[XIV. STOLETÍ]
'JLicíít praví: Poniž sem tak velmi krásný, mezi jinými anjely vzácný, chciť sě vrovnati najvyšímu, postavím svú stolici proti králi nebesk'
Švan Michal: Zlý, nevěrný závistníče,
ne anjele, ale Boží protivnice, že sě chceš najvyššiemu vrovnati? Ze sě nechceš k tomu přiznati, že od Boha čest i krásu máš! A to pro svú pýchu dnes vzdáš; beřiž sě, diáble, do věčné žalosti, viec neuzříš nebeské radosti! tah Jáhla dolů a začne „Te deum laudamus".
mí miél praví:
Chvála tobě, Tvorce žádný,
že v tvém království pyšný žádný
Čiesti žádné nemóž mieti,
než pokorným ráčíš přieti.
„Te eternum patrem."' Lucifer: Ach! běda mně, nebožátku,
vyhnán sem z nebeského sňatku,
pro mé zlosti i chytrosti
neopatřím víc nebeské světlosti.
„Tibi omneš angeli." Lucifer: Podte sěmo, moje sluhy,
nezbudete se mnú pekelné muky;
poběhněte sěm, milé kuše,
a neste sěm hřiešné duše!
im-íl praví:
Mistře, mnět dějí Belzebub. Kteréžť já dosahu v sej zub, tať nebude jésti hub.
Druhý ddbel: Mistře, mnčC Satan dějí.
Toť do brč poveděti směji, žeť nenie ktipcě lepšieho ani čižebníka chytřějšieho! Známť sem v Čechách i po Vlašiech, v Rusech, v Flandřiech i po Sasiech, všěckyť lidi dobrě znaji, jednoho dne vše ztekaji. Třetí dabel: Mistře, mněť dějí Beřit;
coť uhoním, to vše vženu v rit, leč buď baba, leč buď kmet, musí jeho býti se mnú vet. Lucifer praví: Běžtež po světu, milé panoše, a neste sěm hřiešné duše, takměř ševce i panoše, sedláky, takměř krajčí, krčmáře i žáky, kohož popadnete v kcrém hnešš, přinestcj mi jej sěm, což móžte, najspíše. Ďábel: Pověz, duše, svá díla,
kterýs obchod na onom světě jměla, ať ti ivmímy podle rodu čiti, budeš-li dobrý, dámyť rivolu piti. Druhý ďábel: Teď sem, mistře, nalez popa,
an pie med (v) pivnici s jednu z škopa, a tak ji míle objímáše, a cos u nie v ňadřiech hladáše; le ona jemu nechtě dáti, le on ji podtepem vzvráti. Magdalena vyjde (a zpívá):
Kudy sem já chodila, tudy tráva zelená; svój šlojéř napravila, hledajíc baťka, hledala. Kde sú tu kněží i žáci; Kde sú frejéři i dvořáci? Poďte sěm, ať s vámi svú chvíli kraci! Teď máš, paní Mandaleno, tři jinochy,, jako najkrašie tři dochy.
Říká verš: Dále dáblovépraví.
Skoč a rač zpievati
a my budem ozpievati. ::>n Magdalena zpívá:
Byla ti sem v sádku,
v zeleném hájku,
trhala sem květy
svému brachku;
toť vše čini brachku na milost. Marta praví: Revertere!
Ostaň toho, sestro moje,
já tě volám, sestra tvoje.
Viz, že po tobě diábli chodie
a tě s dobré cesty svodie. '■■í~gdalena praví:
Sestro Marta,
hrajž tam s žáky hazarta,
a nechať já veselé plodím;
já tobě i jinému nic neškodím. Potom zpívá: Chciť veselá býti
vešda i nynie,
hedvábmí vilu víti
svému milému.
Toť vše činím brachku na milost, aby byl mój milý host. Marta praví: Sestro Mandaleno,
ovšem nemúdrá ženo, ostanúci bluda svého, následuj ž krále nebeského! Magdalena: Sestro Marta milá,
tys mi vždy na dobré radila. Jáť sem žena zablúdila. Kak by to mohlo býti, by mi Bóh chtěl hriechy odpustiti? Marta: Aby to, sestro Mandaleno, zacělo vě a mne na tom dobře věřila, nenieť tak hříšný ijeden, kterýž by sě obrátil den,
hned jemu Buóh hřiechy odpustí a všecky jemu viny spustí. Magdalena dá si políček:
Od dnešnieho dne až do skončení náhle ode mne, zlé stvorenie! A obě zpívají: Dimissa sunt ei etc.
[XIV. STOLETÍ]