I
JOSEF KAJETÁN TYL
Hra o pěti jednáních
Úprava: Miloslav Klíma a Petx Kracik
Děje se dílem v Květolibech,
městečku venkovském
a dílem v Praze.
v Horyna
Šestáková
Valenta
Rozárka
Jedličková
Antonín
Martin
Bětuška
Podleský
Kolínský
Prokop
Melichar
Vondráček
Bláha
Liduška
Madlenka
Kačenka
Květný
Jablonský
Pozorný
I. DĚJSTVÍ
U hřbitova
1. (Zpěv) Odpočívej v tichém lůnu,
dokonána tvoje pouť;
v záři u věčného trůnu
čeká na tě Boží soud.
Milostivý od věčnosti
povolal tě nebes Pán,
na odplatu tichých ctností
upravil ti blahý stan.
(Přicházejí ze hřbitova.)
Vondráček Ale prosím vás, nebýt ani na funuse!
Bláha Není divu! Tomu člověku jsou milejší karty nežli kantorovy
noty s umrlčí písničkou. Bezpochyby sedí ještě teď
někde v hospodě a zapomněl, že má doma ženu na prkně.
Vondráček To bych rád věděl, jak by to dnes dopadlo, kdyby tu nebyla
ta holka z Prahy.
Bláha Nejspíš by nebožka ležela ještě teďv komoře.
Vondráček Jsem žádostiv, jak se ten člověk bude nynčko protloukat?
Dluhů má už nad hlavu - beztoho se o všechny krky starala
jen nebožka.
Bláha Bůh jí dej věčnou slávu! Byla to řádná žena. Bez ní by
byl Valenta už dávno někde na - smetišti.
(Odejdou.)
2. (Přicházejí ke hřbitovu.)
Valenta Nestarej se, brachu. Řeknu jen dvě slova a všechno půjde,
jako by to namazal.
Podleský Jen jestli jsou zvyklí podle tvé melodie tancovat!
Valenta Já jen zapískám a všecko se to bude točit jako na obrtlíku.
Dobře, žes mi připomněl nebožčin funus: třeba tu
holku tady ještě zastihneme.
Podleský Tady?
Valenta Není to dost hezké místo? Její srdce bude bezpochyby
hodně na měkko, a to se nechá už něco dělat.
Podleský Pro mne za mne navlékni si to jak chceš, jen když dostanu,
co mám dostat. To víš: holku nebo chalupu. Já jsem
čekal dost dlouho, ale tentokráte ti hodím na krk oprátku
- ani nemrknu.
Valenta Vždyť je dobře. Já se ti vysmeknout nechci. Teď buď tak
moudrý a jdi zatím napřed. Na první pohled nejsi pro
mladé děvče zrovna velké vábidlo. Leda by měla na
obou očích cink.
Podleský Myslíš? No jen když vábím tatíky, kteří potřebujou pořád
peníze. Já jdu tedy zatím domů, však ty se mi neztratíš.
(Odejde.)
112
113
Valenta Kdybych tě tak moh... Ale co, taková duše za to ani nestojí.
Proklatý život! Nemohla si ta zubatá s kosou přijít
raději pro mě? Bylo by alespoň po všem.
3. (Rozárka vychází ze hřbitova.)
Rozárka Dobré jitro, pantáto.
Valenta Dobré jitro, holka, dobré. No, už jste to odbyli? Já se
omeškal při výdělku - a pak, bylo by mě tuze bolelo srd-
ce.
No, nekaboň se, nekaboň! Mám pro tebe něco veselého.
Rozárka Tady?
Valenta Právě tady. Jestli mě matka uslyší, řekne ti, abys po-
slechla.
Rozárka Copak je to?
Valenta Tvoje štěstí. Já nic nemám, a tuhle jsou ještě dva krky,
které chtějí také jíst.
Rozárka Ty snadno uživíte, jen když budete chtít.
Valenta Já?... Ano, uživím je, to jest: nakrmím je snad, ale kdo se
bude o ně starat, když nebudu doma? A pak, jak to navlíknu,
abych mohl být vůbec někde doma?!
Rozárka Já tomu mám rozumět?
Valenta Náš domek je zadlužený až po střechu. Zlé časy, nemoci,
drahota - ani šindelák na něm už není můj; ale ty bys to
mohla jednou ranou zase spravit.
Rozárka Já?
Valenta Arto, ty. Znám jistého člověka, který by tě mohl dobře
zaopatřit - také o tyhle děcka by se postaral a mě by nehrdlil
pro dluhy.
Rozárka A co chce ten dobrý člověk?
Valenta Nic - než abys mu vedla hospodářství. On je zámožný
a nebude to požadovat zadarmo.
Rozárka A zná mě?
Valenta Ten tě znal už tehdá, dokud jsi ještě bývala doma! A už
tehdá ses mu líbila; nynčko tě viděl zas a měl by tě rád
u sebe.
Rozárka Proč ne. Myslíte-li, že by to byla dobrá služba a v pěkném
místě, mohla bych se v Praze poděkovat. U kohopak
jeto?
Valenta U koňaře Podleského.
Rozárka Není ten člověk svobodný?
Valenta Co na tom? Tím lip pro tebe!
Rozárka Ten křikloun?
Valenta To jsi slyšela jenom něco vyzvánět. Ono je s ním snadno
vyjít. Skořepina je trochu drsná, ale jádro je v ní dobré
a - nota bene - tolary špikované.
Rozárka Ten nemravný tulák, ten...
114
Valenta Ach, proč by neužíval života, když nemá, pro koho by
šetřil?
Rozárka Co udělal už několik lidí nešťastných!?
Valenta To je lež! S každým se pořádně vyrovnal. Já bych si přál,
abych s ním byl také v pořádku, to mi věř...
Rozárka (dětem) Jděte ještě na chvilku k mamince, já pro vás
hned přijdu.
Tatínku uvážil jste, co mi nabízíte?
Valenta Tuze dobře. Nebuď bláhová! Já myslím jen na tvůj uži-
tek.
Rozárka Když mě připravujete o čest?
Valenta O čest! O čest! Kdož ví, co se později dá dělat? Podleský
má slabé chvilky, třeba ho přemluvíš, aby si tě...
Rozárka Proboha, mlčte! Kdybych se tak zapomněla, musila bych
zajít hanbou!
Valenta Pomalu, pomalu! Co je to za bláznovské řeči? Kdo sedí
v teplém hnízdě, snadno se jiným vysměje.
Rozárka Přijde na to, jak si do něho sedl.
Valenta Ten chlap mě drží v hrsti jako vrabce. A hrozí, že mi prodá
domek nad hlavou; přitom praskne snad i pole a...
Rozárka To je mi líto, ale já, já vám nemohu pomoci.
Valenta Jak? To je řeč hodné dcery?
Rozárka Ano.
Valenta Otcovo neštěstí...
Rozárka ...se nedá napravit hanbou dítěte. Vždyť vy byste byl,
pantáto, potom ještě nešťastnější! Chcete si to vzít na
svědomí?
Valenta Ty mě budeš kárat, místo abys poslouchala?
Rozárka Jen ve všem dobrém, pantáto!
Valenta Děti nevědí, co je dobré, co jim přinese užitek. Ty musíš
poslechnout!
Rozárka Ze musím?
Valenta Chceš, abych tě donutil? Zlořečené oči! Zrovna jakoby
na mě koukala nebožka.
Rozárka Tatínku...
Valenta Jdi, jdi mi s očí! Jsi falešná a nevděčná dcera.
Rozárka To nejsem, pantáto! Já se s vámi rozdělím třeba o poslední
sousto, ale tu věc ode mne nežádejte. Sbohem.
(Odchází na hřbitov.)
Valenta Zlořečené živobytí!
(Odejde.)
4. (Přichází Rozárka í dětmi a Antonín.)
Rozárka Děkuji vám, pane Jedličko, že jste si těch dětí povšiml.
Antonín To nic není. Znám je přece dlouho, jako jsem znal nebožku
vaši panímámu.
115
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Vy jste býval u nás jako doma. Já se dobře pamatuju.
Ze ano, mně nevymizelo z paměti ani to nejmenší.
Hrávali jsme si spolu.
Já bych si hrál třeba hned.
Na to jsme už dneska moc velcí, ne?
Pročpak? Teď bychom tomu teprv jak náleží rozuměli
a kdybyste chtěla...
Co, hrát si?
Také, ale ještě něco jiného. Já mám už několik dní na
srdci vážnou věc.
Copakje to?
Panno Rozárko, když jste před čtrnácti dny přišla z Prahy,
protože vám panímáma stonala ajá vás zase po třech
letech uviděl, tu mi bylo... prosím vás, nemohla byste
sestřičky poslat napřed?
Proč?
Ono to nechce před nima ven.
Copak je to něco špatného?
Bůh uchovej! Ta nejlepší věc na světě, ale... já to nemůžu
z huby dostat, když mi někdo třetí do ní kouká.
(dětem) Jděte zatím napřed, já vás dohoním.
Tak co mi chcete povědět?
Vy jste chudá, viďte, Rozárko.
Je to hanba?
Bůh uchovej! Ale kdybyste mohla být svou vlastní paní,
nebylo by vám to milejší?
To si můžete snadno domyslit.
A máte už někoho, panno Rozárko?
Nemám.
To jste hodná.
Cože?
Víte, já mám svůj domek, k němu několik korců polí. Za
čtyři neděle už budu mistrem... a potom bych potřeboval...
víte?... mistrovou.
Mistrovou?...
Oni mi arci někoho už dohazovali, ale člověk se musí zeptat
také svého srdce.
To máte pravdu.
Když jsem vás po třech letech zase uviděl, tak se mi zajiskřilo
v očích a v srdci tlouklo: tu nebo žádnou! Nehněvejte
se, panno Rozárko! Já to myslím dobře. Já vás mám
rád, že bych se hned za vás do hrobu položil. O vaše sestry
se postarám - a pro pantátu se také něco najde, aby nemusil
tak... to však víte. Co tedy myslíte?
Jste poctivý člověk, to vím, ale teď, tady, vám nemohu
dát odpověď. Máte ještě matku...
11
Antonín Ta bude ráda, když dostane takovou nevěstu. Co mi od-
povíte?
Rozárka Přijďte zítra. Teď už musím jít.
Antonín Sbohem, panno Rozárko!
Rozárka Sbohem.
(Odejde.)
5. (Přichází Bětuška.)
Bětuška Tak tedy opravdu? Tady, v šírém poli, pod tím božím
sluncem!
Antonín Copak je vám, jste celá rozpálená.
Bětuška Cejtíte to? Ano, jsem rozpálená, abyste věděl. A to na
vás, vy špatný člověče! Nešla odtud ta pražská fiflena?
Antonín Koho myslíte?
Bětuška Jen nedělejte, jako byste mi nerozuměl! Potkala jsem ji.
Já si to hned ráno pomyslila, že za ní poletíte.
Antonín Mluvíte-li o Valentovic Rozárce, tedy si vyprosím trochu
manýry!
Bětuška Vy... vy se jí ještě zastáváte? Nestydíte se přede mnou?
Antonín Já?
Bětuška Ano, vy. Já to pozoruju už čtrnáct dní, jak jste se po ní
koukal, jak jste se po ní točil, jako bych ani na světě ne-
byla.
Antonín Vy? Co vám je do toho?
Bětuška Co mně je do toho!?! Mně je do toho, abyste věděl, vy
vrtkavý člověče. Nemá z nás být párek?
Antonín Z nás?
Bětuška Snad to nebudete zapírat?
Antonín Panímáma mi něco takového nadhodila...
Bětuška Tak? Panímáma! A vy sám jste na to nepomyslil?
Antonín Ani mě to nenapadlo.
Bětuška I vy... vy... proč jste k nám tedy chodil? Proč jste tam
celé dny vysedával a civěl jako vrána?
Antonín No počkejte! Copak nejsme sousedi? Neznáme se už
mnoho let?
Bětuška A to je všechno? Nekoukal jste na mě? Nebral jste mě za
ruku?
Antonín To není ještě žádné namlouvání.
Bětuška A když jsem vám povídala, co dostanu věna, co mám peřin
a co prádla a nádobí, neměl jste radost? Nesmál jste
se?
Antonín A měl jsem proto plakat?
Bětuška To všecko u vás není nic? Nemyslí celé městečko, že si
mě vezmete? Nedostali už proto jiní ode mne košem?
Antonín To já nevím a také za to nemůžu. Já vás mám rád jako
starou kamarádku.
117
Bětuška Jako starou?
Antonín Tedy jako mladou kamarádku, ale abych si vás vzal? Ani
pomyšlení.
Bětuška Já nešťastná!
Antonín Pročpak? Já nejsem žádné štěstí, takových ženichů se
ještě najde...
Bětuška To vím! A to mě právě dopaluje, že jsem mohla být takový
blázen a myslet si na takového člověka.
Antonín To jste byla hrozný blázen.
Bětuška Ale počkejte, však vy nemáte ještě vyhráno. Já na vás
pošlu bratra, a ten vám poví, jak se vede tele na jatka.
A té pražské fifleně vycinkám sama.
Antonín Vy!
Bětuška Mlčte! Ona si myslí, že se může umejt pražskou vodou
a potom sem strčit tu svou larvičku, aby se tu všecko
pobláznilo! Ale počkej, já ti ji nalíčím, abys věděla, že
máme doma hochy pro sebe, všech deset prstů ti na ni
vytisknu. A vy mi nechoďte na oči, to vám povídám, leda
byste měl za kloboukem rozmarýnu.
(Odejde.)
Antonín Tuhle tak dostat za ženu, to by bylo pěkné nadělení, nedej
Bože! To bych se dal raději na poušť a okusoval suché
kořínky. (Odchází za ní.)
6. (Přicházejí Prokop a Kolínský.)
Prokop Otče, počkej! Utíkáš, jako bychom byli na honu.
Kolínský Mlč, mlč, hochu a podívej se. Tuhle je ta dlaň země,
o které jsem za mořem tak často mluvil.
Prokop Tady jsi se tedy narodil?
Kolínský Vidíš tamhle tu velikou planou hrušku? A pod ní ten malý
domek? Tam stávala moje kolíbka. Tam zůstávali moji
rodiče, kteří už bezpochyby dávno odpočívají pod
chladným drnem. Počkej, navštívíme nejprve jejich hroby.
Tuhle, zrovna proti vchodu, ustlali mé matce, zrovna
ten rok, než jsem odešel z domu. Snad někde nablízku leží
také otec. Ale počkej, co je to? Otvírají se hroby, anebo
mě mámí vzpomínka? Vidíš tam něco?
Prokop Dvě nohy, ruce, tělo v kazajce, na něm šedivou hlavu
a na rameně lopatu. To je hrobník.
Kolínský Myslíš?
Prokop Na tomhle poli nebude přece nikdo sázet brambory.
Kolínský Ano, to je celá jeho tvář, arci trochu sešlá; celá jeho postava,
arci trochu sehnutá.
Prokop Znáš ho?
Kolínský Jestli ho znám? Tak jako tebe, jako sebe.
11
7. (Melichar přichází ze hřbitova.)
Melichar Dobrého zdraví, krajané!
Prokop Děkujeme, pantáto! Dnesje parno a vy užjste byl tak pil.
ný.
Melichar Zaplať Bůh, u nás nebývá nikdy napilno.
Prokop Tady je tak hezky, že by tu lidé ani neměli umírat.
Melichar Milý chlapče, nemá-li člověk něco sám v sobě, co by ho
na té zemské slupce drželo, není o co stát.
Kolínský To zní skoro, jako byste na celém světě nikoho neměl.
Melichar Také nemám. Jdete do našeho městečka?
Prokop Ano a máme štěstí, že jsme před tím potkali vás.
Melichar Proč mě?
Prokop Protože si to vykládáme, že budeme dlouho živi.
Melichar To bych nevěděl...
Prokop Nejste hrobník?
Melichar Jsem, ale právě proto...
Prokop Počkejte. U nás si vykládáme všecko naopak. Růže znamenají
slzy, svatba smrt, pohřeb svatbu, tanec bídu,
hrobník dlouhý život. A ten chceme užít ve vaší pěkné
krajině.
Melichar U nás?
Kolínský Ovšem.
Melichar Tak? A přicházíte z daleka?
Kolínský Ještě víc. Byli jsme za mořem.
Melichar To je asi daleko.
Prokop Pěšky byste tam sotva došel.
Melichar Tak vida. Vy jste byli také za mořem.
Prokop Já jsem se tam narodil.
Melichar Ty můj Bože, za mořem. Já si tak často přával, kdybych
se tam mohl podívat.
Prokop Vy?
Melichar To je stará historie, páni. Ale ona je ta země za mořem
asi hodně veliká - viďte! Kdo ví, jestli bych ho byl našel.
Já si to dal před lety od našeho velebného pána vyložit,
ale stará hlava to dlouho nepodrží. A není ani potřeba,
však my se přece jednou sejdeme.
Kolínský To zní skoro, jako byste měl za mořem někoho milého.
Melichar Ano, měl jsem, měl - jediného syna.
Kolínský Tak? Už ho tam nemáte?
Melichar Myslím, že ne. Jinak by dal o sobě vědět.
Kolínský Kdož ví, třeba mu něco překáželo. Já znal také člověka
z této krajiny...
Melichar Za mořem?
Kolínský Jestli se nemejlím, odešel z domova skrze člověka, kte-
rýž...
Melichar - Skrze jistého Valentu, není-li pravda? To byl syn z bohatého
statku a měl na mého hocha už ve škole svrchu, protože
mu ho učitel vždycky dával za příklad. Ten samý
Valenta měl sestru a tu si můj hoch oblíbil, když dorostl.
A holka ho měla také ráda, ale bratr byl proti tomu a štval
rodiče, a ti nechtěli o té lásce ani slyšet. Týrali holku,
a hoch mi odešel ze samé lítosti do světa.
Prokop Tu historii znám!
Kolínský Mlč! Ano, ten samý příběh mi také vypravoval přítel za
mořem.
Melichar Cože, vám to vypravoval, a mně nic nevzkázal?
Kolínský Bezpochyby myslil, že vás jeho pozdravení již nezastih-
ne.
Melichar Ano, jsou to už pěkná léta - nějakých pětadvacet.
Kolínský On přišel na svých cestách až do Hamburku, tam se dostal
podivnou příhodou na koráb, plavil se přes moře, přišel
do všech dílů světa, pak zase na moře, neměl oddechu,
a tak si nakonec myslil, že by jeho zprávy otce již
nezastihly.
Melichar To se arci mejlil. Hospodin navršil počet mých let požehnaně.
Někdy se mi zdálo, že mě jenom proto drží tak
dlouho, abych ještě jednou spatřil svého hocha. No, jen
když jsem o něm alespoň něco zaslechl.
Kolínský A co byste říkal, kdyby se vám jednou zase vrátil?
Melichar Myslíte to opravdu? Tak jak se říká: opravdu?
Kolínský Jestlipak byste ho poznal?
Melichar Hned! Oči mi už arci neslouží, ale svého hocha poznám!
Vždyť ho vidím ještě teď před sebou.
Kolínský Vidíte? Ten se jistě hodně proměnil.
Melichar To si také myslím. Bude z něho už statný muž.
Prokop A hodný muž.
Melichar Ty ho také znáš?
Prokop Jako sebe.
Melichar Bože, proč jste mi ho nepřivedli, nebojte se, že jsem slabý
stařec, že by mi radost ublížila...
Kolínský Nuže, tedy se mi podívejte do očí.
Melichar Cože, co... ty?
Kolínský Neříkal jste, že je váš Pavel podoben matce? Nevidíte
z ní pranic na mé tváři?
Melichar Milostivý spasiteli!
Kolínský Ano, otče, jsem to já!
Melichar Můj hochu!
Prokop Viktoria, česká země! Viktoria!
1
II. DĚJSTVÍ
Sednice ve Valentově domku
Rozárka
Bětuška
Rozárka
Bětuška
Martin
Bětuška
Martin
Rozárka
Martin
Bětuška
Martin
Rozárka
Bětuška
Martin
Rozárka
Bětuška
Martin
Rozárka
Bětuška
Martin
Rozárka
Martin
Bětuška
Martin
Nynčko jděte do školy a pěkně se chovejte...
Jestli je dobrý, poctivý člověk a...
(Vejde Bětuška a Martin.)
Vítám tě, Bětuško! To jsou hosti do domu smutku. Já
jsem myslela, že mě ani neznáš. Co jsem doma, ještě jsi
u mne nebyla.
No, však za tebou byli jiní.
Tak? O tom ani nevím.
Jen se nedělej! (Martinovi) Začni!
Ale jak?
Zhurta.
Ano! Tak tedy, panno Rozárko!
Copak chcete?
Nic. (Bětuška ho šťouchne.) Počkej! To jest...
Co budeme dělat dlouhé okolky. Ano, chceme něco. Nejdřív
se tě chceme zeptat, jestli se to sluší, aby ses takhle
chovala. Dolož!
Ano, jářku, sluší se to? Hanba!
Vidíš, už to jde! Mně jde vždycky jenom o začátek. Já nejsem
stavu píchnout vepře, dokud mu nedá někdo palicí.
Já vám nerozumím. To mluvíte o mém chování?
Jestli jsi přišla z Prahy domů jen proto, abys nám tu
pobláznila hochy, tak jsi tam mohla zůstat. My bychom
tvou matku i bez tebe pochovali.
Boží pravda! Já bych ji tam třeba sám odnesl.
Já vám nerozumím. Co chcete?
Jenom zapírej!
Však vy to nezaperete. Špína zůstane špínou.
To si vyprosím, mluvte zřetelně, ale nezapomínejte, že
jste v cizím stavení.
Nepobláznila jsi mladého Jedličku? Nelákala jsi ho, až ti
jako slepý hejl sedl na vějičku? Dolož!
Jářku, panno...
Počkejte... milý...
Počkejme.
Co počkejme! Já jsem osoba, která se může hlásit o své
právo. A taky bude! To jsem si od tebe nezasloužila.
(Martinovi) Mluv!
Ano, panno Rozárko, to jste neměla dělat. Když je Bětuška
takový blázen, že si na toho člověka myslí, tak proč
jí ho nepřejete? Nemáte tu jiné, říznější chlapy? Co?
Rozárka Dovolte mi...
Martin Dovolme jí.
Rozárka To je hrozná mejlka, že jsem ti mladého Jedličku odloudila.
Nic takového se nestalo.
Martin Boží pravda. Proto jste si ani mě nikdy nevšimla.
Rozárka Co jsem doma, promluvili jsme spolu sotva několik slov.
Teprve dnes mě zastavil, když jsem šla ze hřbitova a řeklmi...
Bětuška Co?
Martin Co?
Rozárka Ze by si mě vzal.
Bětuška Vzal?
Rozárka Kdybych totiž chtěla.
Bětuška A tys nechtěla, to se ví, že?
Rozárka Ještějsem mu neodpověděla.
Bětuška Že ne?
Martin Ne!
Bětuška Hubu drž! Ty ho tedy nechceš?
Rozárka To nemohu teďříci.
Bětuška Jak? Tedy ho chceš! Osobo, to ti povídám: já povedu
stížnost, jak bude první ohláška. Mám ještě lidi, kteří se
mě zastanou. Dolož!
Martin Ano, a jaké lidi! Ti vám udělají takovou mordiánskou
mrzutost. Jájsem takto dobrý chlap, ale když začnu sekat
do masa, tak lítají cucky!
Rozárka Já vím, ale tady nestojíte u špalku. Kdybych měla
Jedličku ráda, nic by mě nezastrašilo, ani vy.
Martin Tak vy ho nemáte ráda?
Rozárka Leda že by byl už připověděl tobě, ale to by on neudělal.
Co ho znám, je to člověk poctivý ajá věru nevím, proč seo něj tak dereš.
Bětuška Tak! Ty to nevíš? Tak dobře! Nech si ho, schovej si ho,
dej si ho za rámeček, toho poctivého! Ale to ti povídám udělám
takový rámus, že budete koukat. A kdybyste už
třeba stáli u oltáře, řeknu před celým světem, že je to
špatný člověk. Ona ti přejde chuť být paní mistrovou.
Pojď, tys to pěkně dorazil.
Martin Boží pravda, hubu má, ta naše Běta jako klapačku a jazykjako
zavírák. Ratatata! Ratatata, ratatata. Alejinak je
to z gruntu dobrá holka a až se vyzlobí, tak bude natahovat
moldánky. Nebojte se jí, panno Rozárko, ale kdybyste
nechtěla právě toho Jedličku, tak bych věděl o jiném
šikovném ženichovi. Vy potřebujete něco pořádného, něco
takhle od ruky!
Bětuška Martine!
(Odejdou.)
Rozárka Kdyby mi to všechno dosud neznělo v uších, řekla bych,
že se mi to zdálo.
122
2. (Přichází Jedličková.)
Jedličková Pochválen buď Ježíš Kristus! Dobré odpoledne, panno
Rozárko.
Rozárka Pěkně vítám, paní sousedko. Copak mi nesete?
Jedličková Sama sebe, milá děvenko, sama sebe. Děkuju. Máte
chvilku času?
Rozárka Copak byste ráda?
Jedličková Dnes bych vám sice neměla dělat hlavu, protože máte
jistě těžké myšlenky, ale odkládání by mohlo také škodit.
Sedněte si také, panenko. Mluvil s vámi dnes můj hoch?
Rozárka Mluvil.
Jedličková A řekl vám, že...
Rozárka Řekl.
Jedličková Tak pohleďte, panno Rozárko, vy jste hezká holka, hodná
jste bývala odjakživa a co jsem vás tyto dny pozorovala,
to pražské povětří vás ještě příliš neofouklo. Já vás mám
ráda, jak náleží, ale s mým hochem, to nebude nic.
Rozárka Paní Jedličková...
Jedličková Dovolte, děvenko, můj hoch má arci domek a kousek pole,
ale na mistrovství padne také hezkých pár zlatých, živobytí
je nynčko těžké, řemeslo jde špatně, a proto musí
dostat nějakou pomoc. A vy ji nemáte.
Rozárka Já jsem na to nikdy nezapomněla.
Jedličková I to vím, děvenko, že chudoba cti netratí. Ale my jsme to
měli tak hezky navlíknuto, že si hoch vezme Toužimských
Bětušku. Ta má pěknou pomoc.
Rozárka A má ji váš Antonín rád?
Jedličková Můj ty Bože! Ten se snese s každým. Holka je arci trochu
prudká, ale to se k němu právě hodí. Co jednomu
schází, to druhý dodá. Než jste přišla, bylo to už všechno
skoro v pořádku. On tam docházel, byl by holce hezky
přivykl a my už v duchu počítali, kdy budeme vázat věnečky.
Tu jste ale přišla vy - a najednou, jako by uťal.
Hoch je jako očarovaný, myslí a mluví jen o vás a o Bětušce
nechce ani slyšet.
Rozárka Za to já ale nemohu, paní Jedličková.
Jedličková Arci, vy za to nemůžete, že vás Pánbůh obdařil krásou,
ale jenom na ni příliš nehřešte... Kdyby vás nebyl hoch
uviděl, byli bychom nynčko všichni šťastni.
Rozárka Váš syn mi nabízel z vlastní vůle, nač jsem si ani v duchu
nepomyslela...
Jedličková Vím, vím, ale vy budete nyní tak moudrá a řeknete mu,
že z toho nic nebude. Je-li pravda?
Rozárka Nemějte starost. Jaká bych musila být, abych si ještě po
těchto řečech myslila, že byste mě přijala za dceru.
Jedličková No to jste hodná, že mi nechcete nasadit do hospodářství
štíra. Je vždycky lepší, když se lidé hezky snášejí. Však
12
Rozárka
TodeSeT B Ů h
^ n Š k d e n ě C
° J Í n é h a S
P^nem
bohem.
Sbohem. Děj se vůle Boží, půjdu tedy zase do Prahy.
3. (Vstoupí Podleský.)
Podleský Vida, přicházím dobře. Panenka je doma a tatík bezpochyby
také?
Rozárka Ještě není.
Podleský Nic neškodí. Odbudeme to i bez něho. Nu tak, jakje, Rozárko?
Mluvil s tebou tatík?
Rozárka Mluvil.
Podleský Budeš se mít u mne jako v nebi. Prací se nepřetrhneš a já
tě budu nosit na rukou. Od rána do večera.
Rozárka Dovolte, pane Podleský, já tu službu u vás nemohu přijmout.
Já jsem v Praze ještě nevypověděla...
Podleský Jakou službu? Kdopak mluví o službě? Já přece nechci,
aby ses u mě dřela. Já tě rád vidím a...
Rozárka Já nemohu, pane Podleský, opravdu teď nemohu.
Podleský Tak!?! Mně se zdá, že nechceš! No, jak se líbí, ale řekl ti
tatík, co z toho pojde?
Rozárka Řekl, ale já si myslím, že jste mu jen tak vyhrožoval a že
máte tolik křesťanské lásky, abyste ho docela nezničil.
Podleský Měj ty sama kus lásky. Já ho neničím, on se ničí sám a ty
ho dotrhneš.
Rozárka Já vím, co mám dělat a nedám si od nikoho ukazovat cestu.
Vy buďte milosrdný a pomyslete, že jsou tu ještě dvě
malé děti...
Podleský Proč ne. Když budeš moudrá...
Rozárka Nechte mě!
Podleský No, no, no! Copak jsi skleněná?
Rozárka Pro vás ano. Pro vás je něco na mé duši, čeho se vaše ruka
nesmí ani dotknout.
Rozárka
Valenta
Rozárka
Valenta
Podleský
Valenta
Podleský
Valenta
(Přichází Valenta.)
Chvála Bohu, že jdete, pantáto. Někdo vás tu hledá.
Holka, nalaď veselou tvář, to je tvůj nastávající.
Tatínku! Já jsem vám už řekla, co si o té věci myslím,
a také se podle toho zachovám.
(Rozárka odejde.)
Rozárko! Tady zůstaň! Rozárko!
Jen volej, volej, ty... Já jsem rád, že vidím, jak se tady
tancuje podle tvé melodie. Nu, mnoho štěstí.
Počkej! Ona musí!
Nedělej si práci. Jájdu zejtra na ouřad; dovolení k exekuci
mám v kapse.
Ale kamaráde, ona musí!
1
Podleský
Valenta
Podleský
Valenta
•5.
Rozárka
6.
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Rozárka
Antonín
Nedělej mi tu hloupé kejkle, holka má hlavu jako kamenáč,
ta se nepoddá.
Ona musí, kamaráde, měj rozum, dej mi hubičku! Snad
nebudeš bláznit.
Už jsem bláznil, že jsem ti dávno neprodal ten děravý
krov nad hlavou. Ale zejtra přijdeme a ty se budeš stěhovat.
Ještě se tu jednou vyspi... (Odejde.)
Kamaráde... Jdi mi do horoucích... ne, dnes nebudu klít,
dnes nesmím. Pochoval jsem nebožku... ta ubohá... Jak
mě prosila, abych pomyslil na to, že mi tu nechává ty
škvrňata, ach,jó... já bychjí byl tak rád po vůli... Ona to
myslila vždycky dobře... ale ten proklatý červ tuhle pod
žebry... ten mi nedal nikdy pokoje. (Usne.)
(PřicházíRozárka s dětmi.)
Tiše! Jděte do komory a vyndejte si z truhly prádlo...
(Děti odejdou.)
(Vejde Antonín.)
Panno Rozárko, je to pravda?
Copak?
Byla tu moje matka?
Byla.
A vy jste jí...
Ano, pane Jedličko, já jsem jí dala odpověď.
Ne! To není možné. Dnes ráno jste byla tak... já si už dělal
tu nejkrásnější naději.
Nemělo to být.
Ale pročpak?
Vaše matka je proti tomu, a bez požehnání rodičů, jaký
by to byl život?
Ale, panno Rozárko, nechte si říci, to matka jen tak...
Ona se vyjádřila jasně.
Ona tomu nerozumí, když bude vidět, že bez vás nemůžu
být...
Ne, ne, pane Jedličko! Pusťte tu myšlenku z hlavy.
Rozárko!
Nemůže to být. Ještě dnes odejdu do Prahy.
Já to bez vás nevydržím. Rozárko! Myslím na vás kudy
chodím, ráno, když otevřu oči, večer, když usínám.
Však vy si zas odvyknete.
Nikdy. Já to nevydržím. Slitujte se, panno Rozárko! Nikdo
na celém světě vás nemá tak rád, jako já.
Já vám věřím, ale...
Tedy - ne?
Rozárka Ne, milý Jedličko, nechrne toho.
Antonín Tak dobře. Děkuju za odpověď. Ale až uslyšíte, že tady
mládenci s bílými fábory někoho vyprovázeli na svaté
pole, pomyslete, že to byl váš milý Jedlička.
Rozárka Však nebude tak zle.
Antonín Bude, bude dozajista, já se znám. Já si lehnu a za čtrnáct
dní bude po mně.
Rozárka Já nevím, jak můžete proti vůli své panímámy.
Antonín Ale to je pravé neštěstí, že musí mít každý člověk panímámu.
A kdyby ona chtěla - co? Pak byste chtěla také,
viďte - ano, ano...
Rozárka Tiše!
Antonín Už ani nemukám, ale poběhnu domů a nedám pokoj, než
matku převrátím.
(Odběhne, Rozárka odchází pro děti.)
Valenta Pryč!... nekoukej na mě těma očima! Já mám srdce na
zámek.
Rozárka (dětem) Teď se tu ještě jednou rozhlédněte, abyste si zapamatovaly,
kde vám umřela maminka. Takové místo
a takové srdce už nenajdete. Teď polibte tatínkovi ruku,
také na něho nesmíte zapomenout, aby se vám dobře
vedlo na zemi. Odpusť nám, otče, že tě opouštíme. Zůstáváme
tě pod pláštěm milosti, neboť Bůh nezavře svou
dlaň před tebou, když se k němu obrátíš. Sbohem. Pojď-
me.
(Odejdou.)
Valenta Pavle, nech mi tu kapku krve! Podleský, já nemám kde
spát... a moje děti... nechte mě... nechte... pryč!
(Housle)
Co... co to? Co to bylo? Ach. Já jsem spal... a zase byly
u mne moje strašidla a pily mou krev. Hloupé sny! To
je... tím parnem... leží na člověku jako skála. Ach, slunce
zapadá!... Moje zapadlo už dávno... dávno! Okolo mě
je noc... a v té noci přicházejí... (zvuk rozbitých houslí)
Co to?... a tak... hahaha, to jste vy? Ještějsem musel pochovat
také vás. Tak... teďjsem nadobro hotov.
Kolínský Z jasné výše nad oblaky
hledí na svět Boží zraky.
Valenta Tuhle píseň zpíval Kolínský. Od té chvíle tu nezněla.
Kolínský Nestrachuj se, duše má,
v mocných rukou spása tvá!
Valenta Je to on! Pavel!!!... Co tu chce po tolika letech? Proč
opouští daleký hrob? Ne, ne, ne! Já ho do vody nehodil...
já ne! On tam spadl sám... Rozárko! Děti! Pomozte!
Zažeňte ho! Nikde nic!... Samoten.
Co to tam vystupuje? Ne, nene! To je nebožka... a vedle
ní Pavel... pryč! Milosrdenství! Já vám nic neudělal!
126
III. DĚJSTVÍ
Pokoj u vdovy Šestákové
1. (Přichází Rozárka s dětmi, Liduška.)
Liduška K paní Šestákové byste ráda? Copak to má být?
Rozárka Mám něco důležitého a nebudu dlouho obtěžovat.
Liduška Počkejte tedy. (Odejde.)
2. (Přichází Šestáková.)
Šestáková Co je? Co chcete? Co jsme zač? Jen honem, já nemám
kdy! V krámě je plno lidu.
Rozárka Odpusťte, jemnostpaní...
Šestáková Ach...
Rozárka My přicházíme z Květolib.
Šestáková Co je to? Co je mi do Květolib! Já tam žádného nemám,
žádného neznám a nechci znát.
Rozárka Jemnostpaní...
Šestáková Dejte mi pokoj s tou jemnost..., nevíte, kdo jsem? Plátenice
Šestáková; krám bez velikého zlatého nápisu, ale
s dobrým zbožím. Co jste chtěla říct?
Rozárka Ze by to byla pro mě smutná věc, kdybyste nechtěla nikoho
z Květolib znát.
Šestáková Proč? Co je vám do toho?
Rozárka Já jsem Valentova.
Šestáková Cože?
Rozárka A tady, to jsou moje sestry.
Šestáková Tak? A vy se opovažujete? Vy, osobo, se opovažujete?
Já neznám žádného Valentu. Přes dvacet let se to jméno
ke mně nehlásilo: co chce teď najednou?
Rozárka Mně se zdá, že jste také rozená Valentová?
Šestáková Co je komu do toho? Jájsem tak rozená pro sebe a ne pro
jiného. Valentová... podívejme se. Copak dělá matka?
Rozárka Právě jsme ji pochovali.
Šestáková Procházkovic Madlenku?
Rozárka Pamatujete se na ni, tetinko? Ona o vás často mluvila
a vzpomínala na ty časy, když jste ještě spolu bývaly do-
ma.
Šestáková Vzpomínala? Tak? Ale dvacet roků nedala o sobě slyšet.
Pěkné vzpomínání!
Rozárka Ona si netroufala, protože jste se na pantátu hněvala.
Šestáková Na toho...
Rozárka Prosím, paní tetinko, on je to náš otec.
Šestáková Tak? A proto bych neměla říct, že je... víš, co mi udělal?
Rozárka Vím.
1
Šestáková No? A za to bych ho snad měla nosit na rukou? Jak se
máš, bratříčku? Co děláš, bratříčku? Ne, ne! Do nejdelší
smrti o něm nechci slyšet, aby do něho... no, puntík na
to!... Jakpak se matce pořád vedlo?
Rozárka Oh, dobře...
Šestáková Dobře? Inu bratříček asi vydělával - z groše na trojník.
Dělal muziku, toulal se... ano. Ale dobře tak na tvou
1
matku, já té holce říkala: Neber si ho, on tě umorduje!
Rozárka Nazbyt nebylo u nás nikdy, ale...
Šestáková Co to mluvíš? Nazbyt! Kde je na světě co nazbyt? Hloupé
řeči. Má-li kdo co víc než jiný, nemá to nazbyt, nemá
to, aby rozhazoval, ale aby jiným... Hlouposti! Řekni jen
zrovna, že jste neměli dosyta.
Rozárka Bože, dej mi to trpělivě snést.
Šestáková Copak?
Rozárka Paní tetinko! Otec má špatné vejdělky a bude muset snad
i domek prodat...
Šestáková Tak?
Rozárka Aby se teď staral o malé děti, to bude skoro nemožné...
Šestáková Tak?
Rozárka To poznávala také matka na smrtelné posteli. Když umírala,
vzala mě za ruku a povídala: až se vám povede nejhůř,
jděte do Prahy za tetou.
Šestáková Tak?
Rozárka Ona byla vždycky hodná a my se měly rády! Ze jste děti
bratra, kterého nenávidí, za to nemůžete. Pozdravte ji
ode mne, poproste ji, ona vás neopustí.
Šestáková Vaše matka byla blázen. No, my vypadáme ještě dobře.
Tohle je teď móda v Květolibech?
Rozárka Já sloužím už tři léta v Praze.
Šestáková Tak? Už tři léta? Podívejme se a mně o tom ani slova.
Inu, ovšem, copakje mi do toho. Pro mne třeba deset let!
Rozárka Odpusťte, paní tetinko, já bych se ráda přihlásila...
Šestáková Děkuju, nestojíme o hosty, jako by se stalo. No a, proč jsi
nepřišla?
Rozárka Já se ostýchala. Netroufala jsem si, tetinko!
Šestáková Slyšela jsi bezpochyby, že teta je skrblice, že bručí
a kouká lidem na prsty. Když jsem se dostala z domu,
musela jsem se mezi lidmi nějak otáčet a pilně mužovi
pomáhat, než jsem si mohla otevřít vlastní krám a postavit
do něho mládence i s učedníkem. Proto jste sem ale
mohli vždycky přijít, nebo jste mysleli, že musím já přilézt
a proboha prosit, abyste se ke mně hlásili? To můžete
dlouho čekat. Rozuměla?
Rozárka Ano.
Šestáková No a jak? Umíš... udělat kus poctivé práce?
Rozárka Moje paní je se mnou spokojená.
1
Šestáková Tedy vypověz.
Rozárka Paní tetinko!
Šestáková Vypověz a řekni, že jsi našla tetu. Potom to můžeš zkusit
u mne.
Rozárka Děkuji vám, paní tetinko. O sebe nemám starost, já se
uživím, ale o sestry bych prosila...
Šestáková Hubu drž! Ty vypovíš a přijdeš - ne, hned mi tady zůstaneš,
já se s tvou paní vyrovnám. Vida, ona mi bude předpisovat!
To by tak ještě scházelo... No, a copak vy tam
pořád stojíte? Nemáte nohy?
Rozárka Jděte a polibte ruku paní tetince.
Šestáková Nechte toho, nechte! O to lízání vám nestojím... Jakpak
vám říkají?
Madlenka Madlenka.
Šestáková Madlenka?
Kačenka Já Kačenka.
Šestáková Celá Procházkovic Madlenka! Pojď sem ty červíčku a dej
mi štípanou!
Tu máš, ty škvrně! A ty sem taky pojď, aby ti neukáplo!
Tak ty jsi Kačenka?
Ale musíte poslouchat, jinak by se maminka v nebi hně-
vala.
Děti My budeme poslouchat.
Šestáková Že budete? No tak tedy pojďte, podíváme se, jak to dovedete,
až vám naleju šálek dobrého kafíčka. Pojďte! Vy
jste tetiny a tuhle velikou, tu tady necháme! Ta si pomůže
sama - trefí do kuchyně i bez nás, že? Pojďte, moje
kuřátka!
( Odejdou.)
Rozárka Dobrý Bože! Co se to se mnou děje?
3. (Vstoupí Prokop.)
Prokop Zůstává zde paní Šestáková?
Rozárka Ano.
Prokop Já bych s ní rád mluvil.
Rozárka Ona nebude daleko. Já vám ji zavolám.
Prokop Buďte tak dobrá. Řekněte jen, že je tady někdo z jistých
Květolib, to hned přiletí.
Rozárka Z Květolib? To bych vás tedy měla znát.
Prokop Vy?
Rozárka Já jsem také odtamtud.
Prokop Není možná. Pěkně vítám, krajane. Jak se vede?
4 (Vrací se Šestáková.) .
stojí.
Rozárka
Prokop
Šestáková
Prokop
Šestáková
Prokop
Šestáková
Prokop
Šestáková
Prokop
Šestáková
Prokop
Šestáková
Prokop
Šestáková
Prokop
Šestáková
Prokop
Šestáková
Prokop
Šestáková
Prokop
Šestáková
Prokop
Šestáková
5.
Šestáková
Prokop
Ano, tetinko! (Odejde.)
To je tetinka? Hezká! Máte jich ještě víc?
Proč?
Kdyby vám snad nějaká vybejvala, já bych si na ni po-
čkal.
Člověče, nedělejte šašky a řekněte, co chcete.
Že se vám dává pěkně poroučet.
Kdo? Co? Jaké jsou to řeči?
A tak! Já jsem vám ještě neřekl, že přicházíme z Kvě...,
co byste řekla, odkud? Že neuhodnete?
Hledáte-li blázny, ohlídněte se jinde. Já nemám čas na takové
hlouposti.
Víte, kde se rodí opice?
Ne, ale vidím jak vypadají! Tuhle jsou dveře!
Ne, ne! To bych to pěkně vyvedl. Vždyť jsem tady na
zvědách.
Na jakých zvě... člověče, teď už toho mám dost. Mluv
rozumně, anebo...
Tak tedy: Já měl sice poručeno, abych trochu sem tam
objížděl, nežli vjedu s plnou plachtou do přístavu, a proto
jsem také zde a onde nastrčil ucho a slyšel, že naše panička
ráda brouká a proto bych ji byl rád nejdřív svými
hloupostmi trochu rozesmál, nežli přednesu hlavní věc.
Velevážená paničko, neměla jste někdy milého?
I ty nestydatý... Co je ti do toho?
Mnoho! Tuze mnoho: Neznáte jistého Kolínského?
Cože?
Pavla Kolínského?
Jak?
Ahá, vidíte, jak koukáte! Jako ryba, když vidí červa. Já to
znám! Abyste věděla, já jsem Indián.
Pro mne třeba krocan. Držtejenom hubu! Co chcete s tou
řečí? Co to znamená?
Neříká vám vaše srdce nic? Můj otec se toho nemohl ani
dočkat, až vás zase uvidí. Sotva jsme pobyli den u starého
tatíka, už jsme táhli do Prahy.
Cože? Ten blázen, co před lety utekl, se tedy vrátil?
Ano, ten blázen je můj otec. Ale já myslím, že začal bláznit
teprve, když se vydal na cestu do Prahy.
Ten člověk ani za to nestál, co jsem se pro něho naplakala.
No, a on je tvůj otec?
Liduško! Přines flašku z levého kouta a něco na zub Ty
jsi tedy mladý Kolínský?
Ano. Totiž: Já se takjmenuju, ale nejsem jeho krev.
1
Šestáková Tak?
(Liduška přináší víno.)
Prokop Já pocházím z amerických lesů. Pavel se mě ujal, když
mi rodiče zahynuli. Dal mě pokřtít a vykázal mi ve svém
srdci to nejlepší místečko.
Šestáková Tak pojď a vypij na jeho zdraví sklenku českého vína.
Prokop S radostí! Na tu jsem se těšil už dávno. Českou řeč a české
písně - znám, protože mě jim naučil můj otec. Ale
o české víno jsem ještě nezavadil. Na radostné shledání!
On si myslil arci...
Šestáková No, co se zubíš?
Prokop On...
Šestáková Budeš mluvit?!
Prokop Proč ne? Ono je to věru k smíchu. Otec mluvil pořád
o hezkém děvčeti, které prý zanechal v Čechách.
Šestáková Však z Pavla už bude také starý košťál.
Prokop To máte pravdu, mladý zrovna není...
Šestáková Drž hubu, Indiáne! Kdepak jsi ho nechal? Proč nepřišel
hned s tebou?
Prokop Copak jsem vám neřekl, že jsem tady na zvědách, jestli
ho ráda uvidíte?
Šestáková Ať si zůstane kde je, nechci o něm ani slyšet. Podívejme
se! Jestli ho ráda uvidím! On byl a zůstal blázen. Jez
a pij... a potom pro něj doskoč! Však budeme mít ještě
kousek místa pro taková dvě cizokrajná zvířata.
Prokop Tak to už nebudu ani pít ani jíst, mějte se zatím dobře, za
chvíli jsme tady. (Odchází.)
Šestáková Ty můj nejsvětější, copak se to dnes se mnou děje? Li-
duško!
(Přichází Liduška.)
Liduška Ano.
Šestáková Přichystej nahoře modrý pokoj, dostaneme hosty. Potom
ukaž té holce, jak co u nás chodí. A nezapomeň to s její
paní vyjednat.
Liduška Dobře. (Odejde.)
Šestáková Jsem věru žádostivá, jak ten člověk vypadá.
6. (Přichází Prokop s Kolínským.)
Prokop Tuhle ho máte, panímámo! Ale držte ho! Já se zatím podívám,
jak to u vás vypadá. (Odejde.)
Šestáková Vy jste tedy...
Kolínský Vyjstetedy...
Šestáková Ty ses hrozně proměnil.
Kolínský Ty jsi také celá jiná.
Šestáková Myslil jsi, že jsem se schovala na ten čas do bavlnky?
Práce člověka drží, ale také ho utahá.
Kolínský To máš pravdu.
Pozdrav Bůh! No, jak se ti pořád vedlo, Kačenko?
Šestáková I zaplať otec nebeský, dobře.
Kolínský Tys byla vdaná?
Šestáková No, snadjsem neměla na tebe čekat? Ne, ne, hochu! Já tě
měla ráda, ale když jsi byl ten tam a rodiče scházeli,
a můj nebožtík přišel a požádal o mě, tu jsem nemohla říci:
jdi s Pánembohem, já mám hocha někde... tam, kde
běhají vlci. Já si ho vzala a jsem nynčko ráda, sice bych
tě ani nemohla pod vlastní střechou přivítat.
Kolínský To bylo prozřetelné...
Šestáková Bylo... A tys zůstal pořád, jak jsi odešel?
Kolínský Já si myslil pořád jenom na tebe, jako...
Šestáková I jdi, jdi!
Kolínský A těšil jsem se, že až se jednou vrátím...
Šestáková Ze najdeš starou pannu, která by na tebe čekala? To bych
si byla dala. Pojď a napij se.
Na šťastné shledání!
Kolínský Nebe nám je požehnej!
Šestáková Ale pročpak jsi nepřišel dříve, Pavlíčku?
Kolínský Moje věci nebyly ještě v pořádku.
Šestáková Proč jsi tedy nepsal?
Kolínský Komu? Otci? Já myslel, že už dávno hnije, a jinému...
Šestáková Tak? Jiný zde tedy nebyl? Ty jsi čistý muž. Kdybych nebyla
dnes tak dobrého humoru, nesměl bys mi na oči.
Kolínský Nebe nám je požehnej!
Šestáková Celý čas mě živá duše nezná a dnes se ke mně hlásí celé
Květoliby.
Kolínský Jak to?
Šestáková Bratrovy holky mi přišly na krk.
Kolínský Ony jsou tady? A vědí už... ?
Šestáková Co?
Kolínský O tom neštěstí.
Šestáková O jakém?
Kolínský Ten den, kdy pochovaly matku, jim vyhořel také domek.
Šestáková I ty nejsvětější.
Kolínský A protože nebylo o nich při ohni ani památky, myslili
jsme, že uhořely, anebo že snad samy... ale o tom nechci
ani mluvit. Jejich otec teď nebude mít kam hlavu složit.
Šestáková Boží trest! Nezasluhuje nic jiného! Nemluv o tom před
nejstarší holkou, ona se zdá být hodná. Kvůli matce jí odpustím
chybu otcovu. Beztoho nemám jiného na světě.
No, nechrne toho, nechrne... já jsem veselá, a nebudu
schválně do šťovíku kousat. Pojď, Pavle, podívej se na
mé hospodářství. Kdyby to bylo před třiceti lety, to by se
ti více ¿bilo.
Kolínský Pročpak? Ty jsi ještě řádná, hezká žena...
1
Šestáková I jdi, jdi, ty Indiáne, já už mám beztoho v hlavě, dej mi
pokoj!
Kolínský Ne, na mou víru. Já za sebe neručím...
Šestáková Ty!
Kolínský Ty jsi přece stále moje stará...
Šestáková Podívejme se! Ještě jsi to nezapomněl!
(Odcházejí.)
7. (Rozárka a Liduška)
Liduška Doneseš nahoru čisté povlaky. (Odejde.)
Rozárka Dobře.
(Přichází Valenta.)
Valenta Jsi samotná?
Rozárka Pro živého...
Valenta Mlč! Nehulákej!... Nepřijde sem nikdo?
Rozárka Proč zavíráte?
Valenta Protože nechci, aby mě tu někdo viděl.
Rozárka Teta je dobrá.
Valenta Nemluv o ní, ta je první příčinou mého neštěstí. Poslouchej!
Přihodilo se... něco strašného!
Rozárka Já trnu. Něco strašného?
Valenta Tiše! Ty přece dbáš na čest, pravda?
Rozárka To je otázka! Proč?
Valenta Protože chci, abys na to pamatovala, až ti vypovím
všechno... Když jste utekly...
Rozárka Nehněvejte se, pantáto, já vám chtěla ulehčit.
Valenta Potřeboval jsem ulehčit. Já jsem vás tolik potřeboval.
Rozárka A protože právě jeli lidé z Květolib do Prahy...
Valenta Já vím, našel jsem tvou ceduli na stole. Ale večer mě to
vyhnalo z prázdného domu. Já běžel do hospody, ale tam
byl ten zatracený... ten tvůj odmrštěný ženich a nabíral
si mě, že vypadám jako stahaný kůň, ale zejtra prej, povídal,
zejtra bude u tebe veselo! To budeš mít z čeho pít! Já
bych mu vrazil nejraději nůž do chřtánu! Pomyslil jsem
si v duchu: Však počkej, já ti tvou radost osladím. Jako
zmatený jsem letěl domů - a když jsem si v sednici rozsvítil,
- přišlo mi kousek hubky do ruky, zapálil jsem
ji... a strčil do postele.
Rozárka Spravedlivý Bože!
Valenta Co je? Co se lekáš? Tys to neviděla, jak se za půl hodiny
nato v komoře rozsvítilo...
Rozárka Otče, otče!
Valenta Já stál venku za stavením a nemohl se pohnout. Nohy
jsem měljako z olova, díval jsem se, jak to vesele oknem
vyšlehlo... ale tu mě to popadlo u srdce: jako by se v okně
ukázala nebožka a hrozila prstem! Vjelo mi to do
všech oudů a já běžel do polí... běžel... a za mnou zvonili
k hašení!
Rozárka Otče, co jste to udělal?
Valenta Zpěnila se mi krev a ty neseš polovičku mé viny.
Rozárka Já? Můj Bože!
Valenta A proto nynčko musíš pomoct, nechceš-li, aby se to prozradilo.
Doma budou mít podezření. Já půjdu do světa.
A ty mi zjednej peníze!
Rozárka Já?
Valenta Nebo chceš, abych se udal? Chceš, aby celý svět věděl,
že jsi paličova dcera?
Rozárka Peníze nemám, poslední jsem vydala na cestě. Tu máte
zatím mé granáty, jsou po nebožce matce. Zítra nebo pozítří
už tu budu mít svoje věci, snad se mezi tím ještě něco
najde, nebo poprosím tetu, ale teďjděte, aby vás tu nikdo
neviděl.
Valenta Bojíš se o poctivé jméno? Neboj se, dokud budeš chytrá,
ani vlas se ti nezkřiví. Tedy zejtra - nebo pozejtří. Hleď,
abys něco shrábla. Já pak zanesu naše neštěstí hodně daleko,
že ho ani ďábel nenajde.
(Odejde.)
Rozárka Paličova dcera.
(Objeví se Prokop.)
Co to? Vy jste slyšel?
Prokop Slyšel.
Rozárka Proboha. Člověče, já vás neznám, že nás neprozradíte?
Prokop Já?
Rozárka Pro lásku Boží - neprozraďte ani slovo!
Prokop Já...
Rozárka Vždyť my už jsme tak dost potrestáni. Otec je na mizině
- smilujte se! Na kolenou vás prosím!
Prokop Co to děláte?
Rozárka Ne pro sebe, ale mám dvě sestry, ty ještě nic nezavinily,
slibte mi, že nás neprozradíte!
Prokop Neprozradím...
Rozárka Slibte mi to při všem, co je vám svaté, čeho si vážíte,
slibte mi to!
Prokop Bůh mě zatrať, jestli něco řeknu!
9. (Přichází Šestáková, Jablonský, dráhové.)
Šestáková Tuhle ji máte, daremnici! Ale žádám, aby slavný ouřad
zvěděl, že je u mě teprva ode dneška.
Jablonský To se doví beztoho.
Rozárka Co je to? Co to znamená?
Jablonský Strojte se, půjdete s námi.
Rozárka S vámi? A kam?
Jablonský Do kriminálu.
Rozárka Do krimi... ná...
134
IV. DĚJSTVÍ
Pokoj u Šestákové
1.
Šestáková
Antonín
Šestáková
Antonín
Šestáková
Antonín
Šestáková
Antonín
Šestáková
Antonín
Šestáková
Antonín
Šestáková
Antonín
Šestáková
Antonín
Prokop
Antonín
Šestáková
Antonín
2.
Šestáková
Antonín
Kolínský
Antonín
To je hanba! Já nemůžu hlavu do krámu strčit. Celou noc
jsem oka nezamhouřila.
(Zaklepám)
Jak jsem se lekla. Jen dál.
(Vchází Antonín.)
Pozdrav Pánbůh! Vy jste paní Šestáková?
Ano. Co si přejete?
To mám radost, že vás poznávám.
Já také... Kdo jste...?
Nepamatujete se na Jedličku z Květolib?
Z Květolib?
Ano, já jsem jeho syn, že prej jste spolu husy pásali.
Copak se ty proklaté Květoliby proti mně spikly? Co tu
chcete?
Nezlobte se, prosím, já přicházím tak vesele, že bych se
dal hned do tance. Je u vás Valentovic Rozárka!?
Není.
Že ne? Můj ty Bože, v její bývalé službě mi přece řekli...
Kdepak ji, prosím vás, najdu? Já to musím vědět, nesu jí
pěknou novinu.
Tak? Pěknou novinu? Tedy jděte za ní do kriminálu.
Do krimi... co to povídáte? To není možné. Takové žerty
si vyprosím. Ona je moje nevěsta.
Mnoho štěstí, ale tady ji nehledejte, já nechci o té daremnici
ani slyšet.
Lidé, vy jste se zbláznili! Taková osoba v kriminále?
Pročpak?
To se brzo dozvíme. Já povídám, že je nevinná.
Ano? Ale tady říká...
Já si zapovídám každý vejklad.
Tak mi řekněte, co se vlastně stalo?
(Přichází Kolínský.)
Tedy máte odpověď.
Víte, pane, něco o Rozárce? Ona je moje nevěsta, a tady
slyším věci, že by se mohl člověku mozek překotit.
Milý příteli! Na první pohled by to prý v tom děvčeti nikdo
nehledal, ale... člověk mívá zlé okamžiky, vášeň ho
uchvátí... no, nebudeme to rozebírat. Ale slovem: ta holka
je palička!
Cože?
1
Kolínský Tu samou hodinu, nežli odešla z domu, založila oln i
který otcovský domek i sousedovo stavení v popel ohnitil.
Antonín To není pravda!
Prokop To není pravda!
Kolínský Copak ty víš? Ona se přiznala.
Antonín Toje lež!
Prokop Toje lež!
Šestáková Palička... a přede mnou se dělala svatou, že bych byl.iřekla...
Kolínský To víš... lidská vášeň. Řekla, že se chtěla pomstít človíku, který...
Prokop Lež, samá lež. Onaje nevinná!
Kolínský Ty zpropadený mudrlante! Vždyť se sama...
Prokop Lež, ajá to dokážu.
Kolínský Ty?
Antonín Vy?
Prokop Ano, já! Ty jsi byl u slavného ouřadu - já tam s pomoci
Boží trefím také a pánové mě vyslechnou. Věřte si nebo
nevěřte, alejá vám povídám, že holka je nevinná. Pojďtese mnou.
(Odejdou.)
Kolínský Já tomu nerozumím. Ten hoch snad něco ví?
Šestáková Já nerozumím už ničemu, leda že mi ta daremnice přinesla
do domu jen samou škodu. Jejího otce musel nám strčit
do rodiny sám ďábel. Kdyby mi přišeljednou pod ruku,
já bych mu...
3. (Vstoupí Valenta.)
Valenta Rozárko!... Kdepak jsi?... Rychle, nemám času! Ach,s dovolením...
Šestáková Počkat! Co jsme zač? Co hledáme? Co to znamená? AleBože...
Valenta Copak? Neznáš mě? Kačenko?... My se už dlouho nevi-děli...
Šestáková Ty se opovažuješ?
Valenta Já slyšel, žes otevřela své srdce a žes dala mé holce...
Šestáková Mlč! A hleďabys odešel!
Valenta Pročpak, Kačenko? Já jsem dnes tak veselé mysli. Po
dlouhém čase jsem zase zahnal své bubáky, co se mi pletou
do cesty. Nekaž mi ten den. Holka mi řekla, že jsi
hodná teta.
Šestáková Pryč! Pryč! A neutečeš-li přede mnou, tedy se ohlédni!
Valenta Má služba! Těší mě, že mám... to po... tě... še... ní...
Pavel? Tak tos ty u nás zpíval...
Kolínský Zpíval.
Valenta Mou pohřební píseň!
136
Kolínský Tys mi ji také jednou odzpíval a jistě jsi nemyslil, že se
takto sejdeme.
Šestáková Jak to myslíš?
Kolínský Ať ti poví, jak jsme se potkali v Hamburku, jak se na mě
lichotivě pověsil, jakoby litoval, co mi doma udělal, až
jsem mu uvěřil...a když jsme usmířeni kráčeli spolu po
břehu řeky...
Valenta Mlč, mlč!
Kolínský Najednou jsem po hlavě sletěl do vody a on vykřikl: Jen
leť a nezastav se!
Šestáková Není možná?!
Kolínský Ano, co doma nevyvedl, chtěl dokonat v cizině. Plavci
z blízkého korábu mě vytáhli a já šel s nimi do světa. Ty
jsi zatím hrál nad mým hrobem veselou písničku.
Valenta Tak, teďjsi to pověděl, ulevil sis. Povlečeš mě do želez?
No tak pojď, pojď!
Kolínský Nejsem tvůj soudce.
Valenta A na to se neptáš, co jsem za ta léta vytrpěl? Ano, vytrpěl;
svědomí mi rozhryzalo duši, štěstí ukázalo paty, můj
život se zmařil. Když na to všechno pomyslím a vidím,
že jsem ještě živ, může mi lebka prasknout!
Kolínský Tím bys chtěl napravit, co jsi pokazil?
Valenta Koho? Sestra sedí v teplém hnízdě... či jsem pokazil
snad tebe?
Kolínský To ne. Mě Bůh požehnal.
Valenta Tak mlč. Mě Bůh zatratil.
Kolínský Ano, zatratil a nezdárnými dětmi potrestal.
Valenta Cože? Co ten člověk mluví. Ty přece znáš mé dítě, a ať
mě ďábel odnese, jako mě opustilo nebe, moje děti jsou
zdárné, ty vychovala moje nebožka!
Kolínský Tvoje nejstarší sedí v kriminále.
Valenta Mé dítě? Člověče...
Kolínský Na udání květolibského ouřadu. A po tobě se také četníci
již shánějí!
Valenta Po mně? Ano! Ale mé dítě? Sestro, kde je mé dítě?
Šestáková Neslyšel jsi? Přiznala, že sama oheň zapálila.
Valenta Mé dítě! Moje dcera? Zapálila? A přiznala se? Pane Bože,
to mi neklaď na váhu mých hříchů. To jsem nechtěl,
na to jsem ani v nejčernější chvíli nepomyslil!
Kolínský Co to znamená?
Valenta Tvoje přísnost je veliká a pokutuje otcův hřích na dětech!
Šestáková Jak?
Valenta A ti zde na zemi se domýšlejí, že moje nevinné dítě, ne!
Ne! Já to udělal. Já hodil do vlastního domu plamen.
Kolínský
Šestáková Ty?
Valenta Ano, já, a ona to ví. A teď se mne na to nevyptávejte. Já
137
4.
Horyna
Prokop
Horyna
Prokop
Horyna
Prokop
Horyna
Prokop
Horyna
Prokop
Horyna
5.
Rozárka
Prokop
Rozárka
Prokop
Rozárka
Prokop
Rozárka
Prokop
Rozárka
Prokop
Rozárka
Prokop
Rozárka
bych si musel srdce vytrhnout a jeho krví každou odpo
věd'stvrzovat. Pojď raději se mnou, Pavle!
Tahle cesta je pokuta, kterou si ukládám, abych své viny
aspoň poněkud napravil.
Soudní místnost
(Horyna, Květný, Prokop)
A to má být všechno pravda? Víte, člověče, co povídáte?
Vím a můžu-li podle vašich zákonů přísahat, tedy to
odpřísáhnu.
Ale proč by se byla k té věci přiznávala?
Proč? Řekl bych, že to udělalajen kvůli otci, aby na něho
nepadlo podezření. Ostatně, já to z ní vytáhnu.
Vy?
Když totiž dovolíte. Možná, že by před vámi zapírala, co
já jsem vám prozradil. Proto si myslím, že byste to mohl
odbýt jiným způsobem, kdybyste byl totiž tak laskavý...
No, copak, amerikánský advokáte?
Dejte ji sem přivést a sám zůstaňte vedle se svým panem
písařem.
A to myslíte, že postačí k dokázání její neviny?
Já bych řekl: Ano! Ale nejde-li to podle vašich paragrafů,
pak to navlíkněte jináč.
Zajímavý případ. Dozajista. Co všechno dokáže člověk
z vášně. Pane Květný, dejte sem přivést tu Valentovou.
(Odejdou.)
(Drábové přivedou Rozárku.)
Vy? Co tu děláte?
Chci se vás zeptat, jak se máte?
Děkuji. A nic jiného?
A potom se vás chci zeptat, co jste to myslela s tím...
Co?
Že jste se přiznala k věci, kterou jste...
Vy to už víte? Prosím vás, mlčte o tom, mlčte! Nechte to
být, jak to je. Řekněte mi raději, nebyl otec u tety?
Já ho neviděl.
Kdyby přišel a vy jste ho zahlídnul, řekněte mu, aby se
tady nezdržoval a kdyby stran té jisté věci k něčemu přišlo,
aby jen říkal, že o ničem neví.
To jest, abych ho učil lhát?
Milý...
Ale to jsme si spolu takhle nevyjednali: Já vám jenom
slíbil...
Mlčte, mlčte!
1
Prokop Že budu stran otce mlčet. O vás nestojí v našem kontraktě
ani slova.
Rozárka Vy jste slíbil, při všem, co je vám svaté, že nás neuvedete
do neštěstí.
Prokop To bych rád věděl, jaké štěstí by komu vzešlo z mého mlčení.
Rozárko, vy jste nevinná a to musí vyjít najevo!
Rozárka Nevinná, ale paličova dcera! A to je horší, nežli moje přiznání.
Nebo chcete, aby si lidé venku na mě prstem ukazovali?
Já odtud nechci, tady je mi dobře, tady mě nikdo
nevidí. To mrtvé ticho je mi lahodnější než shon veřejných
diváků a jejich nelítostné řeči.
Prokop Ale vy nemůžete být přece trestaná, když jste nic nepro-
vedla.
Rozárka Bůh sám ví nejlépe, proč toto zkoušení na mě posílá. Já
nemohu jinak: mé poctivé jméno je pryč takjako tak. Pro
mé sestry bude lepší, když se bude říkat, že jsem to udělalajá
a ne otec! Však on mi Pán Bůh odtud pomůže tam,
kde končí všechna hanba.
Prokop Tak? A otec? Ten ujde pokutě?
Rozárka Boha jsem o to prosila. Moje udání je pravděpodobné
a podle něho se bude bezpochyby i soudit.
Prokop A co já? Budu mlčet?
Rozárka Budete. Musíte. Což není zákonu jedno, kdo se dá za vinu
potrestat?
Prokop To sotva.
Rozárka Ostatně nemyslete, že otec ujde pokutě. On ji vleče už
dlouhá léta v sobě. Kdybyste znal jeho těžké sny, jeho
nepokoj a noční bědování, pak byste věděl, že je už dávno
odsouzen a dopřál mu milosti, aby svým nedospělým
dětem zachoval alespoň zdání poctivého jména. Zákony
za něho smíří dcera.
6. (VstoupíHoryna, Kolínský, Antonín a Valenta.)
Horyna To nesmíříte, milé děvče! Zákony smíří jen sám viník.
Rozárka Tatínku!
Valenta Mé drahé dítě!
Rozárka Co tu hledáte? Pryč odtud, vy jste nevinný, vy o ničem
nevíte. Viník se už našel.
Valenta Mlč, mlč, drahé dítě, já bych měl před tebou pokleknout,
že jsi za mě nehodného...
Rozárka Nic jsem za vás, mlčte o tom! Já se už přiznala. Já založila
oheň, já pánové! Abyste věděli! Otec je nevinen, ať říká
cokoli...
Kolínský Vzpamatujte se, Rozárko, už je všecko prozrazeno.
Valenta (Horynovi) Pane rado, učiňte, co zákon poroučí. Já jsem
vinen!
Rozárka Zadržte!
Valenta Má dcera je nevinna.
Běda mně!
N e
' ne, drahé dítě' Bf,h r
140
V. DĚJSTVÍ
Hřbitov jako v I. jednání
1.
Antonín Tady si musíte odpočinout. Jste celá zemdlená. Co vás to
napadlo? Po silnici jsme mohli pohodlně zajet až k našemu
domku. Tady musíme přes vrch...
Rozárka Tak přijdeme domů, aniž nás kdo uvidí.
Antonín Proč by nás neměli vidět?
Rozárka O tom se brzo přesvědčíte. Nezapomínejte, že ani vlastní
teta nechtěla o mně slyšet.
Antonín Co je vám do tety a do celého světa! Když budete chtít,
budu já vaší tetou a třeba i celým světem. Ostatně jste už
ani s tetou nemluvila.
Rozárka Já nemohla. Chovala se ke mně tak hrubě, když mě odvá-
děli...
Antonín A já jsem udělal potom tu hloupost, že jsem vám řekl, že
nechce u sebe nechat ani vaše sestry.
Rozárka To jste udělal dobře. Zbavil jste mě aspoň nového zahan-
bení.
Antonín Což o to, já jsem byl spokojen, že jste k ní už ani nepáchla
a hned se mnou odešla z Prahy.
Rozárka Mně tam byla hanba, jako by na mě padaly domy! Děkovala
jsem Bohu, když jsme byli za bránou.
Antonín No, teď jsme tady! U nás! A za chvíli už budete u mne.
Jen pojďte!
Rozárka Antoníne, jděte napřed a řekněte matce, že ji prosím, aby
mě přijala... do té doby, dokud se trochu nevzpamatu-
ji!...
Antonín AleRozárko!
Rozárka ...a sama si něco najdu.
Antonín Rozárko, copak jsem vám tak protivný, že...
Rozárka Mlčte teďo tom, Toníčku! Vy jste můj upřímný přítel, to
vím a nikdy vám to nezapomenu.
Antonín Ano, jsem váš upřímný přítel. Já už jdu! Ale za čtvrt hodinky
si zase pro vás přijdu. (Odejde.)
2. (Objeví se Martin.)
Martin I na mou věru. Tak jsem se přece nemýlil!
Rozárka Dobrý- den, pane Toužimský.
Martin Serbus! Já jdu tuhle ze vsi, a tentono... tam... a vidím
pořád před sebou někoho do kopce. Jářku, to je jako ta
pali..., no já jsem ještě nedořekl, panno Rozárko, ale
kdopak je to asi s tím Jedličkou, myslím si tak pro sebe,
a poněvadž jsem nehnal telata, tak jsem běžel za vámi.
Rozárka Chcete snad něco?
1 1
Martin Né. Víte, našinec má svou reputaci a nemůže se s každým
špinit.
Rozárka Pane...
Martin Nehněvejte se! To jsou vlastně slova naší Běty. Já jsem
ondyno doma tak něco prohodil, jako, že kdybyste nechtěla
toho Jedličku, že bych věděl o někom jiném a
Bětka ani necekla. Ale když bylo po tom ohni a rozneslo
se, že jste to bezpochyby vy sama s tatíkem... no, já
jsem ještě nedořek..., ale vy jste tak najednou utekla, že
to muselo napadnout každého, tak se Bětka celá změnila:
Vidíš, to bys teď měl, kdyby ses byl s tou osobou zašpinil!
Mezi náma, ta Bětka má mordiánskou hubu. Jinak je
to hodná holka.
Rozárka Ono je to těžké někomu bránit, aby si myslel to nebo
ono, ale mluvit - a člověku do očí - to si přecejen vypro-
sím.
Martin Ovšem - vyprosit si můžete co chcete! Ale u nás to bude
jako byste hrách na stěnu házela. Naši lidé mají na vaši
rodinu takovou pikanterii, že je to hrůza povídat.
Rozárka Já také nebudu žádného o nic prosit.
Martin To uděláte nejlíp. Arci, oni jsou tu také moudřejší... já
sám vím ojednom... a ten by si z toho pranic nedělal, že
jste paličova... no, já jsem ještě nedořek..., ale jiní se
budou na něj sápat, aby si vás nevšímal...
Rozárka Tak ať si nevšímá.
Martin Ale když vy jste tak... na mou věru! Co byl ten oheňJste
trochu bledší... ani dost málo připálená - a to vám sluší,
to mi věřte, kdyby nebylo těch lidských hub, byl bych
stavu... (Rozárka uteče.)
Skoda holky! Je, že by mohla běžet pro vola, kdybych
nebyl někdy doma. (Odejde.)
3. (Přichází Jedličková a Antonín.)
Jedličková Nech mě, já s ní musím mluvit, než mi přestoupí práh.
Chceš-li, abych se vystěhovala ze svého... spánembohem,
já proti tomu nic nemám. Ale pod jednou střechou
s ní zůstávat nebudu!
Antonín Ale, panímámo...
Jedličková Mlč! Jsi nerozumný a žejsem ti trochu povolila, hned nevíš,
kde je tomu konec. Víš ty, co děláš?
Antonín Tuze dobře. Chci si vzít tu nejhodnější holku z celého
městečka.
Jedličková Nejhodnější?
Antonín Ano! Kdyby dali všechny do moždíře, nevytluče se
z nich ani polovina tak hezkých věcí, jaké má Rozárka.
Jedličková Antoníne!
Antonín Panímámo!
Jedličková Ty chceš co nevidět do cechu?
1
Antonín Chci.
Jedličková Myslíš si, ty blázne, že tě přijmou, když se dovědí, koho
si chceš brát?
Antonín Copak je cechu do toho? Ten se přece nežení.
Jedličková Já ti ale povídám... no, s tebou se hádat nebudu. Ale
s holkou promluvím. Kdepak je?
Antonín Tady je.
4. (Vrací se Rozárka.)
Rozárka Paní Jedličková, prosím vás, nemějte mi za zlé, že se
opovažuji na pozvání pana Antonína...
Jedličková I pročpak, milá děvečko? Mě to velice těší, že máte ke
mně tolik důvěry. Ostatně jste byla vždycky hodná hol-
ka...
Antonín To je přece řeč!
Jedličková .. .já bych vás vždycky ráda u sebe uviděla, jen kdyby se
nebylo přihodilo...
Antonín Ale panímámo!
Rozárka Snad mi nebudete přičítat?...
Jedličková Bůh uchovej! Nic vám nepřičítám. Vy za to nemůžete, co
na vás Pánbůh seslal, ale nemůžete jako rozumná osoba
žádat, aby kvůli vám trpěli jiní.
Rozárka Trpěli?
Jedličková Či myslíte, že nám to bude dělat čest, když se s vámi
spřátelíme?
Antonín Panímámo!
Jedličková Vy arci za to nemůžete, že váš otec...
Antonín Panímámo! Rozárko! Ona to tak nemyslí.
Jedličková Mlč! Však ona mi rozumí. Já nemám proti její osobě nic,
ale co člověkajednou potká, to se nenechá změnit. Panna
Rozárka si sama spočte, že nepřijmu nikoho, na koho by
lidé ukazovali prstem!
Rozárka Ne, toho se, milá paní, neobávejte! Já sama bych se musela
hanbit, kdybych se chtěla mermomocí někde zdržovat,
nebo dokonce dotírat. A proto vás nebudu obtěžovat.
Antonín Ale Rozárko, mějte rozum vy, když ho nemá panímáma!
Vy jste moje a já od vás neupustím.
Jedličková Mlčíš!
Antonín Ne, tady nemůžu mlčet. Já si Rozárku vyvolil a nepustím
se jí, dokud mi ona sama nevezme všecku naději. Nezůstane-li
u nás, tedy půjdu za ní!
Jedličková Jakže? Ty bys chtěl matku opustit kvůli takové...
Antonín Počkejte, ať neřeknete něco, čeho byste musela litovat.
Nebo si myslíte, že musí jen žena kvůli mužovi rodiče
opustit? I syn to může také.
Jedličková Ty!... 143
5. (Přichází Bětuška, Martin a Vondráček.)
Bětuška Tak, kdepak je ta palička! Pěkně vítám z Prahy! 1'iiňIi
jste se podívat, jak to tady vypadá?
Antonín Panno Toužimská! Já si vyprosím, abyste mluvila /|>ii
sobně! Tady nejste na jatkách.
Bětuška Cože, vy křečku! Vy mi budete rozkazovat?
Antonín Budu! Rozárka je moje nevěsta a já nestrpím, aby se |i
kdo otíral o čest.
Bětuška Její čest, chacha! Směj se!
Martin Hahaha!
Antonín Nesmějte se, nebo vám jednu...
Bětuška Cože? Vy mi... no? Uhoďte! Spraž ho!
Martin Nech toho, Tondo, nebo tě plácnu, že tě ani deset krejčí
nezflastruje!
Bětuška A abyste věděli: ta osoba nesmí do městečka. Ani živá
duše ji nepřijme pod střechu! Počkej, já ti zasolím!
Vondráček Ono je to vůbec od vás divné, osobo, že se tady ještě ukazujete.
Či se jdete podívat i na mé spáleniště? Aby do
vás...
Jedličková Tady to slyšíte. Já bych vám byla radou, abyste si jinde
místo hledala.
Rozárka Bože, je možné, aby bylo lidské srdce tak kamenné? Já
se bála posměchu, ale takovou zatvrzelost jsem neočekávala.
Tedy není místa, kam bych hlavu složila?
Antonín Pojďte, Rozárko! Pod naší střechou je místa dost.
Martin Pod naší také!
Bětuška Budeš mlčet!
Jedličková U mne není, co by do oka padlo.
Bětuška U nás jak by smet.
Vondráček Ještě abychom se starali o to plemeno, když nám tatík
střechy nad hlavou zapálil.
Rozárka Můj Bože!
6.
Melichar
Bětuška
Melichar
Jedličková
Melichar
(Melichar přichází ze hřbitova.)
Pojďke mně, dcero. Já tě přijmu pod svou střechu, protože
věřím v tvou nevinu! A kdybych i nevěřil, učinímjako
nejposlednější sluha podle slova Páně a slituju se nad
hříšníkem. Co se usmíváte?
Mnoho štěstí k takové nájemnici.
Co máte proti holce? Nestydíte se, tady na posvátných
hranicích mezi životem a smrtí, svoje srdce tak nelidsky
zavírat? To neuvážíte, že se může také před vámi to velké
srdce zavřít, od něhož všichni milost očekáváme?
To je všecko hezký, ale ona je přece jen paličova...
A to je celé její provinění? A proto máte právo nakládat
s ní tak nemilosrdně? Jste vy proto něco lepšího? Myslíte,
že naši otcové nehřešili? Třebas jejich hříchy najevo
144
nevyšly. Myslíte si to? Nebo můžete posoudit, který
hřích před očima věčného soudce víc váží? To já se raději
přiznám, žejsem hříšník a budu s dítětem hříšníkovým
obcovat, než abych je nespravedlivě zavrhnul a tak se
opravdu hříchu dopustil. Pojď, mé dítě, pojď!
7. (Přichází Prokop, Kolínský, Šestáková a děti.)
Prokop Tady jsou všichni pohromadě!
Melichar Hochu! Už nazpátek?
Kolínský Tatínku! My byli doma, ale nemohli jsme se vás dočkat.
(Antonínovi) Vy jste tu už taky?
Melichar Vy se znáte? Tím lip! Tohle teď bude naše nájemnice,
protože v celém městě jí ani kámen pod hlavu nepřejou.
Kolínský Této dívce? Kdo má co proti ní? Ona je úplně nevinná,
a co zavinil její otec, to se napraví. Tuhle přijela jeho sestra
z Prahy...
Jedličková Je-li možná? Valentovic Kačenka? I ty můj nejsladší.
Jestlipak znáte ještě Suchánkovou, co si vzala Jedličku?
Šestáková To jste vy? No to mě těší.
Kolínský Ona a já zapravíme škodu, co se stala ohněm, a cokoli
má kdo k požadování.
Vondráček To je něco jiného! Já nemám také nic proti Rozárce, ona
byla vždycky hodná.
Melichar To rád slyším.
Bětuška Jste blázen, rozumíte, a vy všichni s ním. Martine, pojď!
Martin Ta má ale pifku! (Odejdou.)
Jedličková Ano, ať si každý jedná dle svého rozumu! Jájsem se vším
spokojená a žádnému nic nepředpisuju, ale při tom zůstanu,
že palič je palič... a jeho dítě zůstane jeho dítětem.
Pozdrav Pánbůh vespolek. (Odejde.)
Šestáková Podívejme. Ženská jako Turek! Nejdřív mluví jako by
chtěla člověka samou láskou sníst, a zatím... Já se také
zlobila, ale když se mi to rozleželo, dalajsem zapřáhnout
a jsem tady. Jsi hodné děvče a budeš mou i s druhýma
holkama.
Antonín No, tak se přece zaradujte, Rozárko! Teď bude všecko
dobře.
Rozárka Ne, nebude. Dobře tu nebude už nic. Či si myslíte, že mě
tady budou milovat? Kdepak. Ukrývat se budejejich zášť
a při první příležitosti zase propukne. Nemyslete na mne,
Antoníne, já tady nemohu být šťastná. Musím jít, kde mě
ani živá duše nezná.
Antonín Dobře. Tedy si taky ranec svážu a půjdu s vámi.
Kolínský Ale děti! Nebuďte bláhoví a netrapte se nadarmo. Ty bys
ráda někam, kde tě lidé neznají? Já mám kus pěkné ze-
mě...
Prokop Oh, a jaké!
Kolínský Tam bys mohla i se sestrami hospodařit.
Prokop
Kolínský
Rozárka
Kolínský
Antonín
Kolínský
Antonín
Rozárka
Kolínský
Prokop
Šestáková
Kolínský
Melichar
Kolínský
Melichar
Celá moje myšlenka. Pravda pravdoucí.
Jsou tam pěkné sady, pole, lesy, louky, voda, vše, co In. i
lo ráčí. Nu? Já ti to svěřím.
A kde to je?
Za mořem.
Pro mne tam musí být také místečko!
Třeba i pro tvé děti.
Rozárko, pojeďme!
Navždy z domova? A můj otec?
Nemluv o tom. Ten přijde svým časem za vámi. Jen jdiN
te a přečkám-li zde někoho... všichni se tam shledáme.
Hejsa, do Ameriky! To bude živobytí! Do lesů, do poli,
na ptáky, na ryby, ve dne v noci! Hejsa!
I ty šlakovitý Indiáne! Ty mi děláš laskominy, že bych sc
do té Ameriky sama podívala. Co myslíš, Pavle?
Jak se ti zalíbí!
Tedy se jen spánembohem chystejte! Já vám nebudu pře-
kážet.
Otče!
Mlč, hochu, mlč! Já si své už odbyl. Vám kyne ještě život.
Nebojte se budoucích dnů. Víš, hochu, jak jsi zpívá-
val?
Z jasné výše nad oblaky,
hledí na svět Boží zraky.
Nestrachuj se, duše má,
v mocných rukou spása tvá!
Konec
146