STRAKONICKÝ DUDÁK ANEB HODY DIVÝCH ŽEN "Národní pohádka ve třech, jednáních zťv. org. RtJH JlhDjns»řav«ř(B plynárny-n | BRNO-Radías 20 PRAHA 1959 S TÁT N I PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ OSOBY 3d/ Knihovna Jiřího Mafiemi v Brní Kobližná 4,601 50 BRNO KJM BRNO 100000234845 Doslov a vysvětlivky recenzovali: Dr. Karel Krejčí, František Petelík a dr. Vladimír Ženatý 3. nezměněné vydání Schváleno výnosem ministerstva školství ze dne 1. března 1956, č. j. 13946/56 A II/l v prvním vydání jako mimočítanková četba pro 9. post. roč. a pro I. roč. pedagogických škol. lesní panny LESANA, panovice nad lesními pannami, polednicemi a divými ženami BĚLENA KVETENA LUPINA JARONA LESKAVA ROSAVA, polednice DIVUKA ] ,. ,. v MIHULICE ) dlVCZeny KALAFUNA, venkovský muzikant KORDULA, jeho žena HONZÍK FRANTÍK KAČENKA LIDUSKA ŠVANDA, mladý dudák TOMÁŠ, starý dudák KODERA, rychtář ve vsi blízko Strakonic ŠAVLIČKA, voják na dovolené TRNKA, starý hajný DOROTKA, jeho dcera NALEJVÁČEK, hospodský FRANĚK VASA KUBA MATÉJ jejich děti venkovští chasníci 1000002348451 PANTALEON VOCILKA, bývalý študent, teď na cestách Král ALENOROS, pán neznámých zemí ZULIKA, smutná princezna, jeho dcera ALAMIR, hrdina a její ženich MIKULI, hospodský DULINA, sklepník GULINARI VANIKA DVORENÍN posluhovačky v zemi Alenorosově Komonstvo princezny Zuliky. Králova pážata. Alamirovi oděnci. Česká chasa venkovská o pěkné hodince. Lesní panny. Divé ženy. JEDNÁNI PRVNÍ Před hospodou ve vsi o pěkné hodince. Děti a děvčata hledí oknem do šenkovny. - Je právě po tanci; ještě )e slyšet vejskání, tleskání a dupání. VÝSTUP PRVNÍ ŠAVLIČKA. KODÉRA z hospody. ŠAVLIČKA: I aby do toho tisíc kulí - já vím také, co je legrace a kus juksu; ale tohle běhání skrze uličku. KODĚRA: Aj, aj, milý strejce! Copak se udělal z tebe poustevník? Veselost je ta nejlepší apatyka a tanec vojáka nezabije. ŠAVLIČKA: I což je o tanec - mangari! Voják má podle toho podešve. Jen kdyby při něm zlořečené dudy nebyly. KODÉRA: Dudy? A jaképak by to bylo posvícení? ŠAVLIČKA: Rádnou muziku měli byste mít, celou kruchtu muzikantů, housle, trouby, kladynety - KODERA: I, i copak ti napadá! Ty novomódní píšťaly můžou si jednat po mestách - my tu držíme na dudy, to je poctivá staročeská muzika. ŠAVLIČKA: Ze by myši utekly. KODERA: 0, já se při ní jaktěživ dost vytrdloval! ŠAVLIČKA: To věřím, protože jste jaktěživ jiné intrády neslyšel; ale kdo byl na vojně -KODĚRA: Ten zná jinou muziku - až někdy záda brněj, to věřím. (Z hospody vyjde několik chasníků, někteří jenom pro ochlazení, jiní s rosolkou a pivem a z&vdávají děvčatům.) ŠAVLIČKA: To byste otvíral hubu, co je to nynčko za muziku! Ta vám mluví, šeptá, kňučí, bručí, hučí - jak se dva při měsíčku hubič-kujou, jak vedou chlapa k šibenici - všecko máte mynčko v muzice; alespoň to stojí na rohách tištěno - velikou literou - a k tomu takovou češtinou, že byste desátému slovu neporozuměl. VÝSTUP DRUHÝ KALAFUNA s houslemi v ruce. ŠVANDA s dudami. PŘEDEŠLI. KALAFUNA: Ale copak je to, mládenci? Střelil do vás někdo jako do vrabců na hraohovišti, že máme na holé stěny zevlovat? Hezky do kola, sousede! Zahrajeme vám něco od podlahy! ŠAVLIČKA: Bud rád, skřípale, že tě nikdo neposlouchá! KALAFUNA: Skřípale? Hehe! Kdybych tě neznal, Šavličko, myslil bych, že mi chceš dělat žluč. Já jsem starý primárius! ŠAVLIČKA: Ty? To si přijď k nám primáriusa poslechnout, když přijde takhle ňáky z Babylónu - nebo odkudsi. Ten hraje, až potí krev a posluchači dostávají křeče. KODĚRA: Ale jdi! KALAFUNA: Hehe, to by byla pěkná muzika! ŠAVLlCKA: To je taky muzika! Právě v tom vězí ted všechno umění. Teď se nesmí hrát (napodobí housle) tydli, dyty, tydlity - to by nabral; nynčko to musí chodit: šrum, šrum!, to padají tolary! KODERA: Tolary? ŠAVLIČKA: Teď se vydělávají muzikou zlořečené peníze! KALAFUNA: 2e se vydělávají? ŠAVLlCKA: Mangari - jako smetí. Takový muzikant, když to umí podle nejnovější noty, smete za večer tisíce! ŠVANDA (sebou trhne): Tisíce? KALAFUNA: To je čtverák! ŠAVLIČKA: Hotové tisíce, našinec to ví; mívá při tom také pšouresy! KODÉRA: Ale jdi! 8 ŠAVLIČKA: Nosí vlaské bubny, pulpity a tak dále - člověk je na vojně a má fiňáry. Tisíce, povídám, za večer! ŠVANDA: A nač takový člověk hraje? ŠAVLIČKA: Nač? Nu - na ledaco -ŠVANDA: Také na dudy? ŠAVLIČKA: Na du - hahaha, to by ještě scházelo! KODÉRA: Pročpak? Vždyť je to kus poctivé muziky; dudy pocházejí z časů — ŠAVLIČKA: - krále Holce, když byla za groš celá ovce. KODĚRA: Aťsi! Však ono by neškodilo, kdyby nám bylo z těch časů ještě více zbylo než dudy. Ale ten český svět se celý převrátil, tancuje po hlavě - i tuhle náš lid začíná už jaksi po jiné muzice uši inastrkovat; ale dokud jsem já rychtářem, musí držet na dudy. A co se týče města, myslím, že by si tam mohli také jednou uši dudami namastit. ŠAVLIČKA: Inu, z jedné strany máte skoro pravdu. Nynější svět žádá rohaté věci - dávaly se koncerty už na drnkačku, proč by to nešlo taky jednou s dudami? Mangari! Ale umět by musel člověk něco -rozumíme? KALAFUNA: I což je o to! Švanda to zná z fundamentu; dnes to arci není pozorovat, - protože mu tlačí láska vosrdí - hehe, a z toho pochází krátký dech. ŠAVLIČKA: Ach, proto věší chocholku jako zmoklý kapoun - haha! Inu arci, láska je hladový stravník, ale - vidíš, milý dudáku, kdybys něco uměl, mohl bys do světa a vydělat peníze - potom bys neměl s láskou žádné hořkosti, neboť peníze dokážou, nač si jen pomyslíš! Našinec to musí věděť, vždyť je na vojně! Píseň Peníze jsou páni světa, dukát, to je pravý rek, a co někdy stotka umí, to by člověk sotva řek. Třebas ty byl motovidlo, že bys oslí uši nes: přece najdeš chvály sídlo -jenže to jde do peněz. Choe-li košťál mladou kůstku, kancelářský správců hlas, chce-li forman čerstva jezdit, musí míti kolomaz. Žoldy! volá muž i žínka, s prázdnou rukou žádný ples; i ta boží křepelinka tluče pořád: Pět peněz! Železnice, parostroje, krámy, domy, fabriky - to teď roste jako z vody podle nové praktiky. Měj si ale rozum v pachtu, důl i hory světa zlez: přec nenajdeš šťastnou šachtu - jsi-li chudák bez peněz. Chceš-li zkusit ženskou věrnost, chceš-li zkoumat přítele, chceš-li změřit panskou lásku nebo světské fortele: všecko najdeš, není veta, víru na kůl nepověs; jenom vejdi na trh světa -ale nechoď bez peněz. Peníze jsou hever světa, silou svojí pravý div; bez nich darmo cíle hledáš, třeba jsi byl sto let živ. Jen až půjdem ku armádě s tichým srdcem do nebes - 10 ano, jen v tom jednom pádě dojdem cíle bez peněz! (Jde zfls do hospody a ostatní z& ním — jen Kalafuna a Švanda zůstanou vpředu.) KALAFUNA: Jářku, Švando, budeme zde čumět na minet? Pojď, snad cvrnkne někdo desetníkem. ŠVANDA: Jdi jen sám, já nemám deobu - mně je .tuhle (sahá st na srdce), jako by mi chtěly všechny měchy prasknout. Neslyšel jsi, že jiný má za muziku tisíce? KALAFUNA: Snad je také potřebuje. Přej mu je! ŠVANDA: Já je potřebuji taky! KALAFUNA: I jdi, my máme dost - hehe, když nedělá žaludek bandunskou. ŠVANDA: Já chci ale víc! Půl tolaru mi inestačí; za .to nemůžu holce ani šměrovačku koupit — KALAFUNA: A ty bys jí koupil také rád čepeček - ó však my víme. Ale bez šněrovačky se můžete mít také rádi. ŠVANDA: Můžete! Co mi to pomůže, když mi dá šenkýř na stůl plný žbánek a já se ho nesmím dotknout! Dorotčin tatík mi hrozí, že mi srazí zadek jako zajíci. KALAFUNA: To jsou tak hloupé řeči tatíků, když nemůže hoch hned plný pytlík na stůl hodit. Já budu snad také takový mumloun, až mi ty moje kuřata dorostou. ŠVANDA: Ale já vím, co udělám! Tady do toho kozlího měchejře už ani nefouknu, ale půjdu do světa i přinesu si tisíce. KALAFUNA: Hehe, kdyby to byly hniličky, proč K( )TKA (smutně odchází, pak se vrátí): Tatínku, dělejte, co chcete, ,ilc navždycky bez něho nevydržím. 1'HNKA: Hubu drž ;a táhni! I '( )KOTKA: Nu, však já už táhnu! Nynčko teprva pozorujú, že nevíte, CO to je, když má jeden druhého rád, - vy jste to bezpochyby nilvdá nezkusil, anebo je tomu už hrozně dávno, že se na to ani nepamatujete. Ale to vám povídám, tatínku, - já si nemůžu pomoct, - pustíte-li mi Švandu do světa, tedy si lehnu a bude po nuič - anebo poběhnu za ním. (Odejde.) I'KIMKA: I ty nezdar - .ne, ne, tatíku, zlobit se nesmíš! Tak jsi ji vychoval, tak ji máš - co na srdci, to na jazyku; nehněvej se tedy. Vždyť víš dobře, co .jí schází, - a býval jsi také takový, třebas to Oeohtěl nynčko okázat. Měj si ho ráda, jestli ti srdce jinak nedá. lkidomc tak dlouho na moudrého hrát, dokud nějakou hloupost nevyvedeme. (Odejde do stavení.) •■i ľi tii 17 Knihovno Mhe fóoh&ne v Srn! Kobližná 4,601 50 BRNO I PROMĚNA Na samém kraji lesa. Uprostřed velký strom, u něho drnové sedátko, Za ním rozmanité křoviny. VÝSTUP ŠESTÝ ŠVANDA samoten. ŠVANDA (zvolna přicházeje): Jako by se o mne dva duchové tahali -jeden, abych šel, druhý, abych nechodil; jeden slibuje zlaté hory, druhý prázdnou mošnu. (Sedne si pod strom.) Co mám dělat? -zase do hospody? - Já bych raději celý měch roztrhal - anebo do světa? jen kdybych věděl, že dovedu zahrát, aby se to lidem líbilo! (Podepře se pololeže o loket a dá hlavu na dlaň.) Tady to jde arci - ale jinak - (Zdáli je slyšet dvanáct hodin bít.) Už poledne! -a ve mně hotová půlnoc - před očima se mi to kolotá - hlava mi jde kolem - (Ve vsi se zvoní malým zvonkem poledne; vtom se rozevřou nejnižší ratolesti prostředního stromu a tam se okáže dopola Rosava.) VÝSTUP SEDMÝ ROSAVA v šedivém rouchu se sklání k ŠVANDOVI. Pak LESNÍ PANNY. ŠVANDA: Ach, teď je mi volno - teď je tu líbezno! (Usne.) SBOR LESNÍCH PANEN (zní nejdříve jemně a jako zdáli, pak silněji a silněji se blíží): Je v půli den, pospějme ven na den! Libé ticho vane, síla duchů plane, pospějme ven na bílý den! í Mezitím se rozevřel i peň stromu a z něho vyšla Rosava. Nyní se rozhrnují nazad křoviny a z nich vystupují lesní panny v bílých dlouhých šatech, s vlajícími vlasy a se zelenými věnci na hlavě.) ROSAVA (na ně kývá, načež se okolo ní shromažďují): Pojďte, pojďte, sestry milé, čekalať jsem této chvíle, abych svoje drahé dítě z nápasti a sítě lidských nehod vyvedla a pak utišená, štěstím jeho potěšená v klidné lůno zase usedla. LESNÍ PANNY: Tohle syn tvůj? ROSAVA: To ten samý, pro nějžto mě panovnice nad pannami temných lesů netrpěla více v říši své - ta bláhová! ježto mní, že srdce ženy proti bolu této změny žádné utěšení nechová. Já to přísné vyhoštění ráda nesu - vždyť mám syna! V jeho zdaru míjí utrpení, ježto na mne uvalila vina. BĚLENA: Spanilý to mládenec! ROSAVA: Ano, jako poupě z růží leželo mé dítě v nuzném lůži, když jsem do lidských je rukou dala. Rostlo jako proutí, 18 19 že jsem při ikaždé své pouti kolem něho zaplesala, ačkoli mě také hoře hnětlo, že tak.pěkně kvetlo, a já drahé obejimouti nesměla. Rostl hoch mé lásky, až sám také moc té čaropásky okusil, - a teď mi dělá péče. Chudým životem se vleče — neboť to jsem chtěla, vědoucí, že chudý spokojnej i život vede nežli mnohé bledé, vrtochami utrápené kníže. BĚLENA: Jaké jsou ty jeho péče? ROSAVA: Rád by dostal milou svoji; otec ale svazek dvojí, že je ženich tuze chudý - neboť nemá nic než svoje dudy. Tu chce chlapec ubohý skočit na nohy, běžet do světa a získat zlato, potom dostat dívku za to. Dovede to, když mu pomoc dáte podle sil, jež od královny máte! BĚLENA: Mluv, co máme vykonat? ROSAVA: Dechněte mu v jeho dudy svoje sladké zpěvy, aby braním jeho všudy, kamkoli jen vkročí, ztichly smutek, bol a hněvy, radostná i slza tekla z očí; by se každé srdce na něj smálo, však i zlaté odplaty mu přálo! BÉLENA: My tvou žádost vyslyšíme, dudy kouzlem naplníme. LESNÍ PANNY: Zazněte zvuky našich zpěvů (přitom vztáhnou ruce, jako by nástroj žehnaly) kdykoli mládec bude hrát; zazněte smutným pro úlevu, veselost chtějte světu dát! BÉLENA: Libě budou jeho dudy znít, dokavad je bude v lásce mít; jestli na mě ale jednou zakleje, čaromoc jich pryč se poděje. ROSAVA: Děkuju vám, drahé společnice mládí mého, - budtež pomocnice také dále synu mému, aby dospěl k cíli žádanému; aby v loktech lásky blažené našel slasti toužené! (Zdáli bije hodina.) BĚLENA: Poledne míjí, vraťme se zpátky; za dne nám dáno vlády čas krátký. LESNÍ PANNY: Skrejme se opět v lesnatém klínu! Nám přeje doba večerních stínů! (Mezitím jemná hudba. Nyní se kroviny a strom zase rozevřou a panny v nich zmizejt.) VÝSTUP OSMÝ KALAFUNA. ŠVANDA. KALAFUNA (poněkud ostýchavě se ohlíží, nežli Švandu zhlídne): Ať neumím kalamajku zavrznout, když jsem si to nepomyslil! To bejvá jeho místečko - a já jsem rád, když ho nevidím, zvláště o po- 20 21 léčkách. Hajný chlapíka vylil - hehe, a chlapík tu prolil bezpochyby několik zamilovaných slziček. Teď spí! - co mu to napadá? a heká, jako by ho můra tlačila. He, Švando! ŠVANDA (vyskočí): Co je to? Kdo je to? KALAFUNA: Já jsem to! Vezmi oči do hrsti. ŠVANDA: A kam se poděli ti andělové? KALAFUNA: Tady? Leda z roští - nebo nějaké polednice; ty zde mívají svoje rejdy. ŠVANDA: Polednice? Viděl jsi už nějakou? KALAFUNA: Já ne, - ale matka mé báby říkávala, že její prabába jedenkrát jednu potkala a že -ŠVANDA: A kdopak jsou? KALAFUNA: To jsou jako invalitky lesních panen. Když prej se totiž ňáká lesní panna do člověka zamiluje, tedy ji královna vyžene, a tu je z ní polednice - a z těch polednic udělají se po čase divé ženy. Teď ale pojď! ŠVANDA: Kam? KALAFUNA: No, kam - hrát! ŠVANDA: Já? Hrát? Já mám teď jiné hraní v hlavě. Já jdu do světa! KALAFUNA: Ale hochu, dej si pokoj! Podívej se na mne; já nevystrčil jaktěživ bradu dál než, abych řekl, za panské stodoly; a co mi schází? Zdráv jsem, ženu mám — ŠVANDA: To je to! Ale já ne a nemůžu ji dostat bez peněz. Peníze vydělám ale ve světě. KALAFUNA: Vyděláš! Ale co proděláš? Svět je skluzký, - jak se říká -příležitost dělá zloděje. Pamatuj si, že bys tu nechal Dorotku! ŠVANDA: Ta může bejt jistá. Já budu koukat jenom na tisíce - a ty dostanu. Mně se o tom právě zdálo. KALAFUNA: No, jen když se ti zdálo - hehe, to je -trefa. Zůstaň doma! ŠVANDA: Já ti byl jako v pěkném velkém zámku a tam bylo plno pánů a paní a všechno ve zlatě - a ti chtěli, abych jim hrál. KALAFUNA: Hehe - kdyby to byli naši chlupáči, to bych se nedivil! ŠVANDA: Na začátku jsem nevěděl, mám-li se opovážit; -KALAFUNA: Aby se ti nevysmáli. 22 ŠVANDA: - potom si dodám ale kuráže, vezmu kozlíka do ruky - (Dělá vše, jak mluví.) KALAFUNA: A páni si zacpávali uši. ŠVANDA: - myslím si: Skoč oko nebo zub! - Fouknu do měchu a začnu hrát - (Hraje polku.) KALAFUNA: A paničky utíkaly, jako by do nich střelil, hehe! U nás (pozoruje divnou hru a škube sebou zalíbením) — by to arci prošlo -ale páni mají - jiné lahůdky - u nich to jde: Tralalalala! (Zpívá a tancuje podle hrané melodie.) Ale Švando - dej pokoj — tacet -udělej pauzu - já už nemůžu. ŠVANDA (přestane hrát): Copak je ti? KALAFUNA: Člověče, sedl ti do toho měchu zlý duch? Toť je o přetrhnutí! To lechtá, jako by ležel člověk mezi mravenci. ŠVANDA: To mi povídali ti páni také - a sypali mi potom tolary. KALAFUNA: Nech tolary ve snu a drž se pravdy. Pojď a zahřej ve vsi. Přijeli hosté - cizí, vzácní hosté - pomysli si! - schválně, aby dudy slyšeli, proto jsem tě hledal, - pojď, to padne tolar bez spaní. ŠVANDA: Jenom kvůli tobě - a pak aby naši lidé viděli, že není člověk jako velbloud. Potom ale do světa, aby padly tisíce. Švanda není ze dřeva, abyste si mysleli! KALAFUNA: Pojď jen, pojď jen! ŠVANDA: On se krčí mladý vrabec tak dlouho v hnízdě, až přece vyletí; a potom - hejchuchu, celý svět je jeho, všude fclobe, všude zobe, všude se třepetá. Já se budu nynčko taky třepetat! (Odejde s Kalafunou.) 23 PROMĚNA Pred obydlím hajného Trnky. VYSTUP DEVÁTÝ DOROTKA vyjde Ze stavení. DOROTKA: Teď bych se mohla arci na skok do vsi podívat - otec není doma - ale ne! aby neřek, že snad schválně ruku do ohně strkám - ono mu není to jeho zpovídání beztoho nic plátno; já od Švandy neupustím - já nevím proč? - ale nemůžu. Mně se zdá, že by mi bez něho denní světlo scházelo - že bych bez něho ani dejchat nemohla. VYSTUP DESÁTÝ ŠVANDA s dudami a malý raneček na zádech. PŘEDEŠLÁ. ŠVANDA: Dobrého zdraví, Dorotko! DOROTKA: I pozdrav tě bůh! Já o vlku a vlk tady. Ale copak to znamená? Co to neseš? ŠVANDA: Stěhuju se. DOROTKA: Kampak? ŠVANDA: Už jinač není, Dorotko! Do světa. DOROTKA: Ale Švando, co ti to vlezlo do hlavy? ŠVANDA: Vyplač se, budeme plakat třeba dueto, ale pomoct ti nemůžu. Tak to zde dýl nevydržím. DOROTKA: A já to nevydržím zas takhle. ŠVANDA: Musíš, Dorotko! DOROTKA: Mně pukne srdce! 24 ŠVANDA: Stáhni si hodně šněrovačku. Za čtyry neděle bude po všem. To jsem zase doma, v kapse budu mít tisíce a budeme strojit svatbu. DOROTKA: A což jestli žádné nevyděláš? ŠVANDA: Já? Trhat se o mne budou, jako se právě teď ve vsi o mne trhali — a byli při tom páni z města, s naštemovanýrna ušima. Já jim jen honem uplách, abych se darmo nezdržoval, abych byl už zejtra ve světě. Nynčko teprva vím, co ve mně vězí. DOROTKA: A co si já tedy zatím počnu, na to se neptáš? Budu-li se trápit a soužit, na to nemyslíš? Kdybys měl jen polovičku lásky jako já, ani by ses odtud nehnul. ŠVANDA: To bych tomu dal! To bych mohl za tebou chodit, až by na mně výrost mech - a ty bys celá zplesnivěla. Já mám lásky, že nevím kam s ní, a proto jdu do světa. VÝSTUP JEDENÁCTÝ KALAFUNA. PŘEDEŠLI. DOROTKA (sotva ho zahltdne): Ach, milý Kalafuno, pomyslete -KALAFUNA (u velkém rozčilení): Chce uletět - je-li pravda? Nechte ho, tady to s ním není k vydržení. On by nás tu potrhal. DOROTKA: Jak to? KALAFUNA: Já posud nevěděl, co v tom špuntu vězí! Čáry, učiněné čáry - svět se poblázní. Nemějte starosti, Dorotko! Za čtyry neděle ho tady máte s tisícemi. Kdybych já to uměl na ty skřipky, co on umí na měch, - prásknu do bot, jak mám ženu a několik capartů na krku. ŠVANDA: Měj se tedy dobře, Dorotko! DOROTKA: Ne - já tě nepustím. KALAFUNA: No, no, dejte si po hubičce - zaplačte si - já vám k tomu třeba zahrajú - (Hraje „Loučení, loučení".) ŠVANDA: Za čtyry neděle jsem zas tady! DOROTKA: Ale dozajista! Snad bys mohl ňákou slevit. 25 ŠVANDA: No, vždyť uvidíme! Jen jestli mají všude stejný kalendář. Teď neplač - měj se dobře a chystej se zatím na katezismus! (Rychle odchází.) DOROTKA (za ním): Švando! - počkej! KALAFUNA (jde ji těšit): Panenko, potěšte se! DOROTKA: Ó já nešťastná! (Vrhne se mu na prsa.) VÝSTUP DVANÁCTÝ KORDULA s dětmi. PŘEDEŠLÍ. KORDULA: Kalafuno! HONZÍK: A hlele, tatínek si namlouvá! KALAFUNA: Tu máš, čerte, karabáč! Teď bude stará vrčet! KORDULA: A tohle se mi líbí! Místo co si má hledět vejdělku, slízá se tady za božího dne s osobou — já se zalknu! LIDUŠKA: Maminka má trhání! KALAFUNA: Panno Dorotko, vzpamatujte sel DOROTKA (ustoupí a hledí do dáli za Švandou). KORDULA: A vy nešťastná osobo! -KALAFUNA: Stará! KORDULA: - kam jste dala stud před bohem a před lidmi -KALAFUNA: Stará! KORDULA: - kam jste dala oči -KALAFUNA: Stará! KORDULA: - že se ostouzíte s takovým kostrounem -KALAFUNA (se rozkřikne): Stará, teď toho mám dost! Já primáŕius -kápo - paní Kordulo! Já tohle dobré děvče těšil, protože je sirotek. KORDULA: Sirotek? KALAFUNA: Ano, sirotek lásky! Právě jí uplách ženich do světa. HONZÍK: Tatínek má kuráž! KORDULA: Arci, proto si strhne hlavu! Za to by měla nebi děkovat. KALAFUNA: Oh, jen se nedělej! Avšak ty jsi taky jednou natahovala 26 moldánky, když mě chtěla strakonická banda s sebou na cesty! Víš ještě? KORDULA: To se ti něco zdálo! A k čemu ty daremné řeči? Pojď do hospody, lidé chtějí ještě tancovat. KALAFUNA: I ať si tedy ňákou zavejskají; já bych musel při tom hluku žíně rozdřít. Potěšte se, Dorotko! Máte-li náturu jako moje Kordula, tedy vám bude za čtyryadvacet hodin zas dobře. (Odchází se svými.) DOROTKA (sama): Dobře? Ach arci, vždyť musí bejt dobře, - a kdybych celý den za ním koukala, tedy si přece nic nevykoukám, -(den se kloní k večeru a krajina se naplňuje pomalu červánky) a kdybych celý den vzdychala, tedy si přece nic nevyvzdychám. To vím - ale což je mi to plátno? Srdce nedá přece pokoje! A jen kdybych věděla, že se mu nic nestane! (Křoví - zrovna vedle kuMsy - se rozvír á a z něho vychází Rosava.) VÝSTUP TŘINÁCTÝ ROSAVA. PŘEDEŠLÁ. DOROTKA: Kdybych mohla se živou duší o něm porozprávět! ROSAVA: Jen ho věrně v mysli uchovávej, jiným starostem se neoddávej! DOROTKA (stranou): Co je to za osobu? - Což víte vy -? ROSAVA: Znám tvou bázeň i tvé naděje; věrné lásce mohu ale věstit, že jí bude příští zlaté květy pěstit; milenec tvůj cíle svého dospěje. DOROTKA: Ze dospěje? ROSAVA: Tamto pohleď, jak i lůnem noci bledé strážných duchů zástup kroky jeho vede. (Pokyne nazad; popředu se docela setmí; hudba; zadní opona se vyhrne.) 27 VÝSTUP ČTRNÁCTÝ Prostranná vyhlídka na romantickou krajinu, kteráž je měsícem jasně ozářená; uprostřed malý pahorek, po němoto ŠVANDA kráčí. Nad ním a okolo něho vznáší se létající sbor zpívajících LESNÍCH PANEN. Jasná je noc! Nám dána moc tu noc! Libé ticho vane, síla duchů plane, jasná je noc, jdem na pomoc! (Dorotka stojí v popředí stranou u radostném žasnutí. Rosava s pravicí v dáli napnutou, mezitím padne zvolna opona.) JEDNÁNÍ DRUHÉ Leskem drahých kovů se skvoucí jeskyně. Uprostřed povýšený trůn. VÝSTUP PRVNÍ LESANA ve skvostném bílém oděvu, se zlatým věncem na hlavě, sedí na trůně. LESNÍ PANNY okolo ní. LESANA: Ousměch z moci mojí tropit, potom slzou tváře kropit umí žena lehkovážná! Ze však vaše prosba snažná srdce moje oblomila, tedy jsem jí povolila vejít v bránu říše mojí, aby řekla žádost svoji. BÉLENA (pokyne stranou): Přistup, Rosavo, - a oznam paní jakou máš to prosbu na ni. VÝSTUP DRUHÝ ROSAVA. PŘEDEŠLÉ. ROSAVA: Mocná panovnice, prosba moje neuraz jen ucho tvoje -dotýká se mého syna. Vyznávám se, že jsem vinna, 28 29 chtěj však jednou milost dáti a mině pomoci- své přáti. LESANA: Mluv! - Kdo pod korunou právem sedí, rád si proseb lidu svého hledí. ROSAVA: Syn můj vypravil se v živé kolotání světa, a já nyní trnu, že v té divé tísni bude po něm veta. Nezkušen je - a dle stavu svého nemohu být průvodkyní jeho po všech končinách, když mě nepropustíš přes svůj práh, když mě neobdaříš mocí duchů nevázaných, bych ho směla doprovázet, bych mu byla dnem i nocí ku pomoci, kdyby měl snad z cesty scházet. Za to - když s ním po vší píli dojdu k cíli -vrátím se a ty mi strhneš hodiny co leta z věku mého, odsoudíc mě - mezi divé ženy. Já se nehrozím té kruté změny; mateřská mi láska dí, že mi štěstí syna mého pokutu zlou nahradí. LESANA: Na mnoho se odvažuješ! Měj si ale, več se uvazuješ. Pouštím tebe z ouzkých mezí doby vykázané, přikládajíc tobě moci, jak mám právo vyměřené. Bud" synovou společnicí, bud i jeho* pomocnicí - ale vášně jeho řídit nesmíš. Až se vrátíš, - uvidíme, co ti za to uložíme! ROSAVA: Díky tobě, velemocná paní, vůle má se k vůli tvojí klaní. (Odejde.) (Lesní panny utvoří okolo trůnu veliké malebné skupení a mezitím děje se) PROMĚNA Krátká ulice v městě řeckého nebo ideálního slohu. Po pravé straně stavení s dveřmi - nebo aby stál před ním portikus; na něm je nápis: VEJDI DÁLE, POUTNÍKU! VÝSTUP TRET1 VOCILKA: v lehounkém kabátku, vlasy dlouhé, kníry a bradu, na zádech malý raneček. VOCILKA (zpívá): Celý svět je jako koule, těžko na něm stát jen nohama; nechce-li mít člověk boule, musí se ho chytat rukama. Tu to klouže, tam se boří, tu je louže, tam to hoří; člověk se má jen co točit, nechce-li si tacle zmočit; kdo však umí chytře hrát, dovede tu pevně stát. 30 31 Ano, chytrost žádné čáry; já to zkusil už v těch nejzamotanějších pleteninách života; chytrá hlava se neztratí. Kdybych měl vypravovat, co jsem všechno tropil - od té chvíle, když jsem jakožto řádný študent poslední moc na biliáru spal -, kdybych to měl vypravovat: to by byla kronika tlustší nežli Hájkova a strakatější nežli Enšpigl. - Teď budeme zkoušet ještě jedno. Budeme hledět přijít za sekretáře, za kasíra nebo něco podobného k cestujícímu koncertistovi. Proč ne? Vždyť podle toho vypadáme a nynčko to nejvíc vynáší. Já už dávno po jednom pasu a teď mu sedím na patách. Tuhle prej se uhostil! Vederemo! (Čte nápis.) Vejdi dále, poutníku! Ach - to je mudrc hospodský! Jen jestli také říká: Odejdi v pokoji! - třeba neměl poutník prachy. VÝSTUP ČTVRTÝ MIKULI. PŘEDEŠLÝ. VOCILKA: Má služba, mnohovážený, - bezpochyby panovník nad tímto tělo- i dušekojiným ústavem? MIKULI (pořád vážně): Jsem hostinský. VOCILKA: To mě těší. Já si přál už dávno hostinského nakrmení. Račte dovolit: nehostíte také slavného koncertistu? MIKULI: Co je to? VOCILKA: Zvíře, co dělá muziku. MIKULI: Ach, to je ten český dudák? VOCILKA: Ano, ta strakonická chlouba. MIKULI: Ten je tady. VOCILKA: Nemohl bych s ním rozprávět? MIKULI: Proč bys nemohl? Jak vidím, nemáš hubu zarostlou. VOCILKA (stranou): No počkej, to poznáš teprva, až se ti dostanu do hrnců. - Musíte vědět, že jsem jeho krajan. MIKULI: Taky Cech? (Prohlíží si ho po straně.) To musí bejt divná zem - ta česká. VOCILKA: To řeklo už mnoho beranů! A báchorek máte o té české zemi hůř nežli o Červené karkulce. MIKULI: Nu, tuze dobře tam nemusí bejt, sice by vás tolik z ní neodcházelo. VOCILKA: Můj milý napáječi poutníků, to víte, že je svět už tuze starý, a proto je už taky leckde děravý; pánbůh nemůže ale takové díry trpět, a když se někde ňáká udělá, tu vezme pokaždé ňákého Čecha a vždycky ním takovou díru zastrčí, - aby stavení neshrklo; proto jich máte tolik sem tam ve světě. MIKULI (hledí na ně] a vrtí hlavou): Nu, pro mne - myslíte-li, že jste vyvoleni, uvidíme, co tady dovedete. VOCILKA: Tady? MIKULI: Tvůj krajan chce hrát před naší princeznou. VOCILKA: Princeznou? MIKULI: Již od delších časů ulehl na ni tak hluboký smutek, že ani nemluví; darmo bylo pro ni posud rozličné obveselení strojeno. Tu přiletěla pověst o divné hudbě tvého krajana — a otec smutné princezny vypťavil za ním posly, jestli by ji nemohl svojí hrou potěšit. On přišel - a já se jdu nyní poptat, kdy by se mohl do palácu odebrat. (Odejde.) VOCILKA: Princeznu obveselit? Viktoria, pšenice kvete! to se nechá něco utrhnout. Vocilko, studiose, — teď se seber a řádně se pre-zentýruj. Garderóba je sice - trochu sešlá; tuhle z levého šosu bude moct bejt brzo cedník - a kolena se derou na čerstvé povětří; ale vždyť máš ještě bílé rukavičky. Tedy chutě - a mysli na sekre-tářství. Arci, kdyby ses neměl přiznat, jestli se k tomu hodíš? Pah, proč by ses nehodil. Ty nebudeš první ve světě, který chce něčím bejt, co není. Ono se ledaco povrchu leskne, ale vnitřku je to dým. Píseň Mnohý vstane sotva z lože, vzdychne si hned: Panebože! Potom začne pilně smekat, na ulici třeba klekat, 32 3 - 91-19-30 33 chce pobožným mužem slout; chudého však honí z domu, hází po něm tisíc hromů, nájemníka utiskuje, čeledínu utahuje, běda, kdyby se chtěl hnout; proto dím: Povrchu se mnoho leskne, vnitřku je to dým. Mnohý mistr pošle dílo na výstavu, až je milo, dostane i medálii jako v ňáké patálii, potom chodí jako páv: doma zatím pilně píchá tovaryš a hořce vzdychá, on to dílo vyhotovil, mistra svého přiozdobil, sám je sotva živ a zdráv; proto dím: Povrchu se mnoho leskne, vnitřku je to dým. Kriticky psát je teď móda, teče to už jako voda; a když to jde jako s klacky, když to dává hodné facky, to je ducha pravý květ; mnohý s ukrytými rohy uběhá si skoro nohy, než mu jiný něco spíše, což pak on jen podepíše, by se divil celý svět; proto dím: Povrchu se mnoho leskne, vnitřku je to dým. Mnohý staví nový krámec, udělá si zlatý rámec, nápis ven jak lomenice, zboží dovnitř na tisíce, k tomu ve všech koutech gás! Za rok přijdou kreditoři, jestli ho dřív neumorí, krám se zamkne, zboží zmizí, lampy zhasnou, pán se sklízí -v koncích je ten drahý špás; proto dím: Povrchu se mnoho leskne, vnitřku je to dým. Mnohý mluví: Milí bratři, milujme se, jak se patří, nouzi rádi pomáhejme, smutku slze utírejme, lásku k bližním káže bůh; zatím ale dře a šidí, tloustne potem chudých lidí, stotku ze sta požaduje, špejchary si naplňuje -hladový ten vydřiduch; proto dím: Povrchu se mnoho leskne, vnitřku je to dým. (Vejde do hostince.) 34 35 VÝSTUP PÁTÝ ROSAVA v oděvu poutníčkem. 2a ní DOROTKA s trumarinou, pla-chetku na hlavě. KALAFUNA s houslemi ve futrálu, zastaví se u hostince. ROSAVA: Zde jsme u cíle; když vejdete, hledaného muže najdete. DOROTKA: A vy nás opustíte? ROSAVA: Budu u vás blíže, nežli mníte; neb mě víže nejpevnější pouto k vám. (Odejde.) KALAFUNA: Divná osoba! Najednou se nám vyskytne a vede nás -my za ní a nevíme ani kam. Kde to jen jsme? Tady to vypadá jako v ňáké pohádce o zaklené princezně. DOROTKA: Pojďte jen dále, - abyohme věděli, jsme-li u cíle. (Vejdou do hostince.) PROMĚNA Komnata v hostinci. VÝSTUP ŠESTÝ ŠVANDA: v černém fraku, ale aby na něm visel, - bílý šátek s notným límcem etc; podle toho i jeho pohybování. Přichází, protahuje se a zívá. ŠVANDA: Ach, tohle je veselé živobytí - jako o Štědrém večeru v prázdné stodole. Samá dlouhá chvíle. Někdy mě to arci strhne do proudu - tu se jí a pije, ale potom je zas, jako by vypálil. A to nejhezčí je přitom, že nemám posavad žádné tisíce. Ty peníze jdou u mne jako na dračku. VÝSTUP SEDMÝ VOCILKA. PŘEDEŠLÝ. VOCILKA: Servitore, signor musicanto, - poníženě ruce líbám. ŠVANDA: I, i nechte - copak vám to napadá! VOCILKA: Já dychtil už dávno po té chvíli, abych mohl svému nej- slavnějšímu krajanovi tu nejhlubší poklonu udělat. ŠVANDA (živě): Vy jste Cech? VOCILKA: Oh - a jaký! Doma to nemohli se mnou ani vydržet a radili mi, abych se podíval trochu do světa. ŠVANDA: A co nynčko děláte? VOCILKA: Chodím za vámi a poslouchám vaši nebeskou muziku. Roztrhal jsem tím říkaje své poslední boty - všecko z pouhé lásky k umění. ŠVANDA: To jste blázínek. 37 VOCILKA: Já vím - ale ono je tecf mnoho takových muzikantských bláznů - to je teď jako cholera. Přitom pozorujú, že nemáte u sebe žádného člověka, kterýž by se o vaše pohodlí staral, vaše koncerty vyjednával, recenzentům bilety roznášel, - i pokládal bych se za šťastného, kdybych vám mohl ke všemu tomu svoje mizerné služby obětovat. ŠVANDA: To by bylo snad tuze mnoho. VOCILKA: Ono se to vlastně také sluší; každý slavný muž má svého sekretáře, komorníka, důvěrníka nebo jak" ho chce titulkovat -a takový člověk je pro něj pravé dobrodiní. ŠVANDA: Tak? - Já si pomáhal posud sám - nebo jsem si vydlužil čeledína z hospody; arci že mě to všecko dřelo, jak se mi zdá - VOCILKA: No, to si můžu myslit, to je čeládka! To jsou pobertové! Ale nynčko to všecko přestane, - a když budu já u vás, to užijete života! - beze všech starostí. Já se vám budu starat o cesty, o koncerty, o kasu - o všechno! Uvidíte, že vám bude přitom tuze lehko. ŠVANDA: Nu, jestli myslíte, - můžete u mne zůstat, alespoň se mi nebude tak stej skat. VOCILKA: Oh, milostpane, poníženě ruku líbám. ŠVANDA: Ale jste poctivý člověk? VOCILKA:' Já? Ty jemináčku, jak mě tu vidíte, samá poctivost; kdybyste mě zkrájel, samá poctivost, - a kdybyste mi chtěl milostivě tykat, měl bych taky pejehu. ŠVANDA: I pro mne - ale jakpak vám říkají? VOCILKA: Pantaleon Vocilka. ŠVANDA: Hezké jméno. VOCILKA: Anglické - sice by nebylo hezké. Já mu dělám taky čest. ŠVANDA: Tedy, milý Vocilko, - jak povídám, můžeš u mne zůstat; ale copak to bude koštovat? VOCILKA: Ach, ach! kdopak by mluvil o takových maličkostech -mně je tu více o čest a také vím, že nebudete nikdá na ňákou hrst bankovek hledět, kdyby dostávala moje kapsa souchotiny. Copak vám to udělá! Za pár let máte milióny. ŠVANDA: Za pár let? (Škrábe se zet ušima.) Já ti musím říct, že bych se měl už domů podívat. VOCILKA: I podíváme se, proč ne, ale potom zarejdíme poznovu do světa. Nynčko se budete teprva hejbat; nynčko se budete teprve ze slupky vyhipovat. Za čtrnáct dní musíte vypadat, že vás budou chtít do kostela postavit. Oh, jen mě nechte dělat, milostpane! To bude živobytí! He, sklepníku! Posluhovači! Děvčata! VÝSTUP OSMÝ DULINA, pak GULINARI a VANIKA. PŘEDEŠLI. DULINA: Kdo tu volá? VOCILKA: Pro milostpána flaši nejlepšího vína a dvě sklenice, potom něco rozumného k zakousnutí, aby to šlo hezky do krku. DULINA (odejde). ŠVANDA: Copak ti napadá? Já jsem už snídal. VOCILKA: To nic neškodí! Pravý kunštýř musí mít pořád apetit. A pak se obyčejně každá smlouva něčím zavlažuje, musíme to tedy milostpane, s naší také udělat — je to pro světskou pomluvu. GULINARI a VANIKA (přinášejí lahvici vína, dvě sklenky a na talířích pochoutky a kladou to na stůl). VOCILKA: Šlaku, to jsou hezké perličky! (Kouká po nich.) Veritábl Indiánky! ŠVANDA (jde za ním a tahá ho za šos): Ty, Vocilko, - ta krajní -to je holka! VOCILKA: Famós, milostpane, - jako marcipán! Ale ta druhá je také delikát. Na slovíčko, krajanko! (Bere ji z& ruku.) GULINARI (se mu vyhne): Krajanko? Nevěděla bych. VOCILKA: A to je pyšná ťopka! GULINARI (přistoupí k Švandovi): Líbí se ti něco, pane? ŠVANDA: Oh - ty celá! (Bere ji ostýchavě zet ruku.) GULINARI: Vezmeš si mě za ženu? ŠVANDA: (se lekne a ucouvne): Za že-VOCILKA: A to je plemeno! GULINARI: Ze ne? Co mluvíš tedy, že seti líbím? (Odejde i s druhou,) 38 39 III VOCILKA: No pěkně děkuju! Zde musejí mít muži peklo na zemi, musejí-li si hned každou vzít, které řeknou, že se mu líbí- (Nalívá mezitím víno.) ŠVANDA: Já jsem - jako by do mne nůž vrazil! Za ženu! No, to bych pochodil! VOCILKA: I nechte, milostpane, daremných vrtochu a pojďte pít! To bude nejíepší medicína na tu alteraci. (Přistavuje sedadla.) ŠVANDA (jde k stolu a sedne): Já se ještě celý třesu - jak jsem se toho lek. (Oba pijou a jedí.) (Mezitím hraje se venku národní „]en ty mi, dudáku, z^udej" - na housle a na trumarinu.) ŠVANDA (poslouchá, žasne, pak vyskočí): Co je to? - Zdá se mi Kí------jjUK vyiřiocij; tx) je tor — /-ma *"~ něco? To jsou muzikanti z Cech! To je strakonická! (Běží ke dveřím.) I ty sladké umučení! Dorotko! Kalafuno! Je-li možná? VYSTUP DEVÁTÝ DOROTKA. KALAFUNA. PŘEDEŠLI. DOROTKA (mu vběhne do náručí): Pozdrav tě ruka nebeská, můj milý Švando! Ach, to jsem ráda, že jsme té přece našli, vždyť jsme už skoro celý svět prolezli, přes hory a doly, přes lesy a vody, a kdyby nebylo mé neznámé přítelky, seděli bysme snad někde za světem a koukali bysme, kudy za tebou! No, jak se máš? Co děláš? Myslíš na mne? Schraňuješ hodně? No tak mluv! VOCILKA (sedí mezitím pořád u stolu, obíraje se pitím): A to je řehtačka! ŠVANDA: Ale jakpak mám mluvit, 'když ti huba jede, jako by ses chtěla do soudného dne vyptávat? Dobře se mám, myslím na tebe - ale co ti to napadlo pustit se do světa? KALAFUNA: Ano, pomysli si, Švando, to je osoba! Když jsi nešel za čtyry neděle, začala věšet hlavu, a když jsi nešel po ostrá nedělích, chodila jako bez hlavy. DOROTKA: Já ti to povídala napřed, že to bez tebe nevydržím, - a potom jsem si pořád myslila, že se ti něco stalo. 40 VOCILKA: Kýho čerta,' to je zamilovaná kronika, to bych mohl potřebovat ! KALAFUNA: A když ji potkalo konečně to neštěstí -DOROTKA: Ach, já bych byla snad i bez něho odešla! ŠVANDA: Jaké neštěstí? KALAFUNA: Ze jí ulehl otec a více nevstal -ŠVANDA: Tvůj otec? DOROTKA: Ach arci! (Utírá si oči.) VOCILKA: Mohla se tam položit místo něho. KALAFUNA: Tu ti přijde ke mně, jestli prej bych s ní nešel za tebou. Já ti první chvíli myslil, že na ní oči nechám. Pak jsem si to ale rozpočítal - hehe! Vidíš, jářku, stará bručí beztoho pořád na malé vejdělky, ušetř jí tedy jedlíka - snad přitom ve světě něco utrhneš, vždyť nejsi šumař, aby tě hodil pod lavici. Byl to ode mne arci darebácký kousek a stará mi udělá - hehe, zlořečenou lázeň, až se vrátím; ale já si nemoh pomoct. Ta holka tě má ráda - až mě to celého pomátlo. DOROTKA: No, teď toho nechrne, teď je všechno dobře, teď jsme pohromadě, teď vezmem tisíce a půjdem domů. VOCILKA: I ty sojko! ŠVANDA:Tisíce? Milá Dorotko, - o tisících nevím ještě nic. DOROTKA: No, jen když to jsou sta! Já si z toho moc nedělám. ŠVANDA: Holečku - já nemám ještě nic. DOROTKA: Nic? ŠVANDA: To jest - peněz jsem vydělal už dost; ale to se ti sesype všude podivných lidí, ten je muzikant, ten komediant, ten ohce to, ten ono - pak jsem musil dávat traktace - a tak mi všechny peníze vždycky zas vylítaly. DOROTKA: Ale Švando! ŠVANDA: Ale nynčko to půjde všecko jinač! Teď mám svého cekre- táře a komorníka -DOROTKA: Ty? ŠVANDA: - ten mi bude dávat na všecko pozor. Není-li pravda, Vocilko? VOCILKA (rychle vstane a blíží se s mnohými komplimenty): O dozajista! A poněvadž moje péče o milostpána, když se vezme ohled na 41 lásku a služebnost, kteráž je vždycky chvályhodná; tedy také ohledem na moje ponížené -ŠVANDA: I vždyť je dobře! Já vím, co si myslíš -VOCILKA (se ještě klaní - pro sebe): Ten je vševědoucí! Já to nevím sám. ŠVANDA: Abys ale věděl, jak se také jinde chovat, - tohle je Dorotka, moje nevěsta. VOCILKA (stranou): Hrom do čepice! - (Hlasitě.) Oh, že se nic takového mně nevěstí! (Střílí zdaleka po Dorotce očima.) ŠVANDA: Ale jemináčku, teď mi teprva napadá! Vy budete hladoví a ušlí - posaďte se! He, Voetiko, poruč, aby nám dali něco jíst a pít. VOCILKA (odejde). DOROTKA: Ty, Švando, ten tvůj cekretář se mi nelíbí! On dělá na mne oči, jako by mě chtěl polknout. ŠVANDA: I jdi, blázínku, to se ti něco zdá! On je od kosti dobrý chlap - ale ty nejsi velkému světu zvyklá - a my, co jsme páni -, víš, my máme docela jiné oči nežli prostý lid. VOCILKA (se vrací se sklepníkem, kterýž jídlo a pití přináší): Tuhle je, co 'hrdlo a žaludek ráčí! Račte si, milostslečinko, pohovět! - a tenhle dobrý pán bude bezpochyby také -KALAFUNA: Ano - hehe, ten si bude také hovět. (Sedá.) ŠVANDA: Jez, Dorotko, a pij, jako bys byla doma! DOROTKA (se posadí). VÝSTUP DESÁTÝ MIKULI. PŘEDEŠLI. MIKULI: Pane! ŠVANDA: Ach, náš domácí! MIKULI: Právě přicházím z královského paláce. V patách za mnou přijde pro tebe dvořanín, aby ses dostavil k naší princezně. (Odejde.) VOCILKA: Šlaku, na princeznu jsme docela zapomněli! DOROTKA: K princezně? Co je to za princeznu? ŠVANDA: Oh, holečku, to je teď moje denní společnost! DOROTKA: Je mladá, hezká? ŠVANDA: To nevím; slyším jenom, že je plačtivá a že ji mám trochu povyrazit. VOCILKA: Dělejte! milostpane, dělejte, vždyť se musíte ještě vyšvihnout, v téhle hastrošově uniformě vás nemůžu pustit do palácu, to by myslili, že jdete vrabce strašit. Já slíbil, že se budu o vás starat, tedy musím slovo držet. Pojďte - milostslečna bude zatím tak dobrá a vyrazí se tady s panem krajanem - já bych je oba taky rád vyrazil, ale někam ze dveří. (Vezme Švandu pod paží a odejde s ním.) KALAFUNA: Náká dobrá duše - ten pan cekretář, hehe! DOROTKA: Myslíte? KALAFUNA: To jsou ňáké starosti. A na sebe ani nevzpomene. No jezte, píte, panno Dorotko! Já si udělám dnes bene. Škoda, že tu nejsou moje caparti -, ty by se oblízovaly! DOROTKA: Mně je najednou jaksi těsno, jako by se mělo něco přihodit - KALAFUNA: I ovšem - hehe, ono se může taky něco přihodit -DOROTKA: Copak? KALAFUNA: Ze snad chytím vopici. DOROTKA: Ach nežertujte! Naše neznámá přítelka byla také jaksi nepokojná a domlouvala nám pořád, abychme si pospíšili - KALAFUNA: I to jsou daremné vrtochy! - píte! DOROTKA: Ne, ne - já tu nemám žádného stání. Já musím za Švandou. Pojďte, Kalaruno, pojďte - ať se mu nic nestane. KALAFUNA: I copak vám napadá! Tohle živobytí tady opustit? DOROTKA: To se vám nahradí - jen pojďte! KALAFUNA: No, kvůli vám, panno Dorotko, - ale to vám povídám, moje srdce zůstane tenkráte u toho božího nadělení - hehe! Nebo to mi věřte (zpívaje): Jen v hodné, plné sklenici je všech radostí květ; 42 43 kdo neměl jakživ opici, ten neví, co je svět. Dorotko, buďte veselá! - A když mám tak zavlažíno, pojďte sem, zaděláme si tu naši. (Dá čepici na stranu a vezme housle.) Potom půjdem za Švandou. Dueto Nejšťastnější ze všech tvorů to je český muzikant; děj se co děj, on je vždycky štěstí svého fabrikant. Kam on vejde, tam je vítán: Hejsa, to jde milý host! A kde on se uvelebí, to je doma veselost. ( Odejdou.) (Kdyby Dorotka nezpívala, může Kalafuna zpívat) Píseň Dorotko Trnkova, ^ milenko Švandova, — jen nechvátej! Až vypijú a sním, pak půjdeme za ním - půjdem za ním! U dvora králova budem s ním pít. Kdyby mě Kordula takhle zde viděla - to bude klít! Všecko to krákoře na tom našem dvoře - i ten kohout! Nemůžu na tebe, můj Švando rozmilej, zapomenout. Jdu za ním do světa, on ,jde k j inej - Na místě tisíců nemá kus střevíců, ten můj milej. 44 Já syn ze Strakonic capo prim ex propr^ _ g k^sou prázdnou: na zádech mám ra^ ec Pojďme tedy spolu a v ruce mazanec, pln(>u Opička mě drží za v hlavě mi to ská£e nacpu si koláče pln^ sosy. ku královu dvoru ^ traktace. budeme tam zpívat^ tisíce vybírat do žéj^-. pak je povezeme ^ a moje Kordula až to vše uhlídá - se zbláanL 4S PROMĚNA Skvostný sál. V pozadí povýšený trůn pro princeznu a sedadla pro její komonstvo. V popředí napravo sedadlo pro Švandu. VÝSTUP JEDENÁCTÝ ZULIKA sedí na trůně závojem zacloněna. Po obou stranách dámy a páni, vesměs tiše se chovající. - ŠVANDA a VOCILKA vejdou, doprovázeni od dvou dvořenínů. DVOŘENlN (popojde doprostřed): Milostivá kněžno, tohoto umělce posílá tobě královský otec, aby potěšil srdce tvé. (Pokyne Švandovi, aby se posadil, a odejde.) ŠVANDA (se posadí a začne hrát). VOCILKA (stojí vedle něho). (Několik taktů uplyne, aniž si dámy a páni hudby hrubě povšimnou, pak ale začnou hlavy pozvedat, libostí sebou škubat, podupávat a se rozhoupávat, až konečně všichni na nohy skočí a polku tancují. Po tanci odejdou.) ZULIKA (si dlouho ničeho nevšímá, pak ale pozorně poslouchá, odhrne závoj, jeví radost a baví se mezi tancem s dvěma paními. Konečně sestoupí s trůnu a běží k Švandovi): O ty milý, spanilý jinochu! Zulika ti děkuje, že jsi její srdce takovou rozkoší naplnil. Ono bylo již vyprahlé jako mladá lučina na poledním slunci, ale tvými čaro-zvuky vešla do něho útěcha jako rosa nebeská. ŠVANDA (se pořád klaní): Oh! VOCILKA (stranou): Kýho vejra! ta mluví jako turecký veršovec. ZULIKA: Teď ale nesmíš od ní více odejít - rozumíš? - sice by si opět zasteskla. ŠVANDA: Oh! VOCILKA: Mluvte něco chytřejšího! ŠVANDA: Copak? VOCILKA: Řekněte alespoň jednou ach - nebo uch! ZULIKA: Zulika tě 'bude ale také za to milovat - jako miluje beránek čerstvé lupení a rybička čerstvou vodičku. A nač si pomyslíš - co tvé srdce požádá: Zulika to řekne otci a vůle tvá se výplni. VOCILKA: Vymyslete si honem něco tyranského! ŠVANDA: Oh (K němu.) Já nejsem v stavu slova vyblebtnout! ZULIKA: Ci snad Zulice nevěříš? ŠVANDA: Oh - a jak! Kdopak je ta Zulika? ZULIKA: Kdože je? - a hahaha, to se mi líbí! Ó ty veselý človíčku, kdožpak by to byl nežli ta samotná, kterou jsi potěšil - která před tebou stojí a která nepřestane nebesa velebit, že tě jako ze svých bran k ní poslaly. Ale to ti povídám, odejít nesmíš, sice by se Zulika hněvala; - ó, Zulika se umí také hněvat - jen se zeptej, - ale ono to dlouho netrvá - ona se raději hned udobří - a potom se zas směje. No, směj se také! ŠVANDA: Hehehel VOCILKA: Hahaha! ZULIKA: Copak je tohle za divného člověka? Ten se mi líbí - je hodně k smíchu. Je to tvůj otrok? VOCILKA: Před tvou spanilostí je celý svět otrokem. ZULIKA: I vida, on umí také mluvit! Toho neprodávej! Já ho budu mít někdy za blázna. ŠVANDA: Ale já nevím, slavná princezno, - jestli zde tak dlouho -ZULIKA: Co tak dlouho? VOCILKA: Nešlapte si na rozum! ŠVANDA: Smím-li zde tak dlouho zůstat -ZULIKA: Pročpak bys nesměl? Ty musíš! VOCILKA: Držte se zuby nehty! ZULIKA: A víš-li co? Ano, to je rozkošný nápad! Vem si mě za ženu! ŠVANDA: Za že-? (K Vocilkovi.) Tady jsou posedlé na to ženidlo! VOCILKA: Buďte rád, to je víc štěstí nežli - ZULIKA: Není-H pravda, to bude to nejlepší. Otec chtěl dát Zulice beztoho ženicha, ale ten se jí nelíbil - a proto také stonala, - ale Zulika mu řekne, že ty se jí líbíš - tebe že si vezme. ŠVANDA: Ale nejmilostivější princezno, já nejsem v stavu -VOCILKA (dá mu štUec): - tu rozkoš vyslovit, která se ve mně z .tvé milosti rozlejvá, - chce milostpán říct. 46 47 ZULIKA: Zuliky se nemusíš bát, milý člověče! Zulika se dala už dávno poučit, jak se mají ženy chovat: mají být poslušné a přívětivé - je-li pravda? Ó nestarej se! Zulika tě dovede také obveselit! Ona umí zpívat, umí tancovat - a tak škaredá také není, vid? Nu, jen se tedy raduj, Zulika půjde k otci a zvěstuje mu naše štěstí. (Odejde s paními.) ŠVANDA: Já se zblázním! VOCILKA: To věřím! To je taky štěstí k zbláznění! ŠVANDA: Štěstí? Co to plácáš? Jakpak si můžu tu bláznivou Zuliku vzít? Co by řekla Dorotka? VOCILKA: Ale prosím vás, nemluvte mi nynčko o té Dorotě! To je tolik, jako by mě zval někdo na bažanta a já se děkoval, - že nemůžu — že mám doma brambory. ŠVANDA: Já uteču! VOCILKA: I pro mne! Ale až po svatbě. ŠVANDA: Moje svědomí! VOCILKA: Pah! Má-li vás Dorotka opravdu ráda, tedy musí se radovat, že dostanete princeznu. ŠVANDA: Pročpak? VOCILKA: Protože vám musí takové štěstí přát a že ji budete moct také šťastnou udělat. Vám nepřijde potom na několik čtvrtcí dukátů, a nějakého kavalíra také dostane; možná, že se sám rozmyslím. VÝSTUP DVANÁCTÝ ALENOROS s pážaty, dva nesou na polštářích zlaté skříňky a v nich dary. PŘEDEŠLI. ALENOROS: Drahý cizince, především díky moje, že jsi vlil paprsek radosti do srdce mé dcery. Toto přijmi prozatím na důkaz mé uznalosti. (Pokyne páfatům, která pak odejdou.) Oni to donesou zatím do příbytku tvého. VOCILKA (si mne ruce). 48 ŠVANDA: Oh, to je tuze mnoho, pane králi! ALENOROS: Mimo to mi drahá moje Zulika zjevila, že tě miluje a ty že ji žádáš za manželku. Já jí vyhledal arci statného reka, ona však nezdá se míti v něm zalíbení, a poněvadž toliko její štěstí vyhledávám DOROTKA (za scénou): Pusťte mě, já s ním musím mluvit! ŠVANDA: Umučená hodino! To je Dorotka! VOCILKA: Seberte se! ALENOROS: Co je to? VÝSTUP TŘINÁCTÝ DOROTKA, za ní stráž. KALAFUNA. PŘEDEŠLI. DOROTKA: Ha, tu je! Švando, je to pravda, co se již po celém městě roznáší? Budeš si brát princeznu? ALENOROS: Kdo je ta dívka? VOCILKA: Nešťastná osoba, královská milosti! My ji živíme z outrp- nosti i s tímto člověkem - ale musíme je držet pod zámkem. ALENOROS: Proč to? VOCILKA: Protože mívají divoké nápady. DOROTKA: Švando! VOCILKA: Ta myslí někdy, že je zakletá princezna, - a tu by si ráda mého pána namlouvala, a tenhle dobrák se drží za hrozného muzikanta! KALAFUNA: I ty! DOROTKA: Švando! a ty to trpíš? Ty necháš o mně tak mluvit? -O mně, ježto jsem z lásky k tobě tichý domov opustila - od hrobu otce svého odešla - VOCILKA: Koukněte, jak se jí jiskřejí oči! To je její zlá hodina! -a tu nám někdy uteče. ALENOROS: Stráže! DOROTKA: Švando, mluv - nestůj zde jako svědomím odsouzený -otevři ústa - potěš mne! 49 ALENOROS: Odveďte ty lidi pod jistou dohlídku a zavolejte lékaře! DOROTKA: Švando, pamatuj na tuto hodinu! (Stráže ji odvádějí a jiná se chápe Kalafuny.) KALAFUNA: Ale copak vám .napadá? Já jsem primárius! ALENOROS: Neměj o ty nešťastníky starosti - já poručím o ně pečo- vati, jako by k mému domu patřili. Teď pospíším, abych pověděl dceři, že budeme v krátkém čase veselé hody slaviti. (Odejde s pá- Žaty.) ŠVANDA (jenž tu stál pořád jako ztrnulý): He - to nevydržím - srdce mi pukne a vyletí žebrama, že ho do smrti nenajdu! Dorotko! (Běží ven.) VOCILKA (ho chytne): Pomalu s tou flintou! Kam to míříte? Chcete svému štěstí oči vystřelit? ŠVANDA: Odstup ode mne, pokušiteli! Já nevím, co se to se mnou děje! Já musím za Dorotkou! VOCILKA: Až podruhé! Nynčko dovolíte, abych vám trochu rozumu nalil, kde ho nemáte. (Za scénou řinčení mečů.) ŠVANDA: Co je to? VOCILKA: To je zde ňáká šlejfírna - ale jen aby to nešlo na krky! ŠVANDA: To ještě ke všemu tomul VOCILKA: Inu, kdo se pustí do romantiky, musí bej t na smrt připraven. VOCILKA (skočí za Švandu): S dovolením - já jsem jen chudák; ale tohle je ten čarodějník s dudama! ALAMIR: Chopte se ho! Však já mu vykážu rezidenci, která všem jeho kouskům odolá a kde mu dozajista chuť přejde chtít panenské růže vlasti naší sladkým toužením sváděti. Odveďte ho! ŠVANDA: Ale dovolte, pane, to je - Vocilko, cekretáři, pomoz! (Mezitím ho ozbrojenci odvedou.) ALAMIR: A ty, jenžto jsi bezpochyby pomocník a otrok jeho, - běž a navrať se k lidem vašich krajin a zvěstuj tam, že se tu stane takovou mírou každému, kdo se opováží kroky své do našich zemí za podobným cílem obrátit! Jdi! VOCILKA: Servitore, já vyřídím! (Odejde, ostatní z& ním.) VÝSTUP ČTRNÁCTÝ ALAMIR se svým lidem ozbrojeně. PŘEDEŠLI. ALAMIR: Kde je ten strůjce omamujících písní, jenžto se opovážil květinu mé lásky - zřítelnici duše mé plamenem sladké touhy naplnit, že se nyní po něm obrací a prahne? VOCILKA: Co račte vlastně poroučet? Koho to hledáte? ALAMIR: Jsi ty ten černokněžník, co mi skrze svou proklatou hru princeznu Zuliku odloudil, že by teď i slabý otec její dané slovo zrušil, kdyby meče mého nebylo? Jsi ty ten český dudák? 50 51 PROMĚNA Krátké vezení. VYSTUP PATNÁCTÝ ŠVANDA samoten. ŠVANDA: Tak, tecľ jsem dodudal! Ted jsem v louži i s tisíci! Ach, dobře jsi měl, Kalafuno, když jsi říkal, abych zůstal doma, ale já měl zabedněnou palici. Doma jsem měl alespoň jednoho, druhého kamaráda - zde jsem padl taškářům do rukou. Tam jsem měl Dorotku — ach, na tu nesmím ani vzpomenout, sice se musím hned oběsit — nebo si alespoň vypohlavkovat. Ta holka má ke mně lásku jako hora — a já - já! - ale toho všeho je vinen ten darebák, ten Vocilka! Dostanu-li toho chlapa ještě jednou mezi pěstě - ale to je daremná myšlenka! Zde mi chystají už lněný obojek! A já toho také zasloužil; já měl říct: Princezno - to nejde! Ale to mě čert lákal a já stál jako pařez! Ach, já bych si teď hlavu strhl! Já jsem věru ten nejmizernější bídák na světě - žádného nemám - rodiče nemám - ach, na ty nechci ani vzpomínat - a moje matka musela bejt zrovna nějaká vlčice. VÝSTUP ŠESTNÁCTÝ ROSAVA z propadku. PŘEDEŠLÝ. ROSAVA: Ustaň, nerouhej se, neposkvrňuj matčinu památku! ŠVADA: Co je to? Kdo jste? Co chcete? ROSAVA: Přicházím ve jménu tvé matky tebe vysvobodit. ŠVANDA: Znáte ji? ROSAVA: Znám. ŠVANDA: Ze se jí dám tedy pěkně poroučet, žě si mohla také dřív na mne vzpomenout, že jsem skrze to už dost vystál, že ani nevím čí jsem, že mě slouha našel - ROSAVA: Ustaň! - Kdyby tě slyšela, puklo by jí srdce žalostí. ŠVANDA: Žalostí? Pročpak nedala tedy o sobě ani dost malé znamení? ROSAVA: Nesměla. Ačkoliv ji srdce k tobě táhlo, musela přece lásku svoji vyšším zákonům podrobit — a nesměla se k tobě přiblížit. ŠVANDA: E - to je mi čistá láska! Já se nesměl také k Dorotce přiblížit, a přece jsem byl pořád u ní. Ach, kdybych měl teď jen alespoň Dorotku! ROSAVA: Věř - matka tě miluje! ŠVANDA: Ale, copak je mi to platné, když to necejtím? Kdyby byla jako jiná, byla by se alespoň poptala, jestli mě to nebolí, když jsem viděl, jak si jiné děti s matikou hrály, a já musel zalízt do křoví a tam se vyplakat, že nemám žádnou matku, kteráž by mě pohladila. O mlčte mi o lásce mé matky. Kdyby byla jako jiná, musela by vědět, co jsem já sám u jiných viděl, že je matka nej šťastnější, když může své dítě k srdci přivinout. ROSAVA: Nuže tedy praskni, pouto moje, řiň se blaho z ukrytého zdroje, ať se opojí ním prsa má! Pomstou panovnice musím hnouti, chci-li syna k srdci přivinouti -pojď sem, drahý, já jsem matka tvá! ŠVANDA: Cože pravíte? ROSAVA: Tys dítě mé! ŠVANDA: O můj bože! - a já mám strach! ROSAVA: Já tvoje matka! Pojď, ó pojď, a nenech matku žebrat; brzo vyprší má chvíle - nech mě jednou zaplesati při blahostném zvuku úst tvých, volajících: Matko! ŠVANDA: O matko má! (Obejmutí.) 52 53 ROSAVA: Ó mé dítě, draho splacené I Tu tě držím, sladkou kořist, po nížto jsem leta prahla, vzdychala - a nyní do loukotí osudného kola sáhla. (Temné hřímání.) Slyšíš, dítě? Krutý hlas mě volá od tebe snad na věky! Jestli se však jednou sejdem -běda! - budu tobě obraz bezděký, s hrůzou ode mne se obrátíš -(Hřímání se vzmáhá.) ŠVANDA: Ó nikdá! ROSAVA: Synu můj - ó pokvap se mnou vyvedu tě ještě - (chce s ním -prchnout) běda, pozdě! Zem se pod nohama boří -nuže, konej právo, krutá moci, vykaž matce sídlo v temné noci, že si číši blaha naplnila a ji prahnouc do dna vyklopila -Teď se tvojí síle koří! (Propadne se.) ŠVANDA (se potácí stranou). PROMĚNA Tmavorudá jeskyně. VÝSTUP SEDMNÁCTÝ LESANA. DIVÉ ZENY DIVUKA: Ha, již letí hrdá žena, ježto myslí, že jí horší změna nemůž potkati než naší sestrou bytí. MIHULICE: Však jí nahradíme, hojně naměříme, ať i naši moc a právo cítí. ROSAVA (z propadku): Mocí tvojí uchvácená, právu tvému pokořená stojím, paní, před tebou. LESANA: Co jsi nechala však za sebou? Novou vínu! K synovi ses přiznala. ROSAVA: 0 ne bez příčiny! Srdce bylo zchváceno! Orteluj mě, paní, - jenom jednu milost, poslední, mi prokaž! Vyveď syna mi a věrnou děvu jeho z nebezpečí, pak mi pokutu dej sebevětší. LESANA: O syna již nepečuj, ten sebe osvobodí sám, neb co mu naše panny darovaly, ponecháme v moci ouplné. I věrná děva bude propuštěna z vazby. 54 55 Ty však poznej, kamo cesta vodí, když se míchá naše síla ve běh lidskýoh osudů, jimž vládne vyšší moc: to na škodu je stranám oběma. Ty jsi pozbyla již věčné mladosti, odsouzena budeš ve sbor těchto žen a všechna další moc tvá přestane. ROSAVA: Děj se podle vůle tvé! MIHULICE: Pěkně vítám, vzácná paní, těšíme se dávno na ni. DIVUKA: Synáček tvůj, je-li pravda, to je krásy květ? Hihi! - Až jen zrejdí svět, musí nám tu, jak se mile vrátí, o nej bližších hodech hráti! zkusíme, co umí. ROSAVA: Paní, nedopouštěj! LESANA: To je starost tvoje! - Vždyť jsi mluvila vždy o blahosti syna, jakže mu ji připravuješ! Nuže, tedy mu k ní pomoz. ROSAVA: Doufám ještě v lásku jeho děvy; to ho ze všech tísní vyvede. LESANA: Myslíš? Jestliže to dovede, utichnou i moje hněvy a já tebe přijmu ve svou říš! MIHULICE: Ať jen doufá, to se nezvede! DIVUKA: To jsme my tu ještě, vezmeme hocha v tuhé kleště, by se nemoh ani hnout; uvidíme, kde je síla větší., ROSAVA: Láska nade všecko předčí! To si strojte ouklady a užívejte násilí; když je se mnou láska v spolku, marné vaše ousilí; berte všechny živly ku pomoci, láska odolá i pekla moci. (Stojí jako vítězně.) (Vtom počne z dáli Švandova polka gníti. Pohnutí mezi divými ženami.) ROSAVA: Ha, můj syn již na svobodě! Díky tobě, přísná moci! Nyní nezví o nehodě -láska přijde ku pomoci! (Velké skupení žen, při němž opona padá.) 56 57 JEDNÁNI TŘETÍ Vesnická hospoda, několik stolů a židlí. VYSTUP PRVNÍ FRANĚK, VÁŠA, MATĚJ, KUBA sedí u džbánků. NALEJVACEK. VOCILKA vejde s truhličkou na zádech, je ale mnohem zpustlejsi než v druhém jednání. VOCILKA: Bonžúr vespolek! Salvete, carissimi! Mám to potěšení s panem hospodským? NALEJVACEK: Ano. VOCILKA: Je tady jisto? Stojíte mi za to, že se tady člověku nic neztratí? NALEJVACEK (si ho prohlíží): Vám se toho asi málo ztratí, že máte strachy! Vypadáte podle toho. VOCILKA: Oh, ina to nekoukejte! Vy vypadáte také jako hospodský, který neumí pětku místo dvojky napsat, - a možná, že se oba mejlíme. NALEJVACEK: Člověče, jste blázen? VOCILKA: Ještě ne, ale může se mi to stát (sundává truhličku a staví na stůl), jestli se mým drahým věcem tuhle něco přihodí. Po této přátelské ekšplikaci prosil bych o džbáneček od čepu. NALEJVACEK: To se nechá slyšet. VOCILKA: A máte-li tam ňáký zbytek telecí kejty - nebo krejcarový syreček a půl bochníku chleba, - sem s tím! NALEJVACEK: Podíváme se. (Odejde.) VOCILKA: Kdybys ty věděl, že je v mé kapse zatmění slunce, však ty by ses nedíval. No, vederemo! Chytrá hlava se neztratí, dokud je hloupost na světě. NALEJVACEK: (přináší jídlo a pití). KUBA: Ale hoši, neseďme tu jako zařezaní! Zadělejme si ňákou! VÁŠA: Ať zpívá Franěk, ten to umí nejlíp. FRANĚK: Když bude Matěj zpívat -MATĚJ: No, snad to nejde o krk! (Zpívají národní písně, při kterých je chvílemi sbor doprovází.) VYSTUP DRUHY ŠVANDA v poloměstském obleku. PŘEDEŠLI. ŠVANDA: He, hospodo, džbánek piva! NALEJVACEK: Hned jsem tady, jen to fikne. (Běží ven.) CHASA: I hlele, Švanda! Švanda je tu! VOCILKA (sebou trhne): Kýho čerta! ŠVANDA: Dobrého zdraví, hoši! Dobrého zdraví, kamaráde, - i kýho ďábla! jakpak ty sem přicházíš, podšívko? VOCILKA: Se svou vlastní ekvipáží! Služebníček - těší mě -ŠVANDA: Hoši, vyvalchujte mi tenhle měch. Já vám budu za to celou noc hrát. CHASA: I proč ne, to se může stát! (Vstávají na něj.) VOCILKA: Lidé mějte rozum! (Couvá za stůl a chopí se své truhlice.) Zpátky, já tu mám nabité pistole a nerozumím žertu. ŠVANDA (se směje): Tedy toho nechte! On to naposledy přece nejlíp se mnou myslil, - ačkoli se to neokázalo! VOCILKA: To je moudré slovo! Arci že jsem to nejlíp myslil. Copak je princovství ňáká maličkost? Ze to sklaplo, za to nemůžu. NALEJVACEK (přinese džbánek). VOCILKA: Pane hospodský, mně taky ještě žbáneček! (Sedne si k Švandovi.) ŠVANDA (se směje): Ale řekni mi, šibeničníku, jakpak jsi tenkráte vyváz? VOCILKA: Oh, tuze dobře! Ti lidé byli samy komplimenty, chtěli mě pořád ještě zdržovat, - ale já že ne, protože vám takový skandál udělali, - a ztratil jsem se jako stín. 58 59 ŠVANDA: A potom? VOCILKA: Potom jsem šel zpytovat cizí krajiny - až jsem konečně celou společnost veselých lidí natrefil. ŠVANDA: Samých cekretářů - ne? VOCILKA: Oh, mezi těma byly také princezky a princové. Však uvidíte, mám jich několik ještě tamhle v truhlici. ŠVANDA: V truhlici? VOCILKA: Já měl už v kolíbce ukrutánskou lásku k svobodnému umění, a proto jsem si pořídil konečně celou bandu kunštýřů. ŠVANDA: Kunštýřů? VOCILKA: Komedii s pimprlaty. ŠVANDA: Hahaha! VOCILKA: Na počátku se mi také dařilo; ale poněvadž nynčko i při tom kunštu jeden druhému na kobylce sedí, tedy se mi stala konečně malá mrzutost - a já musel nechat celou společnost i s ma-šinama na poslední štaci v prezónu - sotva že jsem uplách s malou truhličkou, kde mám ještě princezku Alcestu, doktora Fausta, Don Šajna, pimprle a několik čertů. - Ale což mluvím pořád o sobě, povězte mi raději vy, jak jste sem přišel, co zde děláte - a jak to zde vydržíte? ŠVANDA: Já? A cožpak mi zde schází? Neslyšel jsi ještě o strakonickém dudákovi? VOCILKA: Slyšel; ale nemohlo mi napadnout, že by to byl můj slavný koncertista. ŠVANDA: E, houby koncertista! To bylo živobytí jako z cucků a koudele - žádné radosti. VOCILKA: O, jen jsme měli zůstat dýl pohromadě - to byste byl viděl! ŠVANDA: Možná, že bys mi byl notně zrak vytřel! Já nechal tedy svět světem bejt - a vandroval jsem domů. Kdo mě potřebuje, však on mě najde; mým dudám se nevyrovná žádná muzika. VOCILKA: A hodláte zde zůstat? ŠVANDA: Do smrti. VOCILKA: To je škoda. ŠVANDA: Proč? VOCILKA: Já bych měl spekulaci. ŠVANDA: Ty? VOCILKA: Abyste šel se mnou do kumpanie. Vy byste moh peníze shánět - a já rozhánět. Ale vy jste bezpochyby ženatý? ŠVANDA (vyskočí): Chceš, abych ti dal jednu od ruky? Nevíš, darebo, že mi na tvé lhaní Dorotku zavřeli? VOCILKA: No, snad ji nedržejí podnes v klepetech? ŠVANDA (smutně): Ach, ba ještě, anebo víbůh, kde bloudí a cestu nalézt nemůže — VOCILKA: Snad abyste ji dal do novin nebo vybubnovat! ŠVANDA: A když si na to vzpomenu - to cítím, že můj život za nic nestojí - a že je nejlíp, když ho probiju, - někdy bych si oči z hlavy vytrhal! He, hospodský, nalejte! (Sedne z^se.) NALEJVÁČEK (odejde se džbánkem). VOCILKA: Vy jste odešel z té indiánské země tedy samoten? ŠVANDA (dá se do smíchu): I ba - já ani sám nevím, jak jsem vyváz; bylo ti to k prasknutí! Mně se zdá, že mi chtěli vystrojit šibeniční houpačku; ale když pro mne přišli, hrál jsem si právě z dešperace mou zamilovanou - a chlapíci, místo co mě měli lapnout, začli poslouchat, smát se a tancovat, a já jakoby nic skrze ně a dál, a nežli jsem si pomyslil, byl jsem za městem. VOCILKA: Cože? A to všecko jenom skrze dudy? Ne, to by jaktěživ žádný neřek, co takový měch a nepatrná píšťala umí. ŠVANDA: I co píšťala! To můžeš do jiné dejmat, až ti oči potečou, však to z ní nevydejmáš, co já z této. Ahá, to ty koukáš, viď? O, já taky dlouho nevěděl, co to je; ale když mě drželi v pasti, to jsem tomu přišel na klouby. VOCILKA: Kýho ďábla! (Vstane.) Aby to byly ňáké divotvorné dudy! za našich časů - Pardie, na mne přicházejí taškářské myšlenky. ŠVANDA: No, copak tam obcházíš, jako by tě byl někdo kous? Pojď pít! Ci nemáš chuť? VOCILKA: Oh, a jakou - kdybys věděl nač. ŠVANDA: Pij, je ti přáno, - a chceš-li, zůstaň u mne; já nemám beztoho žádného, kdo by to upřímně myslil, - a jsem přece rád vesel -VOCILKA: Na mne se můžete spolehnout! 60 61 ŠVANDA: Já vím - VOCILKA: Hrady můžete na mně stavět! ŠVANDA: Dorotka se mi nevrátila, - ačkoli jsem nejvíce jenom skrze ni domů pospíchal - NALEJVÁČEK (u okna): Toť jsem přece blázen! Mám cink nebo nevidím? ŠVANDA: Copak? NALEJVÁČEK: Tuhle mi bylo právě, jako bych je byl na kopečku viděl. ŠVANDA: Kohoipak? VOCILKA: Šenkýřské svědomí s konývkou. NALEJVÁČEK: Kalafunu s tou holkou! ŠVANDA: Cože povídáte? Kalafunu - Vocilko, drž mě, ať nepadnu! A viděl jste dobře? NALEJVÁČEK: Alespoň se mi to zdálo. ŠVANDA: Ach, kýž se vám to vyjeví! VOCILKA: To by bylo ambo - a mne k tomu terno! ŠVANDA: Vocilko, dej mi hubičku! Je-li tady Dorotka, - já nevím, co ti udělám, - ach, já se držím sotva na nohou. VOCILKA: Já se půjdu zeptat - ŠVANDA: Ne, ne, já si musím tu radost sám udělat! Ty se zatím raduj — skákej, cekretáři! Hospodský, nalévejte — já dnes všecko platím! Ať se to opije - mně tancuje hlava už také vrtáka. (Odejde.) VOCILKA: A tohle by mi ted scházelo! Já si dělal už královské plány. Ty dudy musejí bejt moje - jen kdybych mohl dudáka někam stranou dostát - žádný mě tu nezná - dal bych mu jednu - arci, Vocilko, je to taškářství! - e fuj! kdopak to bude tak jmenovat! Ted panujou samé fortele. Fortel je poklička, pod kterou se všechno skrčí. Píseň Přítel si namluví bohatou holku, musí však na cestu světem se dát; uvede nevěstě přítele k spolku, ten prej se bude s ní těšit a hrát; přítel ji těší, o ano, a silně, sedí s ní celé dny, domlouvá pilně, a když chce první pak svatbu již mít -dostane kvinde a může s ním jít -všecko se musí jen s fortelem dít. Jurista běhá už na dvacet roků, měl by dost hubenou službičku rád; posléz je od cíle jen deset kroků, má se už placeným topičem stát. S radostí hlásá to příteli svému, ten ale běží hned k představenému, a když chce první pak vidle už vzít -má prej si jen jinou pec vynajit -všecko se musí jen s fortelem dít. Špekulant nahučí přátelům uši, aby je o hodné sumy ofouk; kupuje akcie, zapíše duši, třebas i sirotčí peníze stkmk; najednou řekne, že nemůže platit, dá upsat paní své, co by moh ztratit, a když chtěj přátelé náhradu mít -můžou si ostřižky z bankrotu vzít — všecko se musí jen s fortelem dít. S fortelem kupec teď kramáře tlačí, hokyně přeplatí hokyni krám; všecko se tiskne, že kapsa div stačí, fortel má na světě největší chrám. Už také pivo nám s fortelem vaří, mouka se na parní mlejnici daří, jen aby v tom chtělo fortele být -bysme to mohli vše lacino mít -jen to se nechce i s fortelem dít. 62 63 Už i ta čeština k forteli bývá, mnohý ji pěstuje pro iholý zisk; sem tam i nápis na krámě visivá, kde ještě človíček česky nepísk; mnohý zas horlivě vše české chválí, div že si ubožák jazyk nespálí; chceš-li na příčinu chvály té jít -filuta chce za to kus chleba mít -všecko se musí jen s fortelem dít. 64 PROMĚNA Chudobná světnice. VÝSTUP TRETÍ KORDULA s nůší, vede LIDUŠKU, FRANTÍK a KAČENKA před ní s uzlíky na rukou; pak HONZÍK. FRANTÍK: Tu se podívej, co jsem dostal mouky! Teta povídala, abys napekla dolků, maminko! KAČENKA: A mně nasypala kmotra jáhel! To bude /kaše, viď? KORDULA (staví nůši na stůl): Kdepak je Honzík? Musí mi něco roznést. HONŽlK (vejde s otepí dříví): Ach, pozdrav pánbůh, maminko! Jsfe už z Písku doma? Já byl na dříví; to budeme mít na dva dni. VÝSTUP ČTVRTÝ KALAFUNA s vakem na zádech. DOROTKA s ranečkem. PŘEDEŠLI. KALAFUNA (otevře dveře a zastaví se mezi nimi): Dobrého zdraví vespolek! DĚTI: Tatínek, tatínek! (Běží k němu a věší se na něj.) KORDULA: I ty zlopověstný - (Najednou se ale od něho obrátí a obírá se nůší a uzlíky.) A ne a ne! a kdybych se měla zalknout! KALAFUNA: Pozdrav bůh, děti, - pozdrav bůh, ty moje 'kachničko! Co děláš, Frantíku? Poslouchaly jste? DÉTI: Poslouchaly. KALAFUNA: Tak! Medu jsem si líznul - teď půjdeme kousat puškvorec! (Blíží se k ženě.) No, pozdrav tě ruka páně, Kordulo! 5 - 91-19-30 65 KORDULA (na ně) nedbá). KALAFUNA: Stará, - já udělal hloupý kousek, ale vždyť bude zas všecko dobře - já ti to nynčko nahradím. KORDULA (praští balíčkem, jejž má právě v ruce): Nu, pěkně se vítáme, panenko! Už jsme se proběhli? Co? Už nás bolejí nohy? Přišli jsme si odpočinout? - Zde není místa, panenko, - zde bydlí chudá, opuštěná, ale poctivá žena! - Zde není ani kde sednout - hledejme si hnízdo jinde. (Jde zase k nůší.) KALAFUNA: (mluvil zatím s dětmi): No, jakpak, Dorotko? Sedněte si, sedněte! He, Frantíku, podej židličku! - A odložte, jako doma. Až přijde moje stará, ona vám hned něco ustrojí. KORDULA (se rozkřikne): I ty nestydatý - (Rozběhne se na něj, opět ale obrátí a sem tam šuká.) KALAFUNA: No - a jakpak to bude se mnou děti? Nepomůžete mi sundat ranec? DĚTI (se na něj hrnou). KALAFUNA: Počkejte - jen pozor! KORDULA: Frantíku, - sem pojď! - Slyšíš? FRANTÍK: Hned, maminko, hned! KORDULA: Honzíku, mám pro tebe jít? HONZÍK: Já už jdu. KALAFUNA: Pozor - je tam také něco pro vás - tak a teď mi sem dejte mou starou židli, jestliže jste ji nedali zatím židovi - hehe! DÉTI (přišoupnou doprostřed starou lenošku). KALAFUNA (se pohodlně posadí): Tak - po tom se mi už stejskalo! Všude dobře, doma nejlíp — to si pamatujte, milé děti! A poněvadž jste maminku -poslouchaly - je-li to pravda - DĚTI: Je to pravda! (Ohlížejí se po matce.) KALAFUNA: - tedy vám musím hned nějakou radost udělat. FRANTÍK: Dáš mi perníkového panáka? KALAFUNA: Dám, holečku, - třeba dva. KAČENKA: Mně taky! KALAFUNA: I to víš! - a nynčko poslechněte. Vidíte - já jsem od vás odešel - a nic jsem vám neřek - vy byste byly plakaly - a to by mě bylo bolelo - a maminka by byla taky plakala - HONZÍK: Ona plakala beztoho! 66 KORDULA (se utrhne). KALAFUNA: - anebo by byla hubovala. HONZÍK: Ona hubovala beztoho! KALAFUNA: To ze samého strachu, že se mi ve světě něco stane; - nebo vidíte, ona mě má tuze ráda -DĚTI (se ohlížejí). KALAFUNA: - a já ji mám taky rád - a proto jsem šel do světa, - abych něco vydělal a něco jí přinesl. KORDULA (poslouchá). KALAFUNA: Ona se mezitím bezpochyby také tahala. HONZlK: Oh, a jak! Dělala poslíčku a časem byla hrozně smutná. KALAFUNA: Podívej se! No, však já jí to nahradím! Až tedy přijde domů - KAČENKA: Ale vždyť je maminka do- KALAFUNA (jí zacpe hubu): Až tedy přijde domů, poběhnete jí naproti a budete křičet: Tatínek je tady - a myslil na tebe - a dělal muziku - a tuhle ti přinesl (vyndá plný sáček a cinká jím) pytlíček tolárků a něco zašil ještě do kabátu - na, tu máš, maminko, buď veselá a měj ho ráda. KORDULA: Přestaň, přestaň, muži, - to mi utrhne srdce! (Běží k němu a padne mu okolo krku.) KALAFUNA: I podívejme se, maminka je už doma! DÉTl (skáčou kolem): Hejchuchu! KORDULA: Nehněvej se, Kalařuno', že jsem prve -tak -, ale já bych neměla vším právem půl leta na tebe promluvit -KALAFUNA: Arci, arci - hehe, pokuta musí bejt. KORDULA: Ale - kdepak máš ty peníze? KALAFUNA: Tu jsou, stará, - uvař si je, upeč si je, dělej s nimi, co se ti líbí, - a budeš-li při tom ještě dvě pilné ruce potřebovat, -tuhle jsem ti přivedl pomocnici - nemá toho štěstí nazbyt. KORDULA: I jak myslíš, milý muži! Má-li se Dorotka mezi cizími potloukat, ať zůstane u nás; když pánbůh tak dlouho pomáhal, pomůže teď také. Nehněvejte se, Dorotko! To víte, když má člověk něco na srdci - KALAFUNA: I nech toho, stará, - a poslechni; copak to povídají lidé o Švandovi? 67 KORDULA: I s tím člověkem je boží dopuštění! Co by ten už mohl mít, co je nazpátek, - darmo povídat! Ale on to zas všecko protluče; večer vydělá, do rána prohejří. VÝSTUP PÁTÝ ŠVANDA. PŘEDEŠLI. ŠVANDA: Je to pravda? A, tu jsi opravdu, Kalafuno, - o nehněvej se, ale kde jsi nechal Dorotku? KALAFUNA (hodí hlavou). ŠVANDA (běží k ní): Dorotko! DOROTKA (jež byla celou minulou scénu tiše seděla, vstane a chce odejít). ŠVANDA (jí zastoupí cestu): Dorotko! KALAFUNA (stranou k ženě): Stará, nechrne je mezi otyrma očima! Chlapík nám vyvedl sice zpiropademý kousek a zasloužil by - ale my z toho také šťastně vyklouzli, a já se nerad hněvám, to víš, -a dnes bych se rozdělil s celým světem o srdce - hehe, a té holce nebude také na škodu, když jí zlost trochu ulehne. Pojďte, děti, půjdem do komory, uvidíte, co jsem vám přinesl. (Vezme mezitím ranec a odejde se svými.) ŠVANDA: Dorotko, podívej se ma mne a poslechni! DOROTKA (oči k němu nepozvedne): Co chceš ode mne? Mezi máma přestala všechna rozprávka. ŠVANDA: Já chybil hanebně - přiznávám se - já byl dareba, - ale to bylo návodem - DOROTKA: Mlč; ty by ses byl na to chladně díval, kdybych byla tu chvíli umřela. ŠVANDA: Ne, to nevěř, já tě měl ustavičně rád - také jsem toho hned litoval - ach, jen mi odpusť a všecko bude zas dobře. DOROTKA: To bude dobře pro tebe! Já nemám žádný spolek s ne-věrníky a hejřilci. Vyhledej si tovaryše sobě rovny; já nechci o tobě nic vědět. ŠVANDA: Dorotko, nevyčítej mi nynější život; to je samá žalost, - protožes ty zde nebyla. DOROTKA (se k němu obrátí): Ano, tak vypadají lidé, co mají žalost. Ti se toulají celý den po hospodách, tropí divé kousky, jakož nám hned na cestě vypravovali -ŠVANDA: Já toho nechám, Dorotko, - o, teď bude všechno jinak - teď mám zase tebe. DOROTKA: To si nemysli. Já ti nevěřím. Rozkoš tohoto světa jsem pochovala, musím si alespoň radost budoucího zachovat. ŠVANDA: Dorotko, já nemám žádného na světě, to víš; moje matka - ach ta ubohá - o té ani nevím, kam se poděla, - ó Dorotko! DOROTKA: Jdi svou cestou a na mne nemysli; já nejsem pro tebe na světě. Jdi, já se budu za tebe modlit, a uslyším-li jedenkráte o tobě něco dobrého, tedy zavřu ráda oči. ŠVANDA: Dorotko, ty bys mě nemohla takhle odbejvat, kdybys mě byla kdy milovala. DOROTKA: Kdybych tě byla milovala? - 0 jdi, jdi! Ty jsi zlý člověk, já s tebou nechci obcovat. ŠVANDA: Tak? Ty se nechceš tedy už udobřit? Chceš se hněvat do smrti? DOROTKA (tiše před sebe): Já se nehněvám, já jenom nechci s tebou být. ŠVANDA: Pro jedinou chybu? DOROTKA: Pro jedinou - ale takovou, že může věrné děvče o rozum připravit. Jdi, já ti nevěřím. Jak si mě nechal darmo volat, tak nechám také tebe mluvit. ŠVANDA: Ale což kdybych učinil, že bys mohla zase uvěřit? Dorotko, usměješ se potom na mne? DOROTKA: Jdi jen svou cestou! ŠVANDA: To je tedy celé moje utěšení? Na všechny moje prosby a sliby všechna odpověď? Ó, vždyť je dobře! Jen se tedy hněvej -hraj si na pyšnou princeznu - až se tím hněvem třeba zalkneš; však z toho nebudeš mít zlaté ovoce. DOROTKA: Já nedychtila nikdy po zlatě. ŠVANDA: A jen abys věděla! Teprva budu hejřit - teprva budu divé kousky vyvádět, jen abych ležel brzo na prkně, - a když mě 68 69 ponesou na hřbitov, - tedy se přijď podívat - a rozvesel se, zasměj se - (již skoro s pláčem) potom budeš mít vyhráno. (Odběhne.) DOROTKA (jako by chtěla za ním): Švan - (Zastaví se.) Děj se vůle páně - já jinak nemůžu; jestli se nepolepší sám od sebe, - nechci mít ouvazek se zlými. (Mezitím se pomalu přitmělo.) výstup Šestý ROSAVA. PŘEDEŠLÁ. ROSAVA (venku): Dcero Trnkova! DOROTKA: Co jest? Kdo volá? (Okno se otevře a u něho stojí v záři večerních červánků Rosava v černém rouše, hlavu otočenou červeným šátkem.) ROSAVA: Neznáš mě již? DOROTKA: Ha, jestli mě nemámí soumrak a podivný šat, - tedy jsi - ROSAVA: Tvoje přítelka. DOROTKA: Pojď dál! ROSAVA: Nesmím; ohniště je umeteno. DOROTKA: O nebesa! ROSAVA: Nestrachuj se! DOROTKA: Ty jsi - ROSAVA: Divá žena - ano, z mateřské lásky k tvému milenci. O neopouštěj ho - a vyveď z nebezpečenství. Vidím, že ho posud miluješ. DOROTKA: Což mu hrozí? ROSAVA: To nesmím vyjevit; ale dnešní noc jej buďto zchvátí, nebo v novozkvětlý život vrátí. Nemysli teď na své žaly, udus hněvu divé paly, nech květ lásky propuknouti, sladkým smířením se dmouti - ach, já nesmím napomínat! - Ale spas jen duši milenou! DOROTKA: Ale jakpak? Kde ho najdu? ROSAVA: O půlnoci na popravišti! (Zmizí.) DOROTKA: Běda mně, co jsem to slyšela? Co to znamená? Ó Švando, Švando, i tenhle můj nový strach máš na svědomí. Co mám počít? Osvěť mě jiskrou své moudrosti, nebe, mám jej hledat a varovat? - A když ho nenajdu? Když neposlechne? - Ha, to je blesk tvé milosti! Ano, k starému Tomášovi poběhnu, ten je zkušený, bohabojný člověk a mluvíval s otcem o věcech, které se dějí času nočního, že mi někdy srdce trnulo! - Ach ty hvězdo lesknavá, ty věrná přítelkyně lásky, pomoz mi ho hledati. (Odběhne.) 70 71 1 P R O M É N A Krátky les. Noc. VÝSTUP SEDMÝ ŠVANDA. VOCILKA. ja si ji ani nevšimnu. VOCILKA (přihýbá si z rosolkové flašky): Jen vesele, milý Švando! Copak se ti může stát? A kdyby to šlo o krk - vem to nešť - holka za to stojí - holka je jako mišpule. (Mlaskne si.) ŠVANDA: A víš to dozajista, že dnes o půlnoci to koření kvete? VOCILKA: Dozajista - a když se ním holky jenom dotkneš, musí se za tebou fantit. To je podle receptu mé nebožky báby. (Pije.) ŠVANDA: Ne že bych o ni stál'- ale teď se budu mstít. VOCILKA: Ano, msti se, dej jí co proto. ŠVANDA: Zfantit se musí, zbláznit, potrhat Já ji naučím. VOCILKA: Dobře máš. Zavdej si. Cím více ženskou tejráš, tím větší zásluhy. Teď ale pojďme, až přijdeme na místo. (Stranou.) Tady mu nechci tu ťafku ještě dát a s dudama pak upláchnout; jsme ještě blízko veřejné cesty, někdo by se mohl k tomu hodit - tu máš, tu už někdo leze! Kdo to? VÝSTUP OSMÝ TOMÁŠ. PŘEDEŠLI. TOMÁŠ: Ve jménu Páně - starý Tomáš ze Strakonic. Ale kdo jste vy? ŠVANDA: Dobrého zdraví, tatíku! Já jsem Švanda. TOMÁŠ: Ty? A co zde děláš tyhle časy? Zde jsou pustá lada, zde není hospody. 72 ŠVANDA: Mám tu řízení. TOMÁŠ: Tak pozdě na noc? ŠVANDA: Nu, vždyť jsi tady také! TOMÁŠ: Mne vede tady cesta k domovu, tvoje ale tady neběží. ŠVANDA: To nevíš; hleď jenom na svoji. TOMÁŠ: Švando, dnes je svatojanská noc, dnes není radno v temnotách se toulat - otvírají se dílny tajemných mocností - VOCILKA: - a vyvádějí kousky, že dostávají děti psotník a staré baby trhání. TOMÁŠ: Co je to za člověka, že se může tak rouhat? Varuj se ho, Švando! Já tě můžu napomínat - já tě učil brát píšťalu do ruky -ačkoli jsem se nenadál, že si takového žáka vycvičím. ŠVANDA: Jakého? TOMÁŠ: 0, však ty mi rozumíš! VOCILKA: Ale copak jsme si vyšli postní kázání poslouchat? Pojď, příteli, - škoda každé chvíle. TOMÁŠ: Stůj! Památkou tvých pobožných pěstounů tě volám -VOCILKA: I nech spát, co spí; my si hledíme života. (Vleče Švandu pryč.) TOMÁŠ: Synu, poslyš! (Klopýtá za nimi.) VÝSTUP DEVÁTÝ DOROTKA, pak zas TOMÁŠ. DOROTKA: Nezněly tu lidské hlasy? Já nevím, kde se nacházím! Hlava mi jde kolem - před očima hustá mlha - nikoho jsem nemohla dopadnout - TOMÁŠ (se vrací): Nadarmo - hlas můj zaniká větrem. DOROTKA: Kdo je to zde? (Běží k němu.) Ha, Tomáši, jste to vy? TOMÁŠ: A ty - Není to hlas Trnkovic Dorotky? DOROTKA: Je, je! TOMÁŠ: Ty jsi již doma, nešťastné děvče? DOROTKA: Ode dneška. 73 TOMÁŠ: A co děláš tady? DOROTKA: Vás jsem hledala. TOMÁŠ: Mne? DOROTKA: Abyste mi poradil. Švandovi hrozí nebezpečí. TOMÁŠ: Jak to víš? DOROTKA: Podvečer byla u mne žena - ta mě vybízela k pomoci -o půlnoci na popraviště. TOMÁŠ: Co pravíš, nešťastná? Dnes? Jaká to žena? Znáš ji? DOROTKA: Znám i neznám. Když mi Švanda odešel, zjevila se mi co lahodná těšitelka i dovedla mě za ním, - dnes jsem v ní poznala divou ženu. TOMÁŠ: Nebesa, teď všemu rozumím. Teď vím, co v jeho dudech vězí, - ano, tomu se ode mne nenaučil - teď vím, kdo jej našemu lidu podstrčil; on je dítě lesní .panny - a divé ženy vylákají dnes nočního tuláka na své hody. DOROTKA: Neskončený! - A což mohu pro něj učinit? Raďte, já vím, že jste s nebožtíkem otcem o tajných věcech mluvíval - TOMÁŠ: Divé ženy mu neuškodí, - ale jestli ho dostanou půlnoční duchové do kola a on z něho nevyvážné do1 kuropění, - tedy zahyne na těle i na duši - DOROTKA: Ne, ne, to na mne neuvaluj, Pane na výsostech - TOMÁŠ: - a jen čistá panna ho může zachránit. Máš-li tolik zmužilosti, aby ses přiblížila ke kolu, tedy jej zachováš. DOROTKA: Zmužilosti mám - vždyť se tu jedná o duši! Nepokládej mi to za hřích, Slitovníku! - Jenom aby nezahynul, nežli se polepší, odvážím se na to divé dílo - na sebe při tom nemyslím, Pane na nebi! Vediž kroky mé, - abych v temnostech neklesla. (Odběhne.) TOMÁŠ: Osvěť cestu její, - aby cíle dospěla. U popraviště! To je odlehlé místo vprostřed lesa, před sta lety vylévala se tam lidská krev - nu, dejž Otec nebeský, aby tam dnes žádná krůpěj krve nazmar nepřišla. (Odejde.) PROMĚNA pros.or - j* . «*-»■ *—*" Ä Vše jeví divokou veselost. VÝSTUP DESÁTÝ DIVUKA. MIHULICE. DIVUKA: Poslaly jste mu několik bludiček naproti? MIHULICE: I toť víš! Ale ty nemohly nechat dovádění a vodily ho chvíli za nos. Teď ale musejí už přijít. DIVUKA: Však je čas! Hostům se stejská po muzice. MIHULICE: Copak dělá jeho mamička? DIVUKA: Tamhle sedí na mrše a skuhrá; snad bude chtít synáčka chránit. MIHULICE: To půjde pro vodu s cedníkem. VÝSTUP JEDENÁCTÝ ŠVANDA s dvěma maškarami. PŘEDEŠLÉ. MAŠKARY: Hejsa, tu je muzika! ŠVANDA: Ale s dovolením - kampak jsem to přišel? Totě jako ňáká reduta! DIVUKA: Hola, dudáku! Okaž, co umíš! Budeme-li spokojeni, dostaneš tučnou vej služku. ŠVANDA: Já můžu za sebe stát; jen aby potom také to za to stálo, co mi tady nadělíte. MIHULICE: Nevidíš, jaká společnost tě pozvala? Ta ti nezůstane nic dlužna. 74 75 ŠVANDA (se ohlíží): Jen kdybych tu měl tu zpropadenou Vocilku! Ale ve tmách jsem ji ztratil. (Mezitím jej uvedou doprostřed na povýšené sedadlo. On počne hrát divoký galop, hosté ho tancují v několika kolech, pak divě skrz naskrz, ku konci počne bít hlubokým tónem dvanáct — a při poslední ráně zhasnou všechna světla, tancující zmizí, &Ž na prostřední okolo Švandy, ježto jako duchové dále tancují. - Scéna promění se v pustou krajinu, země se otvírá a zní vystupují duchové, též okolo Švandy v kolo sestupující, takže nemůže tento ven. Kolem pustá tma, kde stála světla, viděti sovy, jichžto skřehot se chvílemi ozývá.) VÝSTUP DVANÁCTÝ DOROTKA. PŘEDEŠLI. DOROTKA (zahlídne kolování duchů, ztrne, zmuží se, pozvedne ruce k nebesům, běží dozadu, tam zvolá): Ve jménu Páně! (Skočí do kola, uchvátí Švandu a vleče ho z kola až kupředu. Duchové se rozprchají a za milenci naplní se krajina mlhou.) ŠVANDA (klesne Dorotce k nohám). DOROTKA: Vzpamatuj se, Švando, - jsi ochráněn! ŠVANDAV: Oh, moje Dorotko! DOROTKA: Pryč, seber sílu, - ať přijdeme mezi lidi -ŠVANDA: Ó nech mě dříve, abych ti ruce a nohy ulíbal, ty jsi můj strážný duch - a dělej co dělej, teď se od tebe nehnu. Starat se budu o tebe - DOROTKA: Starej se sám o sebe, pomysli na duši a - nech hejřivého života. ŠVANDA: I to víš, raději budu brambory okopávat, ale ve dne - v noci zůstanu v posteli - dneska jsem dostal za vyučenou - a ty zlořečené dudy pověsím do komína. DOROTKA: Zahoď je raději, abys je ani neviděl, - abys nepad zase v pokušení! Ja budu naši vrchnost prosit, aby tě udělali hajným, - kus políčka mám také - 76 ŠVANDA (vyskočí): O Dorotko, moje zlatá Dorotko! Jdi si ke všem všudy, ty zpropadený měchu, - beztoho vězí v tobě deset starých ďáblů. (Hodí jej na zem - vtom zazní povětřím vřískavý souzvuk.) VOCILKA (za scénou): He, Švando, kamaráde! ŠVANDA: Ach, tu je můj cekretář! Jen dál! DOROTKA: Ten člověk je také tady? ŠVANDA: Oh počkej, tomu dám teď trumf, že potáhne. VÝSTUP TŘINÁCTÝ VOCILKA přiklopýtá. PŘEDEŠLI. VOCILKA: Jsi ty to, kamaráde? - Ale to je zlořečná hloupost! - Ty proklaté bludičky mě celého pomátly - já tě hledám, volám, točím se jako vrtohlavý beran - a on zatím tady - oh, to věřím, to bych taky doved. ŠVANDA: Tedy jdi a vyhledej si něco. VOCILKA: I to nemá naspěch - já zůstanu zatím u tebe. ŠVANDA: Já nebudu mít nynčko času - a ty uděláš nejlíp, když půjdeš s princeznou Alcestou a doktorem Faustem zase do světa. (Obrátí se k Dorotce a mluví s ní.) VOCILKA: Ale kamarádíčku, co ti to napadá? Pomysli jen, slavný koncertisto, - moje upřímnost - (kopne do dud) - copak je to -kýho čerta! On sundal dudy, aby moh zatím objímat, - Vocilko, teď práskni do bot - teď jsou i divotvorné dudy tvoje. (Chechtá se.) Vždyť já říkám, láska je matka mnohé hlouposti, - a dokud je hloupost na světě, - to se chytrá hlava neztratí! (Upláchne.) DOROTKA: Nu ano, ano - já ti věřím - ach, ty nevíš, co bych pro tebe učinila! Teď ale pojď, ať přijdeme k domovu. 77 P R O M É N A DOSLOV Háj. Mezi stromovím nízko a vysoko LESNÍ PANNY. Uprostred na oblakovém voze LESANA. Pod ní ROSAVA co divá žena. Všechno se leskne v nejranějších červánkách. VÝSTUP ČTRNÁCTÝ LESANA: Blaze tobě, děvo milující, nad zlou mocí spasně vítězící! Rosavo, tys na milost tu vzatá -(s Rosavy spadne roucho, ona se vzpřímí jako polednice) jsemtě láskou věrné děvy jatá. Pečuj o syna dle péče matky, pomohu, by vzrostly jeho statky, a když volno po zemi ti kráčet, můžeš k němu vždy své kroky stáčet! ROSAVA: O můj synu! ŠVANDA: Milá matko! ROSAVA: Dcero! DOROTKA: Jak? - Ty, paní - ROSAVA: Nestrachuj se, bude to jen k tvému prospěchu. Jakož se tam z temna lůna vine nově narozený dén, takž i vám teď nový život kyne, sladkou láskou óhlažen! (Mezi touto řečí zardí se celá krajina nejplnější zoří. - Rosava stojí mezi Švandou a Dorotkou u srdečném skupení - a nad nimi hnou se panny s Lesanou jako k odletu; mezitím zní jich sbor a opona se pozvolna spouští.) STRAKONICKÝ DUDÁK - PŘEDZVĚST REVOLUČNÍHO ROKU 1848 Tylův Strakonický dudák byl psán v roce 1847. Prvního představení 21. listopadu toho roku se zúčastnilo nebývalé množství obecenstva. Mezi prvními 1260 diváky bylo jistě i mnoho těch, kteří potom v červnu 1848 stavěli barikády. Není náhodné, že Strakonický dudák vznikl právě na prahu revolučního roku 1848, tedy v období, kdy revoluční síly narůstaly. Tyl, přední bojovník národně osvobozovacího boje, svou hrou tomuto růstu pomáhal. Ukázal v ní prosté venkovské lidi v jejich vztahu k domovu, k národu, k vlasti a upozornil na jejich morální převahu nad panským světem ciziny a nad jeho prisluhovači. Tím, že ukázal sílu českého lidu, přinášel vlastně důkaz, že Ud je jádrem národa, že osvobozovací zápas nelze vybojovávat bez něho, bez jeho věrnosti a lásky k vlasti, že jen lid je zárukou šťastné budoucnosti. Mladá generace, k níž Tyl patřil, šikovala se k osvobozovacímu zápasu už od třicátých let. Její zbraní byla především literatura. V dusných podmínkách třicátých a čtyřicátých let, kdy bylo rdoušeno všechno pokrokové, vyslovovala ideál svobody, povzbuzovala vlastenectví, vedla český lid k pocitu sebevědomí. Tyl vyšel z lidu a pro lid žil a pracoval celou svou usilovnou činností jako spisovatel a redaktor. Organizoval společenský život a divadlo a pomáhal připravovat revoluční rok 1848. Demokratické ideály roku 1848 bránil pak svými hrami a články v novinách i po porážce 78 79 povstaní. Strakonickým dudákem začíná právě svou slavnou řadu dramatických báchorek a revolučních historických dramat. IDEA STRAKONICKÉHO DUDÁKA Strakonický dudák oslavuje český lid, jeho vítězící sílu, lásku a Obětavost. Zároveň také ukazuje, že peníze porušují vztahy mezi lidmi. Na osudu hlavní postavy ukazuje Tyl, jakým nebezpečím je touha po penězích a omámení „velkým" světem ciziny. Na postavě Vodíkově dotvrzuje nízkost těch, kteří jsou ochotni sloužit každému, kdo zaplatí. Tylova národní báchorka míří proti všem, kdo jako Vocilka jsou ochotni dát cizině přednost před vlastí, proti světoobčanům (kos-mopolitům). Vroucí cit lidových postav vítězí nad mocí peněz a nad pochybným leskem ciziny. K Dorotce a Kalafunovi se po těžkých zkušenostech přidružuje ke konci i Švanda. Z jeho úst zní národní hrdost, když říká (III. jednání, 2. výstup): „V cizině jsem nebyl doma. Já nechal tedy svět světem být a vandroval jsem domů. Kdo mě potřebuje, však on mě najde; mým dudám se nevyrovná žádná muzika." V plném souhlase s myšlenkou díla je i báchorkovitý svět vil. Matka Rosava je vlastně zosobněná česká příroda, jež svému synu vdechuje do dud kouzelné umění. Ochraňuje jej před nebezpečím ciziny a dává mu obětavě všechno. POSTAVY - TYPY ČESKÉHO ŽIVOTA Ideu nesou svým jednáním, svými vzájemnými vztahy a svým poměrem k domovu a k světu postavy. Každá tvoří určitý český typ a všechny dohromady osvětlují některé rysy české národní povahy. Ústřední postavou hry je Švanda, nositel lidového nadání. Má dobré srdce a je schopen vroucího citu. Je podnikavý - symbol české podnikavosti, říká Zdeněk Nejedlý - a důsledný při uskutečňování svých plánů. Ve svých úmyslech se nedá ničím zdržet. V postavě Švandově jsou však obsaženy nejen klady, ale i zápory české povahy. Z domova neodchází jen proto, aby získal peníze pro sňatek s Dorotkou, ale i proto, že se doma cítí spoután, že je naplněn českou nespokojeností. Lehkomyslně pak podléhá cizím vlivům. Stačí, dovede-li prohnaný Vocilka využít jeho ješitosti a samolibosti. Opojen mocí a penězi zrazuje sebe a svůj původ (U, 9): „My, co jsme páni, -víš, my máme docela jiné oči než sprostý lid." Puzen nezdravou ctižádostí zakolísá ve svém vztahu k Dorotce, ke Kalafunovi, ve své věrnosti rodné zemi a je ochoten sloužit penězům, přepychu, cizímu světu. Záporné stránky povahy ho zavádějí až téměř ke zkáze. Nebýt věrnosti Dorotoimy, přátelství Kalafunova a mateřské lásky Rosaviny, tedy sil českého lidového světa a české přírody, byl by ztracen. Po vysvobození z moci peněz a ciziny je z něho opět pracovitý český člověk, milující svou Dorotku, svůj domov, svůj národ. NEJLEPŠÍ MORÁLNÍ VLASTNOSTI JSOU ZTĚLESNĚNY V DOROTCE, V KALAFUNOVI, V KRÁSNÝCH LIDOVÝCH POSTAVÁCH Dorotka je samostatná a statečná, jde si pro švandu do ciziny a jde ho vysvobodit k šibenici. Je věcná a moudrá, její láska je upřímná a vytrvalá. Umí se obětovat prostě, aniž pomyslí na sebe. Umí zápasit o štěstí své i Švandovo, Nedychtí po penězích, nechce mít nic společného s panským světem. Když Švanda odchází do ciziny, chce jen novou sukni a šněrovačku. Věrná a obětavá láska Dorotčina k Švandovi je bohatý a krásný cit. Nemohla by milovat Švandu, kdyby byl jakýkoli, miluje to čisté a zdravé v něm a pomáhá mu vítězit: „Jestli se nepolepší sám od sebe, nechci mít ouvazek se zlými," říká Dorotka (III, 5), když jí po svém návratu Švanda vyhrožuje, že si něco udělá, neodpustili mu. Kalafuna je podle slov Zdeňka Nejedlého vtělená láska k zemi a zdravý kořen národa. Má vyrovnanost Českého pracujícího člověka, jeho věrnost a spravedlnost. Ani v nejnádhernějších královských palácích nepřestane toužit po domově. Kalafuna je srostlý s rodnou zemí. V prvním jednání (8. výstup) 80 6 - 91-19-30 81 sám říká: „Já nevystrčil jaktěživ bradu dál než, abych řekl, za panské stodoly; a co mi schází?" Když je však třeba pomoci příteli, dovede opustit na čas i svou rodinu a domov. Dovede se jako Dorotka obětovat s naprostou samozřejmostí. Říká (II, 9): „Stará mi udělá - hehe, zlořečenou lázeň, až se vrátím; ale já si nemoh pomoct." Přitom je předobrým tátou své rodiny. „Moje kuřata," tak pojmenovává své děti (I, 2). V humorné a zároveň tklivé scéně návratu, než si s Kordulou padnou okolo krku, ukazuje, jak má stále svou ženu rád (III, 4): „Tatínek je tady a myslil na tebe." Jeho dobrosrdečnost protepluje všechno jeho jednání. Má vždy dobrácký úsměv a dovede jím usmiřovat i Kordulinu rozdurděnost. Kde se uvelebí, tu je doma veselost, zpívá O1 českém muzikantovi, nej šťastnějším ze všech tvorů (II, 10), a sám je právě typ českého muzikanta. Výraznou lidovou postavou je i Kordula, starostlivá česká máma, pracovitá a rázná. Hubuje, a má i proč. Muzikant Kalafuna totiž příliš často pije, takže mu Kordula právem vytýká, že nemá někdy ruku ani kapsu, kde by pro potřeby rodiny krejcar uvázl (I, 3). Přitom má však Kordula svého muže ráda. Dovede mu odpouštět, a dovede stejně jako Kalafuna pomáhat ostatním. I když louskají bídu, nabízí po návratu Dorotce, aby zůstala u nich (III, 4). Také hajný Trnka, otec Dorotčin, je přes svou drsnost v jádru dobrák. Trnka se sice rozhorluje, brání své dceři v lásce, ale to jen proto, aby ve své otcovské úzkostlivosti viděl své'dítě zajištěno. Říká Švandovi, že by mu Dorotku dal, kdyby byl třeba pacholkem nebo sluhou, jen kdyby měl krajíc jistého chleba. Byl by dudákovi Dorotku dal, kdyby byl Švanda, posedlý touhou po světě, rozčileně neodešel. I v postavách, které se na jevišti objeví jen krátce, dovedl Tyl zachytit různé typy vesnického kolektivu. Krásným lidovým typem je starý dudák Tomáš, moudrý a rozvážný rádce. Rychtář Koděra je vesnický staromilec, kterému je asi proti mysli, začíná-li venkovský lid „nastrkovat uši" vůbec po všem novém, nejen po jiné muzice. Není bez zajímavosti, že se chudý Švanda stejně jako Kalafuna posměšně zmiňuje o velkých bohatých sedlácích. Nazývá je chlupáči a praví, že jim česká muzika také už nevoní. Proti krásným postavám lidovým, které pomáhají spolu se světem vil Švandovi v jeho životním zápase, v hledání smyslu života, stojí Vocilka a postavy světa panského. Vocilka „světový" Čech, je světoběžník, který pro svůj osobní prospěch je kdykoli ochoten k jakékoli špatnosti. Nezná vůbec lásku k vlasti. O svém jméně říká, že je anglické, jinak že by nebylo hezké (II, 7). Cítí se dobře, když se může klanět před cizím světem a sloužit své kapse. Vší silou nutí Švandu, aby zradil krajany (II, 11). Za peníze je schopen všeho. Prohnaně si zajišťuje postavení, kde by mohl pří-živnicky žít bez práce. Spoléhá vždy na svou výřečnost a maza-nost, na to, že lidé neprohlédnou jeho vychytralost. Opakuje sám samolibě (III, 13): „Dokud je hloupost na světě, to se chytrá hlava neztratí." Všechno prý se musí dít s fortelem, zpívá Vocilka a myslí tím jen a jen darebáctví. Je výlupek bezcharakternosti. Švandovi vypočítavě lichotí, předstírá lásku k umění (II, 7). Aby dostal Švandu od Dorotky, je dokonce ochoten vzít si ji za několik čtvrtců dukátů za ženu (II, 11). Bez ostychu pomlouvá Kalafunu a Dorotku (II, 13), zbaběle zrazuje Švandu před Alamirem. K čemu až vede příživnictví lidí bez mravních zásad a bez vlasti, ukazuje Tyl ve scéně (III, 7)= kdy Vocilka zavádí Švandu do lesa, aby se násilím zmocnil čarovných dud. Sympatickým činí Voďlku jeho humor, projevující se zvláště v jeho lidových úslovích. To nemění však nic na skutečnosti, že Vocilka je typ záporný. Mít se dobře na cizí účet, měřit všechno ziskem, přizpůsobovat se jakýmkoli okolnostem, jen když se dá z nich něco vytěžit, poklon-kovat před cizinou, nedbat mravních zásad, to jsou všechno záporné rysy Vocilkovy, to jsou rysy bezcharakterního světoběžníka, který se odtrhl od vlasti i od lidu. Z okruhu lidových postav má k Vocilkovi blíže než ke Kalafu-novi vysloužilý voják Šavlička. Pohrdá poctivou českou hudbou, jako Vocilka vkládá do své řeči pochycená cizí slova, je stejně jako Vocilka přesvědčen, že za peníze dosáhne všeho. Cizí svět představuje princezna Zulika, král Alenoros a princ Alamk. Je to svět viděný fantazií lidového člověka, a proto jeho postavy vystupují jako postavy pohádkové. Ve svém realismu tu však pohádka odhaluje v několika rysech, jak mocní ve své pýše mají nelidské vztahy k člověku. Vidí v něm jen svého otroka (Zulika i Alamir 82 83 pokládají Vocilku za Švandova otroka - II, u a 14), nanejvýš nástroj své zábavy (Zulički rozmar vzít si Švandu - II, 11), neohlížejí se na vůli druhého a myslí, že penězi a mocí dosáhnou všeho (Alenorovy zlaté skříňky s dary a královské přání mají ze Švandy udělat ženicha, aniž se král ptá, chce-li vůbec Švanda princeznu - II, 12), ničí ihned člověka, když se jim nehodí (Alamir vsazuje Švandu do vězení - II, 14). V Strakonickém dudáku vystupují také postavy sveta nadpřirozeného. „Tylova báchorkovitost," píše Zdeněk Nejedlý, „to jemu není záminka, aby se vyhnul skutečnosti. Právě naopak. To mu dovoluje, aby se nedával spoutat formami běžné skutečnosti a sáhl hlouběji pod tento vnějšek a tam našel daleko větší a závažnější skutečnost." Pohádkovou postavou Švandovy matky Rosavy vyjádřil Tyl, že matka splývá s domovem, s českou přírodou, že vztah k vlasti je vztahem k matce, že mateřská láska, obětující pro dítě všechno, je cit neobyčejně silný, že česká příroda - vlast svému synovi pomáhá překonávat úskalí. Návratem synovým ke společenským a národním povinnostem je osvobozována i vlast. (Rosava se stane z divé ženy opět polednicí.) Víly a divé ženy, to je zosobněná česká příroda. České lesy a háje, představované báchorkovitými bytostmi, dávají kouzlo Švandově hudbě, vdechují krásu národnímu umění. Zpěv lesních panen doprovází Švandu do ciziny. „Jdem na pomoc," zpívají českému člověku. V závěrečné scéně vysvobození se česká příroda rozjásá. Divé ženy a půlnoční duchové představují ničivé síly přírody. Ani Rosava jako divá žena nesmí vstoupit, je-li ohniště vymeteno, to znamená, když není nebezpečí požáru. K ochraně před těmito přírodními živly je třeba láskyplné obětavosti, jakou má Dorotka. V Tylově světě vil můžeme najít i odraz politické skutečnosti. „Kdo pod korunou právem sedí, rád si proseb lidu svého hledí," říká Lesana (II, 2). Uvážíme-li dobu vzniku a naděje, jež tehdy klamně upínala část české buržoazie v císařský zásah ve prospěch českého národa, měla tehdy tato slova jistě politický dosah. KOMPOZICE STRAKONICKÉHO DUDÁKA Tyl rozmisťuje postavy do dvou skupin, svádějících o Švandu dramatický zápas. Každý nový výstup přivádí buď postavu, jež Švandovu touhu po lesku a penězích rozněcuje a Švandu ohrožuje, nebo postavu, jež Švandu chrání. Dorotka, Rosava a Kalafuna mu pomáhají, Vocilka, cizí svět a divé ženy ho vedou ke zkáze. Švanda hledá smysl života a bloudí. Toto bloudění, tento zápas nemohl být zobrazen jinak než v krátkých scénách s častou změnou prostředí. V prvním jednání v domově láká Švandu cizina. Švandovým nepřítelem je prozatím jen jeho posedlost po cizině. Druhé jednání začíná obrazem mateřské obětavosti české přírody. Pak se děj přenáší zcela do prostředí ciziny. Objevují se nebezpeční nepřátelé. Děj se prudce rozvíjí. Švanda zakolísá ve věrnosti domovu a hned pak pozná tvrdost světa mocných. Po tomto vyvrcholení děje je druhé jednání dokončeno dvěma proměnami, v nichž pokračuje zápas o Švandu v světě pohádkovém. V první ho matka vysvobozuje z vězení, v druhé mu hrozí nové zlo, připravované divými ženami. V třetím jednání v prvním výstupu v hospodě vyvstane Švandovi velké nebezpečí z rukou Vodíkových. V chudobné světničce Kalafu-nových dojde k shledání s Dorotkou, furiantský Švanda se však s uraženou Dorotkou zase rozejde a nebezpečí se tím pro něho zvětšuje. Zápas se nyní rozpoutává v rychlém sledu scén. Divokou scénou maškar a duchů dosahuje nebezpečí nejvyššího stupně a tu hrdinská Dorotčina obětavost Švandu zachraňuje. Ničivé síly se rozprchávají, Vocilka uprchne s ukradenými dudami. V závěrečném obraze kyne česká příroda „nově narozenému dni" milujících se českých lidí. Každé jednání hry je zakončeno seskupením vil. Tylova kompozice tu působivě zdůraznila sepětí světa české přírody s osudem českých lidí. Pohlédneme-li souvisle na scény, v nichž víly vystupují, vidíme, že tvoří jakousi pohádku o víle, jejíž život byl spjat s lidmi. Tato pohádka má své vstupní vyprávění (Rosava o svém synu), rozvíjení (proisby Rosaviny), vyvrcholení (odsouzení Rosavy mezi divé ženy) a rozuzlení (osvobození lidskou obětavostí). Tylova kompozice, tak charakteristická pro jeho dramatické bá- 84 85 chorky, umožnila spojení světa českých venkovanů se světem ciziny a světem vil. Svérázné jsou i písňové vložky, jako např. Šavličkova píseň o penězích v prvním jednání nebo píseň Kalafunova v druhém jednání. Ukazují Tyla jako divadelníka, který dovedl ve svých hrách upoutávat nejen dějem a vykreslenými charaktery postav, ale i zpěvními vložkami. Tyl rozuměl divadlu, znal divadelní účin. Poznáme to velmi dobře ze scénických poznámek, jimiž doprovází závěry jednotlivých dějství. Rozvržení a spojení všech výstupů je jevištně účinné, dramatické a živé. Scéna střídá scénu, všechny srážky se odehrávají před divákem, scény jsou stále plny dramatického ruchu. JAZYK STRAKONICKÉHO DUDÁKA Oslavuj e-li tato národní báchorka zdravé síly života prostých českých lidí, je její jazykové vyjádření současně oslavou českého lidového jazyka. Všimněme si jen plnosti a názornosti lidových přirovnání, např. Kalafuna o Kordule (I, 3): „Tyť jsi ještě jako lusk," nebo Dorotka o Vooilkovi (II, 9): „Dělá na mne oči, jako by mě chtěl polknout." Ve hře najdeme krásné lidové metafory, např. Švanda (I, 3): „Dnes se mi zajiskřilo v mozku a chytlo to jako v plném troudníku." Kolik jazykové tvořivosti lidu je třeba v prosté výzvě Kubově (III, 2), který místo „Neseďme tu zticha. Zazpívejme si" říká: „Neseďme tu jako zařezaní. Zadělejme si ňákou." Postavy Strakonického dudáka mluví jazykem plným humoru. „Opička mě drží za pačesy," zpívá Kalafuna (II, 10). „Z levého šosu bude moct bej t brzo cedník - a kolena se derou na čerstvé povětří," charakterizuje Vociika svůj chatrný oděv (II, 4). Bohatsví lidových výrazů, obrazů a rčení ve Strakonickém dudákovi je nepřeberné. „Louskej bídu," říká Švanda Kalafunovi (I, 2). „Vezmi oči do hrsti", vybízí Kalafuna Švandu (I, 8), „Radši do vody skočit nežli se vdávat," volá Kordula (I, 3), „Však ty jsi taky jednou natahovala moldánky, když mě chtěla strakonická banda s sebou na cesty," odpovídá v jiném výstupu Kalafuna (I, 12). Lidová moudrost postav Strakonického dudáka zní z pořekadel a přísloví, vkládaných zvláště do úst Kalafunových. „Příležitost dělá zloděje," varuje Švandu (I, 8). „Všude dobře, doma nejlíp," poučuje své děti po návratu. Srovnáme-li jazyk Švandův v prvním jednání, plný lidové názorností, s jeho jazykem v druhém jednání ve scéně před princeznou, kdy se nezmůže na víc než na „Oh" - „Copak?" - „Já nejsem v stavu", poznáme, že Tyl skvěle vyjádřil, jak Švanda ztratil půdu pod nohama, jak se zradou svého lidového původu ztrácí i svůj jazyk. Když pak opět nalézá svůj domov, dovede místo jednoslabičných rozpaků pořádně vzkřiknout: „Hoši, vyvalchujte mi tenhle měch" a ukazuje přitom na Vodíku (III, 2). Už trpké vystřízlivění na cizím dvoře stačí k tomu, aby v monologu ve vězení (II, t;) našel výrazy jako „Teď jsem v louži. Já měl zabedněnou palici. Zde mi chystají lněný obojek". Tu je jeho mluva opět plna lidových výrazů stejně jako mluva ostatních lidových postav. Dokonale je charakterizován svým jazykem také Vociika. Jeho jazyk, svědčící o lidovosti jeho původu, dovede být názorný (např. ve scéně setkání se Švandou: „Nynčko se budete teprva ze slupky vylupovať') a plný jadrné humornosti. „Nešlapte si na rozum," říká Švandovi (II, 11); „V mé kapse je zatmění slunce" (III, 1). Na rozdíl od lidových postav je však jeho jazyk znešvařován cizími výrazy, jimiž se vynáší nad své okolí a jež svědčí o jeho pohrdáni mateřštinou. Jeho okruh cizích slov je značně širší než okruh Šavličkův, Vociika je přece zběhlý student. Ve Vocilkově jazyku je cítit jeho prodejnost, obmyslnost a obratnost. Jen on může užít slovních hříček, např. ve výstupu s Dorotkou: „Milostslečna bude zatím tak dobrá a vyrazí se s panem krajanem -já bych je také oba rád vyrazil, ale někam ze dveří" (II, 10). Uži j e-li řídce i Švanda nebo Kalafuna slova nečeského, cítíme, že tu nejde o pohrdání Češtinou, že cizí slova naopak jen komolí (Švanda jde na katezismus, Vociika je jeho cekretář). Často .tu jde o dobové užívání cizích slov i v lidovém jazyku („I vy safienti," volá Kalafuna. Je to lidově přetvořený výraz sakramenti). Častá jsou ve Strakonickém dudáku slova dobová, užívaná v hovorovém jazyku čtyřicátých let (bilety místo vstupenky, gás místo 86 87 plynové osvětlení). To, že velké většiny slov cizího původu užívá právě Vocilka (např. šlejfírna místo brusírna), není bez ideového záměru. Tím, že je kladl do úst právě Vocilkovi, vyjadřoval se Tyl proti dobovému kažení jazyka nečeskými slovy. Svět ciziny je odlišen i jazykem. Jazyk Zuličin, Alenorův a Ala-mirův je strojený a neživotný. „Ta mluví jako turecký veršovec," charakterizuje řeč Zuličinu i Vocilka (II, n). Záměrná odlišenost, chtěná povýšenost a nabubřelá prázdnota tohoto světa se projevuje i ve volbě slov a umělých vyjádření (Alamir: „... ježto se opovážil květinu mé lásky - zřetelnici duše mé plamenem sladké touhy naplnit") i v pořádku slov (Alenoros: „Oni to donesou zatím do příbytku tvého") i ve stavbě vět (srovnej Alamirovu řeč v II. jednání v 14. výstupu, skládající se ze složitých souvětí). Rozmázlenost Zuličina se projevuje jejími zdrobnelinami a jejich posouváním osoby (mluví o sobě v 3. osobě). Svět vil má také svůj jazyk. Ztělesněná česká příroda se nemůže vyjadřovat jinak než ve verších. Básnický jazyk lesních vil, to je rytmizovaná řeč českých pohádkových bytostí. Je to jazyk lidových pohádek. Dokladem může být na příklad prosba Rosavina k Lesaně (II, 2): „Učiň tedy tak a dovol, / bych ho směla doprovázet, / bych mu byla dnem i nocí / ku pomoci, / kdyby měl snad z cesty scházet." Mluví-li Lesana nebo Rosava, není to nikdy snůška tak zvaně básnických výrazů, jimiž se odlišoval jazyk mocných v cizí zemi. Básnických jazykových prostředků je v něm využíváno jen velmi střídmě. Malý počet umělých básnických slov (např. spasně vítězící) a jen málo uměle strojených souvětí [Jakož se tam z temna lůna vine / nově narozený den, / takž i vám ted nový život kyne] nikdy nezkalí jasnot jazykového projevu nadpřirozených postav. Jejich projev má téměř vždy epický charakter (vyprávění, prosba, rozsudek) stejně jako lidové pohádky. Básnickost jazyka vil je především ve výrazném trochejském rytmu a v rýmu většinou sdruženém. Pouze kraťoučké lyrické sbory lesních panen, zaznívající do Švandova snu a doprovázející ho na cestu, nemají pravidelný rytmus. Verše mají většinou čtyři stopy, časté jsou i tři stopy, řídce i dvě. Divé ženy mluví prózou, ovšem jen mezi sebou, ne před Lesanou. I ve verších i v próze je jejich jazyk ještě 88 bližší lidové řeči než jazyk lesních panen. Divuka např. mluví o Švandovi (II, 17): „Až jen zrejdí svět." Divé ženy mluví dokonce i ob-hrouble, např. Divuka o Rosavě (III, 3): „Tamhle sedí na mrše a skuhrá." Básnický jazyk světa víl v básnických jazykových prostředcích, v slovníku i v skladbě rysy básnického jazyka doby Tylovy. Jeho jasnost a jeho sepětí s jazykem pohádek přibližuje jej jadrnému jazyku lidových postav. Některé hláskové podoby slov (bejt, tejrat, zalízt, vopice) nebyly v tehdejším neustáleném spisovném jazyce pokládány za výrazně lidové, jako jsou pociťovány dnes. To se týká i tvarů, a proto najdeme v Strakonickém dudáku v 7. pádě množ. č. tvary s dudama, s náma, proto jsou pravidlem tvary tlouct a moct. V 1. osobě jednot, č. a v 3. os. množ. č. přít. času se uplatňují tvary na u a ou: vykážu, hubičkujou. Příčestí minulé je bez přípony (doved). Hláskové podoby běžných slov jsou u Tyla zcela lidové: jinak, nynčko, ňáký. Užívání přívlastkového ten výrazně přispívá k hovorovému rázu jazyka, např. Kordula (III, 4): „Kdepak máš ty peníze?" Velmi četné jsou doklady na užití zájmen-ného podmětu, např. Švanda (III, 2): „Já nechal svět světem bejt." Větná stavba je prostá, určují ji běžné obraty, oslovení, vsuvky a prosté otázky. VÝZNAM STRAKONICKÉHO DUDÁKA Strakonický dudák patří k najvýznamnejším dílům naší obrozen-ské literatury. Divadlo plnilo v době Tylově velmi důležité společenské poslání a Tylova národní báchorka bojovala v národně osvobozovacím zápasu zvlášť účinně, neboť dovedla silně působit na obecenstvo. Svou pokrokovou demokratickou ideou a svým realismem ukazovala cestu dramatickým dílům dalších generací. S postupujícím rozkladem měšťanské třídy buržoázni kritika stále víc a více podceňovala Tyla a jeho Strakonického dudáka, ale lid tuto svou národní hru a jejího tvůrce nepřestával milovat. Dnešní doba plně oceňuje Tylovo dílo. Stejně jako v době prvních představení i dnes rozněcuje tato slavná česká hra naši národní hrdost. 89 Oslavou tvořivých sil lidu a odsouzením světa, v němž jsou pány jen peníze, je Strakonický dudák i dnes hrou bojující. Bojuje za krásné lidské vztahy, za vroucí cit k vlasti. Patří k nejcenmějším pokladům našeho kulturního dědictví. JAROSLAV MACHYTKA VYSVETLIVKY Vysvětlivky se opírají o kritické vydání Tylova Strakonického dudáka v Knihovně klasiků a v Národní knihovně. &0 Strana 7 o pěkné hodince o posvícenských dozvucích v pondělí po posvícení kus juksu (lid.) trochu veselí, švandy, kratochvíle běhání skrze uličku starý krutý vojenský trest, končící často smrtí postiženého; provinilec probíhal dvěma řadami vojáků, kteří ho bili holemi nebo zbraněmi apatyka (lid.) lékárna mangan (z lid.) zde zaklení kladynety (lid.) klarinety, dechové hudební nástroje vytrdloval se (lid.) hodně se vytancoval intrády (z ital.) vstupní fanfáry při slavnostních příležitostech 8 velkou literou (z lat.) velkými písmeny Primarius (z lat.) první houslista v orchestru Z Babylónu — zde ve významu zdaleka to by nabral (lid.) to by pochodil tolar (z něm.) velký stříbrný peníz; padají tolary vydělá se mnoho peněz pšouresy (z židovského žargonu) nepoctivý zisk, výdělek 9 vlaské bubny (lid.) tympany, bicí hudební nástroje, kotle pulpity (z lat.) stojánky na noty má fiňáry (lid.) má za ušima, je chytrák za časů krále Holce lidové pořekadlo s významem za starých dobrých časů drnkačka řehtačka, klapačka, stará dětská zvučící hračka Z fundamentu (z lat.) od základu láska tlačí vosrdí (lid.) osrdí, srdce kapoun kohout v mládí vykleštěný 90 91 stotka (dial.) stovka motovidlo přezdívka nemotorné osobě 10 žold, (z něm.) denní plat vojáka, zde vůbec peníze ■praktika (z řeč.) osvědčený způsob jednání pacht (z něm.) nájem fortel (z něm.) lest, úskok, obratnost, schopnost hever (z něm.) ruční zdvíhadlo 11 čumět na minet menuet (z franc.) druh tance; zde ve významu prodlévat jen tak dělat bandurskou zle dotírati, dělat rámus, hlučně hubovat šněrovačka nejozdobnější část ženského národního kroje, živůtek mumloun zde bručoun, mrzout kozlí měchejř dudy, iměchýř dud býval z kozlí kůže měl už dávno sirky táhnout — měl už dávno odejít sedmá svátost (lid.) manželka 12 chlupáči (lid.) velcí sedláci, chrapouni měchura tvarohový koláč musím ale ty zpropadené žíně dřít zde ve významu musím hrát chytati komáry zahálet a jen okounět, lelkovat cimbál (z lat.) strunový hici nástroj 13 herink (lid.) slaneček vošatka (lid.) ošatka, mísovitá nádoba pletená ze slámy safient zjemněle místo sakraonient (z lat.); sakramentský, zpropa- dený člověk 14 satanit se (lid.) vztekle hubovat, nadávati, zuřiti troudník nádobka na uschování snadno vznětlivé látky. Troudem se v domácnostech zapalovalo 15 neděle) mi flauzy (lid. z něm.) nenadouvej se, neholedbej se 16 strakapoun strakapoud, pestře zbarvený datlovitý pták všecko naštemováno (lid. z něm.) naladěno, všecko v pořádku šípčí šípkový porost 19 nápast nástraha, léčka, úklad mní (knižně) míní, domnívá se 20 čaropáska čarovná, kouzelná páska, zde metaforicky místo láska teď mi dělá péče dělá mi starost 21 kalamajka český tanec kolový 92 22 invalitka utvořeno od slova invalida (z lat.), vojenský vysloužilec, člověk práce neschopný pro zranění nebo stáří skluzký hladký, že se nohy smekají, klouzají to je trefa (lid.) zde šťastná náhoda 23 tacet (z lat.) zde přestaň, dost, ticho 25 naštemované uši (lid.) uši napjaté pozorností co v tom špuntu vézí (lid. z něm.) zde ve významu: v dudách 26 chystej se zatím na katezismus (tj. na katechismus), připravuj se na svatbu; katechismus (z řeč.) náboženské poučení a zkouška snoubenců podle církevních předpisů kostroun (lid.) kostra, hubený člověk kápo (z ital.) zde hlavní osoba natahovat moldánky rozplakat se 31 porticus (lat.) volně přístupná předsíň, vytvořená sloupovím před vlastním domem tacle (lid.) ozdoby na rukávech u šatů 32 biliár (z franc.) kulečník, kulečníkový stůl Enšpigl postava šaška ze 14. století, jenž se stal středem četných veselých příhod, sebraných později do lidové knížky vederemo (ital.) uvidíme 33 viktoria (lat.) vítězství, zde sláva! studios (lid.) žertovně student řádně prezentýruj se (lid.) řádně se uveď, projev garderóba (z fr.) šatstvo, zásoba šatstva 34 dostane medálii (lid.) medaili, vyznamenání patálie (lid.) vojna, bitva 35 gás (z něm.) plyn, plynové osvětlení kreditor (z lat.) věřitel špás (lid.) žert, šprým, zde to drahé konání ze sta požaduje stovku stovku ze sta, lichvářský úrok 36 trumaúna (z ital.) starý lidový smyčcový nástroj 37 bílý šátek s notným límcem etc. (lat.) atd. servitore, signor musicanto (ital.) služebník, pane hudebníku 38 recenzentům bilety roznášet (z lat. a fr.) posuzovatelům, kritikům roznášet volné vstupenky 93 koštovat (z něm.) státí titulírovat (lid.) titulovat banknoty (z něm.) bankovky 39 flaše (lid. z něm.) láhev kunštýř kumštýř, umělec (kunšt z německého Kunst, umění) šlak (z něm.) zde mírné zaklení veritabl (franc.) skutečný, opravdový famós (z lat.) skvělý, znamenitý delikát (z franc.) jemný, něžný íopka krůta; zde pyšné děvče 40 alterace (lat.) rozčilení, trápení 41 traktace (z lat.) hostina kompliment (z franc.) poklona 43 udělám si bene (z lat.) dobře, zde se dobře poměju 45 capo prim ex propris (z lat.) zde nejlepší ze všech krajanů 48 kavalír zde dvorný, uhlazený, štědrý společník 50 pomalu s tou flintou (z něm.) neukvapte se šlejfírna (z něm.) brusírna 51 rezidence (z lat.) palác (zde ironicky) 52 chystají lněný obojek oprátku 54 draho splacené draho zaplacené loukotí dřevěné součásti vozového kola 55 orteluj mě (z něm.) přísně mě odsuď 56 ouklady (lid.) úklady, nástrahy, léčky, pikle 58 bonžúr (z franc.) dobrý den salvete, carissimi (z lat.) buďte zdrávi, moji drazí ekšplikace (z lat.) vysvětlení vederemo (ital.) uvidíme 59 jen to fikne (lid.) snadno a rychle ekvipáž (z franc.) kočár se spřežením 60 štace (lid.) stanice, zastávka v prezónu (z franc.) ve vězení spekulace (z lat.) jednání mající za účel zisk 61 abyste šel se mnou do kumpanie (lid. z lat.) do společenství, do spolku dešperace (lid. z lat.) zoufalství pardie (z franc.) citoslovce vyjadřující silný údiv; zde jako zaklení hrome 62 mám cink (lid.) oční zákal ambo a terno (z ital.) výhra na dvě a na tři čísla při sázení v loterii vrták lidový kolový tanec 63 dáti kvinde (lid.) přerušit, odmítnout známost jurista (z lat.) právník špekulant (lid. z lat.) člověk, který se zabývá ziskuchtivým obchodním nebo peněžním jednáním akcia (z lat.) podílný list, na nějž bral akcionář kapitalistických podniků bezpracné peníze z výdělku bankrot (z ital.) úpadek 72 mi špule druh jabloňovitčho ovoce fantit (lid.) třeštit, bláznit za někým, být pošetile zamilován 73 psotník dětská nemoc, jejíž původ se přičítal úleku 74 Neskončený oslovení nejvyšší bytosti (podle náboženských představ) 75 reduta (z ital.) maškarní rej 76 galop (z franc.) kvapík 94 95 Josef Kajetán Tyl STRAKONICKÝ DUDÁK Doslov a vysvětlivky napsal dr. Jaroslav Machytka Obálku a vazbu navrhl Miloš Hrbas Vydalo Státní pedagogické nakladatelství, n. p., v Praze jako svou publikaci č. 91-19-30 Edice Mimočitanková četba Odpovědný redaktor: dr. Bohumil Balajka Výtvarná redaktorka: Věra Simonová Technický redaktor: Vlastimil Burian Z nové sazby písmem garmond Garamond vytiskl Tisk, knižní výroba, n. p., Brno závod 3, Český Těšín - Formát papíru 86X122 cm - AA 4,33 - VA 4,44 -D-594758 - Náklad 10 000 výtisků - Tematická skupina a podskupina 14-5 - Vydání 3. * Cena brož. výt. Kčs 2,20 56/VII-7 Cena váz. výt. Kčs 4,80 56/XI-8 faftovMMo Motaná v Brr Kobližná 4,601 50 BRI40