře si hrát.–Podvodník! já
podvodník! Sedím odpočívaje pod vaší lípou. Tu
se zjevil on, chválil si můj zrůst, celou mou po
stavu, a sliboval mně chaloupku spaloučkem, bu
du-li na svém stát, že jsem Hadrian z Rímsů.
Ruměna (s velikou dychtivostí poslouchavši oddy
chme si). Bohu budiž věčná chvála, jednoho Ha
driana mám s krku!
Rytíř (k Jenovefě). Sestro! sestro! kterak ti
děkuju, že's mi syna Kilianova zvězení vyvedla!
To je on! Vjeho tváři nebylo ani símě ouskoku,
na jeho jazyku ani klamného slova. Teď v toho
ducha věřím.–Jeho zbrojnoš se mi ještě dnes
na svobodu pustí.
Srpoš (ksobě). Podvodník! hleďte, já podvod
ník! Počkej, všecko na tebe povím, kde budu co
vědět,
Rytíř (k němu). Jak's přišel k listu, který's
mně podal?
97
Srpoš, On mi ho dal do ruky.
Rytíř. A od dnešního jitra že se teprv znáte?
Srpoš. Před tím jsem ho nikdy neviděl. Rytíř.
Pročež také o jeho stavu ničehož ne
víš?
Srpoš. Když jsme se sešli, měl na sobě ry
tířský oděv, a byl také celý tak vysoustrovaný–
Lepohlav. He!–Lepohlave!
Lepohlav (vejde).
Rytíř. Zavolej mi Soběbora–(K Srpošovi)
Tak's jej jmenoval???
Srpoš. Sám se tak pokřtil. ~y
Lepohlav. Měl jsem ho co odhánět. Živouvěcí
chtěl u dveří poslouchat, co se tady mluví. (Odejde.)
Rytíř (k sestře). Je-li skutečně kmene rytíř
ského, tedy jsme v novém bludišti.
Srpoš. Mne tu snad již nebude třeba?
Rytíř. Zůstaneš tady.
Jenovefa. Mohla bych snad s hradním po
zdaleku skoumat?
Rytíř. Učiň tak. Já se odtud nehnu, pokud
se v tomto jezeru nedostanu na dno.
Jenovefa (odejde dveřmi postranními).
Klicpera IV. 7
98
Výjev devátý.
Soběbor, předešlí.
Soběbor (švitorně). Na vašem hradě, rytíři!
je nepokojná noc. Bůžkové spaní a snů snetrpě
livostí čekají na svou každodenní obět. (Přitočí se
kSrpošovi.) O čem tady byla řeč?
Srpoš (hlasitě). O vaší nepočestnosti.
Soběbor (k němu). Blázníš?
Srpoš. Nešeptejte mně již do ucha; pan ry
tíř ví všecko.
Soběbor (pro sebe). Soběbore! co to?
Srpoš. Tak jsme sobě dnes ráno neřekli. Při
povídat mi do očí chaloupku, palouček, kus role
a kravičku ktomu–a po straně mi na cti utrhat!
Soběbor (sepne nad ním ruce). Pro milý Bůh!
Co se s mým rytířem opět stalo? Na novo pozbyl
rozum!
Srpoš. To si vyprosím! Mnoho krupičné
mouky jsem nikdy v hlavě neměl; ale co tam
bylo, mám ještě všecko pohromadě.
Soběbor, Můj nešťastný Hadriane!
Srpoš. Žádný Hadrian!
Soběbor (k rytíři). Pro Bůh vás prosím, pane
rytíři! raďte, pomahejte–to je rána! Můj mladý
pán má již po deset let každoročně hlavničku,
99
a ta mozek jeho již tak rozviklala, že na něj
bezsmyslnost skoro něsíčně přichází. A ta ne
šťastná žížeň vína k tomu –jen s ním rychle
ma lože! a máte-li kousek ježkové palice, nebo
bláznivého lilku, to mu v mlíce zvaříme, to mu
pomáhává. (Chce Srpoše přes moc odtáhnout)
Srpoš (bráně se). - Nechte mne, rytíři! nejsem
blázen, jakživ jsem hlavničku neměl! Rytíř
(vstoupí mezi ně). Dost budiž klamu
a lsti! Co tu ten sprosťák pověděl, je kpravdě
podobno, jako zvonek kzvonku. Soběbor.
Chcete míti jestotným, co vám tady
pověděl? Starou píseň vždycky hude. Vydával se
za žoldnéře? ---
Rytíř. Tak jest.
Soběbor. Ze je chatrčníkův syn?
Rytíř. Ano, a že rytíře Kiliana co živ ne
viděl, co živ o něm neslyšel, atoliko tobě,tvým
slibům kvůli jeho synem nazvati se dal. (KSrpo
šovi.) Je to pravda?
Srpoš. Čistá pravda.
Soběbor (pro sebe). Vidím, že má hrajiž do
chází. Rytíř.
Líbí se ti spravdou na světlo? Kdo
jsi? Vnitro tvé bylo mi hned podezřelé. Tvá vý
mluvnost, ducha bystrost, tvůj na drobnou nitku
rozměřený účel, a mnoho jiného nebylo odchováno
pod slaměnou střechou. Zkrátka, ve tvých žilách
3k
100
udí rytířská krev, a jako s rytířským, avšak
estným, oukladným, lehkovážným synkem budu
nakládati s tebou. Soběbor
(pro sebe). Přiznat se ještě nesmím,
nevidím toho pravou hodinu.
Rytíř. Zůstaneš na mém hradě, pokud ne
poznám tvůj rod, a nepřesvědčím se, že jest ztre
stána lehká mysl tvá.– Kdo jsi?
Ruměna (stranou). To bych také ráda věděla.
Soběbor. Nuže, osud sám s ostrým mečem
proti mně a úmyslu mému se staví, a jemu se
člověk nejšťastnější darmo protiví. Poddávám se
tedy, přiznávám se, že je stavu rytířského otec
můj, a vám povědom jako všickni dobří přátelé.
Já jsem–
Rytíř (netrpělivě). Kdo?
Soběbor. Hadrian z Římsů.
Rytíř (zaražen). Sašky a trety!
Srpoš. Tu to máme.
Soběbor. Jsem Kiliana Blyskotův syn, na
vaše zavolání od něho vypraven, abych ušlechtilé
dceři vaší jako ženich ruku podal.
Ruměna (pro sebe). Jeho podání mně skute
čně strachy nahání!
Rytíř. Kde pak máš, šibale! svých dva a třid
cet let?
10]
Soběbor. V křestném listu. Zvláštní vlastnost
v našem rodu jest, že teprv v roce čtyřidcátém
brada nám obrostá.
Rytíř. A byl's devatenáct let nemocen?
Soběbor. Nebylo a není tomu tak.
Rytíř. Což nemám Kilianův list?
Soběbor. O list Kilianův byl jsem na cestě
oloupen. Nešlechetný člověkve spaní mně schránku
mých peněz i s tím důležitým listem odcizil. I vrá
til jsem na okamžení svého zbrojnoše kotci,jenžto
by mu o nehodě oznámil a nové osvědčení mé
osobnosti přinesl. Zatím jsem čekaje naň v krčmě
té se nudil. I vzešla ve mně v době této zahál
čivé ta myšlénka: „Jdeš si pro nevěstu, kterou's
nikdy neviděl, jako ona tebe. Jak, kdyby toliko
otci svému kvůli ruku tobě podala? Miluje-li
tě, čili nic, zkoušel by's až po sňatku, totiž až
bude pozdě. Hleďty se tedy co nešetřený Hadria
nův sluha na Čelakově objeviti, a slečnu Ruměnu
jak v pomyslutakvpocitu jejím pozorovati. Avšak
můj nově stvořený Hadrian, toho času pán a ve
litel můj, musel být muž, jenž by hned v prvním
okamžení se znelíbil. I popsal jsem jej podle
chuti své tak mistrnou rukou, že by to sám otec
od své vlastní ruky nerozeznal.– Není-li pravda,
Srpoši?
Srpoš (jenž s hubou otevřenou poslouchal, mrzutě
sebou trhne). I já o ničem nevím!
102
Rytíř (pro sebe). Je-li to všecko čirá lež, tedy
z něho belzebub mluví!– Jak pak's mohl včera,
anebo když"s psal, věděti, že dnes s člověkem ta
kovéto osobnosti se sejdeš?
Soběbor. V listu mém byl vlastně syn krč
mářův zobrazen, neboť on měl se státi Hadria
nem. Leč ten ťulpas byl tak hloupý, že se stře
chy, kterou pošíval, sletěv ruce i nohy sobě po
lámal. Co zběsilý běhal jsem po vaší krajině žá
doucího Hadriana hledaje, až konečně pod vaší
lípou tento hloupý a poctivý Srpoš –
Srpoš. Hloupý a poctivý. Otec můj říkával,
tyto dvě vlastnosti že nejdéle vytrvají,
Soběbor. Ze mně jej bohyně Stěstěna sama
nahodila, viděti lze z toho, že můj Hadrian v listu
je k němu podoben, až na to oko, Srpoš.
Které mně na pomoří Baltickém vy
teklo.
Rytíř (pro sebe). Kdyby tomu větroplachu
bylo co věřit, sám bych za to veliký statek dal.–
Nuž, a co hodláš nyní dělat?
Soběbor. Čekati tady, až přijde můj zbroj
noš–což se nanejdýlzítra do večera státi musí–
a pak spísmem otcovským v ruce ve vší synov
ské pokoře a šetrnosti o vaši spanilou dceru pro
siti.
Ruměna (ouzkostně). A ta spanilá dcera bude
otce prosit, aby ji tobě nedával.
103
Soběbor. Tedy raději tomu umíravému?
Ruměna. Zádnému Hadrianovi! #:
. Rytíř (přecházeje, pro sebe). Tedy bych byl
toho neduživého předce zaslouženě do vězení po
slal. –Zítra se to dokáže.–Nuže, Hadriane! do
večera zejtřejšího budiž Kilianovým synem. Ne
přijde-li ale zbrojnoš, anebo tě dostihnu v klamu
a ve lži: zanikne se západem slunce i sláva tvá,
a škaredý jako mračná noc bude osud tvůj. Jsi
stím spokojen? * ,
Soběbor. Jsem.
Výjev desátý
Jenovefa, předešlí.
Jenovefa (shorlivostí). Bratře!všeckojepravda!
Rytíř. Co je pravda?
Jenovefa. Duch na ně přišel s nesmírným
praskotem– - 4,
Rytíř. Klam a podvod!
,, Jenovefa. Duch rytíře, který tady před šesti
sty lety k smrti byl utrápen. Rytíř.
Bláhová! Náš Čelakov teprv sto a dvad
cet let stojí!
::
.
104
Jenovefa. Zeptej se Jehoně. *A,
Rytíř. Kdo je to? ---
Jenovefa. Hadrianův počestný zbrojnoš, stojí
na náhradí –
Rytíř. Hromy a blesky, do vězení s ním!
Jenovefa. S tím nevinným?
Rytíř. Vinen jest, jako jeho skuhravý velitel!
Jenovefa. Hadrian z Rímsů?
Rytíř. Tu stojí Hadrian z Rímsů!
Jenovefa. Kde–?
Rytíř. Tady. To je ten pravý!
Jenovefa. Věrné dušičky! – Bratře! snad's
se nedal na novo obloudit? Věř alespoň duchovi.
Rytíř. Do zejtřka nevěřím nežli jemu.
Jenovefa. Jehoň mi právě vypravoval–
Rytíř. Jehoň musí do vězení, a to hned! (0d
kvapí.)
Jenovefa. Totě nějaký kouzedlník celý náš
hrad očaroval! (Spěchá za ním.)
Soběbor. Má drahá slečno! dejte si o Žel
mírovi něco sladkého zdát. (Jde za nimi.)
Ruměna. Ano! alespoň ve spaní ruku mu
podám, to mi nikdo nezapoví.– Kdo je ten mno
hotvárný,vševědoucíjinoch? To je ten kouzedlník,
milá strýně!jenž na hradě našem čaruje! (Rychle
odchází)
(Opona spadne.)
–e8943649–
Dějství čtvrté.
Jizba hostinská na hradě.
Výjev první.
Hadrian, Jehoň.
Hadrian (sedí u svého lože).
Jehoň (stojí u něho). Kdybych byl vámi, mo
hli by mně zlaté doly dávat, nevzal bych si tu
Ruměnu!
Hadrian. Já ji také nechci! Ale jak se na
mne otec podívá? co?jak se na nás na oba po
dívá? v
Jehoň. Rekněte, že se vám nelíbí.
Hadrian. „Musí se ti líbit!“ zahřímá otec
na mne,jako bych jej slyšel.
Jehoň. To by byla pěkná svobodná vůle,
která se v té proklaté smlouvě vyjímá.
Hadrian. Však nám slečna Jenovefa o té
svobodné vůli vypravovala. Zdejší rytíř je také
hotov dceru svou nutit.
106
Jehoň. Když vám to ale prozřetedlnostříkaje
písemně dává, že budete s ní nešťasten, že na vás
rytíř Smrtonoš ostrou svou kosu již napřahá?
Smrt vaši nebude snad rytíř náš žádat?
Hadrian (plačtivě). A za třikrát pět dní že
musím již z toho světa?
Jehoň. Tak pravil duch, a ten to musí vědět.
Hadrian. Mnoho-li to dělá dohromady?
Jehoň. Něco přes dvě neděle.
Hadrian. Ani ne dvě leta?! Ó já ubohý Ha
drian! – Ach, Jehoni! kdyby's jen byl toho du
cha k mému otci poslal, my s ním ničeho ne
svedeme. ---
Jehoň. Duch je rád, že je v světlostech ne
beských. Toho světa a jeho nechutností až příliš
mnoho zakusil.
Výjev druhý.
Jenovefa, předešlí.
Jenovefa. Dobré jitro, rytíři! Jak jste tady
odpočíval? . . . "
Hadrian. Celou noc jsem toho ducha před
sebou viděl. Jednou mne uchvátil za vlasy– měl
jsem v tom šnu něco více vlasů–a nesl mne přes
všecky země a vodobory. - - -
107
Jehoň (pro sebe). Kéž by nás jen přes zdejší
hradby přenesl!
Hadrian. Ach, a již-li pak nám přinášíte po
moc, slečno ušlechtilá?
Jenovefa. Pomoc ještě ne; ale nemalou na
ději k ní. Všecku lásku bratrskou, kde jí, jaká
částka ještě dřímala, musela jsem zbudit, abyste
jen již do vězení nemuseli. ..
Hadrian. Vždyť pak jste, slečno! včera po
vídala, že pravda na světlo vylézá; že mne rytíř
Světislav počíná uznávát? Jenovefa.
Když jsem tak pravila, nebylo také
jinak. Ale tu si dábel rohatou svou hlavu na novo
posadil, a uzel skoro rozpletený hůř než dříve se
zamotal. - - Hadrian.
Co pak zas, slečno?
Jenovefa. Druhému Hadrianu jsem larvu
nastrojenou šťastně pomohla strhnont; ale na jeho
místěusadil se mnohem pevněji a pohodlnějitřetí.
Hadrian. Ještě třetí?! To nepřečkám.
Jehoň (před sebe). Bez svědomí čerte!
Hadrian. A kdo to zas, slečno Jenovefo?
Jenovefa. Ten nejpilovanějšíšibal, co jich koli
sloužilo arcidáblu satanáši. Myslila jsem, že se mu
do hlavy vpýřit a všechen podvodný mozek vy
rvat z ní musím!–Ale mějte strpení, dnes večer
se všeho pravda okáže. - Hadrian.
Zas teprv dnes večer!
108
Jenovefa. Nepřijde-li do té doby od vašeho
otce zbrojnoš–
Hadrian. Od mého otce?
Jehoň. Jaký zbrojnoš?
Jenovefa. To jest, od jeho otce. Poněvadž
se ale za syna Kilianova vydává, kterýjste vlastně
vy, tedy se čeká na posla od vašeho otce.
Hadrian. Pro Bůh tě prosím, Jehoni!té chu
melici ani nerozumím.
Jehoň. Já také ne.
Hadrian. A rytíř Světislav všemu tomu věří?
Jenovefa. Až do večera všemu.
Hadrian. O kdyby se ten duch také jemu
chtěl ukázat! ,
Jenovefa. O to je zmatek, to je trnina, to
je houšť, o rozum by člověk mohl přijít!–Ale
abychom nezamluvili, proč sem vlastně přichá
ZlIIl - Hadrian.
Proč, krásná Jenovefo?
Jenovefa. Umysl vášzůstalpevný,že se sRu
měnou nedáte zasnoubit?
Hadrian. Vždyť bych musel za dvě neděle
umřít?
Jenovefa. Dobře, tedy pojďte se mnou.
1Hadrian. Kam?
Jenovefa. Na mou zahrádku. Slunce tam tak
krásně vzešlo, jakoby příroda jitro svého narození
slavila, tím se prsa vaše posilní.
109
Hadrian. Uvidí-li mne ale rytíř Světislav?
Jenovefa. Světislav sebral, kde kdo byl, atá
hne právě na lov.
Hadrian. Ale jeho dcera–
Jenovefa. Snad se nebojíte děvčete?
Hadrian. Ach, co můj dobrý. Jehoň s tím
duchem mluvil–
Jenovefa. Jste jist, že v třikrát pěti dnech
smrt přístupu kvám nemá. A budete-li se sňatku
tomu statečně protivit–
Hadrian. Budu, budu statečný, že se všecko
zhrozí. Reknu jim do očí, že tady můj prapraděd
před lety strašil,žejsem sipro smrt na Celakov ne
přijel, a že nebudu trpět, aby se ledajaký pobě
hlík za mé počestné jméno schovával, a že si
osobnost svou vzíti nedám, a nedám, a nedám –
Jenovefa. Pojďte jen, pojďte, pokud je hrad
prázdný. (Odvede jej.)
Jehoň. Kdybych měl vypravovat, co jsem
včera a dnes slyšel, viděl a zkusil, musil bych
mít krk jako velbloud dlouhý, a jazyk v něm ši
roký jako křenový list. Tři Hadriani a duch!–
Tak je, když se člověk s třidcítiletým dítětem do
světa pustí. Naposledy bude musit mečem doká
zat, že je Kilianův syn, a dá se mi na zápasišti
do hlasitého pláče!– Duch nám ovšem připově
děl, že nám ztoho hradu pomůže; uvidíme, jak
umí slovo držet. (Odejde)
110
Pro měna.
Háj zprvního dějství. Sbor lovecký zhradu přichází.
Výjev třetí.
Rytíř, Soběbor, Lepohlav a mnoho lovců.
(Všickni mají lovecké rohy přes sebe a v rukou kopí)
Rytíř (blíže lípy zůstane stát). Co ty dnes Ha
driany chválíš, slyšel jsem již od mnohých svých
navštěvovatelů veleslaviti. Byli u mne velmoži ze
všech krajů země, jižto krajinu utěšenou a hrad
elakov na ni dílcem rájským u veliké zahradě
Boží pojmenovali. Kdyby byla chlubná prsa má,
mohl bych říci, že kde nyní stojíme, nezdravá ba
řina ještě bývala, když jsem s otcem jako pacho
lík na lov chodíval.
Soběbor (opět ve svém rytířském oděvu). Tato
sličná lípa, korunovaná vonným větvovím, libého
stínu hostitelka– dívaje se na ni myslím, že ji
sem vsadila, a tak šetrně pěstovala dvou milují
cích ruka.
Rytíř. Dobřes pověděl, budoucí synu můj!
Tuto lípu vsadilasem pravice má, a pod její mla
dičkou střechou sedával jsem spanenskou nevěstou
svou. Dočkám-li se toho, budu tady vnoučky své
111
v kníze přírody čísti učit.– Holaho! trubte azpí
vejte, stalť se rytíř váš o půl věku mladším! (Se
Soběborem po můstku odchází.)
Lepohlav a lovci (troubí, jiní k tomu zpívají:)
Krásné jitro
hájem září,
srnci si v něm hopsují;
v luzích kanci
jako plavci
kaluhami veslují. Krásné
jitro
hájem září atd.
(Za rytířem s ozvěnou odcházejí)
Výjev čtvrtý.
Želmír, brzo na to Ruměna.
*.
Želmír (stromovím protějším vyskočí). Tam tá
hnou a radují se, a všecko všudy rozkoš! Toliko
já smuten od stromu k stromu se loudím, a jsem
nešťastnější, nežli zvěř, za kterou kopím smrto
nosným házeti budou. Jelen jejich klesne, složí
hrdý paroh, a došelsvého cíle; já se sbojem ve
likým na lože ubírám, a sbojem mnohem větším
raně s něho vstávám! –
•
112
Huměna (zdaleka). Želmíre! *
Zelmír. Slyš! Ruměnin to hlas! (Spěchá jí
vstříc.)
Ruměna. Želmíre! (0bjeví se)
Zelmír. Ruměno! má drahá dívko!
Ruměna (uchopivši jej za ruku do popředí s ním
spěchá). Ó Želmíre! Kdyby ti Ruměna povídati
měla, kolik děsu plných chvílí včera přestála!
Zelmír. Je ruka tvá ještě nepoutána?
Ruměna. Je a bude, Zelmíre můj! byť bych
ti ji umírajíc podati měla! 1
Zelmír. Vypravuj mi.
Ruměna. Již jsem byla tvá, již mně kázal
otec v první dnešní soumrak na hrad tebe obje
dnati –
Zelmír. Jak? otec ví–?
Ruměna. Všecko.
Želmír. Neprozřetelná! Sama's ty mně dru
hou cestu do vašeho hradu učinila nemožnou!
Ruměna. Otak přímě již se tobě razila! Za
smušil se otec mrakem černošedým; leč až by byl
tebe spatřil–
Želmír. A rolnický oděv můj!
Ruměna. I o tom jsem jemu oznámila–
Zelmír. A on –?
Ruměna. Všechno bychom u jeho otcovského
srdce byli vyprosili, kdyby–
Zelmír. Mluv, o mluv!
113
Ruměna. Slyšel's již o dvou Hadrianech?
Zelmír. Slyšel.
Ruměna. Jeden byl již u vězení–
Želmír. Bleskem Božím pohromen!
Ruměna. Druhý v klamu postižen a převe
den –
Želmír. Můžem tedy doufat.
Ruměna. A třetí se přihlásil.
Zelmír. Ještě jeden?! Což ďábel metlyzpe
kla poslal, a nazval je Hadriany?
Ruměna. Ach, Želmíre! toho třetího se věru
bojím,
Želmír. Je snad mladý?
Ruměna. Je.
// v /
Želmír. Sličnotvářný?
Ruměna. Je.
Zelmír. Miluje tě?
Ruměna. Zdá se.
Zelmír. A ty–?
Ruměna. Kdybych neznala tebe a musela
mezi nimi volit –
Želmír. Volila bys třetího? Hahaha! Mi
luješ mne jen z nezkušenosti. Ze jsi nikdy slavíka
neslyšela, zalíbil se ti zpěv stehlíkův; že's k růži
nikdy nevoněla, fialka se ti nejvonnější zdá.–
Ha! (0dkvapí v pravo)
Klicpera IV. 8
114
Výjev pátý.
Lepohlav, Ruměna.
Lepohlav (veda raněného žoldnéře přes mostek
přichází, a zahlídne Želmíra). He! ustaň, selský chas
níku!– Nevšimla jste si, slečno! toho švihlíka?
Ruměna. Velmi dobře jsem si ho všimla.
Lepohlav. Toho jednou lapnu a dovedu na
hrad.
Ruměna. Učiň tak.
Lepohlav. Každodenně se nám v luzích po
tlouká.
Ruměna. A to nemá být?
Lepohlav. Zajisté nám tam zvěře nepřidá.
Ruměna. Přihodilo se něco?
Lepohlav. Beneš zavadil kancio tesáky a roz
stříhl si slabinu. Nový rytíř Hadrian statnostísvou
ještě ho zachránil.
Ruměna. Doveďjej k slečně Jenovefě.
Lepohlav. Tak mi rytíř rozkázal.– Plavme
se dále, brachu! (Odejdou)
Želmír (přikvapiv). Teď bije má hodina, Ru
měno! Na shledanou!
Ruměna. Kde?
Zelmír. Na hradě.
Ruměna. Jak –?
115
Želmír. Zbrojnoš praví, že váš nový Hadrian,
jest statečný– nuž, nyní mám příležitost, bojem
tebe vydobýt, aneb tebe zároveň se svým životem
se vzdát.
Ruměna. Jen dnes ještě ne –
Želmír. Dnes, dívko! dnes! Nesmí dlouho
naděje má co smrtící meč nad hlavou mi viset.
Pravíš a jistíš, že tebe otec miluje?
Ruměna. Vždyť jsem jeho jediné dítě!
Želmír. Tedy tě snad tomu dá, kdo tě více
hoden. On si volí na krátký čas zetě,ty na vše
chen věk svůj manžela; on ruku slíbil příteli,
ty mně srdce se všímjehozápalem. Urozenost
žádá otec,jakož slušno; avšak já jsem urozen;
ve statku-li, v drahém kovu budoucí tvou
spásu hledá: i tímto zbožím nejistým žádost jeho
nejlačněji mohuzasytit;či,sám chrabrý, syna hledá
srdnatého? Ať otevře zápasní nám ohradu, ty buď
cenou, a vzdávám se tě, pak-li soka nepřekonám
mečem nejslavnějšího! vy
Ruměna (obejme jej). Zelmíre můj! ponejprv
dnes slyším, že srdcitvému milostnému neodevzdá
bujarý tvůj duch!
Želmír. Bůh buďstebou, na hradě se sejdeme!
(0dkvapí přes most)
Ruměna (za ním volajíc). Buďto stebou k ol
táři, aneb k matce do hrobu! (Odejde do hradu)
4
116
Výjev šestý.
Srpoš sám.
Srpoš (opět jako žoldnéř oděn, kročiv až před
lípu, ohlíží se). Ano, to je ta lípa, a pod ní ta la
vička. Tady jsme se shradem sešli, tady se opět
rozejdeme. – Dobré jitro, slunéčko! Buďs ty jsi
dnes přivstalo, anebo jsem já zaspal?– Nebylo
by divu! včerajsem chodil po vysokých trepkách,
a na bedrách jsem nosil mnoho liber stříbra.
Hloupí lidé myslí, že je libra vlny tak těžká,
jako libra hedvábí–to není pravda, já jsem dnes
o mlejnský kámen lehčí.–Budiž Pánbůh pochvá
len, že jsem opět Srpošem! Mohl by mně plnou
ves chaloupek dávat, a velký skot ktomu, nebudu
již rytířem! .Celou noc se mi o tom zdálo, plný
oul sršní vůkol mne se rojil, a všecko to bzučelo:
Hadriane! Hadriane!
Výjev sedmý.
Jehoň, předešlý.
Jehoň (zhradu přicházeje). Posla musím zje
dnat, vem kde vem. Ten ať běží na Kamzíkov
a přivede nám svědky.–Kdo tu volá Hadriana?
117
Srpoš. Kýho draka, totě Jehoň?
Jehoň (pro sebe). To jednoočko jsemjiž někde
viděl? - Srpoš
(taktéž). Ten jim zajisté zvězení utekl.
Jehoní (taktéž). Ať mne velryb spolkne, to je
ten nepravý Hadrian.
Srpoš (taktéž). Hradní lid není doma, a on
by rád upláchl.
Jehoň (taktéž). Co se všecko na lov odebralo,
proměnil se v žoldnéře a hodlá prchnout.
Srpoš (taktéž). Ale počkej, já tě obrátím!
Jehoň (taktéž). Ale těš se, já tě vyplatím!
Oba (k sobě se blíží a zkřiknou najednou sebe
popadajíce). Stůj!
Srpoš. Ani z místa!
Jehoň. Zůstaneš tady!
Srpoš. Mohu jít, kam se mně líbí; ty ale
hledáš díru, kudy hodně vítr táhne.
Jehoň. Mne tu poutá povinnost i poctivost;
ty ale bys rád se vykradl, a nechal tadyřad ne
zaplacený.
Srpoš (hroze). Necloumej mnou!
Jehoň (taktéž). Nevytrhuj se mi!
118
Výjev osný. Lepohlav
a šest hradních žoldnéřů. Předešlí.
Lepohlav. He! pomalu! nechte se!
Srpoš. Nepouštěj ho!
Jehoni. Pevně ho drž!
Srpoš. Utekl vám zvězení!
Jehoň. Chce se vykrást!
Srpoš. Rytíř ho dá oběsit!
Jehoň. Rytíř ho dá kolem lámat!
Lepohlav. U všech všudy hřebců, tiše! Pů
jdete oba do hradu nazpět. (Vlese povstane veliký
ruch a křik) Chopte se jich, odevzdejte je hrad
nímu. Tam se stalo nějaké neštěstí. (0dběhne přes
mostek do luhu.)
Žoldnéři (po třech Jehoně a Srpoše se chopí).
Srpoš. Počkej, ty křivorohý buvole!
Jehoň. Těš se, ty jednooký chrabáku!
Srpoš. Ty podvodný Hadrianíku!
--- Ty vymrskaný ženichu! (Všickni ode
jdou.
119)
Pro m ě n a.
Rytířovo bydliště, všecko jak bývalo.
- Výjev devátý.
Ruměna, Želmír, na to Lepohlav.
Želmír (Ruměnu pravicí svou za levou ruku drže
spěšně vkročí). Bohu díky, že jsem u tebe! Co jsem
přeběhl vaše visuté mosty, bije mi srdce vprsou,
jako bych se k soudu Božímu dostavoval.
Ruměna. Byl tobě tak lehký přístup do na
šeho hradu?
Želmír. Na štěstí byl hradní váš přítel mého
otce, a přeje, by se vyplnila horoucí má žádost.
Ruměna. Proveliký Bůh–Želmíre! ty krvá
cíš!
Želmír. Nevím o tom–
Ruměna. Tady– a tady– co se stalo?!
Želmír. Nic– nic! Ruměna.
Vždyť máš obě ramena v krvi–
hlava je potem zatopena –čelo mrtvobledé–za
volám strýni Jenovefu–
Želmír (držíj). Zůstaň tady.
Ruměna. Ouzkostí umírám–kdes byl, Žel
míre? -
120
Želmír. Byl jsem–(mrští ramenem) nech teď
bolu, není doby ktomu!
Ruměna. Hleď, jak nadarmo sílu vzbuzu
ješ!–
Lepohlav (přikvapí). Slečno! nedospěv ani mí
sta, slyšel jsem o velikém neštěstí na lovu.
Ruměna. Hvězdy nebeské! tady neštěstí, tam
snad ještě větší!– Mluv! jest můj otec v nebez
pečenství?
Lepohlav. Blaze nám, slyším rytířův hlas.
(0dběhne.) Ruměna.
Vysvětli mně, Želmíre!
Zelmír. Otec tvůj se vrací–zachován jest,
zdráv – leč mne tu ještě nesmí spatřit – kam
mne tyto dvéře povedou? (Ukáže na levou stranu)
Ruměna. Do otcovy šatnice.
Zelmír. Chodívá tam?
Ruměna. Jenom ve svátek.
Zelmír. Bůh buď s námi! (Vběhne tam.)
Výjev desátý.
Rytíř, Jenovefa, předešlá.
Rytíř. Povídám ti, sestro! Hadrian dokázal,
že je Kilianův syn.–Bylo vám to omráčivé za
blesknutí v mém šedivém věku! Sto zajisté tako
121
vých srstnatých šelem přitahal jsem za zuby vy
šklebené; ale s ďáblem dnešního vzteku nikdyjsem
se, nepotkal. Jenovefa.
Co živa jsem nenáviděla tento ne
stejný boj!
Rytíř. Bláhová, aby byl stejný, musili bychom
jeden druhého po lese honit!–Již jsem myslil,
že mu Hadrian, který s ním hrdinsky zápasil, pod
plecem žebry prohnal, když se na neštěstí na
hladkém mechu nohy pod ním smeknou, a nepří
tel náš přeletěv jej tam se potácí, kde jsem já
mezi dvěma buky rozdrobenou sílu sbíral. Vyhnouti
se nebylo již možná–také bych to hanbě k vůli
nebyl učinil.–I chystám se k boji, napřáhnu svou
ocel, a jedu mu s ní do slintavé tlamy, pevné
mysli, že mu všecky vnitřní roury od jícnu až po
zadní bránici roztrhám. Avšak výsledek se zcela
jiný objevil. Co syrovou třtinu přehryzne ten ďá
bel kopí mé, zachrochce na mne s okem jiskřícím,
vyplije bodec zapěněný, a neplatná rukovět zů
stane mi v ruce.
Ruměna. Č můj otče!
Rytíř. Smrt mne měla v kole. Lid byl dílem
rozplašen, dílem hrůzou pohromen, a–kdyby Bůh
byl jinou stranou pomoc neseslal: kvílely byste
nad mým studeným tělem.
Ruměna. Ó nešťastné jitro!
122
Rytíř. Tu vám vyskočí z houští selský mla
dík, málolety, outlý; ale statný, jak mužný lev,
to dokázal skutek volající. Jakoby to ovce byla
aneb srnče, popadl ďábla bezbrannýma rukama,
a vláčel jej po skaliskách, po pahejlích tak dlouho,
až mu celý hřbetní páteř rozvoral a ze vzteklé
té šelmy duši černě černou vystrašil.
Jenovefa. A ten pacholík, bratře?
Ruměna (pro sebe). O já předzvídám!
Rytíř. Ano, kdo to byl –? Mně byl přešel
zrak i sluch, a když jsem opět obojího nabyl, viděl
jsem jen, že jsou skaliska mozkem ztřísněna, zelený
šat mechu a bylin černou krví pokálen, a na tom
na všem rozčísnuta leží lesní potvora.
Ruměna. Ach, jak velikou odměnu zasluhuje
tento mladý rek!
Výjev jedenáctý.
Lepohlav, předešlí.
Lepohlav. Rozeslaný lid přichází nazpět sne
pořízenou. Selský chasník té osobnosti není nikde
k nalezení.
Rytíř. Rozežeň toještějednou, kde co v hradě
dýchá! V rytířství mém musí být. Když jej na
jdou, ať mu řeknou, že jen z části dobročinil, po
---
123
kud ke mně pro vděk nepřijde.– Pryč! kdo jej
přivedo, chvály a odměny dojde.
Lepohlav (odkvapí).
Rytíř. Druhou, ač ovšem menší polovici sta
tečné té mysli ty budeš splácet, dcero má! Též
i Hadrian zasloužil dnes vděčného uznání.
Jenovefa. Ale milý bratře –
Rytíř (pokračuje). Já mu v duchu slíbil přízeň
neskonalou, a dnes večer tě zasnoubím, nechať
zbrojnoš přijede za ním nebo ne.– Marná byla
by všecka zpoura vaše, vůle má je nesklonitelná.
Jenovefa. Bratře! bratře! po účinku těžká
rada!
Ruměna. Kážeš mi, otče! věc nemožnou!
Rytíř. Ať mně Valos hřebce zchvátí, Hadrian
dostane ruku tvou ještě dnes!
Zelmír (v šatnici). Óh!
Ruměna (lekne a chvěje se).
Rytíř. Co to–? nepřichází to zdaleka–me
mýlím-li se –(Jde kšatnici)
Ruměna (jej předejde). Nikoli odtud, otče!
z náhradí –
Rytíř. Pusť pak, ať se přesvědčím! (0tevře
u šatnice dvéře, na práhu stojí:)
124
Výjev dvanáctý.
Želmír, předešlí.
Rytíř. Čáry a kouzly!
Ruměna (stranou). Bože, budiž pomocen!!!
Rytíř. Ruměno! sestro! hleďte sem! to je on!
to jest ten pomocník v čas nouze, dobroditel můj!
(Přiblíživ se kZelmírovi za ruku jej uchopí) Dej se
kprsoum přivinout, ať ucítíš,jak vděčně krev má
v horkém srdci bije! (Chce jej obejmout) Ha! na
co to sahám! ramena ti krvácejí! Tuto krev vy
cedil's pro mne! tuto bolest snášíš, tyto rány
hojit budeš pro mne!– Honem, sestro! léky své
snes, co jich v sroubku sušíš; bylinyvyrej, co jich
oznámila Kaša, osvícená!–
Želmír. Ó nesnášejte léky neplatné! Jediné
jen bylince rány mé lze zaceliti, a ta kvete mezi
námi.
Rytíř. Jak to?
Želmír. Dejte mně, rytíři! ruku své dcery,
a v rozkoš neskonalou obrátí se bolest má.
Rytíř (lekne se). Hoho!
Ruměna. (padne otci okolo krku). Otče! otče!
jest to můj Želmír! “,
Zelmír. Že jsem vám dnes statností svou při
spěl, na to se, rytíři! neohlížejte; ale na to berte
125
ohled otcovský, že dceru vaši miluju srdcem lásky
plným, a hotov jsem, všecky mravné síly oběto
vat, abych bohdá dlouhý život její oblažil. To
jest hodno přízně otcovské, na to se stavě opře
skvostnou ruku její prosím.
Rytíř. Jinochu! an's se zjevil nenadále na
prahu mé jizby, nanejvýšs mne překvapil; leč je
ště mnohem podivnější jest mi žádost tvá. Zelmír.
Vyslyšte ji, rytíři Světislave! a oka
mžením shodím stav i oblek, které na mne láska
k vaší dceři vložila. Též i ve mně proudí krev
rytířská, a štědrý osud daroval mne zbožím po
zemským.
Rytíř. Proč jsi skrýval tento stav svůj?
Zelmír. Ach, vědomí mne přetvářilo, že ne
jste mého rodu ctitel, že jste mne dřív nenáviděl,
než dospěli moji smyslové.
Rytíř. Nenáviděl –tebe? Kdo jsi?
Zelmír. Myslimírův syn.
Rytíř. Ha! mého nepřítele!
Želmír. O vylučte pamět dávného rozbroje
zvěku svého vysokého,takjako ji otec můj dlouho
před svou smrtí v sobě utlačil.
Rytíř. Co slyším? otec tvůj jest mrtev?
Zelmír. Mrtev, an byl umíraje veřejně a do
konale všecko odpustil. Žehnaje mi uložil mně
pouť, nad niž nic vezdejšího nemělo mi býti svě
tějšího–pouť, rytíři! ksrdci vašemu, aby za
126
pomnělo a odpustilo mrtvým, co provinili živí!
buďte smířlivý, a nemstěte na synu, čeho otec
hořce oplakal.
Ruměna. Ó můj otče! odpust, a bude tobě
odpuštěno!
Jenovefa. Bratře! pomni–
Rytíř. Ustaňte pak v tom svém prudkém úto
ku! Nevezmuť já hněv nelidský ssebou do hrobky.
Vpokoji ať odpočívá Myslimírův prach!
Zelmír. Ó, doživotně žehnat budu k vašim
luhům cestu!
Ruměna. Neskončené díky, otče!
Rytíř. Nežádej ale, abych činil nemožnosti.
Ruměnina ruka je již zadána.
Želmír(ouzkostně). Není, není,ještě není! Jme
mujte mi cenu, s kterou jest jinoch smrtedlný–
Rytíř. Žádnou cenu! Světislav Čelakovský
nemá dceru naprodej. Před dvěmecítma slunci měl's
se ohlásit, a byl bych snad žehnaje vás ruce vaše
spojil. Nyníjest již pozdě–pozdě, pravím vám,
Hadrian má obnovené slovo, a styděl bych se do
rakve se složit, kdybych mu je zrušil.
127
Výjev třináctý.
Soběbor, předešlí.
Soběbor (přikvapí). Kdeje ten velechrabrý Bi
voj– Ha! co vidím?!
Zelmír. Jaký to přízrak!
Soběbor. Zelmíre!
Zelmír. Soběbore!
Soběbor. Jsi ještě v Cechách?
Zelmír. Tady tebe nacházím?
Soběbor. Myslil jsem, že již kráčíš po břehu
Jordánském?
Zelmír. Myslil jsem, že se k Rýnu blížíš?
Soběbor. Kde's se toulal?
Zelmír. Kde's pobýval?
Soběbor. Na svém hradě. ~y
Zelmír. A já v chyšce blíže hradu Čelakova.
Soběbor. I dej se mi obejmout! (Padne mu
okolo krku) Rytíř.
Co vidím a slyším? Oni se znají!
Jenovefa. Nazývá jej přítelem?
Rytíř. Ale ne Hadrianem?
Želmír. Soběbore! co sem tebe přivedlo?
Soběbor. Tak se Želmír táže? Vroucí láska
k tobě!
128
Rytíř (hněvivě mezi ně vkročí a Soběborovi pří
sně do očí se dívá). Hadriane z Rímsů?!
Soběbor. Ah! náš šlechetný rytíř–?
Zelmír. Proč jej nazýváte Hadrianem?
Rytíř. Proto že je Kilianův syn.
Zelmír. Jaký toho smysl?
Rytíř. To ví Belzebub!
Soběbor. A já. Želmír je můj drahý přítel.
Věděl jsem, že miluje Ruměnu, že se ale ohlásiti
netroufá, až by sobě pověst libozvučnou mečem
vydobyl. I odhodlav se k válkám na východě roz
loučil se se mnou, tak že jsem jej v duchu po
mořích již a dráhách aziatských stopoval. Své
cestování nehodami opozděné teprv před čtyřmi
dny jsem nastoupil. Hned u prvním mezi různým
lidem nocování uslyšel jsem, že Hadrian z Rímsů
k Čelakovu táhne, aby se tam s jedinou dcerou
zasnoubil. To jsem musil předejít, a možná-li,
zcela přerušit. Dopídiv se jeho písem list jsem na
šel, v němžto byl oud po oudu jak v zrcadle zo
brazen. Vzav mu list ten jiný jsem mu stejných
písmen, smyslu ale nestejného podstrčil. Vše ostatní,
statný Světislave! jest vám dobře povědomo. Ty
ale věz, příteli můj! že jsem se jen snažil,
Ruměnu tvou nemilého sňatku uchrániti, tou se
koje důvěrou, že i otec její časem svým mne po
žehná, nabyv syna švárnějšího dobrou vůlí mou.
Rytíř. Ó šibale plný lsti a oukladu!
129
Želmír. Tysbyltedyjeden z Hadrianů, které
jsem zlým duchům odporoučel?
Soběbor. Ten třetí.
Želmír. A druhý?
Soběbor. Byl počestný žoldnéř.
Rytíř (prudce). A první–?!
Soběbor. Je ten pravý stělem i s duší.
Rytíř. Co jsme jej dali do vězení?
Soběbor. Tentýž, po pořádku vlastně druhý.
Jenovefa. Teď je pravda na světle! (Odkvapí.)
Rytíř. Soběbore! mladý ďábel tebe nadeche
val. Tolik lží za jeden den!
Soběbor. Ach, jak pracně jsem je z hrdla
vypravil! Nebylo mně tak vesele, jak jsem sobě
počínal; ale sjakou písní jsem kvám přišel, ta
kovou jsem musil dozpívat.– Příteli můj! stojíš
tu tak němý, a víš v světě nejlépe, že nejsem ji
noch nejhorší.
Želmír. Co mám mluvit? Ruměnin otec mohl
by myslit,žejsem skvostnou ruku jeho dcery pod
skokem –
Rytíř. Nikoli, nikoli! ani nemyslím, ani my
slit nebudu. Zlato se tak v ohni, přítel v neštěstí,
a smělost v nebezpečenství neosvědčí, jako ryzost
ducha tvého skutky dnešními. Tak také snad ně
kdy uvěřím, že větroplach tento je dobrý člověk;
ale kdybych tisíc dětí měl, žádného mu nedám.
Klicpera IV. 9
130
Výjev čtrnáctý.
Jenovefa, Hadrian, Jehoň. Předešlí.
Jenovefa. Jenom směle kráčejte.
Soběbor (kŽelmírov). Tu je pravý Hadrian.
Rytíř. Ano, ano! Také mi to dříve mohlo
napadnout. Jak tu stál a stojí, tak byl vprvním
listu vyobrazen.
Hadrian. Hleďte, rytíři! Povídal jsem, že
jsem Kilianův syn. Jáť to musím nejlépe vědět.
Rytíř. Ovšem!–Ale tato nadobyčejná ko
méta, která, jako všecky její sestry, nic dobrého
nevyznamenává, také tak dobře chtěla vědět. (Uká
zav na Soběbora.) Ještě jednou, odpusť, a až se
s dcerou mou k otci navrátíš–
Hadrian. Je mi líto, rytíři Světislave! že
musím slečnu Ruměnu pod vaší otcovskou stře
chou nechat.
Rytíř. Což se ti nelíbí?
Hadrian. Takto by se mi ještě líbila; ale já
bych předce rád déle než třikrát pět dní živ byl.
Rytíř. Báchora!
Jehoň. Zádná báchora, pane rytíři! víme, co
víme. Lepohlav byl při tom, ať dosvědčí. Mimo
to slyšel jsem rytíře našeho nejednou stěžovat, že
je mu slečna Ruměna příliš mladá, že by rád,
131
než k otcům svým lehne, syna svého ženě zku
šené, dospělé a usedlé odevzdal.
Rytíř. Totě by si Hadrian sestru mou Jeno
vefu musel vzít?
Hadrian. Ano, ano! přimluvte se u ní, tu si
vezmu! r
Ruměna. O vezmete si jej, rozmilá strýně!
a zůstaňte s ním u nás.
Hadrian. O slečno Ruměno! u nás je také
dobře být. Když v čas letní slunce svítí, chodíme
až na zahradu. Také máme hned pod hradem há
ječek–
Jenovefa. Poraďte mně, všecky všudy věrné
dušičky!–Kdybych se měla k velikému kroku
tomu odhodlat, učinila bych jej toliko proto,
aby se váš neduživý věk do léčivých rukou do
stal.
Hadrian. Ach ano! jsem od paty až k hlavě
samý neduh. Jenovefa.
Připovíte-li mně, že nebudete žá
dné jiné koření, pít, než co já vám uvařím –
Hadrian. Zádné jiné.
Jenovefa. Žádnoujinou diviznu–
Hadrian. Žádnou jinou.
Jenovefa. Žádnoujinou zeměžluč?
Hadrian. Žádnou jinou.
Soběbor (před sebe). To bude rajské živobytí!
>je
132
Rytíř. Bůh vám oběma požehnej, jako já vám
žehnám.– Pojď sem, dcero! Ty's keř vinný, ou
tlý, točný, ale slabý. (Vede ji kŽelmírovi.) Tady stojí
statnýjilm, ojehož pevný život radostně se otáčej.
Ruměna (Želmíra objímajíc). Můj Želmíre!
Želmír. Drahý otče!– Rytíř.
Tiše, tiše! budoucnost nás bohdá pře
svědčí, že jsme oba cíle pěknějšího dojíti nemohli.
Výjev patnáctý.
Srpoš, předešlí.
Srpoš. Dřív než zcela odejdu, rád bych se
pánů rytířůzeptal, není-li tady pro mne službičky.
Soběbor. Staneš se nyní svým vlastním sluhou.
Srpoš. Ach, tím jsem již dvaatřidcet let.
Soběbor. Vykážu ti na svém statku chaloupku,
a tu budeš pošívávat; odměřím ti jitro louky, a tu
budeš hrabávávat; obdařím tě korcem pole, a to
budeš vorávávat; odpočtu ti devět ovec, a ty bu
deš stříhávávat; přiženou ti plavou kravičku, a tu
budeš pásávávat.
Srpoš (jemuž rtové mimovolně hrají). Vávat
vávat, pětkrát vávat! Stou radostí musím ven.
133
Kde jaký brouk v hradě, a co ptáků potkám,
všem to budu zpívávávat! (Odběhne.)
Zelmír. Proč tak jednáš, příteli?
Soběbor. Ten byl nejprvnější Hadrian, a pro
čež nejprvnější dělník na vinici tvého štěstí.
Výjev šestnáctý.
Lepohlav, předešlí.
Lepohlav. Statný rytíři! lid náš prolezl vše
cky háje a luhy; ale takový selský chasník–
Rytíř. Čeho tam není, nemohou nalézti. –
Odspěchej do jídelní síně! Sháněj krmě, naplňuj
číše–ať se spije, komu zlý osud schopnost ktomu
dal, a kdyby sklep naplněný na smrt se mi roz
nemohl!
Lepohlav (odkvapí).
Rytíř. Teď jsme všickni jedna mysl, jedem
jazyk, jedna řeč. A kdyby každý jiným hlasem
zpíval, předc to bude jeden souzvuk, jedna hudba
zvonků libosvorných. Za mnou tedy do jídelny!
(Odchází; všecko se chystá za ním k odchodu)
Soběbor. Ustaňte! ještě nelze odejít.
Rytíř. Proč?
134
Soběbor. Ještě jeden kámen na prsou mi
leží.
Rytíř. Skul jej k nohoum mým!
Soběbor. Všickni skoro máte za to, že na
hradě Čelakově přes šest set let již straší.
Rytíř. Kdo ví na jakém Čelakově. Ale jen
dále!
Jenovefa. Pánbůh s námi, dobře že na to
přišel!
Hadrian. To byl mého praděda praděd.
Jehoň. Ten je již nad hvězdami.
Soběbor. Není ještě, milý brachu! Hodlá je
ště půl století pod hvězdami burácet.
Želmír. Dobře-li rozumím–ten duch –
Soběbor. Byl jsem já.
Rytíř. Aby tě nejstarší Urián! Opakuji: kdy
bych měl ještě tři sta Ruměn, tobě ani jediné!
(0dkvapí)
Jenovefa, Ruměna, Hadrian a Jehoň (naje
dnou). Ó šibalství nad šibalství! (Všickni se hrnou
za rytířem.)
(0pona spadne)
Eliška Přemyslovna.
Činohra v pateru dějství.
O s o b y:
Jindřich, král Český, vévoda Korutanský, hrabě Ty
rolský.
Anna, králová, nejstarší dcera krále Vácslava II.
Eliška Polka, vůbec Rejčka, vdova králův Vácslava II.
a Rudolfa I., nazvána od sídla svého královna
Hradecká. ---
Eliška Přemyslovna, nejmladší dcera krále Vácslava II.
z prvějšího manželství,vnuka Rudolfa Habsburského.
Vilém Zajíc z Valdeka, držitel Křivoklátu, Čeští
Jindřich z Lipé, královský podkomoří, ánové
Jan ze Stráže čili z Vartenberka, p Vilém
tíř z Bergova, - - Hynek
% } mladí šlechticové.
Jindřich hraběAufenstein, maršálek Korutanský, tajný
rada a vojenský vůdce krále Jindřicha.
Konrad, jeho bratr.
Jakub Veflovic, čelní měšťaň Pražský.
Jiřina, jeho dcera, choť Lichtenburkova.
Jošt Rotlev, mladý měšťan Pražský.
Prokop Kotoun, starosta Nymburský.
Bohata, jeho písák.
Jelena, paní zRiesenburka, hofmistrova, Elišky
Bonuše, pěstounka, Přemy
Cecilie, R slovny
Aneška, j P"N, Y.
Damíra, dvorní paní u Elišky Polky.
Komorník královský.
Komorník Elišky Polky.
Lambert, } koruněRuprecht, 4 - II VUT -
Heralt.
Vojín Korutanský.
Celedín Rotlevův. •
Družina ženská. Pánové a rytíři Ceští. Pražští měšťané.
Ceské. Korutanské a Míšenské vojsko. Halapartníci. Mě
šťanstvo Nymburské. Lid venkovský obojího pohlaví.
Místo děje: Klášter Zbraslavský, hrad Pražský, Vyšehrad,
města Hradec a Nymburk; domy, ulice a okolí Pražské.
Čas děje: Rok 1310.
Dějství první.
Vchodní síně do královské hrobky v klášteře Zbraslavských
Cisterciáků, dvěma pochodněmi vpravo i v levo zatknu
tými osvětlena. V popředí na levé straně neširoký schod
asi osm stupňů vysoký. Hrobka sama v pozadí vysokou
a širokou mříží přes celé jeviště od vchodní síně oddě
lena, dvéře do ní též mřížové. U prostřed hrobky na
černém nízkém podstavku leží rakev cínová, v které tělo
krále Vácslava II. odpočívá, nohama k divákům.
Výjev první.
Přemyslovna, Bonuše, Cecilie, Aneška.
(Přemyslovna jest již dole, Bonuše a panny
teprv sestupují.)
Přemyslovna. O, jak jest mi tady volno! To
mrtvé, hrobové povětří jako drahé koření má že
lem a úzkostmi zemdlená prsa oživuje a sílí! Cí
tím, že jsem u svého otce. (KBonuši) Hle! tam
139
v té rakvi, v tom lůžku věčného poklidu,tělo mého
královského roditele odpočívá.
Bonuše. Vážné to, posvátné sídlo, které sobě
pro věčnost sám vystavěl.
Přemyslovna. O, že ta jiskra ohně nebeského,
jeho osvícený, ušlechtilý duch, mužné to tělo již
neoduševňuje! Rájem byla bys, země Ceská!jsouc
nyní smutnou zpustinou.
Bonuše (polohlasitě). Avšak, nezdá se i tobě,
jasná kněžno! že tato naše pout Aufensteinem
byla nastrojena?
, Přemyslovna. Již dávno jsem po této pouti
toužila.–O, kéž bych tady stánek zříditi a vedle
těchto drahých zůstatků obývati mohla! Jaký to
tichý, bezstrastný, ohrozený život!
Bonuše. Obávám se, že nečistý jest jejich
zámysl!
Přemyslovna. Což jsi ještě nedověrnější, nežli
já? Mohlo by se takového dne a takového místa
kčinu nešlechetnému užívati? Dávno jsem již, ča
stěji jsem žádala, aby mně dáno bylo, otce na
vštíviti a nad hrobem jeho pobožnost svou vy
konati.
Bonuše. Avšak proto, že jsi dávno a častěji
žádala, a vždycky tvou žádost oslyšeli. Najednou
jest ktomu čas a doba příhodná. Ve svůj pro
spěch chtějí dobu tuto vykořistiti.
140
Přemyslovna (upozorněna). Mluv světleji, má
rozšafná Bonuše! Jaké to podezření tane tobě na
mysli?
Bonuše. Odpustiž mi Bůh, pak-li muži tomu
křivdu činím; ale ze všeho jednání souditi musím,
že hrabě Aufenstein krále Jindřicha, totiž sebe,
u vládě nevidí dosti utvrzena a ohražena, pokud
kněžna Přemyslovna panenské své svobody užívá.
Přemyslovna. A této svobody, myslíš,že mne
hrabě nějakým oukladem, v tomto místě na
strojeným, míní zbaviti?
Bonuše. Myslím, kněžno!
Přemyslovna. Ano, odpustiž tobě Bůh toto
hříšné domnění! Zapomínáš, že stojím pod štítem
dobrotivého svata a královské sestry, pod krovem
tedy, ku kterémuž hrabě Aufenstein přístupu nemá.
Bonuše. Kam by tento drzí kouzedlník neměl
přístupu! Velitele svého, Jeho Jasnost, krále Jin
dřicha samého včarovné své kolo přižehnal. Atak
jako sobě na vše stranypřístup umí zjednati: tak
jej také jiným, i nejvznešenějším, zameziti se od
važuje. Hned po svém neblahém příchodu přesí
dlil tebe z hradu otcovského do malých chyší
kláštera svatojirského, kde tě královská sestra
tvá až po dnes nenavštívila, proto že nesmí.
A běda tomu pánu, rytíři aneb měšťanu, jenžto
by se k ústraní tvému přiblížiti chtěl. Již dávno
byly by se chyšky tvé v tuhé vězení obrátily,
----------------------------------------- ------------_-_-_- -------- ---------------------
141
kdyby důstojná strýně tvá, abatyše Kunhuta,
přísnou, samostatnou paní kláštera svého nebyla.–
Tiše!
Výjev druhý.
Rytíř Bergov, předešlé.
Bergov (s tváří co možná nejvíce ve plášť zaha
lenou s pospěchem sběhne, opatrně za sebe se ohlíží,
pak pokročí k Přemyslovně). Jasná kněžno, ostřež
tebe Bůh! Buď statná, obezřelá, hrozí ti veliké
nebezpečí!
Bonuše a panny. Andělé Boží!
Přemyslovna. Jaké nebezpečí?
Bergov. Usnadnili tobě cestu do Zbraslavi,
aby's knížecích práv svých zbavena, odtud se na
vrátila.
Bonuše. O, mé úzkostné předcítění!
Přemyslovna(směle a vznešeně). Kdo má ktomu
moci? Kdo v této zemi, v celém tom světě širo
sáhlém smí se toho odvážiti?
Bergov. Aufensteinova zlopovážná věhlas
nost!–Očistivši tu srdce čisté od nejmenší po
skvrny, přijavši pak v spásu duše živé tělo Kri
stovo: máš ty tady, touto dobou, třetí svá
tost přijmouti.
142
Přemyslovna. Jakou svátost?
Bergov. Svátost stavu manželského.
Bonuše a panny. Běda!
Přemyslovna Kdo jsi, zrádce zakuklený?
Bergov. Všecko jest v chrámu Páně nad te
bou připraveno. Zenich čeká se srdcem třesutým,
neboť se bojí ruku tvou vzíti, aby se nedočinil
svatokrádeže.
Přemyslovna. Od koho mi výstraha ta při
chází? Pověz, kdo jsi, mám-li slovům věřiti?
Bergov (rozhodiv plášť). Rytíř Bergov, nej
vřelejší ctitel tvůj! (Schodem zhůru odkvapí.)
Bonuše. Pro Bůh, kněžno! není to jméno vo
leného tobě ženicha?
Panny. Jest, jest!
Přemyslovna (zdrcena). Co to bylo? Slyšela
jsem, viděla jsem? Smyslové moji strašlivě se
mnou žertují!–(Zpamatovavši se.) Ano, jest to ten
jinoch, jehož můj královský svat, zajisté že vžertu,
ženichem mým jmenoval. Avšak–od něho mně
výstraha? On napomíná, abych se na statný od
por postavila? Ha! jaký to nevypitvaný ouskok!
Cecilie. Čeho se domníváš, jasná kněžno?
Přemyslovna. Což nepochopuješ, milá Cilko?
Má mne, jako jej Bůh divokrásným tělem vy
líčil, nalíčenou ctností a šlechetností zaslepiti. Má
mení to, opovážlivé zaluzování, o kterémž králov
ští hajitelé moji ničeho neví.–Nicméně díky
–––––– –– ––– –––– –––––– –– – – – – –––––––––––––––––––––––––––– _ _ ________ --------------+-----+
143
jemu! Vím, jakým to šípů plným toulem zbrojitiS8 IIIl3lIIl.,
Bonuše (bystře slouchajíc). Tiše! Snad že se
již blíží nepřítel tvůj.
Přemyslovna. Vejděme do hrobky. U králov
ského otce najdeme sílu i poradu. (Odejdou do
hrobky, tam kleknuvše u rakve se modlí.)
Výjev třetí.
Jelena, Aufenstein.
Aufenstein (sešed všudy se ohlíží, dojde až
k mříži, podívá se do hrobky, a do popředí se vrátiv
polohlasitě k Jeleně mluví. Postava jeho jest důstojná,
přímá, tak i jeho chod. Umí se dvorně zachovat). Jest
zde s obyčejnou maličkou svou družinou. (Vede Je
lenu co možná stranou.)
Jelena (v ženském, tak jako Aufenstein v muž
ském plášti, skvostnou skřínku v ruce nesouc. Taktéž
hlasem přidušeným, ohlížejíc se). Cítím, že jsem
s králem Vácslavem pod jedním klenutím; na
strojená smělost zmizí, předsevzetí v kořenu se
chvěje. Ujeho dvora jsem vyrostla,ujeho krátko
věkých nástupců dospěla. Bylať to ctnostná, vzne
šená duše; každé zření, každé hnutí jeho bylo
královské; ačkolibyl od Otta Braniborského
144
takřka na ulici vychován. (Zachvěje se.) Hu! –
Víte, pane hrabě! co mne tento výlet do Zbra
slavi státi může?
Aufenstein. Tolik co mne.
Jelena. Vy se toliko o několik set hřiven
chudší do Korutan navrátíte; já však celé své
postavení, svého rodu čistý erb, snad i živobytí–
a co mi světější jest, než všecko pozemské zbo
ží–svůj časný i věčný poklid na tu výhru sá
zím. Hrajeme hru velmi nebezpečnou!
Aufenstein. Pravím, paní z Risenburka, že
jest hra jistá, plna prospěchů doživotných. Kně
žna Přemyslovna bude se nějaký čas hněvati, ko
nečně ale v lůnu tiché domácnosti nás žehnati, že
jsme ji hrozících jí bouří a krvavých zápasů vy
stříhali. Jelena.
Mluvíte, pane hrabě! jak vám lico
měrný prospěch váš napovídá; neznáte ale nej
mladší dítě Juty Habsburské, v kterém ko
luje, vědoma sobě, krev císařská.
Aufenstein. Cím vyšší a smělejší jest její
duch, tím jest královskému svatu svému nebez
pečnější.
Jelena. Nu ano, jestiť na bílední, že hrabě
Aufenstein kněžnu Přemyslovnu snížiti, aneb ra
ději odstraniti musí, aby vládu svou na vše příští
upevnil.
Aufenstein. Svou vládu?
145
Jelena. Snad se o mně nedomýšlíte, abych
věřila, že se více o panování krále Jindřicha, nežli
o své vlastní staráte? Staráte se, jen že pra
vých prostředků vždycky neužíváte. Překypující
mužnost vaše v desíti pádech násilně přeskakuje,
kdežto by moudrost nejméně osmkrát podlezla.
K útlému, avšak proto pevnému předivu ženské
ruky se vám nedostává.
Aufenstein. Kterou u dvora Pražského ne
najdu, pak-li mně ji paní z Risenburka nepodá.
Jelena. Paní z Risenburka jest kněžně Pře
myslovně dána vporadu a ochranu. Ztoho suďte,
jak dalece na její útlou ruku spolehati se smíte.
Aufenstein. Lekáte mne, Jeleno Risenburská!
Podnikám hru dnešní stou důvěrou, že mne až
k cíli provodíte.
Jelena. Jsem tady, abych vám k cíli tomu
cestu razila, nikoli až kněmu svámi kráčela. Bych
to ale bezpečně učiniti mohla, poodejděte.
Aufenstein. V pravou dobu zjevení mé oče
kávejte. (Schodem zhůru odejde, leč na stupni nejvyš
ším častěji se objeví.)
Jelena (pokročí v popředí do prostřed jeviště.
Tiše pro sebe). Již toto soudružíse škůdcem celého
rodu královského jest nesmírná obět, kterou tobě
podávám, královno Hradecká! Co tomuto zvol
níku, tolik na tom záleží, aby se Přemyslovně
ksňatku knížecímu cesta zamezila, toběpakšťast
Klicpera IV. 1()
146
nou náhodou k trůnu se proklestila. Proto's od
stupujíc nasnovati uměla, abych u dvora zůstala,
nedadouc mi ani mysl svou ani své srdce. Kéž
bych buď stebou byla odešla, aneb na věky od
tebe se odtrhla! Zničena jsem, pak-li mne anděl
milosrdnosti z tohoto bludiště oukladu a zrady ne
vyvede!–Tu jest! Stůjte mipevně, třesuté nohy,
jako byste chodníkem šlechetnosti kráčely! (Jde
kněžně v oustrety a hluboce před ní se pokloní)
Výjev čtvrtý.
Přemyslovna, Bonuše, panny, předešlá.
Přemyslovna (spodivením). Jaký to nenadálý
zjev! Jelena z Risenburka zde?
Jelena (nesměle). Vůlí a rozkazem tvé krá
lovské sestry, jasná kněžno! ---
Přemyslovna (překvapena). Ví královna Anna
o mé dnešní pouti? Jelena
(sklopí oči). Byla její vroucí žádost,
abys rakev Jasného otce navštívila, a duchem jeho
požehnána, co blažená manželka k ní se navrátila.
Bonuše a panny (se leknou).
Bonuše. Slyšíš, jasná kněžno?!
147
Přemyslovna (s rostoucím podivením). Manželka?
Vtom okamžení královská panna, na ženicha ne
pomyslivší, a za hodinu mám se vrátit jako man
želka? Vysvětli pak mi tu báchorku, věrná pří
telkyně má! dobrotivá sestra se mnou nikdy
o manželství nemluvila.
Jelena. Tím častěji prý to ve jménu jejím
král Jindřich, Jeho Jasnost, učinil.
Přemyslovna. Žertuje se mnou–ano, pama
tuji se.– Pro dobrý Bůh! kdo pakjesttenženich,
jenžto jako s dívkou zlopověstnou, kradmo avletu
doživotně se mnou se spoutati hodlá?
Jelena. Rytíř Bergov, nejspanilejší, nej
ušlechtilejší jinoch v celém království, jenžto tebe,
jasná kněžno! co cheruba své blaženosti, nade
všecko ctí a miluje.
Přemyslovna (chladně). Slyšíte to, Bonuše !
Aneško! Cilko! Nebudeť vás tajno, že se pramáti
má Libuše s oráčem Přemyslem, a knížecí
praotec můj, vévoda Oldřich, s dcerou rolní
kovou,s Boženou požehnané paměti, v stav man
želský spojili; avšak tu i tam dobrou vůlí sňatek
ten byl upodstatněn.– Nuž, toť tedy v tomto nej
velebnějším mně chrámu Páně, u přítomnosti po
svátných zůstatků drahého otce k oltáři oddacímu
přikročiti mám?
Jelena. Tak jest.
148
Přemyslovna. A kde jsou moji, aby mi po
žehnali na tak nebezpečnou dráhu všeho života
vezdejšího?
Jelena. Hrabě Aufenstein vejménuJeho Jas
nosti, já pak zmocněna královskou sestrou tvou,
která tobě na svědectví svého srozumění se
sňatkem tvým tento klenot v svatební dar posílá.
(Podává jí skřínku.)
Přemyslovna (skřínky si ani nevšimnouc). Běda
mně, tvoru bídnějšímu, než jest dcera pastýřova.
V nejsvětějším okamžení mého života opouštějí
mne ti, ježto mi otcovskou a materskou ruku mají
podávati.–(K Bonuši a k pannám.) Pomozte mi
z toho strašlivého snu, moje drahé družky!
Bonuše. Žel Bohu,jasná kněžno! že se tobě
nesní; leč že v živé skutečnosti stojíš.
Přemyslovna. Viď, věrná Bonuše! vždyť
s námi Jelena z Risenburka v celé své známé
osobnosti jedná. Při prvním svém jsoucnosti své
osvědomení poznala jsem Jelenu Risenburskou co
milovanou družku královské své domácnosti, která
nás dítky lahodným jemnocitem, vždycky stejným
blahomravím každodenně více sobě nakloňovala.
Toliko po smrti octově, za krále Rudolfa, zdálo
se mi, že jsouc čarodějnou macechou okouzlena
srdce své ode mne odvracuje.
Jelena (se zachvěje).
---
_____________________- _------------------------ ---------------- ----- ---------------- ____________________________-------------------------------------------------------------------------------- ----- -----
149
Přemyslovna. Avšak nicméně po odchodu
macešinu v čelo jest nejbližší mé družiny posta
vena, jest nejpřednější raditelka, ochraňkyně
má – onať mne nemůže zraditi.
Jelena (do sebe s tváří sklopenou). Kde zůstal
Aufenstein! Mysl i pamět mne opouští!
Výjev pátý.
Aufenstein, předešlé.
Aufenstein (hluboce se pokloniv). Jasná kně
žno! přicházím co náměstek Jeho Milosti králov
ského svata a poručníka tvého, tak abych se vele
ctěným svědkem slavnosti žehnaného sňatku tvého
stal. „Dlouho již srdce své na poradu beru“–
pravil jasný král Jindřich–„kterak bych kníže
cího svěřence svého, pokud mohu muži statnému
a šlechetnému na čas živobytí pod ochranu ode
vzdal.“– I zastavil se konečně zrak Jeho Jasno
sti na pánu z Lobdeburka, který jest ten nejslič
nější, nejlibomravnější jinoch veškeré šlechty če
ské. Jako někdy řecký pěvec Orfeus skály
a stromy, řeky a větry k harfě své přižehnával,
tak Vilém z Bergova spanilomyslností svou duchy
nejušlechtilejší svému srdci přikouzluje. Věno tvé,
150
mimo nádhernou výpravu, jest severní část okresu
Litoměřického, ráj to země České, kde statky dě
dičné pánův z Bergova leží. Mně pak se, jasná
kněžno! ta nejvyšší čest v celém minulém i bu
doucím živobytí mém prokazuje, že tento lidu
i Bohu milý sňatek pod mou zprávou vykonati
se má.
Přemyslovna. Jest mi líto, pane hrabě! že
vám tuto nejvyšší čest v živobytí vašem toliko
svýminkou povoliti mohu.
Aufenstein. Každou výminku přijímám, která
povinnosti mé neodmlouvá.
Přemyslovna. Zjednejte mi dříve příležitost,
abych s Jejich Jasnostmi s králem a královnou
promluviti mohla.
Aufenstein. Na to jest již pozdě, sňatek má
se touto hodinou státi.
Přemyslovna. Budižmi dovoleno, abych osroz
umění korunovaných ochranců pochybovala.
Aufenstein. Tu jest vůle Jeho královské Jas
nosti zjevně vyslovena. (Podá jí stočený pergamen.)
Přemyslovna (čte). Ha! (Zaražení a zděšení na
nějakou dobu ji opanuje; brzo však se zpamatuje). Jeho
Milost král toliko svou žádost, nikoli neodola
telný rozkaz vyslovuje.
Aufenstein. Víš zajisté ze zkušenosti, jasná
kněžno! že mezi žádostí Jeho Milosti královou
a jeho rozkazem žádného rozdílu není.
151
Přemyslovna. Tak sluší hraběti Aufensteinovi
královské žádosti považovati. – Oznamte Jeho
Jasnosti, milostivému svatu a poručníku mému,
že se královské vůli jeho pokorně odevzdávám,
chtěl-li by mne knížeti rovnorodému zasnou
biti–
Aufenstein (vpadne jí do řeč). Dosti dlouho
Jeho Jasnost s knížaty Slezskými o tvém man
želství vyjednával; snad že jim malé věno podá
val, nemoha dáti většího. Manžela tvého, svého
poddaného, může král Český k nejbližším osoby
své důstojstem povýšiti. ...
Přemyslovna. Nuž, tedy Jeho Milost prosím,
abych v klášteře doživotně Bohu sloužiti, zavřena
tam ma modlitbách sesivěti směla.
Aufenstein. Opakuji,jasná kněžno! že na to
všecko jest již pozdě. (Nahoře jest slyšeti varhany
a zpěv, což až do konce dějství trvá.)
Přemyslovna (leknouc se). Není, nesmí býti
pozdě! Aufenstein.
Slyšíš, jasná Přemyslovno! že
nahoře již bohochválení se rozléhá.
, Přemyslovna (jaře). O, Bohu díky! tímto
jmenem novou sílu a smělost jsi ve mně roz
dechl. –V mém sluchu zní zpěv ten jako boho
hanění, jelikož se zvukové ti v mou záhubu
ozývají. Ještě jednou–žádám, prosím –ano, po
roučím vám, abyste mne bez odkladu na hrad
152
královský provodil. Doufám, a pevně věřím, že
mne Jeho Milost neoslyší a popřeje mi tichý útu
lek v stínu klášterním.
Aufenstein. Kéž bysi uznala, milostivá kně
žno! že odmluvou svou povinnost věrného sluhy
ztěžuješ, který od rozkazu velitele svého se uchý
liti nesmí.
Přemyslovna. Žádám jen odklad plnění roz
kazu toho, který zákon i přestupníku svému po
voluje. Vždyť pak jest hrabě Aufenstein zvyklý,
rozkazy svého šlechetného krále na vždycky od
kládati, jakož i jiné v opak toho obraceti, co mu
konati velely.
Bonuše a panny (darmo hledí kněžnu utišit).
Aufenstein. Nezapomeň, kněžno! čí osobu zde
zastupuji.
Přemyslovna. O, kéž by hrabě Aufen
stein na to nezapomněl! Pak by král dobrotivý
nevděk a nepřízeň neklidil tam, kde lásku a vděč
nost rozsívati kázal. Pak by palma míru po celé
zemi haluzy své rozkládala, a všecky stavy, vše
cky strany lidu zemského libosvorně pod nimi by
kráčeli. Ano, hrabě Aufenstein, velmoci své nad
užívaje, původcem jest všech odbojů, všeho sváru,
všeho v zemi nepořádku. Jeho, toliko jeho jest
to práce, že se dcera královská za všedního rytíře
zahoditi má, tak aby se práva její urozenosti,
153
všecka její možnost k dosažení jakékoli vlády je
dním okamžením zničila. Nuže, boj ti, statečný
vůdce! ty, jenž tak zrádně, zlopovážně smý
šlíš, že jasnost jména královského ve mně zate
mniti usiluješ! Věz, že od dneška neustanu, až
tebe ze vší moci, ze vší důstojnosti vyvrhnu!
Aufenstein. Ha! zpoura proti králi!
Bonuše. Pamatuj, kněžno! na svou další
budoucnost!
Přemyslovna. Nikoli proti králi, proti jeho
největšímu nepříteli!
Aufenstein (přemahaje se). Jasná kněžno! po
sledně radím, bysi se do vůle královského poru
čníka pokorně odevzdala.
Přemyslovna. A poslední ta rada nelišíse od
rozkazu násilného!
Aufenstein. Ano. Věz, Přemyslovno! dobře
věda, že kblahu svému nutiti se dáš, všecko
jsem tam připravil. Zenich čeká u oltáře –
Přemyslovna. O, ano! kdo kláštery a chrámy
zlupuje, tomuť jest snadno vším všudy způsobem
Bohu se rouhati!
Aufenstein. Vidím, kněžno! že marným svým
odporem nešťastnou se chceš učiniti.–
Přemyslovna (svýsostítěla, tvářii hlasu). Hrabě
Aufensteine! jsem vnučka Rudolfa Velikého.
Běda tomu, kdo potupí krev Habsburskou, která
se proudí v žilách mých!
154
Bonuše. O má drahá Přemyslovno!
Aufenstein. Slova tvá nejsou šípy, ani meče,
ani jed. Ještě jednou: Mohu užiti násilí, jsem
ke všemu odhodlán!
Jelena (která u největší nesmázi všeho byla svěd
kem). Ustaň, hrabě Aufensteine!
Přemyslovna. Pojď, bezbožníče! vytrhni mne
z rukou otcových! (Kvapí do hrobky, shodí víko s ra
kve a oběma rukama otcův mrtvolu obejme). Otče!
otče! chraň dceru svou potupy!
Aufenstein (chce za ní).
Bonuše (za kněžnou do hrobky vskočivši bouchne
dveřmi, které zapadnou).
Jelena. Oh! (Přikryje dlaněmi svou tvář)
Aufenstein. Ha! ať tedy pomůže druhé ná
silí! (Běží nahoru)
(Opona spadne.)
– b88x3336,–
Dějství druhé,
Síně v hradu královském. Doba odpolední,
Výjev první.
Král, Aufenstein, komorník.
Král (sedě u okna ve velikém křesle spí).
Aufenstein (vejde komorníkem uveden). Spí již
dávno Jeho Jasnost?
Komorník. Dobrou hodinu.
Aufenstein. Nebyl tu žádný?
Komorník. Dva mladší šlechticové s letněj
ším, jak se zdálo, hodnostářem městským.
Aufenstein. Nevíš, za jakou to příčinou?
Komorník. Stěžovali na výstupky lidu Koru
tanského v Praze, pak-li jsem v předsíni dobře
slyšel.
Aufenstein (pokyne rukou).
Komorník (odejde).
156
Aufenstein (přikročiv blíže ku králi na něho se
dívá). Neviděl jsem nikdy v tvářnosti člověka tak
zjevnou bezpečnost a bezstarostnost. Země se kpo
rodu strašlivé bouře chystá, a on, její hlava, ne
cítí to třesení pod sebou, spí tak lehce a sladce,
jakoby andělé míru perutí svou skráně jeho oví
vali. Pokud bude Aufenstein strážným cherubem
tvým, můžeš pokojně spáti.
Král (se probudí a ohlíží). Co jest, můj Au
fensteine? Přinášíš nové namáhání? Není mne dnes
sžádnou práci.
Aufenstein. Slyším od dvořenínů, že šlechta
jakás se odvážila, Jasnost Vaši žalobami znepo
kojovati. ,
Král. Byli to tuším mladý Vartenberga Lich
tenburg se svým tchánem Velflovicem, příznivcem
naším. Lid náš prý se odvažuje po domích Vět
šího Města všelijakého násilí užívati. Takovéto
nemilé zprávy z více stran ke mně docházejí. Ve
zmi pak lid svůj na kratší a pevnější uzdu.
Aufenstein. Stalo se na několika místech ne
dorozumění. Lid náš přineslssebou hru vkostky,
která tu veliké obliby došla. Pražané, žádo
stivi s nectností tou se seznámiti, lákají bojovníky
naše do domů svých v peněžité základy, a jako
každá hra příčiny ksvárům zavdává–
Král. Hleď to všemožně zameziti, chceš-li si
vzemi dobrou pověst a mně pokoj zjednati. Lidé
157
praví, že jakési nepořádkyteprv stebou do Prahy
přišly.
Aufenstein (před sebe). Donášky tyto musí
přestati!–Nebylo tu přede mnou toho strannictví,
které nyní Větší Město na pět i více odbojných
táborů různí. Jest tu strana naše, strana Rakou
ská, ta nejmocnější; strana panská a strana měst
ská, ano i královna Hradecká, jakož i císař sám
strany své tady mají, které všecky k sobě řevňu
jíce zběsile jedna s druhou zápolí, tak že z domů
svých zavřených toliko v úplné zbroji vycházejí.
Král. * Připomínáš na císaře, kterého's proti
mé vůli zanedbal. Nechtěl's, abych jakožto vole
nec k volení jeho se dostavil, anižs pak mu hlas
můj poselstvím oznámil. Odtud jeho hněv. Jako
mne předchůdce jeho, Albrecht, za krále Če
ského neuznával: tak mne také on až podnes ne
uznává, a káže, abych dostaviv se k němu všecky
své země v léno od něho přijal.
Aufenstein. Nebojím se bouře ze západu. Jin
dřich Luxemburský mátak dobře v Německé své říši
plné ruce co dělati, takjako já vČechách.
Král. Přisám Bůh! zpráva této země vše
cken čas a všecky síly tvé tak sobě osvojuje, že
na mne zapomínáš.
Aufenstein. První péče a starost má jest
o zachování a oslavu Vaší královské Jasnosti.
158
4
Král. Chceš-li mne zachovati, hleď mne pře
devším nasytiti. Takřka každodenně o jednu mísu,
a pročež o jeden posilek méně dostávám. Králová
se vymlouvá, že nějakým časem důchody mé vy
sychati necháváš. Aufenstein.
Budu tedy od dneška toliko po
lovici baňských dobyvků do Korutan posílati.
Král. Nečiň toho. Kdo ví, jak dlouho tady
bude našeho stání. Máme doma mnoho nebenos
ných hor, ale jen železo v nich. Raději zastav
královské hrady a statky, kde ještějakýjest. Víš,
že skvostný stůl jest má jediná blaženost na svě
tě.–Co šlyšíš o kněžně Přemyslovně?
Aufenstein. Doufám, že se s dobrým výsled
kem nemineme, pak-li v chvalitebné, všudy do
bročinné důslednosti a nepovolnosti své
setrváme.
Král. Pochybuji. Jakjsem z hrdých řečíje
jích již dávno vyrozuměl: očekává, že pro ni cí
sař ve voze osmerospřežném, aneb alespoň císa
řovec přijede.–Připomínám ještě jednou, ať se
jí žádného násilí nečiní.
159
Výjev druhý.
Komorník, hned na to Vilém z Bergova.
Předešlí. Komorník.
Vilém z Bergova dává královskou
Jasnost prositi–
Král. Ať vejde.
Komorník (odejde).
Král. Hoří láskou k té vysokoletné Přemy
slovně. Nevím, povede-li se nám, tu ocelovou šíji
ohnouti.
Aufenstein (před sebe). Pak ji tedy zlomím.
Bergov (vkročiv a hluboce se skloniv ruku králi
políbí).
Král. Jest mi líto, milý Bergove! že Elišku
nemůžešještě nazývati svou. Bergov.
Přicházím v nejhlubší pokoře o mi
lost prositi, abych ještě doufati směl.
Král. Naději, jak dalece jí vládnouti mohu,
úplně tobě podávám; avšak nadhrdé to srdce mu
síš dobývati sám. Napni tedy všecku duševní sílu,
která tělesné tvé kráse nic neodevzdá.
Bergov. O, kde jest jaké síly, kdejaké srde
čné aneb duševní zbraně, jižto bych k dosažení
toho krásného, vznešeného cíle neobrátil! Neboť
zoufati sobě musím, pak-li mne nemilost její s ne
160
beského stupně svrhne, ku kterému, jako duše ná
božná k svému spasení, s citem horoucím se vypí
nám.–I přicházím královskou Jasnost Vaši obla
homilostivé povolení prositi, abych kněžnu Elišku
v nynějším pobytku jejím směl navštěvovati. Snad
že vjejím skvostném srdcijiskru přízně a náklon
nosti rozdechnu; snad že vjejí krásné duši sou
cit, neb alespoň soustrastí povzbudím. Neustanu
v usilování, pokud mne co nevolníkazrakem hněvu
plným od sebe nezavrhne.
Král (vstane). Což, můj Aufensteine! aby se
Eliška s družinou svou do slušného bytu ve Vět
ším Městě přesídlila? Dej pak nařízení, aby příto
mnému jinochu volný přístup k ní bez opovědi,
a volno mu bylo, beze všech svědků s ní mluviti.
(K rytíři.) Zprávu o výsledku přičinění tvého budu
každodenně očekávati. (Odejde dveřmi postranními)
Aufenstein (jde za ním). Bergov
(králi odcházejícímu hluboce se pokloniv
zůstane státi, až Aufenstein odejde; na to pokročí do po
předí a mluví na polo ke dveřím obrácen, kterými Au
fenstein - odešel). Klnu tebe, Aufensteine! líticím
hadovlasým v propasti světloprázdné tebe i bratra
tvého přikazuji! Nebylo dosti, že'sjiž hory krva
vých obětí vůkol sebe navěžil, já jsem musel ko
runou jich se státi, obět nejnevinnější, avšak tobě
nejzhoubnější! Hodil's mi zápal do nestrastných
prsou, který spase mou dušizubem jízlivým; avšak
16]
i ty jeho pastvou se staneš! Vyhnal's ty mne ve
vášni mé na vrch skály v moři rozvlněném, tam
kde ani státi, ani na schod pomysliti nelze. Sva
tební vlny lože manželského mi stelou, zpěvem
čarovným do něho mne uchvacujíce. I skočím tam,
ženich slastí opojený, s srdcem blaženým; ty však
co starosvat se mnou půjdeš s duší zoufanlivou!
(0dkvapí.) Výjev
třetí.
Královna Anna, Aufenstein.
Královna (vejde dveřmi postranními z pravé
strany).
Aufenstein (vyšed od krále poněkud se zarazí,
a hluboce královně se pokloniv chystá se hlavním vcho
dem odejít).
Královna. Jaká to přívětivá náhoda! Jdouc
k Jeho Milosti, abych z čistého pramene nejno
vější události čerpala, potkávám se s rekovným
vůdcem našim, prvotním to zdrojem všech žádou
cích vědomostí.–Avšak zdá se, že jako vždycky
velmi naspěch máte?
Aufenstein. Komu jest bdíti, aby celý dvůr
bezpečně dýchati mohl, ten musí za celý dvůr
mysliti ajednati, a nemá nikdy času zbytečného.
Klicpera IV. 11
162
Leč mé milostivé královně náleží právo, s. Jeho
Jasností o můj nejdražší čas se děliti,
Královna. Zatoužila jsem po své knížecí se
stře, kterou jsem dávno neviděla. Leč již pátý
den z kláštera se mi oznamuje, že je chorobná.
Aufenstein (jenž se byl zarazi). Velmi nepa
trně. Ano, ať pravdu povím, choroba ta jest své
volná. Zachtělo se kněžně, jako týdenně několi
krát, toliko se svými myšlénkami promlouvati.
Churavostí tou se ohražuje.
Královna. Tím snadnějižádost má dá se vy
plniti. Přede mnou nebude se ohrážeti. Milujíc
mne jako sestru, ctila mne co druhou matku. Po
hříchu byly jsme sobě blíže, když nás trojí země
dělila, nežli nyní, kdy vjednom hradě obýváme.
Neučinili jste ani moudře ani laskavě, že jste ji
nejen od její větší panenské družiny, ale i ode
mne odloučili. Co vás tak ustanovilo ?
Aufenstein. Jeho Jasnosti královský rozkaz.
Královna. Mluvte se mnou, pane hrabě! jako
s královou chotí, která dobře vidí a ví, že na
tomto hradě až příliš samostatně jednáte, ať ne
dím, vládnete.– Nuž, co tedy Jeho Milost
krále pohnulo, ubohou sestru klášterními zdění
obmeziti? Aufenstein.
Předně přirozená kněžnina ná
klonnost kbohomyslnému živobytí; za druhé pak,
že mladý vévoda Opolský, jejžto nejjasnější král
163
za Eliščina manžela vyhlídnouti ráčil, nevěstuvždy
raději z klášterního oustraní, nežli zvíru hlučného
dvora přijme. Královna.
O zámyslu takovéhoto zasnoubení
ponejprv slyším. Doufám, že se bez mého vědomí
nestane, jako se až potud mnoho, všecko s mou
osiřelou sestrou činilo.
Aufenstein. Kdyby k tomu ovšem mělo při
jíti –
Královna. Dřív, než k tomu přijde, sluší se,
abych o tom věděla, a kněžnu Elišku na to při
pravila.
Aufenstein. Politování hodné kněžny nemají
při volení budoucího manžela žádného hlasu.
Královna. Běda! hrabě Aufenstein bylby nej
větší zvolník, kdyby na neštěstí s kněžnami dle
své libovůle mohl naložiti: bylby snad sto, ženi
chy jim voliti, které přijmouti knížecí důstojnost
by jim zapovídala.–Jdu Jeho královské Milosti
oznámiti, že ještě dnes navštívím klášter svatého
Jiří, abych svou buď nemocnou, buď těžkomysl
mou sestru potěšila. Aufenstein
(postaví se jí v cestu). Bolestné mi
jest, své nejmilostivější královně ohlašovati, že
ktomu Jeho Jasnost král a pán nepřisvědčí,ježto
se návštěva ta bez vzbuzení nadobyčejné pozor
nosti státi nemůže. -
zk
164
Královna. Pane hrabě! mnoho, všecko, co
se v našem sídle děje, ač shlubokou lítostí, trpě
livě snáším; leč soustrastí s mou bezpomocnou se
strou, účastenství vjakémkoli osudu jejím nižádná
mocnost vaše ve mně neuhrozí. Přes vaši vůli
i nevůli s vědomím královým o jejím nynějším
stavu osobně se přesvědčím. (Pevným, vážným kro
kem do komnaty královy odejde.)
Aufenstein (ustoupiv jí s cesty nějakou dobu za
myšlen zůstane stát). Nový, zlopověstný výjev na
chmuřící se obloze mého podnikání! Raději bych
volil, v bitvě poražen vítězství nepříteli z rukou
vytrhnouti, nežlitutobouřizažehnávati. (V hlubokých
myšlénkách odejde.) - 4
Výjev čtvrtý.
V domě Jakuba Velflovicově.
Hynek z Lichtenburka, Jiřina, jeho choť,
vejdou hlavními dveřmi.
Jiřina (ouzkostně vkročivši). Pro dobrý Bůh!
můj mladý lev jest pobouřen, jako jsem ho nikdy
ještě neviděla.
Hynek (celý ozbrojen, hodí přílbu sčervenobílým
chocholem na stůl a prudce přechází).
165
Jiřina. Hrozí nám nové neštěstí? či jest již
tady? Mluv, můj drahý Hynku! tvá mladá lvice
jest na všecko připravena. Víš, že nezná bázně,
že se jen jediné hrůzy leká!
Hynek (zůstane stát). Ano, Jiřino! opět nové
neštěstí! Včera jsme myslili, že nepřátelský náš
osud celý svůj toul již vyprázdnil, že musí kone
čně luk odložiti a dát nám oddechnouti. Avšak
do rána opět se ozbrojil, nové střely srší doprsou
našich, a zdá se, že se, jako smrt, ze svých šípů
nikdy nevystřílí.
Jiřina. Mluv pak, rozjařený ture!
Hynek. Upřímnost, důvěra, bezpečnost, a jak
všecky spasitelné družky jejich se jmenují, vypu
zeny jsouce zemi naši opustily.
Jiřina. Avšak nikdy neodešly, aby se nena
vrátily.
Hynek. Nebylo dosti Korutanem pleněno; zlo
povážný Aufenstein, svědomím svým ustrašený,
šest set nových plenitelů z Míšenska si obeslav
hrad královský jimi obsadil.
Jiřina. A purkrabě Heřman Zvěřetický,
tento věrný, pevný štít–?
Hynek. Musel včera s domácím vojskem od
stoupiti, a cizí ten lid, žoldu nedostávaje, jako
stádo žravých vlků nájezdy činí na vůkolní dě
diny. Propuštěnijsouzúřadů svých: kancléř Petr,
Hynek Berka z Dubé, nejvyšší purkrabí, ano
166
i
Jindřich z Lipé, královský podkomoří, tak že
jediný Bavor ze Strakonic domácí šlechtu
u dvora zastupuje. To všecko jest Aufensteinova
práce.
Jiřina. Co zlomyslný Aufenstein rokem vy
staví, může blahomyslný král okamžením rozbo
řiti. – Bohu díky, že se nic horšího nestalo! Duše
má zhrozila by se jen rodopýchy tvých pokre
venců, jižto by se růžového svazku našich srdcí
nepřátelsky mohli dotknouti. - *
Výjev pátý.
Jakub Velflovic ve zbroji, předešlí.
Hynek a Jiřina (jdou mu v oustrety). Dobrý
večer, otče!
Hynek. Hle, i čelo našeho otce černé mraky
každodenně více obklopují!
Jiřina. Mraky, které políbení jeho milované
Jiřiny snadně rozplaší. (Políbí otce.)
Jakub (zamračeně). Vyznej se mi, pane Kru
šino z Lichtenburka!! jako muži a otci. Jak jsi
s mou dcerou spokojen? - Hynek.
Jaká to otázka, otče nepochopitelný?
Nemám na ni jinou odpověd, nežli že láska má
167
k Jiřině den ode dne více roste. Ona lásku tu
trojnásobem opětuje, jest pansky tebou vychována,
důmyslná, šlechetná, a má víc rekovné mysli, nežli
mnohý rytíř se zlatou ostruhou. To jsou tuším
vlastnosti, které paní z Lichtenburka dosti budou
šlechtiti.
Jakub. Abych se ti nezdál nepochopitelný,
musím okolkovati. – Přišed hrabě Aufenstein do
země hleděl především šlechtu a města tak roz
hostiti, aby v dvojím táboru proti sobě stály, což
se mu tím snadněji podařilo, proto, že mnozí pá
nové neslušná jim práva nad městy sobě osobo
vali. Jeho to návodem přepadl jsem, co náčelník,
s lidem Kutnohorským bohatýry, v klášteře Sedle
ckém pohostinu nocující. Ješek Vartenberk,
Jan z Lipé, Hynek Berka z Dubé a jiných
více násilně jati a na hradě Lidickém blíže Bu
štěhradu tak dlouho vězněni, až mimo mnohé jiné
výhody volili snášeti, aby rytíř, pán i měšťan ve
smíšené sňatky vzájemně mohli vstupovati.
Hynek. Jest mi povědomo, milý otče!
Jakub. Mnoho děvčat jedno- a dvouletých
od šlechty rodinám městským k vychování a bu
doucímu spojení dáno. Pan Jindřich z Lipé útlou
Anešku svou Ruthartovici na Horách Kutných,
tvůj pak strýc, Oldřich z Lichtenburka,tebe mému
dítěti zaslíbil, s kterýmto zaslíbením nespokojil
168
jsem se dříve, až když se v skutečný sňatek pro
měnila.
Hynek. Začež tobě doživotně děkovati budu.
Jiřina. Nemohl jsi, otče! dítě své blaženěj
ším učiniti.
Jakub. Neminuly ještě dvě léta, dítky šlech
tické pod tou a jinou zámínkou k rodičům svým
povolány, a patnáct čelních hradů, které nám
v zástavu byly dány, vojskem panským opět ob
sazeno, což jsem dávno předzvídal, ale zameziti
darmo usiloval.
Hynek. A tu se obáváte, jak otec, tak dcera,
že i já od své choti budu muset odstoupiti? To se
nikdy nestane!
Jiřina. Jenom mrtvou mne s mým manželem
rozvedou!
Jakub. Rodinný tvůj erb jest proslavená
Ostrev. K erbu tomu přiznávají se mimo vás
pánové z Lipé, pánové zDubé, z Libešice, z Hro
nova, ze Zlebu, z Náchoda a jiní. Nebudou sna
dno trpěti–
Hynek. Statky mohou mně vzíti; nikdy však
se nevzdám ani své choti, ani své urozenosti.
Jakub. Takjsem sobě žádal. Leč nepřestá
vám na tom, že ty, můj slechetný synu! dceru
mou miluješ; záleží mně,jakožto hlavě celé strany
královské, tolikéž na tom, aby ji vznešení pokre
venci tvoji poněkud ctili, jí sobě vážili. K dosa
169
žení cíle toho znám toliko ten prostředek, aby
manželka tvá k družině královny Anny přivtělena
byla. Byl jsem tak šťastný, že jsem Jeho Jasno
sti, králi Jindřichu, věrné služby mohl věnovati,
a pročež doufám, že tato prosba má bude vysly
šena.
Hynek. Nepochybuji, otče! pak-li najdeš
kJeho Jasnosti přístupu; avšak hrabě Aufenstein
cesty do hradu železnými branami uzavíral.
Jakub. Toho bohdá nebude! Až po dnes byl
přístup k našemu vládci všem věrným občanům
jeho neobmezený.
Výjev šestý.
Jošt Rotlev, předešlí.
Rotlev. Vážný pane Jakube! dal jsi čeledí
svou prohlásiti, aby strana tvá bez vědomí tvého
nic nepodnikala. Vyjeví-li se nový spor, tobě že
se má oznámiti. I oznamuji tobě nehodu, která
tebe více zarmoutí, než kdyby požár tuto tvou
budovu ztrávil, aneb Vltava, zbouřivši se, všecky
tvé mlýny ztrhala.
Jakub.Tasí opětOlbramov ci krvavémeče?
Rotlev. Mlatem a sudlicí bychom jim je z ru
kou vyráželi!
170
Hynek. Činí se opět klášterům a chrámům
Božím násilí?
Rotlev. To největší, nejhanebnější!
Jakub. Mluv! co se stalo?
Rotlev. Eliška Přemyslovna zmizela.
Jiřina. Pro veliký Bůh!
Hynek. Naše Přemyslovna?!
Jakub (ohromen). Zmizela?! Rotlev.
Zpráva ta pro ni vroucí srdce mé
smrtedlně ranila.
Jakub. Dej úplnou zprávu! Odkud to máš?
Rotlev. Přiznávám se, že jsem každýmjitrem
do Svatojirského kostela chodil, jen abych ji za
mříží tam co cheruba v nebeské modlitbě viděl
klečící; neboť jinde a o krok blíže k ní přistou
piti jsem se neodvážil, aby se mi nebejasnoutváří
její srdce nerozplynulo,jako křídla Ikarovi, který
se lehkovážně k slunci přiblížil.– Před třemi dny
tam kněžny nebylo, avšak ani předvčírem, ani
včera. I pomyslil jsem, že jest nemocna, a toužil
jsem se dověděti, zdali nemoc není veliká. Měl
jsem obrázek svaté Ludmily na slonové kosti,
zlatým rámcem lemovaný. Ten jsem dnes klášterní
vrátné daroval, a od ní jsem se dověděl –
Jiřina a Hynek. Co?! rychle pověz!
Rotlev. Před třemi dny jela kněžna s prvním
jitra úsvitem do kláštera Zbraslavského, aby tam
u hrobu otce svého pobožnost vykonala.
171
Jiřina. O ta něžná, nábožná dcera!
Jakub. Nuž, co dále?
Rotlev. Odtamtud se nevrátila.
Hynek (bystře). Tedy jest tam vklášteře, nebo
aspoň stopa její musí tam být k nalezení.
Rotlev. O, mou duši v tom okamžení stra
šlivý blesk pronikl. Nebylať to pověst bezdůvodná,
že chtějí kněžnu, císařskou a královskou to rato
lístku, za rytíře Bergova provdati.
Jakub. Jalová to pověst, bohaprázdná!
Rotlev. Aufenstein jest bohaprázdnější. Ne
bočíť to proti jeho nepravosti, v klášterním tom
oustraní kněžnu k sňatku nutiti.
Hynek. Třikrát, pětkrát běda jemu, pak-li
se toho dočinil. Zboží své snadno oželíme; leč
poslední tu perlu rodu Libušina nesmí on nám
vzíti, ani nehodně zahoditi!–Zhůru, Jošte! Ber
gova, Bergova hledejme. Ani lože o naše tělo,
ani spaní o naše oko ať dříve nezavadí, pokud se
nám Vilém Bergov z neslýchané té svatokrádeže
nezodpovídá!
Jakub. Nikoli tak! kratší, rovnější a jistější
cestou půjdeme k Jeho Jasnosti – (Na ulici
křik lidu a řinkot zbraně) Ha! co to?
Hynek. Nový boj s Korutany!
Jakub. Běda mým sousedům, pak-li příčinu
zavdali! (0dkvapí)
Jiřina. Pojďme na letohrad, odkud všecko
přehlídneme.
172
Hynek. MáJiřina na letohrad, já pak na bo
jiště, kde je koli najdu. Na štěstí mám zbrojný
lid svůj při ruce.–A ty, Jošte?
Rotlev. Můj život je Přemyslovně věnován.
Kde se bude brannou rukou o její zastáníjednati:
tam se na ten hříchů plný svět naposledy podí
vám. Seberu čeleď otce svého, a rozběhnem se
rytíře Bergova hledati. Rychlá zpráva kvám při
letí, jak mile stopu jeho vynajdem! (0dspěchá hla
vním vchodem.)
Hynek (za ním). .
Jiřina (dveřmi postranními odběhne).
Výjev sedmý.
U li c e.
Ruprecht, vojsko Korutanské, lid městský, brzo
na to Lambert.
(Korutané skořistí v pytlích na ramenou, něco lidu
svázaného mezi sebou vedouce.)
Ruprecht. Stůjte!–u tři sta hromů, stůjte!
Však vám krev všecka nevyteče; proto jste žol
dnéřové, abyste krváceli. –– Půjdu sám s sebou
v poradu. (Pokročiv do předu peníze počítá.)–Sede
173
sát grošův, na českou stříž a zrno bitých – každý
platí čtrnáct haléřův, tak se mi pravilo. (Schová
peníze.) Doufám,že hezkézachystáníčko ssebou do
Korutan přinesu. (0hlíží se.) Kam tu čeládku po
vedu? kdo to bude živit? Mněje tu jen o kořist.
A co se dá zté chátry ještě nakořistiti? Naši lidé
jim zajisté ani plíšku v kapse nanechali!–Svléci
je z lepšího šatu?– Hejsa! na tarmarku se přece
něco utrží– to učiním. (Obrátí se k zajatým)
Lambert (vejde pravou stranou). Co je to za lid?
Ruprecht. Má to kořist.
Lambert. Kdo ti dal právo, tady kořistiti?
Ruprecht. Právo? haha! v městě nepřátel
ském!
Lambert. Což jsi v zemi nepřátelské?
Ruprecht. Jak pak ne?
Lambert. Kdo tě tak poučil?
Ruprecht. Činím, covšickni ostatní činí. Celé
naše vojsko je od kořisti živo! Náš vůdce, šle
chetný Aufenstein, chvalitebným příkladem svým
nás povzbuzuje, toliko že na groších nepřestává.
Lambert. Propusť ten lid!
Ruprecht. Počkej, až s něho lepší oděv slou
pnu. (Jde kzajatým.)
174
Výjev osmý.
Jakub a Hynek se svým lidem, Konrad Au
fenstein, později Jindřich Aufenstein
a Vilém Zajíc zValdeka. Předešlí.
Jakub. Co zavinil ten lid?
Ruprecht. Nechtěl mi dáti, co jsem žádal.
Jakub. Zajisté si neslušně žádal!
Ruprecht. Ve válce se neptáme, co slušno, co
neslušno.
Jakub. Avšak tady máme v svatém míru, ni
koli ve válce živu býti. Odlož zbraň!
Ruprecht. Abyste mi na mé groše přihlídli?
Neučiním tak, jsem tady vítěz.
Hynek (k svým žoldnéřům). Odzbrojte ho!
Ruprecht (tasiv meč brání se). Braňte mne,
Korutané!
(Šarvátka) Konrad
Aufenstein (vejde podnapilý pravou stra
nou). Hlubiny a propasti, ustaňte! (Strany bojujícíse
rozstoupí.) Kdo tu dobyl meče bez mého vědomí
a rozkazu?!
Jakub (přikročí k němu). Vášlid učinilzačátek.
Konrad. Náš lid má k tomu právo, proto že
jest silnější, že jsme tady páni.
Jakub. Pomněte, pane hrabě! že tady vládne
zákon, nikoli tělesná síla.
175
Konrad. Zákon jsme my! Již dávno bylibyste
se jako hladoví vlci vespolek udávili, kdybychom
vás na řetězích nedrželi.
Jakub. Tu stojí ten násilník, který v městě
pokoj a bezpečnost rušil. Ruprecht.
Pokojně jsem kořistil; oni se mi
ale kyjem a palicí protivili. -
Konrad. Hlubiny a propasti! hrdlem pro
padl, kdo z vás lidu našemu se protiví.
Hynek. Hrdlem ať propadne lid váš, pakli
přes vůli královu na pokojné byty naše nabíhá!
Konrad. Kdo jsi ty, nezralé stýblo! jenžto se
proti mně stavěti opovažuješ?
* Hynek. Zubů naděláš do svého meče na tom
nezralém stýble!
Konrad (tasí meč). Ha! vaše drzost roste jako
rákosí v paluži. Braň se, vysokomluvné pachole!
Jakub (postaví se mezi ně).Ustaňte,pane Aufen
steine! nestojíte pevně na nohou, jde tu o vaše bez
hrdlí! (K Hynkovi.)Odstup, Krušino zLichtenburka!
Konrad. Hlubiny a propasti, o mé bezhrdlí?!
Braň se, křečku! ještě dnes tvé kosti do Krašov
ské skalnízpousty na bělidlo pošlu! (Udeří na Hynka,
bojují.) - Jindřich
Aufenstein a Vilém z Valdeka
(vejdou každý zjiné strany).
Aufenstein (rychle přikročí do popředí). Ustaňte!
Jaký to výstupek u prostřed města? Sklánějte
meče!
176
Vilém z Valdeka (taktéž pokročiv). Kdo zavdal
kboji příčinu?
Jakub. Násilné kořistění a lidu poutání ze
strany rozpásaných bojovníků.
Aufenstein. Ve jménu královu, odejděte do
svých příbytků! Jakub
a Hynek (slidem zbrojným i zajatým vti
chosti odejdou).
Aufenstein (k bratrovi). Co já pracně zbuduji,
to ty lehkovážně boříš.
Konrad. Jak? mám já býti vinen?
Aufenstein. Vinen jest, kdo svůj rozum ve
víněutopí, kdyvšech smyslů zapotřebí má. Odejdi!
Konrad. Jakoby hrabě Korutanský více ne
platil, nežli tři sta těch zdejších otroků! (0dejde.
Na pokynutí Aufensteinovo Lambert a Ruprecht se zbro
jenci Korutanskými též odejdou)
Vilém z Valdeka. Kdybych byl tebou, pane
maršálku! tohoto bratra na hrad otcovský bych
poslal.
Aufenstein. Proč?
Vilém z Valdeka. Co ty tajně a mlčky ko
veš, tomu on dává výmluvná slova. (0dchází)
Aufenstein. Kam spěchá Vilém Zajíc zVal
deka?
Vilém z Valdeka (se zastaví). Ku králi.
Aufenstein. Jakou to cestou?
177
Vilém z Valdeka. Kterou hrabě Aufenstein
nechodí. (0dejde v levo)
Aufenstein. Jako jsem Jindřicha z Lipé ze
dvora vyhostil: tak musím také Valdeka, Plichtu
ze Žerotína a Ješka ze Stráže čím dále tím lépe
odstraniti. (Odejde v pravo.)
(0pona spadne)
--b8863334,–
Klicpera IV. 12
Dějství třetí,
Skvostný libohrad v královninu sídle v Hradci Králové.
Hlavní a postranní vchod. Vlevo veliké okno, jím vy
hlídka na Krkonoše. U okna stůl, asi osm sedadel po
délmo stěn.
Výjev první.
Eliška Polka, Damíra.
Damíra (sedí v pravo ženskou prací se zanášejíc).
Eliška (v nádherném oděvu, s diademem na hlavě,
stojí u okna otevřeného, na hory a ostatní utěšenou
krajinu se dívajíc). Tímto divokrásným pohledem
nikdy své oko nezasytím. Za tím růžencem nebe
tyčných horjest západní část Polsky, utěšený do
mov můj– tam jsem byla šťastna! – Hle! ještě ..
tam dlouhý pás lesknoucího se sněhu, tady pak
bohaté osení teplým větru dechem v bělavých
179
vlnách se proudí.–A to zelenožluté Labe!–
tam vidím kolébku jeho –tady jest již dospělý
jinoch! Během rychlonohým spěchá, aby se před
naším tu zrakem spanenskou Orlicí zasnoubil,
a v objetí jejím čarokrásnou zahradou země české
se procházel. (Sedne.) Ach, kdo by byl na jeho
místě! Tam u Mělníka po druhé, u Litoměřic po
třetí se zasnubuje!
Damíra (usmívajíc se). Zajisté to tvůj obraz,
milostivápaní! I ty by's po třetí bylazasnoubena,
kdyby Fridrichův otec, císař Albrecht, tak
záhy a tak neočekávaně se světa byl nesešel.
Eliška. Fridrich mne miloval, o tom jsem
se přesvědčila, když z Prahy mne vysvobodiv do
své Vídně mne provodil.
Damíra. Ano, když jsme samy dvě, v ne
hodném to oděvu, z města se vyloudily, a on,jako
věrný přítel a ctitel, na Zderaze tebe očekával.
Eliška. Jakýto spanilý duch! ajakýto slabo
myslný prostopášník v hradě královském na jeho
místě sedí!– Avšak ani ne tak smrt otcova ce
stu mu ktomuto trůnuzakročila, jako že jej nový
císař Jindřich, nevím, jakým to právem, právě
v době rozhodné vévodstvíjeho odsoudil.
Damíra. Praví se, že toto vévodství své od
císaře v léno nepřijal.– Milost Tvá byla by za
jisté smutečnou roušku do smrti na srdci svém
nosila: kdyby se byl milosti hodný těšitel nenašel.
3k
180
Eliška. Ha! myslíš na Jindřicha z Lipé?
Šlechetný to zajisté, rekovný a spanilomyslný bo
hatýr, mezi květem šlechty české mně nejmilejší.
Damíra (potutelně). Nebezpečný to vdovec!
Eliška. Avšak nemůže a nesmí na jednom
stupni se mnou státi. Vdova dvou králův nesmím
mu než přátelství své věnovati.
Výjev druhý.
Komorník, na to Jindřich z Lipé.
Předešlé.
Komorník. Jeho Mocnost pan Jindřich z Lipé
příchod svůj pokorně oznamuje.
Eliška (leknouc se, pro sebe). Jak by jej sem
zlý čili dobrý duch přičaroval! (Hlasitě) Jest mi
vítaný host.
Komorník (odejde).
Damíra. Milost Tvá patrně's se lekla.
Eliška. Zaplanulo skutečně něco v srdci mém,
což od lásky ani tak vzdáleno není, jako jedno
oko od druhého.– Odejdi do vedlejší jizby, milá
Damíro! Damíra
(odchází). -----
Jindřich z Lipé (vkročiv, potká se s Damírou
a přístojně ji pozdravuje).
181
Damíra (přívětivě poděkovavši v levo odejde).
Eliška (vstavši ruku kpolíbení mu podává). Aj,
kdo jest tím vinen, že klenotpanstva českého po
nejprv vidím, co se z nehodných okovů lidu měst
ského vyprostil?
Jindřich. Podkomorský úřad můj, čarokrásná
královno! pokud se v rukou mých ponechati chtěl.
Sám jsem tam již žádného stání neměl, vida, že
ve prospěch vdovy králové účinkovati nemohu. Od
té doby, co Fridrich Rakouský k míru a smí
ření se nakloniv práva svého kvládě české se od
pověděl–
Eliška. Pro veliký Bůh! kdy? pod jakou to
úmluvou?
Jindřich. Jindřich Korutanský předně devět
znamenitých měst a okresů jejich v zástavu dává,
až bude moci pětačtyřidcet tisíc hřiven vyplatiti.
Eliška (žádostivě). Za druhé?
Jindřich. Všecky statky Její Milosti královny
Hradecké, jakož i všecka práva její jsou ne
zvratně zabezpečeny.
Eliška. Tento důkaz přízně jeho více mi la
hodí, nežlivšeckyty statky. Bezzabezpečení práv
nemohla bych ovšem býti, co býti mám–
Jindřich (s úklonkem). K čemuž Vaší Milosti
zvroucí duše své štěstí přeji.
Eliška (baživě). Marnolibost má mne pře
mlouvá, že odstoupení Fridrichovo Jindřichovi
z Lipé nebylo docela lhostejné?
182
Jindřich. PřebudižBohužel!že Jindřich z Lipé
v nejdražších svých záležitostech toliko cítiti a my
sliti, nikoli však mluviti a jednati smí.
Eliška (v nesnázi). Mluviti?–proč by nesměl
mluviti?
Jindřich (vyhýbavě). Odpustiž mi Vaše Milost,
že duše má břemenem starostí přetížena u Vaší
přítomnostijako ptáče lehkou a letnou se cítí, tak
že v povětří nejlahodnějším se proletujíc na věci
důležité zapomíná.
Eliška. Co jest?
Jindřich. Nepřišel jsem sám.
Eliška. Kdo s tebou?
Jindřich. Jan z Vartenberka.
Eliška. Tento vzor bohatýrstva českého! tato
vtělená statečnost! O, přiveďjej ke mně!
Jindřich (odejde).
Eliška. Ještě nezachází hvězda má! Jen pět
takových mužů, a všecky zraky i sluchy budou se
ktomuto pahorku obraceti!
Výjev třetí.
Jindřich, Jan zVartenberka, Eliška.
Eliška (pokročí protiJanov). Vítej mi, rekovný
Vartenberku! ve vdovském sídle mém.– Odkud
přicházíte, šlechetní,pánové?
183
Jan. Z Moravy, kdežto jsme smýšlení národu
příbuzného, k nám přivtěleného, skoumali. Budeť
Milosti Vaší povědomo, že císař Jindřich zemi
tuto od České koruny odloučil?
Eliška. Jest mi povědomo; leč co se mezi
tím v Praze dělo, bude nepovědomo vám. Král
Jindřich –
Jan. Jindřich, hrabě Aufenstein, Vaší Mi
losti!
Eliška. Aufenstein tedy chtěl kněžnu Přemy
slovnu k sňatku s rytířem z Bergova nutiti, tak
aby k jakékoli knížecí vládě nikdy neměla pří
stupu.
Jindřich. Ha!jaká to neslýchaná ukrutnost!
Jan. Zpekla nová ohavnost!
Eliška. Když pak kněžna násilí tomu se pro
tivila, dalji na Vyšehradě uvězniti.
Jindřich. Uvězniti, tu holubici, vnučku Habs
burkovu?
Jan. Padejte a zhasínejte, hvězdy! ježto jste
rod Přemyslovský po šest věků tak slavně osvě
tlovaly! Tam v tom tmavém žaláři ještě jen za
bleskněte, nechtíce svítiti na poslednípupen kmene
staroslavného v okovech!–O, královno! budiž
pomocna, ať potupu poslední krve králův našich
pomstíme.
Eliška. Slyšte dále, rekové! a pak žádejte,
s co jest odumírající mocnost má.–Nemilá od
184
něna Jindřicha krále v zápětí stíhá. Mám totiž
jistou zprávu, že jej císař v úplném sněmu říšském
ve Frankobrodě nejen království Českého, ale
i dědičného jeho vévodství pod tou záminkon od
soudil, že ani svou domácí, ani Českou korunu
v léno od něho nepřijal. * u
Jindřich. To jest tolik, Vaší Milosti! jako
práva nad půlsvětem sobě osobovati.
Eliška. Připouštím, že s císařem vášnivost za
stolem seděla; neboť král Jindřich, při volení na
důstojnost císařskou k hlasování dožádán, z neteč
nosti potřebný ten hlas poslati jemu zanedbal. –
Budiž jak buď!" událostí touto záležitost vaše
v takový stav se dostala, že král toliko nákladem
síly a rady sjednocené odolati moha v národu
bude hledati podporu.
Jan. Nejpřednější jest, moudrá královno! aby
se jasně-slavné dceři krále Vácslava vězení
otevřelo. Nedobyde-li prosba do něho klíče, bude
ho lest ano i násilí vydobývati. Přisám Bůh! že
ani vlasů ani vousů se nedotknu, že ani choti
ani dítek viděti nechci, pokud Eliška Přemyslovna
svobodným povětřím nebude dýchati a kráčeti!
Jindřich. Zůstaneť věčná skvrna na jménu
našem, že se kdy dopustilo, aby se uvěznila.
Eliška. Nesmí zůstati u vězení! Ačkoli si to
nevděčná pastorkyněu mne nezasloužila: mile ráda
kjejímu vysvobození ruku podávám. ,
185
Jan. Nikoli jako macecha, Vaší Milosti! leč
jako pravá matka její, kterou býti před Bohem
jste slíbila, milostnou ruku svou nám podejte.
Eliška. Co hodláte především podniknouti?
Jan. Cesta naše jde zpříma do Prahy, tam
pak nám bude stav všech věcí vyšetřovati. Násilí
budiž prostředkem posledním. Pak-li ale nezpyta
telné řízení Boží ubohé vlasti naší novou válku
občanskou přisoudilo: slibte, Vaší Milosti! že
věnná města vaše toliko nám budou otevřena.
Eliška. Jak dalece mi právo k tomu přisluší
a náklonnost obyvatelstva ke mně postačuje. Za
můj Hradec vám stojím.
Jindřich. Právě tolik,jako na městech a ob
čanech jejich, záleží nám, Vaší Milosti! na vašem
jménu, jakož i na milostivém slibu vašem, že,
kde rady všeobecné, osobního účastenství bude
potřeba, v přítomnost vaši smíme doufati.
Eliška. Potkává-li se národ, vjehožto vládě
s dvěma králi podíl jsem měla, s neštěstím: tuť
jsou mé jméno a přítomnost má od jeho prospě
chu nerozlučné. Dejte mi vědomost všeho, co pod
nikáte, a jak osud s podnikáním vaším zahrává.
Jan. Vaše věrné přání, milostivá paní! bereme
zajisté s sebou. (Políbiv jí ruku odchází)
Jindřich (polohlasitě). Nevěř, spanilá královno !!!
žádnému poslu bez tohoto mého prstenu. Pokud
186
budu na volné a svobodné noze: budu všecky
znamenitější zprávy osobně přinášeti. (Přijav ruku
Eliškou mu podanou odejde s ní.)
Výjev čtvrtý.
Gotická jizba na Vyšehradě s jediným oknem vysoko nad
zemí, odkud slabé osvětlení vpadá. Stůl a několik spro
stých gotických sedadel. Hlavní a postranní vchod.
Přemyslovna, Bonuše, dveřmi postranními
vkročivše vyšívání své na stůl ukládají.
Bonuše. Já nemohu v tomto chudém světle
pracovati, a ty, kněžno! nesmíš. Dosti toho,
když několik hodin denně na pavlanu prací se
zanášíme. Tam máme zdravé povětří, odpolední
slunce a velikolepé divadlo jeho západu.
Přemyslovna. Tento pavlan, starý,šedým me
chem porostlý,jest mi dražší a milejší, nežli hrad
tam za Vltavou, pokud tam Aufenstein králem
i královskou sestrou mou vládne.
Bonuše. Na pavlanu tom zajisté pramáti tvá
Libuše stávala. Nepomyslila, když jej stavěla,
že po zahynutí mužských větví jejího kmene vě
zení se z něho stane pro poslední vnučku její.
187
Přemyslovna. Vidělajsem ji, věrná Bonuše!
Bonuše. Koho?
Přemyslovna. Pramáti svou Libuši.
Bonuše (sužasnutím). Avšak ve snění?
Přemyslovna. V polosnění, ano. Přestalo
právě soumračení, a noc úplná zemi naši i všecku
krásu její v černý plášť svůj zahalila. Stála jsem
tam v jezero vážných zámyslů pohloubena, v du
chu svém tam na Petříně stopy drahého otce
a slavných předkův jeho hledajíc. Tu se najednou
pramáti má zčerného moře před zrakem mým vy
nořila. Zlatá koruna kryla hlavu její; světležluté
kadeře k plecem až se kroužily, a z plecí těch
dlouhá, mnohořasná říza visíc za ní jakoby se
vlnila. Blížila se ke mně na vlnách nočního temna
se houpajíc, a nejsouc dále, nežli od tebe stojím,
korunu svou svelebné hlavy sňavši mně ji podá
vala. Vtom se četná noční stráž svelikým hlu
kem pod pavlanem zjevila, a–pramáti má zmi
zela.–Ach! smutné to jest, jisté znamení, že
když svlnami příkorností zápasivši trůnu samého
dostihnu, stupně k němu přede mnou se roz
padnou!
Bonuše. O, nikoli! Šťastná, slavná byvší Li
buše na neštěstírodusvéhoby senevyjevila.Zjev's
viděla, jak sama pravíš, v polosnění, který
zmizel, když tě lomoz lidský z něho vytrhl. Zna
188
mení to, že poslední Přemyslovnu koruna knížecí
nemine. Dosti na tom, že ti ji podávala.– Proto
ty za soumraku a časem nočním nemalé doby na
pavlanu vytrváš,
Přemyslovna. Od předvčerejška zvláště za
soumraku. Tu vidím na tamnějším břehu lid Praž
ský se scházeti a vláním bílých šatů někoho tu
pozdravovati. O, nechat myslím a věřím, že mně
platí přátelské to pozdravení! Pak mám důkaz,
že osud můj lidu není neznámý, ačkoli nás Au
fenstein o půlnoci z hrobu otce mého dal sem pře
stěhovati. Jsem v živé paměti a pod ochranou lidu
Pražského. Pražané poslední svou Přemyslovnu
neopustí, toho mám tak pevné přesvědčení, jako
že hrabě Aufenstein zlomyslným svým počínáním
trůn svého krále podkopává.
Výjev pátý.
Vilém z Bergova, předešlé.
Přemyslovna. Ha! co jest to? Nejsme tu
samy!!! Lidé suchem hanebně slouchajícím do mého
vězení se vkrádají. Neděje se to s vědomím krá
lovým. -
189
Vilém (pokorně a nesměle). Jsem tady svědo
mím královým, jasná kněžno! Bez opovědi, bez
svědků přístup k tobě jest mi povolen.
Přemyslovna. Nesmí král důstojnost knížecí
tak nehodně zlehčovati! Vilém Bergov sám není
tak podle vychován, aby jsa obraz blahotvárnosti
neznal i také blahomravnosti. Chci a musím
věděti, kdo přístup ke mně hledá, tak abych jej
dle vůle své přijmouti mohla, aneb oslyšeti.–
Odejdi, rytíři z Bergova! tak zní knížecí rozkaz
Imu].
Vilém. Jen sposledním dechem svým opustím
toto zatratitelné místo, pokud nezařídím, co mi
Bůh a svědomí zaříditi kážou.
Bonuše. Nuže, kněžno! pojďme my, když
nelze jináč, nežli odchodem dlužnou tobě šetrnost
zjednati. (Chtějí v pravo odejíti.)
Vilém (rychle jim nadejde). O, neodcházej, ne
šťastná kněžno!
Přemyslovna (hněvivě se pozastaví). Nešťastná!
tebou nešťastná?!
Bonuše. Máme volati o pomoc?
Vilém. Postaráno jest, že žádného se nedo
voláte. – O kněžno! budiž sobě milostiva! Na
kloň sluch k slovům mým! Neboj se vášnivého
útoku na své panenské srdce. Probuzen ze sna
čarovného poznávám, ctím a velebím práva uro
zenosti tvé, a neznám jiné touhy, jiné spásy vži
190
vobytí, nežli vyprostiti tebe z nehodné té vazby,
zpřímiti tobě dráhu kpovolání urozenému, a pak
co sluha nejzadnější zrak i sluch svůj spokorou
k tobě obraceti.
Přemyslovna. Nuže, buď poslušen rozkazu
mého–odejdi!
Vilém (polohlasitě). Kněžno! chováš-li důvěru
v srdci ve zdejšího důstojného probošta, svého po
bočního bratra, a v Berengara, ctihodného zpo
vědníka otce svého –
Přemyslovna (s důvěrou rychle do popředí po
kročí). Kde jsou ti blahorádní přátelé? Pročjsem
je ještě neviděla?
Vilém. Proto že podniknutí naše teprv dnes
pravdotvárným zdarem svým se vykázalo. Přijdou
plným večerem a upečetí věrný úmysl můj.
Přemyslovna. Jim osobu svou bez všeho roz
myslu svěřím.
Vilém. V jejich průvodu opustíš toto hanlivé
místo. Mnou bude postaráno, aby's beze vší zá
vady zbrány vykročila, kde koně připraveni bu
dou tebe očekávati.
Přemyslovna. Kam se potom obrátím?
Vilém. Do Nymburka, pevného to města,
které vděčno jest dobročinův tvého královského
OtCe.
„Persona Kdo mne mimo tebe provoditi
II13)
191
Vilém. Mně není dáno, tvým nejšťastnějším
průvodcem býti; neboť mi ještě přátely jest vzbu
zovati, jižto se mnou stíhání tebe těly svými bu
dou odrážeti. Jan z Vartenberka a Plichta
ze Žerotín a budou v čele průvodu tvého.
Přemyslovna. Jejich stráž mi bude celým
vojskem.
Vilém. .Oni budou spláceti za toto úkorné
jednání s dcerou královskou! Každé krůpěje hoř
kostí, každá slza lítosti tvé mučiteli tvému jeze
rem se stane hanby a nenávisti. Oni pomstíi mne
na Aufensteinu, jenžto mne, v stavu mém blaže
ného, násilně až kbráně nebeské vznesl, tak aby
mne v sladké závrati v hlubinu zoufalství uvrhl.–
Bůh ti sešli jasnou hvězdu, Přemyslovno!! a ta
tebe horami nebezpečí šťastně provodiž! (0dkvapí)
Přemyslovna (volá za ním). U cíle se potkáš
s vděkem Alžbětiným! (S družinou svou .v pravo
odejde.)
192
Výjev šestý.
Pod Vyšehradem. Soumrakvečerní.
Jošt Rotlev s ozbrojenou čeledí, hned na to
Vilém Bergov.
Rotlev (staseným mečem vpravici). Jsme vši
ckni pohromadě?
Celeď. Jsme.
Rotlev. Stopu jeho mám. Je na Vyšehradě.
Jak jej zočíte, padněte naň, odzbrojte a odveďte
jej. Odevzdáme jej u Jakuba Velflovice.
Vilém Bergov (spospěchem přes jeviště kráčí).
Rotlev. Tu jest.–Stůj!
Celeď (tasivši meče chce na Viléma padnout).
Vilém (odskočí nazpět, dobyde zbraň a vrhne se
na čeleď, která brzo poněkud odstoupí).
Rotlev (zápasí s ním).
Vilém (po třetí ráně meč mu z ruky vyrazí, a při
kročiv k němu do očí se mu podívá). Co vidím?
Jošte!
Rotlev. Jsem Jošt Rotlev,jejžto jsi odzbrojil;
avšak sto jiných vyšlo proti tobě, jednomu z nich
podlehneš. ..
Vilém (uchopí jej za ruku a rychle do popředíjej
vede; polohlasitě). Rozumím tobě, a nemýlím se.
Vítej mi, bojovníku! pod prápor naší Přemyslovny.
193
Rotlev. Mluv! stala se Přemyslovna tvou ne
šťastnou manželkou? Vilém.
Odlož marné řeči na dobu pohodl
nější. Odkvap nazpět do Prahy, ozbroj celý dům
Olbramovicův, ozbroj kde kterého ctitele Eliščina
znáš –a věz při tom, že jednaje tak vězení za
ní zavíráš.
Rotlev. Pravda, čili podskok?
Vilém. Za dvě hodiny hled to všecko na Mi
chelské cestě shromážditi. Přijavše tam kněžnu na
útěku k Nymburku s ní odspěcháte. Ješek ze
Stráže bude vůdcem vaším.
Rotlev. Pane Bergove! anděl jsi, nejsi-li
ďábel.
Vilém. Odkvap, šlechetný Jošte! Bůh žehnej
slovům a krokům tvým! (0dběhne.)
Rotlev (v myšlénkách). Překonal-li v sobě tu
svodnou, ohromnou vášeň, jest věru divomocný
vítěz!
Vilém (s pospěchem se vrátiv, mluví kJoštovi ještě
opatrněj). Nejnutnější potřeba jest, aby všecko
v největším tajně zůstalo. Nesvěřuj se lidem ne
zkušeným, zvláště tuto čeleď svou na pozoru
měj. Doví-li se Aufenstein, co se tady díti má,
naposledyjsem kněžnuPřemyslovnuviděl! (0dkvapí.)
Rotlev. Toho nás chraniž Bůh! – Na svou
čeleď mohu se bezpečiti–(zarazí se)–jediný Ne
Klicpera IV. 13
194
kvasa byl by sto –(Přikročí kčeledi) Nekva
so!– Kde je Nekvasa?
##, Čeledín jeden.Teďtadybyl–je jižtentam.
j,* Rotlev. A vzal ďábla v štítě s sebou! Zhůru,
chaso! za ním, za ním! Kdo ho stihne a přivede,
dvadcet kop mu vyplatím! (Odspěchá i sčeledí)
(0pona spadne)
– b8863646–
Dějstvíčtvrté.
Královská zahrada.
Výjev první.
Král Jindřich, Vilém Zajíc z Valdeka
přijdou za řeči.
Vilém z Valdeka. Ještě jednou prosím za
milostivé prominutí, nejjasnější pane! že jsem se
v tato zapovězená místa odvážil. Všecky cesty
k Vaší Jasnosti, jindy tak volné, jsou od nedávna
neproniknutedlné.
Král. Všecky nehody a nepokoje na Aufen
steina svalujete. Sami se různíte, tropíte sváry
a rozmíšky, a když vás maršálek můj přísnou
metlou krotí, jakož mu povinnost káže,sjednotivše
se proti němu se stavíte.
Vilém z Valdeka. Všecky ty sváry a roz
míšky na uzdě jsem měl; všecka příkoří Aufen
3k
196
steinova byli bychom déle snášeli, od milostivého
krále a pána svého odstranění jich čekajíce: kdyby
jen kněžny Elišky byl se nedotekl. Lid ji ctí, jako
posvátné ostatky rodu Libušina. Jakub Velflovic,
hlava strany královské, jehož ryzí pokora a věr
nost jako zlato v ohni stokrát byly zkoušeny,
darmo cestu k Vaší Jasnosti hledav, povstal proti
Aufensteinu, brannou rukou poslední Přemyslovnu
zastávaje.
Král. Brannou rukou? Toho bude můj věrný
Velflovic pykati. Netrpím žádného odboje!–
A co se děje s Eliškou Přemyslovnou? Sám jsem
jí ženicha šlechetného ustanovil, kterého jsem na
potom ke všem možným důstojnostem povýšiti
chtěl. Nechtěla tomu, a nestalo se.
Vilém z Valdeka. Aufenstein ji, pohříchu!
násilně nutil.
* Král. Nucení a násilí výslovně jsem zakázal.
Abych ale zuřivý odbojjejí potrestal, z hradu ji
vypověděv nejskvostnější byt v královském Vyše
hradě jsem jí vykázal.
Vilém z Valdeka. Aufensteinem však do tu
hého vězení tam vržena.
Král. Do vězení, mou svatku?! Avšak již
předvčírem kázal jsem do domu šlušného ve Vět
ším Městě ji přesídliti.
Vilém z Valdeka. Teprv dnes v noci z toho
samého vězení prchla. -
- - - - - _ __________ ..---------
197
Král. Jaké to nehodnosti! Kam?
Vilém z Valdeka. Praví se, do města Nym
burka. Král.
To všecko se bez mého vědomí děje?–
Kdo jest tu na blízku? Pošlete mi pro maršálka!
Vilém z Valdeka. Hrabě Aufenstein stíhá
kněžnu svojskem Míšenským. Tamní krajiny jsou
v pozdvižení.
Král. Hrabě Aufenstein pozbyl rozum!
Výjev druhý.
Komorník, předešlí.
Komorník. Neštěstí, královská Jasnosti! vra
žda třidcet kroků odtud.
Vilém z Valdeka. Nedej Bůh!
, Král. Mluv!
Komorník. S hlavou vínem přetíženou vřítiv
se Konrad Aufenstein do Jeleních Příkopů zvěř
královskou počal stříleti. Přišed k tomu královský
lovčí odvážlivost tuto mu zakázal. Leč Aufenstein
zakypěv hněvem dobyl na něho meče, lovčí pak
bráně se nešťastně jej usmrtil. Král.
Ohlas to přednímu purkrabí.
Komorník (odejde).
198
Vilém z Valdeka. Sudiž z toho JasnostVaše,
čeho se v městě a v krajích odvažují, královského
sídla nešetříce.
Král. Jaký to den! co musím slyšeti!
Vilém z Valdeka. Žel Bohu, můj nejjasnější
pane! že jsem ještě nedomluvil.
Král. Co ještě?
Vilém z Valdeka. Příznivci kněžny Přemy
slovny, obávajíce se, že královský poručník si
rotka proti oukladům Aufensteinovým nebude
moci hájiti, vypraviliposly k císaři Jindřichu, jeho
zastoupení žádajíce.
Král. K císaři, mému nepříteli!–Poraď, věrný
Valdeku! co mám činiti?
Vilém z Valdeka. Především zemi upokojiti.
Odevzdejte Jasnost Vaše vedení vojska svého mně,
aneb Plichtovi ze Žerotína; uslyševše královskou
tu vůli bojovníci Aufensteinovi zajisté od něho
odpadnou, a zanikne boj i všechen odpor.
Král. Vždyť pak musím Aufensteina prvé
slyšeti, snad že se dostatečně ospravedlní? Není
možná, aby tento rekovný, věhlasný muž blaho
svého krále svým vášním obětoval. Než jsem jej
povolal, tázal jsem se hodnověrného věštce svého,
ten pak mi předpověděl, že naň vládu i spásu
svou bezpečně mohu uložiti.
Vilém z Valdeka. Toho všeho opak se nyní
ukazuje.
199
Král. Pověst tvá zní jako stříbrný zvon,
Valdeku! avšak nejsi dokonalá moudrost.
Vilém z Valdeka. Nejsem. Pročež račiž Jas
nost Vaše ostatní svou radu povolati.
Král. Tak učiníme. (Odejdou.)
Výjev třetí.
Libohrad ztřetího dějství v Hradci Králové.
Eliška, Damíra.
Eliška (na nejvýš rozčilena spěšným krokem ve
jde, a ke stolu přisednuvši bolestně hlavu naň uloží).
Damíra (taktéž rychle za ní přišedši nad ní zů
stane stát). Co se stalo,jasná královno? Jakou to
zprávu belialskou rytíř Svatek přinesl? Nikdy
jsem svou milostivou velitelku u takovém všech
citů pozdvižení neviděla.
Eliška (hlavu pozdvihnuvši). O,splač nade mnou,
věrná družko, splač nad celým pokolením naším!
Zrozeny jsme, abychom všecka příkoří soběckých
mužů snášely, ačkoli před námi v něžné city roz
plývati se zdají. (Vstavši s celou důstojností svou se
zpřímí, leč s lítostnou tváří). Avšak, jako mne nyní
skloněnu a sklíčenu vidíš: tak toho svědkem býti
200
máš, že se ženskoui královskom důstojností ozbro
jiti a proslavené síle pánův všeho tvorstva odo
lati umím. Damíra.
Přisám Bůh! o kom to mluvíš, ja
sná paní?
Eliška. O kom jiném, nežli o prvním úlis
níku a úskočníku v šlechtě České, o největším
zvolnovládci srdcí ženských, kterýžto se odvažuje,
prahnoucí své oko do vznešených pruhů jasnosti
královské pozdvihnouti, tam pak svatorušným
smýšlením a jednáním všedníkem se projevuje!
Damíra. Jest to obraz Jindřicha z Lipé,
který slove hvězda mužné statečnosti a rytířské
ušlechtilosti? Eliška.
O, statečnosti mužná! ty,jenž vpoli
válečném nepřítele překonaného velikomyslně še
tříš, doma pak se nestydíš, ve vítězství nad útlým
srdcem slávu hledati, vítězství toho nadužívati!–
Poznav sotva, že srdce mé k němu se nakloňuje,
již nejen náklonnost tu upevniti se nesnaží; ale
i všecko opomíjí, čím by se mi zavděčil, ano
i svobodnou vůli mou velitelsky podmaniti sobě
usiluje. O, jak jsem nešťastná, že jsem kdy na
trůnu sedala!
Damíra. O, jaká to bolnomyslná doba opa
novala tebe, velitelko má!
Eliška. Máme tak mnoho léků, jižto bolení
hlavy, očí ajiných tělesných oudů ukrocují; avšak
2011
pro bolest srdce, mého srdce, jest jenom jeden
bololomný lék: diadem.
Damira. Pro Bůh, přemahej, kněžno!, cti
žádost svou, tuto hydru náruživostí lidských.
Eliška (sarkasticky). Slyš, Damíro! zájemnou
přihodilost. Kruh věhlasných mužů, výbor to ce
lého národa, moudrost, rozumnost, rozšafnost, opa
trnost a tak dále, zasednou si na sněm, rokují
o dobro země, a usnesou se ve své nadobyčejné
věhlasnosti, za Rýnem –slyšíš, Damíro?–za
veleslavným Rýnem ženicha pro svou kněžnu že
brati. Jak se ti to líbí?
Damíra. Nerozumím tomu, velitelko má!
Eliška. Blaze tobě, že tomu nerozumíš!
Výjev čtvrtý.
Komorník, hned na to Jindřich z Lipé.
Předešlé.
Komorník. Jeho Mocnost,pan Jindřich zLipé,
vjíždí právě plným tryskem do hradu.
Eliška (před sebe). Ha! s jakou to tváří
může se odvážiti–(Hlasitě.) Jsem chorobná, není
ke mně přístupu.
Komorník. Tu jest Jeho Mocnost.
Jindřich (rychle a směle vkročí).
202
Komorník (odejde).
Damíra (na pokynutí královnino taktéž odejde).
Jindřich (s lehkou libomravností k Elišce přikročí
a políbíjí ruku, na podáníjejí nečekajíc). Dobré zprávy
královně své přináším, a že dobré jsou, sám jsem
tré svých koní zchvátil, abych se stal jejích zvě
stovatelem.– Především oznamuji, že se mi krá
sná příležitost zavdala, něžné Anešce blahoslu
šnou budoucnost přistrojiti. Zasnoubil jsem ji totiž
Jindřichu, vévodovi Javorskému, synovi to
vévody Svidnického. On jest v desátém, ona v se
dmém roce věku svého, nemůže býti nic souhlas
nějšího. Věnem jejím ustanovil jsem toto králov
ské sídlo svelikým Vaší Milosti příslušícím okresem.
Eliška (s podivením oči k němu pozdvihne). Dou
fám, že pan Jindřich z Lipé o své Anešce mluví.
Jindřich. Nikoli; o kněžně Anešce, o dí
těti mé blahomilostivé královny a jejího králov
ského manžela, Vácslava II. (Dlouhým hledem na ni
se dívá, potom pak poněkud zaražen s přístojným úklon
kem) Rozumí se samo sebou, stou výmínkou, že
Vaše Milost smlouvu tu mateřskou svou vůlí rá
číte zapečetiti.
Eliška. Mohu já krok takový bez vědomí
a srozumění panujícího krále učiniti? Který pak
vládce bude cizího panovníka ve své zemi trpěti?
Jindřich. Aj, ať si tento Hradec za rovný
statek v Lužici, aneb kdekoli jinde vymění.
203
Eliška. Pán Jindřich z Lipé domácích mých
záležitostí velmi vroucně se ujímá.
Jindřich (sjakýmsi podivením). Zdálo se mi,
že mně ušlechtilá královna jakéhosi práva ktomu
udělila. Eliška.
Račtež ve svých dobrých zprávách
pokračovati.
Jindřich. Kněžna Přemyslovna zvazbyšťastně
vyprostěna; leč Aufenstein zradou o tom uvědo
men průvod její v Kosteleckém lese dostihl.
Eliška (žádostivě). Nuž?
Jindřich. Strhla se tuhá bitka. Plichta ze
Žerotína opětné vysvobození vaší pastorkyně bez
mála živobytím vykoupil.
Eliška. Příliš draze bylo by vyváznutí tovy
koupeno!
Jindřich. Spěchají s ní do Nymburka, města
silně opevněného. Tam bude jista; neboť ani ne
tak na silné ty zdě, jako na statečnost přátel je
jích důvěrně se bezpečíme. Se všech stran zbrojné
mužstvo do Nymburka se svolává. Vilém Ber
gov: kouzelnou svou horlivostí jest na desíti mí
stech najednou.
Eliška. Vilém Bergov? Aj! toť se mu upej
pavá Přemyslovna předce svou láskou, alespoň svou
přízní odmění!
Jindřich. Zdá se, že z lásky své, ze strašné
té zimnice šťastně se pozdravil. Uznává, že po
204
slední ratolest královského kmene s rovnorodým
jinochem tím více manželsky se spojiti musí, ježto
se obávati musíme, že král Jindřich bezdětek
umře. Tím způsobem bude právo ženského potom
stva rodu Přemyslova zachováno.
Eliška. Jsem žádostiva slyšeti, koho jí přá
telé její za manžela vyvolili.
Jindřich. Poslové jsou k císaři Jindřichu
s prosbou vypraveni, aby Jasnost. Jeho syna svého
Jana Přemyslovně naší zasnoubil.
Eliška. O, té čestné citlivosti baronů Českých,
o manžela pro kněžnu svou prositi! – Avšak
císař, moudrý hrabě Luxemburský, bude se poně
kud rozmýšleti, má-li syna čtrnáctiletého kněžně
osmnáctileté ztakové země zaslíbiti, která za Rý
nem tam i s národem svým v pověsti jest divé
surovosti.
Jindřich. Přednější obava Vaší Milosti byla
i také naše; leč doufáme, že moudrá, ctihodná
císařovna kněžnu naši na tak dlouho ku vznešené
družině své přivtělí, až císařovic Jan k sňatku
manželskému dospěje. Co pak se té směšné, ne
laskavé pověsti týče, jest na štěstí Petr, arci
biskup Mohučský, co věrný přítel od císaře
milován, a slovo jeho v radě císařské veleváženo.
Byltě prvé tento Petr dlouhá léta Vyšehradským
proboštem, Vácslava krále ctitelem, a znal dítě
205
jeho jako poupě libomilé, a zná zem i národ její,
a bude tam pravdy vroucím zastavatelem. ::
Eliška. Pán Jindřich z Lipé mluví tak, jako
by ve vdavkách těchto znamenité účastenství měl.
Jindřich. Vida, že dítě své královské oukla
dův Aufensteinových chrániti nemůžeme: k návrhu
tomu jsem přistoupil.
Eliška. Rci, že jsi byl původcem jeho,
a že slovo tvé v poradě kmetův všeho stavu, tak
jako vždycky, bylo vítězné. Avšak jako vítězný
Jindřich z Lipé návrhu tomu platnost uměl zje
dnati: takjej výmluvnost jeho dovede také nej
prvé podebrati, potom pak svrhnouti,
Jindřich. Svrhnouti? proč? a jak?
Eliška. Kněžna Přemyslovna volila doživotně
v klášteře Bohu sloužiti, ktomu ať jí pán Jindřich
z Lipé dopomůže. Chcete právo ženského potom
stva rodu Přemyslova zachovati. Nuž, nejsem tu
já, vdova dvou králův vašich? A kdyby král
Jindřich dlouho měl žíti, není-li tu mé Anešky,
taktéž dcery krále Vácslava? Jindřich.
AniVaši Milost, ani kněžnu Anešku
nemůžeme synu císařovu za manželku navrhnouti.
Na tom ale všecko záleží, máme-li se nebezpečí
sporu sříšíNěmeckou uvarovati. Ajá mám ktomu
přičiniti, aby královna Hradecká, byťby v daleké
budoucnosti, ještě jednou na trůn Pražský dose
dla, tak abych v družině její místa svého mu
206
sel hledati? Jediným chci a musím býti v nebi
lásky a milosti Vaší.
Eliška (rozčilena). A když tě zavrhnu, a vi
díš mne dnes naposledy?
Jindřich (shněvu plnou hrozbou). Pak, krá
lovno, Hradecká! – (Spamatovav se hlavu skloní.)
Pak dítkám svým statky pozemské odevzdav na
Staré Brno půjdu, u tvého tam kláštera chyši
sobě vystavím, a na cestu strojiti se budu do ži
vota věčného.
Eliška. O, soběctvím svým sobě i mně blaho
vezdejší rušíš! Jakého to zisku, jaké to oslavy
od někdejší královny Přemyslovny očekáváš?
Jindřich, Účastenství ve vládě sobě zabez
pečím, tím pak štít svůj tak zocelím, že i Milost
Tvou mocně budu chrániti. Pročež radím, aby's
se Milost Tvá na cestu k císaři hotovila–
Eliška (podivení a nevoli projevuje). Jindřich.
Který dle neobmezené mocnosti své
bezpochyby žádati bude, aby nevěsta synova oso
bně jemu se představila.
Eliška (s velikým odporem). Nikdy! Provázeti
mám tu odbojnou pastorkyni, která již co dítko
nenávist svou veřejně jevila! Nikdy's ty mne ne
miloval; nic tobě na mém po dvou králích zdě
dilém právu, nic na hodnosti a důstojnosti mé ne
záleží, pak-li k sníženosti můžeš raditi!
207
Jindřich. Opatrnost Milosti Tvé radí,
aby's na čas záští v sobě překonala, nechceš-li
boj neodvratný na vši budoucnost proti sobě zbu
diti. Před světem musíš osvědčiti, že's královskou
matkou její, nechať macechou.
Eliška. Nikdy mne co matku nectila!
Jindřich. Ať pováží Milost Tvá, že od tvé
přítomnosti, kterou jsi nám slibem zajistila, zdar
celé té výpravy závisí.
Eliška. O kéžby se nezdařila!
Jindřich. Co má císař o nevěstě syna svého
souditi, kterou matka v době pro ni nejsvětější
opouští?
Eliška. Ať soudí, že kněžna nebyvši matky
své poslušna, tím méně poslušna bude svého man
žela.
Jindřich. Náklonnost a důvěra nedají se ve
leti. Hleď Milost Tvá z minulosti, co v ní tobě
prospěšného, vykořistiti. Nemoudrý jest, kdo ká
men s cesty odhazuje, když se byl již o něj ura
zil.–Ještě jednou, královno! vydejme se na ce
stu. O hodinu později snad že polovici ceny ztratí
přítomnost tvá.
Eliška. Jsem odhodlána, královskou vůli za
chovati. Pospíchá-li pán Jindřich z Lipé, bude
muset beze mne odcestovati.
Jindřich. Jakého tu váhání a zdráhání, kde
se vůle nutnosti podrobiti musí!
208
Eliška. Místo nutnosti vidím jen velitelský
rozkaz odvážlivého Jindřicha z Lipé.
Jindřich. Nešťastná kněžno! ježto blahoděj
nou odvážlivost mou zpozdile od sebe odrážíš. Za
hodinu budeš svévole své pykati, a pykajíc bez
radná po mně se ohlížeti. – Odvážlivý Jindřich
z Lipé jde, protože musí; jde ale s tím vědo
mím, že sídlo toto na vše příští, nikoli milosti
a lásky, leč pokání a lítosti sbořištěm se stane!
(0dkvapí.)
Eliška (sebe těšíc). Teďjest mi volno! všecky
okovy vrchnomocnosti mužské a rodinných poměrů
se mne padají.– Na vyproštění jí z nehodné vaz
by všecku svou moc byla bych vynaložila;
avšak stupně k trůnu protivné pastorkyni stavěti,
samoláska má a její nevděčnost zapovídají. –
Slyš!– dupot koňský–jeho to kůň – líbezná
to jindy pro mne hudba, dnes nemilý zporo
zvuk!–O, aťjede! –(Poslouchá.) Ještě nejede –
vrátí se, zajisté se vrátí!–Již by tady byl–
srdce mi trne –zrádný cit v něm hlasitě praví,
že bez všech věnných měst, leč bez tohoto ná
vladníka býti nemohu! – Damíro! Damíro! Kdo
jste tady na blízku!
209
* výjev pátý. - Eliška,
Damira.
Eliška. Spěchej za Jindřichem z Lipé! Ať
neodjíždí, pojedu s ním! O rychle, odkvap!
Damíra (odspěchá). Eliška.
Hustý závoj musí zakryti tvářnost
mou, tak, aby na ruměnost studu mého nemohl se
dívati.
Damíra (se vrátí). Pán Jindřich z Lipé na
koně se vyšvihnuv světrem v závod z hradu vy
letěl.
Eliška. Ha!–Můj nejbystřejší jezdec ať se
na kůň vymrští, a za ním, za ním letí, až jeho
i větru dostihne! Na silnici kChlumci musí ho
dostihnouti. Ať čekáJeho Mocnost, po boku jeho
že musím do Nymburka vkročiti. Můj vůz–můj
vůz! na dalekou cestu jdeme, věrná Damíro!
k skvostným, velikolepým slavnostem. O pryč,
pryč! do Nymburka, či do Prahy ať královská,
úprava má za mnou se přiveze! (0dspěchá)
Damíra (s podivením za ní).
Klicpera IV. 14
210
Výjev šestý.
Veliká síně v Nymburské radnici v slohu gotickém. Vpravo
na stěně visí zatknutý prapor se znakem Ceským, jakož
i sem tam starověká zbraň i zbroj. V levo vysoké okno.
Starosta Kotoun a písák Bohata.
Kotoun (osmdesátiletý, vážný, učený muž prostře
dní postavy, poněkud již dětinský; zvláštní vlastnost
u něho jest, že byv mrtvicí raněn jazyk má poněkud
sklíčený, tak že tento při devátém, desátém slově vázne,
což ovšem divadelní umělec spíše zmírní, nežli přežene;
druhý poklesek věk jeho s sebou přináší, že dobami, ale
jen krátkými dobami myšlénky a slov svých není docela
vědom). Jakou to zprávu přinášejí naši poslové?
Bohata. Země je v pozdvižení, na všecky
strany tlupy žoldnéřův se svými vůdci se kříží,
jedna tlupa druhé se vyptává, žádný však nezná
cíl své výpravy. Každý vidí a cítí, že bouře te
mnohučná nad naší krajinou vyvstává.
Kotoun. Ano, ano! tak též bylo, když za
onoho času Braniborci po nivách našich se roz
sypali. Dobytek honil svůj lid–
Bohata (dobromyslně opravuje). Totiž lid honil
svůj dobytek–
Kotoun. Ano!–o, má zpukřelá hlava!
Bohata. Lid honil dobytek svůj do dalekých
lesů, sám pak v skalních smrskách se ukrýval,
211
z polovice hladem tam pošel, a Braniborci plenili
dědiny a města, ačkoli měli zemi naši opatrovati.
Stokráts nám, pane starosto! bídu tu obrazoval.
Kotoun. Za onoho času, ano. Leč o naše
hradby lebky sobě rozráželi. Rídil jsem statné
měšťanstvo naše, tak že Braniborci na naše meče
a mlaty budoupamatovati.Vivat Nymburk! Ateh
dáž byly hradby naše malé děti, nyní jsou dospělí
mužové.
Bohata. Slyš! nadobyčejný hlahol? (Přikročí
k oknu.) Jaký to zjev, pane starosto! Dvajezdcové
přicválali na koníchzapěněných, jeden starý, druhý
mladý– hoj! pod mladým se hnědouš překotil!–
sběh lidu okolo něho–šťastně se vzchopil, krá
čejí sem.
Kotoun. Teď uslyšíme, odkud ta bouře.
Výjev sedmý.
Jakub Velflovic, Hynek z Lichtenburka.
Předešlí.
Kotoun. Ajta! můj starý pražský hostimil,
pan Jakub Velflovic. (Podává mu ruku.)
Jakub. Hostimilenství došlo nyní na tebe,
pane Kotoune!–Těším se ztvéhoželezného zdraví,
jsi-li skutečně zdráv?
3 t
212
Kotoun. Až na tuto zpukřelou hlavu. Jakub.
Ta se již dosti napracovala, a žádá
odpočinutí. Ale tak zpukřelá ještě snad není, aby
neuvážila, jaké to časy na ubohou zemi se hrnou?
Kotoun. Smutné, žalostné! Také nás tu něco
těch rozpásaných Korutanů navštívilo; aleže mnoho
chtěli, nedostali nic. Svolal jsem statné měšťan
stvo a dal jsem je na deset honů vyprovoditi.
Vivat Nymburk!
Jakub. Právěže'staksmělý a rozšafný vůdce,
zamýšlíme drahého hosta ochraně tvé svěřiti. Kně
žna Eliška– :
Kotoun. Oho! ta Hradecká Rejčka?
Jakub. Nikoli. Eliška, poslední naše Přemy
slovna. Nejsouc v Praze jista hledá útočiště ve
vašem pevném městě.
Kotoun. Ať jen směle přijde.
Jakub. Již se blíží k vaší bráně.
Kotoun. Hoho! totě dám na kotly zvoniti
a na zvony bubnovati–
Jakub. Dej, příteli! na zvony zvoniti a na
kotly bubnovati.
Kotoun. Ano! – o má hlava!
Jakub. Ale kněžna Přemyslovna nepřichází
S8 II18. --- - Kotoun.
Má svou ženskou družinu?
Jakub. A svou mužskou družinu. Dobrápo
lovice šlechty České, několik set zbrojného lidu–
213
Kotoun. Jen sem!! jen sem!
Jakub. A nepřítel nás stíhá v zápětí. ---
Kotoun. Ať přijde, nemáme zaječí srdce.
Hned " poručím měšťanstvu hotovu býti na službu
vojenskou. Všecko osobně zařídím. Přesvědčí se
Přemyslovna, že svou skvostnou osobu věrnému
lidu svěřila. Vivat Nymburk! (0dspěchá) Hynek
(jde za ním).
Jakub. Lze se ještě na řízení starce toho
bezpečiti? Je již poněkud dětinský.
Bohäta. V myšlení a v mluvení, nikoli ve
svém jednání.
Jakub. Jest měšťanstvo vůli jeho poslušno?
(Zvonění, z dálky troubení a bubnování) - 1
Bohata. Jako vděčný syn otce svého. Slovo
jeho platí. Město se nevzdá řízení jeho, pokud
bude péro od meče rozeznávati.
Jakub. Nuž, tedy jest ještě celý Kotoun. Ta
ké-li pak lid váš hotov bude, svěřenou sobě Pře
myslovnu krví svou zastávati?
Bohata. Neomylně, pokud bude starosta
v čele jeho, který v bouři bitevní tak lhostejně
po bojišti kráčí, jako by ryku neslyšel a poraže
ných neviděl. (Přistoupí k oknu.) Kněžna se blíží.
Jaká to královská postava! jaký to sličný všech
oudů sklad. Ha! skvostné přílby, bez počtu jich,
214
v plném slunci plamenem hoří! Měšťanstvo se
shlukuje, náměstí se přeplňuje–slyšíš, pane! to
volání a jásání?
Jakub. Obávám se, že v krátké době v kví
lení se promění.
Bohata (odstoupí od okna). V ryk válečný,
nikoli v kvílení.–Již vcházejí do radnice. (Kotly
a trouby v předsíni již jest slyšeti)
Výjev osmý.
Přemyslovna, po levém boku jejím Kotoun,
po pravém Eliška; za nimi Jiřina, Bonuše,
Cecilie, Aneška, Damíra a více družiny žen
ské. ZatěmiJindřich z Lipé, Janze Stráže,
Hynek z Lichtenburka, a více šlechty; pak
Rotlev, Nymburské měšťanstvo ozbrojené. Sestaví
se tak, že příchozí s Přemyslovnou pravou, mě
šťané Nymburští levou stranu zaujmou.
Kotoun. Vítej nám, ušlechtilá dcero slavného
krále Vácslava, Eliško Přemyslovno!
Měšťané. Vítej, vítej nám!
Kotoun. Městu našemu děje se dnes nadoby
čejná čest a sláva! Vivat Nymburk!
Měšťané. Cest a sláva!
215
Přemyslovna. Šlechetní měšťané! Můj otec,
král Vácslav, z někdejšího městce vašeho zna
menité město učinil, hradbami je opevnil, výsady
mu udělil, rozkvět tedy domova vašeho dospěl
jeho dobrodiním. Víte, že jediný syn jeho zemi
České záhy byl uchvácen; víte také, že obě
mé sestry za manžely rovnorodé, jedna za vé
vodu Korutanského, druhá za Boleslava, vévodu
Lehnického se dostaly. Já jedině zůstala jsem na
sirobě, v tiché chyši kláštera Svatojirského umě
stěna. I odvážil se hrabě Aufenstein, ve jménu
královu, jehož všudy nadužívá, ksňatku s mužem
nesourodným mne nutiti, a když jsem manžel
stvím tím původu svého nedostojným opovrhla:
svobody mne zbaviv do vězení mne uvrhl, z kte
rého mne muži ušlechtilí, otci mému v rakvi věrní,
s velikým svým nebezpečím vyprostili. I jsem nyní
na útěku, bez domova, bez přístřešku; k vám
beru své útočiště, důvěřujíc, že ochranu v městě
najdu, které jest vděčno dobročinův otce mého
královského.
Jindřich z Lipé. Vím, Milosti! že šlechetné
měšťanstvo bude tebe v hradbách chránit, které
mu otec tvůj vystavěl.
Měšťané. Svou krví budeme kněžnu osiřelou
chránit!
Kotoun. Jasná kněžno! tento zlatý řetěz
(ukáže na prsa svá) dostal král Václav ode mne–
216
- Bohata (polohlasitě k němu). Ty's dostal řetěz
od krále Vácslava. ---
Kotoun (pomaten). Ano! –za druhé pak,
město naše své narozeniny od roku spásy lidské
sedm tisíc sedm set – : :
Bohata. Chce totiž pan starosta říci, Vaší
Milosti! že město naše počátek svůj již roku se
dmistého sedmdesátého devátého vzalo– :
Kotoun. Ano!– o má zpukřelá hlavo!–
Vládyka Vicemil je založila –
Výjev devátý.
Vilém z Bergova, předešlí.
Vilém (co poustevník oblečen; vkročiv, leč poně
kud již v popředí, dlouhé vousy i s kloboukem odhodí,
a svrchní oděv na sobě nechav rozhalený na koleno se
spustí u Přemyslovny). Jasná kněžno! práce má jest
vykonána. Vidím tebe v rukou mužův, jichžto
věrnost, síla a statnost nejen drahou osobu tvou,
ale i zemi naši od útiskův nepřátelských budou
chrániti. Zápasil jsem po dva dni a po tři noci
s divým proudem nebezpečí, z kterého mne, po
korně se vyznáván, vyšší mocnost dala vyváznouti,
tak abych žil, až milostná ústa tvá odpuštění vy
217
sloví, že jsem vůli samostatnou proti zlým tvým
úkladníkům neuměl zachovati.
Přemyslovna (pozdvihne jej). Rytíř Vilém
z Bergova, moji přátelé a ochranci! o šťastné mé
vykročení z nehodného vězení a z rukou zlomysl
ných první zásluhu sobě vydobyl. Odpouštím mu
poblouzení, jehožto se, Aufensteinem zaluzován,
dosti neuvaroval. Leč chudá jsouc a bezmocná
nemohu mu, leč slibem doživotné milosti své, od
měniti. (Podá mu ruku)
Vilém (ruku ohnivě políbí). S milostí tou, ja
sná Přemyslovno! blažen půjdu do hrobu! (Pokro
čiv něco v pravo k panstvu mluví.) S ostatní zprávou
k vám se obracím, mocní pánové! Hrabě Aufen
stein jest odhodlán, město vzíti útokem, a jasnou
kněžnu znova uvězniti. (Nevrlé hnutí v panstvu
i v měšťanstvu.)
Kotoun. Ať útočí! hradby našejsou živá smě
lost, srdce naše tvrdá skála. Vivat Nymburk!
Vilém. Leží již svojskem polem nejbližším.
Chtě se dostati do města, kde pravice má nebude
bohdá zbytečná, bylo mně v rouchu poustevni
ckém a sjazykem licoměrným k nim se přivtěliti.
Cacký strážník kynutím mým porozuměv, bránu
bystře pootevřel, a tak jsem zrakům lejich usko
čil. Majíť oni pevnou víru vjisté vítězství. Proro
cký výrok blouznivé tam věštky zní výslovně, že
218
město padne, pak-li Labe mokré své vojsko na
ně nepošle.
Kotoun. Aha! hodným to bělmem oči jim
zamazala. (K měšťanům.) Hleďte tu čarodějku za
jmouti. Zvděčnosti ji doživotně budem krmiti.
Přemyslovna. Vysvětli nám, kmete vážný!
Kotoun. Jasná kněžno! Labe naše tak jest
tobě věrné, jako my tu shromáždění. Haha! Po
šle na ně mokré vojsko, a to hrůzu vjejich řa
dy bude metati. Mámeť do Labe tajnou branku,
hlubokou a velmi pevně zamříženou, kpodskoč
nému výpadu cestu vždycky otevřenou.–Jdi,
statečný písáku! sousedstvo seber tady nepříto
mné, zvláště všecky plavce a rybáře. Strhavše
mosty nepřátelé nebudou tamnější břehy stražiti.
Labem břeďte, vlny jeho líbajíce, až tam ksoše
svatého Vavřince. Odtamtud město obejděte a ry
chlým krokem k Pražské bráně přispěchejte. My
pak,pánové a rytíři! pojďme hradbybrániti. Když
nám v pravo píseň zavzní válečná – rozumíš mi,
písáku?
Bohata. Rozumím, moudrý pane starosto!
Kotoun. Tu my branou Pražskou vypadneme.
Vivat Nymburk!
Bohata. Na nás se bezpeč, pane starosto!
jako že tam ti darmodrazí žoldnéři co plaché pta
ctvo budou prchati. (Odkvapí.)
219
Jindřich z Lipé. Křivě tak soudí písák ne
zkušený. Aufenstein-li vjejich čele, tvrdý a vra
žedlný boj bude nám s nimi podstoupiti. (Zvonění
na poplach, hned na to rudá záře síni osvětlí a vždy
více se rozmáhá. Zvonění trvá, pokud se vítězství nepro
hlásí. Taktéž útok, ryk totiž bitevní, sem doléhá.)
Rotlev. Tu máme krutý začátek! Tento pla
men je živý důkaz, že mezi Aufensteinem a zje
vným nepřítelem není rozdílu!
Vilém. Smolné věnce jsou nejstrašlivějšíjeho
zbraň.
Jindřich z Lipé. Hleďte hasiti, měšťané!
Kotoun. Nikoli, Vaší Mocnosti! Muže své
mám kpotýkání. Oheň budou ženy, starce, dítky
hasiti, ti jsou na to připraveni. (Kpanstvu.) Kde
máte Viléma z Hasenburka, toho zajíce se
lvím srdcem?
Jindřich z Lipé BojohromnýZajíc zValdeka
zastává hrad královský. Avšak pan starosta v čas
připomíná. Jeden musí poroučeti, a to jest Jan
ze Stráže.
Všickni (volají). Veď nás, pane Ješku z Var
tenberka!
Jan ze Stráže. Nuže, s Bohem! Heslo naše
jest: „Poslední Přemyslovna!“ (Vytasiv meč
odejde; co mužského na pravé straně, hrne se za ním,
volajíc:) Eliška, poslední Přemyslovna!
220
Vilém (který v popředí státi zůstal. před sebe).
O, kéž bych smrt Aufensteinovuposledním dechem
vykoupil. Jeho, toliko jeho budu na bojišti hle
dati! (0dkvapí.)
Kotoun. Lid můj povede mne –
Jakub. Ty povedeš svůj lid, příteli! (0dejde.)
Kotoun. Ano – o má hlava!
Přemyslovna. Zůstaň u mne, vážný kmete!
ruka tvá již klesá pod mečem.
Kotoun. Nikoli, májasná kněžno! Kvočnajim
schází, když mne nevidí a neslyší.–Naše heslo:
„Vivat Nymburk!“ (0dchází)
Měšťané (tasíce meče). Vivat Nymburk! (Jdou
za ním.)
Výjev desátý.
Eliška, Přemyslovna, se svou družinou.
Přemyslovna. O bojujte s nimi, moji andělé
strážní! Zehnejte zbrani jejich! mečům nepřátel
ským rázu ujímejte, tak aby v prudkém letu lehké
co ptačí péra na jejich drahá těla padaly!
Eliška. Nechtěla bych za ty proudy krve od
povídati.
Přemyslovna. Máť jich vdova Rudolfova bez
toho již na svědomí.
221
Eliška. Jestiť to války občanské teprv smu
tný začátek.
Přemyslovna. Ani by se ten snad nebyl stal
kdyby nebylo královny Hradecké.
Eliška. Děkuj Bohu, že jí jest; ráda budeš
někdy outočiště u ní hledati. Přemyslovna.
Až nebude útulku ani v chyši
pastýřské.
Eliška. Po čem bažíš ve své krvolačné cti
žádosti? Jsi na svobodě– ---
Přemyslovna. Ctižádost by jediná vlastnost
byla, kterou bych se k maceše své rovnala.
- Eliška. Tak dalece od stoudnosti kněžen Ce
ských jsi se odrodila, že necháš ženicha sobě vy
žebrati, a sto mil za ním chvátáš, co by ani
dcera rolníkova neučinila.
Přemyslovna. Tuším, žeby královna Hrade
cká pro ženicha knížecího dva díly světa proce
stovala.
Eliška. Nebojíš se, že tebou císař Jindřich
pohrdne?
Přemyslovna. Věc dost možná, bude-li krá
lovna Hradecká v mém průvodu. Onať jest v mi
liskování a v Milkových praktikách mistrovaná
umělkyně; já v tom ve všem co roční dítko ne
zběhlá.
Eliška. A vždyť jest Jan císařovic věkem
daleko mladší.
9
222
Přemyslovna. Ani ne tak, jako's byla ty
otce mého mladší.
Eliška. Dívka nemá osudu svého předstíhati,
ale čekati.
Přemyslovna (obrátí se ksvé družině). Slyšte!
Píseň válečná–teďse stane výpad. (Přikročík oknu
otevřenému.) O jaký to pohled, velký, radostný,
strašlivý! Jan ze Stráže první ve bráně! Smrt
stonásobnou nese mezi mé nepřátely, jako ducha
plný Hektor mezi Reky malomyslné.
Jiřina (přikročí k ní). O, dovol,jasná kněžno!
abych se zúčastnilav tom strašně-krásném divadle.
Přemyslovna. I tebe krvavá ta hra oduše
vňuje, a nehraje se o tvou samostatnost, o tvá
knížecí práva. (Největší ryk)
Jiřina. V zuřivém tom boji zápolí také Hy
nek můj, a nedá živobytí své ani za dvadcet.
Přemyslovna. A ty se strachem nechvěješ?
Jiřina. Pyšnou radostí srdce mi trne, můj
mladý lev vrátí se slávou ověnčen.
Přemyslovna. Již se val ten nazpět hrne!
Jindřich z Lipé–Hynek Berka z Dubé–běda!
běda! nikoli Jan ze Stráže – padl, my jsme
překonáni! Jiřina.
Nekvil, kněžno! nejsou to tváře pře
konaných, ani kroky, ani zraky–všecko na nich
jeví vítězství.–Avšak hle! tu pod okny můjHy
nek z Bergova vleče těžce raněného–
223
Přemyslovna. Bůh odvrátiž, by obránce můj
vítězství to smrtí zaplatil! (Venku se vítězství pro
volává.)
Výjev jedenáctý.
Hynek, hned na to Jindřich, Kotoun, něco
rytířstva a měšťanstva.
Hynek (vede Viléma na meč se podpírajícího k Pře
myslovně). Jasná kněžno! u tvých nohou žádá sobě
umříti. Jest raněn Aufensteinem, s kterým
zoufanlivě zápasil.
Vilém (sklesne). Milost, kněžno!–šípem lá
sky– k Přemyslovně–umírám. (Skoná)
Přemyslovna. Oh! Běda mně, pak-li tvůj
osud s každým se potká, kdo mne miluje! Mo
dlitba má nahraď ti tam lásku mou!
Jindřich (přijde s ostatními). Svítězila's, jasná
kněžno! Jan ze Stráže plamenným mečem od
obrany v výboji se obrátil. Spěchejme za ním
ku Praze! Setřen budiž každý bojovník králov
ský–Aufenstein byl tvůj trapitel, Aufenstein
budiž obětí našich mečů!
Přemyslovna (sjavši prapor se zdi). Nuže, za
vítězem našim! tento prapor průvodní nám budiž
224
hvězdou!–Díky tobě, věrné, rekovné město! Zpo
pele mnou povstaneš–Bůh tobě žehnej! (Odchází.)
Kotoun. Vivat Nymburk!
Měšťané. Vivat, vivat Nymburk náš! (Všecko
spěchá za Přemyslovnou.)
(Opona spadne.)
––4888343433s
Dějství páté. #*
Vyšehrad. Vpravo, více do popředí, věž, do jejíhož pod
zemního vězení oknem zamříženým něco málo nad zemí
chudičké světlo padá. Již před vyhrnutím opony slyšeti
ryčné dobývání hradeb, které ještě po vyhrnutí nějakou
dobu trvá. Ryk se blíží, bitva vyhrne se na bojiště. Ko
rutané a Mišňané dosti statně se brání.
Výjev první. --------
Jindřich, Hynek, Rotle v, obojí vojsko.
Hynek. Utíkejte k branám otevřeným, není tu
již pro vás ani oběda ani večeře!
Rotlev. Aufenstein prchl, ujde nám! Jindřich
z Lipé. Kde Jan ze Stráže, tam
jest Aufenstein. Aufenstein nesmí živ zVyšehradu!
(Tisknou odbojníky své vždy víc a více, až je vytisknou
a s nimi odejdou)
Klicpera IV. 15
226
Výjev druhý.
Aufenstein, Jan ze Stráže pravým koutem
se přiženou.
Aufenstein (přes celéjeviště až do popředí v levo
odběhnuv, umdlen zůstane státi a na meč se podpírá).
Podávám ti příměří.
Jan (taktéž se zastaví). Co dáváš do zástavy?
Aufenstein. Svou čest.
Jan. Tu's nepřinesl k nám.
Aufenstein. Slovo královské.
Jan. To jest summa tvého přičinění, že nad
užíval's slova královského. Toliko smrt tvá jest
mi dosti jisté rukojemství.
Aufenstein. Lehký tvůj meč neotevře jí cestu
do mého života, do kterého se již Vilém Bergov
nadarmo dobýval.
Jan. Těžký jest můj meč, všecky hříchy na
mé vlasti tebou spáchané co olovo na něm visí.
Braň se! Ani v lesích, ani vskalinách není dravce,
jenžto by nám více škodil. Proto musíš mou ru
kou padnouti. Braň se! (Mezi těmito jeho slovy chtěl
jej Aufenstein podskočně probodnouti; leč Jan oko
s něho nespustiv ráně jeho vyhoví, šermem dvakrát přes
jeviště před sebou jej žene, a pak celou mocí svou na
227
něho se vrhne. Tuhé mezi nimi potýkání, až konečně
Jan smrtící ránu mu zasadí)
Aufenstein (padnuv). Jindřichu! Jindřichu!
sloupy tvého trůnu poklesávají! (Umře.)
Výjev třetí.
Herlot se čtyřmi halapartníky.
Herolt (postaví se u prostřed jeviště, halapartníci
jej obstoupí). Ve jménu nejjasnějšího vévody
a krále Jindřichaprohlašuje se Vyšehradu a všem
obyvatelům jeho, jakož i odtud zVyšehradu ve
škeré zemi do všech čtyř uhlův, že Jeho Mocnost
polní maršálek hrabě Aufenstein od jitra dnešního
přestal býti vůdcem vojska královského, jehožto
vedení odevzdáno jest Fridrich u Mladšímu,
markrabíMíšenskému.HraběAufensteinaťtedy vše
cku správu vojenskou na všecky věky se sebe složí.
Jan (přikročiv). Tenkráte zajisté uposlechne.
Oznamte to jemu –tamto od své bohaprázdné
činosti odpočívá. Leč nehulákejte, byste nám jej
neprobudili. (Odejde.) Herolt
(s halapartníky přistoupí k tělu Aufenstei
novu). Hrůzy světa, onťjest mrtev!–To se musí
hned Jeho Jasnosti oznámiti. (Rychle odejdou.)
###
228
Výjev čtvrtý.
Lambert, Ruprecht, Jelena.
Lambert. Povídám ti, pokud Aufenstein je
živ a rádcem, nemáme míru k očekávání.
Jelena (dole ve vězení). Jest-li tady ucha lid
ského, smiluj se nade mnou!
Ruprecht (jenž byl právě až k okénku zamříže
nému přišel, lekne se a nazpět odskočí). Pánbůh
s námi – Lamberte!
Lambert. Co jest? S
Ruprecht. To byl hlas ducha tisíciletého.–
lyš !!!y Jelena. Hladem mořený člověk posledním
svým hlasem kvám volá! - - - - Lambert.
To přichází z podzemí. (Jde po hlase.)
Ruprecht. Již je vrchovatý čas, abychom se
polepšili, anebo raději odešli. Na zemi i pod zemí
proti nám se to bouří.
Jelena. Oznamte králové, že tu Jelena z Ri
senburka k hladomoru odsouzena.
Ruprecht (poslouchav). Lamberté! to je sám
ďábel, ponouká nás proti Aufensteinovi.
- Lambert. Pojď, to musíme ohlásiti. (Odcháze
jíce zarazí se u těla Aufensteinova) Hoj! kdo to tady
odpočívá, snad na věky?–Ať jsem hladový Mi
229
šňák, Aufenstein to, zlopověstná spása naše, naše
hlava, naše pěst! --- *
Ruprecht. Lamberte! vezmi jazyk na uzdu;
běda mám, slyší-li tě! - ----- ---
Lambert (sehne se k mrtvole). Ani hnutí ani
dechnutí v něm. Budou tady tento den po tři věky
slaviti.– Chopme se ho, pohrobíme jej, ať se
celý dostane do hrobu.
Ruprecht. Kam?
Lambert. Kamkoli, budeť jej zdejší země
všudy tlačiti.
Ruprecht. Těžký je, avšakjeho zachystání
čko bude mnohem těžší. (0dejdou s tělem.)
Výjev pátý.
Jizba u Velflovice z druhého dějství.
Jakub a Hynek vejdou.
Jakub. Nuž, jak jest?
Hynek. Něco poslů našich se vrátilo, druzí
zůstali v Norymberku na knížecí nevěstu tam če• J • v ~y ~y - ~y - kajíce;
neboťjí císař skutečně žádá viděti.
230
Jakub. Máme tedy kněžnu svou na odiv po
sílati? Což nebude-li se jim tam líbiti? pošlou ji
v potupu celého národu domů!
Hynek. Naše sličná, důmyslná Přemyslovna
se svými líbeznými mravy nebude se líbiti! Ni
koli, pane otče! Přinesli nám poslové listiny. Jeho
císařské Jasnosti. Petr, arcibiskup Mohučský,
byl poselství našeho přátelským mluvčím a zastu
pitelem.
Jakub. Jaké to listiny?
Hynek. Císař Jindřich slibuje, kněžnu naši,
budoucí dědičku vlády zemské, se synem svým
Janem manželsky spojiti. Jeho Jasnost výslovně
žádost projevuje, aby Přemyslovna nejdéle ku
konci tohoto měsíce do Spýru k němu přicestovala.
Výjev šestý.
Rotlev, předešlí.
Rotlev (pln radosti přikvapí). Vítězství a vítězo
sláva, Eliška Přemyslovna je blaženou, oslavenou
nevěstou!
Hynek. Z toho se tak nesmírně těšíš–ty,
jenžto ji zápalem odvážnějším nežli sám Bergov
miluješ?
231
Rotlev, Miluju ji a budu doživotně nejen ji,
ale všecko její potomstvo milovati.
Jakub. Tyť ji také provodíš?
Rotlev. Provodím až koltáři, a kdybych měl
všecky své statky za vstoupení do chrámu Páně
obětovati.
Hynek. Nuž, je všecko připraveno?
Rotlev. Teď teprv připraveno, mnou úplně.
Jakub. Co's pak všecko připravil?
Rotlev. Má-li naše nehrubě bohatá kněžna
jako nevěsta císařova syna tam přijíti, musí také
skvostností a leskem všecky tamější kněžny pře
panovati, jakožje skutečně přepanuje. Vsadilbych,
že nejvyšší nádhera v porýnském tam bohatýrstvu
oči vyvalí, až nevěstu naši a bohatství její uvidí.
Kdyby se v den svatební celý dvůr císařský za
stůl posadil, všickni budou zjejího zlata a stříbra
jísti i píti.
Jakub. Odkud's to všecko přičaroval?
Rotlev. Od přátel a příznivců kněžny Pře
myslovny, kterých tady tolik jest, co počestných
lidí. Nejprvé se otec můj o vše zlato a stříbro,
jakož i všecku stolní úpravu svou se mnou, totiž
s kněžnou Přemyslovnou, rozdělil. Od něho spě
chal jsem do sídla biskupského. Jeho Důstojnost
daroval nevěstě naší dva veliké poháry nejdraž
ším kamením vykládané,jakož i jiné drahocenné
stolní náčiní, mimo to ale mimochodníka bělouše,
232
jako panna sličného a jako panna krotkého, který
ji na bohatém hřbetě svém zajisté s velikou hrdo
stí u slavném vjezdu do města Spýru ponese.
Z hradu biskupského letěl jsem od obchodníka
k obchodníku, od měšťana k měšťanu. „Drahá naše
Přemyslovna jede k sňatku s císařovicem. Dvakrát
dá, kdo rychle, třikrát, kdo ochotně dá.“–
Tak jsem všudy mluvil, a slova ta byla čarovný
proutek, který mně všecky měšce, všecky poklad
nice otevřel.
Jakub. A ke mně's nepřišel?
Hynek. Ke mně také ne!
Rotlev. Dům tvůj, pane Jakube! jakožto ji
stý, nechal jsem si naposledy.
Jakub. Nuže pojď, budeme se také o naše
zachystáníčko děliti,
Rotlev. Ha! To bude pohled pro mne, až ji
co nevěstu v rouchu nejskvostnějším, které sobě
sama vyšívala, a s věncem svatebním na knížecí
hlavě uvidím! (Odejdou)
233
Výjev sedmý.
Veliká skvostná komnata v královském sídle Vyšehradském.
Hlavní a postranní dvéře.
Přemyslovna, Jelena, Cecilie, Aneška.
Přemyslovna (v nádherném, vlastní rukou hoto
veném oděvu, s věncem z bílých růží na hlavě, vejde
dveřmi postranními z pravé strany; za ní vejdou Ce
cilie a Aneška, též slavnostně oblečeny).
Jelena (bledá, vymořená, v oděvu bídném, hlavním
vchodem nesměle vkročí, zmuživši se ke kněžně kvapí,
u ní pak na zemi se vrhne). Milost! milost, dobro
tivá kněžno!
Přemyslovna. Co vidím! Jelena z Risenbur
ka!– mrtví z hrobů vstávají!
Jelena. Z hrobu, kněžno! do kterého mne
hrabě Aufenstein za živa zatratil, abych úklady
jeho proti tobě nevyjevila.
Přemyslovna. Odejdi v pokoji.
Jelena. O, trestej mne, milostivá kněžno!
Aufensteinem zalouzena síť jsem s nimi spřádala,
na tvou zkázu připravenou.
Přemyslovna. Na hradě svých otcův rozsudek
můj očekávej. (Pokyne, aby odešla)
Jelena. Jdi šťastně k cíli svému velebnému!
(0dejde.)
234
Výjev osmý.
Bonuše, na to králová Anna. Předešlé.
Bonuše. Jasná kněžno! chudá žena milostivý
přístup žádá. Přichází štěstí přáti ve jménu svém
a všech sobě rovných, kterým's v klášteře Svato
jirském hojnou almužnu udělovala. Přemyslovna.
O, vděk těchto nešťastných
bude spasné požehnání na mou důležitou pouť!
Ať přijde!
Bonuše (odejde).
Královna Anna (v chatrném oděvu staré ženy
s kuklí přes hlavu zůstane vzadu státi; odhodivši kukli na
plece a svrchní oděv rozhalivši na panny pokyne).
Cecilie a Aneška (poznavše královnu pokloní se
jí, a dveřmi postranními odejdou). Královna
(na svém místě). Alžběto!
Přemyslovna (obrátivši se s rozpiatýma rukama
k ní chvátá a vroucně ji obejme). O má drahá se
stro! Blaze mně, že tě ještě vidím, že tě k srdci
tisknu, než osudnou svou cestu nakročím. Po tvé
tváři duše má tu ještě toužila.
Královna. O, stíhaná, ustrašená laně! ještě
mne miluješ?
Přemyslovna. Tebe nemám milovati, ježto's
mi nikdy neublížila? Sestru Annu neměla bych
235
milovati, která mne co dítě svroucí láskou celo
vala, hedbávnou svou rukou slzy utírala, které
mi matka nepřirozená z útlých očí vytlačila? Hlu
boko v srdci tkví všecko tvé soustrastí, sesterské
tvé účastenství, a z paměti mé ani osud, ani věk
tvá slova nevymaže, kterými's, co libými hvěz
dami, tmavou mysl osvětlovala, srdce k Bohu
a zázrakům jeho pozdvihovala.
Královna. O, že jsme tak nezůstaly, ty dítě,
já pak šťastná, nepoutaná dívka, sesterský tvůj
strážce, tvá učitelka! Avšak jediná otcovská po
zůstalost: královské to urození, jako anděl
neuprositelný, z nestrastného ráje nás vypudila!
Mně kázala přes země, řeky a hory jakoby do
vyhnanství jíti, a když jsem do vlasti se vrátila,
byla utěšená kolébka má již zmizela.
Přemyslovna. Ach, s jakou touhou stísněná
má duše v oustrety tobě spěchala! Ty's přišla, se
stra má, můj strážce, má učitelka, a mohla jsem
tobě s dospělou již uznalostí děkovati. Leč v tom
samém okamžení zeď vysoká mezi námi povstala.
Tobě hrad již odcizený, mně pak tmavý útulek
v klášteře jest vykázán. Avšak tam mne poklidu
a nábožnosti cherubové přijali, šťastna u jejich
přítomnosti celý svůj život jim věnovati jsem se
strojila, an tu najednou had pokušení do tiché té
svatyně–
236
Královna. Nedopověz! Od včerejška, žel buď
Bohu! teprv od včerejška známé jsou mi útisky,
kterési od toho násilníka utrpěla, aniž jsem tě,
byť by vědouc, mohla chrániti. Takét k tobě ne
přicházím, abych slabost královského manžela
u srdce tvého omlouvala. Kázalť on mi, tím jeho
slibem úmysly tvé zvrátiti, že vyváznuv z tenat
rádce zlého mužům domácím chce se svěřiti, že
tobě, kněžně samostatné, město Žatec, ráj to
krásné země České, v doživotní majetnost chce
odevzdati.
Přemyslovna. O, díky mu za tu milost! Před
cet tedy věno podám svému ženichu, kde usídliv
se jako dědic koruny ve vládě svata svého podíl
bude bráti.
Královna. O, neočekávej tuto skvělou, míru
plnou budoucnost! Přátelé tvoji, jižto tě císaři
odevzdávají, mýlí sebe, mýlí také tebe. Spojiv tě
císař se svým synem nebude jen Žatecko, leč ce
lou zemi věnem tvým jmenovati, válečnějí dobý
vati.
Přemyslovna. Nehroz se toho, nemysli na to.
Janův otec jest kníže mírumilovný.
Královna. O, jak se obávám, sestro Eliško!
že na stolec, po kterém bažíš, dosedneš s vědomím
velmi porušeným. Přes potoky krve lidské, přes
mrtvoly svého lidu a statků jeho zříceniny k němu
pospěješ, dívajíc se s něho, jak sestra tvá, ně
237
kdejší tvá druhá matka, z drahé vlasti, s trůnu
rovně dědičného, do vyhnanství ustupuje!–O ne
sahej rukou žádostivou po koruně! Koruna jest
ostrý kruh, až do mozku lebkou řeže, a hlava
snáší bolesti, jako játra, Promethea, neskonalé.
Uprostřed slávy a rozkoší nastrojených srdce úpí
strastiplné, a lesklá jasnost, co zimní slunce stu
dená, ani v oboru domácnosti srdci tvému zahřáti
se nedá!
Přemyslovna. O, politování hodná sestro,
pak-li mi svůj stav obrazuješ! Avšak darmo
srdce rozštěpuješ, ješto tě co matku ctí a miluje.
Před týdnem jsem ještě vaše, svoje byla; Au
fenstein tím vinen, že v tak krátkém čase ani
vám, ani sobě nenáležím.
Výjev devátý.
Jindřich z Lipé, předešlé.
Jindřich. Jasná kněžno! všecko jest na cestu
připraveno. ---
Přemyslovna (zachvějíc se nelibě naň se ohlídne).
Pán Jindřich z Lipé vidí, že s královskou sestrou
se loučím – snad na věky.
Jindřich (zůstane státi na svém místě).
238
Přemyslovna (polohlasitě). Vidíš, Anno! že
nesmím, byť bych chtěla se vrátiti. To jest ta
otcovská pozůstalost, to dědičné urození.
Jako's ty někdy, chtíc či nechtíc, s chladnou krví
k Drávě cestovala: tak já nyní ssrdcem lhostej
ným k Rýnu putuju, abych vůli samostatnou lidu
obětovala.–Rozejděme se, sestro! nevolní stro
jové cizích záměrů! O rci, Anno! že sduší čistou,
zášti prázdnou se rozcházíme.
Královna (uchopí ruku její a k srdci ji tiskne).
Přemyslovna. V tmavém lůnu budoucnostiži
vot můj přede mnou leží, dlouhou dráhou, snad
trnů plnou, bude mi kráčeti; ty's byla vždycky
materskou mou přítelkyní: o, požehnej mi na da
lekou cestu ve jménu matky naší, dcery Habs
burkovy.
Královna (plačíc ruku na hlavu její položí). Obraz
její všudy tě provázej, a chraň tě mého osudu!
(Ohnivě k srdci svému ji přitisknuvši od ní se odtrhne
a odkvapí.)
Jindřich (odcházející královně hluboce se poklon)
Přemyslovna (nějakou dobu slzíc za královskou
sestrou se dívá, na to pak city překonavši dí:) O ty
slavný Vyšehrade! jasné sídlo praotcův mých,
budu-li tě kdy, a jak tě budu viděti?
Jindřich. Brzo, bohdá, k svému a k zemi
naší rozkvětu.
239
Přemyslovna (jakoby loučíc se vůkol sebe hledí,
potom hluboce oddechnuvši k odchodu se obrátí). Jsem
hotova. (Odejde.)
Jindřich (kráčí zvolna za ní).
Výjev desátý.
Vzadu přes celé jeviště sídlo královské na Vyšehradě, ve
liká brána do něho otevřena. Před sídlem tím prostranné
náměstí, kterýmžto volný průchod pro veliký průvod jest
vojskem zahražený. Za vojskem v pravo i v levo mnoho
lidu Pražského i venkovského obojího pohlaví.
Pravou stranou v popředí vystoupí: Kotoun,
Bohata a něco měšťanstva Nymburského.
Bohata. Nuže, pane starosto! chráněnec náš
bude u veliké slávě k vznešenému cíli kráčeti.
Kotoun. To máme jí co děkovati–
Bohata. Ona snad poněkud nám?
Kotoun. Ano, tak jsem mělříci. Vivat Nym
burk!–Měli bychom ji až na místo sňatku
########## leč nemůžeme dlouho bez svých ouřadů
1 – y
Bohata. A ouřady naše bez nás.
Kotoun. Ano!– o má zpukřelá hlava!
240
Bohata. Průvod vychází, postavme se stra
nou. (Ustoupí hodně v pravo.)
Zkrálovskéko sídla vyjdou: Jan ze Stráže, vůdce,
v úplné skvějící se zbroji přišed na kraj jeviště vpravo,
zůstane tu státi, průvod nechaje odcházeti. Za ním jde
šest heroltů čili hlasatelů se znakem Českým na dlou
hých štítech vyobrazeným; jsou tak jako vojínové a vši
ckni průvod tvořící po dvou seřaděni. Za těmi přijde
dvanáct halapartníků, za nimi Jakub Velflovic,
Rotlev a něco jiných Pražských měšťanů; za těmi
Hynek a více rytířů. Po nich přijdou: Aneška,
Cecilie, Jiřina a další družina ženská. Na to Pře
myslovna, Elišku macechu po pravém hoku ma
jíc; za nimi Bonuše a Damíra, za těmi pak:
Vilém zValdeka, Jindřich z Lipé a více
pánů, konečně pak bojovníci. Levou stranou do popředí
vystoupí král ve velikém válečném plášti,přílbu skvost
nou s červenobílým chocholem maje na hlavě. Průvod
pokročí jen tak daleko, aby Přemyslovna do
prostřed jeviště došla, kdežto jej král voláním svým za
staví.
Král. Eliško Přemyslovno!
Přemyslovna. Ha! běda mně!
Král. Blaze tobě, že tě královský tvůj svat
bratrsky pozdravuje. Přišel jsem, snad na vždy
s tebou se rozloučiti, nikoli stebou a spřátely
tvými bojovati. –Ješku z Vratenberka! věz, že
241
odtud až do Sumavy nenajdeš mého bojovníka.
Odejděte v pokoji. (K Přemyslovně) Krásně ti sluší
ten růžový věnec, spanilá nevěsto! Avšak jest
sprostičký. Podej mi svou neohebnou hlavu, aťji
důstojněji ověnčím. (Vyjmuv pod pláštěm věnec zlatý
na růžovýjího posadí.) Manželi svému oznam službu
mou a mé pozdravení. Ať přijdejakobratr, abra
trsky jej přivítám. Přijde-li jako nepřítel, pověz,
že jej nejen se svým, ale i s Míšenským a Bavor
ským mečem budu očekávati.
Vilém z Valdeka (vykročiv ze řadu ku králi po
korně se přiblíží). Kažte, Jasnosti! kam Vás s li
dem svým provoditi mám.
Král. Netřeba mi tvého průvodu, šlechetný
Valdeku! Miluje vás král Jindřich, a pročež
bude svobodně a jistě nejen Prahou, ale celým
svým královstvím kráčeti.–SBohem, Eliško Pře
myslovno! (V levo odejde. Průvod hne se k odchodu)
Lid. Bůh tě provoď, naše Přemyslovno!
(0pona spadne)
Klicpera IV. 16
- - - - - -
*
-
- -
Rodil Svojanovský.
Truchlohra ve čtyrech jednáních.
O s o b y:
Stanislav, hrabě Svojanovský.
Ludmila, jeho manželka.
#... } jejich děti.
Jarolím z Dobrohradu,
Středovský,
### } v hraběcí službě.
Antonín, Jarolímův kočí.
Plukovník Pruský.
Květný,
Brandl, } Prušané sprostí.
} setníci ve vojsku císařském.
Rustmann,
Slezský katrčník.
Lidka, hospodská.
Císařské a Pruské vojsko.
Dějpadá na rok poslední sedmiletéválky, a koná se dílem
v zámku Svojanovských, dílem v okolí jeho.
Dějství první.
Dům hostinský v hořejším Slezsku. Půlnoc.
Výjev první.
V pravo za stolem sedí as devět Prušanů. Ně
kteří z nich rozmlouvajíce kouří, jiní jsou na
stěnu podepřeni a dřímají.– V levo za stolem
sedí Květný s Francouzem a hrají v karty.
Svíčka tenká jim dohořívá. Vzadu malý stoleček,
na němž konev s pivem. Lidka sedí u něho
a Sp1.
Prušan první. He!–to je spaní!– Ho
spodská!
Druhý. Nech ji spát a nalej si sám.
První. Je-li jen co v konvi! (Nalívá.)
Francouz. I devět tisíc hromů! u nás jsou
berani vlídnější, než u vás lid selský!–Sví
čku, babo!
246
Květný. Pomalu, pomalu! u nás se ale ne
přebíjí devítka osmičkou!–že pak se ti to hned
přilípne!
Francouz. Neračte se horšit, bývalý pa
ne!– proto předce nevyhraješ! – E! – pojď
domů, králi! mohli by na tě také Malvice přijít!
Květný. Byl's také u té muziky?
Francouz. A!–tenkrát jsem si hovívával
ještě ve vlastenských hájích! (Zpívá) „Za Rejnem,
po stráních, růstává víno!“
Květný. Proto!– Můj děd tam mívával mlejn,
a jako pacholeti mi vypravovával, kterak se ve
liký jakýsi vůdce do jeho mlejnice schoval, až
bylo po bitvě!–O tobě se mi nikdy nezmínil!
Prušan první (k druhému). Nenaráží zas na
nás?
Druhý. Stýská se mu po výprasku!– nech
me ho štěkat!! (Pije.)
Francouz. „Za Rejnem, po stráních, růstává
víno!“––Ty se asi těšíš, brachu! že se blížíme
k tvé vlasti?
Květný. Má vlast o mne nehrubě stojí!! ale
tvá asi pro tebe naříká?
Prušan druhý (k ostatním). Slyšíte-li pak je?
Jsou si rovni, jako provaz provazu! Jeden z vla
sti prch', a druhý do ní nesmí!
Francouz (vyplácí). Čertova karta!–A té
babě plamenu do chřtánu vleju, aby usnula na
247
věky! (Běží k ní) He! hola!–zhůru! (Nevlídně ní
vyklá)
Lidka (ze spaní vyděšena). Matičko Boží!–
co pak se zas stalo?
Francouz. Svíčka nám dohořela!
Lidka. Vždyť víte, že jsem vám sem dala
poslední!
Květný. Nelži, Lidko! v komůrce visí ještě
jedna!
Lidka. Musím ji zachovat, kdyby pan se
tník –
Francouz. Pan setník si může dát zapálit
barák, až svíčky dojdou!
Květný. Pomoz, Lidko! pomoz!!!
Francouz. U sta černých čertů! hejbej se!
Zaplatím ti také stříbrem Bedřichovým!
Prušan první. Pomalu, pomalu!–žena má
dobře!
Květný (u svého stolu). Aha! pan pelikán se
ozývá!
Francouz. Co je tobě do toho?
Voják (zvenku). Lidko!panu setníkovisvíčku!
Lidka. Tu to máte!
Voják. A mně půl pinty píva!– honem!
Lidka (mu naleje a běží s loučí ven).
Prušan první. Kdyby tady tebe nebylo, ani
by nás tu žádný neucítil!– Kdyby tě tak na
všecko bylo, jako na křik–
248
Francouz. A tebe tak na všecko, jako na
pití?–– Ať dělá každý, co se mu líbí!– Když
jsem prohrál, mám přestat, ne?
Prušan druhý. Vzpomeň si na Rosbach,
a potěš se!
Květný (rozsvítí louč). Sedni a míchej!–sice
povstane jeden kohout po druhém!
Francouz. A!–když chce dábel, aby ho
dně po čertovsku vyhlížel, oblíkne na sebe ká
rání oděv! (Posadí se, míchá, a dává karty)
Lidka (přijde). Tu je svíčka!
Voják (hodí peníze na stů). Je to tak dobře?
Lidka. Dobře!
Voják. S Bohem! (0dejde.)
Prušan první. Naplň konev, Lidko!–hezky
zčerstva! – Mně je tak jaksi sucho, jako bych
dnes naposledy pil!
Lidka (jde ke konv). Snad není již prázná?
Prušan druhý. Nechtěli jsme tě budit, nalí
vali jsme si sami! Všecko je napsáno!
Lidka. Kde mi jen ten muž zůstal! (Vezme
konev a jde.) Francouz.
„U Rejna, na stráních, roste tamVinO“ –
Květný (bere spěšně list, již vyhozený, nazpět).
Ne tak –
Francouz (ho popadne za ruku). Co leží, to
běží!
249
Květný. To je lež! ležet i běžet najednou
nelze! ---
Francouz (shodí karty a shrábne peníze). Co
leží, to běží!–vyhral jsem!
Květný. Oho! vždyť's mi ještě nezabil ani
listu!?–Nedělej povyků, a hrej dále!
Francouz. Nebudu!–Nespravedlivě hraješ–
klameš mne! celému pluku's již známý!
Květný. Atoběještě ne?!–Tu máš!(Uhodího.)
Francouz. Ha! hrom, koule a peklo!– My
slíš, že budu rány od tebe schovávat,jako Pru
šané?– Přišel's jednou na zralého!
Prušan první. Ba právě! hahaha!
Květný. Zralý's, to je pravda, jako snop!
a doležíš se co nejdříve na kůl!!
Francouz. Tebejiž sotva dohoním!Jako troud
jsou vetchá tvá záda, na kterých's před čtvrt le
tem ještě kratší kabát nosil!–Ubohý pane
poddůstojníku!–pod důstojníkem stojíš, ale tak
nízko, jako já!
Květný. To mi neopakuj, zdráv-li chceš ještě
pod šíré nebe! v
Francouz. U všech reků Ceských!– dobře
máš! (Smekne před ním.) Málem bych byl zapo
mněl, odkud jsi!
Květný. Křečku! netup zahradu pro jedinou
vlkovitou sněť!!! (0pět ho uhodí)
250
Francouz (popadne se stěny šavli). Čert mne
vem, to-li ti zůstanu dlužen!
Květný (vytrhne též). Pojď!–beztoho bych
rád opět do toho přišel! (Vrazí naň a šermují)
Francouz (okolo stolu ustupuje).
Prušan třetí (který až potud dřímal, se pro
budí). Kýho ďábla?– Roztrhněte je!– Aby se
k tomu setník hodil!–(Vyskočí.) Tu to máme!–
Hrome! já bych za to tři sta zlatých nevzal!!–
Výjev druhý.
Vilím, předešlí.
Vilím. Co je to?–Ustaňte!!!
Květný (se lekne, dupne a do sebe vzkřikne:)
Ha!–že pak zlý duch vždyckytohopřinese za
mnou!
Prušané (vstali a činí setníkovi poctu).
Vilím (vejde mezi ně). Jak–Květný!?–Člo
věče! což tě mám v okovích sešedivěti nechat!?
Květný. Tupil mou vlast!
Vilím (se podívá na Francouze, pak k Prušanům:)
Kdo jste byl všemu přítomen?
Prušan první. Všickni.
Vilím. Kdo byl příčina?
251
Prušan první. Jsou oba vinni. ~y
Květný. Vy mne nenávidíte, že jsem Cech!
Vilím (se jména toho jaksi lekne).
Francouz. A mne, že jsem Francouz!
Vilím (k Prušanům). Odejmetejim zbraň! (Stane
se.–0káže na Francouze.) Toho odveďte! S Květ
ným chci zůstati sám.
Prušan druhý (odcházeje, k třetímu). Ten mu
asi dá! koupával se také v Labi!
Prušan třetí. Ba věru! Luňák ještě nikdy
luňáka nesněd"!!! (Odejdou.)
Vilím (zůstane sezaloženýma rukama zamyšlen státi,
až Lidka dveřmi klapne a jej vytrhne). Jsi, ženo,
hospodská?
Lidka (postavíkonev spivem na stoleček). Jsem,
milostpane!
Vilím. Dej mi ve vsi zaopatřiti muže, který
by z dobrého platu poselstvím šel do Cech.
Lidka. Kdyby se mi jen muž vrátil! I sče
ládkou odejel!–Jak přijde, hned mu to povím!–
Ach, drahý milostpane! ve vašich bitvách se na
sta lidu kácí, a o mého muže nechce žádná koule
zavadit!– Co snad slunce sluncem sluje–
Vilím. Jdi ven!
Lidka. Neračte se horšit!–Zvyk dělá mnoho!
Těmito dobami se každodenně s mužem vadím;
a že dnes doma není, tlačí mne to jaksi v krku!
(Odejde.)
252
Vilím (přejde několikrát světnici; po chvílce zů
stane před Květným státi a přísně naň hledí). Kolikrát
jsem již bratrsky tebe napomínal?
Květný (sklopí oči a mlčí).
Vilím. Tak se děje, když na koukol vůkol
sebe zvyknem. Kdyby se"s byl štěpných držel
stromů, kdyby's byl aspoň pokračoval, jako's ně
kdy začal, sedal bys za stolem s mého druhu
muži; kdežto se nyní v prachu a blátě válíš,
a každodenně hloub a hloub klesáš!
Květný (divoce). O!! pane setníku! Jen jeden
den neměl času správce mezi dny mého života
napsat!–jen jediný den: a já bych nestál
tady, pod cizinskou střechou, nestál bych před
vámi s touto nečistou tváří, nestál bych nikdy
před vašimi soudci! ~y
Vilím. Známá píseň!– Cas může tak málo
za nešlechetné skutky naše, jako sukno za zka
žený oděv!
Květný. Ach, může! může, pane setníku!
Vilím. Jmenuj mi nešťastný ten den.
Květný. Náhlá a–jak práva mluví– ne
šlechetná smrt mého otce!
Vilím. Jsi Čech?
Květný. Jsem. V kraji Hradeckém se na mne
ponejprv zasmálo slunce.
Vilím. Jak ses dostal přes Krkonoše?
253
Květný. Buďte milosrdný, a na to se mne
neptejte!– na všecko–jen na to ne, jak jsem
(divoce) do tohoto šatu přišel!
Vilím (bledne). Prchl's z vlasti?
Květný. Prch', prch” jsem! dav krajanům
svým na věčné věky výhost!
Vilím. Proč?
Květný. Proč!?–O dobrý Bože! kterýžto
mne nehodného až podnes svých dešťů ourodou
krmíš–pročjsem zvlasti prchl?!–Potok ne
nese mrtvolinu dlouho u dna! zlou krev vyhá
nějí všickni oudové na okraj těla–prašivou
ovci vylučuje pastvec z ovčinců a stáda!–
Vilím. Tiše! o tiše, prsa má!!!
Květný. Ať tedy krvácím opět, a vyhrne se
cvalem srdce mého bolest!– Vězte tedy: Otec
můj byl setníkem v službě císařské, a ustanovil
imne, snadjako nemluvnějiž,kvojenskémustavu!–
Dokud byl živ, docházel jsem pochvaly časté –
mnohdykrát i nezasloužené! – Jednoho dne
nás navštívil praporečník, jinoch,jak se dobře je
ště pamatuji, vážný a šlechetný, a Bůh věčný ví,
co k sobě za příčinu měli–v hněvu prchlém,
praví se, ztratili se zbytu, a otec můj se nikdy
již nenavrátil!!! ---
Vilím (sebou trhne). Jak–?–Clověče! tvůj
otec?
254
Květný. Byl druhý den na to v hájku nale
zen mrtev!
Vilím. Mrtev!–usmrcen od praporečníka?!
Květný. Bez pochyby; praporečník na vždy
cky zmizel!
Vilím. O!– nešťastný! kdo tě tak překřtil?
Květný není tvé pravé jméno!
Květný. Není. Pro větší jistotu převzal jsem
jiné. Pohorský se jmenoval otec a všickni před
kové moji.
Vilím. Po– Pohorský!? ––Nebesa! kdy
přestanete splácet!
Květný. Od toho dne–sám sobě strážcem,
níž a níž jsem padal, přidržev se bohaprázných
spolků–
Vilím. Mlč! mlč!!– někdy jindy dopověz–
Květný. Však– co vidím?– není vám do
bře, pane setníku?
Vilím (před sebe). Není– není! a nebude
snad nikdy!!! (Zuřivě sem tam přebíhá)
Květný (za dlouhou chvíli). Smím odejít?–
Vilím (vytáhne měšec spenězy, vtlačí mu jej do
ruky a běží ke dveřím). Desátníku!
Desátník (vyběhne).
Vilím. Ať tě následuje! (0dejde)
Květný (váží peníze v ruce). Takového kovu
jsem již mnoho – mnoho liber promrhal! (Odejde.)
Desátník (za ním). . . .
255
Výjev třetí.
Zorné jitro. Pokoj v zámku, v němž jedny hlavní a dvoje
postranní dvéře. Na levé straně okno a u něho stůl. Na
stole rozličné papíry.
Růžena.
Růžena (přijde pravým vchodem, přinese rozličné
květiny, které postaví na stůl a posadí se ; tu jí padne
do oka obrázek, který sama byla rejsovala).
Ach! Horácio má! mně ku tvému
Třeba není putovati tichému hrobu!
Každý paprslek do sebe jména tvého
Obsah má vrytý, obraz tvůj mne budí,
A kde Růžena kráčí, tvoje bolesti
Kráčejí také!–Ví Bůh na nebesích,
Proč, co stín země tvory – osvěcuje-li
Okres její slunce, neb měsíc tichounký–
Provází i mne všude Horáciin život,
Nezpustiv se mi z mysli, co věků rekov
ných!
Slavím, ctím a spokorou schvaluji skutky!
Kam se vrhnu koli, všude mně strůmek
Vystřelí, bledý a smutný Horáciina boje!
Bratr! Horácia!– ach Horácia a bratr!
(Úzkost ji opanuje tak, že až po chvílce velmi hluboce
vzdychne.)
256
Jinak, o nebesa! jinak to bývalo u nás!
Když v loubí zeleném sedával i bratr,
Sestřinu na srdce když tiskl si ruku,
A jako den slunce mne milovat chtíval!–
O! krásní! krásní dnové! blahosti čase!
Case stkvoucí!–májové, přesličné chvíle!
Odplouli jste ranně, ach přepříliš ranně!
Strůmek váš usvadlý–a Růžena sama!!!
(Zabere se v hluboké myšlénky)
Výjev čtvrtý.
Lenka, Růžena.
Lenka. Oho!?–i dobré jitro, slečno!
Růžena (se lekne, vytrhne a zpamatuje). Dobré
jitro!
Lenka. Myslila jsem, že vás dnes přede
jdu!–Tak člověk ledacos myslí!–Snad by
slunce spíšjednou o hodinku déle na loži zůstalo,
než naše sedmnáctiletá slečna!
Růžena. Vstala již máti?
Lenka. Vstala-li?– ach ano!– ale co na
plat? snídaní je na stole, a za stolem žádný!
Růžena. Hrabě, můj otec –?
Lenka. Jel hned za tmy do města!
257
Růžena (žádostivě). Jel!?– Lenko!–(zara
žena)–bezpochyby že ho jen měšťané doprosili.
Lenka. Dost možná! – ač–
Růžena. Ač?
Lenka. Ač bych soudila, že opět hlas citu
a srdce otcovského–
Růžena. Viď, o! viď, Lenko má! že o bra
tra, StarOSt–
Lenka. Přitrhlo prý zas několik císařských
témů. Kdo ví, nevynajde-li se mezi tisíci jeden,
který dá o mladém hraběti zprávu.
Růžena. Ach, jen zprávu! a jako po dešti
bylina zprahlá, povyroste mých rodičů život! –
(Přestávka, mezi níž Lenka vše v pokoji urovnává, a Rů
žena se z okna dívá.–Nahoře je slyšeti kroky.) Kdo
to nad námi chodí?
Lenka (mezi prácí). Milostpaní. Hledá obrázek
otcův, vašeho děda. Připadlo jí v noci, že nepro
hledala ještě pokoje, v kterých někdy mladý hrabě
obýval. I šla tam tedy již před půl hodinou,
a knihu za knihou přehazuje.
Růžena. Ach!znašehozámku se pomalu ztratí
a vystěhuje všecko, co dělá spokojenost spoko
jenou!– K tomu ke všemu válka!
Lenka. Ba, Bohu žalostný žel!–Co na tom
ti lidé mají?–Já bych měla za dnešní noc vším
právem ještě jednou jít spat!
Růžena. Nespala's?
Khcpera IV. 17
258
Lenka. I! potýkala jsem se se sny, hroznými
jako tygr! V potu jsem se brodila! o samé
krvi a smrti se mi zdálo!–Není také divu! Celý
Boží rok o míru není ani slova slyšet!–––
Růžena (dívá se na obrázek). Hleď, Horácio
má! i také u nás o míru ani slyšeti není!
Lenka (k ní všetečně přistoupí). Není to ta Rí
manka?– Bohu věčná chvála, že jste to již je
dnou dokonala!
Růžena. Proč?
Lenka. Proto že jste to vstávajíc léhajíc na
mysli měla.
Růžena. Léhajíc?– Ach, ano! také i ve
spaní někdy!
Lenka. Jen někdy?–ba velmi často! Včera
jste ku příkladu několikrát po sobě volala: „Ho
rácio!“ až jsem se probudila!–A sotva že
jsem na to zas počala dřímat, slyšela jsem vás
vykřiknout: „Bratře!“ až mne hrůza v posteli
obešla!
Růžena (opět se zamyslí).
Lenka. Bůh dobrý ví, v kterém století se
duch jejítoulá! – Musímť jí opět zazpívat její.–
Stokrát jsem se vásjiž chtěla zeptat, slečno! co
ten obrázek vlastně vyznamenává?–Nedivila
bych se slzím vaším, kdyby to byla sestra–nebo
aspoň nějaká teta!?
259
Růžena. Věz tedy, a lze-li ti, neplač!–
Před mnoha sty lety svedli po několikráte Albán
ští s Rímany válku. Vylivše konečně obě strany
dost krve, usnesli se na tom, že tré toliko mužů
obapolně podstoupí boj, a porobu přisoudí národu
tomu,jehož vyvolenci v souboji klesnou!
Lenka. Vida! to se mi líbí!– Kýžby vojska
naše také tak smejšlela! jak mnohé bídě, jak
mnoha nářku a jak mnoha hříchům ušel by svět!
Růžena. I událo se právě, že se na obou
stranách trojčata nacházeli, mužišlechetní a mladí,
hotovi, pro vlast nejtrpší podstoupiti smrt!–
Zvoleni byli jednomyslně: a když byl k outoku
přišel čas, usmrtil Ríman nejmladší nepřátelský
třílist, a Alba Longa stala se ratolístkou Rím
ského žezla!
Lenka. A o jejich boji povídá váš obraz?
Vždyť není ani meče ani toulu vidět?
Růžena. Lze ale viděti tobě, an svítězitelé
v triumfu do Ríma hrdého táhnou, avezou vkráse
těla trojčat Albánských?
Lenka. Hm – ano!– a co při tom dělá
dívka, oči jak nebělost černé vyvinujíc k nebi?
Růžena. Kamila, či Horácia, sestra vítěze
Rímského, která byla nešťastně zamilovala nej
mladšího z trojčat Albánských!–Jakému péru,
jakému jazyku lze vypovědíti její hrůzu a bo
lest!–Stisíci dýkami v horoucím srdci musí se
>k
260
dívati na to, an miláček krví mladistvou zbrocen
tu leží, a jeho vrah–vrah v slavném triumfu
jest její vlastní, jejíjižjen jediný bratr!!!
Lenka Bratr?!–to bylo mnoho střel do
dívčích prsou!
Růžena. Toliko střely?– na tomto i celém
onom světě není strašnější strasti!
Lenka. Aha!–teď tomu teprv rozumím!–
Stojí tedy tak a volá s nebes na bratra ohnivé
blesky!?
Růžena. O,jak se mejlíš!–Na její tváři
se nesmí zejmouti jizlivá pomsta, ale naděje
a srdce úzkost, v zápasu smilostí, bolestí a hrů
zou!–U velikém, královském mlčení stojí tady,
aby, až poslední šíp sjede na její úplný květ,
jako rekyně padla!!!–
Ludmila (venku volá). Růženo!– dcero!
Lenka. Milostpaní volá!
Růžena. Co se stalo?–(Jde ven.)
Lenka. Co se stalo?–Zahalil mráček slunce,
a ona z toho udělá nejméně zatmění světa!–
Ach! brzo-li pak se zima v našem zámku skon
čí!–Všecko se těší a roste, kam teplé jaro za
svítá,jen u nás nechce než listopad býti!
261
Výjev pátý.
Ludmila, Růžena, Lenka.
•
Ludmila (jejíž celá povaha časem jest dětinská).
Jsi opravdu, dcero má, zdráva?–Hleď, v noci
jsem na márách viděla tebe, a na tobě růžový
příkrov!– Růzenou tě otec nazval, a v růžo
vém's odpočívala hrobě– mnoho růží neštěstí vy
znamenává, vyznamenává krev!
Lenka. Mně povídala jednou cikánka, že růže
vyznamenávají sňatek!
Ludmila. Dobře měla, Lenko! sňatek neskon
čený a věčný!–Smrti se zasnoubiti jest také
sňatek!–(Sepnouc ruce pozdvihne je k nebi.) Ach
nebesa! cožjste se celá proměnila v hněv!?
Růžena. Nepřipouštějte, máti drahá! aby vám
sypký sen pramen naděje jisté kalil!–Mámeť
se co jednomu neštěstí bránit–
Ludmila. O, dcero! jedno neštěstí bývá ro
ditelem mnoho tisíc neduhů jiných!– Můj syn!
můj syn!
Růžena. Probůh! co se stalo?
Lenka. Co to zas bude?
Růžena. Přišla zpráva, že je bratr mrtev?–
Slyšela jsem vásv hořejším poschodí chodit,snad
262
Ludmila. Hledala jsem obraz tvého děda!–
V noci se mi také zdálo, že vidím, an dva che
rubi srdce mého štěstí do pokoje zanášejí,
v kterém bývával Vilím –
Lenka (pro sebe). Tu to máňe, opět sen!
Ludmila (to zaslechnuvší). Ach! dobrořečte si
jistotě truchlé, a nechte mi májovýsen, který mne
každé noci sVilímem svádí!–Tyshotak neznala,
dcero! otec ho také neznal!– Když mi ho od
vezli ke křtu, usnulajsem na loži plodném, a přede
mnou vyrostla ze samé jasnosti brána.–Byla to
brána výtečnosti a slávy, a Vilím ní kráčel v po
stavě mužné!– Ach! ruka Páně s námi zjevně
rozjímá–živé,mnohomohoucí cityvzbuzuje v prsou
našich,–mluviti s námi nebude nikdy!
Lenka (stavíc se outrpnou). Co pak asi ubírání
se dvou cherubů do hořejšího pokoje bude vyzna
menávat?
Ludmila. Krok za krokem, jak jsem to vi
děla ve snu!–Vilím jest srdce mého štěstí,
a našla jsem tam prsou jeho přeživoucí výtisk!–
Prohledávati schránky, byl můj nejprvnější kro
čej– ale, ach! jak je v nich všecko smutno! –
Dvírka tak žalostně vrzají,jako by na západ se
zváněla všeho života hvězdy!– a hledala jsem
nadarmo!
Lenka. Ve stolci –
263
Ludmila. Ano, ve stolci!– Ruka neviditelná
mi proto k němu zamezovala cestu, proto že jsem
v něm po šesti smutných dnech všedních měla
najíti den sváteční a jasný!– Když nepozůstávalo
jižani tolik koutku, co by si pavouk vytkal ohrád
ku vetchou a outlou, ... odeberu se k stolci. Ležel
tu prach, snad čtyrletý, ladem–a hle! když
v knihách se hrabati počnu–pozdravuje mne ve
liký list, na kterémž psáno rukou Vilímovou:
„Mého srdce ohlas.“
Růžena. Kde?– mého bratra list– o má
drahá máti!–
Ludmila. Nenadálý–jakýsi nikdy nepocí
těný radosti i lítosti dvouzvuk vzbudil se mi
vprsou, a potok slzí, zatopiv sám sebe, po tváři
se mi rozlil tak, že jsem sotva přečtla dolejších
řádek ušlechtilý nápis: „Díka synovská!“–
(Podá dceři list) Čti, sestro jeho, čti! a oznam
to přírodě, pro nás již mrtvé, že tolik synovské
lásky, tolik dokonalosti srdce nevzejde než v zemi
bez poskvrny čisté, v zemi toliko rajské!
Růžena (přečetši, spustí ruku i s listem a pláče).
264
Výjev šestý.
Hrabě, předešlé.
Hrabě (zaprášen). Dobréjitro, děti! (Vejde mezi
ně a zjedné na druhou se dívá) Jak?–Nestojíte-li
tady jako bolest naproti strasti?–Nechcete-li
vesely býti, aspoň nemračte mne! Dokud mne
Bůh nahoru nechce, musím se beztoho dívati na
lidskou bídu– a devětkrát bídnější jest, kdo si
v domácnosti zármutek krmí!– Proč pláčete?
Míníte zvláčněti slzami skálu? nebo-li do běla
umejti osudu lidského havraní oděv?– Pošetilosti!
křehkosti!
Růžena (mu podá list, a schová slzící tvář na jeho
prsou).
Ludmila (se smutně na něho dívá).
Hrabě (přečte list a zbledne; rád by se přemohl,
slzy mu ale mocně z očí vyhrknou, kteréž on odvrátiv
obličej rychle setře). Lenko!– vyběhni nahoru
a zotvírej u zelených pokojů okna; vynes, co tam
zbytečného, a co se nedostává, vyplň!– Rychle!
Lenka (spodivením). Pán Bůh s námi! mladý
hrabě!!! (Odkvapí.)
Ludmila. Trojjediný Bože!–manželi!
Růžena. Proč, můj otče?
265
Ludmila. Dobroto neskončená! – snad –
mluv, o mluv! vedeš syna matce?
Hrabě (se jim vyhýbá). Dostaneme hosti–!
Ludmila (zvolna). Hosti–?
Růžena (taktéž). Koho?
Hrabě. Ti lidé se v městečku nemohou hej
bat. Měšťané se milerádi odříkají pohodlí a vůle,
ale množství přemáhá dobrý úmysl jejich. Tém
císařský jeden za druhým!
Ludmila. Nebesa! račtežjen nepřítele odvrá
titi od nás!
Růžena. A v srdce lidská vštípiti ducha po
koje a míru!
Hrabě. Dobře děláte, že se důvěrně utíkáte
k Bohu! Dychtivost a touha po míru i poklidu
jest milostnosti ženské dědictvíbohaté a krásné!–
Muži musí se statností v srdci a se zbraní v ru
kou směle a rozšafně kráčeti dále!– Proto však
nestrašte outlá si prsa; co se děje, děje se toliko
z prozřetelnosti.
Růžena. Tolik mužstva–a žádná zpráva,
Otče ?!
Hrabě (jako by to neslyšel). Kde je s komínem
střecha, jest vojsko a koňstvo!–Sotva vjedu na
náměstí, vyjde mi městský vrchnosta vstříc ažádá,
abych toho také hrstku do zámku přijal!
Ludmila (sepne starostlivě ruce). Vojáky?
:
266
Růžena. Do našeho zámku?
Hrabě.Ano. Nedivte se tomu. Časje neoby
čejný, potřeba veliká.
Ludmila. Prosím tě, manželi, nedělej to! Pa
matuj na sen, který jsem měla před čtrnácti dny!
Viděla jsem, an jakýsi divoký muž větev za vě
tví, ratolest za ratolestí se štěpu rodu Svojanov
ského stíná!
Hrabě. Milá Ludmilo! kdyby tvoji snové ja
kou mocnost a jistotu měli, my bychom již dávno
nebyli v paměti lidské!– Brzo je syn, brzo dcera
v rakvi, a hned na to udeří blesk do našeho
zámku, a potře nás všecky v popel a prach!–
(Ousměšně) „Dokud se nepotí klokoč, může rod
Svojanovský pokojně spát!“–Tak jsem tě sto
krát slyšel mluvit!– Pročež se upokoj!–Za ho
dinu, doufám, bude pan setník mezi námi. ---
Růžena. Setník tedy?
Hrabě. Setník s třidcíti muži.
Ludmila (prosíc). Buď prozřetelnější, man
želi!–v čas války–
Hrabě. Živť jest Bůh! jako v čas míru!–
Jakživ ponejprv slyším i tebe tak nedůvěrně
smejšlet a mluvit! a– není-li to i u tebe bez
kořenná vášeň?–Jako by se člověk nečlověkem
stal, když oděv vojenský na tělo vezme! Jsou-li
bojovníci nebezpečni, kdo je tím vinen, než ty
a podobni tobě?– Nevyhybejte se vojáku, ne
____________---------------------- ----- -------------
–=== ==========----------------------==========
267
schovávejte před ním všecko jako před zimou
a mrazem, jednejte s ním upřímně, laskavě–
a dokud tělo jeho živo, bude vás bránit!–
Výjev sedmý.
Kristián, předešlí.
Kristián.Milostpane! císařskýsetník asi střid
cíti muži –
Hrabě. Tu ho máte!– Lenka nebude ještě
hotova!– Rekni, že ho dám prosit, aby jen chví
lečku setrval mezi námi! – Okaž mu sem!
Kristián. Vyřídím a okážu. (0dejde.)
Ludmila. Pojď, Růženko!–
Hrabě. Zůstaňte, prosím vás, tady! Co si ten
člověk pomyslí, poví-li mu Kristián, že je v po
koji matka i dcera, a najde toliko mne?
Růžena (si sedne).
Hrabě. Ne nadarmo praví moudrosti knihy,
že nemáme v bližním hned na první okamžení
hlas nedůvěry budit!– Nakládejte sním,jak za
sluhuje jeho stav, a písemně vám dám, že vám
tak málo ublíží, jako jaro květu!
268
Výjev osmý.
Jarolím z Dobrohradu, předešlí.
Kristián (otevře dvéře).
Jarolím (muž pět a dvadcetiletý, dobře rostlý,vá
žně vstoupí. Když uvidí ženské, zůstane nedaleko dveří
stát a pokorně se ukloní.–Ku Kristianovi). Jest to
pan hrabě?
Kristián. Náš milostpan hrabě.
Jarolím (posud na tomtéž místě). Pane hrabě!
vykázán mi zámek váš– bez pochyby jen na ně
kolik hodin! – Neučinila-li se vám až potud
o mém příchoduzmínka, tedy vás ve jménu vrch
nosty městského žádám, abyste několik mých
mužů přátelsky pod střechu přijal.
Hrabě (pokročí mu vstříc). Jen dál, dál! pane
setníku! Oznámíno, povědomo,a činí se rádo! Můj
zámek obejme s radostí tři sta tak vážných a la
skavých mužů!
Jarolím. Ostatně–ač jakožto představený
nerad lid svůj chválím – stojím svatě za to, že
mého mužstva kročeje i skutky– ---
Hrabě (mu nedá vymluvit). I co!–Jest-li
jim do smíchu, ať jsou veseli! Kdo by vojáku
vyražení nepřál, chtěl by na bylině, aby v klíně
vrchu, a na zlatě, aby v hrnci za oknem rostlo!
269
Jarolím (zapýřen se usmívá). Kdybych neviděl
šedinu tak vážnou na hlavě vaší, řekl bych, pane
hrabě! že i vy za prospěch máte, cenu bojovní
kovu v čas války vyvyšovati.
Hrabě (se zarazí). Aj! snad nemyslíte, že vám
pochlebuji!– To bych vám nijak neodpustil, kdy
bychom se dva dni toliko znali!– Ostatně při
jměte od nás všecko tak srdečně, jak se vám to
podává.– Hlučné společnosti u nás nenajdete,
aniž velkých kratochvílí! Mimo mne, manželku
mou a dceru (ukazuje na obě) neshledáte než ně
kolik čeledínů v zámku!
Jarolím. Můj drahý pane hrabě! kdo jest
zvyklejší všudy spokojenu býti, jako my?–
Pravý voják může býti bez společnosti, jako svě
tlo bez tepla; neboť není nikdy sám, ač kolikrát
neslyší než měsíc slova jeho.–Věřte,že zdravé
srdce, důvěrnost v Boha, láska kvlasti
a zeměpánu bojovníka doprovázejí i na stano
viště pusté!
Ludmila (k dceři). Musí to být syn hodných
rodičů!
Růžena. Hodných rodičů ašlechetného ducha!
Hrabě. Nu, a tak vás tedy ještě jednou
srdečně vítám! (Podá mu ruku.) Dělejte si co
chcete, smejšlejte si jak chcete –jen mi starci
za zlé nepokládejte, že se hned v první čtvrt ho
dině tak těsně k vám blížím! – Mé srdce jest
270
mělká, ourodná země, v které semeno -štěpné na
okamžení vzejde! ---
Jarolím. Blaze vojínu, kde jen tak krátkou
předsíň nachází, jako u vás! Cas nám někdy
všecko odepře, někdy mám plnou svou míru po
dává! Labyrinty by nám někdy, jako dům otcov
ský, poznati lzelo; někdy zarazíme pod stromem,
a nenechá nás osud ani tak dlouho státi, co by
chme zkusili, jaké ovoce nad námi roste!–
Mimo to, jak málo kdy nacházíme otevřených
dveří– nedím otevřených srdcí? a proto
snad nás politují dobří lidé, jsme-li někdy poli
tování hodni!
Ludmila (se naň srdečně dívá).
Růžena (před sebe). Jaký to milý, ušlech
tilý muž!–
Hrabě. A tak bych tedy přál, abyste byl
dlouho–hodně dlouho u nás!–Časem svým
(vzdychne) se ovšem nesmíte pozastavovati nad tím,
spatříte-li, an zasmoušeni jeden sem, druhý tam
zalízati budem. To víte, člověk je strom nej
úrodnější, na jehož outlém životě brzo radost, brzo
žel se rozvíjí!
Ludmila. Ach ano, pane setníku! brzo ra
dost, brzo žel, a jak neráda žalost radosti po
pouští sídlo!
Jarolím (pohnut chystá se k odchodu). Pane
hrabě! Vaše upřímnost jest tak veliká, že vidím,
271
co málo kde jinde, osudu výsost i hloubku
vyrytou vám na čele sešlém, cestu rovně zdělanou
do vašeho srdce!– Kýžbych se moh' na oka
mžení důvěrnosti této tak státi hoden, jako je
hodna fialka své vůně, slavík svého zpěvu a den
nice svého sličného roucha! (Poroučí se.)
Hrabě. Jste na odchodu?–Půjdu s vámi
a uvedu vás do pokojů – nevelikých sice, ale
vysokých tak, že se lze odtamtud na České oudolí
podívati, jako na divadelní scénu!–Ty Ludmilo!
hleď, ať pan setník na snídaní dlouho nečeká!
Jarolím. O!!! prosím vás, paní hraběnko! se
snídaní se již neobtěžujte!!! Jak málo se vojín po
skvostném stole ohlíží, kde nachází lidi! (Pokloní
se hraběnce i dceři a odejde.)
Hrabě (odejde s ním).
Růžena (vstavši od stolu). O máti! tak laskav
by Vilím náš také musil býti!
Ludmila. A matkou takového syna slouti,
Bože na nebesích! to musí tvůj největší dar bý
ti!–Také jest bojovník, ale jak nestejný stím,
který mne před čtrnácti dny ve snách tak strašil.
Tomu bych směle svěřila kmen dlouhověký rodu
Svojanovského! (Odejde.)
Růžena (hledí vždy na místo, kde Jarolím stá).
Jestiť pak, jako by vždy stál na tom místě!
Tak jako bych viděla tvář jeho libou,
Nad všecky jasnou mezi tisíci tvářmi!
272
Nad všecky mužnou mezi tisíci muži!–
Jako bych slyšela rtů stříbrný ohlas,
Výlev živoucí co sníh duše bílé,
Výtisk krásný, co květ milostného srdce!!!–
O! příroda-li víc má ještě takových tvorů,
Jestiť mistrnost toliko slovo plané,
Jestiť dokonalost jen šlupina prázná,
Do které mnohomohoucí dřív musí jádro,
Nežli ji uzná svět, čím slouti by měla!
Růženo! přiznej se, že's, co je pryč bratr,
Vážného tak muže nevidívala nikdy!
Ze's–
Výjev devátý.
Lenka. Růžena.
Lenka (důležitě). Má drahá slečinko! všimla-li
pak jste si ho?
Růžena. Jen všimla? na grunt srdce podí
vala jsem se jemu! Lenka.
Komu?
Růžena (se zarazí). O kom pak mluvíš?
Lenka. O panu setníkovi, Jarolímu z Dobro
hradu!
Růžena. Ach! proč se tě jen ptám!– Náš
kraj–ba celé století naše nemá již takového
muže!
273
Lenka. Pomalu! pomalu!–toje soud příliš–
jeho milostnost–
Růžena. Je-li pak více třeba, nežli se podí
vati naň? Ctnost mu z očí svítá, a na tváři mu
stojí vnitřnost i zevnitřnost vpřeutěšeném objetí!
Lenka. To je pravda!–
Růžena. Jest nad všecky milostnosti!
Lenka. Jeho–jaksi–outlá mužnost–
Růžena. Praví, že jest také rek!
Lenka. Při tom pokora a šetrnost–
Růžena. Dokazuje, že i svému bližnímu ceny
neodpírá!
Lenka. Ach! má drahá slečno! kdyby nám
dobrotivý Bůh takového manžela seslal! já
bych–
Růžena (se lekne). Jak?– nám? Ba jdi!
dychtivá po všem!–Myslíš, pošle-li nebe jednou
svůj živý obraz na svět, že's ty na zemi nej
prvnější cherub –
Lenka. Aj!–já bych se neopovážila!– ale
vy, slečno!–
Růžena. Kdo!–já?–Zeptej se duše mé,
že na to ani nepomyslila!–Pro mne si mu
nadcházej! pro mne si mu ctnosti jeho až do
nebes vychvaluj!– a–Jarolím že se jmenuje?–
Jarolím z Dobrohradu?–Pěkné,hudebníjméno!–
libězvučné, jako souzvuk!–A stav jeho si tedy
s mým také mnoho neoddá!– Ale–hleď, Lenko!
Klicpera IV. 18
274
jak mně křivdu děláš!– myslíš, že bych snad
proto chválila dokonalosti jeho–
Lenka (se směje). Tomu se nedivte, slečno!–
Když jsem vešla, byla vaše tvář červená a za
pálená tak jako –
Růžena. Mrzutostí!– proto že's někdy tak
pošetilá–
Lenka. Snad proto, že bych v roce pětadvad
cátém dostala ráda tak hodného muže?
Růžena. Nu ano!–vezmi si ho! já ti ho
od srdce přeju!
Lenka. Pěkně děkuju!– A sobě?
Růžena. Sobě!–(Zaražena) Nikdy!–po
věděla jsem ti něco?– nevěř tomu, Lenko!
Přísahala bych ti, že jsem, co tady stál, co jsem
s něho nespustila oka– co jsem nad míru obdi
vala jeho– co–
Lenka. Prosím vás, slečno! přestaňte mlu
vit! Vždyť se vždy víc a víc zaplítáte? – Kone
čně se zaberete tak daleko, že vykřiknete na
hlas: Já ho miluju!
Růžena. Nebe nedopouštěj!–Lenko! co
pravíš?–
Lenka. Pravím toliko sobě a vám, a my
to již beztoho obě víme! (0dběhne.)
Růžena (chce za ní, ve dveřích se zarazí a rychle
vrátí).
Kam chci jít? na planýř stou zardělou
--- tváří?
275
Aby se máti a otec lekli a ptali,
A stál on vedle nich – a ptal se mne také?
O! kdyby moh' i on se ptáti a leknout,
Umřít bych chtěla lítostí a želem,
Plápol že ohně mého jen plápolá ve mne,
A studeno jak ve zdroji vjeho je srdci!–
Divná– divná se po celé mi vnitřnosti
Rozlívá změna, změna a neznalá bytost!
Jako by neviditelně zdvihalo cosi
K nebesům duši mou, a nebylojiž země!!! Jarolím!
on a ve světě dalekém žádný
Příčina změny mé velké a zardění
Není! On – však čemu se nad míru divím?
Co jiného, než že s celou jsem, dychtivou
duší
Padla na lepost, krásu a spanilost jeho?
Růženo! co jiného by příčinou bylo
Ve tvářích ohně a citů hmotnětlukoucích?–
Radost, že snad spatřila jsem ponejprv
Muže stak libým a laskavým mravem –
Sladká spokojenost, že matce i otci
Temné se jednou vyjasnilo čelo–
To jest všecko!–a vždy skotačivá Lenka
Z jádra hned udělá strom velký a zrostlý,
Plápol zjiskry, a z sladce jemného
dmyšku
Na moři vítr!– ach! -
3k
276
Výjev desátý.
Jarolím, Růžena.
Jarolím (otevře dvéře).
Růžena (je leknutím bez sebe – bez vůle se
u stolu octne a obraz do ruky vezme).
Jarolím (bez klobouku i beze zbraně). Odpusťte
mi, slečno! byl jsem toho mínění, že tu ještě hra
běnku najdu, a vrátil jsem se starou cestou, ne
pomysliv, že bych snad do vašeho pokoje –
Růžena. Půjdu, a na okamžení zavolám má
teř!–(Vstane, nehne se ale z místa)
Jarolím (jí několik kroků vstříc vyjde). O, tak
velmi nepospíchám!
Růžena (rychle). Tedy se, pane setníku, za
tím posaďte!– Beztoho – soudím – že se oba
brzy vrátí.
Jarolím. Počkám, od srdce rád.– Ač –
(V tom se potká oko jeho s okem Růženiným, načež ona
oči sklopí.–Stranou.) Co jest to? slova mi na ja
zyku váznou?–
Růžena (by si ráda z rozpačitosti pomohla). Chtěl
jste, tuším, pane setníku –o naší zahradě cosi
vypravovat?
Jarolím (spodivením). O vaší zahradě?–to
není možná! neboť jsem ji nikdy neviděl!
277
Růžena. Ne?–(Stranou) Probůh! jak mi
srdce tluče!–(Nahlas) Myslila jsem, že jste se
již z okna na ni díval–
Jarolím. Nezpomněl jsem na to.–(Stranou.)
Proč se mne tak lekla?
Růžena. Tedy jste chtěl mluviti o něčem
jiném?
Jarolím. O něčemjiném?–To může být.–
Ano! něco docelajiného to bylo. Chtěl jsem totiž
připomenouti, že bych se přece příčiny svého pří
ští co nejdříve rád zprostil.
Růžena (neví, co by odpověděla). Máte-li něco
těžkého na srdci–je mně vás od srdce líto–
Jarolím. Na srdci ne, ale na mysli. Hrabě
uvedl mne do pokojů, kde jsem našel pohodlnost
v nejplnějším květu. Bylinka neznámost jest
tam proti štěpu jasnosti tak nepatrná, že bych
si na věky nepřál příjemnějšího bytu. –U nás
musí několik Merkuriů vždy ve větru býti. I chtěl
jsem tedy psáti, a otevřel jsem psací stolec, který
u okna do zahrady stojí.–Slečno! v mých poko
jích musil nedávno někdo zůstávati, jenžto byl
tak neprozřetelný, že tento drahý obrázek mezi
popsanými papíry zapomenul. (Okáže jí ho.)
Růžena. Co vidím?– Pane setníku! tento
obrázek –?
278
Jarolím. Jsem našel ve psacím stolci ležet.–
Znáte jej?
Růžena. O můj Bože! obraz mého děda,
který jsme s tesklivostí hledali již celý dlouhý
rok! – Pane setníku! stímto klenotem navrá
títe nám blaženosti staré převelikou část, a tak
celému zámku mnohý jasný den! (Rychle odejde.)
Jarolím (několikrát pokoj přejde).
Podivné! dlouhý plný rok že truchlil
Zámek pro věc, po níž ni života není?
Zivota, dím, nímž strůmek se honosit
může!
A když pomyslím, že sluhovi, služce,
Proklestil nevinně snad cestu ze zámku,
Uvaliv na ně těžkou podezřelosti skálu?
A že osudu to toliko jest vášeň!
Náhoda svodná nestálý že rozmar
Splniti chtěla, co děti zpozdilou žádost–
Náhoda!?– ach, s co náhoda všemocná
- není!
Seč by nebyl její tisícsáhový oblouk!–
Také i mne si náhoda přivedla dnes
K tomuto zámku; však ale přivedla v chvíli,
Svátečně když o mně smejšlela sama,
A všickni mnohomohoucí duchové její!
Neboť – neklame-li mne hlas srdce vnitřní–
Jest hrabě obsah mužské dokonalosti,
Hraběnka starostné domácnosti obraz,
279
Slečna milostnosti přeživoucí anděl!–
Blaze! ach blaze muži,jenž smět bude říci:
Má jest krása tato zevnitřní i vnitřní!
Výjev jedenáctý.
Ludmila, Růžena, předešlý.
Ludmila. Pane setníku! neklamou mne dce
řiny rtové? našel jste můj obrázek?
Jarolím. Našel, paní hraběnko!–Tu jest.
Ludmila. Je–je! můj drahý, laskavý otec!
(Líbá ho.) O dobrý muži! nikdy vám ústa moje
nevypovědí vděk, který zasluhujete zatuto neskon
čenou radost!
Jarolím. Náhodo! náhodo! tvá velikomyslnost
schudne, budeš-li celý dnešní den tak na
kládati se mnou! Bez vůle i zásluhy tolik chvalo
zpěvu klidím!
Ludmila. Bez předsevzetí, rcete–ano! a me
budu se svámi o to příti; ale mně by nebylo ni
kdy připadlo, abych v zelených pokojích hledala,
do kterých snad čtyry leta nikdo nepřišel.
Jarolím. Tím více se diviti musím, jak se
tam ten drahý poklad dostal?
280
Ludmila. Jak? To ví Bůh, jemuž srdečně
děkuju, že jej opět mám!–O můj sen! můjsen!
Hleď, dcero! (K Jarolímovi.) Před pěti dny se mi
zdálo, že jsem dala ze samého lilium vystavěti
chrám. Lilium vyznamenává radost: ale že
bych se tak, a tak brzo radovala?–Dobrý ge
nius rodu Svojanovského přivedl vás do našeho
zámku, pane setníku!– Hrabě vás již z celého
srdce miluje–a až mu i toto povím–manželi!
hrabě! vyjevil se mi sen, na který's nejvíce žehral!
(Odběhne.)
Jarolím. Slečno! chvíli nesnadnou a pochyb
nosti plnou, v které mne až posaváde vidíte, při
strojila jste mi toliko vy!–
Růžena. Pochybnosti?–O,tedy mi odpusťte,
pane setníku! učinila jsem to nevědomě!
Jarolím. Vědomě i volně! Nepřivedla jste
drahou máteř, aby mi díky vzdávala, kterých
jsem nezasloužil?
Růžena. Jak krásně bojovníkům nešvitornost
stojí, povídává mi Lenka!–Ze jste náhodou do
pokoje, do stolce přišel, kde již snad několik
let obrázek odpočíval, není vaše zásluha; ale že
jste jej tak ochotně odevzdal matce, jest aspoň
pochvaly hodno!
Jarolím. Kdybych byl obrázku obsah anebo
pravou cenu znal –
281
Růžena. Nu ano!–Co může za to den,
v který naši předkové slavně svítězili? a předce
jej mnohem více velebíme, než vítězství samé!
Jarolím. A tak! –teď máte dobře! Nevin
ným nástrojem byl jsem i já, a jakožto nástroj
přijímám hraběnčin vděk.
Růžena (se lekne –pro sebe). Co jsem zas
udělala? (Nahlas) Zdá se, že jsem vás dokonce
urazila–
Jarolím. Nikoli, slečno!
Růžena. Kdybyste si jen pomysliti mohl, jak
mi jest nebezpečno, pouštěti se s vámi v boj!–
Můj jazyk vykvetl v chladě–a pročež připoví
dám, že nebudu v ničem již vám odmlouvati!
Jarolím (vezme ji za ruku). O mluvte, slečno!
odmlouvejte mi, přete se se mnou!– Mnohá
květina toliko proto tak libou vydává vůni, že
ve stínu kvete!– Pročež mluvte, není-li vám ob
tížná přítomnost má!–sice bychom– na slovo
mi věřte!–jako dva němí jeden na druhého se
musili dívat!
Růžena. Aj! vždyť byste vy mohl mluvit!
Jarolím. Mluvit?– ano. Ale slova vážit
a mluvit–sto nejsem v okamžení tomto!
Růžena (se naň zmateně dívá).
Jarolím. Zdá se, jako by se mne vaše oči
ptaly: proč?– Proto že bych z nesmělosti do
282
nesmělosti, a z nesnadnosti do nesnadnosti padal!
A voják není, věřte mně, slečno! nikdy víc ksmí
chu,jako když v nesnadnosti uvázne!
Růžena. Toho – toho, myslím, vy se co
obávati nemáte; neboť jste rozený voják!
Jarolím (susměvem). Nejsem, má drahá sle
čno!– Dychtivost po boji a věc spravedlivá
císařovny naší povzbudily mne teprv před dvěma
lety, abych bok svůj kordem okrášlil!
Růžena. Smejšlí-li každý bojovník tak,
tedy „nekralovala tak veliká paní, jako císařovna
naše, co slavná Semiramis složila v Asii žezlo!–
Ach! jen kdyby boj kolikráte nezvrátil i pevnosti
srdce!
Jarolím (vzdychne). Ba, má drahá slečno!
Jak lehce se může státi, že se voják navrátí
sboje, vně raněn i vnitř!
Růžena. A jeho jizvy tím více ho musí bolet,
pomysliti-li musí, že byl i oni původcem nezhoji
telných ran!
Jarolím. Zevnitřních, či vnitřních?
Růžena. Obojích– ach obojích!
Jarolím (ji tiskne ruku). Slečno!– Růženo!–
zevnitřních či vnitřních ?
Růžena. Probůh!– pane setníku –ach!
T - - - - - - - - - ----- -----
283
Výjev dvanáctý.
Antonín, předešlí.
Antonín (otevře dvéře a dívá se, je-li tady pán).
Jarolím (pustí Růženu a odstoupí).
Antonín. Pane setníku! desátník od pluko
vníka!– Na pospěch! (Podá mu složený list)
Jarolím (rozvine list a čte).–Jak?–(Přečte,
složí list, a zůstane chvílku zamyšlen státi.)– Přepodi
vné, nepřátelskéfátum!proč"smisvou vůli nezaslalo
včera? proč před hodinou, dokud jsem tohoto che
ruba neznal!?–Antoníne! připrav se na odchod.
Desátník ať čeká!
Antonín. Tu to máme! (0dejde.)
Růžena. Co se stalo, pane setníku?
Jarolím (ji vezme za ruku a milostně se na ni
dívá). Jak velmi málo která blaženost se na tomto
světě podletí dočká! Jedna sotva vzejde a vy
střelí, a dravý pták ní zasytí svůj nesrovnalýhlad.
Druhá se sice květu dočeká, když se jí ale nej
jarněj rozvine kalich, sklátí ji půlnoční mrazový
vítr!
Růžena (v úzkosti). Pane setníku–
Jarolím. Jak srdečně vám Růženo děkuji za
vonný nektar, o který jste se v tuto chvíli zdělila
se mnou!–
284
Růžena. Probůh! mluvte zřetetelněji–
Jarolím. Rozmar letu vojenského. Ve čtvrt
hodině musím zámek váš opustiti.
Růžena (zdrcena). Jak!– musíte– nás opu
stiti?
Jarolím. Nerád–proč bych vám to nepově
děl –sbolestí, ale musím!
Růžena. O, jste-li u nás rád, nechoďte,
Jarolíme!
Jarolím. Kdyby mi možná bylo pod stře
chou zůstat, zajisté bych do smrti nehledal stkvě
lejšího sídla! Ale trouba vojenská volá nás do
pole. Nepřítel se hnul–
Růžena. O, nesmrtelný Bože! do pole, na
lože strachu a smrti! – Jarolíme! nechoďte!
Jarolím. Mnoho–velmi mnoho dal bych za
to, kdybych jen dva dni směl tady zůstat!–
Prosím, doprovoďte mne k drahým rodičům, ať
jim vděk nejvroucnější–
Růžena (sepnouc ruce). O!! mějte outrpnost,
a nelekejte jich! Otec vás již tak návidí–
všickni jsme se těšili, že zámek náš poněkud
opět obživne–pročtakbrzo, tak náhle a takža
lostně strhujete radosti naší mladistvý chrámek!?
Jarolím. O nebesa! jak mnoho blahosti, jak
mnoho milosti hrouží mi do srdce slova vaše! Ale /
musím! Povinnost –
285
Růžena. Jakou vám povinnost ukládá vě
domí i svět? Zastávati vlast, práva a nábytek
krajanů svých! Kde ji lze věrněji konati, svatou
tu povinnost, než v našem zámku?–Vpoli jich
shromáždíno na tisíc sborů, kteří se krvavě mstíti
budou, ublíží-li nepřítel zemi naší; ale kdo nás
bude bránit? nás, rodiče šedivé, a mne bezbran
nou dívku!– nás, jenžto nejsme s to, abychme
odolali vzteku jediného vraha?!–O, zůstaňte
u nás! braňte, chraňte nás–
Jarolím. Nadarmo, duše andělská! – Ne
mohu– nesmím!
Antonín (přiběhne). Opět nová pošta!
Jarolím. Co jest?
Antonín. Desátník sjinou zprávou.
Jarolím. Oustně?
Antonín. Oustně.
Jarolím. Tedy pryč!– sedlej mi koně! Mu
silo se něco velkého stát!
Antonín (odběhne).
Jarolím (přistoupí k Růženě). Slečno! zacho
vám-li vboji život, budu rozkoš nejprvnější sla
viti ve vašem zámku! (Políbí jí ruku.) Nyní ještě
k hraběti! (0dejde.)
Růžena. O nebe divotvorné! co's udělalo ze
mne za tak krátký čas!!! (Jde za ním.)
(0pona spadne)
–cb8963939–
Dějství druhé.
Týden na to.
Výjev první.
Předsíň bytu Jarolímova v zámku. Za stolem
sedí Antonín, veselé mysli, maje před sebou
konvici.
Antonín. Rád se podívám,jak se naše hody
v tomto zámku skončí!–O!! že se pan setník
bude tak těžce se slečnou loučit, jako já stím
výborným pívem–je pravda tak svatá,jako že
má týden sedm dní a den čtyrydvadcet hodin!--
(Pije) Jak je ten svět divný! pln zázraků! –
Zázrak ale největšíjest: rychlost a obratnost
vojenská!– Pan setník již prolezl slečnino
srdce křížem a křížem, a jáznám již: (na prstech
počítá) sklep, kuchyň, zahradu, a na kravské stáji
dívku, kterou bych v Praze ani malovanou ne
____,.-------+-------+-------+----
287
našel! (Pije) Inu! kovejte, dokud je železo horké,
staré přísloví!– Po všecky věky nebude tak!
a nemusí žádný víc na všecko připraven býti,
jako voják! Jeden den na kvas, druhý den na
hlad;jednu chvíli na žel, druhou chvíli na ples–
jednu noc na život, druhou noc na smrt!–
E!„později nebo rychleji, nelze než do hrobu jíti!“
pravil prý jednou jakýsi latiník! A to byli mou
dří lidé!– Kdo rád dlouho vojnyvede,jest u mne
nejpočestnější, a Rímané prý jednou dvě stě let
vjednom kuse válčili!
Výjev druhý.
Lenka, předešlý.
Lenka (vystrčí hlavu dveřmi). Aha! jsi tu sám?
Antonín. Nejraděj jsem sám.
Lenka. To jest tolik jako: Obrať se a jdi,
odkud's přišla?–Slyš, rytíři! Sklepník se nám
rozstonal; na jeho místě budu já do sklepa
chodit.
Antonín. Je-li možná?– rozstonal se?––
Mluv! Lenka.
Co tu tak sám děláš?
288
Antonín. Sám?– což nevidíš konvici přede
mnou?
Lenka. O čem tedy spolu přemejšlíte?
Antonín. Myslíme si právě,jak bychom zva
šeho zámku udělali starý Rím!
Lenka. Anebo z našeho rybníka atlantické
moře?–Mnoho štěstí!–Teď mi jen pověz, jak's
moh” tak pošetilý, tak krátkozraký–tak –říka
jíc – hloupý být–
Antonín. Ovej, ovej!–bude ta píseň dlouho
trvat?
Lenka. Neztrhl-li's dnes týden těmi dobami
pro nic a za nic takový vítr?
Antonín. Pro nic a za nic?– Nerozběh" se
nepřítel se vší silou na nás?
Lenka. Od vás! to může být!–Slečnu's
vyděsil na smrt!
Antonín. Je mi od srdce líto!
Lenka. A konečně, co ztoho? Za půl ho
diny přiletí pravý Merkur a přinese zprávu, že
všecko opět utichlo!
Antonín. Co se nestalo včera, může se státi
dnes.– Dlouho tu přece nebude našeho stání!
Lenka. Myslíš?–Stůj! sedni! lehni si,
brachu!– Pan setník zůstane u nás!
Antonín.. Tak dlouho, dokud se nezahřímá na
buben !
289
Lenka. O, bubnujte si, až obloha praskne!
Pan Jarolím z Dobrohradu se umístil za stěnu,
za kterou vašeho hluku tak brzo neuslyší!
Antonín. Přicházíš mi se svou řečí, má vele
moudrá, jako–
Lenka. Jako kdo?
Antonín. Jako ženská!
Lenka. Nevěříš mi? Což"s tak málo na stat
cích Milkových zběhlý, že ti ušlo, co se mezi
mou slečnou a tvým pánem děje?–Svazek je
hotový!
Antonín. Hm!–znám několik dáblů v na
šem tému, kteří až potud ještě každý svazek
roztrhli !
Lenka. A ti jsou?
Antonín. Bubny!
Lenka. Co Bůh spojil, toho člověk neroz
lučuj!
Antonín. A pan setník by si musil na rozum
sednout –
Lenka. Naopak! Tenkrát si sedl rozum na
pana setníka, a dobude mu mou slečnu za man
želku!
Antonín (se diví). Jak?– Hm!–Stane-li
se to, víš co udělám?
Lenka. Nu?
Antonín. Na mol se opiju!
Klicpera IV. 19
290
Lenka. Ubozí muži! Chcete-li něco jak ná
leží oslavit, opijete se!
Antonín. A přece jsme moudřejší než vy!
Lenka. Ty mášjakousi náchylnost k nezdvo
řilosti, pročež musím hledět, abychom se co nej
dříve rozešli!
Antonín. Výborně! Stane se nám oběma
vděk!
Lenka. Pověz mi jen ještě, kdo jest tvůj
pán?
Antonín. Také bysjižzatýden mohla věděti,
že je voják!
Lenka. A ty že's–nezdvořák! (0dběhne.)
Antonín (pije). Nerozzlobí člověk fiflenu dříve,
jako když všetečnost její nadarmo škádlí!– Po
vstane-li ještě jednou starý Řím zmrtvých, a já
do něho přijdu–(Vyskočí)
-----
Výjev třetí.
Hrabě, Ludmila, předešlý.
Hrabě. Kde je setník?
Antonín. Před chvílkou byl se slečnou na
zahradě.
Hrabě. Zavolej je! oba!–rozumíš?
291
Antonín. Rozumím, milostpane! Pana setníka
a jeho slečnu! (0dejde.)
Hrabě (vejde s Ludmilou do postranních dveří).
Výjev čtvrtý.
Pokoj setníkův.
Hrabě a Ludmila.
Hrabě. Tak mi, manželko! ze srdce mlu
víš.–Abychom na světě již byli blazí, neschází
nám než přítomnost milého syna!
Ludmila. Nic, než přítomnost mého syna!
Pak by mne ani černí snové nestrašili!
Hrabě. Setník z Dobrohradu se mi jak ná
leží líbí. Dobrý voják, a kdo to jest, má v mých
očích všecky ctnosti doma!
Ludmila. Kdyby's jen byl viděl, jaký bral
podíl a sjakou ochotností mi obraz dolů snesl!
Na tváři jsem mu četla, že těšiti zarmoucené,
i jeho jest radost!
Hrabě (zamyšlen). Ať si ho dcera ještě poně
kud skoumá;já jsem si ho již na dýlku i na šířku
změřil a znám ho!–Jak mile uslyším na zvon
###
292
míru zvonit, vyjdu mu s rozpiatýma rukama
vstříc!
Ludmila. Chraniž ho jen Bůh od ourazu!–
Zatím ale, manželi!– co myslíš– abychom se
pod rukou poptávali po jeho rodu?
Hrabě. Jeho rod znám!
Ludmila (žádostivě). Nu?
--- Hrabě. Jest z rodu šlechetných, a ti byli
již za časů Abrahamových hrabata!
Ludmila. S Pánem Bohem!– Růžena ho mi
luje –
Hrabě. On si jí bude vážit, a to jest ta
pevná střecha, pod kterou stav manželský ještě
nikdy neumokl!–
Výjev pátý.
Jarolím, Růžena, předešlí.
Ludmila. Pojďte, dítky! pojďte! mluvíme
právě o vás!
Hrabě. Vypravuju tady vaší matce, kterak
se na obloze potkaly náhodou dvě dobré hvězdy.
Jedna chtěla na půlnoční– druhá na polední
stranu. Jsouce ale pojaty jedna druhé tváří, ob
jaly se pevně, a ruku v ruce ku západu kráčejí!
293
Ludmila. A já se srdečně raduju ztoho!
Růžena. Můj milostivý otče!
* Jarolím (hraběnce pelíbí ruku). Ojak jsem tedy
šťastný, že mne dobrý genius právě na poledne
vedl!– Když jsem opouštěl statků svých role
a luka, byl jsem samojediný! tak sám, že
jsem neměl drahé ruky, která by mne byla po
žehnala na tak nebezpečnou cestu!–Tady nachá
zím matku i otce–nacházím na zemi rajské růži
nejskvělejší– nacházím– Hrabě
(pohnut). A tak dále!–To povídejte
Růženě hodně často, a až to od vás uslyší devět
set a devadesátkrát devětkrát, počněte zas zno
vu!–Chtěl jsem vám toho tak mnoho povídat–
a– Bůh milý ví, co mi najednou sevřelo prsa!–
Vyjedem si kvečeru do pole, snad se zas rozvine
citů otcovských klubko a rtům bude snadněji vy
pověditi dychtivost jejich!–Teď sejdu opět dolů.
Vaši bojovníci si ostří tupou zbraň, a na to se
velmi rád dívám! (0dejde)
Ludmila. A já půjdu na zahradu, kleknu
pod šírým a jasným nebem, a budu mu vroucně
děkovat, že na mne pamatovala aspoň s jednou
radostnou změnou!–Ach, pane setníku! první
jarní den se tak libě na rolníka neusmívá, jako
rozkoš první na člověka, který dlouhá léta pod
střechou bolesti bydlil! (0dejde.)
294
Jarolím (tiskne Růženu k srdci). O, má spanilá,
ušlechtilá dívko! Ještě mi všecko přichází jako
blažený sen!–Za tak krátký čas tolik nezsmou
šených slastí!
Růžena. A do mého srdce za tak krátký
čas tolik kvetoucí lásky!–Jarolíme! na věky's
můj!–„Můj!“ slovo jednoslabičné! jak chudý,
bídný jest daleký svět, an svrchy i doly, s mě
sty i lesy, sbohatstvím i slávou ani tisícátý díl
nepřeváží mého královského můj!–Od této
chvíle bude nás opatrovati jeden toliko anděl5
nebo v našich přešťastných prsou miluje jeden
toliko duch!–A předce –(Vzdychne.)
Jarolím. Před ce? Růženo má?
Růžena. Předce mne chvílkamijakýsi červí
ček hlodá, a–byťby mi nepodrýval blaženo
sti strom–předce mne vytrhuje ze sladkých
myšlének!
Jarolím. Pověz mi o něm, snad ho milost
má pozná, a odstraní na všecky budoucí chvíle!
Růžena. Tobě bych pověděla o něm? (Vrtí
hlavou)
Jarolím. A komu, má drahá dívko?–
Byťby mi červ. tvůj očihledě rostl, a dosáh” s ro
kem krokodýlův dvouhryz–
Růžena. Ne tak!–stímto jiskřícím, veli
kým okem se na mne nedívej; neboť bys lepšího
neměl, až se budeš dívati na nesmírnou spokoje
295
most mou!–Slyš tedy.–Tak asi, jako utrhač
ství pod střechu přátelství se vtírá–tak se mi
vetřela doprsou myšlénka: „Jak? kdyby se muž–
ač v tomto okamžení srdečně miluje tebe– kdyby
se někdy probudil z dlouhého snění, a přestal tě
milovati proto, že's tak lehkovážně milosti plá
polu otevřela srdce, a– cožza pomezím dívčí mra
vnosti!–že's ramenem vřelým objala toho, je
hož znáš sotva kratičký týden?“
Jarolím. Znáš, znáš mne, Růženo! a přece
tě smějí obestříti myšlénky takové barvy? Mně
nezbývá času, abych na co jiného myslil, než na
tvůj obraz, na tvou milost a na tvé vznešené,
ušlechtilé srdce! A ty –
Růžena. O kýž bys viděl, jak jsem je roz
plašila, lehounké, při tom však hrozící chmury!–
Jasně se ke mně přivinul milosti naší převelebný
anděl, a v slova libozvučná mluviti počal: „Pře
staň se strašiti, dívko! úmysl tvůj jest bez po
škvrny a čistý, takjako skutkové mých cherubů
bratří! Milost vaše jest blesků našich nesmrtelných
mohutná jiskra, která se plápolem a ohněm a ji
zlivým praskotem stává, a obrací nedůvěru izradu
v popel a prach!
Jarolím. V popel a prach! a tak ať shoří
mého ducha sila, přestanu-li kdy milovati tebe!
Růžena. Na to se mi zdálo, že jsem se za
brala do vzdálených, krásně stkvoucích lučin,
296
kdežto mi v postavě švihlých pacholat na klíně
dováděli přeblažení snové! Životně jsem tu viděla
tebe, viděla, an cosijasného, cosi velikého, cosi
vládnoucího na čele přestatném nosíš!–Na boku
levém tobě stála Horácia, na boku pravém –aby
se nic nestkvělo nad třílist tento – můj laskavý
bratr!!!
Jarolím (s podivením užasne nad obrazem její
fantazie). Má veliká, obrazoplodná dívko!jako vi
chrové o vlnu mořskou, tak se všickni citové opí
rají o fantazii tvou!–Však–proč se"s mi vždy
vyhýbala, kdykoli jsem o bratru stebou mluviti
počal?–Růženo! nesmí tvůj Jarolím věděti, proč
pláčete jeho?– Proč ho nenacházím v tichounké
domácnosti vaší? Není již živ?
Růžena. Živ-li? – to ví Bůh vševědoucí!
(Těžce.) Již mnoho let nevíme o něm!!
Jarolím. Co ho–a jak ho vyloučilo odtud?
Růžena. Ano!–Z lásky k tobě budu s ra
dostí pamět svou čtverhrannými dýkami vláčet!–
Neměv ani plných šestnáct let, stal se bratr můj
Vilím prvním praporečníkem, a upevňoval každo
denně více naději otcovu,jehož žádost nejsvětější
byla, viděti, an se syn vroucím vlasti ctitelem
a statným bojovníkem stal.–Jednou přišel k nám,
byl přes celý rok na zámku s námi,a nevím z něho
jediný den, z toho ach! krátkého roku! aby
obruč byl nebyl z otcovské, mateřské a sestřenské
297
lásky!–Najednou musí odtud, do pevnosti, ne
boť se právě nová s Prušany otvírala válka.–To
bylo v pondělí– a v sobotu na to, ve tmavé,ška
redé noci vrátí se zpět, vyděšen, ustrašen, bledý
až na smrt!– Patrně bylo viděti, že mu teprv
pod tímto stropem nejtěžší břímě na srdce padlo;
neboť se, jako odsouzený hříšník, u nohou otco
vých vinul, aniž byli rtové jeho vydali srozumitel
ného slova!– Konečně– mně zachází cit i zrak,
když pomyslím na to!– dostali jsme z něho tu
drtící zprávu, že statného setníka, který ho byl
čímsi urazil, ve prudkém souboji do smrti zabil!
Jarolím. V souboji?!–
Růžena. Jako když obyvatelé ve vsi sedí
okolo planoucího krbu, a od západu blíží se bouře,
a oni se modlí, a najednou do věže uhodí, a za
pálí blesk– nejprvé užasnou a trnou, a duch se
jim zajikne v prsou – až potom, když v plamenu
uvidí nebe a nevčasnou záři, nejmladšíz nich vydá
nejdříve nářek, a všecko u největší hrůze sem
tam běhá;– tak opanovalo zámek náš leknutí,
hrůza a ouzkost, a za dlouhou chvíli jasného žádný
nevydal slova! – Konečně mužná otcova svítě
zila síla; ale ach! jeho hlas nebyl outrpnosti vý
raz!– Klel ho a zlořečil přetěžce jemu, a na oka
mžení by ho sám byl vydal právu, kdyby byla
nebránila černá, bouřlivá noc! – My jsme stály
nad ním, máti a já – a neuměly jsme pomysliti
298
sobě, jak krutý trest na jeho přečinění čeká!–
I domnívaje se konečně Vilím, že jest v lese bez
pečnější, než v otcovském sídle, popustil zoufalství
uzdu, a svěřiv se nepřátelské noci, prchl!–
Prchl– minulý měsíc proběhlo pět let – a ani
slova neslyšíme o něm!–
Výjev šestý.
Hrabě, předešlí.
Hrabě. Dítky! něco zbrusu nového! hahaha!
Jarolím. Co se stalo, pane hrabě?
Růžena. O čem mluvíte, drahý otče?
Hrabě. O vaší dětinské matce, která bácho
rům věří,jako Turkové, že praotec Adam vArá
bii si vystavěl palác!–Toběť již tisíckrát vypra
vovala, Růženo! o našem zázračném klokoči?–
Růžena (se lekne). Ach ano! mnohdykráte!
Jarolím. O zázračném klokoči?
Hrabě. Ano, pane setníku!–To vám při té
příležitosti napřed povídám, že pověrečnosti lístek
i dcera má do domu s sebou přinese, a ze snů
všelijakých vám šťastných i nešťastných nastaví
zámků, že se octnete konečně ve přehrozném mě
stě samého snění!–tojestjiž mateřský podíl!
299
Růžena (líbá mu ruku). Otče!–
Hrabě. Pomyslete si! Na mé zahradě stojí
ve chladném koutě klokočový keř, jehož poupata
prý se již rozvíjejí od onoho času, jak někdy za
krále Rudolfa rytíř Svojanovský, mých praotců
slovoutný praděd, právě v této zahradě, a právě
v tomto koutě, potýkaje se až na poslední krůpěj
krve, pro svého zeměpána ducha velikého vypu
stil!–Od té také chvíle –ví Bůh, kdo kdy
a s kým si stropil žert!– roznesla a udržela se
vám pohádka, že na listí klokočovém vy
vstane pot ku podivu horký, až bude
rodu Svojanovskému a jeho zámku hro
ziti zkáza a konec!!!
Růžena. O nebesa!!!
Jarolím. Zajisté!–věc, na pohled k smí
chu–a přece tak dalece nepříjemná–
Hrabě. K smíchu! k smíchu!–zůstaňte na
tom!– Mněť to již jako pacholeti do mozku vtí
rala kojná, alejako pachole jsem se již tomu smá
vával!– Ludmila naproti tomu se sotva za mne
dostala, sotva počala povětřítohoto zámku do sebe
dchnouti, a již toho měla pamět, srdce i ústa
plná!–Za Rudolfa Druhého! jen si to moudře
rozvažte, tenkrát se musilo ještě jako na hrad
Kunětice po zdvihacím mostě do méhozámku
jezdit!
300
Jarolím (pozoruje, že to Růženu zavádí do těž
kých myšlének) Aj! tento ostatek starodávných po
věr tak dalece neškodí světu–
Hrabě. Dokud si o tom jen povídají, nikoli!
Ale rozum si tím nemají másti!–Není-li pak
to k smíchu, že mne před čtvrt hodinou hraběnka
s takovou ouzkostí na zahradu volá, jako by vi
děla nebe i zemi v Oceánu se topit!?–Já tam
přijdu–a co je?–Kdyby se to po kraji rozne
slo, musil bych se stydět!– Ludmila mne spře
hrozným nářkem jako ku pohřbu vede a oka
zuje mi, kterak se listí na klokoči do mokra a do
horka potí!
Růžena. Dobrotivý Bože!
Jarolím. Teď–v poledním čase?
Růžena. Za takového vedra! – o dobrot0
věčná! kdyby se zajisté–
Hrabě. Do večera zámek náš zbořil, proto
že slunce zapomnělo na klokoči stráviti rosu?–
hahaha!
Růžena. O, přirozenost bez zázraku ani stý
bla nepřeskočí!–A byťby nehrozila zkáza celému
zámku, dosti bude na tom, přijde-li o bratru ne
šťastná zpráva–
Hrabě (najednou truchliv). A! nebudiž dětin
ská, dcero!–
Jarolím. Nenuť Růženo svou obraznost, již
beztoho plodnou, aby ti vydávala výtvory černé!–
301
Stojí-li klokoč ve vysokém stínu, proč by nebylo
možná, aby–
Hrabě. I ovšem!– Nebylať sice v den jasný
nikdy ještě v poledne rosa na něm; ale proč by
se jednou, ví Bůh! zjakých nám nepovědomých
příčin, na proutí neměla udržeti, které zjara vy
střelilo a v míze říkaje pluje?–
Výjev sedmý.
Lenka, předešlí.
Lenka. Milostpane! neznámý muž přinesl
srnce!
Hrabě. Srnce?–vzkázala hraběnka po
lesnému?
Lenka. Pochybuju; neboť od polesného ne
přichází.
Hrabě. Od koho tedy?
Lenka. To ví Bůh! muž je docela cizý–ze
Slezska, praví–
Hrabě. Ze Slezska?–Ten člověk se musí
mejlit! Kdo ví, komu srnec náleží!
Lenka. To jsem mu již povídala!
Hrabě. A on?
302
Lenka. On se nedá odbejt. Pevně stojí na
svém, že přinesl srnce hraběti Svojanovskému.
Hrabě. Zavolej mi ho!
Lenka. Právě odešel.
Hrabě. Kam?
Lenka. Nevím.–Ouřad svůjže vykonal,pro
mluvil ke mně, a byl sen tam!
Hrabě. A srnce?
Lenka. Nechal tady.
Hrabě. A já nevím, od koho?!– Hned mi
za ním pošli! Ať se vrátí, kdekoli ho najdou!
Lenka (odběhne).
Hrabě. Ze Slezska!– srnec ze Slezska,
a mně?–totě bych se ho spíše ze zaslíbené země
nadál!
Jarolím. Bude to nedorozumění, pane hrabě!
Hrabě. To také myslím!
Výjev osmý.
Katrčník, předešlí.
Katrčník (ve dveřích k Lence). Kdo ale sám
nic neví, nepovíjinému–jak? viděla již někdy,
aby učil kozel berana na varhany hrát?
Hrabě. Pojďjen blíže, příteli!– Kdo jsi?
303
- Katrčník (políbí mu ruku). Tomáš Drkota, ka
trčník z Pilnice.
Hrabě. Přinesl's mi srnce?
Katrčník. Přinesl, milostpane!
Hrabě. Od koho?
Katrčník. Na to jsem se zapomněl zeptat,
a to bylo ovšem hloupé!–Mysliljsem, že je do
sti na tom, když se mi zaplatí cesta, a srnec do
jde svého místa.
Hrabě. Nikoli, na tom není dosti. Kdo chce
světem projít, musíjméno míti; tak i také srnec
tvůj!J Katrčník. Kdyby chodil srnec sám– ano!
Hrabě. Kdo ti ho dal?
Katrčník. Cizý pán.– Před včírem přišel
šenkýř v samý večer ke mně, nechci-li si vydělati
několik zlatých?–„I– od srdce rád!“– odvecu
mu na to–„mám ženu a dítky, a vojna nás do
hola vyjedla!“– Pojď tedy se mnou! obrátí se
šenkýř–ajájsem šelza ním.–Za malou chvílku
mne přivedl kjednomu pánu, který mi zámek váš
popisoval od paty až do hlavy. Potom na mne
naložil srnce, dal mi pět tolarů, bílých jako sníh
a velkých jako má dlaň–jakýsi kus papíru,
aby mně a mému srnci naši neublížili– a tak
jsem šťastně došel místa.
Hrabě. Neslyšel's od šenkýře,jak se ten pán
jmenuje? odkud je? kde se zdržuje?
304
Katrčník. Jak se jmenuje, nevím; odkud je,
také nevím; bytem byl nějaký čas v naší ho
spodě.
Jarolím. Nedal ti žádného psaní?
Katrčník. Nedal.–Senkýř praví, v časválky
že jeden druhému nesmí psát.
Jarolím. Aniž po tobě co oustně vzkázal?
Katrčník. Ani slova.–„Ostatní“–pravil–
„vyřídí všecko srnec sám!“
Hrabě. Srnec má povídat, od koho je?
Katrčník. To mi bylo také k smíchu. Kdyby
to bylještě živý srnec! – ale nebožtík!–
Hrabě (k ostatním). Co sním mám dělat?–
Musím srnce přijmouti, a čekat, až vyjasní čas,
co o tom smejšleti máme?
Jarolím. Bez pochyby dar od starého přítele,
který vás v krátkém čase sám navštíviti hodlá.
Hrabě. Dost možná! (Podává katrčníku peníze)
Tu, příteli, na přilepšenou!–Podruhé ale, přijí
maje na rameno srnce hleď, aby se"s se jménem
jeho seznámil!
Katrčník. Dobře, milostpane! (Odchází–ve
dveřích se ale opět vrátí.) Ouha! ještě něco!
Jarolím. Aha!
Růžena. Nu?
Hrabě, Mluv!
305
Katrčník. „Až odevzdáš srnce“– pravil také
ten pan důstojník –„ptej se v zámku po sle
čně“ –
Jarolím. Jak?
Hrabě, Po slečně?
Růžena. Po mně?
Jarolím. Po jaké slečně?
Katrčník. Nu ano!–„po jaké slečně?“ –
ptal jsem se jeho, tak asi, jako se ptáte vy
I001)01(2,
Růžena. A on?
Hrabě. Co on?
Katrčník. „Dube!“– odpověděl mi zdvořile
na to–„vždyť tam není než jedna!“
Růžena. To jsem tedyjá.
Katrčník. Ano!–hehe –budete vy to!–
Také mi hned povídal, že jste mladá jako jaro,
a krásná, jako –jako–i! což mi to nenapa
dne!?– ano! krásná že jste jako sedmikrása!
Jarolím (stranou). Co to?
Růžena. A co mi vzkázal po tobě?
Katrčník. Inu!–abych vás pozdravoval–
že vás miluje z celého srdce–že po vás touží,
jako–jako leklý pstruh po skalním potoku–
tak to nějak povídal!–
Růžena (jako byjí rychle něco připadlo). Ah!!!–
Hrabě. Hm, hm, hm!
Klicpera IV. 20
306
- Jarolím (rychle : ku katrčníku). Byl ten pán
mladý, nebo starý?
Katrčník. Mladý a hřmotný!–To si můžete
pomyslit,jemnostpane! když po slečně touží,jako
pstruh po potoku!
Jarolím (před sebe). Ovšem, ovšem! to si
mohu pomysliti!
Růžena. Voják že byl, pravíš?
Katrčník. Ano.
Hrabě. Dost toho!– Nespěcháš-li, jdi do
kuchyně a pojez!
· Jarolím. Jen jedno ještě.– Pravil's zpočá
tku, že ti dal na cestu list– kde jest?
Katrčník.Ah!–myslíte toho kus papíru,jem
nostpane?–Ten jsem musil nechat na hranici.
Až prý půjdu nazpátek, poznají mne podle něho.
- Jarolím (mrzutě). Tedy jdi!
Katrčník. Opatruj vás Bůh ode všeho zlého!
(Odejde.)
Hrabě. Jakživ nebyl jsem tak žádostiv! ale
jeho slova jsou nezralá a šerá,jako zatmělý mě
síc!–S radostí budu poslouchat, jak se to dělo!
. Jarolím (vezme Růženu za ruku a opravdivě se
na ni dívá).Já také!
Hrabě. Ostatně si ale nebudu tím hlavu lámat!
(Přistoupí k Jarolímovi.) Abych opět nezamluvil,
o čemjsem se vám již předpůl hodinou chtělzmí
307
mit.–Je-li sluch můj dnes tak věrný, jako vče
ra –slyšel jsem střelbu.
Jarolím. Kde?
Hrabě. Vítr táhne od půlnoci. Může to být
daleko.– Nemáte žádného zdání? ..
Jarolím. Velmi mnoho příčin.– Bedřich opu
stil Drážďany a stahuje do Slezska vojsko. Náš
Laudon jest prozřetelný–popojde-li, může se
ve vašem okolí něco strhnout.
Hrabě. To by mi nebylo milé!
Výjev devátý. - -
- - Lenka, předešlí.
Lenka (přinese zakrvácený lístek). Milostivý
pane! opět něco velmi divného!
Hrqbě. Nu?
Lenka. Dala jsem srnce stáhnout, a když se
rozsekal, našli jsme pod pravou ledvinou tento lí
stek.
Hrabě (hledí na ni zaraženě). Jak?
Jarolím (se toho lekne). Lístek!?– psaní
v srnci?– Pane hrabě!?
Hrabě. Dej pakjej sem –
308
Jarolím (po něm sáhne). Pane hrabě! topsaní
náleží mně!
Hrabě. Vám?
Růžena. Tobě?
Jarolím. Mně! (K Lence.) Jdi ven!
Hrabě. Zůstaň tady, Lenko!
Jarolím (ostře). Jdi ven!!!
Hrabě. Pane setníku! rozumím-li vám!?–
děvče zůstane tady! Jarolím.
Pane hrabě!–jest-li tento list–
o! kýž bych byl nikdy nespatřil, váš zámek!
Růžena. Probůh! co jest to?
Hrabě. Lístek náleží –
Jarolím. Pane hrabě! mně, an tu stojím na
místě těch, jejichž rozkazy plním!–Včas vál
ky–po tak podezřelé cestě–to přichází z ru
kou nepřátelských –
Hrabě, Jak ––?
Jarolím. Někdo pokusil se o lest Harpagovu,
a já bych mělbýti toho svědkem? Usmrťte mne–
Hrabě (rozpálen). Pane setníku! pane setní
ku!– až vám začne šedivěti první vlas, zpo
meňte si na tuto chvíli, a za čtvrt hodiny vám
ostatní hlava jako jabloň zbělí!
Jarolím. Probůh!zapomeňte nyní, pane hrabě!
že počínám vaším synem býti–(Ohlíží se po
Lence–stranou) O!! kýž bych mu to povědíti
mohl!–(Nahlas) Můj otče! dřív než jsem měl
309
vás, měljsem–o!–pomněte! mápovinnost–
má vlast –
- Hrabě (divoce). Nepřestala ještě i mou po
vinností–a na věky mou vlastí býti!–Čti, mla
díku!
Jarolím (rozvine, přečte, a zahanben se pomalu
na hraběte podívá). Tomu nerozumím! (Podá mu list)
Hrabě (divoce očima koulí– náhodou se podívá
na list–lekne se –a zůstane bez pohnutí stát).Jak!–
veliký Bože!– Růženo!– Růženo!– pojď pak
sem – není to Vilímova ruka?
Růžena (se vší dychtivostí). Neskončená prav
do! mé zdání!–Je, je! ach, otče! Jarolíme!
ruka bratrova! dobře, předobře ji znám!–
Lenka. Pro Pána Boha!– Milostpaní! mi
lostpaní! (Utíká ven.)
Jarolím. Pane hrabě!– Neprosím za odpu
štění; neboť vím,že byste na mém místě podobně
byl jednal; ale –
Hrabě (čte nápis). Tiše! tiše!–„Mému dra
hému otci, po pěti letech.“–(0tvírá lístek, an mu
slzy po tvářích tekou.) Netřeste se mi, ruce!– ne
třeste se!– od mého Vilíma!– od mého jedi
ného–ztraceného syna!–(Čte nahlas) „Drazí
rodiče! Váš Vilím jest živ a zdráv – a dá-li
Bůh! brzo i sám ssebou spokojen!– Boj s ne
sklonitelným vědomím zlým snad šťastně přesto
jí!–Strom se každoročně převlíká! země má
310)
každé tři měsíce jiný oděv –Váš syn má dlou
hých – neskončených pět let jen jedinou
žádost: aby totiž Vás viděl a vyslzel odpuštění
na Vás!– Vyslyší-li nebe hlasjeho, přiblíží se co
nejdříve ku své drahé vlasti!“–(Sepne ruce k ne
bi.) Trojjediný Bože!– Kolik tisíc spasitelných
skutků učinila ruka má, že mi tak nebeskou
radostí splácíš!– Pane setníku! Růženo!–čti–
čti! čtěte oba! Můj Vilím jest živ a zdráv!–
jest zdráv a živ a spokojen!!!–O!! takovou
zprávu nedostal otec, co matky počaly rodit!!
Růžena (přečetší). O můj dobrý, nešťastný
bratr!–A přijde! Jarolíme! můj nešťastný bratr
jde – náš zámek neobejme tak veliké blaženosti
kmen!!!
Jarolím. O!! a jak jsem mohl nedůvěrně
o tobě smejšlet!–Duch žehravosti mi do srdce
vjel, an jsem slyšel, že se muž mladý ptá na
tebe– Růženo! a ty'sbez poškvrny anděl! Ty's–
Hrabě(plesaje sem tampřebíhá). „Všecko ostatní
vyřídí srnec sám!“–– Ovšem, ovšem, synu
můj!–To ostatní vyřídil všecko srnec sám!
311
Výjev desátý.
Ludmila, předešlí.
Ludmila (bez sebe). Světice Boží! je-li pak
to pravda?–Zpráva o mém synu! – mluvte!
zpráva smutná, nešťastná?–O!! moji snové! můj
pravdomluvný klokoči!– Hrabě.
Tvoji snové jsou pára mozku! tvůj
klokoč lže, a celá zahrada s ním! a kdyby se
krví potil, lže! lže,azejtrajej dám vykopati!–
Tu, matko! čti! čti, a raduj se! tvůj syn jest živ
a zdráv, a spokojen–a přijde co nejdříve ktobě!
Ludmila (celá se třesouc čte psaní; když přečte,
zdvihne ruce k nebi, klesne pomalu na kolena a hla
sem úpěnlivým volá:) Tvorové rajští! můj syn jest
živ a přijde!!!
Růžena (padne Jarolímovi okolo krku). O Jaro
líme! na kterém světě rostou větší blaženosti!?
Jarolím. Toliko na tom, kde vypěstoval Bůh
rodičů ještě lepších! jestliže možná, aby–
Hrabě (s dětinnou radostí). Jděte, děti! dejte
mi přistrojit celého srnce! a vypravte mi kvas,
jakéhož neviděly v zámku našem ani kuchyň, ani
sklep! a ať hoduje kde kdo jest se mnou!–
Vaši bojovníci–pane setníku!–tu radost mi
musíte udělat!–všecky si je dám nahoru svo
312
lat, rozsázím za jeden stůl, a při každém soustu
budu plesaje mezi ně volat: „Dítky! toho srnce
mi poslal ztracený syn!!! (Běží ven.)
Ludmila (která bylajiž dávno vstala, a radovala se
s ním). Srnce?–jakého srnce?
Růžena. Vilím, nemoha jinak nám zprávu
o sobě dáti, poslal po Slezském rolníku zabitého
srnce, pod jehož krvavou ledvinou tento lístek byl
schován.
Ludmila. Ze Slezska rolník?–kde jest ten
cherub?–on ho viděl– mluvil s ním, a znájeho
nynější ztrápenou tvář!– Kde jest, ať vypravuje
matce, jak vyhlížíjejí nešťastný syn! (Bězí ven)
Výjev jedenáctý.
Antonín, předešlí.
Antonín (přikvapiv, zůstane ale u dveří stát).
Pane setníku!
Jarolím. Co přinášíš tak vyděšeně? (Jde mu
vstříc)
Růžena (tesklivě). Hrůza mne obestře, kdykoli
toho člověka vidím s novou přicházeti poštou!
Jarolím. Daleko, pravíš?
313
Antonín. Nehrubě. Povětří zavání ručničným
prachem, a třeskot se opírá o zemi,jako by se
byla obloha trhla!
Jarolím. A ještě žádná zpráva?
Antonín. Nic.
Jarolím. Jdi! Ať vypraví poddůstojník do
městečka muže. Listy dva vyhotovené v druhém
pokoji leží na stole.–Mně osedlej koně, a za
půl hodiny pojedu sám!
Antonín. Dobře. (Odejde.)
Růžena. "O Jarolíme! nemluv s tím člověkem
tak skrytě atejně, sice mne strávísrdceúzkost!–
Kdykoli do světnice vejde, myslím sobě, že při
náší takovou poštu, jakáž před týdnem naplnila
prsa má nikdy nezkušenou hrůzou!
Jarolím. Ach, a já jí dobrořečit musím, ná
hlé oné poště! neboť mi v okamžení odhrnula
srdce tvého roušku!
Růžena. Ne však ale proto, aby mi ztro
skotala nebe, ku kterému mi nevědomě pouká
zala cestu!–Jarolíme! kdybych byla té milosti
hodna, a dobrota nebeská sstoupila této chvíle se
své svaté jasnosti dolů! sstoupila v postavě nad
sličnost sličnější a v úmyslu nad štědrost štědřej
ším!– sstoupila ke mně a podávala mi neskon
čenost svých darů!–jen jeden– o! jen je
diný dar vyprosila bych na kolenou sobě– ny
ní–tak, jak srdce mé plesá–jen jediný dar:
314
aby's mne, Jarolíme můj! nikdy - nikdy
již neopouštěl!
Jarolím. Má milostná dívko!–nikdy– ni
kdy neopustím tebe!!!–
Antonín (přiběhne spsaním).
Růžena (se ho lekne). Ah!
Antonín. Pane setníku –
Jarolím (mu běží vstříc, rozlomí psaní a čte).
Jak–co se dělo? to jsem tu měl před čtvrt ho
dinou již mít! (0dběhne.)
Antonín (chce za ním).
Růžena (rychle). Ustaň, Antoníne!–jakou's
přinesl zprávu?– Dobrého nic, neboťs mužská
Iris, a Mars po tobě rozesílá svého vzteku leknutí
a hrůzu!–O mluv! kam's mi ho odvolal?
Antonín. To ví Bůh! všecko se děje v nej
větší čerstvosti i tichosti! (Venku počne se na bubny
tlouci.)
Růžena. Probůh! co jest to?
Antonín. Nelekejte se, slečno! vojsko táhne
z městečka okolo zámku.
Růžena. Kam?
Antonín. Přes hranice.
Růžena (ouzkostí ruce sepne). Strašliví, stra
šliví dnové! a nešťastná, mužové, vaše válka! –
Jak? nezaslechl jsi z děla bořící střelu?
Antonín. Bez pochyby že mají dnes Prušané
velikou slavnost! (Bubny zacházejí.)
315
Růžena. O!! jak se to v srdci mém opět
zmáhá a bouří!– Každý zvuk prohání prsa má,
a každý mužský hlas duši mou proniká až na smrt!
Výjev dvanáctý.
Jarolím, předešlí.
Jarolím. Pryč! pryč! (Připíná si zbraň) Vyveď
mi koně– všecko jest již ve zbrani.–Za půl
hodiny musíme býti přes hranice!
Antonín (odběhne).
Růžena (pevně Jarolíma objímajíc). Jarolíme!
buď milosrdný, a neopouštěj mne!
Jarolím. Musím, Růženo! Zvojenské trouby
volá silný na mne dvouhlas: povinnost a čest!
ku cíli mne volá, po kterémjsem dychtil, a který
nyní nedosáhnouti, byla by nejčernější hana!
Růžena. O běda, běda tobě! běda mně!
opustíš-li mne dnes!–Jen dnes ještě nechoď!–
Neslyšel's v noci ten bědující vichr? neslyšel'sjeho
zoufanlivý nářek?–Každé zafičeníjeho předpoví
dalo zkázu a smrt!–O!! nechoď!– dnes-li mne
opustíš, nikdy již neuvidím tebe!–
Jarolím. Uvidíš, Růženo! brzo se shle
dáme opět! Neboť budu bojovat pro veliký tří
316
list: vlast, císařovnu a tebe! Tento štít
mne bude mnohomocně chránit, a ani celá síla
Prušská nerozbije pevné přístřeší jeho!
Růžena. O muži! vy neznáte a znáti nebu
dete nebezpečenství! vještěří, v levhardí postavě
vyšklebuje jedovaté zuby na vás, a vy hladíte
smrtící jeho hryz!– Proč jsem tě poznala?
proč"s roznítil milosti Vezuv v outlém srdci
mém, chtěl-li's mne tak brzo učiniti vdovou!?
Jarolím. Růženo! mluv zmužilej; takového
rozloučení nesnese duch můj!
Růžena. Loučení! Strašné, hrozné slovo!
nádobo neštěstí plná! Ani Kanybalů krvavá vláda
tolik ještě nevycedila slzí, co jich tobě kvůli te
klo!–Jarolíme! neopouštěj Růženu!–nikdy, ni
kdy se k ní nenavrátíš!
---
Výjev třináctý.
Hrabě, Ludmila, předešlí.
Hrabě. Dítky! tenkrát se to počíná jak ná
leží hejbat!– Ve mně hobkuje krev, jak jen
bubny chtějí! Skoda, že jsou nohy moje o třidcet
let starší než srdce!–
317
Jarolím. Pane hrabě! cesta má vám není ne
povědoma– kdybych vás byl před hodinou
urazil –
Hrabě. Pah!–podezřelost ukazovala na mne
oběma rukama–a jakživ jsem se dýl než čtvrt
hodiny nehněval! (Podá mu ruku.) Nemáte-li vět
šího nepřítele než mne, tedy byli rodiče vaši:
svornost a mír!
Ludmila (se přiblížila kJarolímovi, lítostně). Mu
síte nás opustiti, pane setníku?!
Růžena. Nemusí, ale chce nás opustiti,
máti má!–Mne chce opustiti, a dravé smrti do
rukou uvrhnouti sebe!
Hrabě (dodává si smělosti a staví se mrzutým).
Smrti! smrti!–Zajisté v devíti bitvách prodral
jsem se skrze hradby nepřátelských mečů, a vždy
jsem celý život přinesl domů!– ---
Jarolím. Směle jdu a zmužile do boje, pane
hrabě! Smrti se nebojím, aniž také v tak těsné
nebezpečenství upadne život můj!–Zradí-li nás
nestálá Fortuna vojenská, a prolomí nepřítel zdi
silné našich pluků, nezapomenu hájiti byt a stře
chu manželky a rodičů jejích!––Konečně vám
srdečně děkuji za ten zlatý klíč, kterýmž jste
mi otevřel blažené budoucnosti oudolí stkvělé
a vonné!– děkuji vám, paní hraběnko, za tento
spanilý kvítek, který mi ze srdce nevymkne ani
devítiramenná smrt!
318
1 Výjev čtrnáctý.
4 - Antonín, předešlí.
Antonín (přiběhne). Pane setníku! všecko
jest na odchodu! (0dběhne.) Růžena.
O, můjVykupiteli!–Nepropouštějte
ho, drazí rodičové! (Obejme ho.) ---
Jarolím. Měj se dobře, Růženo má! Duch
můj již vidí vznešené a krásné labutí hejno, které
mi nazpět ktobě ukazuje cestu!–(Vtichosti k ní.)
Nevrátím-li se již, pamatuj na mne někdy
upřímnosti slzou, milovati tě budu do smrti!
(Tiskne ji ohnivě na srdce)
Růžena. Do smrti– manželi můj–(Omdlí)
Ludmila. Světice Boží – dcera naše umírá!
(Drží ji.)
Hrabě (přiskočí). Růženo!– dítě!–
Jarolím. O!! že nejsem již v poli!–Dívko
má!– Bohu trojnásobný děk, že se otvírají opět
černé toliko jí oči!–Teď pryč! než se v tomto
ohni rozleje mé smělosti kov! (Políbí hraběnce ruku,
odtrhne se, a rychle vzav se stolu klobouk odběhne.)
Růžena (se zpamatuje – ohlíží se, a napotom
jako u vyjevení mluví). -Zámek náš nesnese velkého
ani neštěstí,aništěstí! Toho se nebojme,rodičové
drazí! že bude vadnouti snítka po snítce našeho
319
štěpu!–Najednou se zahalíslunce, najednou
se rozskytne těhotná chmura, ajediným bleskem
zajde zámek a rod, a zbořené hradby budou
toliko v poutníku buditi našeho osudu jméno!–
Tak se mi Jarolím nevrátíjiž! takový růžový tý
den již nemá sám čas!–O!! proč jste ho pou
štěli!– Můj Jarolím se již nenavrátí!!! (Rukama
lomíc utíká ven.)
Ludmila. Dcero má! Přemahej bolesti outok
nejprvnější!–(Běží za ní.) - (- - Hrabě
(ztrápeně hlavou do sebe vrtí). Hm!
v mém zámku se radosti nechtějí jižjaksi dařit!
(Jde za nimi.)
- (0pona spadne.)
-cb8943336e –
Dějství třetí,
Vrchy; u prostřed kříž, na znamení, že tu jest pomezí
mezi Cechami a Slezskem. Vzadu na pahorcích roztroušené
chatrče, z nichž as devět právě dohořívá.– Dále ku předu
v pravo vysoký buk, pod kterým lavička z tyček.– Mě
síc svítí. – Dříve, než se vyhrne opona, jest slyšeti
střelbu, hluk a řinkot zbraně – což však brzo pomine.
Výjev první.
Vilím.
Vilím (přijde pravou stranou; když uvidí kříž,
s velikou radostí běží k němu a líbá jej).
Vykupiteli! dvakrát mně svatý, a
Dvakrát mně Božský!– neb's podruhé
dnes
Vysvobodil mne a vystříhal věčné,
Neskonalé smrti!–O!! vlasti andělská!
Ráji! Elizium! ach všech rozkošístrome!–
(Všimne si klesajících domků)
321
Jak? ve plamenu domy?! Ha! Kynulať z dálky
:: Na mne již záře; však za oheňjsem mělto
Císařských stráží a táborů jejich?!–
- Tak tedy počíná vaše, Prušané! válka?
Takové dáváte jméno letošnímu jaru?
:: Na vás ať se stane všech nářeků příval,
Já– nevinen–zdvihám svou pravici čistou
Ku nebesům přísným! sám čist mezi vámi!–
- (0pět jest slyšeti střelbu.)
Hu! jak jest mi protivná slavnosti jejich
Hudba! A tou mírouji nenávidím nyní,
Kterou jsem miloval a ctíval ji druhdy,
:: Kterou jsem,jako po životě, dychtívalpo ní!–
Kdo jest to? vždyť pak bych tu tvářmělznáti?
Výjev druhý.
Prušan sprostý, Vilím.
Prušan (raněn, na šavli se podpíraje ku chaloup
kám se vleče). - Vilím.
Theodore!
Prušan (se zarazí). Naučila se sova mé jméno
nazpamět?
Vilím. Theodore! neznáš mne?
Klicpera IV. 21
322
- - Prušan. Tebe –?– ach, pane setníku!–
Jen že jsem vás po hlase poznal– oči mám až
do slepotyzakaleny!–Však– co tu děláte? má
te-li oudy ještě celé, obnažte zbraň a pospěšte
za plukem! Naši nevědí, s kým a proč se již
mlátí. Vrchník se mi svalil pod nohy a celý sbor
zůstal bez vůdce!–Proč nejdete z místa?
Vilím. Což nevíš, že jsem na zahálce?
Prušan. Na zahálce –nyní?–Zatrať vás
Bůh za svatvečer tento! (Jde dál.)
Vilím. Počkej, brachu! podepři se na mne!
Prušan. Prosím vás–odejděte stranou! ne
rád bych, umíraje, hříšníkův poslouchal hlas!
(Odvleče se)
Vilím. _
Hříšníkův?–ba věru!– hřích jestiť zahálka!
Prsa pak má mne vždy volají ku práci,
A, dnešní bych neslavil noc jen, mi praví!
Dnešní noc jenom ne! I nebudu tedy!
V otcovském sobě práci vyhledám sídle,
V poli, na němž co pachole rozkoš jsem mí
val,
Práci, která již pět plných let na mne čeká!–
Koho zas vidím?–
323
Výjev třetí.
Plukovník pruský, praporečník a bojo
vníků sbor. Předešlý.
Plukovník (napraporečníka dotíraje). Mezi vámi
jest žhář, opakuji ještě jednou, a vaše výmluvy
opovrhuji!–Čím převážíte slzy a bídu že
bráků těchto? co jste docílili? vjaký prospěch,
kjakému cíli a kjakému konci?
Praporečník. Pane plukovníku– Plukovník.
Ve vašem sboru jest žhář, pane
praporečníku, a vy mi ho vydáte!– Není-li
vám vhod, za pravdu mi dáti, dovoluji, abyste se
na měsíc odstranil od mého pluku!–Vede nás
do Egypta Bedřich jako Nabuchodonozor a Kam
býzes druhdy? Máme si nářkem oznamovati, plá
polem vyjasňovati a slzami vykropovati před se
bou cestu?– Kdo by byl ublížil, chudým a ti
chým střechám těmto?–Císařské vojsko nedošlo
sem, a obyvatelé neměli příčiny k tomu! –
Pryč!–do spálenišť se rozejdi jich několik zvás,
a ptejte se lidu, zdaž byl kdo viděl nepřítele
svého a pamatoval se na barvu oděvu jeho!!!
Praporečník (odchází– druzí za ním).
Plukovník. Praporečníku!
Praporečník (se vrátí). Co ráčí vůle vaše?
::k
324
Plukovník. Až budete sjedním u konce,ptejte
a dejte se ptáti, kdo, kdy a kde setníka z Dou
bího viděl.–Mne najdete v stanu!
Praporečník. Učiním tak. (Odchází.)
Vilím (který byl až potud pod bukem stranou stál,
pokročí). Vynaložte jen na žháře všelikou pilnost,
na to ostatní odpovím panu plukovníkovi já!
Plukovník. Ha! – z Doubího? Vilím.
Co se houpá noha má na drně Ce
ském, pane plukovníku! spadlo jméno: z Doubího,
se mne, jako se střech sníh, když se opře o něj
vlažnější slunce, a slovu: Svojanovský, jako
jsem v kolébce již sloul!
Plukovník. Na drně Českém? – Ha! zrád –
(K praporečníku.) Jděte!
-- Praporečník (odejde).
- Plukovník (přemáhá hněv). Od této chvíle jste,
pane setníku, mým vězněm. Vyprosím si od vás
kord.
Vilím (se usměje). Tento kord jest můj,pane
plukovníku!–Ne všecko vojákovo jest, co na sobě
nosí–ale tento kord jest můj! Že jsem si ho
zasloužil, ať dokáží pětmecítma mých jizev! Ta
dy–(přistoupí k němu) tady– a tady!
Plukovník. Čím víc jizev, tím ohavněji stojí
vám přečinění toto!–Víte, co se vposlední půl
hodině stalo?
Vilím. Nevím.
325
Plukovník. Pohřbíno jest půl vašeho sboru!
Vilím. Veliká škoda! Král přišel o padesát
statečných mužů!
Plukovník. Přišel, a nebude velmi vlídně tre
stati, až uslyší, že jste vy mu je pohřbil!
Vilím. Tomu Bedřich neuvěří! Předobřeť ví,
že jsem těchto padesát mužů třikrátpřivedl, po
chramostěných sice, ale vždy s duchem v těle
zbitvy!
Plukovník. Proč jste jich v okamžení opou
štěl, kde se s nepřítelem setkati musili?
Vilím. Protože byl již vypršel mého času
oblak!–Tu stojí kříž–tu stojíme v Čechách.
S krokem prvním za tento mezník spadl ouřad
můj se mne,jako se stromu dozralá broskev!
Plukovník. Výmluva dětinská! nehodna
muže!
Vilím. Pane plukovníku! nepokřikujte naprch
lost,jde-li v tichosti okolo vás!
Plukovník. Jak jste mohl, když se do černa
zatahovalo nebe, bez správce lodí na moře ve
hnat?
Vilím. Nenastoupil včera setník Heller na mé
místo?–Ze tak časně padl, není vina má!
Plukovník. Heller neznal ani okolí ani lid!–
Vilím. Tedy chybil, kdo ho mým nástupcem
učinil! Aspoň se dříve měl střídati se mnou!
326
Plukovník. Co jsme měli my a co vy, zej
tra se okáže. Následujte mne! . .
Vilím. Vy jdete k západu, a já, po pěti le
tech opět ponejprv, ku východu slunce!– Roz
veď nás Bůh! (0dchází.) Plukovník.
Jak? Mám vás dát doprovodit?–
taniž se!–He! praporečníku! Vilim
(mu skočí v cestu). A kdyby hlas váš
Bedřich a přivolal, musil by držeti, nač se mi
upsal! (Vytrhne z ňader list a podá mu jej)
Plukovník (jde ku plamenu blíže a čte; po chvílce
se zdlouha vrátí a podá Vilímovi list nazpět). Vy jste
se musil narodit na škaredé hvězdě! Vašidnešní
změnu bych nechtěl na srdci nosit! - - Vilím.
O!!! já jsem jich více již snesl!–
Miluji vlast, pane plukovníku! klaním se své
vlasti– co byste byl učinil na mém místě?
Plukovník. Proč jste ji opouštěl?
Vilím. Tu není ani čas ani místo k tomu–
zasmoušilo by vám to sny, že by vám vyhlíželo
v mozku,jako ve světnici, kde se kouří z rozstou
pených kamen! Plukovník.
Myslíte?– Nebe dej! aby celá
dnešní noc živý nebyla obraz naší nynější vál
ky!–Buďte zdráv! (0dejde na spáleniště)
Vilím (se dlouho za ním dívá–pak do sebe).
„Celá noc dnešní živý obraz nynější vál
ky9k. -
327
Vaší války!–A–žíhadla!–proč mne to
pichlo? :::::
Jako by: Tvé–byl, nynější, řekl, války!
Tento muž býval mezi Prušany věštcem, * * *
:: A jako proroku vždy věřili jemu!
Ha! Vilíme! kdyby přede byl: Tvé války :)
řekl, . **
A zpronevěřilo se vlastní tobě se ucho?–
Marná! ničemná a bezsmyslná bázeň! r
Odvolá! kdyby svěřili moji mu rtové,
Co vživotě štědrém ta noc pro mne chová:
Hrad Svojanovský! otec v něm i máti, ---
Sestra, domácnost! České, zdravé povětří, ,
Eolu jenžto se na Krkonoších vymklo,
Bez okovů pak v oudolí svobodně hejří!
O! to nemůže vaší obraz být války,
Válka vaše jest nes– co to?!–
Jakýjest to tichý a truchlivý průvod!?
Výjev čtvrtý.
Ze spáleniště se přiblíží as deset Prušanů, kteří
Květnýho vedou, an jest bezbranný a s obna
ženou hlavou. Předešlý.
Vilím. Jak?–Tebe musím ještě vidět, aby
mi tvého otce obraz nesestárnul v prsou!?–
Ustaňte!– kam ho vedete?
328
Poddůstojník. Bez pochyby na věčné; odpoči
nutí – k smrti!
Vilím. Nebesa!–(Sebere se) Čeho se do
pustil? Poddůstojník.
Hm!– Rozžaltěmto žebrákům
tuze velkou svíci, tak že by byli přílišným svě
tlem bez mála oslepli!
Vilím (sepne ruce). On!?–padl snad toliko
vpodezření a–
Poddůstojník. A na první otázku vyznal.
Vilím. Nešťastný! Ty's neměl svou hříšnou
nohou hloub do vlasti kráčet! (K poddůstojníku)
#* ať k němu promluvím několik spasitelných
slov!
Poddůstojník. Odstupte! (První čtyři Prušané se
rozdělí na dvě strany) Vilím
(vezme za ruku Květnýho, který jest v hlu
bokých myšlénkách pohřížen). Pohorský!
Květný (sebou trhne a dlouhou chvíli se ostře
na Vilíma dívá). Dobrou noc, krajane!–(Podívá se
okolo sebe) Proč jste mne vytrhl? Toulal jsem se
již na onom světě.
Vilim (vede ho za ruku do předu). Příležitost,
jako kvítí stkvělá, se udává tobě, v posledním ži
vota okamžení dobrý vykonati skutek! Neopomi
nuj! nepropouštěj ji!
Květný (jako by se ptal, ostře se naň podívá). ..::
:
_
329
Vilim. Tvého nešlechetného života první zá
klad, říkával's, že byl vrah tvého otce?
Květný (užasne). Proč mi připomínáte na
otce?
Vilím. Jeho vrah jsem já! Touto pravicí
usmrtil jsem jeho– odpusť mi!
Květný. Vy!?–(Žene se honem po zbrani, ne
nacházeje však žádné, jako by se zpamatoval, odvrátí
tváři na druhou stranu, a podává Vilímovi ruku). Samo
nebe mne zbavilo zbraně– odpouštím vám! (Na
vrátí se mezi Prušany)
Vilím. A tak Bůh tobě všecky hříchy od
pusť!!! (0dběhne levou stranou)
Prušané (s Květným odtáhnou vpravo).
Výjev pátý.
Pokoj v zámku.
Růžena.
Růžena (vyběhne vyděšena postrannými dveřmi,
postaví na stůl rozžatou svíci, a oknem se chvílku do
pole dívá).
Co v svém životě chováš, černorouchá,
Tmavá, tak jako směsice nesvětlá noci? *
330
Ty's snad zrozena, přísně obeslána ktomu,
Aby's zaškrtila hned v porodu blahost,
Která nad sluneční, tobě nelibou, jasnost
Málo teprv dní přemile počala kvísti!–
O! mluv! mluv! Myriády ti hvězdiček čistých
Poctu činí na obloze, poslušně zvyklých
Dávati svědectví o zkáze i štěstí!
Mluv!–nebo mi sešli jedinou dolů,
Plamen by jistoty mně roznítila vprsou!–
(Zavře okno.)
Ach! s svým přenevlídným sborem, o válko!
S svým hladem, morem a pateronásobnou
- smrtí,
S tisíciramennou bídou– krvavá válko!
Manžela mi navrať zsvého strašného chrámu,
A nejsličnější barvou budu krásliti tebe!!!–
-
Výjev
šestý.
Ludmila. Růžena.
Ludmila (v oděvu nočním). Co se děje stebou,
dítě? Až v zahradě se rozlíhá tvého srdce žalost!
Noc dnešní jest beztoho jakási smutná! krev se
mi převaluje vžilách, jako by přestati chtěla te
kutá býti. Pojď spat! - -- - -
331
Růžena. Spěte, ach spěte, máti má! Já budu
bdít! –V nebezpečenství jest rod Svojanovský –
beze vší stráže jej nemůžem nechat! 7
Ludmila (v ouzkost). O, lehni si, dítě, a nad
cházej spaní! Zádný z nás odpočinutí tak zapo
třebí nemá, jako ty!
Růžena. Ach, má dobrá máti! čas již až na
krůpěji vypršel, kde jsem tak ráda spávala, kde
se žádný nepřiblížil ke mně, než bratr a Horá
cia!–Moji nynější snové na mnoho se jaksi roz
šiřují mil, a obrazy mi nad oči stelou, o kterýchž
nezvěděla ještě duše lidská!
Ludmila. Dcero, dcero! jak ukojím tebe, ne
vědouc sama, kam se tesknosti ukrýti mám!–
Moji snové! jeden těhotnější než druhý!–Buď
vesela, Růženo! nepodávej se tak volně bolesti
a trudu! Silně v Boha věřím, a doufám, že se
v krátkém čase shledáme všickni! …
... ... Růžena. Ach ano, máti má! v krátkém
čase se shledáme všickni!–O tom dobře vím,
o tom dávno vím –jen že se ten krátký čas
jaksi zdlouha–velmi zdlouha plazí! (S nevypra
vitelnou úzkostí.) O má předrahá máti! ne nadar
mo–ne, ne! nadarmo se nepotil klokoč!!!
Ludmila (se lekne). Dítě! dítě!– nač mi
připomínáš!– Můj strach byl již pominul. Střelba
netrvala dlouho –bylo všecko opět ticho–
332
Růžena (sepne ruce). Máti má! buďte vy mi
losrdna! Smilujte se nad nemocnou dcerou a po
vězte, s jakou se Kristián vrátil?
Ludmila. Ještě jsem ho neviděla.
Růžena. A otec? (Venku je slyšeti na bránu
bouřit a štěkati psy. Obě sebou trhnou.)
Ludmila (dodá si smělosti). Není od okna k při
pravení. Oblečen stojí na půlnočním křídle, a těsně
hledí do temností nočních.
Výjev sedmý.
Hrabě, předešlé.
Hrabě. Kdo pak to tak neobyčejně na bránu
bouří?–Což se Kristián ještě nevrátil?
Ludmila. Ty-li o něm nevíš –?
Hrabě. Tu to máme! Bez pochyby že on se
to dobývá, a čeleď jest v zápasu s podvodnými
sny!– Kde jsou klíče?–půjdu mu otevřít sám –
Růžena. Tu jest!
333
Výjev osmý.
Kristián, předešlí.
Kristián (přikvapí).
Růžena (jemu vstříc). Kristiáne!– serafe či
ďáble můj!?–Mluv! jakou mi neseš poštu?
Kristián (sotva ducha popadá). Do bílého rána
vám budu vypravovati, slečno, a ani si neoddech
nu!–Teď ale mám s milostpánem co řídit!
Hrabě. Co jest?
Ludmila. Co se stalo?
Růžena. Probůh!
Kristián. U naší brány zarazilo asi dvě stě
císařských. Jakýsi pan setník–
Růžena. Císařských! po boku jim set
ník?–O, můj Jarolím!
Hrabě. Co chtějí?
Kristián. Do zámku.–Voj hlavní se stahuje
k Labi. Malou tuto hrstku prý nepřítel následuje
vpatách!
Hrabě. Jdi a otevři!
Ludmila. Manželi! což neslyšíš, že nepřá
telé– ---
Hrabě. Otevři bránu!
Kristián (odejde).
334
Hrabě. Ne tak rychle vydal bych nepří
teli zámek–aspoň by písmo rozšafnosti hlasitě
musilo volati na mne! Ale svých přijmouti, jest
měšťana jednoho každého povinnost svatá. Ať tráví
se mnou, dokud jest co v domě; až se s nimi
o všecko rozdělím, budou se oni starati o mne!
Růžena (slyší kroky mužské). O!! jak víchr lá
sky těla mého strom na jeho cestu kloní! jak
mocně cítím a vidím – ha! (Zdrcena.) To není Ja
rolím!–Rozhněvané nebe! to není můj Jarolím!!!
Výjev devátý.
Kristián, setník Středovský, předešlí.
Kristián (otevře dvéře, svítísetníkovi, a odejde zas).
Setník Středovský (málomluvný a nevlídný muž).
Skoro jste nás dlouho nechali čekat!–Zbu
dil-li jsem někoho, jest mi nemálo líto. Pomyslete
si, že se povodeň strhla, a že to nemůže věčně
trvat!
Hrabě. Povodeň bývá příliš rychlá, pane set
níku! ne tak kvapně přišlo vojsko vaše!–Pod
praporcem vaším bojovala pravice mášest a dvad
cet let, a co tedy válka přináší ssebou, předobře
vím!–Ze spaní jste žádného nevytrhl u nás, ne
335
boť vidíte, an všickni ještě oblečeni bdíme,
a přátelsky pozdravujeme vás.– Cokoli se ve
jménu mé císařovny díti bude, se vším jsem spo
kojen!
Setník (se nehrubě pokloní). Lze se také na
vaši podporu bezpečiti?
Hrabě. Ve všem!–Sedivou, ale pevnou je
ště vlasti naší shledáte na mne skálu!
Setník. Tím líp! Skále se toliko skála pro
tiviti v stavu!–Ctěte! (Podá mu veliký list)
Hrabě (rozvine a čte).
Setník (přistoupí zatím k oknu a dívá se ven).
Ludmila (k Růženě). Ach, dnešní noc vyplívá
každou sekundu nové nebezpečenství, a celé jejich
hejno sesílá na náš, ach! jindy tak spokojený
byt!
Růžena. Nové nebezpečenství?–Já nena
cházím na žádném novou tváři! Cožkoli škare
dého porodí ještě budoucnost, zavzní mi vesele
v uchu! Ach, člověk se naučí a zvykne i strašno
stem do očí se dívat! ---
Hrabě (k setníkovi). Pane setníku! kdo to
psal, zná zámek můj tak dobře, jako já.
Setník. Uhel východní jest ještě obehnán sta
rouzdí? To dělá, že na vašem zámku nemálo zá
leží. Dokud se o nás toliko ramýnka opírati bu
dou, nebude odolati věc nemožná! Až se při
valí hlavní tok–byla by marná zpouha naše!
336
Bez okolků.– Pravíte, že jste ve školách vojen
ských prošlý. Nebudeť vám nepovědomo tedy, že
sklacuje neštěstí slepě, cokoli postihne v letu. Je
ště jest čas. Hleďtež vše, co milého vám, dopro
voditi na bezpečnější místo. Ludmila.
Neskončený Bože! manželi!
Růžena. Na bezpečnější místo, kde mi bra
tra, ni Jarolíma není!
Hrabě. Což Prušané se ženami a dívkami
válčí?–Nikoli, pane setníku! Ani manželky, ani
dcery neodstraním.–Na bojišti jsem říkaje se
šedivěl–a pročež mi také přichází válka, jako
horanovi vysoký kopec!– Mimo to se v posle
dních šesti letech vojenský hluk tak často a silně
dával slyšeti, že i můj lid poněkud na hrůzu při
vyk"! ..
Setník. Čiňte,jak se vám líbí; poroučeti vám
nesmím.–Jsem tady dnes ponejprv. Pošlete ně
koho se mnou, jenžto by mne seznámil–
Hrabě. Na okamžení.– He! Kristiáne!
Kristián (přijde). Milostpane hrabě!–
Hrabě. Rozži pochodni, vezmi klíče a dopro
vázej pana setníka, kam bude jeho líbost!–Ce
leď mi zbuď obojího pohlaví, ať přispěje k práci,
kde bude potřeba velet!
Kristián (vesele). Všecko jest již zhůru,
milostpane! Čekáme jen na rozkaz.
337
Hrabě. Dobře!–(Na blízku vyjde rána) Co
to?
Růžena. Probůh!
Setník. Ručničná to toliko rána! Divím se,
že tu ještě silnější nejsou! Silnější toliko–silné,
jako děla s nebes, dovedou, aby se obávalo atřá
slo našeho oumyslu srdce!
Výjev desátý.
Poddůstojník, předešlí.
Poddůstojník (přiběhne). Pane setníku!
Setník. Co jest?– mluv veřejně!
Poddůstojník. Několik Prušanů se přiblížilo
kbráně. Chtěli bez pochyby nocleh! Ucítivše tu
ale nás– obrátili, dali nám ručnicí vale, a od
táhli zas!
Setník. Přijdu hned!
Poddůstojník (odejde).
Setník. Tedy tu pochodni!
Kristián (vyběhne ven).
Ludmila. Ach slunce světlé! zkrať nám noc
dlouhou jako bolest, a rozluč se dnes o pět hodin
dříve se svým ložem!
Klicpera IV. 22
338 ###
Setník. Jdětež bezpečně spat, paní hraběnko!
Dokud já živ budu, nepřijde nepřítel k vám!
(0dejde.)
Hrabě (ho doprovází).
--- Růžena (vezme se stolu kytku a jeden kvítek po
druhém z ní trhá, jsouc v myšlénkách pohřížena).
Ludmila (nad ní stojí a bolestně se na di dívá).
Hrabě (se vrátí a horlivě sem tam přechází, jako
by za jakousi radostnou myšlénkou chváta).
Kristián (se též vrátí a zůstane u prostřed po
koje stát; když vidí, že žádný nepromluví, začne). Na
naší věži si dnes ustlalo několik výrů a přežalost
nou tam prozpěvují píseň!–(Ticho.) Makovice
dnes také vrzají,jako by se jim v rezi byla kou
pala pánev! (Ticho.) Já se ale předce těším! (Mne
si ruce.)
Hrabě (jde právě okolo a zůstane před ním stát).
Nač?
Kristián. Vidím vás již v duchu, milostpane!
v červených vejložcích a s kordem!
Hrabě (položí mu pravici na rameno). Viď, Kri
stiáne! že nepůjdeme spat?
Kristián. Ať spí slečinka za nás!–Já bych
jí přál spaní, pevné jako mdloba!– Ale– co
je pravda, to je pravda! Kristiánovu prosbu mi
lostpan hrabě ještě nikdy neoslyšel!
Hrabě. Aj?–kam stím?
339
- Kristián. Milostpane! dejte mi také něco
ostrého ze zbrojnice!
Hrabě. Něco ostrého?– dýku!– meč jest
na tebe těžký!
Kristián. Nikoli, milostpane! Kristián není
tak slabý!–Zapomněl jste již na to, jak jsme
se před sedmi lety vraceli z Bavor? Noční dobou
na nás vypadli vrahové, silní jako vzteklost
a oškliví jako vražda! Jájsem seděl na kozlíku,
a větrovka byla na dva lokte ode mne v pošvě.
Byl jsem tenkrát po nemoci; ale předce jsem je
dnoho na věky zchvátil, a druhému hlavní nara
zil tejl, že se do smrti sprachem nerozloučil!
Hrabě (vytáhne zkapsy klíč a podá mu jej). Jdi
napřed! hned přijdu za tebou.
Kristián. Těšte se, Prušané! Kristián si již
dost na světě pobyl! (0dejde.)
Hrabě. Ty, Ludmilo! vezmi dceru a odeberte
se do pokojů dolejších!
Ludmila. A tý?
Hrabě. Já opásám život kordem a budu če
kati na nepřítelův outok!
Ludmila. O!! kýžbych ti to vypsati mohla,
co zápony mého srdce tak těsně a tak bolestně
svírá!
Hrabě. Ludmilo!
Ludmila. Ach! kdo od se zmužilej odbejval
obrazy černé, když jsi se stokrát sobjetím mým
3k
340
loučil a pospíchal navštěvovati smrt?–Ale teď–
v tomto stáří– v tomto stavu– manželi! připo
věz nám, že se svévolně do nebezpečenství ne
vydáš!
Hrabě. Nebezpečenství!–Co jest? chceš mne
je v roce šedesátém učit znát? Jinoch a mužjsem
nikdy si nevšiml jeho, a hlava šedivá není obraz
bázně!–(Vtichosti k ní.) Ještě jednou, Růženu mi
neopouštěj! Co se koli strhne –buďtež bez sta
rosti o mne – daleko nebudu nikdy od vás!
(Odejde)
Ludmila. Ach budoucnosti! co za tvou r0u
škou čeká ještě na nás?!–Vilím jest živ!–
ale ach! kdo ví,jak mocná a nezbořitelná hradba
ho odděluje ještě od nás!–(K Růženě) Pojď, dcero!
Otec nechce, abychme zůstaly tady!
Růžena (u vytržení). Což se ten váhavý posel
ještě nenavrátil?
Ludmila. Kdo? odkud?
Růžena. Aby neotáleli tak dlouho!–O!!já
bych "již tak ráda slyšela smrtinu přelíbeznou
hudbu!
Ludmila. Děvče! stojíc spíš asníš!Taková
hudba není pro naše outlé ucho!–Pojď, pojď!
slož na podušku tělo, a mnohem liběji spátibudeš!
Růžena. Ach! oni snad již oba tak libě
a tak bezpečně spějí!!! (Pomalu s matkou odchází.) .
341
Výjev jedenáctý.
Pole. –Vpravém koutě zámek a do něho brána, nad kte
rou vysoká zeď.–Měsíc se chvílkami prodíráze chmur.–
Na zámku bije dvanáct hodin.–Na hradbě stráž císařská
sem tam přechází.
Vilím.
Vilím (v bílý plášť až po ústa zahalený, přiběhne
lipovou alejí, bedlivě se ohlíží, a s velikou radostí roz
pne ramena naproti zámku. Po chvíli povyběhne do
předu, padne na kolena a nábožně děkuje nebi).
Vítězství! vítězství! (Vyskočí) Po vší bolesti!
Po všem zármutku a po vší jest bídě!
Nikdy kdo neviděl. stupeň zemské radosti
Nejvyšší, sem ať patří a dívá se na mne,
Na mne! an brána mi ráje se mile otvírá,
Mile a stkvěle jak cherubům jasným!–
Ve své vlasti, a vůkol hájů otcovských,
Chrám kde, kolébka moje a mých rozkoší
mladých,
Jak mezi hvězdami Luna se stkví a vypíná!
O! nevděčného mne! že jsem pod břemenem
zemským
Těžce byl kdy reptal a bolestně si vzdychal!
Doufati! doufati měl jsem a mysliti sobě,
342
Valně že převáží: tady hodinu plesat,
Sželem a lítostí pět let dlouhý zápas!–
Všecko je ticho!–hm!–jako by vSvoja
novských
Smrt byla ustlala si a hlídala síních!
Ziv-li je ještě otec? živa-li jest matka,
Sestra? Zajisté! zajisté! všickni jsou živi,
A milerádi odpustí kajícímu synu,
Ze hlasem vroucím o půl noci je budí!!!
(Tluče na bránu.)
Stráž. Kdo to ?
Vilim (odskočí). Jak?– mužský– neznámý
hlas?
Stráž. Kdo to bouří?
Vilím (nesměle). Ze zámku přítel!
Stráž. Tvé heslo?
Vilím (srdečně). Milosrdenství!
Stráž. Dávno-li pak musí milosrdenství o půl
noci, potmě chodit?
Vilím. Otevři, příteli! Jako země strom, tak
zná mne zámek tento!
Stráž. Koho mám opovědíti?
Vilím (stranou). O!! že se jmenem svým směle
nesmím na svět! (Nahlas) Zavolej hraběte Svoja
novského, velitele zámku!
Stráž. Velitelé zámku jsme my!!!
Vilím (mezi zuby). Kdo jest to?!
343
Stráž. A starého hraběte?–toho bych na
darmo volal! Vilím.
Jak– mrtev?! Ó! nebesa se bořejí na
mne!– Clověče! skrze hrůzu a žalost veškerého
pekla zaklínám a zapřisahám tebe, zavolej mi
hraběte Svojanovského! - - Stráž.
Viděl jsem toliko jednoho. Jest-li to
ten, nadarmo bych teď řetězy vyklal, na které
jest přikována pravice jeho! " .
Vilím (trne). Ha!– Slyšíš to, Vilíme?–
Vilíme! hříšníče! vrahu! ďáble! – na řetězích
otec! Přikovánapravice jeho!–Ucho!ucho! neod
voláš-li na okamžení, já tě od lebky strhnu a to
lik dílů nadělám ztebe, že budou naproti prachu,
jako Kupido naproti obru!–(Zhůru.) Není-li hrabě
tisíc sáhů nad anebo pod zámkem, vyveď mi ho
ven !!!
Stráž. Ani nad, ani pod–v zámku jest;
ale našemi bojovníky obsklepen!
Vilím. Bojovníky!–můj otec– on–s dva
nácterem jizev pro vlast, a od vás obsklepen!?–
Tygře! opakuj mi to ještě jednou, a tolik smrtí
udělám tobě, kolik ti vlasů vyrostlo na ještěří
lebce!– Bojovníky obsklepen?!
Stráž. Nu? jako by to bylo co zlého!–
Ano! ještě jednou, a desetkrát, a kdyby každé
tvé slovo z děla bylo koule!–Jako zeď obehnali
344
### a pochybuju, že by jej tak snadně propu
stili!
Vilím. O!–a dnes! právě dnes!–sani
miudělej, Všemohoucnosti, z časů! potvoru oškli
vějsí než Meduzyna hlava a divočejší než ještěr
Lernejský, a nevydrápnu-li ji den dnešní zjedo
vatých zubů, na věky ať po své vlasti bloudím!!!
(Zhůru.) Příšero! pošlá z neskončené noci! milo
srdenství-li jen krůpěje v tobě, vydejpravdu apo
věz: kdo jsi!?
Stráž. Cech!
Vilím. Tvé heslo?
Stráž. Bylo a jest a bude: Ať jest Terezie
živa!
Vilím. Ha! kde se chytím břehu, an mne
jeho smrtící slova do Oceánu strhla nikde obme
zeného! – Můj šedivý otec obestřen zbraní Ce
skou, Cechové ho snad vyřvalizměkkého lože, an
právě o ztraceném synovi snil!–Tak se mstíš,
vlasti má? tak splácíš na otci synovu vinu!?–
Cerně jazyku černý! pusť mne na čtvrt hodiny
do zámku, a pak si mne devětkrát zaškrť!!!
Stráž. Hm! víc než čtvrt libry olova ti bez
### za život nedám, přiblížíš-li se mi ku hradbě
dále! --
- Vilím. Nebesa! tak strašně mne nemůžete,
tak strašně mne nesmíte trestat!–Otec v ne
bezpečenství, a já tady zaražen stojím, sílu Bry
345
áreovu na sobě cítě!–Čechové! Čechové! ještě
jsem neskropil pravici krví vaší– za to budiž
pochválen Bůh!– ale kdo tak velikým písmem
ku vlasti povinnost napsal, aby ji bezbranným
okem dohlídla a přečtla prchlost a zuřivost
srdce!?–Člověče! věříš-li vjednoho Boha, za
volej mi někoho ze zámku! zavolej mi dceru, sle
čnu Růženu!
Stráž. O, stou dokonce nic není! Neviděl
jsem ji sice, ale, jak si druzí vypravují, z mdloby
do mdloby padá!
Vilím. Ďáble! a na to se Čechům lze dívat!?
Stráž. A! kdožpak se bude naženské mdloby
ohlížeti, hrozí-li vlasti závrat!
Vilím. Vlasti?! (Strašně) Hahaha! vlasti!
kýž bych tě směl v osobu slejt a zmužile ti
hleděti v tvář, ty by se's musila zapýřit a kle
snouti studem do škaredé hanby!– Nuže! od této
chvíle se žádného nehrozím soudce! Jak smějí
Čechové souditi naď mnou, sedíce za stolem sami
plni hříchů!?–Největší ze všech strašností mi
v tomto okamžení podává ruku–Bůh na nebe
sích mi budiž svědkem, že ji musím obejmout!!!
(Odběhne.)
346
Výjev dvanáctý.
Brandl a Rustmann přijdou pravou stranou.
Brandl (najednou zarazí a dlouho se na zámek
dívá). Nu!–Co jsem povídal? zámek jest to! "
Rustmann (podnapilý). Je!– ať si mne na
hlavu sedne!–zámek je to!–Nu! po tmě hora
jako zámek, každá kráva černá.–Probůh tě pro
sím, kam mne vlečeš?–Hlavu mám plnou jakési
páry, a můj rozum nechce než na zem!
Brandl. Divná věc! Ujiných lidí se to na
opak děje! Jejich rozum patří do bláta, a oni by
jej předce rádi u oblohy měli!– Pojď!
Rustmann. Kam?
Brandl. Půjdeme krást!
Rustmann. Kr – krást?!–fi! aby tě Be
dřich slyšel!
Brandl. Tedy půjdeme po kořisti.
Rustmann. A! to je jiná –to hned jinak
zní!–Staň se!–Nejprvé musím hleděti, abych
se vyspal–
Brandl. A až se vyspíš?
Rustmann. Pak– nu! kdo pak ví, co nového
slunce přinese z onoho světa!
347
Brandl. Proto nechodím za tebou, jako za
vrtohlavou ovcí!–Chtěl's-li spát, mohl's zůstati
v hospodě!
Rustmann. A co tam? Kdybysi všecky její
sklepy na slunéčko vynosil, nenajdeš v nich ani
tolik piva, co by se jeptiška zpila!
Brandl. Tím samým! V hospodě mne všecko
mrzí, a v bytu není možná usnout!
Rustmann. Pročpak?
Brandl. Já jsem blázen! ale spáti tam ne
bude ani bůh Spánek!– Nabírá to člověku led
viny, plíce i játra! Hlava mi jde kolem, když
na to pomyslím!
Rustmann. Nu–kýho– co je ti? mluv!
Brandl. Strčili mne do baráku, kde je ne
mocný otec, těhotná matka a dvě děvčata v ne
štovicích! Přede mnou odešli naši jezdci, ti jim
chléb snědli a obilí vykrmili!
Rustmann. Fi! totě by ani kozák neudělal!
Brandl. Bratře! žebrati jest nám neslušno!
Nedají-li bohatí dobrovolně, ukradneme nejprvnější
ovci a donesem jim ji!
Rustmann. Ukradnem! To nám odpustí
Bedřich i Bůh! (0dcházejí.)
348
Výjev třináctý.
Vilím, předešlí.
Vilim (obnažený kord v ruce, se sborem Prušanů).
Stůj!!! Rustmann.
Nu?! (Potácí se nazpět)
Brandl (vytrhne šavli). Kdo tak s námi mluví?
Vilím. Kdo jste?
Brandl. Muži.
Vilím. Vaše heslo?
Brandl. Bedřich!
Vilím. A zkáza císařským! – Vítejte mi,
Prušané!–Chce-li se vám ku krvavému kvasu,
srdečně vás hospodář zuve!
Brandl. Do pekla! pije-li se tam spravedlivá
krev !
Rustmann (se přiblíží k Brandlovi). Aj, neptej
se, bratře, a pojďme! S panem setníkem půjdu
v kraj světa!
Vilím (se lekne,uchopí Rustmanna za prsa a vede
jej do předu). Ty mne znáš?
Rustmann. Jako svůj vlastní hlas! Po boku
jsem bojoval vám, když jsme před dvěma lety
s Rusy svedli bitvu. Tenkrát jste byl praporeční
kem: na místě jednoho přinesl jste tři pra
porce přerozdílných barev!
349
Vilím. Jsi na omylu! Neznáš mne,jako já
tebe!
Rustmann. Pane setníku – v
Vilím. Neznáš mne, pravím! Žádný mne
tu nesmí znáti! Rustmann.
Aj! a kdybyste mi na cti utr
hal,znám vás! Sáhněte mi na čelo,a hlubokájizva
přesvědčí vás. Kdyby nebylo bývalo vašeho kordu,
byla by bez pochyby následovala druhá rána,
a nekráčel bych dnes po zemi České!
- Vilím. Jak?–Kdo ti povídal, že's na zemi
Ceské?
Rustmann. Což nevíte, že jsme již přes hra
nice?
Vilím (do sebe). Přes hranice! přes meze–
daleko, daleko!––(Nahlas) Tedy jsem ti kdysi
zachoval život?
Rustmann. Až budu smět říci: „Odplatil
jsem!“ šlechticům se vyrovnám!
Vilím. Smíš,smíš a můžeš misplatitivšecko!
Rustmann. Jak?
Vilím. Vem do každého prstu deset mečů
a pomoz mi dobyti tento zámek!
Rustmann. Teď? v noci?
Brandl. Bez příčiny? bez rozkazu –
Vilím. S rozkazem vyšším, nežjest sama vý
sost!– Myslíte, brouci! že bych se pro maličkost
ďábluzadal? –Tmajest vám? (Bolestně) Hahaha!
350
tma! tma! jako by slunce a měsíc a hvězdy do
jezera byly padly, z kterého je před šesti tisíci
lety vyloudilo stvoření světa!
Rustmann.Tomu nerozumím; alebojuji s vámi!
Brandl. A já stebou!
Vilím. Nuže! tedy směle koutoku! Hrstka
císařských se uhnízdilo do jeho klína, těch se ne
hrozte. Na schody cestu si vystelem nimi!–
Za to však vás vespolek prosím –prosím, žá
dám a přikazuji vám! Cokoli krve dobytí
zámku bude státi, šetřte obyvatelů, šetřte hra
běte a rodinyjeho! Komu se žádost tato nespra
vedlivá zdá býti, raději odstup a odejdi mi s očí!
Rustmann. Budeme jich šetřit! ---
Vilím. Přisahejte! (Napřáhne meč)
Vojsko. Přisaháme!!! Vilím.
Amen!–A takbudou nepřemožitelná
ramena vaše!–Zhůru! myslete si, že dobýváte
každý svého otce lože!!–Zhůru, Prušané!
Stráž (nahoře). Kdo to?!
Vilím. Nemezis! a pod jejím praporcem po
msta!–Drťte a bořte! a kdyby z každé cihly
jiná tekla krev!!!
Stráž (vystřelí.–Hned se v zámku stane pokřik.
Někteří z císařských hrnou se na hradbu, druzí hájí
bránu. Střelba z obou stran).
351
Pro m ě n a.
Pokoj v zámku.
Výjev čtrnáctý.
Hrabě, Kristián.
Hrabě (přiběhne postranními),
Kristián (hlavními dveřmi). Ach! milostpane–
Hrabě. Co se děje? odkud ta střelba?
Kristián. Prušané–jako stádo vlků obořili
se na nás–
Hrabě. Kde jest setník?
Kristián. Tam. Setkal se s nepřátelským vůd
cem a potýkají se jako dva lvové!
Hrabě. Běž! a umři pro vlast! Vpatách za
tebou půjdu!!! (0dběhne týmžsamým vchodem.)
Kristián. Hu! kterakto olovo fičí!!! (0dběhne.)
Výjev patnáctý.
Růžena.
Růžena (vnočním rouše, vyděšena, vyběhne a brzo
u těch, brzo u jiných dveří poslouchá. Střelba, řinkot
a hluk neustále trvá).
Slyš–slyš! o!jak smutně a divoce tobě
Zpívají, Jarolíme, pohřební píseň!
352
Tisíci se smrt již prameny do bytů
Dere našich! již již rozpouští a vsývá
Krásu svou přežalostnou tigřice válka,
Již, již se nezpytatelné tajemství: budou
C n OSt
Vyrozprostírá před očima mýma,
A s hlavou šedivou v ní kráčí můj osud!
Ha! smrt! smrt, krajané!jest má, a
Chvála i vaše! neboť vás povede fortnou
Nesmrtelnosti, mne pak–záviďte mně to,
Ceši! mne vede do Jarolímových rukou!
(0dběhne pravým vchodem.)
Výjev
šestnáctý.
Kristián, hned na to hrabě.
Kristián (do hlavy raněn, krev z něho chlípí, do
klopýtá několik kroků a padne). Nebesa–pomoc!–
(Docela klesne.) Bože!–budiž– milostiv–ah!!!
(Umře.)
Hrabě(ve vojenském oděvu,skorden v pravé ruce,
vrátí se opět pravou stranou, chce hlavním vchodem ven,
a vrazí na Kristiánovo tělo). Co to?–tak daleko
si již zanáší smrt obět? (Vezme se stolu svíčku
a svítí si naň) Ha!– hrůzo!– – Kristiáne!–
1
353
vstávej, pachole! vždyť tě uleje krev!– Kristi
áme!– Mrtev! na věky mrtev, ani tolik života do
něho není, co ho má moucha vjediném křídle!–
Ubohý Čechu! Vlasti's obětoval, cos nejdražšího
měl, šedivý život!– Počkej! kdo ví – ven!
ven! ještě jest tu, Prušané! křehkých kostí
hrstka! rozbořte ji! rozbořte ji! (Běží ven)
Výjev sedmnáctý.
Vilím, hrabě.
Vilím (venku ještě). Za mnou, Prušané! za
mnou!– (Řinkot. Za chvílku se vyžene na divadlo
otec se synem.)
Hrabě (couvá). Na světlo pojď, a nestydíš-li
se –ah!!!jaká jest to tváře!!!
Vilím. (maje pravici s kordem napraženu, užasne,
zůstane zaražen státi – kord padne na zemi, a pra
vice klesajíc shodí mu klobouk shlavy). Divotvorné ne
be!– otče!!!
Hrabě. Všemohoucí Bože!–jeho hlas!–
Vilíme! synu!
Vilím. Otče!– ó! můj drahý – dobrotivý
otče!! (Padne mu okolo krku.)
Klicpera IV. 23
354
| Hrabě (radostí bez sebe). Můj syn– můj
syn!–O mluv! mluv!–jak a odkud přichá
zíš– co se dělo stebou?! Vilím.
O!! teď mi není možná! : Vařící krev
by všecky obrazy barvila černě!– Ach, otče!
y jakém stavu nacházím vás!
Hrabě. Ve stavu nejstkvělejším! Můj zámek
se vyjasní a zmladne, a moje oudy se navrátí
vzrůstu a mladistvou opět nabudou sílu!
Vilím (divoce). Levhard by snad pošel spíš
hladem, nežli by svých bratří hrdlem zasytil
krvožížeň! tygr zakřikne svou bezednou žravost,
jde-li okolo doupěte sobě rovné srsti: a Čechové
trápí, Čechové smrtí, Čechové zatracují nevinného
Cecha!!!
Hrabě (udiven poslouchá). Jak?–synu! co
mluvíš?
Vilím. Alejájsem se hrozně,strašně, krvavě
pomstil!–Otče! hloub, mnohem hlouběji potopil
jsem pravici svou do krve Ceské, než Milota ně
kdy, zrádný Otokarův vůdce,pohřbiv Cechům nej
většího krále!!!
Hrabě. Probůh–synu! synu! , mluv zřetel
něji!– Kdy– kde se's potýkal sCechy?
Vilím. Kdy? kde?–Nyní,vevašem zámku!
Kdo jiný, než synovská láska, byl by vás vymohl
ztolika nešlechetných rukou?
355
Výjev osmnáctý.
Brandl, předešlí.
Brandl. Pane setníku! žádný z nás se ne
může dosti vynadiviti–
Hrabě (se ho lekne). Co jest to?–předce
ještě nepřítel v zámku?–(Teprv nyní si Vilímova
oděvu všimne.) Ah!!!! Vilím.
Jdi!– Přijdu hned dolů!
Brandl (odejde).
Hrabě. Milosrdný Bože!– synu– co vi
dím?– nemáš na sobě nepřátelský šat?
Vilím. Tomu se nedivíte?
Hrabě (shroznou přísností). Synu! synu! jak's
přišel do otcovského zámku?
Vilím. Brannou rukou, v čele šedesáti Pru
šanů. p
Hrabě. O– nejnešťastnější!– a Čechové–?
Vilím. Padali pravicí mou!
Hrabě. Vrahu! – O!! zahrabte mne, stěny
Svojanovské!!!
356
Výjev devatenáctý.
Růžena, předešlí.
Růžena (přiběhne hlavními dveřmi, těla Kristiánova
si nevšimnouc). Otče!– ó! díky Bohu všemohou
címu! že vás ještě máme. (Pozná bratra) Ha! co
vidím!? –
Vilím (jí běží do náručí). Sestro! Růženo!
Růžena. Bratře!–O jak krásně se dnes
u nás počíná dníti!
Hrabě (mezi ně). Tmíti se počíná, a do
smrtí světlost nevyjde u nás! Zlořečena budiž ra
dost a veselost vaše! zlořečen můj syn, zlořečen
tvůj bratr–zlořečen den prvníjeho černého ži
vota! ~y
Vilím (strachem na smrt zbledlý). Černý? čer
ný?– Ha!– moji smyslové nebyli nikdy tak
štědří, jako v tuto chvíli!–Otče!–sestro!–
jak– ó! povězte, jak jsem přišel do vašeho
zámku?– Což jste nebyl v nebezpečenství? což
se ti neposmívali, sestro, an's padala z mdloby
do mdloby?– Dáble! ďáble! což mne chceš čer
nějšího ještě míti, než jest tvá hřísně černá
tvář?!
Růžena. Co jest to?–Otče! proč zlořečíte
mému bratru?
357
Hrabě. Kdyby's byl na bojišti padl, byl bych
byl žehnal den tvého pohřbu! Kdyby's byl jméno
mé mezi vrahy napsal, byl bych lítostí usvad",
ale vposlední hodině odpustil tobě. Ale že's rod
Svojanovský zradil, že's zradil mne, vlast, císa
řovnu! za to tě kletba má doprovázej, kamkoli
se vrhneš!!! (Zuřivě odběhne)
Rážena. Otče!– Ó! dobroto věčná!!! (Běží za
ním.)
Vilám. Milosrdné nebe! cojsem učinil! (Lomí
rukama a běhá po pokoji.)
(Opona spadne.)
–498963846–
Dějství čtvrté.
Veliký sál v zámku. Dvoje prostřední a dvoje poboční
dvéře.
Výjev první.
Vilím sám.
Vilím (stojí před obrazem, na kterém jest ma
lován co pachole).
Tenkrát! ach tenkrát!– o tvorové rajští!
Jak jsem tenkrát býval blahý a šťastný!
Rodičům radost, spokojen sám v sobě,
Mravové, skutky i srdce i mladistvá mysl –
V utěšeném květu zevnitřnost i vnitřnost:
S celým světem v míru!–a toto všecko –
Hodino nejnešťastnější! toto všecko
Pohřbilo nesrozumění –jen jediný omyl!–
O! kam skryju sebe, kam zahrabu prsou
Odsuzující, nebes co trouba drtící hlas?
359
Nejčernějším jsem sám sobě si hříchem,
Klel bych a zlořečil svému vlastnímu duchu!–
Tam's mne chtěl tedy, můj osude zrádný?
Na ten mne stupeň vystřelitpředevzal jsi sobě?
Proto's přepodivně mne skrz tolik divných
Změn, labyrintů a tolik výsostí šmejkal,
Bych konečně, vykráslen růžemi slávy,
Zbraně se dobyl na vlastního otce!!!
Výjev druhý.
Poddůstojník pruský, Vilím.
Poddůstojník. Pane setníku! neračte nám za
zlé míti– Vilím
(se ho velmi lekne – divoce). Co chceš?
Poddůstojník. Lidjestvelmi starostliv o vás–
- Vilím (mezi zuby). Cherubi o ďábla!
Poddůstojník. Již dva dni sedíme v zámku,
a neviděli jsme vásještě–
Vilím. Co se stalo?
Poddůstojník. Ví Bůh, jací duchové v tomto
zámku straší. Žádného nevidíme, a celý sbor jest
tak jaksi nesmělý, jako by se mu okovy hrozilo,
zeptá-li se jeden druhého: co mu jest.
Vilím (velmi zamyšlen).
360
Poddůstojník. ––– O císařských nás do
šla nemilá zpráva. Najednou prý zarazili a úpl
nou silou se k západu hrnou.
Vilím (posledních několik slov zaslechl). K zá
padu!–tam, tam! tam jest cíl a konec nejblaže
nější!
Poddůstojník. Posílají mne všickni se vroucí
prosbou–
Vilím. Přijdu!
Poddůstojník. Desátník od plukovníka čeká
již tři hodiny na odpověd.
Vilím (se uhodí v čelo). Ah!– nečetljsem je
ště list!
Poddůstojník. Také jste nám až potud žá
dných rozkazů neudělili.–As před čtvrt hodinou
chtěl starý hrabě vyjíždět zbrány–
Vilím (rychle). Nu! a–?
Poddůstojník. Že jsme jej nepropustili, lze si
snadno pomysliti–
Vilím (divoce). Smrtelná hrůza se vám do
vší krve vrej, bez citu hrudy!– Kdo se opová
žil, zaškarediti se naň?
Poddůstojník (zaražen). Vždyť jest náš vězen,
pane setníku –
Vilím. A tak se celý svět ve vaše vězení
obrať!– Kde to stojí psáno?
Poddůstojník. Neprotivil se nám? nevyvinuli
jsme mu násilím kord z ruky?
361
Vilím (zuřivě po pokoji běhá). O!! že mne až
potud nohy nosí!! To poslouchati, na to se dí
vati –(bije se v lebku) a – ďáble! ďáble! toho
býti hanebným tvorcem – to jest více než mnoho,
to jest více, než smrt smrti přeje!–(K poddůstoj
níku.) Jsem sice tvůj pán a mohl bych poroučeti
tobě, ale – vážně tě žádám! Jmenuj mi ho, kdo
včera v outoku nejvíce České krve vylil?
Poddůstojník. Hm!–jestiť to věc těžká!–
Na mé rány jich kleslo pět –
Vilím. Zajisté?– a tak tě pětkrát svrhniž
do propasti nebe, a pětkrát ať se ti na jazyku
zvaří každá krůpěje této krve!
Poddůstojník. Pane setníku –
Vilím. Jdi mi s očí, nenávidím tě! ducha
ztěla bych ti závistí vyrval!
Poddůstojník (odchází). Aj, aj!– Pozdrav ho
Bůh! (Odejde.)
Vilím.
Tolik vrahů, a tolik spokojených duší!
Ty jen –ty jediný mezi nimi jsi ďábel,
A smrtící bolest cítíš nad rekovstvíjejich!–
Rozkazy chtějí na mne, mám je snad ku
bráně
Vesti nové slávy? (Zuřivě) Hahaha!–Teď
snad
Mám domácnosti sladké dát výhost,
Když jsem vyhnojil otcovskou si půdu
362
Českou krví, a ouroda zzáhonů bujně,
Přebujně bude vystřelovati a zráti? :
Hu! běda, přeběda! až se žeň bude blížit!!!
.
+
Výjev třetí.
Hrab ě, Vilím.
Hrabě. Pane setníku –
Vilím. O!! rozlítni se mi, srdce!!!
Hrabě. Hodláte-li v mém zámku ještě déle
setrvati, dovolte, abych se se svými vystěhoval.
S vámi tu bydliti není nám možná!
Vilím (se bolestně kjeho srdci vine). O, můj
přísný, spravedlivý 9tče! kam chcete jít?
Hrabě. Mezi Čechy, budou-li mi chtít ještě
věřit, že jsem měštěnín starý a hoden společnosti
jejich! Neboť, Bohu stokrát žel! daleko se již po
kraji rozneslapověst, že setník nepřátelskývzámku
jest můj vlastní, můj jediný syn!
Vilím. Ha!!!
Hrabě. Jak se to rozneslo– nevím! Bez
pochyby že i váš lid o všem věděl a ví–
Vilím. Ničeho– ničeho neví!!!– O můj otče!
pro všecky bolesti, které již snášela prsa má, ne
opouštějte mne! nezlořečte mi–já sizoufám!!!
363
Hrabě. Ostatně–poněvadž odtud nijak kpři
pravení nejsou–prosím vás (slzy mu tekou po tvá
řích) pečujte o to, aby se nemocné hraběnce a ztrá
pené dceři neubližovalo! Rád bych i je vzal s se
bou – ale zdá se –že vás milují více než mne!
Vilím (na kolenou). Pro milosrdenství Boží!
otče! neodmršťujte mne! Jak daleko se slovo Páně
hlásá, není tvora opovrženějšího, než já! Beztoho
na mne již přetěžce ulehla kletba mé vlasti;
chraňte mne, vystříhejte mne zoufalství! Otče! na
mne již ve světě žádná blaženost nečeká – otče!
buďte milosrdný– a nazývejte mne opět synem!!!
Hrabě (pohnut, žalostně se k němu skloní). Synu!
synu!– o můj Vilíme, proč"s mi to učinil?
Vilím. Díky vám! šesteronásobné, nesmrtelné
díky! že jste mne silným opět odíl štítem! Zmu
žile budu kráčeti se svědomím horoucím v neskon
čený zápas! Hrabě
(sepne nad ním ruce). Vilíme! Vilíme!
pro č's ozbrojil pravici na zemi mateřskou!?
Vilím. Nikoli, nikoli, otče! – nikdy se mi
v prsa neuhnízdil ten ohavný závrat! – Vymýtěm,
vyhostěn zpočtu synů Českých, vzaljsem útočiště
k velikému Bedřichu. Můj duch dychtil po slávě,
po drzosti skutcích má nesrovnalá smělost! I za
prodal jsem mu pravici svou stou výmínkou, že
pod praporci jeho toliko proti Rusům bojovati
budu, a že po skončené válce na jeho přičinění,
364
na jeho přímluvu opět budu do vlasti přijat a mi
losti dojdu u císařovny naší!–O!! drahý otče!
jak plesalo vědomí moje, když jsem se z bitev
ruských ctí a chválou ověnčen ku králi velkému
blížil!
Hrabě. Ctí a chválou? synu!– ctí a chvá
lou ověnčen –a předce's na Cechy táhl!
Vilím. Ne, ne na Čechy, otče! Toliko sprou
dem, který se do Českých oudolí hrnul.– Dokud
se válka neskončí– myslil jsem sám u sebe –
dokud nevzejdou nad Labem hvězdy svornosti
a míru, jest beztoho marná naděje tvá! Ale vi
děti vás, otče! viděti milostnou matku a sestru,
viděti, an věnec smíření a odpuštění kvete pře
utěšeně na čele vašem, byla žádost, která mi
dlouhá tři leta dozrávala v srdci! –Tak jsem se,
kojen nadějí silnou, blížil k otcovskému sídlu.
Jako svatost ctil a chránil jsem krev Ceskou,je
diný vlas jsem nesetřel s hlavy krajanů svých, je
diný list jsem nezmařil a nezneuctil v mateřském
háji, až tady–tady!– o!já bych zub po zubu
na mlejnském kameně brousil, trhal bych minutu
po minutě, hodinu po hodině, až bych vyrval
z knihy života tuto zlořečenou noc–tento hříchů
plný skutek!
Hrabě. Tady, tady! nešťastný! kde by's mne
byl bezmála vrahem vlastního syna učinil!
365
Vilím. O, já jsem byl ouskočně o poklid své
duše oklamán!–Sám jediný jsem v době půlno
ční se přiblížil, chtě plesaje do zámku vběhnout;
ale ďábel stražil bránu a odeřval mne hlasem Cer
berovým!
Hrabě. Jak?– neklameš mne –synu! tak
daleko's nevinnost choval, a předce –
Vilím. „Císařské vojsko jest v zámku“–
mumlal ten pekelný lhář–„císařské vojsko,a ne
přátelsky nakládá s otcem tvým“–
Hrabě. Co slyším –?
Vilím. Oušklebně vypravoval dále, kterak se
stra má, vbolest a úzkost postavena, ze mdloby
do mdloby padá –
Hrabě. Nesrozumění!–synu! zlý, jedovatý,
nakažlivý omyl!
Vilím. V tom okamžení mne opustila mé
mysli spasitelná ruka, nic jsem neviděl, než ne
bezpečenství svého otce, nic jsem neslyšel, než
hlas bolestný své sestry, a tak jsem svzteklostí
hnal lid k hrdinskému boji, a sebe do věčné
klatby!
Hrabě. Nebi budiž chvála, že's toliko nešťa
sten, nikoli ale vinen, synu můj!–
366
Výjev čtvrtý.
Poddůstojník, předešlí.
Poddůstojník(spsaním). Pane setníku! vyslyšte
prosbu jejich a sejděte dolů! Přes moc se na
schody hrnou, nechtíce mi věřiti, že jste ještě
živ!
Vilím (se vine k otci). Probůh! otče! osvoboďte
mne od těchto hadů!
Poddůstojník. Také přišla opět nová pošta–
3. ---
Hrabě. Mluv dále!
Poddůstojník. Bude-li vám, hrabě! co přiná
ším, pan setník chtít svěřit, s Bohem! ať to také
zodpovídá! Já budu konati, co povinnost káže!
Vilím (divoce k němu přiskočí). Mluv!
Poddůstojník (k němu v tichosti mluví).
Vilím (vezme od něho psaní). Jdi!– Hned při
jdu za tebou!
Poddůstojník (odejde).
Vilím (čte).
Hrabě (ztrápeně). Trp, trp! šedivá hlavo! ať
ti neštěstí do čela bije, jako vlny zbouřené do
skalin mořských, dokud tě neroztřeskne zemětřes
a bouře živlů nezpytatelných, hodlej směle snášet!
Vilím (s hroznou trpkostí) Hahaha!! Můj jene
rál mi vzdává stkvoucí díky, že jsem se s hrstkou
lidu tak znamenitého místa zmocnil. Pochvalu
367
Čechovi, že chlastal Českou krev!–Otče! od
dneška jest Vilím váš plukovníkem.
Hrabě. O!
Vilím. Ale já jim vystavím horu takých zá
zraků, že si o ní rty roztřeští, kdokoli bude vele
biti rekovnost mou!–Teď, otče!– o! jen teď!–
kolébám se na okraji hlubiny hrozné – teď mi
raďte, teď mne veďte, abych se nezabral ještě
hloub !
Hrabě. Kdo jest odražen od země pevné, ať
se aspoň vlny drží. – Následuj a plň Bedři
chův zákon.
Vilím. Jak? Jemu na oltář bych tahal ještě
oběti České?
Hrabě. Odevzdej jim svěřený lid. Dlouho-li
může ještě válka trvati?
Vilím (rozvažuje slova otcova). Odevzdám.Ale –
otče, – otče! pak?
Hrabě. Pak–? (Pláče.) Jáť vočihledě vadnu.
Mnohý již poklidu došel, an se přemluviti dal,
tam že jest naše vlast, kde se na nás Fortuna
směje!–Vždyť snad i mně popřejí hrstku země,
kde můj syn tak slavně–o, prsa! prsa! (Utíká
V8Il,
"ru- (dlouho se za ním dívá).
„Tam že vlast naše jest, kde Fortuna se směje
Na nás?“–O jak dobře ti rozumím, starče!
368
A slova jeho jsou bezživotná, a tak mrtva, "
Jako by z nejtmavějšího byl je koutu
Svých svadlých vyvážil a vynutil prsou!–
Nehodlá se odříci vlasti a bytu,
Aby mi vykoupil několik přebídných týdnů?–
Teďjsem u konce! Jen jediná mi je cesta
Možná – kráčeti musím – volení lehké!!!
(Odejde.)
Výjev pátý.
Růženin pokoj.
Růžena.
Růžena (potěšena).
Leto a zima že u nás se nesejdou mikdy,
Jest neomylná pravda! však ale jaro
A leto, podzim i zima.– Bohu díky!
Ze se otec se synem tak laskavě smířil!
Nový to jestiť paprslek do zsmoušených oblak,
Ač, že celé opět nám vyjasní se nebe,
Velmi se bojím! Bez Jarolíma– ha! co to?!
(0kno se rozskočí a do pokoje vlítne obláskový kámen,
zaobalen v papírový list)
Dobroto věčná! –v papíře –jak?– kámen!
(Rozvine to.)
369
Ha! co vidím? (Čte.)
„Růženo!
Má drahá dívko!“–
Nebesa! serafů hejno!– mně– od Jarolí
ma!?–
„Ač celou míli jsem od Tebe vzdálen,
Kráčí duše má předc všudy jen sTebou!–
Zdráv jsem, pln naděje sladké, a
Miluji každodenně upřímněji Tebe.–
V boji prý se mi zázraky daří –
Praví spolubojovníci moji–
Ach, oni nevědí, že nade mnou bdí
O anděla více, než nad hlavami
Jejich: cherub Tvé lásky!!–Váš
Zámek jest v rukou Pruských,
Příčina jediná, že jsem již dávno
Nenavštívil Tebe.– Měj se dobře!
Než se dvakrát přes zeměkouli
Převalí slunce, bude Tě líbati–Jarolím Tvůj!
Co jsem od Tebe, Růženo má! třikrát jsem
Již ve snu viděl Horácii Tvou!“ –
O sladký, sladký pokrme zemdlenému srdci!
Líku výborný! líku pln zdravého zdraví!
Však ale –(běží k oknu) jak? co vidím?– Ne
známý tu stojí
Muž–jak nebezpečnost až po tváři je vku
klen –
Teď se vypíná – odkrývá – ha! co slyším?
Klicpera IV. 24
370
Antonín!–O!! tedy jest Jarolím také zdravý,
Zdráv a vesel! nebo tobě se prejští a jiskří
Ztváři radost!–Jak? nekýváš na mne a mlu
víš?
Odpověd chceš? (Chopí péro na stole ležící)
S radostí, s kterou snad pé
I"0) Co
počalo se jeho království–nepsalo nikdy!
Dvětoliko napíšu mu slova. (Píše.) „Svou mi
10 st1*
Můj Jarolím je nedá za všeliké knihy!–
(Kámen v to opět zaobalí a hodí dolů)
Bůh s tebou, Antoníne!–Tvému pánu dvě
slova,
Dvě toliko, však silněj a pevněji slitá,
Než mosazného kruhu bez skončení obruč!
Ludmila (v ložnici). Růženo!– Lenko!
Růžena. Ah, dobrý Bože! – opět již nespí!
Tenkrát že nové si nasbírá síly, myslilajsem –
Ludmila. Manželi!– Růženo! (Zvoní.)
Růžena. Hned! hned, máti dobrá! (0dběhne.)
371
Výjev šestý.
Růžena a Ludmila.
Růžena. Kam chcete jít, máti dobrá?
Ludmila (v bílém rouše, zemdlena, že jí nelze
státi na nohou). Ven! na zahradu! již od neděle ne
setřel žádný s klokoče pot!–
Růžena. O, na zahradu nechoďte! každý list
jest oděný v smutek, a ze zdí ještě živá chlípí
krev!
Ludmila (se dá posaditi a okazuje, kde ji bolí).
U srdce–u srdce!–jako by vočihledě rostlo,
a prsa se rozstupovala a rozlítnouti chtěla!–
Sem mne nesázej!
Růžena. Vraťme se tedy opět na lože –
Ludmila. Nikoli, dcero!–Slunce jest dnes
přes příliš parné–tamto, vidíš! k růžovému ke
ři –tam mne doveď!
Růžena. O můj Bože! což nevidíte, že jsme
v pokoji a že tu žádných růží není? (Vede ji na
druhou stranu)
Ludmila. Tady– hleď! –Za to ti povím,
co se mi před půl hodinou zdálo – ale – (ohlíží
se) hraběti o tom neříkej! Víš, že je bojácný
a starostlivý–
zk
372
Růžena. Nejjemněj byste si na loži od
počinula, máti má!
Ludmila. Nevěř tomu! ukrylo se tam veliké
množství nepřátelských snů, a jako vlci na lou
pež, vybíhají na mne!–Slyš jen! Byl právě
tvého otce svátek, a Vilím se najednou vrátil,
a velká byla slavnost, a v každém koutě radost,
a jižjsme se chystali do kostela! Ty's měla ze
lené šaty–vykrojené a krátké– otec seti smál,
že ze všeho vyrůstáš– a najednou, najednou,
Vilíme můj!–
Růžena. O dobroto věčná! ona mne již ne
zná!
Ludmila. Najednou vyběhne z tvé ložnice
ukrutné zvíře!–zelené a střílecí oči, a ve tlamě
levhardí hryz! Jako zlá saně obořilo se na mého
syna, a roztrhlo tvářjeho na mnoho dílů!– Vy
jste stáli omráčeni– otec za stolem, ty u kleka
dla –toliko mně bylo dítěte líto, a nebe mne
divokou přiodílo silou! Směle jdu Vilímovi na po
moc, chopím se ještěra, a zápasím s ním a pře
mohu jeho, a hledím mu v ošklivé, ohnivé čelo,
a–jaký tu zázrak! v náručí objímám tvého set
níka, Jarolíma z Dobrohradu!
Růžena. Jarolíma? O!! kýž by vás právě
tento obraz přesvědčil, máti! jak mnohem méně
jsou snové, než večerní stín! – Před půl hodinou
mne došel od Jarolíma lístek, v kterém mi píše,
373
že jest nedaleko, zdráv, a co nejdříve navštíví
D18MS, --
Ludmila. Jak?–co nejdříve?– neslyšíš
někoho po schodech běžet – aby teď tak při
šel!–(Rychle vstane.) Zavolej mi Lenku!– Co
by si pomyslil, kdyby mne bez oděvu našel! (Běží
do ložnice)
Růžena (rukama lomíc). O Bože! nedejjen, ať
o rozum přijde! (Běží za ní.)
Ludmila (silně zvoní).
Lenka (za chvílku přiběhne hlavním vchodem).
Co pak se asi smilostpaní opět děje? (Vběhne do
ložnice)
Výjev sedmý.
Pole. Několik stromů. V levém koutě viděti jest počátek
císařského táboru. Před stanem nejprvnějším stráž sem
tam přechází.
Jarolím, poddůstojník, stráž.
Jarolím (vyjde ze stanu spoddůstojníkem, kte
rému veliký list podává). Dokaž, s co jest peruť lid
ská! Předběhni čas, azmizejpočestným s očí,jako
slova a zpěv, když uklouznou lehkovážným py
skům! Netroufáš-li si za půl hodiny odpověd při
nest, nadarmo bude tvůj prvníi poslední krok!
374
Poddůstojník. Jest-li vůle lidská sto, na
vrátím se také!– Bůh s vámi, pane setníku!
(0dejde.)
Jarolím (se navrátí).
Jistě že můj jenerál neoslyší tu prosbu–
Tu blaženost neodepře mně jeho milost!
Beztoho tam jen náhoda tvořila reky;
Nebo jinak nepochopuji, jaký by oučel
Prušany tak daleko byl svedl a pudil,
Právě by tento, nejdálší, dobývalizámek!?–
Prsa mi plápolají touhou, bych dívky _ _ _ _
Předrahé nepřátelům z rukou vyvinul sídlo!
Tam, bratří! ruka Páně, přesilná, mocná,
Neviditelně bude bojovati se mnou!
Jindy-li's obdivoval mou přesmělou chra
- brost,
Tam se budeš jí, krajane! s úžasem klanět!
(K stráži.)
Ty's tedy, muži šťastný! právě byl při tom,
An se Prušané nad míru pokoušeli vztekle
O Svojanovský zámek?
Stráž. Byl, pane setníku! Právě jsem měl na
hradbě stráž. Byltě to, Bůhť jest živ! krutě krutý
boj!
)
Jarolím. Padlo mnoho našich?
Stráž. Skoro všickni. Setník Středovský kles"
sedmkrát smrtelně raněn! Mne chránil celý kůr
375
andělský!– Konečně jsem s hradby byl svržen,
a nepřišel jsem již do zámku!
Jarolím. Odpočívejtež v míru na věčnosti,
bratří! krvavě se budu dnes mstíti za vás!
Dnesještě budu slyšeti své Růženy stříbrná slo
va, a dnes budu plesati v objetíjejím, živ nebo
mrtev! Padnu-li,padnujako vysvěcenec vůle vzne
šenější; však ale hrob sobě obestřu Pruskými
těly, a Pruskou krví vykropím každý lístek jeho
drnu!– Ha! nepřihání tamto Antonín?–Tento
strom nestojí tak jistě přede mnou, jako se blíží
Antonín ke mně!
Výjev osmý.
Antonín, předešlí.
Antonín (bez sebe). Pane– ah!– kam pak
si honem mám sednout?– (Posadí se na trávník)
Kdybyste mi starý Rím i sjeho okolím dali, ne
povím vám, zda-li jsem tak čerstvý byl, anebo si
ty hory mně kvůli na břicha lehly!
Jarolím. Mluv! podařilo se ti?
Antonín. Podařilo-li se, musíte vy rozho
dnouti! Co se mne týče, já bych se sám třista
krát políbil a korunu si posadil všeho šibalství!!!
376
Toť víte, pane setníku! že nerád říkávám: pů
jdu, ale jdu!– ne při povídám, ale plním!–
Dnes jsem zázraky činil!
Jarolím. Viděl's mou Růženu?
Antonín. Hlava dělá člověka – viděl!
Jarolím. Mluvil's s ní?
Antonín. Zdaleka sice – ale mluvil!
Jarolím. Jak? kde?– o povídej! dlouho?
Antonín. Ještě mne dosavad krk bolí! Musil
jsem až do třetího postropí na ni volat.
Jarolím. Odevzdal's jí můj list? Antonín.
Z ruky do ruky sice ne –ale
odevzdal!
Jarolím. Neseš mi odpověd?
Antonín. Nesu.–Je to ale jaksi ku podivu
krátké!
Jarolím. O!! sem – sem s tím!
Antonín. Zpočátku jsem myslil, že si toliko
žertovala se mnou – což by bývalo právě v ne
čas–tu jest!
Jarolím (čte). „Svou milost!“–O!! má
drahá, přespanilá dívko!
Antonín (před sebe). Divná věc! Co si zami
lovaní kolikráte jediným slovem nepovědí!– Kdyby
mně někdo takový list poslal–
Jarolím. Mluv dále! Povídej, jak ses až
k samému zámku dostal?–Jest to pravda, že
Prušané –
377
Antonín (vyskočí). Pravda–jako nepochybnost
pravdivápravda! A čertovijsou ti chlapi! Kdyby
mi nebývalo o vaše psaní, svatosvatě bych se byl
několik hodin s nimi rval!
Jarolím. Tedy se's dokonce s nimi setkal?Antonín.
Jako liška svránou!– Lístek jsem
měl odevzdati –jak? Tváři mi ještě žádný
nepohaněl; ale můj kabát Prušaně nenávidí, jako
belzebub svěcenou vodu! Vběhl-li jsem jim lehko
vážně do rukou, byl jsem odpraven i svaším psa
ním!–pročež odhodlaně a vážně mezi ně!
Jarolím. Třeštíš?
Antonín. Nebylo by divu!– Dva mne hned
přivítali– malí, ale jadrní a spoří – několik
žílek měl každý z Herkulesa! Hladiti mne po
čali–ale nemilosrdně! jeden po, druhý proti
srsti! Začátek se mi nelíbil! I vezmu útočiště ku
lsti! Svým krajanům jsem počal zlořečiti, nic
jináč, než jako by se mi křivda byla stala nade
všecky křivdy! Vyznal jsem jim, že jsem zvlasti
utek", na věky věkův prchl, a že hodlám na oka
mžení přijmoti královskou službu!–Jak mně ty
lži stály–to ví Bůh!–ale dobře jsem je od
byl!– Na potvrzení bratrstva vedl jsem je do
hospody na silnici. Hoši pili,jeden víc než druhý,
tak že jsem se sžalostným srdcem sám sobě při
znal, že jsem až potud jen hudlař byl v pití! –
A snesou vám toho, pane setníku, prostřední
378
várku na jedno posezení!– Mně bylo již ouzko,
a při každém na dvéře klepnutí jsem se bál no
vého nebezpečenství, až se mi předce podařilo,
prvního ze světnice vyštěbetati, druhého ale,
který si pivečko víc připouštěl k srdci, na seno
uložiti.– Pak bylo vyhráno!–Ve vší zdvořilosti
jsem si od něho vypůjčil plášť a směle se do pole
pustil!–„Ať jest živa smělost!“ byl mé ra
dosti nejprvnější výval– a bez ourazu jsem se
dostal až kzámku, vyváděje pod Pruským rounem
kousek domácí!
Jarolím. Kvítku! Tedy jsem předce měl
dobře!
Antonín. V čem?
Jarolím. Jenerál se jednou u večeře ptal, kdo
by asi u našeho pluku byl největší šibal.–„Můj
Antonín!“–zvolal jsem–„jemu není rovného mi
stra!“–A tenkrát jsem tě znal teprv tři hodiny!
Antonín. Pěkně děkuji za tu výtečnost!–
Ale–pane setníku!– když jsem dorazil kzámku,
slzy mne polily– horké, jako vařící voda!
Jarolím. Proč?– mluv –
Antonín. To výborné– kapitální pivo!–
Prušané ním asi hospodaří?!
Jarolím. Měj strpení!– Brzo je budeš opět
pít!
Antonín. Jak? budeme se hejbat?
379
Jarolím. Doufám v Boha,že ještě dnes! Dříve
ať nic nevyjasní mou mysl a nic ať nevyhoví
mým oudům!–Na ně! ať nás pětkrát převyšují
počtem, na ně! zámek dobudeme a v něm si od
počineme!
Antonín. Ano!– mně již od rána cosi po
vídá, tam že sijak náleží odpočineme! Jarolím.
Ha!– co vidím?– nevrací se již
poddůstojník s odpovědí? (Běží mu vstříc.) Co při
nášíš, Merkurie můj!? Svobodnou-li vůli, tedy's
přinesl ratolest nejprvnější na věnec naší dnešní
slávy!–(Čte) Bůhť jest živ! této důvěrnosti se
udělám hodna, tak pevně a svatě,jako že smrti
ani na stýblo neustoupím!!–Zhůru! za hodinu
k outoku! (Běží do stanu)
Antonín (za ním).
Výjev devátý.
Pokoj zjednání prvního.
Vilím, Rustmann.
Vilím (vyběhne postranním), ---
Rustmann (jako poddůstojník, hlavním vchodem).
Vilím (mu podá veliký list). Zapravíno, jak
jsem byl rozkázal?
380
Rustmann. Všecko, pane setníku!
Vilím. Tedy jdi!
Rustmann (odchází).
Vilím. Rustmanne!
Rustmann (se vrátí). Pane setníku–!
Vilím (ostře naň oči upře). Ještě bych měl je
dnu – velkou, znamenitou žádost.
Rustmann. Rozkaz, poručení, pane setníku!
Vilím (vytáhne z ňader zapečetěné psaní). Tento
list jest ustanoven do císařských rukou–všeje
dno, komu se odevzdá!
Rustmann. Od starého hraběte?
Vilím. Ode mne, vyhotoven touto pravou
rukou! –
Rustmann (s podivením pocouvne). A –
Vilím. Nech mne vymluvit.– Čemu se di
víš, nad čím trneš, a co se mne chcešptáti, mohu
si pomyslit, a vidím tak zřejmě, jako planoucí
blesk na oblacích nočních! – Psaní odevzdávám
tobě –
Rustmann. A já je mám doprovodit na
místo?
Vilím. Tak-li ti tvůj vrchník–plukovník
chci říci– nařídí, ano.–Až opustíme Svojanov
ský zámek– nebo dlouho tady nebudeme od
počívat!–byť bych i v outoku padl–rozumíš?
byť bych já i voutoku padl, odevzdáš tento list
plukovníkovi, s mou vroucí prosbou, aby jej ote
381
vřel, přečetl a nápotom císařským –však bez
prodlení–zaslal!
Rustmann. Kterému plukovníku? Náš plu
kovník Vildorf– toť snad ráčíte věděti–vypu
stil na bojišti nedávno ducha.
Vilím. Padl! (Do sebe.) Pro vlast! (Bolestně,
zastřev si oběma rukama oči) O!! můj Bože! proč s
mne tak hluboko svrhl! Nejposlednější zkra
janů mých právo má umříti pro vlast, já nesmím!
(Zpamatuje se.) Dobře máš, plukovník Vildorfpadl;
musí ale na jeho místo jiný již dosazen býti,
o čemž jsme my tady ještě nedostali zprávy,
protože nás slepý osud odtrhl od hlavního voje.
Proto však–bude-li ti to příležitější– odevzdej
můj list i jenerálovi!
Rustmann. Odevzdám. (0dchází)
Vilím. Rustmanne!
Rustmann (se vrátí).
Vilím. Ty's byljiž dvadcetkrát vbitvě– co
držíš o krvavém boji?
Rustmann. Krvavý bojjest divoká saně!
Vilím. Nikoli– tak ukrutný není! Divoký
boj jest splašený hřebec, který roztrhav přesilný
prostraň, zuřivě se silnice sletí, a přes všecko
dupe a dusá, co se mu opozdí v cestě!–Jak?
Rustmann. Neomylně!
Vilím. Běda jemu, kdo, neobratem, neodskočil
jen na jediný krok!–Tak jsme všickni v rukou
382
nebes–jako ouroda. jarní!––Ty's mijakživ
mnohou prosbu proukázal– obzvláště, co sedíme
vzámku–(podává mu své hodinky) nos tyto hodinky
na mou památku!– Rustmann
(užasne). Pane setníku!–co chcete
ze mne udělat–?
Vilím. Byltě čas, kde jsem život daroval
tobě, a sradostí's jej ode mne přijal! Tímto ne
patrným darem také nepohrdneš?
Rustmann. Až na nás císařští dorážetibudou,
hleďte si levý toliko bok přiodíti, pane setníku!
o pravý se postarám já! A kdyby jim smrt
byla kovala zbraň, nezachvátí vám život!! (0d
běhne.)
Vilém.
Ne, vám nezlořečím, hodní synové vlasti!
Co za to oni mohou! co může i země
Za to, i voda i vítr, spikne-li se na
Vlastního tvorce oheň, a žravě políká
Posvěcené chrámy a přístřeší jeho?–
(Sem tam přechází.)
Stalo se! Největší bolest bych byl přestál,
Bolest, již jsem bledě se hrozil a třásl.
Běh života mého jest svatě papíru
Svěřen. Žádná blaženost mého věku
Péru neuplynula, bych byl ji neviděl
Vzápasu s smrtí! Žádná se nedala bolest,
Aby se nezotavila, povědít písmem –
383
Rekovně jsem však to a zmužile přestál,
A zbaven je otec podezřelosti černé!–
Ano!já jim ji vyplním, tu železnou
Povinnost, vyplním a přeplním, a
Tak tam Bedřichovi někdy hrdě vyjdu
Vstříc, buda skládati výnosný mu oučet!
Zaprodaljsem mu pravici, a hle! život
Jsem mu obětoval–život?– o! co je ži
V O t
Vlastenci! ale hlas vnitřní, dobré jméno
Šlechetného rodu, celé vezdejší nebe,
Nic jsem si nenechal, než kletbu své vla
sti! – –
Dobrou noc, myšlénko milebarevná
Na nesmrtelnost a slávu a pověst!
Hříchů plný dávám ti v tom samém lůnu
Výhost, kde jsem někdy tak hltavě se v tvém
Objetí kochal!–Na bujné peruti jsem
Proletoval a projížděl reků Českých
Retěz přeslavný– ach! Prokope! Jiří!
Jaroslave! o– rozpustilé pachole!
Pachole v oděvu mužném! pohleď, jak smutně
Oblehlo tě nyní, tenkráte co sloulo
Budoucností, a kterak na smrt až bledá,
Prostovlasá, jistota před tebou stojí!!–
384
Výjev desátý.
Růžena, Vilím.
Růžena (vystoupí z matčiny ložnice). Což musí
každá minuta novou hrůzu zploditi, bratře? Opět
hřímají, jako oblohy praskot, z děl bořící střely!
Vilím. Jak jest matce?
Růžena. Ach! kýž by mi lze bylo říci: do
bře! Teď spí. Lékař nás rozeslalven,abychom te
sklivostí a ptaním nerozmnožili těžkosti její.
Vilím (do sebe). Blaze vám! vy budete vši
ckni tiše spát!
Růžena. Tvoje tvář jest opěttak mrtvá, jako
by ji byl ofoukl ze hřbitova vítr!– Co jest ti?
Vilím. Hahaha!–Má milá sestro, tomu se
nediv! Rod Svojanovský skládá poslední kosti
v rakev, a já musím na ni vhoditi příkrov!
Růžena. Vilíme! ztebe jde hrůza!– Kdy
by's nás tak jako někdy miloval ještě, vyslyšel
by's žádost, vyslyšel by's naši spravedlivou prosbu!
Vilím (se na ni nepodívá). Co chcete na mně?
Růžena. O, v mých prsou se tisíc žádostí
o přednost hádá, a stísněna až na smrt, nevím,
kterou bych dříve svěřila tobě!– Otec chce ze 3
zámku–ač všickni prosíme– nesklonitelně! Nyní ě
chce ze zámku, když se utrh" vichr a všickni se ti-
,
4
%
385
houpáme na bezedném moři! Byť bysme ho
i mohly následovati,zůstaneš ty tady, vítěz nebo
přemožen – nešťasten a ztracen!
Vilím. Hu!–(V hlubokých myšlénkách.)––
Včera's mi povídala cosi o svém budoucím man
želi, sestro?
Růžena. Probůh! bratře, nevyhybej se mi!
Jarolímova milost nenívšemohoucí, aby opět vzkří
sila jiného ducha sílu, když ji byly usmrtily tvé
a šedivých rodičů strasti!– Bratře! Odhodlej se
na krok, který nejnemožnější není: odešli Bedři
chovi kord, shoď se sebe nepřátelský oděv, a utec
se s námi do císařských stanů!
Vilím (skoro s pláčem). Hahaha!– Půlnoční
méře spíš zavaříš otypkou slámy– ďábla umyješ
žejdlíkem vody, že bude bílý jako padlý sníh –
hory a vrchy čas přenáší do oudolí starých –
kdo smyje mně krev Českou stěchto ohavných,
zkálených rukou, kde mi mezi každýma dvěma
prsty potokem teče vřelým a černým?
Růžena. Císařovna!
Vilím. Vaše císařovna jest veliká, mocná pa
ní – nejmocnější si ale podrželo nebe!
Toho se báti a třásti i vaše císařovna má právo!
Růžena. O!! ty'ssám sobě nejpřísnější soudce!
Zatvrzele si nad životem rozdrcuješ hůl, neuváživ,
že strhuješ ssebou tré nevinných tvorů!–Bra
tře! tvá upřímná sestra před tebou klečí, Růžena,
Klicpera IV. 25
386
s kterou'sjako pachole ruku v ruce chodil – bra
tře! tvá nevolnost usmrtí tu nejlepší matku! Co
může svět na váhu hodit, aby převážil vědomí
toto?!
Vilím. Oh!
Růžena. Cos přisahal Bedřichovi? Čeho se
můžeš dopustiti, co by tak silně do nebe volalo,
jako matkyvražda? Co Všemohoucí na zemi umí
stil své neskončenosti obraz, nenesl žádný na srdci
takový boj, jako ty!–Král bude milostivý–
což by také byli králové bez milosti a milo
srdenství!–bratře! zachovej matce,zachovej otci,
zachovej své nešťastné sestře život! Vilím
(v hrozném zápasu). Měj se mnou outrp
nost, sestro! – Růženo! co chceš udělati ze mne?
Růžena (vyskočí). Bratře! – o bratře! v mlhu
a dým rozpouštějí se opony tvého srdce –teď tě
neopustím! (obejme ho) teď jsi můj, jsi náš –
a k nešlechetnosti-li tě vleku, ať sešle na mne
nebe svůj nejstrašlivější hněv! (Mocí ho za sebou
táhne.)
387
Výjev jedenáctý.
Rustmann, předešlí.
Rustmann. Pane setníku!
Růžena (se lekne, sebere a oboří se naň). Co
chceš, draku!?
Vilím. Mluv!
Rustmann. Jeden muž vylezl zvšetečnosti na
věž, a viděl, an se dalekým ouvozem císařští loudí.
Růžena (pustí bratra). Ha!
Vilím (do sebe). Již?!– tak brzo jsem je
neočekával!–––(Pilně a rozvážlivě) Dej pevně
a silně zatarasiti bránu. As dvanáct mužů vyve
deš na věž a rozkážešjim, aby císařským stříleli
do pravého boku.– Potom –zeď vůkol vinice
jest stranou východní poněkud vypuklá, a v za
hradě pahorek u ní– tam jich druhých dva
náct vezmi a na levé jim ledví dorážej!–Jdi!
Rustmann (vrtí hlavou). Hm!–(Odcházeje.
Prozřetelně! Beze mne se ta píseň předce nem
skončit! (Odejde.)
Růžena. Bratře! na pahorek je neposílej!
U pahorku se potí klokoč –to jest to nejnešťast
nější místo!
Vilím (jasněa rychle). Jest nešťastné?jest?–
(Odskočí do kouta – do sebe.) Dosti daleko, doufám,
+
388
jsem je rozeslal od sebe –sám se opřu na plný
proud a rekovně padnu!
Růžena. O bratře! bratře! vrhni se na kůň
neslýchaně rychlý, a prchni!
Vilím (odhodlaně). Sama Všemohoucnost
musila do boje na protivenství– neuteku!
Výjev dvanáctý.
Hrabě, předešlí.
Hrabě. Pane setníku! nač jsme ani jeden
ani druhý nepomyslil ještě, přívalem se stalo. Věc
spravedlivá nabývá síly– císařské vojsko je před
branou. Vy se musíte protivit abránit; mně ale
nepřisluší dívati se na to, a pročež mi dejte ote
vříti bránu –
Růžena. Milosrdenství, otče!Neopouštějte nás!
Lenka (vložnici hraběnčině). Slečinko! Růženo!
Růžena. O, nebesa! jen dnes od nás svého
oka neodvracujte! (Rychle odejde.)
Vilím. O můj otče! dnes na nás osud nej
těžší břemeno skládá, a já stojím oklestěn,jako
spáleniště, jizlivými blesky!– Ostříhejte vy mou
matku a neopouštějte ji v posledním boji!
389
Hrabě (rukama lomíc po pokoji běhá). Čeho
se's dočkal– a co musíš přečkati, nešťastný, še
divý otče! Vilém
(do sebe). Již –již se ku konci sklo
ňuje mého života jitro! jakýsi šedivý soumrak
obestírá mou hlavu–již vidím a cítím, že to
dlouho nebude trvat! (Padne před otcem na ko
lena) Otče! kdo ví, bude-li mi ještě kdy popřáno
navštíviti svého pacholetství zámek– dejte synovi
spravedlivý podíl – dejte mi otcovské požehnání!
Hrabě. Synu! synu!– co se bude dítisnámi?
i ve mně se již hrůza zmáhá, i pode mnou se
již nohy počínají třásti!
Vilím. Otče! dnes budu silného, mocného
štítu zapotřebí míti – dejte mi požehnání na da
lekou cestu!
Hrabě (jej spláčem žehná). Nebe ti odpustiž
mladosti hříchy, tak jako já ti ve jménu vlasti–
Výjev třináctý.
Rustmann, předešlí.
Rustmann. Pane setníku! nepřítel oblehl již
bránu!
Hrabě. Ha! (Běží ven.)
390
Vilím. Vyzvali nás?
Rustmann. Hrdě a zpupně! Již jejich po
zdravení krvavý jest outok! Naše mužstvo se ohlíží
po vás. Nesejdete-li vy pane setníku dolů, budou
se zpěčovat–
Vilím. Jak? Troupové! snad nemyslíte, že
jsem vás zradil?– Hlupáci! stokrát jsem vás
moh” prodat!–Vám v čele budu bojovati!–
Na zahradu!– Proč nejdeš?–
Rustmann. Pane setníku!–pomyslete si, že
vám žebrák přes moc almužnu vecpal, a přijměte
milostivě úmysl můj! Vilím.
Co chceš?– pryč!
Rustmann. Jakási sedmihranná ouzkost o vaše
zdraví prohání mou duši–
Vilím. Na zahradu!
Rustmann. Marná– lehkověrná velikomysl
nost zavádí vás–
Vilím (vztekle). Na zahradu!!
Rustmann. Nuže! Bůh ať mi na každý oud
zvláštní pošle smrt, nechám-li vás bez pomsty
umřít! (0dběhne. Bubny zahřmí–rány a hluk)
Vilím. Teďjest čas! Zmužilosti! sama sobě
korunu vymoz!!! (Vběhne do matčina pokoje)
391
Výjev čtrnáctý,
Vilím, Ludmila, Lenka, Růžena.
Vilím (po malé chvílce opět vyběhne). A teď
smrti stebou k oltáři! (Vytrhne kord a běží ven).
Ludmila (vjednoduchém rouše vyběhne za ním).
Vilíme! synu! vezmi mne s sebou!– Nenechá
vejte mne – Probůh! umírám – synu! neopou
štěj–v smrti–(Chce ven a na prahu klesne.)
Lenka (z pokoje za ní). Milostpaní!– světice
Boží! tu leží již bez sebe! (Zdvihá ji) Pomoc!sle
čno! pane hrabě! milostpaní umírá! t +
Růžena (přiběhne pravou stranou). Neskončený
Bože! vezmi nás všecky, anebo nám žádného ne
ber! (Vyzdvihnou hraběnku a odvedou ji.)
Výjev patnáctý.
Jarolím a Vilím.
(Souboj)
Jarolím (dostav se do pokoje odskočí). Tady
jest můj cíl! Lze-li ti, prchni! rád ti daruji ži
V0t – ,,"
392
Vilím. Darovat? mně?– sedmihranný hro
me!–braň se! (Dotírá naň)
Jarolím (se brání a Vilíma do levého ramena
raní). Zaslepený! Co ti udělala vlast, že jí nechceš
zachovati svůj život?
Vilím. Ha! ďáble! kdo tě tu píseň naučil
zpívat? (Zuřivě se potýká) + Jarolím.
Nuže! na mne ať se navalí tvé
horké krve dým! (Brání se) -----
* Vilím (vztekle). Smrt! smrt!
Růžena (v ložnici). Milosrdenství! otče! Vi
líme! pomoc!– ---
Jarolím. Slyš! nevolá mne nevěsta na po
moc?– Přijdu! přijdu! (S celou silou na Vilíma pa
dne a probodne ho.) Růženo! Růženo!!! (Běží do lož
nice.) - ---
+
Vilím (na pravé straně u stolu, klesne). Tak –
dost– dobře – ó! (Pamět mu zajde.)
Výjev šestnáctý.
Rustmann, Jarolím, Růžena, Vilím.
Rustmann (rozhorlen, s ručnicí v ruce). Sem že
se. hnali, bratře, pravíš? Ha! – páne setníku! –
veta jest, veta! (ktělu) došelť's tedy žádaného cíle!
393
Tomu's chtěl, to předobře vím–ale i já budu
držeti slovo! (Chce ven, na prahu již zaslechne za se
bou hlas a zarazí.) --.
Jarolím (vyjde s Růženou). Pusť mne, Růženo
má! Ještě se nesmím dívati na smrt tvé ma
tky! –
Rustmann. Jak?– Neviděl jsem tento klo
bouk císařským vboku?
Růžena. Neopouštěj mne, Jarolíme můj! (Zočí
Vilíma) Ah!!! (Chce s rozpiatýma rukama k němu,
a musí okolo setníka.)
Rustmann (právě v tom okamžení míří). Jen se
mi tenkráte neprotiv, koule! (Zpustí azastřelí Rů
ženu.)
Růžena. Hu!!! (Klesne a umře.)
Rustmann. Teď, setníku můj! buď k pluko
vníkovi slistem, anebo do mělkého hrobu!!! (0d
běhne.)
Jarolím (v hrozném"úžase, za dlouhou chvíli ne
cítí, co se vůkol něho děje).–Jak?– co to?– což
s námi duchještě onoho ještěra válčí?– Růženo!
zpamatuj se!– nevěsto!–o! Růženo! celý kraj
ať vymře,tvá rána nesmíbýt smrtelná! (Zdvihá ji.)
Vilím (se po ráně poněkud sebral, zmohl a po
světnici se dívá; když uvidí Růženu v krvi a bez života,
lekne se a klesne opět). Lev– harde! – co tí
udělala – sestra má!
Jarolím (jako by ve snu něco slyšel, napnutě po
slouchá).
394
Vilím. Proč"s raděj mou krev– nevychla
stal– až– na poslední – krůpěj– ďáble! o!–
má ubohá sestra!
Jarolím (se naň podívá, užasne, a jako by mu
blesk proletěl mozkem, s hrozným křikem oběma rukama
za hlavu se chytí). Ah!!!–(Chce mluviti, a nemůže. Za
chvílku běžíkumírajícímu Vilímovi, popadne ho za ruku,
a dívá se brzo na jeho, brzo na Růženinu tvář.) Oh!
oh!–tygře! netvoro!ještěře! ďáble! kdovhodil ve
smrti na tebe tuto klamuplnou, okouzlenou tvář?!
Kdo tě učinil podobna mé dívce– nádobo hří
chů! mluv a vyznej, že ti smrt zkalila mozek, že
nevíš, co jazyk tvůj mluvil!– mluv! – o! kolik
mi zoufalství namete vražed, tolik jich ještě na
tobě zpáchám! (Popadne ho opět za ruku a na Rů
ženu mu okazuje.) Mluv! znáš tamto tu bledoutvář?
Vilím (sebrav vši sílu, vůkol sebe po zbrani sahá).
Smrti vzdej díky–že mně již jako hora v ná
ručí leží! – svou sestru bych krvavě pomstil!–
Jarolím. Sestru! sestru!– vždyť pak jest to
slovo tak krátké! (Běží k Růženě) Sestro!–bra–
ne, ne!– lidé! jejího bratra jsem nezabil! Kde
to stojí psáno, že musím jejím bratrem býti, již
nazývám sestrou?–Toho mi vydejte, kdo první
nazval smrtelníka bratrem, a tak mu jazyk roz
drápu, že bude krvavěj vyhlížeti, než neštěstí to
hoto zámku!
395
Výjev sedmnáctý.
Hrabě, předešlý.
Hrabě (zvenku přikvapí, upocen a uhřícen). Kam
se's miVilíme poděl! nikde nenacházím–Probůh!
co to? (Běží k Růženě, druhých si nevšimna) Omdle
la?– neskončený Bože! Růženo! dcero! její prsy
jsou zbarveny krví!! (Padne na ni.)
Jarolím (před sebe). Kdyby mi o tom byla
psala– kdybych byl o tom snil, kdyby se mi jen
bylo zdálo o tom – o! ve mně plápolá Etna,
a žádný plamen nechce mé leknutí strávit!ve mně
se srotilo všech dvanácte větrů, a ani víru mezi
nimi není, který by podtrhl mého strachu kmen!–
Země se vůkol mne třese– hřímá a obloha pra
ská, a ani jediný blesk nechce zavadit o mou (bije
se v čelo) krátko-krátko-krátko-zrakou lebku!!!
Hrabě(nad dcerou rukama lomí). Proč s ty umí
rala, dcero má! proč ty?jenžto jsi rod Svojanov
ský pohřbiti a zahrabati měla?– O má spanilá
dcero! kdyby tě tvůj ženich viděl!
Jarolím (si ho byl již před chvílkou všiml a na
něj se díval). Pošetilý, zpozdilý otče! myslíš-li, že
ji jmenem ženichovým vzkřísíš! – Na mne ne
naříkej! Tys od Boha zavržen, jako my všickni,
396
sice by tě serafbyl nad oči mi seslal, když jsem
jeho tamto škrtil!
Hrabě(poslouchá).Slyš!– nepěltu někdozná
mým hlasem?–Jak! pane setníku! Vy jste ta
dy?! – nešťastný ženichu! (Běží k němu a chce ho
obejmout.)
Jarolím (ho odstrčí). Pryč ode mne, nešťastný
otče! Sedmdesát let jsi mezi anděly ziv byl, a na
okraji hrobu dáblu do náručí klesáš!
Hrabě. Jak? co jest to –?
Jarolím. Co to jest? – kratochvíle, která
mne zbavila smyslů! –bájka, nad kterou sám
hřích spodivením zůstal státi–náhoda, o které
neslyšela ještě přes šest tisíc let stará válka!!!
Hrabě. Ubohý jinochu! tys musel ještě víc
ztratiti než já; neboť jsi bez mála o rozum přišel!
Jarolím. A ty se ním ještě honositi hodláš?
Sem hleď! a nepůjde-li ti tady hlava kolem, tedy
jest mozek tvůj nesmrtelný! (Vede ho kVilímovi.)
Hrabě. Ještě víc? (Pozná syna) Ah!!!
Jarolím (sbíraje mys). Čeho se lekáš? na
mrtvou dceru ses studeně díval, a nad padlým
nepřítelem ti zbledla statečná tvář?
Hrabě (k nebesům –pláče). Přísné, strašlivé
nebe! v tomto klenutí dal jsi mně před lety
syna, a v tomto klenutí mi ho dnes tak krvavě
bereš!?
397
Jarolím. Syna–?–tedy jest to předce
pravda?–bratra a syna! tolik kořenů má můj
černě-černý hřích!– Není dost na tom, že mi
duch Růženin na prsa bije a chce na mne bra
tra – musí mne i otec o syna upomínati?
Hrabě (se žalostně zjednoho těla na druhé dívá).
Padejte, padejte, matišťátka mého zdrceného štěpu!
Jarolím. Tolik milostí, tolik dobroty –
a já jeho vrah!!! Což do mne vjel dnes duch zpo
tvory nejkrutější?– Kain sklátil svého přívětivého
bratra, Tulia jela bezbožně přes tělo svého vlast
ního otce, Boleslav, zaslepen vzteklostí pohanskou,
zaškrtil vyznávače trojjediného Boha, vévodského
sluhu – a já–šedivče! ty's mně jako dítěti
otevřelbránu,tys mne miloval, do rodu Svojanov
ského jsi mne přijal,ajá–jájsem ti usmrtil je
diného syna!!! Hrabě(se
velmi lekne). Ty?–zoufalství mluví
ztebe; tos ty neučinil!
Jarolím. Tak jako že vaše hraběnka porodila
tohoto muže (okáže na Vilína), jsem já, tvého dí
těte vrah!!!
Hrabě. Nuže! tedy i mně rozmlať bezvlasou
lebku, a zmého zámku udělej všem jeden hrob!
(Venku zahřímají bubny)
398
Výjev osmnáctý.
Poddůstojník císařský, předešlí.
Poddůstojník. Pane setníku! ažposaváde jsme
v nebezpečenství! Uklouzlí Prušané doběhli síly
a vracejí se brannou rukou k zámku. (Odejde.)
Jarolím (sjiskřícím zrakem). Ha!!!
Hrabě. Tiše! tiše! rod Svojanovský- musí
slavný míti pohřeb! I já mám hudbu tuto rád –
a neměl bych na ní podílu bráti?– Bubnujte!!!
bubnujte!!! rod Svojanovský bude slaviti pohřeb!!!
(Odběhne.)
Jarolím.Ještě tedy mám povinnosti na tomto
světě?– Vítej mi boji! vítej mi Belono! Hluk,
hřmot a střelba ať mne vyřvou z mého neslýcha
ného snu! Snad že se radostně přesvědčím, že
jsem jen několik hodin po polích hrůzy a neštěstí
běhal!–Ven,ven! (Utíká; když doběhne prostředních
dveří, silně sebou trhne a odskočí.) Ha! hrůzo vje
diném těle! – paní hraběnko!?–proč tady se
díte? nevíte, že nepřítel–(Zakrývá si oči) O!!touto
tváří byste ze světa vystrašila smrt! – pryč!
pryč! (Chce levým vchodem ven, mnohem více však
se lekne.)–Přehrozné mámení! Růženin duch!
O! jak zkrvácené jest tvého krku roucho! a tvé
čelo tak smutně, tak bolestně bledé! Probůh! za
399
važ si ránu, než ti všecka uplyne krev! (Strhne si
s krku šerpu a běží jí zavazovati ránu, sahaje zmateně
brzo sem, brzo tam; když však nic neuchvátí, chopí se
pravicí svého čela a přemýšlí)––Co se se mnou
děje? (Teprv nyní slyší venku bubny, střelbu a křik)
Ha! tam mne volají?! (Vytrhne kord) Nuže! tedy
si zbraní skrze duchy proklestím cestu! (Utíká
přes Vilíma pravou stranou ven.–Venku krutý boj.–
Jeviště zůstane chvíli prázné)
Výjev devatenáctý.
Hrabě, Vilím.
Hrabě(beze zbraně, majíc šat od hůry až dolů roz
tržen). Běda! běda nám,Češi!Prušanésvítězují! Pro
tělo vrchníkovo se derou! nešťastný otče! pro tvého
syna, ani po smrti ho nechtějí zanechat tobě!–
Nikdy! hníti musí v mateřské zemi, a kdybych
ho do svých prsou zahrabati měl!–Slyš!– ne
blíží se již?– pryč, pryč! (Chopí se syna a chce jej
odvléci.)
Vilím (otevře oči).
Hrabě. Veliký Bože! duch se opět navrátil
do něho!–Vilíme! můj synu!
400
Vilím (velmi slabě). Můj otče!– ó! proč ne
mohu umřít!–(Podává mu ruku) Radujte se–
smířen jest –Vilím váš–s vlastí–svou –
Hrabě (ho nadarmo zdvihá). Pryč! nešťastný
Čechu! Prušané si jdou pro vrchníka, a chtějí
mne odšmejknouti syna!
Vilím. Ať odšmejk – nou si – tělo! –
duch zůstane u vás! – O!– v levém boku –
otče! – má smrt – není sladká! –– má dra
há – máti– Růžena – hu!–
Hrabě. O!! že vás má šedivá hlava všecky
musela přečkat!!
Vilím. Tam se – sejdem – Bůh mi odpu –
stí–genius mé – vlasti – smrt mne smíří –
se –vším – vy jste os–pravedl– něn – cí
sařští–znají již – nevinnost – vaši– Bůh –
(oběma rukama otce k sobě tiskne) dobrou – otče!–
na–věky dobrou–noc!!–oh!!!–(Umře.)
Hrabě (klečí nad ním a ohnivě rty jeho líbá).
Přijmiž tě Bůh, posledni ratolesti hrabat Svo
janovských!– Na věky – na věky usnul! –
dobrou noc, synu můj! (Vstane)––Střelba pře
stala –jen zdaleka jest slyšeti ocelový břinkot –
až potud ještě nebesa můj nábytek chrání–a žá
dného dědice! žádného syna! Tu stojíšsám jediný!
život zetlelý bez větví i listu – vpravo i v levo
oklestěnjizlivýmiblesky!– Bože! o Bože! těžké
dva kročeje čekajíještě na mne: do tiché domá
401
cnosti uložiti těla mrtvá–apak– císařovně ode
vzdati statek, který zpravovali hrabata Svojanov
ská dlouhých pět set let! (Jde několik kroků, až při
jde ktělu Růženinu.) Jak?– nebyla jsi zasnoubena,
dcero má? nezůstal po mé Růženě manžel –?–
Hu! dceřin manžel– synův vrah!!–pryč! pryč!
(Chce ven.)–Co to?!
Výjev dvadcátý.
Dva císařští přivedou Jarolíma. Hrabě.
Jarolím (na smrt do prsou raněn, ránu maje
obvázanou polní šerpou).
Hrabě. Milosrdenství věčné! i to jestě!!!
Jarolím. Tam – k mé Horácii mne doveď
te!–(Bojovníci ho složí vedle Růženy) Tady chci–
umřít.– Pryč!–pryč!–pamatujte na– císa
řovnu– do boje!
Vojáci (smutně odejdou).
Hrabě (se k němu přiblíží). I také tebe musí
zahrabati pravice má!?
Jarolím. Horácia padla! – duch můj spěchá
za ní– nezlořeč mi, opuštěný otče!
Klicpera IV. 26
402
Výjev dvadcátý první.
Poddůstojník, předešlí.
Poddůstojník (přiběhne). Vítězství! novouvám,
pane setníku, nesu sílu!– Poslední klesl váš
Antonín, ale vítězství jest naše!
Jarolím (podá mu levici, a pravicizdvihne knebi).
Díky ti–Bože! a– chvála!–umírám – ne
přemožitelný!–
Hrabě (ssepiatýma rukama před sebe žalostně do
země hledí).
Poddůstojník. Bratří! náš statečný setník se
ubírá na věčnost!! (Klekne u něho a podpírá mu
hlavu)
Jarolím.
Krátká jest tady–pout– a její– strast–
Tam–jest–všech nás–nepomíjející–vlast!!!
(Umře.) ... ................
í
(0pona spadne)
I-Kytka.
Veselohra v jednom jednání.
O s o b y :
Rytíř Radoslav.
Velena, jeho manželka.
Ratibor, jeho hradník.
Střemcha,
Libina, jeho dcera.
V koš.
Rohovič.
Výjev první.
Na horách v Radoslavě.
Radoslav, Velena, oba právě přicházejí.
Velena. Dávno-li žes tady již nebyl?
Radoslav (odepne plášť a položí ho na stů). Tak
dávno, Veleno! co jsem tebe poznal.
Velena. Totějiž brzo pět podletí?
Radoslav. Plných pět podletí.
Velena. Mně se tady líbí.
Radoslav. Mně se tady vždycky líbilo.
Velena. Málo lidí,to je pravda; ale tím více
stromů, a stromové jsou člověku–
Radoslav. Ty stromy, Veleno má! jsou snad
tak staré, jako naše země; a lidé, kteří se pod
jejich větvemi živí, tak nevinni a jednotvární,
jakoby praotec jejich před dvěma sty lety teprv
byl vyběhl z ráje.
Velena. Příroda tu tak ctihodná, důstojná
a velevážená, že každým sedmým kročejem říka
jíc na zázrak přicházím. Brzo stojím na patěhory
406
příkré a vysoké, že se zdá,jakoby koruna její
s měsícem a hvězdami se objímala; brzo se octnu
na obrubě příkré lijovité rozhlubiny, jejíž nedo
hledné,sněhu plné dno na věčnou zimupřipomíná.
Radoslav. Jsouť to živí obrazové srdce lid
ského. I v něm nacházejí se nebeské výsosti, na
které kdo nazírá, patrně vidí, že jsou ze světů
lepších, nadvětrných! Ale jsou v něm i padoliny,
doly, rozsedliny a zmoly, v kterýchž toliko vír,
klikatý kalous a noční krkavec hnizdí, a –jak
plamenný hrot vystřelí naň, kdo je smutnou ná
hodou ze zatmělých doupat vyžene!
Velena. Těším se skutečně na to podletí.
Zasmuší-li se třeba někdy čisté oblohy blankytná
tvář, tvé milosti jasnost nepřipustí černý oblak až
na tento hrad.
Radoslav (jí podá ruku). Ano, drahá choti má!
Moje vroucí milost a Svatavina upřímná přátel
ská láska–
Velena. Svatava?– kdo jest to?
Radoslav. Mělť jsem sice v úmyslu všeho za
mlčeti, až by tě má sestřenice sama překvapila–
Velena. Tvá sestřenice? Vybojova dcera?
Radoslav. Ano. Přesvědčen, že věž tohoto
hradu, ač laskavá a přívětivá, málo kdy hosta
přivolá; chtěl jsem dlouhé chvíli zameziti ktobě
cestu, a prosil Svatavina otce, by k nám na ně
kolik týdnů svou milostnou dceru odpustil.
407
Velena (dychtivě). Není to ta, o které"s mi
s tak horoucí dychtivostí povídával, když jsme
ještě –
Radoslav. Ta sama; jiné sestřenice nemám.
Velena. A – kdy že má přijít?
Radoslav. Budoucí týden.
Velena. Tedy buď tak laskav, vyprav kVy
bojovi rychlého posla a vymluv se u něho. Piš
mu,že hodláme v několika nedělích k mému strýci
do Slezska, a žeby tedy jeho Svatava nadarmo
k nám vážila cestu.
Radoslav. Pročpak, Veleno? Hodláš-li zajisté
do Slezska, ať tě jeho dcera doprovodí–
Velena. Do hrobu!– Nebylo dosti na tom,
že jsi se v rovinách každého hezkého děvčete ují
mal, po nich se poptával a k nim se lichotil; má
mi teď tvá bývalá milůstka i na hrad, i na oči
přijíti?
Radoslav (spodivením). Veleno!
Velena. Sestřenicí ji nazýváš, by's mi rou
chem příbuzenství oči i mysl zahalil!
Radoslav. Pro milý Bůh!–manželko –?
Velena. Jak povídám, vyslyš prosbu mou
a předejdi její příchod, dokud se to bez mrzutosti
může ještě státi.
Radoslav. Veleno! kolikrát"s mi již srdečně
slíbila, že své náruživosti neotevřeš zútroby ce
stu? kolikrát jsem tějižpřesvědčil,že pro chmour,
408
bubliny, páru a dým, které nic nejsou, ač se mnoho
býti zdají–
Velena. Nic nejsou? Nemluvíval'sjiž za svo
body o Svatavě stakou horlivostí, že se tijiskřily
oči a líce se šarlatem barvily,jako blesk pla
menný ohněm?
Radoslav. Dost možná – neb již co malé
pachole jsem miloval to kvetoucí děvče –
Velena. Tak!– milovával si ji? a to se ne
oslýcháš mně do očí svěřiti?
Radoslav. Proč pak ne? což musí láska moje
právě býti nedovolená?
Velena. Mimo jednu není mezi dvojím po
hlavím žádná dovolená! Radoslav.
Ukrutný by a nespravedlivý byl
soud tvůj–
Velena. Zádná! žádná!
Výjev druhý.
Ratibor, předešlí.
Radoslav. Co chceš teď?
Ratibor. Rád bych vám zvěstoval radost,
předrahý pane! V nehod-li ale přicházím, bude
i mně, i naším prostomyslným horanům líto –
409
Radoslap. Mluv, Ratiboře!
Ratibor. Zajisté na týden se chystali na vaše
příští, radili a usnášeli se, a– teď jsou právě
přišli–
Radoslav. Kdo?
Ratibor. Vaši poddaní. Chtějí vás po pěti
dlouhých zimách opět přivítati. Moje staré, ha
snoucí oko se s potěšením dívá, an se jich sem
přes pětmecítma rodin shluklo. Staří kmetové pod
pírají vetchou ruku na hůl, a z tváří jim ještě
mladistvá záře svítá. Mládenci, švihlí co mladé
jedle v našich temných lesích – outlé, krasorostlé
dívky–
Velena (pro sebe). Dívky také!!!
Radoslav (horlivě). Kde jsou?
Ratibor. Na náhradí. ..
Velena. Tu to máme! Ze slyší, an jsou při
tom krasorostlé dívky, všecko v něm již hoří!
Radoslav. Jdi a zatím jich pozdrav. Jen
malou chvílenku aby měli strpení, že k nim při
jdu a–
Velena (do toho skočí). Zůstaň tady, Ratiboře!
neříkej jim nic! (KRadoslavovi dychtivě) Mne ještě
neviděli, manžele můj! nech mne dnes samu knim
jíti.
Radoslav. Tebe?
Velena. Víš, že jsem přízně žádostiva, jako
parní den vlažící rosy. Tebe znají, tebe milují,
„-------------------- -----------------------------
110
v tebe důvěřují. Přijdu-li tobě po boku, rozešlou
oko i mysl po tvé známé, milolibé tváři, a mé
osoby obraz se jim sotva v srdce předsíni dokulhá.
Nech mne samu, Radoslave! Budou-li tě žádostivi
viděti, přijde pro tě má rychlokroká noha, a můj
laskavý, věrný hlas tě se vší dychtivostí zavolá.
Radoslav. Jak se tobě líbí, ať se také stane.
Tobě kvůli, Veleno má –
Velena. Díky, můj milý Radoslave! Za to já
hned k těm dobrým lidem půjdu, aby déle na
mne nečekali. (Rychle odejde.)
Ratibor (pro sebe). Z toho se moji horané
nemálo budou rmoutiti! (0dchází.)
Radoslav. Ratiboře!
Ratibor. Poroučejte, rytíři!
Radoslav. Jakje odtud daleko do Chýště?
Ratibor. Půl hodiny cesty.
Radoslav. Tedy to náleží mně?
Ratibor. Vám, rytíři.
Radoslav. Býváš tam?
Ratibor. Málo kdy.
Radoslav. Znáš tam horana Střemchu?
Ratibor (se pozastaví). Znám.
Radoslav. Co o něm víš?
Ratibor. To je divný, divně divoký muž!
Radoslav. Proč?
Ratibor. Před desíti lety se na váš statek
přistěhoval, žádný nevěděl a neví podnes odkud.
411
Radoslav. Jaký jest jeho žiyot?
Ratibor. Tichý a nábožný. Casem svým –
Radoslav. Dost.– Dáš mi osedlati koně.
Ratibor. Tam-li, rytíři, na koni hodláte –
Radoslav. Ano, tam. Dobeš ať mne dopro
vodí.
Ratibor. DoChýštěje nejpřímější cesta pěšky.
Radoslav. Kady?
Ratibor. Povždy vedle Jizery.
Radoslav. Tedy půjdu pěšky.
Ratibor. Sám jsem sice nikdy nic se Střem
chou neměl, ale –
Radoslav. Ale?
Ratibor. Jeho sousedé o něm velmi mnoho
dobrého vypravují.
Radoslav. To mne těší, Ratiboře!– Děkuju
ti za tu zprávu.
Ratibor. Budete-li ještě něco veleti–
Radoslav. Nic, starče!
Ratibor. Dobeš se má připraviti?
Radoslav. Půjdu sám.
Ratibor (odejde).
Radoslav. První kročej, když na tento hrad
přijdu, zaslíbil jsem dobrému skutku; nade vůli
umírajícího nic lepšího, nic světějšího neznám!–
412
Výjev třetí.
Velena, Radoslav.
Velena (s kytkou v ruce). Radoslave! že i na
horách lidé jsou,jistíval's mi vždy sladkými slovy,
Já jsem tu teprv půl hodiny, a nejen že od srdce
přizpěvují tobě, ale celému světu to vyznání či
ním, že jsou mnohem lepší, nežli v našich rovi
nách.
Radoslav. Aspoň tak dobří.
Velena. Kdyby toto podletí trvalo sedmnáct
po sobě let, sedmnáct po sobě roků chtěla bych
tu stráviti. Titozkušenístarcové by ke mně každo
denně musili přicházeti a velemoudře mi vypra
vovati, kolikrát tady vznešenou přírodu již viděli
svlíklou, a oděnou zas na to v královské, ušlech
tilé roucho? Strašná i jemná spolu tu musí bý
vati, tak jako jsou hrůza a sličnost.– Hle! tu
mi jejich dcerky přinesly kvítka– tady prý ro
stou, v těchto údolích kvetou.–Kdo to neví, myslil
by, že je králův zahradník v knížecí květnici pě
stoval. Obzvláštně tato květinka–(ukazuje mu na
jednu) není-li tak krásná, jako by ji byl na tvůj
statek vsadil naší milosti anděl? To vznešené mo
dro–ta sněhu padlého bělost–ten sličný, krá
lovský šarlat–ta bylina mně musí vzimě v letě
na mém hradě růsti.
413
Radoslav. Jest to kytka něžná, ale –tato
květina by se mi právě nelíbila.
Velena (plna horlivost). O, tato kvítka– tento
lid a– (padne mu okolo krku) toto srdce! pak mo
hou Krkonoše nad měsíc se pnouti, a noci tu býti
dlouhé a co havraní péro tmavé, nikdy bych do
rovin nešla!
Radoslav. Jak jsem ztoho povděčen, že se
ti tady líbí!
Velena. A kdyby sem z drahých přátel nikdy
žádný nepřijížděl,takébychbyla spokojena. Nikdy
bych nevzdechla po nich, nikdy se po jejich tvá
řech neohlížela–vždy sama, a s tím lidem a ste
bou! – Ale –
Radoslav. Pryč stím ale, které tvých bla
žených citů zaráží tok!– Cos chtěla říci?
Velena. Ale ani – Svatavu neobesílej!–
Hleď! ta dívka nepřijede sama; náš hrad bude
lidnatější, dvornější – a náš blyštěcí hluk bude
tvé horany jen odháněti dál!–O, viď, že své
pozvání odvoláš?
Radoslav (srdečně). Odvolám, Veleno má;
Jenom –
Velena. Odvolej, manžele! a den jak den
budu za to děkovati tobě! Každé nové jitro bude
nám tak stkvělé, jako těchto kvítků nejpěknější
oděv. (Zastrčí mu kytku za šat) Tak! Nos ji dnes
a zejtra, z lásky kVeleně–a–jako žádná jiná
414
květina, tak se také, mimo mne, žádná žena, žá
dná dívka – ani Svatava ktvému srdci nepři
bližuj! (Políbí ho a rychle odejde.)
Radoslav (zůstane chvílku zamyšlen stát). Kdy
bych věděl, že v nejhlubší kotlině Krkonošů kvítek
důvěry roste, s nebezpečenstvím života se proň
ke dnu spustím! (Vážně odejde.)
Výjev čtvrtý.
Sprostičká chatrč v Chýšti.
Libina sama.
Libina (sedí za kolovratem, přede a zpívá).
Teč, struženko, teč!
Nes vodičku préč!
Až sníh zjara skopců sejde,
Příval do tvých břehů vejde;
Rozvije se loh:
Přijde pro mne hoch!
Hocha ráda mám,
Srdéčko mu dám.
On mne bude milovati,
Se mnou v lásce přebývati,
A kdy budu chtít,
Budu ho tu mít!
415
Plyň, vodičko, plyň!
Pak si odpočiň!
Dokud tady sama sedím,
Smutně na tvůj proudek hledím;
Dokud sněhu stoh:
Nepřijde můj hoch!–
Výjev pátý.
Radoslav, Libina.
Radoslav (byl již před chvílkou přišel, zdlouha
k ní přikročil a zůstal poslouchaje za ní stát). Bůh
stebou, dívko švarná!–
Libina (vyskočí). Ah!– dobrotivé nebe! koho
vidím –?
Radoslav. Jsi ztéto chatrčky dcera?
Libina. Já– ano– ne –jsem, nejsem–
(Pro sebe.) Pro všemocný Bůh! kdo je to?
Radoslav. Jest to chýše Střemchova?
Libina. Ano–já jsem chýše – ne – ano,
ano!! já jsem Střemchova– a– kdo jsi ty, an
děle krásný?
Radoslav Váš rytíř.
Libina (radostně). Co! vy jste náš rytíř? ry
tíř Radoslav? rytíř zkamenného hradu?
416
Radoslav. Ano, z kamenného hradu.
Libina. O, kdyby to otec věděl! On se na
vás již tolik těšil– od svatého Josefa nemluví
než o vás; proto že jsme slyšeli, že se knám
přistěhujete.–Ach! a vy jstejužtady,a u nás–
náš rytíř! rytíř z hradu u nás!–Ach, můj dobrý
rytíři! nehněvejte se, že to tu u nás vyhlíží, jako
u sprostých lidí– můj Bože! kolovrat jsem le
knutím skácela! (Postaví jej.) A já jsem si zpíva
la – a pan rytíř z hradu poslouchal mou píseň–
ach, a otec právě není doma!
Radoslav. Nebude snad daleko?
Libina. Daleko? Ba arci že daleko, pane ry
tíři! Sel až do Vratislavy s nějakými písemnost
I011 –
Radoslav. Do Vratislavy? A ty's tu sama
jediná?
Libina. Samajediná. Když se trošku setmí,
vezmu kolovrat, jdu naproti k Dubským a tam
již zůstanu přes noc.
Radoslav. Neříkává ti otec o rytíři Jilemni
ckém?
Libina. RytířiJilemnickém?– Ach ano! ně
kdy, když se rozveselí a naši sousedé leží již
všickni v hlubokém spaní, vypravuje mi až do
půlnoci o něm.
Radoslav. Co?
417
Libina. Že byl u něho v žoldu dlouhý,
dlouhý čas!–že byli pospolu u hrobu Páně–že
upadli mezi pohany a poměli velikých těžkostí–
ó, kolikrát mu tak horké slzy po tvářech kapají–
Radoslav. Vrátí se dnes domů?
Libina. Nepřijde-li dnes, přijde až na druhý
týden.
Radoslav.Tedy mu odevzdejtento míšekspe
nězi, a řekni, že ho hledal rytíř Radoslav. Toto
zlatože mu po mně posílá starý, až do smrti jemu
věrný přítel. Jakse jmenuje, že mu povím sám,
až ke mně přijde na kamenný hrad.–Zdrávo
buď, děvče spanilé! (Jde, ve dveřích nějak zavadí
a kytka mu upadne.)
Libina (zůstane s míškem v ruce dlouhojako omá
mená stát). Pro Pána Boha! co se to se mnou
dělo?– Stál přede mnou rytíř? mluvila jsem
s ním?– Ah! vždyť mám míšek s peněži v ru
ce! –Tolik zlata! co s ním počnu? Otec nad ním
sepne ruce a bude se diviti a křížovati, a nebude
mi věřiti– ach! můj dobrý Bože! a na Vikoše
jsem zapomněla!–Teďbudu děvabohatá, aVi
koš mne bude ještě jednou tolik rád míti!–Kdy
bych mu to jen povědíti mohla! Kdybych byla
stehlíčkem a mohla k němu slítnouti! – Jíti
k němu přes náves? Sousedé by řekli, že za
hochy chodím –aj! ale takové štěstí! sousedé
by všickni běželise mnou, kdyby knim přišel náš
Klicpera IV. 27
418
rytíř, a mluvil tak laskavě s nimi, a podal jim
s penězi míšek!– Pryč! Vikoš to musívěděti!–
(Běžíven) Hlehle! coto tu leží?– Kytka! (Zdvihne
ji)Vonná, krásná kytka!–Jak? nemělji rytíř za
strčenou za bokem?–Ztratil ji tady!– Můj
milý Bože! totě musím –(Chce ven, najednou se
zarazí.) Aj, Libino! rytíř náš má dost takových
květin. Jemu je tento štěpnýsnůpek, takjako mně
polnízvoneček. Nechám si ji. Zastrčím ji za ky
rys –(učiní tak)–ona mne bude krásiti, a Vikoš
na mně oči nechá, až mne uvidí! (Chce ven.)
Výjev šestý.
Vikoš, Libina.
Vikoš(rychlostí bez sebe). Libino! Libino!jest-li
pak to pravda?
Libina. Dobře, že přicházíš, můj Vikoši!
Vikoš.Jájsem přiletěl!–Je-lipakto pravda?
Libina. Co?
Vikoš. Že tady byl rytíř?
Libina. Je,je! Rytířnáš tu byl zkamenného
hradu!
Vikoš. Dávno?
Libina. Před malou chvílkou –
419
Vikoš. To je mi líto!– Rytíře jsem jak živ
ještě neviděl.–Co tady chtěl?
Libina. Co tady chtěl? (Zarazí se)
Vikoš. Ano. Ptal prý se zrovna k vám,
a pod jinou střechu ani nevešel. Podlejší soused
praví, žeby za to všecky své kozy i s kozlem dal,
kdyby se byl u něho zastavil; on se ho ale jen
zeptal: jak se má,jak se letos len podobá? a šel
pěšinkou křece!–Co tady chtěl?
Libina. Ach, Vikoši! já již radostí ani ne
vím, co tady chtěl! Pomysli si–
Vikoš. Vždyť pak se tě snad – odpusť mně
Pán Bůh hříchy!–na něco zeptal?– či nemlu
vila jsi s ním?
Libina. I mluvila,Vikoši! velikánskou chví
li!–On ti mluvil tak vážně, jako když začnou
v sobotu večír na náš velký zvon zvoniti!
Vikoš. Ale co?
Libina. Co–?–ach, já již nevím! Mnoho,
mnoho povídal; ale mnohem více mi dal!
Vikoš. Co ti da – aj! – hlehle! Libino!
i kdes vzala tu krásnou kytku?
Libina. Ta je od něho.
Vikoš. Od něho?– Zač ti ji dal?
Libina. Za–za –(Usmívá se.)
Vikoš (na ni ostře se dívaje). Snad's ho za ni
nepolíbila?
3:
420
Libina (se začervená). Aj, Vikoši! takový pán
se nedá sprostému děvčeti líbati.
Vikoš. Aj! tys hezká, a hezkým dívkám se
každý dá líbati!
Libina. I rytíři?
Vikoš. I rytíři. Já řku slyšíš, Libino! ta kytka
se mi jaksi počíná nelíbiti.
Libina. Proč? nejsou v ní ty nejkrásnější
kvítka? ..
Vikoš.Cím krásnější,tím podezřelejší!–Stará
kovářka mi cosi zabrunčela do ucha, když jsem
k tobě pospíchal– co se ve mně teprv teďjak
náleží rozžíná.
Libina. Zas něco?– Dávno-li je to, co mi
radila, abych si na tebe dávala pozor?–Snad ti
nepovídala, že za jinými běhám?
Vikoš. To ne; ale že jiní běhají za tebou!
Libina. Hahaha!
Vikoš. A to má dobře!– Libino!povězprav
du, co tu rytíř chtěl?
Libina. I dobrotověčná! snad nemyslí ti lidé,
že jsem přišel za mnou? v
Vikoš. Co by tady jiného chtěl? Ze otec
není doma, vědí celé hory krkonošské.
Libina. Ba jdi! jak by to mohly věděti –
Vikoš. Takovou kytku žádný sprostému děv
četi za darmo nedá!
Libina. On mně ji také nedal.
421
Vikoš. Jak?
Libina. Ano, chtěla jsem si stebou zažerto
tovati; ale u tebe je vždycky hned oheň na stře
še!– Kytka tu rytířiupadla, a já jsem ji zdvihla.
Vikoš. To není pravda!
. Libina. Věř mně–
Vikoš. Proč mu neupadla na dvoře, na ná
vsi– když šel přes řeku, na lávce? proč právě
ve vaší světnici? a zrovna vedle tebe?
Libina. Vedle mne ji neupustil; našla jsem
ji u dveří–
Vikoš. Již ti anislova nevěřím! Víš, jak po
vstala ve vsi řeč, že se vbukovinách s myslivco
vým mládencem scházíš?
Libina. Také jsem se tam s ním jednou se
šla –
Vikoš. Já jsem se ti podíval na modré oči,
a mlčel jsem.– Minulé svátky se správcův písař
na hřbitově na tě usmíval–
Libina. To není nic zlého!
Vikoš. Já jsem se ti podíval na modré oči,
a mlčel jsem.–Ale teď tě pejcha na tu trochu
krásy až k rytíři vypíná, a ten za tebou až do
chatrče leze!
Libina. Vikoši! podívej se mi zas na modré
oči, a přesvědč se, je-li jaká nevěra v nich?
Vikoš. Nevěra nesedí v očích, ale v srdci! –
Nesmál se na tebe rytíř?
422
Libina. Smál.
Vikoš. Nemluvil s tebou sladce, jako by ti
každým slovem sedm oulů medu podával?
Libina. Sladce?– mluvil.
Vikoš. Neřekl ti: „Má hrdličko! má spanilá
dívko!“
Libina. Spanilá –? mně se zdá, Vikoši! že
3L10,
Vikoš. Hleď, ještěrko! a pak se nemáte rá
di?– Kovářka má dobře! ta o mne nejupřímněji
smejšlí. To je žena, abychomjí ruce líbali! Kdyby
neměla ona na vás bedlivé oko, nebylo by již dá
vno mravopočestného děvčete ve vsi!
Libina. Nevěř tomu, Vikoši! Kovářka kaž
dému utrhá na cti! Co pak kdyby teprv věděla,
že mi tady rytíř nechal míšek spenězi?
Vikoš. Co – ?
Libina. Plný míšek–vidíš!
Vikoš. Sedm tisíc vlků! – Libino!
Libina. Teď bude otec bohatý, a to nám
všecko odporučí!
Vikoš. Ty peníze ti dal rytíř?
Libina. Dal.
Vikoš. A ty's je vzala?
Libina. Proč bych nevzala? vždyť je tady
dobrovolně zanechal.
Vikoš. O ženské! o hadi! o ďáblové! vás za
vříti do smolného vrchu, a zapáliti jej nahoře
423
i dole, abyste se všecky najednou zalkly, krom
naší kovářky!
Libina. Můj milý Bože! proč pak?
Vikoš. Proč?–Vy nám pijete krev!
nám užíráte srdce, vy nás potápíte v žluč, vy nám
strhujete krky, vy–vy–vy nám pálíte oči, vy
nám sváříte jed a strojíte za živa peklo! Libina.
Pro Pána Boha!– Vi koši!
Vikoš. Ale já se nebudn tobě kvůli trápiti!
ó tobuďjistá, kdyby se ktobě sedm rytířů scházelo
a každý rytíř táhl na ostruze zas rytíře ssebou!
Já si sednu na náves, budu jim ukazovati do vaší
chatrče cestu, a budu se smáti!
Libina. Vikoši! dej si jenom povědít–
Vikoš. Nic mi nepovídej! Kdybych ti ode
dneška slovo ještě věřil, zasloužil bych, aby mne
muži na homoli*) ukovali a nechali mne tam
přes celou zimu skučeti!– O!! dívej ty se jak
chceš, my si nebudeme říkat: „ženo a muži!“
a kdyby se mi mělo srdce lítostí scvrknouti jako
zmrzlý šípek, nevrátím se ktobě!
Libina (sepne ruce). O můj Bože!– kdyby's
mi dal jen k slovu přijíti–
Vikoš. Těch několik dní budu ještě mlčeti.
Uvážu si jazyk na řetěz, a ani kovářce to ne
povím; já jsem počestný, upřímný chlap!– ale
*) Tak nazývají vlastně horané die Schneekuppe.
424
až se vrátí tvůj otec, obleknu se, jako bych šel
na pohřeb, a přijdu k němu– :::::::::::
Libina (pláče). Vikoši!
Vikoš. „Vy jste mi, otče! připověděl svou
dceru“–promluvím se vší mužností k němu–
„a já jsem myslil, že není šťastnějšího pacholíka
na horách. Ale – dnes vám dávám přípověd
zpátky! Vy se na ní velikého zármutku dočkáte;
ale nežádejte,abych i já byl nešťasten! Z děvčete,
které přijímá od rytířů kytky a spenězy míšky,
nebude do smrti věrná choť sprostého chatrčníka!“
Libina. Nešťastné květiny! nešťastný míšku!
máte-li býti příčinou rozbroje, jděte mi z rukou
i z domu! (Hodí oboje na zemi.)
Vikoš (to popadne). Ha! není-li pravda?
svědky své hanby bys teď ráda zašlapala? Třes
se!jako oko v hlavě budu jich teďšetřiti! Dokud
budu živ, neodloučím se od nich! Počne-li se mi
jednou někdejší vroucnost pod hrudím zdvihati,
podívám se na ně, a vzteklostí se zahalí ob
měkčená prsa! Opováží-li se někdy stará láska
v srdci se přimlouvati za tě, podívám se na ně,
a v utrejch se mi obrátí od hlavy až do paty!
Libina (lítostně a hořce). Jdi si s Pánem Bo
hem! Komu tak snadno bez důkazu mne zatraco
vati, ten mne beztoho nemiluje, a od toho mne
čím dřív tím líp odlučiž Bůh!
425
Vikoš. O, já půjdu! ale i tobě budu touto
udicí na nepravost připomínati! Až se tvůj dobrý
otec před časem utrápí nad tvou ohavností, a ty
ho budeš zoufanlivě k hrobu doprovázeti: postavím
se ti na hřbitově v cestu, v jedné ruce míšek,
v druhé ruce usvadlou kytku! Dá-li se jaký po
šetilec tvým přístřeším zaslepiti a podá ti ruku:
postavím se naproti tobě, až si s ním budeš u ol
táře klekati –vjedné ruce míšek, v druhé ruce
usvadlou kytku!– A – až skončíš tento hří
šný běh, budouc se chtíti ubírati ze světských
marností–(skoro s pláčem) přikradu se o půl noci
k tvému loži, v jedné ruce míšek, v druhé ruce
usvadlou kytku! (0dběhne.)
Libina. Vikoši! jenom dvě slova ti povím –
Vikoši! (Vrátí se rukama lomíc ode dveří.) Neskon
čený Bože! co se stím člověkem stalo? Někdo ho
musil na mne pobouřiti; on by nebyl vstavu mne
tak trápiti!– Nešťastná hodina, která přivedla
rytíře pod naši střechu!
Vikoš (se vrátí).
Libina (běží mu radostně vstříc). O Vikoši!
dej si to jen povědíti. Činíš mi křivdu–probodáš
mi nevinné srdce–svědomí tě ke mně nazpět ho
ní–(Chce ho vzíti za ruku.)
Vikoš (divoce). Nepřibližuj se ke mně; tvá
ruka je ještěří pazour! – Nic mne ktobě nevrá
tilo, než abych ti ukázal, že tě hodlám nenáviděti
426
do smrti!– Podívej se! tu nejkrásnější květinu
ztvé kytky–největší a nejstkvělejší– co seděla
v prostředku–tu jsem uškubl, rozkousal, a tu
trpkou šťávu všecku ztoho vyssál! Ta se v ža
ludku rozvaří, smíchá s horkou krví, a bude mně
po celém těle běhati! Z krve se mi udělají žílky,
ze žilek tuk, z tuku mozek– a pak mně bude
ten hněv až do smrti v hlavě ležeti! (0dběhne
opět)
Libina. To je hrozné, to je neslýchané!–
jestliže mne opustí, smrt si udělám!–O nebe
ské hvězdy, to na mne nemůžete dopustiti! Není
možná, aby která dívka svého hocha tak milo
vala, jako já jeho! A to by byla ta blaženost
mého života?–O, což mám učiniti?– Poběhnu
za ním a– on teď vztekem neslyší a mým slo
vům nevěří. (Jako by jí něco napadlo.) Ah– do
brý Bože! co mi napadá? O, totě požehnaná my
šlénka! K rytíři půjdu na kamenný hrad–hned,
hned! snad hoještě dohoním– (Přiskočí ku schránce,
otevře ji, bere odtamtud sváteční oděv a házíjej na se.)
On ví, že jsem nevinna, jako nový padlý sníh. On
ho bude moci nejlépe přesvědčiti! On si ho dá
předvolati, poví mu, proč tady míšek spenězi ne
chal, a Vikoš musí mne s hanbou odprositi!–
Bůh stebou, drahá chatrčko!
427
Výjev sedmý.
Síň na hradě.
Velena, Radoslav.
Velena (vyjde dveřmi postranními).
Radoslav (vchodem prostředním). Zdráva bu
diž, choti má!
Velena. Kde jsi byl, můj Radoslave? Poví
dal Dobeš, že ti měl sedlati koně a– co vidím?
Radoslav. Co vidíš, Veleno?
Velena. Kam jsi dal mou kytku?
Radoslav. Tvou kytku? (Dívá se rychle nabok.)
Vždyť jsem ji ještě před chvílkou měl?–Musila
mi někde upadnouti.
Velena. O, tobě padají věci tak lehce zru
kou, jako zpaměti!
Radoslav. To kvítí jsem zajisté nerad ztra
til, protože bylo od tebe.
Velena. Kdybych ti své upřímné srdce při
pojila na bok, ztratíš je ve čtvrt hodině.
Radoslav. Tvé srdce, Veleno!
Velena. Kdybys mně ty stakou vroucností
kvítek podal, a on mi náhodou upadl do zvlněné
Jizery, vskočila bych proň, nebo bych alespoň
všecku čeleď svolala z hradu –
Radoslav. Pro několik květin, manželko
má?– - -
428
Velena. Ty to ale neučiníš! a to proto, že
by bylo všecko -hledání marné! – Kdo ví,ja
kých známostí jsi tady již před pěti lety napředl,
a kdo ví, kde která horanka již kytku mou za
kyrysem nosí!
Radoslav. Dost možná –
Velena. Dost mozná!?– Mou kytku, kte
rou jsem mu stou prosbou podala, by ji dnes
i zejtra nosil; která měla novým úvazkem našich
srdcí býti– ó, muži! muži! ani jediný zvás není
ženy nejnehodnější hoden!
Radoslav. Manželko! má trpělivost jest zře
mení dobroty setkaná; ale příliš ji neroztahuj!–
Dobeš musí na okamžení po břehu až kChýšti,
na té cestě jsem kytku musil ztratiti. Když ji
přinese, přesvědč se, že má bílá prsa přes moc
v temnou mlhuzaobálíš– a – není-li už zmeškáno,
polepšiž se ztoho! (0dejde.)
Velena. Jak? pošle pro ni Dobše?– kam?
k Jizeře na břeh?–tenť mohu s věže pře
hlédnouti. O, kdo by se teď za Dobšem dívati
mohl!–On ji přinese, snad tak čerstvou a ne
poškvrněnou,jako bylaprvé; ale odkud?–A–
právě Dobše pro ni posílá. Dobešje mi již dá
vno podezřelý! Neminul v kraji jediný den, aby
byli buď v konírně aneb na náhradí neměli spolu
co šeptati!– Ha!–Jak?–nepovídal mi hradní,
že mu měl prvé sedlati koně, že ho měl kamsi
429
doprovoditi?–Dobeš ví o jeho hříších a dopo
máhá mu k nim!– Ale ještě dnes mi musí ze
žoldu!– Přikvapím naň, tak rychle a tak krutě,
že se z něho na okamžení to tajemství vybleskne;
a pak bez protahu z hradu i ze statku!–Teď
prozatím na věž! (Chce pryč)
Výjev osmý.
Vikoš, Ratibor, Velena.
Vikoš (ještě do polou venku). Pak si se mnou
dělejte co chcete! Mně není možná čekati!
Velena (odskočí). Co je to za křik?–Co
vidím? (Uzří kytku v ruce Vikošově)
Ratibor. Totě bych spíše pět našich hřebců
zarazil vběhu, než toho hluchoněmého!– Pojď
zpátky!
Vikoš. Raději mi někdo povězte, kde je ry
tíř; sice budu po hradě ze dveří do dveří běhati,
až vám tady upadnu a ducha vypustím!– Bo
jím se rytíře, to je pravda; kdo ví, nezbukova
tím-li leknutím, až ho uhlídám; ale povědíti mu
to musím a napomenouti jeho rytířku –
Ratibor (ho táhne ven). Rytíř tady není,
blbe! –
430
Velena (pro sebe). Jak? byl by manžel tu
kytku předce ztratil, a ten pacholík ji našel?–
Vyptám se prozřetelně na to! (K nim.) Nech ho,
Ratiboře! – Nemejlím-li se, vidím napřed, co ten
mladík přináší. Odejdi, a uzříš-li na náhradí ry
tíře, pošli ho sem.
Ratibor. Když tak poroučíte, ctná paní, sta
niž se! (0dejde.)
Vikoš. Jak?– odpusť mi Bože!–jste vy
naše ctná paní–?
Velena. Jsem. Co chceš?
Vikoš. Já –já– neohlížejte se na to, ne
budu-li vám jako naší paní rytířce odpovídati;
s urozenými lidmi jsem jakživ nemluvil–a kdybych
se byl také tři sta poklon a devět set
panských, dlouhých melodií naučil, teď by mi ani
jedna nepřipadla!
Velena. Mluv zkrátka. Koho tu hledáš?
Vikoš. Znáte našeho pana rytíře?
Velena (se zarazí). To je sprostá–ale i také
nesprostá otázka!– Bůh dobrý ví, zda-li ho
dokonale znám! – Co mu chceš?
Vikoš. Rád bych se ho zeptal, zda-li se i ve
velkých pánech cosi takového někdy ozývá, čemu
u nás v horách svědomí říkají.
Velena. Proč?
Vikoš. Já jsem jen sprostý, dřevěný chlapík,
ale mně by to ve dne v noci pod hrudím hryzlo!
431
Velena (žádostivě). Co?
Vikoš. Já jsem měl děvče –
Velena. Ha!
Vikoš. Roztomilou dívku –
Velena. Nu?
Vikoš. Vy jste hezká, milostpaní! ale Libina
je stokrát hezčejší!
Velena. Dál, dál!
Vikoš. Máme se již půl třetího leta rádi–
Velena. Dobře, dobře!
Vikoš. Kdyby mi někdo byl řekl: „Libina
musí umříti, nedáš-li ty se za ni pochovati“–
já bych se byl natáhl do rakve, a ani bych byl
nedechl!
Velena. Nu, a –?!
Vikoš. Kdyby mně byl někdo na jednom
břehu sedm beček zlata dával, a na druhém stála
ona, jako ten poustevník chudá: já bych byl ne
chal všeho zlata státi, a bředl přes vlny, jako
hory veliké, na druhou stranu k ní!–
Velena. Nu ano– máš ji rád, a raději, než
sám sebe –
Vikoš. Ano, a náš pan rytíř mi za ni chodí!
Velena. Ha!–to je ta střela, které jsem
se bála!–Tenkráte jsi odestřen, mistře klamu
a pochlebenství! tenkrát s tebe strhnu nevinnosti
přetvářku! –A jak ho to bolelo, když jsem se
počala horšiti! bez mála by mu to bylo horké
432
slzy vynutilo!– Hahaha!–O, muži! kdo vám
věří, zaráží do dýmu sloup, svazuje si ze sítí
berlu na dalekou cestu, a dává vlkovi beránka
hlídati! Když jste vy sobě umínili nás zklamati,
neplatný nám Libušin rozum, Vlastina smělost
a Sárčina chytrost!!–Tedy za tvou Libinou –
stokrát hezčejší než já?
Vikoš. Chtěl jsem si ji vzíti–teďji ale ne
chci. Ona si snad naši skálu o svou hlavu roz
tluče, a rytíř to bude míti někdy kzodpovídání.
Velena (divoce). Hahaha! –Chtěl jsi snad
říci, že si ona hlavu o vaši skálu roztluče?
Vikoš. Ano! ať jsem habr, když to neudělá!
Velena. A víš, co by ti můj rytíř na to od
pověděl?
Vikoš. Nevím.
Velena. Podíval by se na tě vážnějako sta
rec, usmál by se ve vší mírnosti a promluvil by
jazykem zvolna plynoucím: „Kdyby se dívčina
hlava o skálu roztřískla, nebylo by velice divn03
kdyby se ale skála roztříkla o dívčinu hlavu,
to by byl zázrak, to by byl div!“– Haha!– ó!
(Stiskne si oběma rukama oči)
Vikoš. Pro mne, ať si řekne co chce, na
mne nebude žádný naříkati!
Velena. Máš tolik smělosti, aby's mutou mé
přítomnosti do očí řekl?
---
- - ---------------------------------------------------------------- _____________________-==-- --------------
433
Vikoš. Ano, do očí mu to řeknu, a kdyby
jich sedm a sedmdesát měl!
Velena. On se umí přetvařovati, nevinně
a nábožně stavěti –jak mu to dokážeš?
Vikoš. Tato kytka mu to dokáže!
Velena. Ha! – Jak?
Vikoš. Tu mé Libině strčil za kyrys a říkal
jí při tom: „Spanilé děvče!“
Velena. Nešťastná Veleno!– Před hodinou
jsem mu ji stak horoucí vroucností podala, a již
ji mělo cizí děvče na prsou!– O, zrádné, klamu
plné pokolení mužské!
Výjev devátý.
Ratibor, předešlí.
Ratibor. Vzácná paní! venku stojí muž, celý
uděšený a postrašený, bledý až na smrt!
Velena. Co zas?
Ratibor. Bůh milý ví;já z něho nemohu ani
slova dostati. S panem rytířem by rád mluvil,
nebo prý spaní rytířkou–
Velena. Se mnou?–Ať přijde!
Klicpera IV. 28
434
***: ***Ratibor. Jde z něho hrůza–kdyby snad
chtěl toliko svámi– - - ii
*-* :-*Velena. Ať přijde!
Ratibor (odejde). - :: - - - Velena
(pro sebe). Probůh! snad také stížno
sti na mého manžela. (Nahlas) Ty tady zůstaneš,
iaž se rytíř navrátí. Vikoš.
S Pánem Bohem!
* * * Velena. Zatím vejdi do podlejší síně. (Otevře
3mu postranní dvéře) Až tě bude potřeba, sama tě
zas zavolám. Jdi!
Vikoš (odejde).
Výjev desátý.
Ratibor, Rohovič, Velem a.
Ratibor. Tu je milostpaní rytířka! (Odejde zas)
Rohovič (letitý, vysokorostlý, stářím sehnutý ho
ran, zůstane plný ouzkosti u dveří stát).
* Velena. Kdo jsi?
Rohovič. Tkadlec z Ptačí Hory, milostivá
paní!
Velena. Co se třeseš? co je ti?– Pojď blíž!
435
Rohovič. Strach a hrůza si mne vložily na
křídlatá bedra, a nesou mne, polou mrtvého, přes
hory a skály sem.
Velena. Čeho se strachuješ?
Rohovič. Neštěstí, hrozného neštěstí, mi
lostivá paní!–Jsem již starý šedesátiletý muž,
jak živ jsem slovíčka nepromluvil, jehož bych byl
napotom litoval; jak živ jsem kroku neučinil,
který by mé svědomí obtěžoval; a kdybych měl
k stáru smrt svého bližního na srdci nésti!–
Velena. Smrt!?– pro všemocný Bůh! Kdo
jsi? odkud přicházíš? mluv!
Rohovič. As před třemi hodinami tady byli
moji sousedé–
Velena. Byli.
Rohovič. Mezi mládež se přimísilo mé děvče,
dvanáctiletá holka–přemluvili mne ktomu, pro
tože je smělá a nebojí se; dali jí do rukou ky
tku, na kterou jsem sám květiny snosil–
Velena. Tu kytku jsem dostala já.– Dále!
Rohovič. Vy, milostivá paní?–Ach,tím hůř!
ó, tím hůř!–Jen jestli se nic nestalo!
Velena. Co by se mohlo státi? – mluv!
Rohovič. Byla v tom také veliká, krásná kvě
tina až milo–
Velena. Nu?
Rohovič. Její kvítka byla pětilístková; jeden
lístek jasnomodrý –
3k
436
Velena. To byla ta prostřední; dobře.
Rohovič. Dva červené jako růže.
Velena. A dva bílé jako padlý sníh!y
Rohovič. Ach ano! ó ano! dva tak bílé jako
padlý sníh!
Velena. Co je s tou květinou?
Rohovič. Ta květina je jedovatá!
Velena. Jak –?
Rohovič. Jedovatá! plna smrtící šťávy!
Velena. Divotvorné nebe!
Rohovič. Přinesla miji jednou cikánka, když
na mne chodila můra. Tu květinn abych měl vždy
za oknem v zemi – radila mi – a dokud mi tam
růsti bude, že o můře ani nezvím. To se také
stalo. Od té doby spím dobře apokojně. Přikázala
mi ale shroznou úzkostí, abych ji ani do světnice
nebral, ani k ní nevoněl, ani ji nepřesazoval. Kdo
se její libostné vůně nadýchá, ten že musí s hro
znou bolestí v několika hodinách umříti!
Velena. Prozřetelnosti božská! (Pro sebe)
O, jak se z toho raduji, že ji můj manžel čím
dřív tím líp odpravil z rukou!
Rohovič. V tomto měsíci každoročně kvete
její barvy lákají a vábí oko. I živou mocí ji ty
děti včera na mne chtěly! „Nechtějte to, děti!“
odbejval jsem je; „nebo není všecko, co zevnitř
krásné, i také samo v sobě dobré!– Kvítí
–––––– ________++++++++++++++++++++++++++++++++++++++u a+u a+u a+u-_-_-_-_-_- --- --- --- ----- -------------------+*__
437
vám snesu z celých hor, jen se mi tohoto netý
kejte!“– Nadarmo! To děvče se mi večír dělalo,
že spí; ale jak jsem usnul, vstalo, květinu za
oknem utrhlo, a – dnes ráno, než se rozednilo,
bylo sníjuž pryč! Já jsem myslil, že ztoho na
tom místě smrt budu míti, kdyžjsem spatřil za
oknem prázno! Běhaljsemjakobezsmyslný, ažjsem
je potkal a se dozvěděl, že je již kytka na hra
dě. –O!! spalte ji! nepřibližujte se k ní, milo
stivá paní!
Velena. Budiž bez starosti. Mohlo z toho
snad neštěstí pojíti; ale nebesa to předešla. (Stra
nou.) Jen aby k ní Radoslav byl mnoho nevoněl!
(Nahlas) Odeber se klidně do své chatrče. Nestalo
se s kytkon nic, a–dá-li Pánbůh, také nestane.
Zahlaď ale, hned jak domů přijdeš, i s kořenem
tuto rostlinu; budiž ti dnešní leknutí pevnou vý
strahou!–Zejtra vtu dobu přijď zas ke mně na
hrad, a přichystám ti pro můru něco lepšího.
Rohovič. Tisíc vděků za to, dobrotivá paní!
Hned to hodím do bezedné jámy, a tři stohy
ohně na to!–Ach! jen když není neštěstí! má
šedivá hlava by v zoufalství bylaskonala! (Odejde)
Velena. Jedovatá rostlina! a já jsem chtěla,
by ji manžel, dokud nesvadne, nosil!–O, jak jsi
přísná a rychlá, metlo nebeská! tak spravedlivě
tresceš tam, kam moje zklamané oko nedozírá!–
Můj manžel myslil, že své krásné milůstce podává
438
život, a podaljí smrt!– Ale – věděl onto?–
O, on je a zůstane vinen, a žádný jazyk lid
ský ho již neospravedlní! #############
í
| | | | |
| | |
------ - - - - - - Výjev
jedenáctý.
Libina, Velena. Později Vikoš.
Libina (otevře pomalu dvéře a dívá se sem).
Velena (to zahlídne a lekne se jí).
Libina (se také nemálo zarazí a chce zpátky)
Velena. Co je to za děvče?– koho hledáš,
dívko!
Libina (nesměle popojde). Ach! – nikde žá
dného nenacházím; a ráda bych se zeptala, je-li
již doma pan rytíř.
Velena (pro sebe). Jak –? ta se také na ry
tíře ptá? Pro dobrý Bůh! totě tady můj manžel
musí míti přerozkošnou pověst! (Nahlas) Co mu
chceš?
il Libina. Já –já bych ho ráda o něco pro
Sl|13, ---
Velena. Já jsem jeho manželka, paní na
tomto hradě.
Libina (se lekne a několik kroků ucouvne).
- __
------------------------ --- --- --- ---------------------------- -----
----- ----- -
439
Velena (pro sebe). Ha!jak se toho lekla!–
Vyjev svou prosbu mně... Jsi-li pomoci aneb ochrany
žádostiva, jest ruka má tak jako jeho.
Libina. Ach –vám o tom není nic pově
domo –
Velena. O čem?
Libina. Vy mi nemůžete pomoci –
Velena. Ne –?! Libina.
Ale jestli víte, kde pan rytíř je –
ó, buďtež milosrdná, doveďte mne k němu!
Velena (před sebe). Tak! Nejlépe! ještě abych
mu je přiváděla!– - - ---
Vikoš (otevře v tichosti postranní dvéře a vystrčí
hlavu ven). Totě se mi zdá, že je Libinin hlas?
(Trhne sebou.) Ať mne tisíc draků! :: - - :
oë Libina. Lidé si usmyslili, že mne má rád –
" Vlkoš. Ti lidéjsem já a naše kovářka!! * *
Velena. Kdo že tě má rád!?! 4 : 1
Libina. Náš pan rytíř. Velena.
A to se opovažuješ povídati mně? ...
Libina. Ach – nehněvejte se, urazila-lijsem
vás! já nevím žalostí co mluvím.
Velena. Žalostí?–Což se na tebe rytíř roz
hněval?
Libina. Rytíř ne, ale Vikoš.
Vikoš. Dobře dělá Vikoš! - *
Velena. Kdo jsi? ... " :: ::
440
Libina. Střemchova dcera.
"%1" Wikoš. A ještěřina sestra!
Velena. Odkud? : : : : ,
Libina. ZChýště.
Velena. ZChýště?–Jak se jmenuješ? |
Libina. Libina.
Velena. Ha! ty's tedy ten had?!
Vikoš (ve dveřích). Ano! to je ten had!
Velena. A ty se mi opovažuješ na hrad?
Libina. Ach! já bych sem byla do smrti ne
přišla; já vím, že sem nepatřím; ale –
Velena. Co ale?
Vikoš. Jen spravdou ven!
Libina. Ach!jen mne k němu doveďte! On
je tak dobrý pán! Před hodinou byl u nás,
v naší chatrči–já jsem sama doma, sousedé to
viděli, a nadělali ztoho hned, že za mnou cho
dí!– A kdyby to jen Vikoš také nemyslil!
Vikoš. To je to!
Libina. Ze všech lidí, ze všech pomluv bych
si nic nedělala!
Vikoš. Protože je to pravda!
Libina. Ale Vikoš ke mně právě na to při
šel! viděl u mne kytku a spenězi míšek–
Velena. Tak? spenezi míšek–?
Vikoš (přilítnejako divoký). Ah! pět hadů apět
draků! paní rytířko! na peníze jsem zapomněl!
- us+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++___________ _ _ __ __ ----------
441
Libina (se ho lekne). Můj milý Bože! Vikoši!
Vikoš. Tuje ten měšec! plný stříbra azlata.
Ten držela ta dračice v rukou!
Velena (po něm sáhne). Toti dal můj manžel?
Libina. I můj milý Vikoši! kde's ty se tady
vzal?
Vikoš. Nic, můj milý!–Odpovídej! Nedal
ti pan rytíř ten měšec?
Velena. Mluv!
Libina. Dal – ale –
Vikoš. Tu to máte, paní rytířko!
Velena. Zač? co spolu máte?
Vikoš. Neříkal ti při tom: „Mé spanilé
děvče!“ -/
Libina. Ríkal; ale–
Vikoš. Tu to máte, paní rytířko!
Velena. Mně se prsa rozskočí!
Vikoš. A mně se srdce rozčísne od hlavy až
do paty!
Libina. O, jen mi dejte vypovědíti, milostivá
rytířko!–
Velena (divoce). Ani slova již!
V koš. Mlč!
Velena. Ty růžičko z květnice nectnosti!
Vikoš. Ty sedmikráso z ouvozu!
Velena. Ty vražednice mého poklidu!
Vikoš.Ty žhářko mého potěšení!
442
- Velena. Já tě otrávím!
Vikoš. A já tě utopím!
Velena. Ty pokušitelkyně!
Vikoš. Ty – ty – ty kletbo!
Výjev dvanáctý.
Radoslav, předešlí.
Radoslav (rychle). Jaký tady slyším křik?–
Co je to–? Veleno! jak sem to děvče přišlo,
jak ten pacholík? v
Velena (mu ani vymluviti nedá). Žeť konečně
přicházíš, můj drahý manželi! ta mládež tu na tě
s horoucí toužebností čeká. Ta dívka je Střem
chova dcera z Chýště, a přichází si ktobě stěžo
vat, kterak jí lidé vyčítají, že za ní chodíša svou
manželku šálebně klameš. Ten pacholík jest její
ženich –
Radoslav. Tomu nerozumím.
Libina. Ach, prosím vás, pane rytíři, ujměte
se mne! Vy to víte, a můžete nejsnadněji doká
zati, že jsem nevinna! Vikoš myslí, že mne máte
rád a že mne mu chcete odloučiti! Povězte mu
to, proč jste k nám přišel a proč jste u nás ten
míšek spenězi nechal!
443
Vikoš. Ano, rytíři! Já jsem měl Libinu již
půl třetího leta rád; prosil jsem otce o její ruku,
a on mi ji připověděl, přesvědčím-li ho, že
ji budu moci živiti. Já jsem na to ve dne v noci
pracoval; s nebezpečenstvím života jsem v zimě
divokou zvěř chytal, abych se mu jen zachoval,
abych si něco zahospodařil. A tu– když se s ní
už říkaje k oltáři chystám – ukázal jste vy se
a mámíte mi ji. To–to–ať z toho pojde co
chce! to není po rytířsku! to nenípo pansku!–
to mne zblázní, to mne sklátí do hrobu!
Velena. Nu! co tomu říkáš, manžele?
Radoslav. To je náhoda, která toliko mezi
tímto nevinným lidem panuje, a vybíhá někdy ne
nadále na ně,jako strašlivé, ale neškodné zvíře!–
Blaze tobě, pacholíku, že's smělosti nabyl a roz
háníš na okamžení bouřlivá mračna, dřív než se
srotí nad hlavou vaší, a vypustí vám blesk na
nízkou střechu. –(Přiblíží se kVeleně.) Ty alé, man
želko, budeš míti velikou neprozřetelnost k napra
vení, jestli's oumyslně nerozžala při takové te
mnosti svíci.
Velena (vytrhne divoce Vikošovi kytku z ruky
a rychle ji Radoslavovi ukáže). Sem se podívej a ne
začervenej se, jsi-li tak výborný mistr!
Radoslav. To je má kytka.
Velena (trpce). Ztratil'sji? někde na břehu?
Radoslav. Buď na břehu nebo ve vísce –
444
Libina. Nikoli! u nás jste ji, pane rytíři,
ztratil, u samých dveříjsem ji zdvihla.
Vikoš. Libino! dej se na pokání! Budeš-li
ještě zapírati–
Velena. Pochlebníče!! mou kytku lecjakés
děvčici daroval's –?
Libina. O můj dobrý Bože! (Pláče)
Radoslav. Veleno!–
Velena. Ale nebesa mrskala pomstu v patách
zatebou! Věz,že prostředníkvítek, který se stkvěl
barvou nejslič– co vidím?– Kde je ta květina?
Kam jste ji dali?!
Vikoš. Jakou květinu?
Libina. Já jsem žádnou nevzala!
Velena. Kdo jste ji vytrhl?! Mluvte, co jste
s ní dělali, nežli bude pozdě!
Radoslav. Proč se děsíš?
y Libina. Byla tam ještě květina, krasobare
VD18), ~
Velena. Kam se poděla? kam jste ji dali?
Mluvte, nešťastní! Ta rostlina byla jedovatá!
Radoslav."Zda-li možná?
Vikoš. Jedovatá!
Libina. Dobrotivý Bože! a Vikoš ji roz
kousal! Velena.
Kdo? –
Vikoš. Já?–Ha! ďáble! teď se pamatuju!
445
Libina. O, pane rytíři! ó nebesa!–jedo
vatá květina– a můj Vikoš ní otráven!
Velena. Ty?
Radoslav. To není možná!
Vikoš. Ano,já jsem ji rozkousal a šťávu z ní
až do poslední krůpěje vyssál!
Velena. O, ty nešťastníku! Proč?'s to učinil?
Libina (sem tam běhá a lomí rukama). Otče!
ach, otče! můj Vikoš se otrávil!
Vikoš. Abych Libině dokázal, že v sobě trp
kou památku na její nevěru a svůj dnešní hněv
vždycky budu nositi, a nikdy se s ní smířiti
nechci, smíchal jsem patrný důkaz jejího hříchu
se vší krví v těle!
Velena. Ty musíš umříti!
Vikoš. Hm! proto se mnou již hlava jde
kolem!
Libina. Umříti! umříti! O!! to je mnohem
horšíještě, než aby mne nemiloval!
Radoslav. Jak's na to ale přišla, manželko
má, že by mohl v tom kvítku býti jed?
Velena. Jed v něm byl–smrtícíjed! O!!jak
mu pomůžem? Kde se dovoláme rady, kde po
moci?
Radoslav. Zdá se mi to věc nemožná –
Velena. O, ty vidíváš větším dílem možnost,
až když je pozdě! (K Vikošovi.) Necítíš žádného
ujímání? žádného trhání v těle?
446
Vikoš (stojíjako zaražený v myšlénkách).
Libina. O, již je snad bez sebe!–Vikoši!
můj Vikoši!
Vikoš (jako ze sna vytržený). Co chceš?
Libina. O, mluv,jak je ti?
Velena. Proč stojíš tak zařezaný? Běž na
vítr! lez s hory na horu–rozháněj krev! –
Libina. Nač myslíš, Vikoši?
Vikoš. Hm! beru se právě na radu, komu
bych tu svou hrstečku jmění odporučil, nevrátím-li
se již domů. –Chceš-li to, Libino, vezmi si to!
Libina. O, můj milý Bože! což není žádné
pomoci?
Vikoš. Co naříkáš?–Myslíš, že nerad umí
rám?– Kdyžs mi se zpronevěřila, nestojím
o život! Pomalu by mne to beztoho bylo utrá
pilo – raděj rychle pryč!
Radoslav (pro sebe). Kdyby to byl jed, vi
děli bychom již oučinky jeho. Nicméně ať jede
žoldnéř na okamžení pro lékaře! (Jde ven.)
447
Výjev třináctý.
Střemcha, předešlí.
Radoslav (potká Střemchu ve dveřích, lekne se
ho, a rychle nazpět pokročí). Jak–?! Jsi ty to,
Střemcho?
Libina. Probůh! otče, otče!–Ach, to je ne
štěstí! Vikoš je otráven!
Střemcha. Můj drahý pane rytíři!– sotva
jsem mdlobou dosáhl prahu!– když jsem ale
uslyšel, že se náš rytíř po mně ptal, nesedljsem
si ani, a spěchám na váš hrad!–
Radoslav. Tys velmi, velmi sešedivěl! Jen
tak jako ve snách se ještě pamatuju na tebe.
Velena (pro sebe). Ijá jsem musila vidívati
někdy tuto tvář?
Libina. Otče! ó, slyšte mne – můj Vikoš je
otráven!
Střemcha (si teprv nyní všimnejejích slov). Jak?
co mluvíš, dcero?– vždyť ho tamto vidím?
Libina. Ach, on musí umříti– rozkousal je
dovatý květ!
Střemcha. Jedovatý květ–? Snad tu zlo
pověstnou kytku, co sem přineslo Rohovičovo
děvče?
448
~
Velena. Tu samou, starče!
Střemcha. Tedy se upokoj, dítě! Vikoš není
otráven.
Velena. Není otrávem?
Vikoš (poslouchá).
Libina. Ach, vy nevíte, otče –
Střemcha. Vím – všecko již vím. Roho
viče jsem potkal, a on mi shrůzou vypravoval,
čeho se tolik podletí po sobě hrozil.
Vikoš. Co?–že nejsem otráven?
Střemcha. Ten pověrečný bloud hledal u ci
kánky pomoci proti můře. Cikánka mu radila, za
ouplňku –to jest, když jsou jasné večery–
v živém potoku se koupati, a míti pod střechou
květinu, která svou nadpřirozenou vůní všecky
noční duchy zahání. Koupelemi se mu zředila
a zčistila krev, jeho vnitřní tísnosti a těžkosti
přestaly, a rostlina v tichém pokoji rok po roce
za oknem kvetla.–Aby ale –jak se blázen
k bláznu nejraděj schází a ve svých, kolikráte
smyšlených neduzích, k sobě na radu chodí–
aby tedy, snad z útrpnosti, se svými sousedy
o svůj zázračný lík se nedělil, a tudy aby tu
květinu netrhal, nerozdával, a– rozstrkav ji tak
až mezi moudřejší lid– cikánku o slavnou po
věst nepřipravil: postrašila ho, že je kytka jedo
vatá a že, kdo se jí častěji dotýká –
449
Velena. Jak ty to všecko víš? Můžeme
se na tvá slova bezpečiti?
Střemcha. Bezpečte se, Prokopova ušlechtilá
dcero! Tu rostlinu znám a mohu, že jedovatá
není, svědectví nejstatečnější dáti, proto že si z ní
jedenácte plných let již na rozjitřené rány vodi
čku - cedím. Kdyby v ní jen tolik jedu bylo, co
v nedozralém jablku, byl bych již dávno jen
prach a kosti.
Libina. O, Bohu věčná chvála!
Vikoš. O nevejskej ještě! Nepotrhá-li mne
jed, skočím se skály do Jizery dolů.
Střemcha. Pozbyl's chlapče rozum?
Vikoš. Vaše dcera se mi zpronevěřila, a bez
ní nechci na světě býti!
Střemcha (podívá se ostře na Libinu).
Libina. Ach otče! naše kovářka je všeho
vinna! Ze u nás byl pan rytíř, rozkřičelapo vsi–
Vikoš. Nic nerozkřičela! Co jsem sám viděl,
sám přinesl v rukou–
Střemcha. Co's viděl? co's přinesl?
Vikoš. Od rytíře kytku a spenězi míšek–
Střemcha. Spenězi míšek?– Libino!
Libina. Pane rytíři! teď tu stojí otec –po
vězte mu to sám.
Radoslav. Ano, Střemcho! ten měšec při
chází skrze mou ruku, a náleží tobě. Jestiť to
Klicpera IV. 29
450
Prokopa Jilemnického poslední dar. Umíraje mi
ho podati kázal, a složil mně do prsou poslední
pozdravení na tě.
Velena. Pro neskončený Bůh! Jetříne.
Střemcha (sebou trhne). Nebesa! rytířko! to
jméno ještě neslyšely krkonošské hory!
Radoslav. Smějí ale, a mohou nyní každo
denně slyšeti.
Střemcha. Jest-li možná?–
Radoslav.Důkazyjsounasvětle,že bylakrvavá
vražda, která padala na tě, od jiného spáchána.
Jméno tvé tu směle může zavzněti, a netřeba se
i před lidem skrývati, který tebe návidí!
Střemcha (radostí překvapen, nemůže dlouho slova
promluviti; konečně sepne ruce, dlouho se k nebesům
dívá a volá:) Díky tobě, dobrý Bože!–Teď si
mne zavolej, kdy chceš! ---
Velena. Divná, divná jsi prozřetelnosti ce
sto!–Jetříne! proto jsi se tak nenadále zJi
lemnického hradu ztratil?
Střemcha. Proto; avzav na sebe jinéjméno,
na pomezí své vlastijsem za mladistvé křehkostineb
ohavnost jsem nikdy žádnou nespáchal – až
tuze těžce naříkal!
Velena. Můj otec již překročil do mnohem
krásnější vlasti–
Střemcha. Bůh se mi dá tam s ním sejíti!
451
Velena. A ty, jenžto jsi mu v mužném věku
třikráte zachoval život, jenžto jsi s ním přetrpěl
nesčíslné zloty, a pro něhož jsem často, často –
mrtva tebe myslíc–vzdychala; ty jsi ještě
živ, a tady, a já v stavu spláceti– a–(zarazíc
a začervenajíc se k Radoslavovi přikročí) Radoslave!
Radoslav (srdečně). Co chceš, Veleno?
Velena. Tedy jsem ti opět činila křivdu?
Radoslav. Opět?–(Tiskne jí ruku.) Pra
vím: ponejprv a naposledy; a milerád ti
všecko odpouštím.– Nevěř nikdy zevnitřnosti!–
Velena. Kdyby's mi byl to pověděl –
Radoslav. Abych ti uschoval větší radost,
menší jsem ti zamlčel. Dříve jsem o něm ve
řejně mluviti nesměl; a že pravý vrah po je
denácti letech vedením Božím vyzrazen, vím sám
teprv od včerejška.–Tvůj otec mne umíraje žá
dal, abych hned, jak do hor přijdu,jeho Jetřína
navštívil a odevzdal mu míšek zlata, který mu
byl poručil.– I chvátaljsem dnes,plný dychtivo
sti, muže tobě přivesti, kterého jsi za mrtvého
měla, a tak tvému dobrému srdci velkou, nenadá
lou radost způsobiti. Velena
(mu padne okolo krku). Odpusť mi,
manžele! Nikdy, už nikdy nebudu ktobě tak ne
dověrná!
Radoslav. Já jsem ti již odpustil; ale –
(ukáže naVikoše) tamto naprav, co's pomohla zne
3k
452
svorniti!– Pojď, Jetříne! vyjevím a ukážu ti je
ště více, čím na tebe tvůj rytíř umíraje pama
toval.
Střemcha. Můj dobrý rytíři! Já vstanu zej
tra z lože jak pachole mlád! (0dejdou)
Velena (k Vikošov). Tebe zbouřila kovářka,
a ty's pobouřil mne. Libina je nevinna. Odpros ji
a udobři ji. Tohle podletí se hleďte za sebe vzíti,
a v tomto hradě k oltáři vás povede rytíř se svou
rytířkou! (0dejde.)
Vikoš (stojí dlouho zamyšlen; konečně se mrzutě
uhodí v hlavu). Palice! podruhé buď moudřejší!–
(Jde k Libině) Libino! vaď se hodně se mnou!
Libina. Hleď, Vikoši! pro nic a za nic jsi
# tolik bolestí způsobil. To mi bude do smrti,
líto!
Vikoš. Odpusť mi to! Zapomeň na to!
Libina. Ráda, ráda! Jenom, prosím tě, Vi
koši! naší kovářce nic nevěř!
Vikoš. Já jí zacpu hubu i oči, bude-li ještě
jednou vyzváněti! A tu kytku spálím (popadne ji
se země, kdež ji Velena nechala) a popel vházím do
Jizery ještě dnes!
Libina. Nikoli! tu kytku dej mně.
Vikoš. Tu si ji máš.
Libina. Hrozil jsi mi, že ji schováš na vě
čné budoucí časy?–Teďji uložím já. A –bu
deš-li kdy zase nedověrný, ukážu ti ji!
453
Vikoš. A ten míšek?
Libina. Dáme otci.
Vikoš. Ale – Libino! Tvůj otec se teď
stímto hradem seznámí; kdyby vás chtěl rytíř
ssebou do kraje vzíti–
Libina. Budeme ho prositi, aby vzal tebe
také.
Vikoš. Ano! Vezmete-li mne ssebou, jděte
třeba tam až, odkud vychází měsíc a slunce –
anebo tam, co naše Labe přestává býti řekou!!--
(Opona spadne.)
j
- - -
-
í
:
__________
O b s a h.
Strana
nadrian z Římsů. Veselohra ve čtveru dějství 5
nEliška Přemyslovna. Činohra v pateru děj
ství . ... 135
Rod Svojanovský. Truchlohra ve čtyrech je
dnáních . . . . . . . . . . , 243
Kytka. Veselohra v jednom jednání . . . . . 403
3
-
-
-
---
---------------------------------------
-
-
-
-
•
-
-
-
---
---
----- ----- ------------------------------------------------------------------------- ____________
-
-
-
---
-
-
-
---------
PG 5058 | KL | CPERA
.KU Spisy
1802
V. 4
. galicper*
PG Spisy
103 341 155
-
|------||
____
|
-
-
-
|
-
||
-
-
-
_
| |
|
- _
-
_
| -
|
-
-
-
-
|
|| |
||
_________
| |
| |
||
-
|
UNIVERSITYOFCHICAG0 ||
| ---- | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||| -
10:34:15 TT
N|----| |
||
| - |
ITY OF CHI
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||103 341 1555