EURIPIDES M É D EIA © OSOBY IÁSÓN, héros MÉDEIA, jeho choť CHŮVA Médeiina VYCHOVATEL KREÓN, král korintský AIGEUS, král athénský POSEL SBOR korintských žen , Dva chlapci Iásónovi a Médeiini Družiny, sluhové Koná se v Korinte před Médeiiným domem zä doby mytické Pred Medeiinjm domem stojí CHŮVA Kéž neprolétla, plujíc v dálnou Kolchidu, lod Argó nikdy jícnem temných Symplégad, kéž neskácel se nikdy v lesích pelijských smrk pod sekyrou, aniž vesly ozbrojil kdy ruce hrdin, kteří rouna zlatého šli dobýt Peliovi! Pak by Médeia, má paní, nepřiplula do zdí Iolku, jsouc vzňata divou láskou k Iásónovi, a nemusela svésti Peliových dcer, by usmrtily otce, ani v Korintě ted bydlit s chotěm, s dětmi. Pravda, má ji rád lid této země, do které se utekla, a ona s lásónem věrně nesla vše — a to je přece jistě blaho největší, když jedna mysl pojí ženu s manželem —; však ted je konec lásky, vše je samý boj! Své děti i mou paní zradil Iásón a pojav za manželku dceru Kreonta, jenž vládne zemi, na loži spí královském; a zneuctěná Médeia, ta ubohá, se dovolává přísah, volá pravici, jež slíbila jí věrnost, bohy za svědky si bere vděku, jímž jí splácí Iásón. A bolu odevzdána leží o hladu a rozplývá se v slzách po celý ten čas, co manželovo provinění poznala; a nehne okem, nepozvedá od země své tváře: jako skála, jako příboj vln 427 je hluchá k domlouvání věrných přátel svých! Jen někdy pootočí šíji bělostnou a nad svým otcem úpí sama u sebe i nad domovem, vlastí, které zradila, když prchla s mužem, jenž jí nyní pohrdá. Tak z vlastní bídy, chudák, trpce poznala, co je to býti psancem vlasti zbaveným. Ne radost, odpor cítí, zří-li děti své, a já se bojím, že snad něco zamýšlí. Jeť věru hrozná: kdo se s ní dá do boje, ten nedobude snadno palmy vítězné! — Vsak hle, tu přicházejí děti z rejdiště! Ty jistě málo dbají útrap matčiných: vždyť mladá mysl nemiluje zármutku. Vejde s dvěma chlapci VYCHOVATEL Ty stará služebnice v domě paní mé, co tady stojíš o samotě u dveří a sama sobě na los trpký žaluješ? Což tě snad nechce Médeta mít u sebe? CHŮVA zatímco se děd stranou zabaví lásónových dětí starý pěstoune, všech řádných sluhů bolestně se dotýká přec osud pánů, které stíhá neštěstí; a moje bolest vzrostla tak, že pojala mě touha vyjít před dům a los Médeiin zde nebesům a zemi nahlas žalovat. VYCHOVATEL Což neustává dosud lkáťi, nebohá? 428 CHŮVA Tys dobrý! Toť vší trýzně teprv začátek! VYCHOVATEL Ta pošetilá! •—• ačli smím tak pány zvát. Vždyť neví dosud o útrapách nových nic! CHŮVA Co to, ach, starce? Pověz mi to upřímně! VYCHOVATEL odmítavě I nic! Už to mě mrzí, co jsem prozradil. CHŮVA Ach, při tvé bradě, neskrývej to družce své! Chci o všem pomlčeti, musí-li to být. VYCHOVATEL důvěrné Já přišel k peirénskému zřídlu svatému, kde nad kostkami staří lidé sedají, a tam jsem čísi zprávu tajně vyslechl, že vládce naší země Kreón zamýšlí prý tyhle děti z Korinta pryč vypudit i s matkou. Ovšem, je-li ta zvěst pravdivá, to nevím; já si přeji, aby nebyla. CHŮVA A byť se svářil s matkou, cožpak lásón to snese, aby děti takto trpěly? VYCHOVATEL krčí rameny Když přijde nová láska, stará je ta tam! 429 Zde tomu domu ukazuji vjí cíúm Mííiíin on u: není nakloněn. CHŮVA Pak veta po nás, jestliže se přidruží strast nová k staré, dřív než vytrpíme tu VYCHOVATEL Jen ty bud zticha, pomlč o všem před paní! Ted není doba, aby o tom zvěděla. CHŮVA směrem k dětem Ó děti, slyšíte, jak vás má otec rád? — Ať zhyne —■ ne", pryč s kletbou: vždyť to je můj pán! Však ukázal se špatným ke svým přátelům! VYCHOVATEL A kdo by jednal jinak? Každý raději má sebe než své bližní. To víš teprve teď, když zavrhl své děti otec pro sňatek? CHŮVA Nuž jděte domů, děti: bude dobře zas — K vychovateli stranení A ty je zdržuj, pokud možno, v ústraní a na oči je nevoď matce vzrušené! Už zahlédla jsem její pohled zlověstný a já vím dobře, že se neutiší dřív, než někdo padne. Kéž však hněvem postihne své nepřátele, nikoli své přátele! D/ri j (^chovatelem se mají k odchodu 430 MÉDELA v domí Óh, óh! Já nešťastná, ubohá bídou svých muk! O hrůza! Kéž mohu se života zbýt! CHŮVA Hle, děťátka, slyšíte materin hlas? Jak bouří jí srdce, jak bouří v ní hněv! Nuž rychle, domů si pospěšte již, však matce se vyhněte, nechodte k ní, pryč z očí jejích a střežte se jí, té divoké povahy, prchlosti zlé, jež vzbuzuje děs! Nuž honem si pospěšte,'vejděte již! Děti s vychovatelem do domu Mrak nářků a slz, jenž se nehýbal dřív, se zdvihl a vášní se rozbouří hned jak orkán: toť zřejmo. Co provede as ta bytost hrdá a nezkrotná, tak zdrásaná ranami strastí? MÉDEIA Hó, hó! Mne postihl, nebohou, postihl žal, jenž zoufalství hoden! Ó proklínám vás, vy děti zhrzené matky: smrt vám i otci! Ať celý rod zhyne! , . CHŮVA Ó hrůza, hrůza! Ty nebohá, óh! Čím synové za otcův hříšný blud jsou ti vinni? Co nevrazíš na ne? Ó žel! Mé děti, jak chvěji se o život váš! — 431 Duch pánů je hromy! Zřídkakdy jen jsou poddáni, jsouce pak zvyklí jen vlast, ach, přetěžko dovedou zkrotit svůj hněv! Ba s rovnými žít jako jeden z nich, toť lepší! Kéž já svých stařeckých let smím užívat v klidu, byť skromně jen! Máť pravá míra nejlepší zvuk už jménem svým, a s měrou si vést je nejlepší. Ale co přes míru jest, to nenese zdaru, ba do zkázy dům tím hroznější uvrhne, když bůh to, co vyniká, stihne svým hněvem! Vystoupí SBOR ŽEN My zaslechly hlas, my jsme zaslechly křik té nešťastnice: dosud nedošla klidu! Ó stařeno mluv! Na prahu domů svých stojíce, její jsme zaslechly křik; a nás netěší bolesti tohoto domu, ó ženo, jak těší snad jiné: vždyť dobyl si lásky nás všech! CHŮVA Zde není už domu: je všechno to tam! Muž hoví si na loži královském, a žena, má paní, ta v komnatě své se rozplývá bolem a hřejivých slov svých přátel docela nedbá! MÉDEIA z domu Hó, hó! Blesk z nebe ať udeří do hlavy mé! Co plátno mi ještě dále žít? Óh, óh! Kéž smrtí ukončit smím svůj život hnusný a bídný! 432 SBOR Ó Die, ó země a sluneční zář, ■ zda slyšíte lkavý žalozpěv té nešťastnice ľ O bláhová, jaká to touha tě pohání na lože smrti, jež věčně, věčně je lačné.7 Ach, toho si nepřej! Jestliže manžel tvůj se oddal nové lásce, nehorli na něho proto: bůh sám ti ochráncem bude! O neběduj příliš, nesuž se tak, lkajíc pro svého manžela! MÉDEIA z domu Ty Themido mocná, Artemis ctná, zda zříte, co trpím, ač prokletý choť se mi zavázal nejtěžší přísahou ľ Oh, kéž bych spatřila v troskách ten důr, a jeho i nevěstu zdrcené v prach, když měli tu odvahu ukřivdit mně! Můj otče, má vlasti! Já zradila vás a mrzce jsem prolila bratrovu krev! CHŮVA Jen slyšte, jak volá a k Themidě lká, jež ostříhá kleteb, a k Diovi též, jenž ochráncem přísah je vzýván! Vím jistě: mé paní zjitřený hněv se nezkojí pomstou jen skrovnou! SBOR Zda smíme ji vidět? Zdaž vyšla by k nám, zda snesla náš hlas a poslechla slov 433 svých výmluvných družek? Snad nechá pak pýchy své trudné i vášně, jež duši jí tíží! Svým přátelům posloužit vlídně jsme ochotny vždycky. Nuže, ty vejdi.k ní a přiměj ji, aby vyšla: řekni, že stojíme při ní! Jen rychle, nežli co zlého tam uvnitř provede v zármutku svém! Bouříť v ní mocně ten její bol! CHŮVA Tak učiním. Dá-li si paní má říc, mám ovšem strach, než kvůli vám to chci zkusiti přec, ač zcela jak lvice kojící mlácT se dívá zuřivě na služky své, když blíží se k ní, by řekly jí co! Ubírá se do domu Kdo dí, že člověk dřívějších dob byl hloupý a nemoudrý, nechybí nic! On vynašel písně, jež k hodům by pěl a k veselí, k tancům v slavnostní čas a blažil tak zvuky své pozemské dny; ale hudbou a písněmi v průvodu strun moci ukájet bolesti trudů a běd, to nenašel nikdo, ač smrti to zdroj i hrůzy, jež vyvrací nejeden rod! A byl by to zisk přec v písni mít lék těch strastí! Nač nadarmo napínat hlas kdes na bujné hostině u plných mís? Vždyť bohatý hodokvas postačí, sám, by potěšil srdce lidská! Vejdi do domu 434 SBOR Žalostný nářek jsme slyšely, úpění, vzdechy, křik: to žaluje hlasitě, mučí se, lká ta nebohá nad zradou bídného chotě. A vzývá o pomstu Themidu, tu bdělou strážkyni přísah, Diovu dceru, jež z dálky ji přivedla na řecký břeh neschůdnou závorou mořských bran za noci po slaných vlnách. Z domu vyjde provázena několika ženami MÉDEIA Já vyšla jsem k vám z domu, ženy korintské, bych vaší haně ušla. Vím, že ledakdo se zdává hrdým: onen třeba pro svou tvář, ten ve svém styku s lidmi; jiní sklidili čest neslavnou a posměch pro svou netečnost. Vždyť oko lidské nezná spravedlnosti: nic neutrpěv, mnohý s prvým pohledem už nenávidí, aniž pozná nitro dřív. Však cizinec musí ve všem státu ustoupit; i občan hoden hany, který svévolně jak nevzdělanec ostatním se protiví. Ta netušená rána zlého osudu, ta zlomila mou duši: konec, družky mé, krás života se vzdávám, smrt je touha má! On byl mi vším, ach, vím to, vím, že byl mi vším, a ted je nejbídnějším tvorem — on, můj choť! Ach, ze všeho, co dýše a co na světě má rozum, jsme my ženy nejnešťastnější! My předně kupou peněz samy musíme si koupit muže, on pak těla našeho se stane pánem — horší zlo zla prvého! A tu jde hlavně o to, dostat řádného či špatného; neb rozvod — není ženě ctí, 435 a odmítnouti muže — to je nemožné! Tak vstoupí žena do nového života, a neznajíc ho z domu, musí hádati, jak vyhověti svému choti nejlépe. A podaří-li se to naší námaze, že nese aspoň klidně manželské své jho, toť vrchol blaha; ne-li — zbývá jenom smrt! Vždyť je-li muž náš něčím doma rozmrzen, jde k milce zbavit srdce hořké nechuti; my na jediné duši smíme zraky lpět! Však žijeme prý doma v teplém bezpečí, co muži za nás v poli mečem bojují: ti hlupci! Třikrát postavit se raději chci nepříteli nežli jednou roditi! Než dosti o tom! Vás se to tak netýká, vy otčinu zde máte, rodné příbytky a dobré bydlo, kruh svých přátel. Ale já — mne opuštěné, bez vlasti, smí křivdit muž, jenž unesl mě lupem z dálné otčiny, a matky nemám, nemám bratra, příbuzných, bych útočiště našla u nich v neštěstí. Snad smím vás tedy prosit o nepatrnou jen službu: naleznu-li možnost nějakou, jak splatil by můj manžel všechny strasti mé, vy mlčte! Neboť žena je tvor bázlivý a nestatečný, trne, jak jen uzří krev; však zneuctí-li jí kdo lože manželské, je krvelačná jako žádný jiný tvor. NÁČELNICE SBORU Tak učiníme! Neboť právem, Médeio, se pomstíš muži. Jaký div, že osud tvůj tě SOUŽÍ! Vyhlédne stranou Ale pohled, Kreón přichází, pán této země, posel nových záměrů! Vstoupí s průvodem 436 KREÓN Ty vzpurná choti, ženo s chmurným pohledem, slyš, Médeio, můj rozkaz: opusť naši zem, jsi psancem! Vezmi s sebou obě děti své a neotálej! Sám chci provést osobně tu věc a neodejdu odtud domů dřív, než za hranice země své tě vypravím! MÉDEIA Oh běda! Propadla jsem zkáze úplně! Mí nepřátelé všechny plachty napjali, a útočiště zmaru nikde nekyne. Než třebas těžce trpím, přece se tě ptám: proč ze své země, Kreonte, mě vyháníš? KREÓN Nač bych ti to měl skrývat; strach mám před tebou, že způsobíš mé dceři bolest nezhojnou! A mnoho věcí přispívá k mé obavě: jsi od přírody chytrá, znalá všeho zla, jsi rozhořčena ztrátou svého manžela, a — jak jsem slyšel od svých přátel — hrozíš prý, že ztrestáš tchána, ženicha i nevěstu. Chci tedy předem neštěstí se vystříhat. Jeť, ženo, lépe nyní pocítit tvůj hněv, než dát se obměkčiti, a pak naříkat. MÉDEIA Óh, óh! Co škody a co bolu mi již přinesla má pověst, Kreonte: to není poprvé! Ba nikdy neměli by muži rozumní svým dětem dávat příliš velké vzdělání! Vždyť vedle hany pro svou nečinnost i zášť a závist klidí u všech občanů. 437 Jdi hlásat hlupcům novou moudrost nějakou: ne moudrým, darmochlebem budeš se jim zdát; a překonáŠ-li vtipem ty, kdo zdají se zvlášť učenými, rozhněváš si společnosti Mně samé dostalo se téhož osudu: jsem pro svou moudrost oněm protivná a těm zas drzá. Ale nejsem moudrá přespříliš! Nuž, bojíš se mne, že ti něco provedu: ó Kreonte, bud klidný! Vždyť já nejsem s to, bych vztáhla hříšně ruku proti vladaři! Čím tys mi vinen? Tomu, kohos vyvolil, jsi dal svou dceru. Ano, svého manžela mám v zášti; tys vsak, myslím, jednal rozumně, a nic ti nezávidím toto blaho tvé. Ach, jen se žeňte, budte šťastni — ale mne tu nechte bydlet! Třeba se mi křivdí, přec chci ustoupiti moci a chci mlčeti. KREÓN Tvá řeč zní sluchu měkce, je mi úzko však, co kuješ asi zlého v nitru proti mně, a nedůvěřuji ti ještě víc než dřív. Jeť méně nebezpečný zlostný prchlivec, ač muž či žena, nežli chytrák zarytý. Nuž klid se odtud rychle, zanech řečnění! Je rozhodnuto: se svou záští proti mně ty nesmíš u nás zůstat, dělej si, co chceš! MÉDEIA klekajíc před ním Ne, při tvých kolenou a mladé nevěstě — KREÓN Mne nikdy nepřemluvíš! Plýtváš slovy jen. 438 MÉDEIA Ty nedbáš nic mých proseb? Ty mě vyženeš KREÓN Což miluji víc tebe než svou rodinu? MÉDEIA Ó vlasti, jak tě nyní vroucně vzpomínám! KREÓN Ba vedle dětí vlast je nejdražší i mně! MÉDEIA Ach žel, jak zlou je ranou láska člověku! KREÓN Snad podle toho, jak se osud vydaří. MÉDEIA Ó Die, vzpomeň, kdo je vinen bídou mou! KREÓN Pryč odtud, pošetilá, zprosť mne starostí! MÉDEIA Já sama chci se starat, ty se nestarej! KREÓN Hned vyvedou tě mocí ruce pochopů! 439 MÉDEIA NÁČELNICE SBORU Oh ne, jen to ne, králi! Slyš, oč k tobě lkám — Chopí se klečíc jeho ruky KREÓN se brání Ty nechceš mi dát pokoj, ženo, jak se zdá! MÉDEIA Já půjdu, půjdu; za to nechci prošiti — KREÓN Proč držíš tedy ruku mou, proč dotíráš? MÉDEIA Ach, nech mě tady ještě tento jeden den, , bych rozvážila, kam se máme odebrat, a kde svým dětem najdu vhodné přístřeší, když otec neučinil v jejich prospěch nic! Měj s nimi slitování! Sám přec děti máš, jsi také otcem: nebud tedy ukrutný! Věř, o sebe já nedbám, musím-li jít pryč, než je mi líto dětí bídou zkrušených! KREÓN Já nemám tvrdé srdce zlého tyrana, a častokrát již uškodil mi soucit můj. Tak také nyní, ženo, vím, že chybuji, však vyhovím ti přece. Ale slyš, co dím: když uzří tebe s dětmi boží pochodeň zde uvnitř, hranic ještě zítřejšího dne, jsi mrtva! Domluvil jsem, slova nezměním. Odejde s průvodem. Médcia po jeho odchodu vstane 440 Ó žel, ó žel! Ty nešťastná, ubohá v bolesti své! Kam obrátíš krok? Čí přijme tě dům? A kteráže země tě zachrání z těch strastí a muk? V jak nezdolný příboj bídy a zla kýs bůh tě, Médeio, zahnal! MÉDEIA Zmar číhá všude, kdož to může popřiti? Však že je po všem, tomu dosud nevěřte! Ba ještě kynou boje mladým manželům a těžké zkoušky oněm, kdož je snoubili! Což byla bych mu jinak zalichotila, leč zisk neb zradu kujíc? Nemyslete si! Já nehnula bych rukou, slovem nehlesla! Však jeho rozum pomátl se docela: ač mě přec mohl vyhnat a tak zvrátiti mé tajné plány, nechal mě tru ještě den, a za ten den chci změnit ve tři mrtvoly tři nepřátele: otce, dceru, manžela! Znám mnohé cesty k smrti jejich vedoucí, mé drahé, ale nevím, kterou z nich se dát: mám užít ohně a dům sňatku podpálit? či vkrást se tajně do komnaty svatební a proklát jejich prsa břitkou ocelí? Leč jednoho se lekám: polapí-li mne, jak do domu se plížím se zlým úmyslem, pak zemru za výsměchu všech svých nepřátel. Je nejlépe jít přímo, cestou, které jsme my feny nejznalejší: otráviti je — Nuž dobrá! Jsou tedy mrtvi. Který kraj mě přijme pak? Kdo poskytne mi v zemi sídlo bezpečné 441 a pohostinný azyl, kdo mě zachrání? Ach, nikdo! Sečkám tedy ještě maličko, zda se mi někde zjeví pevný spásy hrad, a pak chci lstně a mlčky provésti svůj čin. Však vyštve-li mě přece osud nezdolný, byť mě to stálo život, sama vezmu meč a zavraždím je s troufalostí nejvyšší! Ba, při Hekatě, paní, kterou nejvíce ctím ze všech bohů, věrné pomocnici své, jež sídlí skryta v nitru mého ohniště, z nich nesmí nikdo jásat, že mě pokořili Já ztrpčím jim ten sňatek v sousto smrtelné a ztrpčím jim tu přízeň i své vyhnanství! Nuž vzhůru, vzhůru, Médeio! Co dokážeš svou lstí a vtipem, nešetř ničeho! Hoj, k dílu zkázy: v odvaze je vítězství! Což nevidíš svou bídu? Tobě, tobě přec, ty vnučko vznešeného Hélia, se nesmí vysmát prohnaný rod Sisyfův, s nímž se ted spojil sňatkem zrádný Iásón! Jsi chytrá k tomu dost. A: vždyť jsme ženy přec, prý hnutí ušlechtilých zcela neschopné, však pravé umělkyně ve vší špatnosti! Přechází pred domem, vyhlížejíc chvílemi stranou SBOR Ke svým pramenům do strmých vrchů proudí svaté řeky: zvráceno je vítězné právo a vše! Mužové kují jen zradu a lest, klam a mam, přísahy věrnost jim neplatí nic! Býti ženou se stane chloubou a ctí, úsudky se zvrátí, sláva vzchází pokolení ženskému: nechvalná pověst, jež tupila nás, nebude žen už tížit. Zmlknou nadobro potupné písně starodávných pěvců, hlásající nevěru naši a klam. Škoda, ó škoda, že k obraně žen v naši hrud božského zpěvu nám nevložil dar jasný Foibos, velmistr písní a strun! Zazněla by zvučně naše píseň k hanbě rodu mužského: z paměti času lze přemnoho říc o sudbě žen i mužů — Žár šílený z rodného domu tě vyhnal, odplulas v dáli a jícnem dvou skal jsi pronikla šťastně. Ted cizí tě hostí kraj, ty ubohá, prázdnem zeje tvé lůžko, jež opustil manžel, a jako bezectný psanec jsi ze země štvána. Čest přísah posvátných zmizela navždy, ach, navždy, v Heladě velké už nebydlí stud, jenž k nebi se vznesl. Však tobě i otcův dům, kam prchla bys bouři strastí, ó neblahá, navždy se zavřel; a jiná, mocnější vládne tvým ložem i domem... Vystoupí s fmlvocíem IÁSÓN Tak často jsem už viděl, právě jako dnes, jak nezkrocená vášeň je zlo nezdolné. Tys mohla v této zemi klidně bydleti, jen kdybys chtěla snášet vůli mocnějších. Já sám jsem klidný: jen si hlásej napořád, 442 443 že Iásón je zrádce, z mužů nejhoršt! Však odpykáš-li nyní pouhým vyhnanstvím svá slova proti vládci, to měj za zisk jen! Já jsem se stále snažil, abych vzkypělý hněv králův zmírnil, chtěje tě tu udržet; než ty jsi nenechala svého šílenství, ■ svých urážek a hrozeb: musíš tedy pryč! A přes to všecko nezříkám se rodiny, i vede mě sem, ženo, péče o tebe, bys nešla bez prostředků s dětmi ze zemi a nestrádala. Mnohá trýzeň s vylinanstvím je spjata. A tvé záští nikdy nemůže mne přinutiti, abych s tebou smýšlel zle... MÉDEIA Ty bídníku — jak jinak mám tě oslovit než tímto jménem hanby pro tvou zbabělost — tys přišel ke mně, přišels, tvore odporný? To není síla ani mužnost, jestliže se škůdce přátel dívá oběti své v tvář, toť nestoudnost, toť neřest, z lidských neřestí všech nej hnusnější! Ale dobře, že tu jsi! Když vyčtu ti tvou mrzkost, sobe ulehčím, a ty se budeš trápit, slyše slova má. Nuž začnu mluvit od samého počátku. Já ze spárů jisté.smrti jsem tě spasila — jak všichni Argoplavci mohou dosvědčit —, když jsi měl zkrotit býky oheň soptící a smrtonosnou setbu do brázd zašiti. Já usmrtila draka věčně bdělého, jenž chránil zlaté rouno stem svých závitů, a jako spásná hvězda vzešel ti můj um. Já zradila jsem otce i svůj rodný dům a šla jsem s tebou do Iolku, v cizí kraj, " ach, vedena víc láskou nežli rozumem! A přivodivši Peliovi strašnou smrt 444 skrz jeho dcery, strachu jsem tě zprostila. A za to za vše, ničemníku největší, jsi ty mě zradil, vzal sis novou manželku, ač máš už děti se mnou! — neboť bezdětnost tvou novou lásku mohla by snad omluvit. Ta tam je věrnost přísah, a já nechápu, zda myslíš, že snad nejsou bozi tehdejší už pány světa, či že vládne nový řád, žes přísahy mně dané zrušil vědomě. 0 žel mé pravice, kterous tiskl častokrát, a žel mých kolenou, jichž se mrzce dotýkal ten bídák, aby zklamal moje naděje! — Nuž promluvím si s tebou jako s přítelem, ač — jaké dobro mohu čekat od tebe? Však budiž: otázkami spíš tě obnažím! Kam obrátím se nyní? Zdali v otcův dům, jejž se svou vlastí pro tebe jsem zradila? Či k Peliovnám? Pěkně by mě přijaly ty nešťastnice, jimž jsem otce zabila! Hle, rozhněvala jsem si rodné přátele a znepřátelila si, škodíc v zájmu tvém, 1 ty, jimž neměla jsem nikdy škoditi. Tys učinil mě za to nejblaženější z žen řeckých, pravda: v tobě znamenitého a věrného mám chotě, ach, já ubohá, když musím prchat, ze země jsouc vyhnána a bez přátel a sama, sama s dětmi jen; a ženichovi dělá to přec krásnou čest, když jde tvá spasitelka s dětmi žebrati! Ó Die, pročs dal lidem jasná znamení, by rozeznali jimi zlato nepravé, proč nemá lidské tělo také zřejmý znak, jímž bychom mohli poznat zlého člověka? NÁČELNICE SBORU Ach, neusmiřitelný, hrozný.vzniká hněv, když mezi přáteli se váda rozpoutá! 445 IÁSÓN Ted nesmím, zdá se, býti špatným, řečníkem; jak bdělý kormidelník musím napnouti ted všechny plachty, chci-li, ženo,-uniknout té líté bouři slov tvých zlolajných. Ty vynášíš své služby. Já jsem přesvědčen, že Afrodita z bohů i lidí jediná mi byla spasitelkou na té výpravě. Máš bystrý rozum, ale tobě protivno je slyšet důkaz, že to Erós přinutil tě nechybnou svou střelou, bys mě spasila. Však nechci to tu dopodrobna vykládat: ať tak či onak, prospělas mi zajisté. Leč za mé zachránění přijala jsi víc, než vydala jsi sama! To ti dokáži. Hle, kdežto dříve žilas mezi barbary, ted bydlíš v Řecku, znajíc mrav i zákony a spravedlivost, která tresce hrubou moc. Tvůj moudrý věhlas celé Řecko poznalo, a stala ses tu slavnou; kdybys bydlila kraj světa v horách, zapadla bys neznáma. Ach, kdyby mne byl souzen život neslavný, čím by byl pro mne palác celý ze zlata, čím jedinečné posvěcení pěvcovo?! Jen tolik chci ti říci o svých zásluhách, a musím mluvit, když jsi vzbudila ten spor! Však vyčtlas mi i sňatek s dcerou královou; nuž hleď, jak jsem si vedl moudře především a také čestně, ba že jsem to udělal jen z lásky k tobě a svým dětem !— Pobouřená Médeia chce vpadnouti Jenom mlč! Když v tento kraj jsem přišel, vyhnán z lolku a nezdolnými nehodami provázen, zdaž se mi mohlo větší štěstí naskytnout, mně psanci, nežli sňatek s dcerou královou? Já nejednal tak, znechucen jsa láskou tvou, jak si to líčí zjitřená tvá žárlivost, to nehnala mne vášeň k nové nevěstě, ni touha závoditi četným potomstvem; mně stačí naše děti, a jsem spokojen; ó ne! Já hledal hlavně bydlo výhodné, kde bychom nestrádali — neboť dobře vím, že před chudasem každý přítel utíká. Já jsem chtěl podle stavu děti vychovat a dát jim sourozence a pak spojití i tvé i vlastní děti v jeden slavný rod a býti šťasten. Tobě dětí netřeba, a já tím získám, prospěje-li nový rod mým starším dětem. Jednal jsem snad nesprávně I ty bys přisvědčila, kdyby žárlivost tě nehryzla! Než — toť už v ženské povaze: mít lůžko nedotčeno — v tom je pro vás vše; a ohrozí'li něco lože manželské, hned rozum, dobro obracíte naruby. I měly by se děti jinak roditi než z lůna matek, bez žen měl by býti svět; pak nebylo by vůbec mezi lidmi zla! NÁČELNICE SBORU Tys, Iásóne, pěkně upravil svou řeč, a přece soudím — byť bych tě svým projevem i ranila —, že hřešíš, zradiv svoji choť. MÉDEIA Mám o tak mnohé věci vlastní úsudek. Kdo páše křivdu a zná dobře mluviti, ten trestu největšího, myslím, hoden jest. On troufá si svou křivdu slovy okrášlit a hřeší směle; to je všechen jeho um. 446 447. I ty jsi z nich. Ó zanech krasořečnění a výmluvnosti! Slovo jen, a skácíš se: měls jednat o tom sňatku, jsi-li poctivý, jen po úmluvě se mnou, ne však potají! IÁSÓN Ty bys mi byla při tom krásně pomohla! Jak jsem ti to směl říci, když ty nejsi s to ni ted, bys pokrotila divoký svůj hněv Z MÉDEIA Ó ne, to bylo jinak! Žiti s cizinkou až do své smrti slibovalo málo cti! IÁSÓN Bud jista, kvůli ženě, z pouhé rozkoše jsem neuzavřel sňatek s dcerou královskou, než — jak už jsem ti řekl -r- chtill jsem pomoci i tobě, a svým dětem z krve královské dát sourozence, abych zajistil svůj rod. MÉDEIA Co je mi po všem štěstí, které trápí jen, co po všem blahu, jež mi srdce rozhlodá! IÁSÓN Tak odvolej a kaj se, budeš moudřejší! Svůj prospěch nepokládej za své trápení a za neštěstí nevydávej štěstí své! MÉDEIA Jen tup mě drze! Ty máš teplý útulek, a já jsem opuštěna, do vyhnanství jdu.: 448 IÁSÓN Tys chtěla tomu sama, neviň jiného! MÉDEIA Jak to? Což já se žením, tebe zradivši? IÁSÓN Tys vyřkla hrozné kletby proti vladaři. MÉDEIA A také na tvém domě leží kletba má! IÁSÓN Již dosti! Nechce se mi dále s tebou přít. Jen pověz ještě, nechceš-li si podporu z mých peněz vzíti pro sebe a děti své, až půjdeš. Chci být štědrý, chci tě poručit svým známým v Řecku, aby se tě ujali. To odmítnouti, ženo, pak jsi šílená! Když necháš svého hněvu, lépe pochodíš. MÉDEIA Já neprosím se těch tvých přátel v cizině, nic nepřijmu z tvých rukou, nedávej mi nic! Dar ničemného zrádce není na prospěch. IÁSÓN Nuž dokládám se bohy, že chci velmi rád vše učiniti pro tebe i pro děti, však ty tím dobrem zhrdáš, vzdorně odmítáš své přátele. Jen počkej, zpláčeš ještě víc! Odchází s průvodem 449 MÉDEIA za ním Jen jdi! Už příliš dlouho meškáš z domova, už posedá tě touha po tvé panence. Ach, žeň se, žeň! Však brzo, brzo, dá-li bůh, už nebudeš chtít vědět o tom sňatku svém! Zůstane před domem SBOR Láska vášnivá, přespříliš prudká když přiletí a sžehne hrud, nedává lidem slávy ni cti; ale když mírně se rozhoří v nás, není z nebes většího blaha než milostný cit. Afrodíto, z tětivy zlaté nevysílej na nás šípu nechybného, kaleného touhou! Skromná čistota vždy ať nás chrání, ten vzácný dar, jejž bůh nám dal! Urputné vády, jež budí zlá krev, žárlivé spory a nezkojný chtíč, divou vášeň po cizím loži — tu vichřici běd odvrať od nás, královno lásky! V klidu štěstí manželského dej nám žít a ochraň loží našich! Domove, vlasti! Nedejte bozi, abychom žily jak psanci v bezradné nouzi a bez práva se potloukajíce žitím, nejbolestnejší to žal! Ach, přijde-li den, jenž vyhnanství mi zvěstuje, chci do hrobu, do hrobu klesnouti dřív! Neb ze všech běd je nejhorší pozbyti rodné vlasti. 450 Zříme to samy na vlastní oči, nevíme toho z úst cizích: nižádné město ni přítel tvůj, ó Médeio, nelituje hrozných tvých strastí a muk! Nechť zahyne bídně ten, kdo nechce otevřít svým přátelům čistého "srdce skrýš jak věrný druh a ctíti je! Přízně mé nedojde nikdy! Přichází s průvodem AIGEUS Ó Médeio, bud zdráva I Nelzeť krásněji než tímto přáním osloviti přátele. MÉDEIA Ó Aigee, synu Pandiona moudrého, bud zdráv i ty! Však pověz, odkuds přišel sem AIGEUS Já z Foibovy jdu starobylé věštírny. MÉDEIA A jaká věc tě vedla do prorockých Delf? AIGEUS šel jsem se tázat, jak bych dostal potomstvo. MÉDEIA Což zůstals, probůh, podnes ještě bezdětek? AIGEUS Ba nemám dětí; tak mi určil kterýs bůh. • 451 MÉDEIA A jsi přec ženat, či snad nemáš manželky ľ AIGEUS Ó ano, žiji s chotív svazku manželském. .MÉDEIA Nuž pověz, co ti věštil Foibos o dětech ľ AIGEUS Ach, slova příliš moudrá vtipu lidskému! MÉDEIA A směla bych snad zvědět boží proroctví ? AIGEUS Ó smíš! Jeť bystré hlavy beztak potřeba. MÉDEIA Nuž co ti věštil? Rci to, smím-li slyšeti! AIGEUS Bych nerozvázal hrdlo svého měchu dřív — MÉDEIA vpadá — než co se stane? nebo v který přijdeš kraj? AIGEUS — než k "otcovskému krbu zas se navrátím. 452 MÉDEIA A. jaké přáni přivedlo tě v tuto zem? AIGEUS Jdu do Troizény, kde je Pittheus vladařem. MÉDEIA přizvukujíc Syn Pelopův, jak se praví, velmi zbožný muž. AIGEUS Chci o té boží věštbě s ním se poradit. MÉDEIA nepřítomné Toť vskutku moudrý člověk, zběhlý vykladač AIGEUS A je mi nejmilejší ze všech spojenců. MÉDEIA smutni Bud tedy šťasten, vyplň se ti přání tvé! AIGEUS Však cos tak bledá, proč je zrak tvůj uplakán MÉDEIA Ach, Aigee, můj muž je.bídák nej větší! AIGEUS Co pravíš? Zjev mi jasně celé hoře své! 453 MÉDEIA Mně Iásón ubližuje, ač jsem bez viny! AIGEUS A co ti spáchal? Vylož mi to jasněji! MÉDEIA Má novou ženu, která vládne v domě mém. AIGEUS Jak, odvážil se této hanby největší?' MÉDEIA Ba věř mi! Já jsem přišla o lásku i čest! AIGEUS Vzplál novou láskou, či je tebou znechucen? MÉDEIA Vzplál prudkou vášní, stál se zrádcem přátel svých. AIGEUS Nuž bůh ho ztrestejž, je-li ničemný, jak díš! MÉDEIA Vzplál touhou spojití se s rodem královským. AIGEUS A kdo mu dal svou dceru? Vypověz mi vše! MÉDEIA Pán této země, Kreón, vladař korintský. AIGEUS Pak chápu, ženo, že se takto kormoutíš. MÉDEIA Jsem ztracena! A k tomu štvou mě ze země AIGEUS A kdo? Toť o zlu novém slyším od tebe. MÉDEIA Jak psance vyhání mě Kreón z Korinta. AIGEUS A Iásón to trpí? To je hanebné!. MÉDEIA On zjevně nesouhlasí, v srdci je však rád. Padá mu íc nohám NuŽ pohled, při tvé bradě zapřísahám tě, a klekajíc k tobě objímám tvá kolena: ó slituj se, ach, slituj nad mým neštěstím a nedej, abych sama zašla v cizině, a přej mi v zemi ve svém domě útulku! Nechť vyplní ti za to bozi touhu tvou mít děti a bud blažen, blažen do smrti! Ty nevíš ani, jaký zisk ti kyne tak! Já siroby tě zbavím, dám ti potomstvo, jsem znalá kouzel, jež tě otcem učiní! 455 AIGEUS Chci 2 mnohých příčin ochotně ti prokázat tu službu,.ženo: kvůli bohům především a také pro potomstvo, jež mi slibuješ. Vždyť přece k němu hledí všecka snaha má. Nuž pohled, zavitáš-li ke mně do Athén, : chci podle práva rád se tebe ujmouti. Však dej si, ženo, pozor, co ti zvěstuji: zde z této země nechci tebe odvésti! Přijd ke mně sama, sama zavítej v můj dům, a ujmu se tě, nevydám tě nikomu. I vzdal.se proto sama odtud ze země: chci také u cizinců viny vší být prost. MÉDEIA vstávajíc Nuž tak se stane! Dáš-li mi však záruku, pak budu tebou zcela uspokojena. AIGEUS Jak, nevěříš mi? Nebo co tě zaráží? MÉDEIA Ó věřím ti! Však Kreón a rod Peliův mě nenávidí. Nejsa vázán přísahou, snad uzavřel bys jednou s nimi přátelství, a kdyby si to přáli, vydal.bys mě snad; však zapřisáhneš-li se slavně při bozích, pak nepovolíš. Já jsem slabá žena jen, a oni jsou přec páni, mocní, bohatí! AIGEUS Jsi velmi prozřetelná, soudím-li z tvých slov! Nuž chceš-li tomu, vyhovím tvé žádosti. 456 Když budu moci na svůj slib se odvolat tvým nepřátelům, budu stati jistěji a bezpečnost tvá získá. Předříkávej slib! . MÉDEIA Nuž přísahej mi při Zemi a praotci mém Hélioví, u všech bohů nebeských — AIGEUS Mluv, co mám činit, čeho se mám vystříci? MÉDEIA — že sám mne nevyženeš nikdy ze země, a požádá-li o mne někdo z nepřátel, že dobrovolně, co jsi živ, mne nevydáš! AIGEUS Nuž přísahám ti při Zemi a bozích všech, i svatém Slunci, že ti v slovu dostojím! MÉDEIA To stačí. A co čekáš, porušíš-li slib? AIGEUS Chci býti ztrestán jako křivopřísežník! MÉDEIA Jdi sbohem, šťastnou cestu! Vše je v pořádku. Já přijdu velmi brzy k tobě do Athén, až provedu svou vůli a své záměry. Aigeus odchází i s průvodem 457 NÁČELNICE SBORU za ním Nechť Hermes, průvodce laskavý, . - tě provodí šťastně do vlasti tvé, nechť splní se úsilná touha tvá! Jsiť v očích mých, ó Aigee, šlechetným mužem. MÉDEIA vítězoslavné' ó Die, Právo, svite sluneční, můj dík! ó družky, ted mě čeká skvělé vítězství, ted zdrtím nepřátele: ted jdu k cíli již! Hle, přístav spásy, který pro své záměry jsem toužně vyhlížela v trapných úzkostech! Ten muž je kotva, na niž připevním svou lod, až v Palladino slavné město přibudu. Již vyjevím vám, družky, celý záměr svůj, však — nečekejte věci příliš radostné! Chci poslat nyní služku k Iásónovi a požádám ho, by se ke mně dostavil. Až přijde, omámim ho slovy sladkými, že souhlasím už se vším, že je dobře tak, však poprosím, by děti směly zůstati — ne proto, že bych chtěla zanechán' je zde v nepřátelské zemi vrahům pro posměch: toť úklad, kterak zničit dceru královu! Já pošlu po svých dětech dary nevěstě, šat jemně tkaný s vínkem kutým ze zlata; ' jak oblékne ty skvosty, bídně zahyne, a tak i každý, kdo se dotkne nevěsty; neb jedem smrtonosným natřu dary své! Však o té věci zatím nechci mluviti. Co dále? Běda, běda, jaký hrozný čin pak musím spáchat: vlastní děti zavraždím! A nic a nikdo nemůže jich zachránit! Chci vyvrátiti celý Iásónův rod a odejiti odtud, prchnout před krví svých drahých dětí, před svým děsným zločinem. 0 ženy, nelzeť snášet posměch nepřátel! Jen směle! Nač mi žiti? Nemám domova ni rodné vlasti, není vyváznutí z běd. Ó, chybila jsem tenkrát, žé jsem poslechla slov Řeka, utíkajíc z domu otcova! A tomu se ted pomstím s boží.pomocí! Již neuzří svých synů nikdy naživu, jež zplodil se mhou, nikdy, nikdy nezrodí mu děti nová žena: bídně zahyne ta bídná mými kouzly jedu plnými. Jsem žena, né však slabá, tiché povahy a chabé vůle; patřím k druhu jinému: znám krutě nenávidět nepřátele své a vřele milovat své přátele. Jen takovým je souzen velký, slavný los! NÁČELNICE SBORU Ty svěřila ses nám tu se svým záměrem, 1 pravím: nečiň toho! Chci jen blaho tvé a beru do ochrany lidské zákony! • MÉDEIA Nic nelze změnit! Ale nezazlívám ti tvá slova: ty jsi netrpěla jako já. NÁČELNICE SBORU Což odvážíš se, ženo, zabít děti své? MÉDEIA přikyvujíc Tak raním nejhlouběji srdce mužovo. 458 459 NÁČELNICE SBORU A ženou nejbídnější sebe učiníš! MÉDEIA Co na tom? Zbytečno je dále miuviti. K jedné ze svých průvodkyň Tys důvěrnice všech mých tajných záměrů: nuž jdi a přived rychle Iásóna sem! VŠak neprozrad ni slova, ačli miluješ svou velitelku, ačli vskutku žena jsi! Žena odkvapí; Médeia vejde do domu SBOR štěstí pradávné, Erechtheovci, vám osud dal, Athéňané, blažených bohů vy synové! Prsť nezpustošené posvátné půdy rodí vám stále věhlasnou moudrost, váš duševní chléb, sluncem je zalit váš vzduch, v němž svěžím krokem lehce kráčíte. A jak vypráví zvěst, tam ve vaší zemi prý zrodila kdysi Harmonia devět Múz, cudné a svaté své dcery. Tam, kde Kéfísos valí šumně svůj krásný proud, tam prý čerpá bohyně lásky mok živých vln a skrápí zemi vláhou, již roznesou lahodné větry . zelení zahrad a úrodných niv. Věčným se květem tu stkví keř vonné růže, kterým si zdobí vlas bohyně milostná. A vysílá lásku, by moudrost a umění provázela, budíc v duši nejvyšší snahy a touhy — A jakže tě přijme ten kraj posvátných květů a vod, 460 jakže tě může přijmout, ty vrahyně vlastních dětí, ty bezbožná, prokletá ženo?! Ach, rozvaž, čí probodneš hrud, ach, rozvaž, čí vraždu to chystáš! Ó Médeio, u tvých nohou tě zapřísaháme: ó nezabíjej své děti! Kde odvahu vezme tvůj duch, kde vezme smělost tvá hrud, kdeže tvá paže sílu, by mohla se na ně vztáhnout a provésti čin svůj děsný? Zdaž nezkalí slzy tvůj zrak, až pohlédneš na své děti, a budou-li u tvých nohou lkát o život, zbrotíŠ chladně jich krví svou ruku? Me'deia se vrací z domu. Vystoupí s průvodem IÁSÓN Tu jsem, jaks chtěla. Třebas na mne nevrazíš, přec popřeji ti sluchu, rád a ochotně. Nuž čeho,: ženo, žádáš nyní ode mne? MÉDEIA Ach, prosím tebe, Iásóne,. odpusť mi má slova! Snad přec můžeš klidně nést můj hněv: vždyť jsme si prokázali tolik milého! Hle, vše jsem rozvážila sama u sebe a lála jsem si: „Co já šílím, bláhová, co stíhám záští toho, kdo chce dobro mé? Nač protivím se vzpurně králi země té a muži, jenž dbá vzorně mého prospěchu, vzav kněžnu za choť a chtě sourozence dát 461 mým dětem? Pryč s tím hněvem! Jaký nerozum, když uštědřují bozi tolik dobrého? Což nemám děti? Cožpak nevím, že jsme zde jen ve vyhnanství, opuštěni přáteli?" Tak uváživši, hned jsem zpozorovala, jak jednám hloupě, jak se zlobím nadarmo. Ted chválím čin tvůj, vidím, jaks byl rozumný, že sis vzal novou ženu. Ach, já bláhová, já jsem ti měla při tom radou pomáhaf i skutkem, připravit! lože svatební a radovat se, ošetřujíc nevěstu! Však jaké jsme už, také jsem — já nedím: zlé; jsme zeny. Neměls jednat podle našich vad a splácet nerozumem ženský nerozum. Hle, poddávám se; byla jsem dřív nemoudrá, to vím, však nyní jsem se rozmyslila lip. Nedůvěřivá pauza. Médeia zavolá do domu Ó děti, děti — pospěšte si, vyjděte — Vychovatel vyjde s détmi — sem pojdte, přivítejte otce mezi nás a přitulte se k němu, změňte dřívější své záští proti otci se mnou v lásku zas! Je mír ted mezi námi, zmizel všechen hněv! Chopte se jeho ruky! Zapotácí se; pro sebe Běda, běda mi! Zřím náhle ve svém nitru obraz skrytých hrúz! Zdvihne menšího chlapce k sobí Jak dlouho, děti, ještě takto budete své milé ručky vztahovat? Já nebohá! Jak tonu ihned v slzách, jak jsem bázlivá! Laská se s děckem Hle, smiřuji se s vaším otcem konečně, a proto kanou slzy na tvou něžnou tvář. 462 NÁČELNICE SBORU I mně déšť vřelých slzí z očí vytryskl. Ach, kéž se tímto žalem všechno ukončí! IÁSÓN Mám z toho, ženo, radost, nezazlívám ti, co bylo. Hněvá-li se.žena na muže, jenž chystá nový sňatek, lze to pochopit. Nuž k lepšímu jsi nyní přišla náhledu a zvítězila v tobě zralá úvaha, ted aspoň! Tak má jednat žena rozumná. Vezme obe džti k sobí A o vás dva, mé děti, s boží pomocí se postaral váš otec jistě rozšafně: vy stanete se ještě s bratry příštími snad jednou pány této země korintské. Jen řádně prospívejte! Všechno ostatní vám božstvo milostivé s otcem zařídí — Médeia stranou pláce Co to, nač smáčíš oči proudem bujných slz? Nač odvrátilas ode mne svou bledou tvář? Což nejsi ráda, slyšíc tato slova má? MÉDEIA Ach, nic to není! Myslila jsem na děti — IÁSÓN Bud dobré mysli! Já se o ně postarám. MÉDEIA Ach, budu klidná — věřím, věřím slovům tvým; však žena je tvor měkký, hned se rozpláče.. 463 IÁSÓN A pověz, proč tak pro své děti běduješ? MÉDELA •Já jsem jim dala život! Kdyžs jim zdaru přál, tu strach mnou zachvěl, zdali se to vyplní — Než dosti! Proč jsem si tě vlastně pozvala, je zčásti zjevno; povím tedy druhou část. Král zdejší Kreón chce mě odtud vykázat, a dobře vidím, že tak pro mne nejlépe, bych tobě ani vládcům nepřekážela, když protivnicí domu onoho se zdám. Nuž půjdu do vyhnanství, půjdu ze země, však chceš-li děti vlastní rukou vychovat, hled získat krále, by je v zemi ponechal! IÁSÓN Já nevím, zdali svolí, ale zkusím to. MÉDEIA Tak vybídni svou ženu, nechať u otce se přimluví, by děti v zemi ponechal! IÁSÓN Toť ovšem možno; doufám, že ji přemluvím: vždyť je to žena, stejná jako ostatní. MÉDEIA A já ti chci v tom díle také přispěti. Já pošlu po svých dětech dary choti tvé, šat jemně tkaný s vínkem kutým ze zlata, věř, nejkrásnější skvosty v celém světě, tím jsem Sobě jista K jedné z průvodkyň 464 Rychle pospěš do domu, ať přinese sem služka onu ozdobu! ■ Žena odkvapí do domu Ach, její štěstí bude jistě bez konce: jeť přece chotí nejlepšího hrdiny a bude míti skvosty, které odkázal svým potomkům kdys věnem děd můj Hélios. Služka přináší skrinku s dary, Médeia ji bere a podává dětem Zde vezměte, mé dítky, dary svatební a doneste je samy šťastné nevěstě a kněžně: nedostane dary bezcenné! IÁSÓN ; Nač, bláhová, se těchto skvostů zbavuješ ? Což není dosti šatů v domě královském ; a dosti zlata? Nedávej to, nech si vše! | Neb dá-li choť má na mne aspoň trochu jen, víc slovem zmohu než ty dary, tím jsem jist! MÉDEIA Ne, nech mne! Přec i bohy dar prý oblomí, a u lidí je zlato nad sta důvodů. Jí kyne štěstí, bůh jí přeje zdaru ted, má trůn a mládí. Já bych dala život svůj, ne zlato pouze, abych děti spasila! Nuž jděte, dítky, jděte do paláce již a dejte skvosty nové choti otcově, mé paní, s prosbou, byste směly zůstati zde v této zemi; ale hledte především, by vlastní rukou vaše dary přijala! Tak pospěšte si, přineste mi blahou zvěst, že touha matčina se šťastně splnila! któn s dětmi, v>'clioi'ciie!em a průvodem odejdou. Médeia uszdne v zamyšlení na stupeň oltáře 465 SBOR Teď již zmizela, zmizela zcela má naděje v život dítek: veta je po všem — jdou smrti vstříc! Přijme vínek nevěsta mladá, ta nešťastná choť; přijme zkázu se zlatým šperkem! Vlastní rukou si ozdobí hlavu a klenot smrti položí na svůj rusý vlas. Srdce jí zmámí zářivý půvab a božský třpyt, oblékne si korunu zlatou i bělostný šat, k slavnosti smrti svatebním rouchem se ozdobí! Sklesne v léčku, nešťastná dívka, uchvátí ji smrtelná sudba — a této zkáze nelze jí, nelze uniknout! ó běda, ty ženichu neblahý, ty královský zeti! Netušíš, nerušíš ani, žes připravil nevěstě ukrutnou smrt a záhubu synům svým! 0 nešťastný, jak ses zmýlil ve své sudbě! 1 nad tvou bolestí pláči a lkám, ty nešťastná matko: zavraždíš vlastní své děti, bys pomstila zhrzené lože, jež choť tvůj opustil, nevěrník, když novou manželku pojal proti právu! Detí s vychovatelem se vracejí; Médeia povstane VYCHOVATEL Tvé děti, paní, zproštěny jsou vyhnanství, a s potěšením přijala choť královská tvé dary vlastní rukou: dětem kyne mír! Médeia stojí zděšení 466 Co to? Proč stojíš nad svým štěstím celá zdrcena? MĚDEL\ Óh, běda! VYCHOVATEL Jak, vzdech? Ten není vhodný k mému poselství MÉDEIA Ach, stokrát.běda! VYCHOVATEL Cožpak nesu bezděky zvěst špatnou? Zklamal jsem se v blahé naději? MÉDEIA Ať cokoli jsi zvěstoval, tys viny prost. VYCHOVATEL Proč klopíš tedy oči v slzách tonoucí? MÉDEIA Mně nelze, starce, jinak: bozi chtějí tak i já! To vše je dílo mého šílenství. VYCHOVATEL I vzmuž se! Jednou děti pomohou ti zpět! MÉDEIA Dřív pomohu já bídná jiným — k návratu... 467 VYCHOVATEL Tak mnohé matce byly děti odňaty! Svůj osud musí snášet klidně smrtelník. MÉDEIA Nuž chci jej nésti klidně! Ty jdi domů již a všechno, čeho třeba, dětem přichystej! Vychovatel odejde do domu. Médeia přitáhne děti k sobi O děti, děti, máte tedy otčinu a domov, stálé bydlo, ale bez matky, a navždy, navždy. Opustíte mne, a já jak psanec půjdu do ciziny, dříve než jsem mohla z vás mít radost, zřít vás šťastnými a přivésti vám ženu, lože svatební vám vyzdobiti, zamávati pochodní. O žel, já bídná, bídná pro svůj hrdý vzdor! Ach, marně jsem vás, děti, vychovávala a marně jsem se hryzla, chřadla, trudila, co jsem vás porodila v hořkých bolestech! Kdys mnohé naděje jsem ve vás skládala, já nešťastnice: že mě jednou budete v mém stáří živit a že svýma rukama mě uložíte k smrti, krásně, aby svět mi záviděl. Však žel! ty sladké starosti jsou pohřbeny již navždy! Zbavena jsouc vás, já budu žiti život pustý, bolestný, a vaše drahá očka nikdy nespatří již matky, až vás pojme — život neznámý... Chlapci hledí s nechápavým úsměvem na Kíédeiti Ach, děti, děti, proč se na mne díváte a usmíváte něžně, proč ■— ach, naposled?! Odvrací se od nich 463 Ó hrůza! Co mám činit? Prchla odvaha, ! jak v jasné oči dětí svých jsem pohlédla, í Ó ne, já nemohu —! Pryč, vy hrozné myšlenky! | Já odvedu své děti s sebou ze země. ' Což musím sama sebe trestat dvojnásob, bych zkázou dětí jejich otce ranila? Oh nikdy, nikdy! Pryč, vy hrozné myšlenky! — i Však co to dělám? Chci tak výsměch utržit svých nepřátel, jež nechám trestu ujiti? : Ne, musím jednat! Hanba, jak jsem zbabělá, ! že v slabosti jsem sklesla k slovům změkčilým! | Mé dítky, jděte! Pevná bude ruka má! — ' Óh, óh! O ne, ach, ne, mé srdce, nečiň toho, ne! O nech je, nešťastnice, šetři synů svých! Ač budeš v dáli, přec ti budou útěchou! — Však při bozích pomsty, v říši smrti sídlících, to nestane se nikdy, abych vydala své drahé děti potupě svých nepřátel! Je rozhodnuto, nelze, nelze ustoupit! Ted jistě zdobí vínkem mladá nevěsta svou hlavu, spíná řízu -— aby zhynula. Nuž musím se už vydat na svou krutou pouť a tyto poslat — na pouť ještě krutější. Nuž řeknu jim své sbohem Obrátí se opět k dětem Děti, podejte své matce ručky, ať se s vámi polaská! Ty milá ruko, ty má milá hlavinko, ty sličné dětské líčko, krásné tělíčko — ach, buďte šťastny — tam kdes v dáli: o vše zde vás oloupil váš otec. Sladký polibku, ty teplý dechu dětský, měkká tvářinko — ach, jděte, jděte Odstrčí je; děti odcházejí do domu Nemohu již hleděti zde na vás, klesám přemožena tíhou zla! A chápu, chápu, jaký zločin spáchat chci; 469 však silnější je vášeň něž hlas rozumu, ach, vášeň, kořen hříchu, bídy na světě. 'etrvd chvíli v chmurném rozrušeni; později se vzpamatuje, netrpělivě přechází a i stranou NÁČELNICE SBORU Už často můj duch se ponořil v jemných myšlenek spleť a pokusil hlouběji pátrati v nich, než pohlaví ženskému třeba. Jeť nadšení božské přec dáno i nám a za cílem moudrosti provází nás, byť nikoli všechny: je málo nás jen, však tu a tam jednu lze nalézti přec, tak docela bez ducha nejsme! I pravím: Kdo nikdy to nepoznal a nezplodil žádné děti co živ, tenť o mnoho šťastnější nežli ti, kdo rodiči jsou! Jsa bezdětek, nemůže zkusiti sám, jak slastné či strastné pro lidský rod jsou dítky, a žije si klidně, jsa prost tak hojných námah a útrap. Ale ti, jimž dítek líbezný květ se rozpučel v domě, ti po všechen čas se starají, souží a trudí jen: jak zdárně vypěstit děti své, jak živobytí jim zajistit — a nevědí přitom, zda jejich trud se vyplatí jim, zda se vydaří děti či zkazí. A nakonec vyjevím největší zlo, jemuž podléhá každý smrtelný tvor: když mají už děti z čeho žít a těla jim vyspějí v mladosti květ, jsou řádné a ctnostné — přijde smrt a uloupí životy jejich! Nuž jaký to zisk, když ke všemu zlu zde na zemi ještě přehořký trud nám nadělí bůh, a všechno jen kvůli dětem? MÉDEIA vzrušeně Mé drahé, vyhlížím už dlouho dychtivě a čekám, co se asi stane v paláci. A právě vidím sluhu Iásónova sem pospíchati, sotva dechu popadá: toť dobrá předzvěst — jistě nese zprávu zlou! Vystoupí spěšné POSEL Médeio, prchni, prchni! Kde jen stihneš vůz či rychlý koráb, vsedni, neleň, ujížděj! MÉDEIA Aj, co se stalo, bych tak kvapně prchala? POSEL Jsou mrtvi, mrtvi oba, dcera královská i otec Kreón, tvému jedu podlehli! MÉDEIA Bud vítána tvá zpráva! Mezi přátele a dobrodince moje budeš náležet! 470 471 POSEL Co.díš? Máš rozum? Nejsi, ženo, šílená, když jásáš takto, slyšíc, že rod královský je vyhlazen tvou rukou? Což se neděsíš? MÉDEIA i I já bych mohla říci leccos na tato tvá slova; ale neukvap se, příteli, ä pověz, kterak zahynuli! Měli-li smrt velmi bídnou, potěšíš mě dvojnásob! POSEL, klidněji Když přišli s otcem oba tvoji synkové a zamířili k nevěstě, my sluhové, jež rmoutilo tvé hoře, my jsme plesali, a od úst k ústům letěly hned pověsti, že smířila ses opět se svým manželem. A ten hned líbal ručku, jiný rusý vlas tvých milých dítek, a já sám pln radosti jsem do komnaty paní své je sledoval. Má paní neviděla zprvu-děti tvé a vřelým zrakem lásóna vítala. Však potom zakryla si rouchem obličej a odvrátila v hněvu bledou svoji tvář, jak štítila se vešlých dětí. Ale chod ji chlácholil a krotil její odpor, řka: „Přec nebudeš se zlobit na své přátele! Nech, prosím, hněvu, obrať opět ke mně zrak a ty měj za přátele, jež tvůj choť má rád! Zde přijmi dary a hled otce uprosit, by kvůli mně těm dětem klatbu prominul!" Jak uviděla dary, nezdržela se a ve všem souhlasila s chotěm. Iásón 472 pak s dětmi vyšel. Ještě nebyl daleko, ' a ona oblékla si ihned pestrý šat, pak na kadeře zlatý vínek vloživši, ' své vlasy upravuje v lesklém zrcadle a usmívá se jaře na svůj obraz v něm. A poté vstane z křesla, kráčí pokojem a tančíc pružným krokem nohou bělostných, je nadšena tím darem, stále na špičky se vypíná a shlíží, jak jí padne šat — Však potom bylo vidět hrozné divadlo! • Neb náhle zbledla, zpět se zapotácela a na údech se třesouc, stěží dostihla své židle, na niž klesla, nežli upadla. A jedna stará služka, která myslila, že Pán či jiný bůh ji děsem navštívil, hned zavýskla, by odvrátila zlo: tu zří však bílou pěnu na rtech, oči zvrácené a bledé tváře, z kterých prchla všechna krev, i zanechala výskotu a žalostně se jala kvílet. Služky se hned rozběhly, ta k otci králi, jiná za manželem zas, by zvěstovaly nevěstino neštěstí; a pomateným během duněl celý dům. '; A svižný chodec byl by jistě dorazil už k cíli dráhy, běže jeden celý hon, než procitla. Tu otevřela oči své a z úst dřív němých vydral se jí hrozný vzdech. To vzbudila ji dvoji trýzeň zákeřná. Žár podivného ohně, který sžíral vše, jí sálal z vínku, jenž jí zlatem zdobil vlas; a tenká, jemná říza, dar to dětí tvých, jí rozhlodával bílé tělo, nebohé. I vstane z křesla, prchá celá v plameni a hází hlavou, třese vlasy sem a tam, by shodila ten vínek; ale zlatý skvost jí drží pevně v kadeřích, a mocný žár 473 vždy vzplál tím více, čím víc hlavou potřásla. Tu padla k zemi, přemožena neštěstím, a nikdo kromě otce by jí nepoznal: neb ani oči nebylo lze rozeznat, ni sličné tváře, nadto z hlavy krev se řinula jí v kapkách s ohněm smíšená, a kusy masa z kostí opadávaly jak pryskyřice, tajným jedem zhlodány. Ten hrozný pohled! A my všichni báli se jí dotknouti: její osud byl nám výstrahou — Však otec, chudák, hrozné rány neznalý, se náhle přihnal, zabědoval bolestně a klesl na mrtvolu, vzal ji do rukou a líbal, naříkaje: „Dcero nešťastná, ký hrozný démon zničil tě tak hanebně ? Kdo uloupil mně starci, hrobu blízkému, ach, tebeľ Běda! Kéž smím s tebou zemříti!" Když konečně již ustal v nářku, kvílení, chtěl pozvednouti opět staré tělo své, však marně! Jemnou řízou tak byl připoután jak břečťan na vavřínu. Byl to strašný boj! Kmet chtěl svou nohu vztyčit, mrtvá nevěsta však lnula k němu pevně; a když násilím se vzpíral, rvala z kostí maso po kusech. Pak zvolna ustal, ubožák, a vydechl svou duši, neodolav tomu trápení — Tak leží starý otec s dcerou při sobě, dvě mrtvoly — toť osud k pláči zoufalý!... Co se tkne tebe, o tom nechci mluviti; víš sama dobře, jak bys trestu unikla. Já dávno soudím, že vše lidské jest jen stín, neb žádný člověk není blažen na světě. Kdo nabyl statků, moci, je snad šťastnější než jiný, ale vskutku blažen nikoli! Zvolna odchází NÁČELNICE SBORU Dnes mnoho žalu, zdá se, Iásónovi bůh pomsty snuje, jak si právem zaslouží! 0 dcero Kreontova, kterak želíme tvé netušené sudby, dívko nešťastná! Tvůj sňatek s Iásónem přinesl ti smrt! MÉDEIA Je rozhodnuto, ženy, přišel činu čas: hned usmrtím své děti a pak uprchnu! Ted nesmím váhat, abych nevydala jich svým nepřátelům, smrti ještě hroznější. Je souzeno jim zemřít, není vyhnutí; 1 usmrtím je sama, jejich matka, já! Nuž ozbroj se, mé srdce! K čemu otálím ten děsný, ale nutný vykonati čin? Jen vzhůru, bídná ruko, chop se meče, chop, jen vystup na bolestné žití kolbiště a neochabuj, nevzpomínej dítek svých, že je máš ráda, žes je porodila — ne! Jen tento kratičký .den dětí zapomeň a potom — plakej, plakej! Usmrtíš je sic, však byly ti také drahé — ach, já nešťastná! Odkvapí do domu SBOR Ó Héliův paprsku, ty přejasný, ó Země, ty máti všech, ó pohledte, pohledte se zde na ženu neblahou, než krvavou pravicí svůj vlastní zavraždí plod a sama se zahubí tak 'eť tvá to ratolest přec, tvůj zlatý rod i vydal: mám strach, že by lidé vou božskou prolili krev! •^už zadrž, zadrž ji, ó světlo nebeské, 474 475 a vypuď ji z příbytku, tu ženu nešťastnou, jež pod tíhou prokletí se změnila v Lítici! Oh, nadarmo byl tvůj trud i starosti a bolesti porodní, v nichž vydalas drahý svůj plod! O žes ty z otčiny své kdy vyplula v cizí kraj a průchodem tmavých skal, tak divokých, pronikla! Proč přepadl duši tvou tak těžký hněv, ty bídná, že vražda jen strašná je s to jej usmířit? Kdo vztáhne na vlastní krev svou ruku zločinnou, ten těžce se poskvrnil, a víš přec stejně jak my, že za trest na vrahův rod bůh sesílá hoře a strast! Z doinu je slyšeti hluk a voláni Médeiiných. synů PRVNÍ CHLAPEC Óh, óh! Co počít? Kam mám prchnout před matkoi DRUHÝ CHLAPEC Já nevím, drahý bratříčku — jsme ztraceni! Vyrušení ve sboru SBOR Ach, neslyšíš volání a neslyšíš dětí křik? — Ó hrůza! Ty neblahá, ty ženo posedlá zlem! — Mám vejiti do domu? Přec musím zabránit, by netekla dětí krev! CHLAPCI mwtŕ Ach, probůh, pomozte nám, dokud ještě čas! SBOR Je z kamene srdce tvé či z oceli, Médeio, 476 že vlastního lůna plod, jak vrah své děti usmrtíš a sama jim připravíš hrob!? Jen jediná z dávných fen, jen jediná, pokud vím, svou ruku vztáhla prý, by zabila děti své. To byla Inó šílená, již vyštvala kdys Héra z domu, aby světem bloudila. I skočila do slaných vln, by sama ztrestala svůj zločin bezbožný. Kdes na skalisku mořském stanul její krok, a skokem z něho spolu s dětmi zemřela... Hluk v domě ustane Zdaž může nad taký čin být hrůzy děsnější? O žárlivé lůžko žen, co běd a strastí jsi zplodilo již zde na světě lidem všem! Pňkvapi se svou družinou IÁSÓN Hoj, ženy, stojíte tu zrovna u vchodu: je uvnitř ta, jež spáchala ten strašný čin, je doma Médeia, či prchla odtud již? Jak pták by musila se vznésti do oblak neb jako červ se ukrýt v země hlubinách, by pomstě královského rodu unikla! Což si snad myslí, zavraždivši vladaře, že bude moci odtud ujít beztrestně? Než o ni tolik nedbám jako o děti; ji stihne pomsta těch, jimž spáchala zlý čin. Já spěchám zachránit život dětí svých, by příbuzenstvo, chtěj íc matce oplatit tu děsnou vraždu, dětem neublížilo. NÁČELNICE SBORU Ubohý Iásóne, tato slova tvá jsou důkazem, že neznáš míry útrap svých! 477 IÁSÓN LÁSÓN Co je ľ Či chce snad zavražditi také mne ľ NÁČELNICE SBORU Jsou mrtvy tvoje děti — rukou matčinou! IÁSÓN Co pravíš ľ Běda! Ženo, tys mě zničila! NÁČELNICE SBORU Ach, dětí tvých už není, není, tím bud jist! IÁSÓN A kde je zavraždila: v domě — nebo kde? NÁČELNICE SBORU ukazuje na dům Jen otevř dveře, spatříš jejich mrtvoly! IÁSÓN k dntíiné Hoj, rychle, rychle, uvolněte závory, ven drazí, rychle! Nechať zřím tu dvojí strast, své mrtvé děti — jí však krví oplatím! ímco se sluhové dobývají do vrat, zjeví se Médeia ve výíi na voze taženém dra. mrtvoly dělí má u sebe MÉDEIA Nač páčíš dveře? Hledáš-li snad mrtvoly a pachatelku, mne, ó nech té námahy a netřeš vraty! Chceš-li něco ode mne, mluv, co ti libo: rukou se jich nedotkneš! Mně tento vůz dal otcův otec Hélios, by ochránil mne před rukama nepřátel. 478 Ty vyvrheli, ženo nejvýš protivná i mně i bohům, všemu rodu lidskému, tys měla sílu proklát mečem děti své, ty, jejich matka, a v nich zničilas i mne, a vykonavši tento zločin bezbožný, máš ještě smělost dívati se na slunce a zemi? Kletba tobě! Dnes to jasně zřím, však tenkrát jsem byl slepý, když jsem z domova, z té divočiny, vedl si tě do Řecka, tu bídníci, jež otce, vlast svou zradila! Tvých činů kletbu na mne bozi svalili. Tys bratra zavraždila v rodném domě tvém a tak jsi vešla na mou krásnopřídou lod: to byl tvůj začátek! A potom stala ses mou chotí, zrodilas mi děti, synky dva, a z líté žárlivosti jsi je zabila! O, toho nebyla by žádná z řeckých žen se dopustila! A já jsem ti před nimi dal přednost, vzal jsem si tě, zmar a zkázu svou, ne ženu, líté zvíře! Skylly, běsnící kdes na západě, ty jsi ještě divější!* Však tebe neranil bych ani tisíci snad nadávkami — ty jsi drzost vtělená: zhyň, hnusný tvore, krví dětí zbrocený! Mně zbývá jenom oplakávat osud svůj. Já nebudu se těšit z mladé manželky, a dětí, jež jsem zplodil, jež jsem vychoval, už neoslovím zaživa — jsou ztraceny! MÉDEIA K těm slovům tvým bych mohla velmi obšírně ti odvětiti. Ale otec Zeus to ví, co já ti prokázala, a jaks jednal ty. Tys nesměl, nesměl mého lože zneuctít a žije slastný život, vysmívat se mně, 479 a nesměla mne beztrestně tvá princezna ni tchán tvůj Kreón vypuditi ze země! Nuž chceš-li, jmenuj si mě třebas ohavou či lítou zvěří nebo divým netvorem: však jsem tvé srdce ranila, jak zasloužíš! IÁSÓN Ty trpíš také, sdílíš muka činů svých! MÉDEIA Však trpím ráda, jen když ty se nesměješ! IÁSÓN Mí synové, jak zlou vám osud matku dal! MÉDEIA Mé děti, zhynuly jste vášní otcovou! IÁSÓN Jak to? Což moje pravice je zničila? MÉDEIA Ó ne, však nevěra a nový sňatek tvůj! IÁSÓN Nuž tys jim z žárlivosti usoudila smrt? MÉDEIA Což myslíš, že to ženu pranic nebolí? IÁSÓN Ba dobrou ne; však ty jsi veskrz ničemná. 480 MÉDEIA uka zujíc na děti Hle, těch už není: to tě bude hrýzt a hrýzt! IÁSÓN Oh, žijí v děsné klatbě, jež tě bude štvát! MÉDEIA Však vědí bozi, kdo byl rány původcem! IÁSÓN Ba jistě vědí, jak je podlé srdce tvé! MÉDEIA I pukni záštím! Syta jsem tvých nadávek. IÁSÓN A já tvých také: lehký bude rozchod náš! MÉDEIA krčíc rameny Co mohu dělat? Rozchodu si přeji též! IÁSÓN Však nech mi mrtvé! Pohřbím je a oplakám. MÉDEIA Oh, nikdy! Já je pohřbím vlastní rukou, já, tam v Héřině svatém háji na Vyšehradě, by nezhanobil hrobu nikdo z nepřátel a snad jich nevyhrabal. A lid korintský má konat ode dneška slavné oběti, by usmířena byla vražda bezbožná. Než já se odeberu nyní do Athén, 481 kde v Aigeově domě najdu přístřeší. A ty, jaks bídný, tak i bídně zhyň, ať se ti trpce vymstí, že sis mě kdy vzal! IÁSÓN Nechť zhubí tě Lítice dětí tvých a pomsty duch! MÉDEIA Ký bůh či démon tě vyslyší, ty zrádce přátel a mamiči lstný? IÁSÓN Krev synů ti, ohavo, na rukou lpí! MÉDEIA Jdi domů a pochovej mladičkou choť! IÁSÓN Já půjdu, jsa oloupen o syny své. MÉDEIA Ted neplač: jen počkej, až budeš stár! IÁSÓN ó synové drazí! MÉDEIA Však matce své jen! IÁSÓN A přece je zabila! 482 MÉDEIA K žalosti tvé! IÁSÓN Ó běda, já nebohý! Děťátka má, jak toužím zlíbá ti drahý váš ret! ' MÉDEIA Ha, nyní je voláš a laskat je chceš, a dříves je zavrhl! IÁSÓN vztahuje ruce Probůh, ó přej mi tělíček něžných se dotknouti jen! MÉDEIA Ó nikdy! Je marné tvé lkáni. Odjiíái IÁSÓN volá za Ó Die, zda zříš, jak odmítá mne, jak trpím od toho netvora, té zuřivé lvice, jež vraždí svůj plod?! Nuž vykonám aspoň, co mohu a smím: chci plakat a kvílet a k nebesům lkát a volám bohy, ať svědky mi jsou, žes děti mi zhubila a že mi těl se dotknouti bráníš i pohřbíti je! Kéž nikdy, nikdy jsem nezplodil jich, bych nemusel zřít, Jak zhynuly rukama tvýma!