VÁCLAV FRANTIŠEK KOCMÁNEK
(Detail r rukopisu knihovny
Hudebníci. Národního musea
v Praze, sign. IV E 52.)
SEDM
INTERLUDII
PRAHA 1953
NAKLADATELSTVÍ ČESKOSLOVENSKÉ AKADEMIE
Interludia (intermedia, mezihry) byly krátké fraškovité výstupy, které se vkládaly mezi jednotlivá jednání nebo i mezi jednotlivé scény vážných her. Takovým interludiem je na př. krátká fraška Polapená nevěra nebo výstup Helluo a Judaeus z biblické hry o Samsonovi (vytištěné r. 16081). Po Bílé hoře sejriterludia .zbawjji-^ávislosti na vážných hrách a vyvíjejí se ve zvláštní literární druh. Nejčastěji je máme dochována jako frašky úplně samostatné, ale v Komedii o turecký vojně zapsané ve sborníku E. J. Košetického2) jsou jako interludia označeny žertovné výstupy, které dohromady tvoří druhé dějství této hry. Z toho je vidět, že proces osamostatnění interludia v samostatnou frašku byl pomalý.
Doba rozkvětu interludií sahá asi do konce 17. stol. Je to první N fáze období po Bílé hoře, kdy ještě nenastala doba nejhlubšího temna. Interludia se ztrácejí z literatury souběžně s tím, jak z kulturního života mizí drobné měšťanstvo, které bylo jejich hlavním konsumentem. i
Interludia se hrávala hlavně o masopustě a o posvícení, kdy chodili po venkově kantoři a rektoři škol (v předjaří na sv, Blažeje [3. února] a na sv. Řehoře [13. února] a na počátku zimy o sv. Martině [1,1. listopadu]) a prováděli divadelní hry a různé šprýmy, aby si tak přivydělali k nuznému sobotálesu. Herci v těchto hrách, které si kantoři často
*) Polapenou nevěru nově vydali Josef Jireček (Staročeské divadelní hry, 1878, str. 161) a Josef Hrabák (Staročeské drama, 1950, str. 199).
2) Komedii o turecký vojně vydal Josef Hrabák (Lidové drama pobělohorské, 1951, str. 79)
sami skládali, bývali jejich žáci. Hrávalo se na dvorech nebo v hospodách, pro zpestření i za doprovodu hudby, tance a zpěvu.
Pobělohorské frašky jsou vyhraněny, pokud jde o volbu postav, ro náměty i o postoj ke skutečnosti. Nejcharakterističtější jejich znak -je v tom, že postavy — vesměs příslušníci selského prostředí — jsou hrubě karikovány, ale prostředí samo, jakož i lidový život, jsou při tom zobrazovány s primitivním realismem! V pozadí děje bývají soudobé události, zejména turecké války. Hry mají často mravokárnou tendenci, ale tato tendence není nutná; zdá se, že byla do nich vkládána jen proto, aby církevní vrchnost jejich provádění nezakázala a tím nepoškodila chudé kantory, kteří se na výtěžek z těchto her dlouho těšili.
Thematická yyhraněnost interludií je dána především příležitostí, při níž bývala interludia dávána; připoutání ke dvěma obdobím roku, k masopustu a k hodům, omezovalo náměty na několik situací, které se v obměnách stále vracely, jako opilství, nemoc z přejedení a námluvy. Při této námětové jednotvárnosti hrál jistě úlohu i ohled na publikum, kterému byly tyto hry určeny. Proti době před Bílou horou nastává totiž ve složení publika konsumujícího naši literaturu veliká změna. Zruinování městského stavu, dovršené Bílou horou, mělo za následek, že z kulturního života zmizela téměř přes noc vrstva patricijská. Patriciát, který vytvářel literaturu doby veleslavínské, není již schopen kulturně vést a literatura přechází do rukou drobného měšťanstva, blízkého svým způsobem života a často i svým původem lidu. Ke konci 17. stol. ztratí se i toto drobné měšťanstvo z kulturního života, ale po několik desítiletí po Bílé hoře je s ním ještě nutno počítat. Autoři pobělohorských interludií museli brát v úvahu vkus tohoto publika, které vystřídalo patriciát; pro náš literární vývoj je důležité, že to byl vkus namnoze blízký vkusu lidu.
Právě proto pobělohorská interludia zobrazují —■ jako snad žádné jiné soudobé památky — soudobý lidový život v jeho opravdové podobě. Není v nich sice pathosu „selských otčenášů", ale zato jsou jejich obrazy konkrétní. Čtenáři při jejich četbě přímo defiluje před očima doba konce třicetileté války a léta poválečná, doba plná bídy, hladu a útlaku. Odraz není sice přímý a nelomený — už proto ne, že díla nebyla psána přímo lidem a pro lid — ale pozorné oko dovede za hu-
mornými, scénami vystopovat prudký třídní boj mezi sedláky a jejich ■
vykořisťovateli a pod nánosem smíchu vidět slzy utlačovaných.      „_j
Pro správné pochopení těchto interludií je ovšem nutno si dobře -uvědomit, jak se utvářely sociální poměry v době, kdy naše interludia vznikala a byla dávána.
1 Bílá hora je dovršením vývoje, který sahá hluboko do 16. stol. Během 16. stol. chudne stále více nižší šlechta a města, a to se projevuje zostřováním třídních protikladů. Proti stále chudnoucí drobné šlechtě a upadajícím městům usilují Habsburkové o zcentralisovaný stát, v němž by vládli co možná absolutisticky. Vítězství jim přinesla Bílá hora, kde panovník, spojený s hrstkou nej bohatšího panstva cizího i domácího, zvítězil nad nekatolickou českou šlechtou a městy.
Po svém vítězství nastolil panovník absolutismus nejreakčnější povahy, neboť se opřel o několik feudálů a úplně rozmetal politickou a hospodářskou moc nižší šlechty a měst. To bylo rozhodující pro celý další vývoj našich zemí. Protože byla úplně zničena moc měst, roztála zároveň ona vrstva obyvatelstva, která v dané době byla jediná s to být nositelkou pokroku, a náš kulturní, politický a hospodářský vývoj byl vržen o celá století nazpět.
Nejtragičtější na bělohorském vítězství bylo to, že na zápas feudálů nejvíce doplatil lid, který na tomto zápase nebyl vlastně interesován. V českém povstání r. 1618 nešlo totiž o rozpoutání revoluce, která by chtěla nastolit nový sociální řád, nýbrž o pouhou vzpouru. Nebyl to boj o osvobození lidu, nýbrž boj o dvě různé formy ovládnutí feudální společnosti, při čemž vzbouřenci usilovali o formu stavovskou, panovník pak o formu absolutistickou, aniž některá z bojujících stran chtěla osvobodit lid. Žádná z obou stran neměla tak odvahu vtisknout lidu do rukou zbraň, protože se bála, že by ji mohl obrátiti proti ní samé, a zápas byl vybojován žoldáky. V lidových masách ožívala sice husitská revoluční tradice, ale lid rychle poznával, že je mu stejně nepřátelská vzbouřená evangelická šlechta jako Habsburkové, neboť od žádné z bojujících stran nemůže očekávat nic jiného než bezohledné vykořisťování; a proto se bouřil i proti nekatolické šlechtě.
Třebaže povstání z let 1618—1620 bylo v podstatě bojem o moc mezi feudály, přece jen porážka evangelíků byla tíživá nejvíce pro lid. Lid byl vydán na milost a nemilost novému panstvu, mezinárodním dobro-
VI.
O JEDNOM SEDLÁKU HLOUPÝM
INTERMEDIUM O JEDNOM SEDLÁKU HLOUPÝM, JEHOZTO MANŽELKA PO SVÉ VULI MĚLA, ANO JEJ I PRÁVALA, A KDY2 NA TRH DO MĚSTA S HOMOLKAMI ŠLA, JEMU K OPATROVÁNÍ DOBYTEK PORUČILA, TOTIŽ KRÁVY A TELATA. ON PAK, KDY2 NEDOBRE HLÍDAL, NÝBRŽ DOBYTKU JISTI NEDAL, SÁM DO KRČMY NA PIVO ŠEL, TEN DOBYTEK SE MU ZVĚŠEL HLADEM; DÁLE CO Z TOHO BYLO, V DALŠÍCH VERŠÍCH LÉPE SE VYROZUMÍ
Osoby čtyry rozmlouvající jsou, totiž: i. MARTA, toho sedláka žena, jemuž jméno VÁVRA, třetí pak KRČMÁŘ a jeho žena HÁTA, krčmárka
Nyní počíná Marta, strojíce se na trh, k muži svému mluviti takto:
Vávro, pod sem bez meškání,
nechajíce zevlování,
nebť mám něco oznámiti,
ba i přísně poručiti, 5 poněvadž naše živnosti
hleděti musím s pilností,
na nás na voba honiti
a často co chrt běžeti;
ej, toť tobě oznamuji, io poněvadž jsme oba svoji,
že jsem já dne včerejšího,
to brzo času ranního, •—
tři pytle homolek švárných
nadělala notných, mastných, 15 je pak zejtra's ochotností,
bez všelijaké lenosti,
do města na trh povezu,
zas peněz domů přivezu,
a tak budem zase míti 20 spolu při čem živi býti.
Však tě, Vávro, napomínám,
jednou i po druhé kárám,
poněvadž sic děvky nemám,
103
na tebe se již spolíhám, 2 5 aby si k kravám do chlíva pohlížel, nechaje piva, jim časně dal jisti, piti a potom je podojit i. Tolikéž i ta telátka, 30 v chlívě maloučká selátka hleď hospodářsky spraviti, abychť mohla děkovati; jinače kdyby se stalo, zle by s tebou, Vávro, bylo. 3s Přisau, žeť by tě nohama pošlapala prchlivost má, a k tomu vezma notnou hůl anebo z plotu dobrý kůl, tak bych tě notně zmlátila 40 a nemotorně zdusila, že by se musil čert smáti, ba i stará jeho máti. Vávra, manžel její, odpovídá: .
Ó má Marto nejmilejší, útěcho má nejmrzčejší, 45 jistě jsem povděčen z toho starání tvého pilného, že jak o sebe, tak o mně pečuješ, toť jest milo mně. O voba se pilně staráš, 50 má Martičko, dobře děláš, ej, jistě dal tě mi tebe všemohoucí Pán Bůh z nebe. Nyní, co se pak tkne tvého rozkazu velmi přísného, 55 chci jej rád v paměti míti a vůli tvou naplniti, cos poručila spraviti, bych mohl bití ujiti.
589
59'
Protož, Martičko má milá, ° by se ve zdraví vrátila,
toť bych sobě přál srdečně,
věřiž mi toho konečně!
Co se pak našich kraviček
tkne, též i těch jaloviček, >s ano také i telátek,
maličkých, špatných selátek,
chci to vše podle rozkazu
tvého spravit bez ourazu:
jisti, piti tomu dáti 70 i také včas podoj iti,
malá telátka spraviti,
ustela jim je zavříti.
A tak, ty má milá Marta,
věř mi, byť přišel i Bárta 75 a mně chtěl do krčmy vzíti, nebudu chtíti s ním jiti, pomnějíc na poručení a tvé přísné rozkázání,
abych dobytka nezaved,     /nJJUxjytdUL do z&bJxy/' 80 nás oba v škodu neuved. Kdybychom toho neměli,
co bychom smutni dělali?
Musili bychom žebrati,
lidi v světě vytloukati! 85 Ale ty se neboj toho,
aby se stalo co zlého;
radši se hleď vodebrati
na trh, spíše pospíšiti,
ty homolky rozprodati, qo jakž náleží zpeněžiti.
Vím sic o tom, že jsou chutný,
slaný i také dost mastný,
žádný na tě naříkati
nebude neb je haněti.
104
10 $
i- /rapi
95 Vím, žes dobrá hospodyně,
přijdeš z daleka v hodině —
a tak již nemeškej jiti,
Bůh račiž tě provoditi! Žena zase k muži: Hlediž se tak zachovati,
ioo cos slíbil, skutkem splniti,
byť nebylo naříkání
neb ňákýho hromování!
Nu, již se nyní dobře měj
a můj rozkaz v paměti měj! Tuto Vávra sklope hlavu po světnici chodí a myslí na to rozkázání, mezi tím mohl by se zatím tanec udělati; nyní Bárta přichází a k Vávrovi mluví: 105 Bůh zdař, Bůh zdař, Vávro, bratře,
můj upřímný, věrný kmotře!
Vidím tě neveselého,
jakoby trochu smutného,
že tak sklope hlavu chodíš; 592
no snad něco pilného myslíš? Oznam mi, jakožto tvému kmotru, vždycky upřímnému! Bodej zdráv byl, kmotře milý, můj upřímný v každou chvíli! Pravíš mně býti smutného a velmi neveselého; tak na mně přichází časem, že mnohdykrát vesel nejsem, nyní pak velmi se starám, 120 o hospodářství péči mám a mé Marty poručení splnit řádně bez prodlení. Dobytek mi poručila spravit, sama na trh jela, tas tři pytle homolek vezla, by peněz domů přivezla. Pak myslím neníčko na ni, bych jejímu rozkázání
Bárta, krčmář,
Vávra odpovídá:
US
140
mohl za dosti učiniti 130 a náležitě spraviti, kravám jisti, piti dáti, telatům pěkně ustlati. Správě to, sobě pokoj dám, budu-li mít co, posnídám. mluví:
135 Kmotře Vávro, copak myslíš, ty se, tuším, ženy bojíš? Že bys se za to nestyděl, by dobytek spravovat měl, j což děvkám, ne tobě, sluší! \ -r"" Na tebe vorba přísluší;-—-^^r"^' fl-] protož nech toho starání, pod se mnou radši k snídaní! A načal jsem pivo starý, věř mi, kmotře, žeť jest dobrý! >5 Vypijem as tři korbely, posedíme spolu chvíli a něco porozprávíme, jak na panským robot máme. Sic, tyť můžeš býti vesel, by pak ani zrna nesel, poněvadž tvá žena jela na trh a homolky vezla; přivezeť peníze domů k potřebě, co víc, to k tomu. 155 Nechrne již toho mluvení, kažme si dát piva nyní. Hej, hej, ženo Háto, kde jsi? Cerchman-liž tě leckams nosí? Má milá, doma mi bej vej, 160 piva rychle korbel nalej! Háta mluví: Hnedky, ráda, s ochotností;
nu, vítejte, páni hosti! Píte čistě, však dobrý jest,
594
od
145
150
595
IO6
I07
Bárta, krčmár:
toť beru na svou víru, čest, 165 dnes jsem je teprv načala, věník nyní vystrčila. Dobrý mysli hleďte býti a notně vesele piti. Nechajíc toho tlachání, 170 připímť, kmotře Vávro, nyní. Vávra odpovídá:   Bůhť požehnej, kmotře Bárto, abyť byl k zdraví trunk tento. Chci se sic s tebou napiti, as hodinku poseděti, a potom k své práci zase navrátit se v brzkém čase. Jednom abych já nezmeškal, kdyby skoták domů přihnal. Ač mi sic, kmotře, domlouváš, 180 s strany dobytka za zlé máš, že jej mám sám spravovati — , i l „ { Jt—darmo jest, musí tak býti.
Neb, poněvadž devky nemam, ženu na trhu v městě mám, 185 musím vše sám spravovati a krávy opatrovati. Nu, pí radši, kmotře milý, jsem zde, tuším, hrubou chvíli: musím nyní domů jiti, 190 dobytku dát jisti, piti; já se k tobě potom zase chci navrátit v brzkém čase.
Tuto mezi tím, jest-li muzika, může zahráti. Vávra nyní jde domů a ■ přijda do chlíva uhlídá, an se krávy i telata zvěšely. Tu běží zase zpátkem ke krčmári, jemu svou příhodu oznamuje. Vávra mluví:       Ach, přeběda mně, můj kmotře, och, převeimi zle, můj bratře! 195 Nešťastně jsi mně k sobě zval,
108
s 96
597
kýž jsem tě radši nepoznal! Co se nyní u mně stalo, ach, ouvech, zle vykonalo: neb jsou se krávy zvěšely, 200 snad tím, že stravy neměly! Tam visejí i telata, ach, přenešťastná chvíle ta! Když jsem se měl k tobě brati, zapomněl jsem jisti dáti 205 i piti dobytku tomu.
Ach, již smutný nesmím domů; kterakž mám ženy dočkati — neb mně bude biti, láti — dej ž mi medle radu k tomu! 210 Ať mohu pomoci tomu, aspoň zas telata míti, medle, co bych měl či niti ?
Bárta, krčmár, odpovídá:
Co se, kmotře Vávro, staráš, tak velmi hrubě naříkáš? 215 Hádej, jako by nevěděl, co by zase činiti měl? Vím, že máš doma slepice, nepochybuji i vejce, a vídáváš, jak slepici do kukaně sází s vejci a vona mladá kuřátka vysedí, pěkná holátka. Ty pak na toto pozor dej a rychle takto udělej: vezmi docela za celo, kolikť se telat zvěšelo, tolik hlediž sejrů vzíti; s nima do koše vsednouti, notně pod sebe vundati, na nich bedlivě seděti;
598
220
225
iog
nebo, poněvadž slepice, když již dají pod ni vejce, z těch vajec mladé vysedí, i takyť se u mně vidí, 235 že ty ovšem mnohem spíše, v koši na sejřích seděvše, mladá telata vysedíš; ha, co k tomu, Vávro, pravíš? Vávra zase mluví: Ach, můj kmotříčku rozmilý, 240 děkuji ti v tuto chvíli nastokrát a ještě více, mnohoť dobrého přejíce, žes mi dal takovou radu v nynější mou zlou příhodu. 245 Chci se ti za to vším dobrým odsloužiti, toť hle pravím, nad to vejš a ještě více, beze všech šprýmů mluvíce, tři homolky chci ti dáti, 250 vím, že chceš na tom přestati. Nyní odejdu tím spíše a pohledám doma koše; nastela si slámy čistě, sednu si bezpečně, jistě, 255 pod řit si čtyry sejry dám, podle tvé rady udělám. Vím, že se jinač nestane
dobrého štěstí čekati. 265 Ahaž, což již notně sedím, zdáť mis, že sobě povolím!
600
602
a tvá řeč pravá zůstane, ^ JjkÁzL cL^° ^ že já vysedím telátka,
vysec
260 podobná k prvním selátka.
Tuto ven vychází, hledá koše; mezitím muzika může hrát a on přichází
s košem, takto praví.
Vávra:
Hoj, hoj, nesu si notný koš, přisau, stojí za bílej groš! Počnu do něho sedati,
601
Tuto žena přichází a jako by přišla z chlíva vidouc dobytek zvěšený, při-jda s holí na muže, jako by o něm nevěděla, takto laje.
Marta, žena:       Ach, jakýž se to stal skutek,
jenž mi s sebou přines smutek! Já jsoucí na trhu, smutná, 270 žena bídná, zarmoucená, tomu zrádci, muži svému, a lotru nešlechetnému kázala jsem krav hlídati, jak sluší opatrovati, 275 a k tomu též i telátka, jsouc ještě malá selátka. Von mi to pak všecko zvěšel, nevím, kam jest, zrádce, ušel; och, kýž ho mohu najiti, 2S0 neb se chci na něm pomstíti.
Tuto již obrátě se k němu, jako by ho našla, laje mu, a von na ni jako hus syčí vztáhnouc ruku a dva prsty a vona ho pere, proč v tom koši sedí
a co tu dělá:
Zvyjednaný arcizrádce,
bodejž měl chlost od poprávce!
Troupe, zloději a kluku
a k tomu čarodějníku, 285 copak jsi, psí dílo, myslil,
že jsi dobytek voběsil?
I mohls se taky s nimi
voběsiti mezi nimi.
Copak jednom ty to myslíš, 290 že v tom koši co hřib sedíš ?
Finis.
Tu jej bije a on utíká ze dveří, a tak se hra skoná. Com. W. F. K. Cz.
IIO
III