Joseph Alois Schumpeter

(1883 – 1950); působil v Rakousku, pak USA


K Schumpeterovým hlavním pracím patří:

„Podstata a obsah teoretické národní ekonomie“ (1908)

„Teorie hospodářského vývoje“ (1911)

Dvojsvazkové „Hospodářské cykly“ (1932)

„Kapitalismus, socialismus a demokracie“ (1942)

Největší dílo „Historie ekonomické analýzy“ (1964) – vydáno po jeho smrti


Považoval používání kvantitativních metod za přirozené a pro rozvoj ekonomické vědy nepostradatelné
(myšleny metody přírodních věd v ekonomii – tzv. scientismus).

Dost ovlivnil rakouskou školu, v jejíž tradici byl vychován, a to zejména svým dynamickým přístupem
k ekonomickým problémům a zejména pak svou teorií podnikatele.

V názorovém vývoji jej ovlivnili dva ekonomové: Léon Walras a Karl Marx. Sdílel Marxovu myšlenku,
že ekonomický proces je součástí celkového společenského procesu. Na druhé straně souhlasil i
s Walrasovým názorem, že ekonomická analýza začíná zkoumáním vztahů mezi rovnovážnými ekonomickými
proměnnými.

Rozvíjel druh ekonomické analýzy: dynamický, dlouhodobý, spojující ekonomii s historií a
sociologií.

Razil myšlenku, že ekonomická analýza by měla začínat preanalytickou vizí – jakousi intuicí
ekonoma, kterým směrem se bude vývoj kapitalismu ubírat a kterým směrem je tudíž třeba samotnou
ekonomickou analýzu směřovat.

Jeho ekonomická analýza začíná tím, co Mises nazval rovnoměrně rotujícím hospodářstvím – něco jako
vpád nového výrobku (příklad: kdyby v 19. Století místo koní a vlaků přišel Schumpeter
s automobily). Má to ovšem destruktivní charakter – narušuje původní rovnováhu, stabilitu a klid na
trzích. Jeho slovy: tvořivá destrukce.

Patří spolu s Marxem a Johnem Keynesem k autorům, tzv. reálných cyklů (příčiny cyklického vývoje
mimo peněžní oběh – oproti monetární teorii cyklů, která hledá příčiny v peněžním oběhu). Také u
něj nalézáme inovační cykly (nejsou rovnoměrně rozděleny v čase, protože významnější inovace –
auta, počítače – s sebou přinášejí další podněty pro další inovace – mají třeba doprovodný
charakter - fleshky). Můžou být ovšem různě dlouhé inovační vlny, jejich délku není ani možné
předvídat (také jsou různě „mocné“). Každá vlna je svým způsobem jedinečná a neopakovatelná.

Rozlišoval tři typy inovačních vln a nazval je dle autorů, kteří je jako první empiricky
pozorovali:

-          Kondratěvovy dlouhé vlny

-          Juglarovy střední vlny

-          Kitchinovy krátké vlny

Souvislost mezi těmito vlnami zůstává neobjasněna.