JAROSLAV HILBERT
VINA,
DRAMA O TŘECH DĚJSTVÍCH.
(1895.) SEDMÉ VYDÁNÍ.
V PRAZE.
BURSÍK & KOHOUT,
nvlhfeupc university Karlovy a České Akadanie věd a um Sní.
1931.
OSOBY
•íPaní Jfíařáková. JšfĹina JflCařáková. Jiří JUarák. ■ Stanislav 3tošek, 'Uhlíř.
Děj dramatu udává se v Praze v přítomné době. i- "toějiste"Je~fřale totéž:
Obytný pokoj prostřední velikostí pečlivě, ale trochu starosvetsky zařízený. Nábytek je v onom neurčitém slohu, který vládl v sedmdesátých letech. V hlavních svých kusech: stůl, pohovka a čtyři žídle v levém koutu. V popředí v levo pianíno, před ním lavice, jež slouží též co schráň na noty. Naproti v pravo psací stůl s jednou židlí. U téže stěny dále v hloubi socha na podstavci a pod ní zeleň. Několik obrazů a tu a tam umístěné předměty nesou znak i vkus nové doby. V čele v pravo vedou dveře do předsíně. V levo za pianinem jiné do pokoje Jiřího. Naproti nim mezi psacím stolem a sochou jsou třetí do ložnice žen. V předu v pravo okno, jímž při prvních scénách prvního aktu padá sluneční záře do pokoje.
PRVNÍ DĚJSTVÍ.
Doba: dopoledne po desáté hodině. Mína je skloněna pod sochou a otírá listy květin kol ní rozestavených.
Mína je třiadvacetiletá, štíhlá, střední postavy. Vlasy její jsou rusé. Tvář útlá a obdélná, v ní zračí se každé hnutí lyrické mysl^. Hlas mnohotónný s náhlými přechody. Pohyby její jsou živé a vyšlehující. Oděna je prostým domácím šatem. Dveřmi z předsíně vstoupí paní
Mařáková.
Paní Mařáková je padesátiletá, zeschlá, tmavovlasá dáma. Tváře jsou průsvitně žlutě. Je unavená, vyčerpaná a netečná, ne však zlomená. V hlasu trosky bohatého altu. Oděna je tmavě.
Pí. Mařáková
(u dveří). Míno, měla bys dojiti k pradleně, aby zítra jistě přišla.
Mína.
Ano, mami, ale půjdu tam až později. Stána mne doprovodí.
Pí. Mařáková. Zůstane u nás na oběd ?
Mína.
Pozvu ho, maminko. Už je tomu aspoň čtrnáct dní, co u nás neobědval.
Pí. Mařáková (odchází).
Mína. Mami I
Pí. Mařáková (ve dveřích). Co ?
Mína
(jde k ní. Pí. Mařáková popojde ku předu). Smluvili jsme se se Stánou a Jiřím, že dnes si vyjdeme někam ven. Je první jaro, mami, pojď s námi! Bude ti svědčit trochu toulání v přírodě. Co stále doma ? To skličuje... a podívej se, zde ti nic v neděli neuteče.
Pí. Mařáková. Jděte jen sami.
Mína
(vybuchne). Maminko, když ty ho pořád ještě nemáš ráda!
Pí. Mařáková.
Ale —. Bavíte se lépe beze mne.
Mína.
Neříkej to, maminko, a pak, to není všecko I Já bych si tak přála, abys ty k němu přilnula, jak si toho zaslouží. Kdybys věděla, co znamená v mém životě a ty jsi tak... tak lhostejná jsi k němu í Vyciťuje to a činí ho to plachým před tebou a skličuje ho to přede mnou. Vyčítá si nehotovost
12
své existence jako hřích, protože se dohaduje od tebe téže výčitky.
Pí. Mařáková. Já mu vyčítám nejméně ... a dělejte si, co chcete.
Mína.
Ach, mami, chtěj mne chápat! Pí. Mařáková.
Dala jsem ti vždy volně rozhodovati ve tvých záležitostech, a měla jsi ve všem svobodu. To si připomeň. — Mně už lidé k srdci nepřirůstají.
Mína.
Ale, maminko, zde jde o mne!
Pí. Mařáková. Byla jsi vždy neodvislá.
Mína
(před sebe). Opuštěná. (Vzchopí se náhle a od-prosivě obejme matku.) Odpusť, mami, a nemluvme už o tom.
Pí. Mařáková
(vyvine se jí beze slova z objetí a odejde). Mína
(dívá se okamžik za ní, pak se obrátí a jde několik kroků bez cíle ku předu. Lehce před sebe). Se vším sama. (Náhle pohodí vzdorně hlavou zpět, vrátí se k soše a opět oprašuje listy. Krátká pausa. Vejde středem:)
Jiří Mařák.
Jiří je osmadvacetiletý. Hlava: Kristův typ s výrazem zdraví. Postava pevná, prostřední výšky. Pohyby trochu nedbalé, až zatížené. Oděn je tmavošedě.
13
Jiří
(jde do svého pokoje v levo.) Na zdar í Mína
(vstane). Na zdar, Jirko í Jiří
(ve dveřích). Už tu byl Hošek ? Mína.
Dosud ne, ale čekám ho již. Jiří.
Hm. (Zajde do pokoje.) Mína
(jde za ním, ve dveřích zůstane stát). Jiří
(z pokoje). Míno, já mám zuřivý hlad, dej mi něco jíst I
Mína.
Počkej, Jirko, až Stána přijde f (Jiří vyšel z pokoje.) Pojíte pak spolu, ne ? — Je něco nového ?
Jiří.
Nějaký cukrovarník mi dnes psal. Objednává jedno »HpIes.. Jeho jméno jsem — počkej, (sahá do náprsní kapsy), psaní jsem taky zapomněl v atelieru. Píše, že mne navštíví — proč, to nechápu. Snad myslí, že může smlouvat. Nechtělo se mi na něho čekat, má tam mou adresu, ať přijde sem za mnou, chce-li.
Mína.
To je už desátý odlitek, viď ? 14
Jiří.
* Líbíš se, a po vlastech sytí se nyní tvým žalem.
Mína.
Oh, což já I
Jiří.
Máš také svůj podíl na úspěchu. (Zrakem utkví na její tváři.) No, Míno — ty už jsi zase dnes tak sedmibolestná I Zase ty stopy hoře v tváři í Od těch dob, co jsem je vtiskl do hlíny, jakoby se ti byly zalíbily. — Snad je nechceš nosit i ve všední den?
Mína.
Měly jsme s maminkou něco.
Jiří.
Hádku ?
Mína. Ne, znáš to —
Jin.
Nutila jsi ji do lyriky — co ?
Mína. No — Jiří.
Buď přece jednou moudrá f Víš, že skleslost její mysle je choroba, z které ji nevyléčíš. Nejvýše na mžik vytrhneš ji z ní podrážděním, ale to je jí nejméně zdrávo. |
Mína.
Ovšem... ale uvaž také můj stav I
Jiří.
Počkej, neškubej sebou hned jako stará panna í Jdi, no — í Víš, Míno, maminka protrpěla mnoho, a bije-li osud do někoho tak vytrvale, jako do ní bil, tomu už zbývá pak málo zájmu pro věci života. (Mína usedá u psacího stolu, obrácena k Jiřímu. Tento přešed pokoj, zase u ní se staví.) To už dnes chápeš, co to je, vzíti si muže, kterého bys neměla ráda. A u matky to byl týž případ ... nevím všecko, ale tolik je jisto, že milovala nějakého ženatého zpěváka bláznivou, mladistvou láskou. — Dnes to zní podivně, viď ? A sama chtěla jít také k opeře. Zpívala prý nádherně — vždyť do dnes zbylo jí tolik kouzla v hlasu í Vnutili jí otce, či on se jí sám vnutil, kdo ví, možná také ... Ale vzala si ho bez lásky a nepřilnula již nikdy k němu. A ke všemu naše hmotné poměry bývaly často zoufalé, neboť žurnalismus v té době nebyl právě nejpříjemnějším řemeslem, a otce, jak víš, stál dokonce dvakrát kriminál.
Mína.
Já vím toho tak málo o tatínkovi. Jiří.
Nadán byl, ba skvěle nadán, ale chyby měl také. O konfliktech a osudech, jež zavinily jeho bezmezná prchlivost a naprostý nedostatek sebeovlá-dání v kritických chvílích, vypravují si dnes jeho současníci řízné anekdoty, ale —- žilo se to zle í Jedna mi napadá, které jsem byl sám svědkem jako chlapec ještě. Charakterisuje dobře jeho povahu. Otec byl tehda delší dobu bez určitého zaměstnání — co toho bylo příčinou, nevím — u nás byla bída a žilo se z posledního. Tu večer
16
jednou podala mu matka nějaký hrozivý list na zaplacení většího účtu. Otec ho přečetl, sáhl do tobolky, vytáhl desítku. — »Je to poslední,« pravil a vrhl ji i s listem do kamen. Náhlý bezděčný projev sympatie u Míny. Jiří ho postřehl.
Jiří.
Tebe to unáší... Mína.
Ne, naprosto ne, totiž — chápu takové náhlé hnutí.
Jiří.
Ty sama jsi schopna něco podobného učinit — Mína.
To se mýlíš í — Proč
Jiří.
Protože jsi právě v té prchlivosti otci podobna.
Mína.
Ach, ne I Jiří.
Nechrne tedy toho. — O čem jsme — nuže a matka ? Vnější rozháranost urychlila vnitřní rozklad svazku. Přišly nesváry — na ty se již sama pamatuješ. Matku to drtilo kus po kousku. A ke všemu při tvém narození stalo se jí něco, čemu ještě nerozumíš, ale co stává ženy mnoho nervů. — Poslední léta otcova života znáš a vzpomeň si na jeho dlouhou nemoc. Jeho političtí přátelé byli již vládci Čech, tyli za zásluhy i bez nich, tloustli na sinekurách a na otce zapomněli. To ti bylo asi • šestnáct let, když zemřel, viď ? Tehda byla mat-
17
lía dobita a víš, jak to šlo dál... až do posledních dvou let, než jsem se já vykřesal k trochu slušným příjmům.
Mína
(vstává). Ubohá maminka, Jiří.
Mluvily jste spolu o Hoškovi, ne ? Mína.
Prosila jsem ji o více příchylnosti k němu. Jiří.
Ach, nech toho. Z její apaťnie ji nezvedneš, a Stána věc jistě chápe. Ostatně matka v něm vidí trochu otce, v jeho životním chodu, myslím. Tolik ona nerozeznává, že Hošek se nehodí k řemeslu a že si jím taky nikdy chleba vydělávat nechce. Nějaké místo s malou denní prací se přece snad najde — jen by ten člověk neměl být tak jankovitě hrdý í Panstvo žádá pokoru —. (Vejde paní Mařáková.) Na zdar, mami!
Pí. Mařáková. (podává mu malý talíř). Tady máš kousek horkého morku na chlebě.
Jiří.
Sláva, mami I — Já mám pro tebe také něco —
Pí. Mařáková. (S Jiřím mluví živěji než s Mínou.) Konvaliny ?
Jiří.
Ach, na ty jsem — maminko, odpusť! Je to teď už hloupé, čím jsem ti... Půjdeš s námi odpoledne na výlet ?
18
Pí. Mařáková. Ach ne, zůstanu doma.
Mína (odchází středními dveřmi).
Jiří.
Profesor Makovec tě pozdravuje. Potkal jsem ho cestou z dílny. Ten člověk chová se vždy velmi přátelsky ke mně.
Pí. Mařáková.
Byl dobrý s otcem.
Jiří.
Miloval tvůj zpěv a vždy tě prosil, abys mu něco zpívala. Mami, proč teď už nikdy nezpíváš ?
Pí. Mařáková.
Nemám dávno svůj hlas a pak... člověka s lety přejde zpěv —
Jiří.
Ale, mami, teď už bys měla zapomínat toho, co bylo a trochu se s námi rozveselit! Podívej se, co se hmotných poměrů týče, ty už jsou nyní jakž takž urovnány a co nás dětí — věšet hlavy zrovna nemusíme! Já jsem se již protloukl — a ať už se trochu toho umění utopilo ve výdělkářstvíí Čertaí Však se zase — No a Mína si zaslouží naší lásky, mami, bylo to statečné děvče I
Pí. Mařáková. Ovšem.
Jiří.
Toho třeba doznat. Nepoznala ničeho z těch radostí, jež jiná děvčata poznávají v letech svého
mládí — a přece nesla svůj osud beze vzdechu, ba se sebezapřením, jež hraničilo až na hrdinství.
Pí. Mařáková.
Tu vlastnost má po otci.
Jiří.
A je to u mužů skvělá vlastnost, nadtož u mladé ženy, mami. (V předsíni zazní elektrický zvonek.) Hošek asi. Pozvu ho dnes k obědu, co ?
Pí. Mařáková. Mína už mi o tom řekla.
Vejde Mína, za ní Hošek. V Míníně tváři i v jejich pohybech jeví se zveselení. Hošek je šestadvacetiletý. Temné oči, tmavé vlasy, tvář snědá a výrazná. Hlas jasný, mluva určitá, někdy až úsečná. Pohyby jeho isou tiché, jen při hnutích mysle prozrazuje se v nich cholerik. Je oděn v tmavý šat s kabátem těsně upiatým.
Jiří >
(jde vstříc a v chodu podají si ruku). Na zdar, Hošku.
Hošek
(k němu): Na zdar. (Dojde až k pí. Mařáková a políbí jí ruku.)
Pí. Mařáková (se ukloní a odchází středem). Mína
(pohlédne za ní, pak pravou rukou skloní trochu Hoškovu hlavu a políbí ho se strany na skráň). Stáno, už jsem se dnes zlobila, že nejdeš I
Hošek.
Nemohl jsem dříve přijít. Půjdeme ven, Minko ? 20
Mína.
Teď už ne, až odpoledne. Budeš obědvat s námi, viď?
Jiří.
Zůstaň tu dnes. Maminka vždycky v neděli pře-ríná a na tebe počítala.
Hošek.
Buď tak hodná, Minko, a poděkuj jí za mne. Mína.
Hned jsem tu. Sedni si I (Odejde středem.) Jiří.
Co je s klikami ? Hošek.
Cídil jsem je včera. Od presidenta přes řiditele až k předsedům odborů — dolů se nedá říci, protože jsou přece jen bozi proti našinci f Jirko, je to pekelné zaměstnání a zmrskalo mne náležitě, třeba že jsem byl všude vlídně přijat a všude se mi dostalo nejmilostivějších slibů.
Jiří.
A dověděl jsi se, kdo se ještě uchází ? Hošek.
Samí kamarádi. Čenský, Morávek, Havel a dokonce i Dubina. S tím jsem se včera sešel a hodinu jsme spolu mluvili o všem na světě, jen o věc jsme nezavadili. Jsme to celkem vznešené duše, když jde o místo s mizerným platem!
Jiří.
Ach, nebuď citlivý...
21
I
Mína
(přináší dva talíře). Na jednom dva kousky chleba, na druhém máslo a slánka. Ubrousky a nože pod nimi). Stáno, pojď pojíst trochu chleba s máslem. Jirko, přinesla jsem ti taky. (Upravuje snídani na stole.)
Hošek.
Jdi — teď ? Budeš ale jíst s námi, Minko f Mína.
S tebou. Jirka by mně vyčetl každý kousíček. Já ti sama chléb namažu, počkej í
Hošek
(usedl a Mínu, skloněnou nad stolem, lehce v pasu objal). Kam pojedeme dnes odpoledne ?
Mína.
Půjdeme snad pěšky, ne ? Škoda vzduchu, jejž ztrácíme ve vagoně í — Kam jít, Jirko ?
Jiří
(podepřen o židli, sousto v ústech). K svatému Prokopu třeba.
Hošek.
Není ti to daleko, Minko ? Mína.
Daleko ne — ale nelíbí se mi to tam. Jiří
(vpadna). Snad proto, že jsi byla jednou bita, když jsi se nám odtamtud ztratila —
Mína
(chvatně). To nemá s dneškem nic společného. 22
Jiří. Tajnůstkářko I
Mína
(ostře). A co bych tajila ? Jiří.
Sedm let starou pošetilost, která ke všemu byla jen dětskou pošetilostí.
Mína.
Ty dovedeš býti někdy hodně nešetrným ke mně a to schválně ještě před Stánou.
Hošek.
Nezlob Minku zbytečně — Jiří
(strčí kousek chleba do úst). Děti.
Chvíle.
Mína
(vybuchne). Ty znáš nejlépe můj život v posledních sedmi letech a víš, jak krušný a poctivý byl í Do šestnáctého roku byla jsem hloupé dítě, opožděné ve vývoji, opuštěné a bez dohledu a nezodpovídám ničeho z toho, co bylo. A nikdo nemá práva mně vyčítati í Nikdo í Odmítám i odpuštění viny z dětství, jež snad by někdo milosrdný mně chtěl podati! Vyřídila jsem si své věci sama se svým svědomím ... To byla krušná a dlouhá práce, ale teď jsem klidná a mám právo ke klidu í
Hošek. Ale, Minko I
23
Jiří
(zpola ve smíchu, zpola chlácholivě). Teď jsi klidná... lumpačko... a hned vybuchneš jako střelný prach. Kdyby člověk neznal tvou nedůtklivost v těch věcech, pokládal by jí příčinu daleko vážnější, než jakou skutečně má. Sedm let těžkých bojů se svědomím — pro nějakou hubičku od studenta ľ Nebo dali jste si jich snad deset ? — Minko, Minko ty jsi hříšnice I
Mína
(zadívá se naň a vybuchne v krátký smích). I Hošek.
Tak půjdeme do Podbaby, platí ? Miluji cestu z Bubenče k Císařskému mlýnu. Pamatuješ se, Minko, byla to jedna z prvních našich společných vycházek v minulém létě.
Mína
(vesele). A Jirka byl tehda sentimentálním jako kytara I Zpíval si cestou: Těžko mi, ach, těžko, to moje srdéčko — a trhal kopretiny. — No, ty dovedeš býti taky někdy směšným, nemysli si í
Jiří.
Na zdar. (Odchází k svému pokoji v levo.)
Hošek. Kam jdeš ?
Mína. Stydět se í
Jiří
(obrátí se). Vždyť jsem vám již jednou řekl, že jste děti. (Zajde.)
2A
Hošek.
Jak jsi se měla, Minko ? (Obejme ji.) Mína
(vyvine se mu z ruky). Ne, nejsem toho hodna.
Hošek. Jdi s těmi pošetilostmi í
Mína
(ukáže ke dveřím). On měl pravdu. Hošek.
Bože, bože, dítě, nelam si už pro to hlavu í Mína.
Nebyla jsem k tobě nikdy zcela upřímnou a toho si nedovedu odpustit T
Hošek
(přiblíží se až k ní; nový pokus objetí). Odpustíme si to nyní navzájem.
Mína.
Vždyť ti říkám, že on ani všecko neví... (Pohlédne Hoškovi dlouze do očí — pohled měkne, a v ní zvedá se smích.) Tak mi dej hubičku, ale semhlef (Rezevře kapesní šátek, uchopí oběma rukama jeden z jeho cípů a nastaví ho Hoškovi.) No, tak í
Hošek.
Ty jsi bláznivé dítě. (Políbí šátek.) Mína.
Schovám si ji do uzlíku pro zlé časy... (Váže uzlík na tom místě...) a vyloupnu si ji pak jako kuře ze skořápky. (Smích.)
25
Hošek. Odkud to máš ?
Mína.
Co... odkud... ? Hošek
(vybuchne). Ty máš v sobě více lyriky než všichni básníci světa í
Mína.
Neměla jsem, komu ji rozdati a jsem ráda teď, že mi zbyla všecka pro tebe í
Hošek.
Mazlíčku. (Chvíle.) — Minko, jedna myšlenka mne stále trápí jako výčitka za mou dřívější lehkomyslnost v existenčních věcech: jak nepatrný a chudý život hmotný mohu ti podati I A ani toho dosud nemám — v mých letech a s tebou v ná~
w r
ruci!
Mína.
Stáno, prosím tě — Hošek
(přerušuje ji). Dovol, abych si aspoň vyhuboval —! Ty víš, že jsem měl dříve jedinou vášeň a té jsem obětoval vše jiné. Vysmíval jsem se cílům ostatních lidí — oh, vždyť já jsem ani nechápal vážnost jejich snažení a podkládal jsem jim toliko hamižnost. Ale největším sobcem byl jsem tu vlastně já I — Znal jsem se přece, věděl jsem dobře, že celou svou povahou tíhnu k spolužití s ženou — ale člověk to ví, touží po tom, hledá ji a když ji nalezne, má pro ni právě několik knih, jež dají se všecky za den přečisti I —
26
i
Minko, tak tu stojím zahanben před tebou a dívám se na svou lehkomyslnou minulost smutně jako cvrček v podzimí.
Mína.
A kdybys věděl, jak jsem hrda na tebe! Tak jiný než všickni, tak nevšední, tak ideální — a tak skvostně hloupý ve své lítosti. — Tobě jsem já dlužna, ne ty mně í Co ty jsi přinesl do mého života, čím jsi mi teď a čím ještě mi jednou budeš — oh, už to, co je, Stáno, mohu ti přísahat, je samo velké štěstí ľ
Hošek.
Ty umíš roztomile přepínat, Minko. Mína.
Ah ne, nemysli si, že jsem jako jiné holky, jež odhadují muže podle jejich příjmů. Nechci se chlubit svými názory v těchto věcech, rostla jsem v poměrech, jež byly aspoň trochu podobny tvým, a od Jirky mám ostatek. Mou vinou nesmíš ani trošíčku ztratit se svých snah, rozumíš, ani co se za nehet vejde I Nikdy bych si toho ne.adDiistfla a ani šťastna bych pak nemohla býti í (Věřím ti, Se domůžeš se postavení, jež nám zajistí společný život — o šaty víc nebo míň, Stáno, která žena má však ve svém muži tolik, co já v tobě, má zlatá hlavičko I (Obejme ho.)
Hošek.
Minko, tvá duše má úžasná křídla I Mína.
A ani muk více o těch všedních věcech! Ani... (Přiloží prst na ústa jak děti činí.) Rozumíš? Ani... (Týž pohyb. Zasměje se ještě, pak náhle
27
umlká, jakoby zakřiknuta zlou výčitkou. Hlava slabě klesne. Zadívá se Hoškovi do očí —.) Stáno, proč máme oba tak přepiatě citlivé svědomí ? Hošek.
Protože jsme jemnější lidé, Minko, jen proto.
Chvíle.
Mína.
Já vždycky tolik závidím všem, kdož skutečně mají matku. Jak by bylo bývalo jinak se mnou í Jako to malé zvířátko, jež dobrý bůh vrhl do šírého vzduchu, aby se jím protlouklo na své pavučině neví — kam, tak já jsem šla světem. Po-myslím-li teď — Stáno, to není tak snadné pro děvče, jehož cti se klade všude tolik nástrah ve jménu lásky I A to je právě hnusné, že devětadevadesát ze sta mužů miluje toliko pro kořist... Hošek.
Ty někdy stáváš se tak opravdově pessimistní, že žasnu nad tím zjevem.
Mína
(z počátku mluví váhavě, pak po Dryním vyznání upadá do horkého tónu zpovědi.)jJMne maminka nemá ráda — snad proto, že prý jsem ve všem podobna otci. A jakobych vlastně ani jejím dítětem nebyla .. .nic pro mne necítí, zhola nic. Nevyčítám jí, protože je nešťastna, ale zodpovědnost za hříchy mého mládí padá přece na ni I A řeknu jí to, já jí to řeknu, až budu od ní odcházet! — Bez dohledu, bez lásky, bez matky... jaká jsem mohla býti při své šumivé povaze, při své lehko-věrnosti a povrchním myšlení f Ach, já jsem vůbec ani nic nemyslila, nic... ani necítila... ani lásku ... nic ... vždyť já jsem vůbec nic nechá-
28
pala í Jen jsem žila ... a ani životem to nelze nazvat ... jen jsem přijímala, co se nabízelo mé ješitnosti. Bože —. (Pomlčka.) Ale jednu dobrou stránku přece měl ten frivolní život. Ukázal se mi brzy ve své špatnosti a vrátil mne sobě. Nejdříve přišla lítost, pak výčitky, potom sebeopovržení a to tísnivé vědomí prohry, jež jen tak zvolna vy-větrává. Znenáhla jen zvedaly se síly ve mně a nejasně zahlédla jsem cíl. Až tam musíš — k poctivostí, ku přímosti, ku vzdělání, zkrátka sebe-zapíráním a hloubením až k plné povaze, bez níž jsi nectná a v níž jediné můžeš nalézti odpuštění a zapomnění vinyjj— Jaká ta cesta byla — ach, stokráte prchala jsem již od své práce, život mne lákal, život, jejž žil celý svět kolem mne, kdežto já jsem se jen zapírala a mučila — ale vždy zase včas přišlo vzpamatování se a pak... já jsem vždy měla jakési určité tušení, že jednou se sejdu s někým, jemuž budu dlužna toto pokání. (Vzrušeně.) Stáno, ty jsi přinesl tolik blaženství do mého života, tolik světla, tolik štěstí, že do smrti nezapomenu toho, že ti budu vděčna, věrna, bezmezné věrna, protože teprv tebou žiji, tvou láskou, pum důvěrou, protože mám jen tebe na světě -^neopouštěj mne, nikdy mne neopusť, neboť po druhé už bych se nevzpamatovala! (Sepíná rozpiaté ruce na Hoškově šiji. Tento couvne.)
Hošek
(ostře). Ty toho vždy tolik napovíš a nic nedo-řeknešl
Mína
pohlédne pronikavě na něho, pak trhne sebou a jde vzdorně k pianu. Usedne, levým  loktem   podepře se
29
o jeho víko a hlavu složí do dlaně. Dívá se do hloubi pokoje.
Hošek.
Tak upřímná přece nejsi, jak si myslíš [ Chvíle ticha.
Hošek.
Vnucuješ mi tak zlé podezření, že se mu jen stěží bráním í
Mína
nadzvedne   prudce   hlavu,   pak podepře i pravý loket o víko pianína a složí ji do obou dlani.
Hošek
(přistoupí blíže k ní). Proč neodpovídáš ? (Chvíle ticha.) Minko 1 (Opět chvíle.) Jsi vzdorovitá a to není právě rys nejlepší povahy. Podkládáš mé trpělivosti větší sílu, než jakou má. Bud' upřímná. Chápej můj stav í Nedovedu se zbavit jistých myšlenek... ne, nevěřím jim, nechci jim věřit, a konečně ani na tom nesejde... ale, Minko, proč nevyvedeš mne přímým vyznáním ze zmatku! Možná, že tvá vina, o níž tak vážně mluvíš, ani žádnou vinou není! Že to je ... toť se ví.. . nějaká hloupost je to! — Do šestnáctého roku se nepáší zločiny ... Ty přepínáš, viď, Minko, my oba přepínáme, protože jsme zkrátka zbyteč-iě prepiati lidé f Zbytečně ! To je jistoj — A konečně bý na celě~^cT~lmT nesešlo — v tom případě padá... a kdo je bez viny, nechť první hodí kamenem 1 — (Přistoupí k ní a položí ruce na její ramena.) Minko, buď přec upřímná! Už předem ti všecko odpouštím, jen pokrytectví ne í
30
Mína
(se nervosně rozesměje). Čtyřicet vrabců se roz-zpívalo ...
Hošek.
Co?!
Mína.
Ui jich zpívá sto... (Týž smích.) A ty s nimi I Hošek
(vyrazí nad ní). To byl falešný tón I Mína
(vyskočí). Buď opatrný! (Hrozí.) Buď opatrný, Stáno ! Ty víš, že tě miluji, že bych život za tebe dala, ale buď opatrný ! Nepřijímám výčitek — ale nepřijímám také blahosklonného odpuštění, jež bys mně snad chtěl podati jako almužnu í Jsem hrda zrovna jako ty — buď opatrný [
Hošek
(uchopí ji za ruku). Míno, řekni nyní pravdu! Mína
se mu   zlostně   vytrhne, přiloží   uzel šátku k ústům, zuby ho uvolní, pak prudce rozevře a mávne kapesníkem do vzduchu, jakoby z něho něco vyhazovala. Odchází vpravo ke dveřím.
Hošek
(obrací se za ní). Minko! (Dveře dopadly. Hošek postoupí až k nim, chce je otevřít, pak se obrátí a jde ku dveřím v hloubi pokoje.)
Pí. Mařáková (v tom jimi vstoupí). Míno í — Vy jste tu sám ?
31
1
Hošek.
Sotva okamžik, milostivá paru. Minka je ve vedlejším pokoji.
Pí. Mařáková. Prosím vás, řekněte jí, aby nezapomněla na to, co jsem jí řekla.
Hošek. Ano, milostivá paní. Jiří
(vstoupí taktéž středem). Ten protiva dosud nepřišel. (K Hoškovi.) Nějaký cukrmistr z venkova si chce koupit »Hoře« a psal mi, že mne v té příčině dnes navštíví. Nevím, jakých výhod vidí v osobní koupi. Pod dvě stě neprodám — může být jist. Mém už jen dva odlitky.
Hošek.
Na té věci jsi přece něco vydělal. Jiří.
Na naše poměry vlastně dosti.
Pí. Mařáková. To dělá cena.
Mína. Bohužel, mami.
Pí. Mařáková. Kdybys té nebyl dostal... A dlouho jsi se rozmýšlel, máš-li obeslat vídeňskou výstavu nebo ne.
Jiří.
A neměl jsem se vůbec rozmyslit. Od té doby cítím se nějak sevřen ... pohledy sta očí mne ší-
32
mrají na šíji, jak začnu pracovat.   Člověk ještě neumí chodit v uznání.   Ale — vzal je čertí — Hošku, slyšel jsi o té mele Koutecký-Lošan ? Hošek.
Ti naši lidé jakoby neměli nic jiného na práci, než vzájemně se potlouci.
Jiří.
Kdyby to jen chtěli učinit, ale bez reklamy I
V předsíni zazní zvonek.
Jiří.
To bude ten cukrmistr.
Pí. Mařáková (odchází). Jiří.
Počkej, mami, já mu otevru sám.
(Oba vyjdou. Dveře do tmavé předsíně zůstanou otevřeny. Odtud hlas:) Má úcta. Cukrmistr Uhlíř. (Jiří:) Jsem Mařák. Račte dál. (Oba vstoupí.) Uhlíř je třicetiletý. Běžná, mužská tvář, postava veliká a trochu hřmotná. V držení a v pohybech jeví se zápas tradic dobrého vkusu s vlivem delšího pobytu na venkově. V hlase dojjrotaj^sympatická měkkost.
Jiří.
Můj přítel pan Stanislav Hošek. Pan cukrmistr Uhlíř.
UhlíL  } Mne těší- (Podají si ruce.) Jiří.
Posaďte se, pane cukrmistre. Uhlíř.
Děkuji. Nebudu zdržovat. Má záležitost je zcela 3 33
krátká a mohl jsem ji vlastně odbyti písemně. Ale používám návštěvy Prahy k tomu, abych se přece s vámi smluvil... My otroci cukrovaru nemáme mnoho prázdna, nejvýš neděle teď v os-mose —
Hošek.
Promiňte, pane cukrmistře. — (Chce odejít.) Uhlíř.
Vyrušil jsem vás snad, pánové ? Jiří.
Naprosto ne. — Zůstaň jen, Stáno. Pane cukrmistře, půjdeme vedle, je-li vám libo.
Uhlíř.
Prosím. (Ukloní se Hoškovi.) Lituji... (Oba jdou ku dveřím v levo. Zajdou.)
Hošek obrátí se v pokoji, v němž je Mína. Stojí uprostřed scény, když otevrou se dvéře a Mína vstoupí z pravá. Krátká pausa. Mína rozběhne se k němu a schoulí se mu na prsa, s hlavou v dlaních. Slabě za-vzlyká.
Hošek.
Minko, ty jsi plakala... Ty pláčeš ? — Ustaň přec I — Odpusť mně, Minko!
Mína
(tichým hlasem). Já ti nemám co odpouštět — ale ... prosím tě ... ještě trochu ticha, Stáno í
.Chvíle.
Mína
(smutně). Jakoby mě byl někdo uhodil do hlavy.. jako v těžké nemoci mi bylo tam. — (Chvíle ticha. Náhle bez vzlykotu již a vzdorně.) Nejsem
34
přece zvíře, abych vše trpěla a nebránila se í Tolik si nezasloužím, aby každý směl mně ublížit! (Trhá se od něho.) Tak mne utlucte! Všichni! Jsem bídná —-.máte právo mne tlouci, vy lidé bez viny I Jaké smilování í Každý mně smí ublížit, každý! Tak ať už je konec I
Hošek
(bolestně). Minko, odpusť mi, prosím tě, odpusť! Víš, že tě miluji —
Mína
(přeruší ho). Ach, Stáno!
Chvíle.
Hošek
(přistoupí k ní). Minko, cítíš jen hněv proti mně ? Mína.
Hněv vůbec ne — vždyť tě mám tak ráda. — Jen smutek cítím.
Hošek.
A odpouštíš již ?
Mína.
Vždyť ti nemám co odpouštět... ani nevím... ještě chvilinku, Stáno — než se vzpamatuji. (Chvíle.) Ty jsi se vždy divil, proč tolik miluji zvířata. Protože mně nikdy neublížila. (Smutně a trhaně) Vidíš, měla jsem psa — ligo se jmenoval — a i toho mně vzali, protože věděli, že mně rozuměl. — Byl tak hodný! Když mně někdo ublížil, objala jsem vždy to zvíře, sklonila jsem hlavu na jeho měkkou hlavičku a jemu jsem si postěžovala. — Rozuměl mně, protože nebyl člověk.
Hošek.
Míno! — Míno, když vždycky v člověku vyrazí nejdříve to, co je v něm nejsurovějšího ... ubohý, zlekaný lidský cit krčí se v koutku í — A člověk za sebe nemůže! Nemám ani zodpovědnosti za svůj čin, jen ona bezcitná brutálnost mužů vůči ženám je vinna, pradávná, zděděná, kterou nezmůžeme v sobě nikdy a ničím í A nezbavíme se jí nikdy zcela! Propukne vždy zase, kdy nejméně ji očekáváme í Chápeš ? Odpouštíš ? Nehněváš se, Minko ? Víš přec, že tě miluji, že ti věřím — odpusť mi už I — Hnus cítím nad sebou a hanbu, že jsem já —! Odpusť mi, nehněvej se!
Mína (shýbne se náhle a políbí mu ruku).
Hošek
(trhne rukou a zvedá Minku). Neponižuj mne tolik í
Mína
(nechápavě). Já ... ? Já ... ? (Vroucně.) Stáno, ty mi odpusť í (Obejme ho.) Stáno I
Hošek.
Má čistá duše I
Setrvají chvíli v objetí. V tom otevrou se v levo dvéře. Pustí se. Vstoupí Jiří a Uhlíř.
■i---~ T-"-! •'ť.imi'-
Jiří
l(k sousoší). As takhle, pane Uhlíři, jako je tato socha. Tak žlutě. (Spatří Mínu.) Dovolte ještě. Má sestra — pan cukrmistr Uhlíř.
Uhlíř
(rozčileně). Ruku líbám, slečno. 36
Mína
(při jeho zjevení se smrtelně lekla, nyní se již přemohla). Mne těší.
Uhlíř.
Jsem venkovan, slečno, který má jen neděle volny ku svým pochůzkám. Teď v osmose arci je
více času, ale i tu___Prosím za prominutí, vy-
rušuji-li.
Mína.
Nejméně. U nás je neděle všedním dnem. Uhlíř.
Ba asi v domě, kde vy obýváte, slečno, bude celý týden nedělí.
Mína.
Ach, já to nevytrhnú] Jiří
(u sochy). Pane cukrmistře, podívejte se. Takto žlutý vypadají nejlépe. Odlitek se potře žlutí a tu a tam setře pak. Věc nabude příjemné barvy a ta studená, ohyzdná běl se ztratí.
Uhlíř.
Prostý šelak ? Jiří.
Mám právě jeden takový odlitek a jeden bílý. Vyberete si v atelieru. Chcete-li, zaskočíme tam ještě.
Uhlíř
(dívá se na hodinky). Je již dvanáct hodin. Nechci vás déle zdržovat. Snad oběd již... Přijdu odpoledne, dovolíte-li.
37
Mína
(stála u Hoška a držela ho za ruku. Nyní vpadne). Jíme vždy až o půl jedné.
Uhlíř
(obrátí se k ní). Nicméně, slečno... (Setkají se pohledem.) Prosím.
Jiří.
Jsem zde hned, jen se obléknu. Dílna je sotva několik kroků odtud — vždyť víte. (Ve dveřích v levo zpět.) Stáno, buď tak hodný — (Čeká na Hoška, oba zajdou.)
Mína
(pokročí k Uhlířovi. Vyrazí). Co zde chceš ? I Uhlíř.
Přišel jsem za tebou ... Yií mo, musel jsem tě vi«
^tT^_-„ v
Mína
(poručivě). A odejdeš hned í Rozumíte í Hned odejdete í
Uhlíř.
Vilmo, vyslechni mne, prosím tě. % Mína.
Netykejte mi — a pryč odtud I Uhlíř.
Ztište se, Vilmo ... jsou vedle — Mína
(povržlivě). Pořád ještě ten starý zbabělec. Všecko jen pokrytecky, aby nikdo — (Zlostně.) Nemáte práva zde ani okamžik déle prodlévati, ne-
38
dovoluji vám to a poroučím vám, abyste se více neobjevoval v tomto domě í
Uhlíř.
Přišel jsem s poctivými úmysly. Mína.
Vracím ti jel — Odejdi! — Nepřijímám je od tebe í
Uhlíř. Vilmo... Jiří
(otevřel jen dveře). Pane cukrmistře, ještě na okamžik.
Uhlíř.
Prosím. (Vstoupí k němu do pokoje v levo.)
V Míně jakoby nyní se všecka síla shroutila. Podepře se o stůl v hlubi. Dívá se do prázdna před sebe. Pak přetře si dvakráte oběma rukama čelo, a opět shroucení. Vstoupí Hošek z leva. Mína přemůže slabost.____
Hošek.
Ten člověk se Jirky natahá. A Jirka překonává sama sebe v úslužnosti í Ted' mu zase ukazuje v deseti knihách různé sokly, jež by se hodily pod sochu.
Mína.
Vy jste se prve sami sešli ? Hošek.
Sotva několik slov jsme vyměnili. Proč sami ? Mína.
Ach, pro nic... jen tak jsem myslila, jak še ti —
zdá se to být jen tuctový člověk. Jirka zbytečně přepíná zdvořilost.
Hošek
(s lehkým smíchem). Jirka je vůbec úplatkář. Ukazoval mi dvě stě zlatých, které mu Uhlíř za Hoře vyplatil, s takou kramářskou radostí, že jsem se nezdržel a bouchl ho do zad.
Mína
(vybuchne do krátkého smíchu. Pak okamžik ticha. Váhavě). Stáno, je člověk povinován — počkej tohle. — Jak se ti líbí pohřební průvody ? — Podívej se: někdo zemře. Ti, kdož zbyli z kruhu, tři dny pláčou — tři dny, to se zdá býti nic, ale to již zmoří a vysílí. Konečně se trochu utiší a smíří s osudem, ale nyní nastává jim veřejné vyznání žalu. Před zvědavci v ulicích mají znovu plakati, kdy už nemohou í Těžká hudba jim mačká hruď a buben tluče do srdce í — Ukažte svůj žal, ukažte ho světu [ — Stáno, to je hnusné.
Hošek.
Ovšem. Cítíš jemně. — Proč jsi si na to vzpomněla ?
Mína
(vyhrkne). Protože je to podobno ... (Zarazí se.) Myslíš, když někdo odbyl si vnitřní pokání za svou vinu, že je ještě někomu povinován zpovědí ?
Hošek.
Ne; rozhodně ne. — To jest. — Někdy snad — Mína
(visí na jeho rtech). A kdy ?
i
Hošek.
Proč se tážeš ? — Tvé přirovnání trochu kulhá ... Mína.
Snad méně, než myslíš. Co ale na tom. Chci slyšet tvůj soud — neodpovíš mi přímě ?
Hošek.
Jsou případy, kdy k odpuštění je zapotřebí vyznání viny.
Mína.
A které?
Hošek.
To rozhodnout je věcí vinníka. Mína
(se smutným klidem). Stáno, ty se dnes mnoho dovíš.
Hošek
(jako uštknut). Čeho se dovím, Míno! Mína.
Až později — prosím tebe... Hošek
(chvatně). Co ? í Jen oč jde, řekni 1
Pí. Mařáková (v tom vejde). Míno, prostři už na stůl
Mína
(rozčilena). Ano, mami. — Ne — totiž — je tu dosud ten pán.
Pí. Mařáková. Kdo —
40
41
Mína.
Uhlíř. (Opravuje se.) Ten cukrmistr.
Pí. Mařákovó (živě). Uhlíř ? Jmenuje se Uhlíř ? Odkud je ?
Mína.
Odkud ? Já nevím odkud... Z nějakého cukrovaru.
Pí. Mařáková. Tolik vím také. Mína.
No ano. — (Krátký smích.) Přeřekla jsem se —
Pí. Mařáková. Půjde již ?
Mína.
Myslím, že ano, protože ještě před obědem chce navštívit Jirkovu dílnu.
Uhlíř
(vstoupí, dveře nechá otevřeny. Uklání se Míně). Mne těšilo, slečno, že jsem měl čest...
Mína
(krátce). Má úcta. Uhlíř
(ukloní se pí. Mařákové, tato jemu. Na to teprve). Karel Uhlíř, cukrmistr z Peruce.
Jiří
(vstoupí z leva, v ruce klobouk).
Pí. Mařáková. Mne těší. — Z Peruce, pane cukrmistre ?
42
1
Uhlíř.
Ráčíte tam míti někoho známého, milostivá paní ?
Pí. Mařáková. Naprosto nikoho. — Ale odpusťte, narozen tam nejste ?
Uhlíř.
Jsem z Prahy, milostivá paní.
Pí. Mařáková (živě). To mne zajímá ! — Znala jsem kdysi dobře to jméno.
Uhlíř.
Můj otec byl v Praze znám všeobecně, když byl ještě u divadla.
Pí. Mařáková (vzrušeně). Tedy vy jste syn tenoristy Uhlíře?
Uhlíř.
Ráčila jste ho znáti ?
Pí. Mařáková. Ovšem I Byli jsme dobrými známými v mládí. — Mne srdečně těší, že jsem vás poznala.
Uhlíř.
Milostivá paní, smím-li se i já přihlásiti... Lituji nyní... Slýchal jsem od otce častěji vaše jméno, ale nikdy jsem neměl příležitost... a pak, bylo mně patnáct let, když otec zemřel.
Pí. Mařáková.
V Pešti —
Uhlíř.
Ano, v Pešti u opery. Po jeho smrti jsem se dostal
43
odtamtud do Prahy k tetě, kde rozhodly se mé studie.
Chvíle.
Pí. Mařáková.
Prokážete mi zajisté nyní častěji potěšení a při-
{'dete k nám. — Ovšem, vy nejste v Praze. — 5rosím, zůstaňte dnes u nás na oběd.«
Uhlíř.
Milostivá paní, nebudu-li překážet--
Pí. Mařáková.
Oh [... Prostý oběd jen. —
Uhlíř. ~* Když jste tak laskavá — (Ukloní se.)
Pí. Mařáková.
A odložte nyní, pane Uhlíři. Povíte mi pak něco. — Odložte, prosím. Třeba semhle.
Vede ho do předsíně. Dvéře zůstanou otevřeny. Jiří
(mrzutě k Míně). Pochopuješ ? — Maminka se exponuje.
Mína (odpoví posunkem).
Pí. Mařáková (vstoupí za ní Uhlíř). Ukážu vám hned několik památek na pana otce. Vás budou zajímat fotografie jeho prvních rolí.   (Vede ho do pokoje v pravo.)
Uhlíř.
Ach velmi, milostivá paní.
Oba zajdou.   Dveře  zůstaly otevřeny.   Mína rozčileně přistoupí k nim a dívá se do vnitř s prahu. Hošek stojí v pozadí. Jiří přistoupí k němu.
44
Jiří.
Kus matčiny minulosti. Je to trapné. Vysvětlím ti to později. (Zajde do svého pokoje v levo.)
Pí. Mařáková
(z pokoje). Míno, prostři a podívej se do kuchyně 1
Mína
(zavře dveře, ale zůstane u nich stát, obrácena k Hoškovi).
Hošek.
Míno, ty jsi mně chtěla něco říci. Mína
(rozčilena). Já ? — Už ani nevím ... Opravdu jsem... (Přetře si nervosně vlasy: něco na nich nalézá, snímá opatrně a dívá se do dlaně.) Sluníčko ... í Malinké sluníčko! (Krátký záchranný smích. Obrátí se k soše a klade broučka na list palmy.) Tak, tady se posaď ! Chtělo přinésti štěstí na mou hlavu ... Chudinka ! (Nový krátký smích mezitím, co dívá se upřeně Hoškovi do očí. Náhle s radostným odhodláním.) Ne, nikoho jiného ... (rozběhne se k němu a lehce ho obejme po dopadu ...) Tvá jsem, Stáno ! (Brzy trhá se od něho a jde ke dveřím v čele; odtud:) To jsem ti chtěla říci! — A počkej tady chviličku — rozumíš ? Hned jsem tu! (Odejde.)
Opona dolů.
45
((ČESKÉHO CTEKÄŔSKÉHO SNtľJJJ
DRUHÉ DĚJSTVÍ.
Je po obědě. V zadu u stolu sedí pí. Maráková, Uhlíř, Hošek, Jiří. Mínino místo vedle Hoška je prázdno. Se stolu je již nádobí odklizeno, jen ubrus zbyl. Celková nálada: tíže a nuda. V paní Mařákové jakoby již byl zase život vyhasl, je netečná a umdlena. Uhlíř mluví
vytrvale.
Uhlíř.
Život celkem velmi zlý. Jsme věčnými otroky továrny. V podzimí, kdy kampaň začíná, od konce září — dle toho, jak řípa je zralá — do vánoc a někdy i přes ně nevíme ani, co je život bez práce. Od šesti do šesti, dvanáct hodin denně běhání, zlosti a křiku a ze soboty na neděli osmnáctka. Osmnáct hodin bez přerušení I Člověk večer padne zemdlen, nahází jídlo do sebe a spát... jen spát se mu chce. Ráno vstává do tmy.
Mína
vstoupila středem. Na tácu nese kalíšky s kávou a cu-kránku. Počnuvši matkou, rozdává je po řadě.
.... Jin.
Ale jaro a léto vám zbývají k zotavení ? 46
Mína'
i (k Uhlířovi). Cukr je zde.
Uhlíř.
Děkuji, slečno, piji černou kávu bez cukru. To u nás cukrovarníků už tak je, že cukru nemilujeme, jako prý kuchařky nerady jedí svá jídla. — (Smích bez ohlasu druhých.) Jaro a léto, kdyby zbyly I Na jaře se osmosuje, jako právě my nyní. Je to vrtoch našeho starého, jen vrtoch, protože tím více nevydělá, než kdyby syroby prodal, jak to činí polovina jiných závodů. Ale to je právě jeho koníček! Pak se zase někde rekonstruuje, každý rok něco, každý rok nové starosti. Továrna se rozhází a člověk aby dohlížel na dělníky.
Mína. Stáno, zakuř si přec.
Hošek.
Nemohu kouřit, Minko — Bolí mne hlava. Až snad později.
Uhlíř.
Mohu vám dáti prášek, pane Hošku. Mám ho vždy s sebou, půl lékárny nosím při sobě. (Vyňal z kapsy prášek.)
Mína
(vstala). A vodu, počkej. Na vodu jsem beztoho zapomněla. (Odejde.)
Hošek
(přijmul lék). Děkuji vám. Na mne tyto prostředky rychle účinkují.
47
Uhlíř.
Na mne taky. (Chvíle.) Ale, milostivá paní, v létě byste měla vidět náš kraji Kolkolem samé lesy í Pořádáme výlety do nich a bavíme se znamenitě. — Měla byste ho jednou volit za letní byt.
Mína
(přináší vodu. První sklenici podá Hoškovi). Tak, zde máš vodu, Stáno.
Uhlíř.
Je to hořké.
Hošek. Znám to. (Pojí a zapije.)
Mína
(stojí nad ním, ruku mu lehce položila na hlavu). Už je ti lépe ?
Hošek
(se smíchem). Už docela dobře, Minko í Uhlíř.
Letos musíte nás, milostivá paní, navštívit. Obstarám vám pěkný byt.
Pí. Mařáková.
Je to velmi možné, že letos si tam vyjedeme.
Jiří.
Ba, mami, potřebuješ toho. Uhlíř.
Ó, pak k nám, milostivá paní í Mína
usedla již vedle Hoška, obrácena zády do hlediště. Vyhledala jeho ruku a drží ji pod stolní deskou ve své.
48
Uhlíř.
Naleznete tam dobrou společnost. Dámy z cukrovaru, ze zámku a z města — my říkáme hrdě město — a z dráhy dámy. Také mnoho Pražanů při-jíždívá k nám, musíte letos i vy přijet, milostivá paní.
Hošek
(mluvil s Mínou; nyní vstal). Vy dovolíte, milostivá paní, půjdu se trochu projít. (Přistupuje k pí Mařákové a líbá jí ruku.)
Pí. Mařáková. Není vám dosud dobře ?
Hošek.
Jen trochu čerstvého vzduchu potřebuji. Jiří.
Počkej, Hošku, pôjdu s tebou. Nemám žádných cigár a chce se mi zuřivě kouřit —
Uhlíř.
Lituji, že nemohu nabídnout — nejsem kuřák. Jiří.
To je dobrá ctnost.
Muži (se poroučejí).
Uhlíř. Má úcta.
Jin.
Prosím, počkáte zde na mne ještě, pane cukr-mistře.
Mína
(doprovází je do předsíně). A vrať se ještě odpoledne, Stáno.
4 49
Hošek. Přijdu brzy.
Jiří, Hošek a Mína zašli.
Uhlíř.
Slečna je zasnoubena s panem Hoškem?
Pí. Mařáková. Zasnoubena ne — mají jen známost spolu. Znají se asi rok.
Mína
(vstoupí. Sebere nádobí se stolu a odnáší je). Uhlíř
{se zvedl a otevírá dveře). Mína.
Děkuji. (Zajde středem.) Uhlíř.
Milostivá paní, čím je pan Hošek mimo své spiso-vatelství ?
Pí. Mařáková. Dosud ničím.
Uhlíř.
To je trochu — ostatně mně nepřísluší soud. Je-li slečna spokojena ?
Pí. Mařáková.
— Mína... spokojena ? Je lehkomyslná v těch věcech a na její věk až výstřední.
Uhlíř.
To je zajímavé, co se slečny týče, ale pan Hošek by měl míti více svědomí.
Chvíle ticha.
50
Uhlíř
(pobouřeně). A nejhorší je, že našinec vypadá v očích takových dam jako hotový hlupák, jako všední člověk I Na to ony zapomínají, že se poctivě dřel, aby zaopatřil si postavení, jímž by mohl jednou řádně živit ženu a rodinu. Že nedbal slávy a hluku a jen pracoval někde v cukrovaru na venkově — je jim všedním člověkem, jímž pohrdají. Je-li však člověk svým původem a svou touhou — chci říci, kloní-li se... žádá-li si du-ševnější ženy — ne, tu nedostane tam na venkov, kde by žila bez hluku a jen jemu — (Mína vstoupí. Uhlíř je v rozpacích.) — chtěl jsem říci.
ri. Marakova * (vstala. K Uhlířovi:) Na chvíli, pane cukrmistře.
Uhlíř.
Je čas, abych já se již poroučel, milostivá paní. (Vstal taktéž.)
Pí. Mařáková. Jin přece přijde pro vás. (Odejde.)
Mína /'
(pevně s nádechem opovržení). Počkej ještě chviličku, když jsi vydržel tak dlouho na Čekání. A sedni si. Chceš mi beztoho něco dlouhého říci. Sedni si jen, kde jsi byl. Ostatně s rozloučením jsi to nemyslil tak vážně, vím dobře, že bys neodešel bez rozmluvy se mnou. A abys mohl již jít, chci ti dopřáti sluchu. (Usedá u psacího stolu.)
Uhlíř
(stojí v pozadí). Předem tě prosím, Vilmo, skutečně prosím, abys zanechala toho posměšného
4*
51
tónu, který... se nehodí k vážnosti této chvíle a k mým záměrům.
Mína.
Ale jdi. Snad skutečně nevěříš, že chvíle je vážná ? Mně se nezdá býti vážnou — a nediv se. Poznala jsem, že jsi zcela krotký člověk, který dobývá jen houževnatostí — rek nejsi, před nímž bych se musela bát í — Tak, jaké jsou tvé vážné záměry ?
Uhlíř.
Vidím, že jsem přišel marně.
Mína. Ano, zcela marně.
Chvíle ticha.
Uhlíř.
Vilmo, ty jsi zasnoubena s panem Hoškem — Mína.
Těší mne, že jste na to přišel. Jsem zasnoubena a prosím tudíž, abyste mi netykal. (Chvíle ticha.) Čekám blahopřání. — (Chvíle.) Ne tedy ? — Budeme se Stánou i bez něho šťastni í
Uhlíř.
Pochybuji se Stánou ... •-• Mína
(vyskočí se židle. Vášnivě). Oho I — Nemysli si, že máš právo k mému životu í Proto snad, že jsi svedl šestnáctileté dítě, že jsi mne zneuctil, vy-užitkoval — proto snad myslíš, že ti patřím, nyní po sedmi letech, kdy se ti zráčilo přijít I ? (Hlas padá.) To je trochu staromódni řešení věcí, já hle-
52
dím na věc jinak. Ale nechce se mi ti to vykládat. — Nuže, co ještě si přeješ. (Usedne.)
Uhlíř.
Nepřišel jsem ti vyhrožovat. Nevěděl jsem o tvém poměru s Hoškem, neslídil jsem, nestaral jsem se vůbec o tvé záměry —
Mína.
To ti ráda věřím, že jsi se o mne nestaral. Uhlíř.
Ne, tak nesmíš má slova vykládati í Můj bože! — Tam na venkově v boji o existenci člověk ztrácí léta, nežije a ani se neptá, kdo ještě mimo něho žije či živoří. Nestará se pouze, ale nezapomíná, rozuměj mi, Vilmo. Co jsem vyvedl jako třiadvacetiletý hoch, toho dnes nezodpovídám, byť vinu dále nesu í Byl to špatný čin, ale jsou omluvy tu: mládí, nemravné vychování, láska. Ty víš, že příčina našeho rozchodu byl můj odjezd na venkov za povoláním. Dělal jsem, co se dělá, když jsme se studiemi hotovi, a šel jsem tam, kam mne určovaly svým směrem. Víš, že jsem byl chůd: co mi zbývalo, než si vydělávati chleba ? Budoval jsem existenci těžce a horlivě — a nemyslil jsem vždy jen na sebe, Vilmo í
Mína.
Ó, té noblesy svědomí í — Prosím tebe, zanech aspoň lhaní I Nemysli si, že mne dojmeš nějakým sentimentálním vzdechem.
Uhlíř.
Nevěř tedy. Ostatně cíl nebyl skutečně tak zcela zřetelný ... Jen něco se ve mně ozývalo, jen něco se mísilo do pohnutek mého snažení jako neso-
53
becký zájem. Byly to snad jen výčitky svědomí, ale byly a nutily mne do práce. Později — věř mi, nebo ne — později stávaly se stále zřetelnějšími, vzbudily vzpomínky a tyto touhu po tobě... rostoucí stále, stále větší a žhavější s lety, až jsem neodolal —
Mína (posměšně). Neklekej I Nestojí to za to.
Uhlíř. Ach, Vilmo l j
Mína
(vstala). A vysvětlím ti proč. — Tvá touha nebyla zrovna nejčistšího původu. Přišla z nudy — a z nouze částečně. Dovedu si představiti tvůj život na venkově. Vážen jsi, peníze snad také máš, ale nudíš se tam. Svým původem máš jakési světácké touhy v sobě, které venkov svými primitivními dary neuspokojí. — Aspoň tedy ženu mít, vzdychl jsi si jednou. Nejdříve prohlížel jsi všecky krajské slečinky. Některé měly peníze, druhé ne, jedny byly hezky, ale hloupý, ty druhé, chytřejší, byly zase bez krásy ... ale všecky čpěly tím venkovem, který tebe dusí. Ty tam nejsi spokojen — ó to já vím dobře í A leta ubíhala... hrozila — a ty jsi si vzpomněl na mne. Děkuji ti za důvěru, ale nemám chuti býti tobě těšitelkou.
Uhlíř.
Vilmo, přiznávám se ti, trochu pravdy máš — ale má touha po tobě táhla se všemi sedmi lety. Mína.
A nepsal jsi. Neřekl jsi mně o ní. Ani slova jsem se nedověděla, mnohomluvný í — I to chápu. Ne-
54
věděl jsi přece, nenajdeš-li lepší ženy, a nechával jsi si mne tudíž v záloze. Myslel jsi, že ti neunikne chudá, zneuctěná holka. — Proč se předčasně prozrazovat ? Jednou, když nenajdu jinou, učiním ještě této nesmírný dar sebou. — Ach, ne I Nejsi tak cenný, abych se z tebe radovala.
Uhlíř. Jsi krutá.
, Mína.
Pro tebe nerostu, a může ti to býti tedy lhostejno.
Chvíle ticha.
Uhlíř
(přistoupí až k ní). Nepodceňuj tak naprosto vliv minulosti a pamatuj si, že nezmizí nikdy zcela í
Mína
(vybuchne). Aha I Prozrazuješ se ľ Věděla jsem, kem biješ í Myslíš, že mne máš spoutánu — ach ne í ne í opakuji ti, že ne I
Uhlíř.
Vilmo, ztiš seí
Mína.
Vyhrožovat jsi přišel ? I Uhlíř.
Nevyhrazuji, jen tě upozorňuji
sjím......'■■ Cnvíle ticha.
Mína
(přejde přes pokoj v levo. Opanovala se již).řřak ty si myslíš, že minulost nás poutá a že máš nyní právo ve jménu jejím se mne domáhat. To je ve-
55
sele f Minulostí Já jsem neklesla, ale ty jsi mne svedl, ä jen na tebe padá vina T Vždyť já jsem ťehda ani nechápala, co se se mnou děje ... vzpomeň si, že jsem se ti ani nebránila. To nebyl nedostatek studu ... bože ... třeba jsem již tušila, že pášu něco hrozného ... Ty jsi dovedl tak vytrvale mluvit \ — (Uhlíř usedl u psacího stolu a spustil hlavu do dlaní.) Máš ještě onu fotografii, kterou jsem ti tehda dala ? Podívej se nyní na ni, podívej se, jaké jsem byla malé děvčátko, a po-tkáš~íi podobné na ulici, vzpomeň si na svůj čin. — Mně, když pohlédnu na některé z nich, mně ještě dnes ... eh f Nevyčítám ti. Nejsi sám vinen, hřích padá i na mou rodinu, na matku především. Nestarala se o mne. — Nejlépe charakterisuje
mou dřívější ■ftpitStgruagf. t<>y.....v.q t§ ^zjaslich.
^JlfDá;[Ovšem ty jsi se dovedl ^"ry"vat, ty jsi Vždy byl jen za rohem ... budrz, je to rys tve povahy. — A už ani matce nevyčítám, ani tobě. Ba tobě jsem skoro vděčna. (Chvíle ticha.) Čím jsem dnes, děkuji právě tomu poklesnutí. Bez něho; bych se snad vůbec nebyla stala povahou a byla bych zůstala jen na povrchu života. A třeba cesta byla má, ty jsi byl nepřímým jejím původcem, a proto ti děkuji. — Ale něčeho ti přece neodpustím. (Bolesmě.)ÍToho pokrytectví, k němuž jsem dohnána, těch věčných TzTVitrásťí"~z Mr==~ ó'muka, muka svědomí, hanba pro neupřímnost a sebeopgyj;Ž£rj.í — ty padají na tvou hlavu a těch *tó£ě nikdy neprominu! j
Uhlíř
(živě vstane). Hošek tedy dosud ani netuší ? Mína
(chvatně). Proč se tážeš ? I
Uhlíř.
Ach, jen tak — Mína.
Ty myslíš, že mu to neřeknu ? (Čeká.) Uhlíř (neodpovídá). Mína.
Ó řeknu f Dnes nalezla jsem doplněk, který dosud scházel mé povaze: upřímnost, naprostou, odvážnou upřímnost. A kdyby mňe měla štěstí stát... E Nebojím se o ně. Stána mne miluje tak hluboce, jako já jeho — on mí odpustí, protože pochopí, že nejsem vinna.
Uhlíř.
Pochybuji... Mína
(rozkřikne se hrozivě). Neodvažuj se... neodvažuj se mne děsit l (Hlasem padlým.) — Proč pochybuješ ? I
Uhlíř (mlčí).
Mína.
ProČ pochybuješ, řekni í
Uhlíř. Protože znám muže. Mína.
Stána není všední muž. Uhlíř.
Oh ... to vím já nejlépe — Jeden je jako druhý.: V těch věcech nejsou žerty se žádným.
Mína podťata. Chvíle ticha.
*7
Uhlíř.
Abys nemyslela, že jediné tě děsím, nabízím se ti, že mu věc sám ohlásím.
Mína
(nový otřes). Zakazuji ti to f Nenávidím tě — odejdi í Nedovoluji ti, abys se míchal do mých záležitostí — rozumíš ? — Vyřídím si je sama I —
Uhlíř.
lPřeješ-li si toho. Ale myslíš-li, že se tím ochráníš Imého zasáhnutí do — nejen tvé, ale naší společné 1— i mé věci — to se mýlíš.
Mína.
Přijdeš již pozdě. — A co chceš učiniti ? Uhlíř.
Co uznám pro sebe za dobré.
Mína. A co?! Uhlíř.
Nejsem tak krotký člověk, kterému jsi se ve mně prve posmívala. (U dveří.) Přeješ si, abych odešel... ?
Mína
(v úzkosti). Ty chceš na něho dole čekat... ? Prosím tě ... zůstaň zde f Budu ti vděčna, ale ne-trýzni mne dnes už více! Jindy bych se byla dovedla vzepřít i tomu ... ale dnes jsem již jako utlučena... (Až u něho, prosebně a zpola v pláči.) A sevřena jsem jako v železech ... Měj slitování ! (Slzy jí vyhrknou z očí, zakryje tvář dlaněmi.)
A
Uhlíř
(dojat, ale pevně). Vždyť tě mám rád, Vilmo, a! nejsem přec tak krutý, abych chtěl jedině rozmetat tvé štěstí. Ale hlásím se o své — totiž, do-jde-li vůbec na ně.
Mína.
Děkuji ti.
Uhlíř.
Ä vyznáš se mu přede mnou. Mína.
Jen toho nechtěj J (Smutně.) Jak můžeš něco podobného žádat od někoho, kdo tolik již trpěl právě proto, že má stud.
Uhlíř.
Ne tedy. Věřím ti zcela, že si nezadáš novou neupřímností.
Dvéře v hloubi vrznou a jsou otvíraný.
Uhlíř
(rychle). Rozhodnutí žádám ještě dnes l \ Mína.
Ano.
Vejdou Jiří a Hošek.
Uhlíř
(pozdravuje se s Jiřím). Čekal jsem na vás, pane Mařáku.
Jiří.
A dal jsem dlouho čekati. Uhlíř.
Pokud mne se týče — jsem vám vděčen za to.
58
59
Mína
(s Hoškem stiskli si ruce). Je ti už lépe, Stáno ? Hošek.
Přešlo to náhle, jako vždy u mne bývá. Nepůjdeme nyní ven, Mink o ?
Mína.
Dnes sned již ne, Stáno. Cítím se nějak___Vlastně
nic mi není... Zůstaneš tu, viď ?
Hošek.
Ovšem, rád. Den se beztoho nějak kazí. Hrozí deštěm.
Jiří.
Zajdeme snad nyní do dílny, pane cukrmistře? Uhlíř.
Je nejvyšší čas již, abych déle nevyužitkoval laskavost —
Jiří.
Okamžik tedy ještě. Dovolte. (Zajde do svého pokoje.)
Krátké chvíle.
Hošek.
Přeji si již dávno Peruc vidět a dosud jsem se tam nedostal.
Uhlíř.
Zajímá-li vás ten kraj, pojeďte se mnou.
Hošek. Dnes ?
Uhlíř.
Ano, hned třeba. (Dívá se na hodinky.) První odpolední vlak odjíždí z Prahy o čtvrté hodině. Má-
60
me tedy pravě čas k odjezdu, a já musím tak jak tak býti dnes již doma.
Hošek. Snad by jel i Jirka.
Uhlíř. < Pan Mařák ... ?
Mina.
A mne necháte doma ? To je proti úmluvě. Dnes nemohu s vámi — počkej s výletem ještě — Stáno.
Hošek.
Ale ovšem. Bez tebe nepojedeme. Až jindy tedy. Uhlíř
(postaví se tak, aby Hošek mu neviděl do tváře a upřeně se dívá Míně do očí.) Prominete, slečno. Poručím se zatím milostivé paní, než přijde pan Mařák.
Mína
(stísněně). Což... vy se k nám již více dnes nevrátíte ... Uhlíř.
Využitkoval jsem již bezmezné vaši vlídnost.
Jiří (vejde).
Mína. -K vůli mamince tak učiňte.
Uhlíř.
Prosím tedy. Jen vlastní výčitky se bojím. — Těším se ale také ještě s vámi se setkat, slečno. (Podává jí ruku a kloní se. K Hoškovi.) Má úcta. (K Jiřímu.) Půjdeme ale již, pane Mařáku, abych vás příliš neobtěžoval.
61
Jiří.
Nedělám dnes nic.
Uhlíř se nově ukloní a odchází s Jiřím. Mína šla s nimi až skoro ke dveřím, tam stojí nyní. Hošek v popředí.
Mína
(rozběhne se k němu a padne mu kol krku). Stáno I
Hošek (ji objal). Mazlíčku. Mína
(horkým tónem). Máš mne, Stáno, rád — víš... rád...
Hošek.
Minko, ještě dnes se po tom ptáš ?
Mína s (klesá v jeho rukách. Hlavu vzhůru.) Řekni, tak rád ... že mne nikdy, po ničem neopustíš ? (Klesla mu k nohám.)
Hošek.
Blázínku... Co to děláš? (Zvedá ji.) Vstaň přec, Minko I
Mína.
Neopustíš mne nikdy ? Hošek
(rozmarně). Ale mazlíčku! — K čemu tolik tragiky ! Vždyť víš přec ... Vstaň, Minko. (Chvíle.) Ne, že nevstaneš? (Trhá se od ní a postupuje zpětně v zad. Vesele.) Nevstaneš ? — Minko ? (Usedl stranou na židli u psacího stolu a dívá se podepřen o lenoch židle, s úsměvem na Mínu.) Tak, a teď si představ, jak vypadáme!
62
Mína
zvedla hlavu,   zadívá   se na něho a zvolna propuká C v smích.
Hošek.
Vstaneš teď ?
Mína.
Pomoz mi. (Hošek vstal a jde k ní, než ale dojde, Mína už je na nohou.) Ba že, k čemu se mučit.
Hošek
(vesele). Nikdy jsem necítil důmyslnost té pravdy jasněji než dnes.
Mína
(s lehkou vážností). Já taky. (Usedá u piana obrácena do pokoje.)
Hošek
(stojí u ní). A podívej se, Minko, přece jsme si O dopoledne tolik ubližovali. Jsme to ale protivní
lidé f Víme přece dobře, že radost leží v našich rukách a že záleží přece jen na nás, s jakého stanoviska na příklad. Dopoledne viděl jsem všecko jako se chceme na věci dívati —■ a^člověk ... jako , dnes pod mrakem — a najednou... ani nedovedu udati kdy ... spadla ta tíže a mne schvátila veselost, jaké už dávno jsem nepoznal. — Nálady námi vládnou, Minko I
Mína. Stíháme je příliš.
Hošek,
Stíhají nás. — Bohudík ještě, že míváme stejné. Mína.
Ne vždy, Stáno; někdy si taky nerozumíme.
63
Hošek
(podívá se na ni tázavě, pak se usměje.) Zřídka kdy. (Usedl u psacího stolu se strany na židli. Přes lenoch obrácen k Míně. Radostně.) Mně je dnes nějak do zpovědi I Minko, chceš slyšet můj sentimentální sen ?
Mína.
Chci.
Hošek.
A nevysměješ se mi ?
Mína. To ještě nevím. Hošek.
A kdyby taky. — Jsem ti zavázán vyznáním za ten zázrak, který jsi ve mně provedla. Míno, ty si nedovedeš představit, Čím jsem se tebou stal a vůbec... co žena znamená v životě muže. Teprve ona vdechá duši do jeho duše. Cítím to tak jasně na sobě. Házelo to mnou dříve sem a tam, odkud vítr zavál, odtud přišel náraz. Neměl jsem pevné půdy pod nohama a jako v mracích jsem si připadal. Člověk se sice hledá, ale nenalézá, prodírá se, ale sám se neprodere. — Ke světlu dostane se jen ženou, která ho miluje.
Mína.
Tvé pozorování je více galantní, než filosofické.
Hošek.
Ale naprosto správné.
Mína. s
A nemýlíš se ?
64
Hošek. Nemýlím, Minko.
Mína. D^k je i hezké.
Chvíle ticho.
Hošek.
A naše zlaté mládí — hnusné, když nyní na ně myslím í Jako stádo zvěře vyhrneme se z dětství do světa, s hlavami rozpálenými žádostmi a s vědomím všeprávnosti našeho mužství... toho mladého mužství, kterému je vše dovoleno. Drancujeme a pleníme, co kde se dá, bez útěchy a milosrdenství ... ó, my žijeme mládí, my je umíme žiti í — A duše jakoby vězela až po krk v blátě, ani se nehne — Minko, to je zrovna pohádková proměna, kterou vy dovedete v nás učinit svou láskou. Věř mi, v té vězí pro muže něco z oné očišťující moci, kterou náboženství přikládá víře.
Mína. Ubohý Stáno.
Hošek.
Proč?
Mína
(vstala). Tvé myšlení je tak graciesní, tak svrchovaně vzletné —
Hošek. A proč ubohý ?
Mína (mlčí). Hošek.
Ubohý... ba Minko, ubohý pro minulost. 5 65
Mína
rozhodnuta  se  vyznat, zvolna kráčí k Hoškovi, ale uprostřed scény se zastaví.
Hošek.
Myslel jsem, že mi jdeš dát hubičku. — Ne ? Ach ne, Minko I Buďme rozumní a povídejme si jen. Sedni si zase k pianu, buď tak hodná... jsi mi nějak bližší odtamtud. Necítilas, že vězí něco nesmírně intimního v tom oddálení ? Zní to paradoxně ... nicméně, mne jímalo jakési nadlidsky cudné kouzlo. — Sedni si zase tam, prosím tě, Minko.
Mina
(vrací se již, ale znovu obrátí se k Hoškovi). Stáno, slib mi, že se mne nebudeš dále vyptávati a že učiníš, oč tě poprosím.
Hošek. Co ? Ovšem že slibuji.
Mína. A nehněvej se.
Hošek
(překvapeně). Oč jde? (Vstane.) Mína.
Vysvětlím ti později všecko, ale buď tak hodný a opusť mne nyní.
Hošek
(postoupí k ní). Proč tě mám opustit, Minko ? Mína.
Neptej se ... všechno ti napíšu — 66
Hošek
(nepokojně již). Aspoň stopu příčiny! Mína.
Neptej se ... Jsem tak slabá a zemdlená... Hošek
(vzal ji za ruku). Ty jsi nemocna, Minko ? Mína.
Ne, nejsem — to jest... ano. Nech mne nyní samotnú a nehněvej se.
Hošek
(pobouřeně). Nehněvám ... í — Ne I — Ale zase mne ... í Nejistota mne poburuje í Zase to podezření, Míno í —7 (Přemáhá se.) Ty —- jsi nemocna, viď ?
Mína.
Ano.
Hošek.
S bohem, Minko I
Podá jí obě ruce. Mína vloží své do nich; hlava její je skleslá. Tak stojí chvíli nehybně, na to Hošek prudce '   stiskne její spánky svými dlaněmi a políbí ji na čelo.
Mína
(tiše). Vzpomeň si... později na tento okamžik. Hošek.
Řekni mi aspoň přibližně, oč jdeí Mína.
Jsem nemocna ... (Sepne ruce.) Prosím tě.
I Hošek
tiše odchází. Mína dívá se za ním. Když došel k dve-
5* 67
řím, obrací se a chce se vrátit. Mína znovu sepne pri-sebně ruce. Hošek odejde. Nyní vyrazil v ní pláč. Klesá a hledá oporu. Odběhne do ložnice y pravo. Scéna je chvíli prázdna.
-   Pí. Mařáková
vstoupí středem. Kráčí jako ve snu, v očích má odlesk zadumání. Jen letmo přijímá, že nikdo není v pokoji, a postoupí až k pianu. Usedá a otvírá je, sledujíc pokyn vzpomínky. Do ticha vpadne náhle písní, provázejíc ji
na pianě.
* Es ist bestimmt in Gottes Rath,
dass man vom Liebsten, was man hat, muss scheiden.
Wiewohl doch nichts im Lauf der Welt dem Herzen, ach í so sauer fällt, als Scheiden f ja — Scheiden í
Mína
vstoupí z pravá po první větě. V očích má slzy. Okamžik dívá se na matku s podivem, pak postupuje tiše k ní, ale u vzdálenosti tří kroků vydral se z ní hlasitý vzlykot, a ona rychle padá za matku na kolena a objímá ji v pasu.
Maminko!
Hlava jí klesne na lavici, nemůže mluvit, jen vzlyká. ^S- Pí. Mařáková
se zachvěje, jako ze sna vyrušena a zvedá se. Okamžik ztrnule stojí nad Mínou — pak odchází do ložnice.
Mína
chvíli se dívá bolestně za ní, pak se náhle vymršťuje.
*) Volkslied. Slova od E. von Feuchterslebena. Hudba od Mendelssohna.
Hněv a vzdor v ní vybuchly. Až křečovitě hodí zpět hlavou. Je po krisi. Usedá u psacího stolu, bére papír a pero a skloní se ku psaní.
Pí. Mařáková
(vejde s kloboukem na hlavě a v jarním plášti). Ty jsi dosud nebyla u pradleny ?
Mína
(aniž očí zvedne). Ne, maminko.
Pí. Mařáková. Uhlíř tu není?
Mína.
Odešel, ale přijde prý ještě.
Pí. Mařáková. Jdu k ní sama. (Odchází.) Zavři se. (Zajde.)
Mína
píše dál; její rysy jsou napjaty a pleť zažehnuta vnitřním ohněm. Projde chvíle. Na dvéře se zaklepá. Mína (se obrátí). Dále. Uhlíř
(vstoupí). Předsíň nebyla zavřena. Vilmo I Mína.
Věděla jsem přece, že přijdeš. (Píše dál.) Uhlíř.
Mluvila jsi s Hoškem ? Mína.
Ano.
68
69
Uhlíř.
A vyznala jsi se mu ?
Mína.
Ne.
Uhlíř.
Vilmo, to je proti naší úmluvě. Mína
(podívá se na něho). Já vím, že je to proti naší úmluvě. (Píše.)
Uhlíř.
Ty ji tedy schválně rušíš ? Mína (neodpovídá). Uhlíř.
Ty jsi se rozmyslila a hodláš jinak věc rozřešit ? Mína.
Ano. Píšu teď. Prosím, počkej trochu a posaď se. (Píše dál.)
Uhlíř
zůstane v zadu stát. Chvíli ticho. Pak váhavě a domluvným hlasem.
Vilmo, podívej se, považuješ mne za dravce, který si tě přišel uchvátit... Ne, tak nesmíš se na mne dívat. Přišel jsem ti nabídnout ruku, neznaje tvé poměry a protože... protože prostě jsem šedo tebe zamiloval vlivem toho něčeho, co má v sobě vzpomínka. Ani nedovedu vysvětlit svou novou lásku. Vyrostla z touhy ... z představ ... z tušení. (Chvíle.) Vilmo I (Mína píše.) Ty mi ani nenasloucháš. (Ceká. Žádná odpověď.) Čekal jsem, že v tobě hne se něco z minula pro mne,
ale zdá se, že mnou jen opovrhuješ. Rozuměj mi přec I Nežádám už více, abys Hoška — totiž nenutím tě, nevyhrazuji minulostí, jen se jí dovolávám v případu... rozchodu vás dvou. (Mína zvedla hlavu a naslouchá.) Žádný muž nejednal by šetrněji. Vždyť přece jen čekám — ale čekám s netrpělivostí. Nediv se, Vilmo í Tolik tě mám rád přes všechen tvůj odporí Vilmo... jen trochu dobré vôle a naučila bys se mne mí ti ráda, až bys poznala celou moji lásku k tobě.
Mína
(vstala, ale zůstává u stolu). Rozhodla jsem se již — poslyš. Stána se doví o mé minulosti. Napsala jsem mu právě vše. Nedovedla jsem se mu ústně vyznat — byl v tak radostné náladě f A mou odvahu odvála jeho veselost. Budiž — a nemysli si, že v listu se nějak omývám. Jsem si přísnějším soudcem, než kdokoli by mně jím směl býti. Můj osud je nyní v jeho rukou. /
Uhlíř.
A kdyby ti neodpustil ? Mína.
Kdyby mi neodpustil — zůstanu vůbec svobodna. Uhlíř.
Ach, Vilmo, vždyť já ti nabízím svou ruku f Mína.
Děkuji ti. Jsem rozhodnuta.
Uhlíř. Vilmo í
Mína
(vážně). Takhle se mne stále doplakávat — jdi.
71
Měj sám k sobě víc úcty. —1 (Elektrický zvonek zazní.) Snad někdo z našich. — Ty jsi zavřel ? (Jde otevřít, dvéře za sebou nezavřela. V předsíni.) Ty, Stáňo?f (Vrací se následována Hoškem.)
Muži
.se jen letmo pozdraví. V pohledech se prozrazují i uha-;dují. Nad hlavami zaválo nebezpečí. Všeobecné napnutí.
Hošek.
Vrátil-li jsem se, Minko, tož děje se proto, že mne něco přímo hnalo zpět! ~ Mína.
Je dobře, že jsi přišel. Hošek.
Stává tedy skutečně — je něco podstatného v mém tušení ?
Mína.
Ne, naprosto ne; myslela jsem jen —. Vždycky jsem přec ráda, když přijdeš.
Krátké ticho, jež přeruší.
Uhlíř.
Jestli vždy, slečno, tedy dnes ne. Mína
(chvatně). Prosím, abyste mne nepodezříval — Hošek
(přistupuje k Uhlířovi). Co vás opravňovalo k té poznámce...
Uhlíř
(k Míně, Hoška pomíjeje). Promiňte, slečno.
Hošek
(ostře). Mně odpovězte I
72
Uhlíř (vyzývavě mlčí). Hošek. Zodpovězte mou otázku I Mína
(vpadne rozčileně). Stáno, prosím tě, buď klidný í Řeknu ti všecko, jen se utiš I Pouhé nedorozumění je tu. —- Pan Uhlíř ... neznaje poměry ... nabídl mi svou ruku.
Hošek (obrátí se k němu zpytavě). Uhlíř. Ano, učinil jsem tak. Hošek
(rozčileně). Příliš bystrozrakým nejste, neboť jste mohl již pozorovati, že Minka je zasnoubena mněl
Uhlíř.
Ani vy daleko nevidíte —■ Hošek.
Proč ? !
Mína
(ho objala). Stáno, utiš se í Nech mně, abych ti všechno vysvětlila —
Hošek
(vyvinul se jí). Počkej teď, Minko I Mína
(učiní nový pokus upoutání). Proč nechceš mne vyslechnout, Stáno —
Hošek
(podrážděně již). Počkej f (Vyvinul se jí.)
73
Mína ' -
poznává, že prohrála hru.  Učiní  zoufalý  posun. Bez dechu sleduje další.
Hošek.
Pozoroval jsem, že příliš horlivě jste vyhledával příležitost, abyste se mohl s Mínou o samotě setkat. Dopřál jsem vám té radosti — Uhlíř
(přeruší ho). Vyhrazuji si slušnou mluvu, pane Hošku í
Hošek.
Nemáte práva k výhradám í Buďte spokojen, že přehlížím vaše dotěrné nabídnutí — a ... odejděte hned z tohoto domu I -------Uhlíř. f~
Neodejdu í j Vilma byla mojí milenkou a bude mojí ženou. Hoškem
to smrtelně škubne. Zuby zaťaty do rtů,   stojí chvíli
bez hnutí.
Mína
(přiskočí k němu). Stáno I Hošek
(se vzpamatoval). To nerozhoduje... \ Taková mladá láska vám nedává práva k ničemu 1 Rozumíte^—'li ničemu 1 Uhlíř.
A přece ..... Uznáte sám, že dává — neboť Vilma nevyšla z té lásky cista. Hošek
(skočí naň divoce, zatne mu ruce na prsou, až Uhlíř zavrávorá. Nejvyšším hlasem hněvu.) Dare-
74
báku í (Náhle ho pustí, obrátí se k Míně a chytne ji za ruku.) Slyšela jsi, co řekl ? — Je to pravda ? í
Mína
(padá k jeho nohám). Ano, odpusť mi...!
Hošek — v
(zadívá se ztrnule dolů. Něco se v něm zlomilo. Hněv zvrhl se v mrazivý hnus). Nestydatá... Mína
(na zemi zoufale). Stáno, neměla jsem sil — Hošek
(zakřikne ji). Nestydatá 1 — Tolik podvodné ctnosti, Jtolik upejpání, tolik lží í K těm jsi měla síly í V těch ti nepřekážel tvůj podvržený stud í A-ráne-— -xektií_J&rjm^ ~ter~ pro
^otázku ^ p&matuješ^ — Lhářko nectná, jak bylo při tom tvé nevinnosti ? — Teď teprve slyším její skrytý smích a padá mi do duše hořký jako pelyněk —ijJi
Mína
(pod každou větou jako pod ranou sebou škubla. Nyní ale vstala již. V očích jí hoří uražení a vzdor). Toho bylo více, než si zasloužím a než snesu í
Hošek.
Všecko musíš nyní snésti f Mína.
Ach, ne í Ani ránu víc \ (Rozpřáhne ruku ke dveřím.) Jdi! (Chvíle ticha.) Jdi í
Hošek
odešel se vztyčenou hlavcu. Chvíli ještě ztrnulé ticho. Mína se rozběhne ku dveřím.
75
Uhlíř. Vilmo í
Mína
(se obrátí). Nejdu za ním í Naopak í Zavru, aby on se nemohl více vrátit I (Zajde. Dvéře do předsíně nechá otevřeny. V předsíni klapne závora. Mína se vrací. Je bledá a rozčilena až do bezvědomí. Zastaví se.) Viděl jsi básníka ? Zmrská ženu jako zvíře - nenávidím ho í A tvá .jsem' f (Rozběhne se k Uhlířovi a náruživě ho objímá.) Vem si, co je tvého I Nemám studu, když on mi ho upřel í Neodmítej mne f Tebe miluji í A rychle, rychle — ať už je konec všemu í —
Uhlíř
(otřásá jí v objetí). Vilmo, vzpamatuj se l Slyšíš mne ? Jsi v horečce. — Slyšíš, co k tobě mluvím ?
Mína
se od něho oddálila. Jen za ruku ji Uhlíř drží. Dívá se upřeně do prostoru. Vědomí se jí vrací. Přetře si zběžně, čelo. Zavrávorá.
Uhlíř
(ji zachycuje). Vilmo f Mína
se trhá od něho a padá na zem před židli u psacího stolu, hlavu pustíc na její desku.   Křečovitý   pláč ji
zachvátil. -
Uhlíř
(kloní íse nad ní a oběma rukama se dotkne jejích ramen). Vzpamatuj se ... Vilmo ř5 (Pak šetrně ustupuje o krok zpět.)
Opona dolů.
TŘETÍ DĚJSTVÍ.
Doba:  sklon  odpoledne.   Mína sedí u stolu a dívá se zamyšleně před sebe.   V tváři uhasly pláč. Uhlíř stojí nad ní, rukou podepřen o židli, na níž Mína sedí.
Uhlíř.
Vilmo, dosud jsi mi neodpověděla určitě. Mína.
Myslím, že již přece — Uhlíř.
V duševní krisi — v záchvatu vášně. Ani mi nenapadá, abych ta slova považoval za platná. Dosud tě nezavazuji k ničemu, a znovu dávám ti rozhodnout! ... ovšem ne bez prosby, abys mne vyslyšela. — Vilmo, chceš býti mojí ženou ? Mína
(vstane. Pevně). Ano, chci í Uhlíř
(políbí jí ruku). Drahá Vilmo I Mína.
Chci jí býti, rozuměj, to znamená více, než že jí musím být. Nemusela bych — mohla bych zůstati svobodnou, ale já chci býti tvojí ženou V mém
1
rozhodnutí není stopy prchlivosti ^ vidiš, jsem již klidná. To ti může býti zárukou, že také budoucnost, v níž se zavazuji, postřehuji celou.
Uhlíř.
A tvou lásku si vydobudu svojí, uvidíš. Mína.
Jsem ti za tvoji vděčna.
Uhlíř. Byli jsme si souzeni.
Mína.
Nebyli. Přisoudili jsme se sami. Uhlíř.
Ó, mně se přece jen zdá, že v našem životě vládl osud.
Mína.
Ach, ne, ne, nevládl. Neříkej to. Ty mně z dobré vůle podáváš svou ruku, a já ji dobrovolně přijímám. — To není osud.
Uhlíř
(ji objímá). A budeš mne míti ráda, viď ? Mína
(lehce se mu vyvine). Nehněvej se, ale... až —. Dvě věci si vyprošuji. Jedno jméno nikdy přede mnou nevyslov... víš, čí jméno — a můžeš si mne ... brzy vzít ?
Uhlíř.
Co nejrychleji možno se oddáme.
Mína. O to tě prosím.
78
Uhlíř.
Vždyť toužím po tobě. — A Vilmo, v chvíli našeho zasnoubení nedopřeješ mi ani, abych ti ruku políbil ? Mína
(přivře oči a nastaví mu svou tvář. On ji líbá. Když ji pustil, Mína slabě zavrávorá. Vzchopuje se vší vůlí). Buď tak laskav a počkej tu chvíli. Jdu si omýt oči. (Odejde v pravo.) Uhlíř
(přejde pokoj sem a tam a usedne u psacího stolu).
Pí. Mařáková
vstoupí středem vracejíc se z vycházky. V jarním plášti s kloboukem na hlavě. Přítomnost Uhlíře j; překvapí.
Uhlíř
(jde jí vstříc a políbí jí ruku). Ruku líbám, milostivá paní.
Pí. Mařáková. Má úcta. Naši jsou doma ?
Uhlíř. Vilraa.
Pí. Mařáková.
Kdo?
Uhlíř.
Slečna. Odešla do vedlejšího pokoje. — Milostivá paní, omlouvám svou přítomnost — událostí, o jejíž vlídné vyslechnutí vás prosím. —
Jiří
(v tom vejde. Nese dva květináče s konvalinkami). Mami, již z Václavského náměstí jsem tě
79
viděl... běžím za tebou a ne a ne tě dohonit. (K Uhlířovi.) Má úcta. (K pí. Mařákové.) Byl jsem v Košířích a nesu ti konvalinky, kterých jsi si přála.
Pí. Mařáková. No — Jiří. (Přejímá je.) Stály asi mnoho. Jiří.
Za fatku jsou, mami. Došel jsem si do zahrad.
Pí. Mařáková. Jsou krásné, ale — ty jsi nerozuma, Jiří.
Jiří
(k Uhlíři rozjarene). Maminka má ráda květiny a když jí je člověk přinese, tak mu ještě vyhubuje. — Ty jsi krkavčí matka, mami í
Pí. Mařáková
(se na něho usměje   a   postupuje ke dveřím v pravo). Mína
(v tom z nich vyjde). Maminko — ach ty máš — až později.
Pí. Mařáková (odejde).
Mína.
Sedněte si, pane Uhlíři. Jiří.
Kde je Hošek ?
Mína. Nevím.
Jiří.
Což tu není ?
Mína.
Není. 80
Jiří. Jak to —.
Mína.
Byl tu a odešel asi před hodinou, nebo snad již je tomu déle.
Chvíle ticha.
Uhlíř.
Vám je divné, pane Mařáku, že já zde tak dlouho prodlévám. Příčina je vážná —
Mína
(vpadne). Dovol. Až za okamžik, až přijde maminka.
Jiří
(pohlédne ostře na Mínu). Míno, ty jsi se přeřekla —
Mína.
Nepřeřekla.
Jiří.
Ne?
Mína.
Počkej okamžik, dovíš se všeho. Jiří
(podívá se na ni příkře). Tak... ale slyšet to nechci. (Odchází v levo.)
Mína.
Jirko, prosím tě, počkej tu í Jiří
(u dveří v levo). Nevím, nač bych tu ještě čekal. To již uhodnu z tvého chování, co mi chceš říci.
6 81
Pí. Mařáková
se vrátí z pravá, bez klobouku a v domácím šatu již. Jiří zůstal stát u dveří.
Mína
(jde jí dva kroky vstříc a zastaví se. Uhlíř trochu vzadu. Obrací se k němu). Dovol, abych já věc oznámila. (S pevným klidem.) Maminko, pan Uhlíř, znaje mne z minula, nabídl mně dnes svoji ruku a já z vážných příčin jsem se rozhodla, Že budu jeho ženou. Nežádej, maminko, dalších vysvětlení a svol, prosím tě, k našemu sňatku. A ještě tě prosím ... já nevím, jiné matky snad tak činí — dej mi své požehnání. (Mína sklání se k ruce matky.)
Pí. Mařáková (odtrhne ruku a couvne). A Hošek? Mína.
Prosím tě, maminko ... Uhlíř.
Náš sňatek je naše společné přání, milostivá paní.
Pí. Mařáková. Pro mne překvapující...
Mína
(dosud s nuceným klidem). Já jsem se proň rozhodla, ať z té či oné příčiny a nevidím pro sebe jiné povinnosti, než prošiti tě za svolení.
Pí. Mařáková. Rozhodla-li jsi se, dovedeš i dále jednati bez mého svolení.
Mína
(ostře). Odbýváš mne, matko, z domova s touž
S2
bezcitnou lhostejností, kterou jsem od tebe v něm po celý čas zakoušela I
Pí. Mařáková (pobouřeně). Ty se smíš nejméně dovolávat šetrnosti, ty ... sobecká a vypočítavá — vidíš, že jsem tě znala l
Mína
(vybuchne). Matko, ani slova víceí
Jiří. Mino í
ÍPí. Mařáková. Zakazuješ si? Jako dříve jsi mně rozkazovala, abych se mu klaněla! To bylo přísah Hoškovi, to bylo lásky! Celý dům se měl rozplynouti pro něho—a nyní jsi to ty, která ho opouští z prospěchu-Mína
(bez sebe hněvem). Ještě toto podezření — mat-ko ! — Ne — ty jí nejsi! — tys nikdy nebyla mojí matkou ! — ty nejsi moje matka í Bez srdce I Jen abys mohla mne poraniti, chráníš nyní Stáňu — ale chraň sebe, chraň se sama ... pravím ti, nedám již sáhnouti na sebe... ani... od kohokoli ! p
Jin
(přikročil až k ní). Míno, neodvažuj se matce vyhrožovali ! Mína
A vy všickni se domníváte, Že mně můžete ublížit, kdykoli vám libo! Uhlíř.
Prosím, šetřte nyní sestru...
6*
83
Jiří.
Ano, kdy nám libo I
Chvíle ticha.
Mína
(pohrdavě a mrazivě). [Tak. —fOdejdu brzy odtud. Brzy budete míti dům prostý nízké ženy. (Opět chvíle ticha. S trpkým smutkem:) Tuk to vždy u nás chodilo. — Kde hledala jsem srdce, tam se mi nastavil kámen, když jsem rozevřela náruč k objetí, byla jsem odražena nebo zanechána s rozpiatýma rukama; ale kde mne kdo mohl uhodit, kdo mrsknout, kdo zranit, ten neváhal, ten byl vždy s ranou po ruce. — Já odejdu brzy. — A abyste věděli — ne, scén více nevyvolávám, ani křiků — ale abyste věděli a pro klid vašeho svědomí pravím vám, že byli jste v právu se svou nenávisti. Jsem nečisté, padlé děvče — matko, nečisté od šestnácti letí (K pí. Mařákové, která se k ní v překvapení předklonila.) Ne! matko — ani slova víc, ani výčitky I — Nebo — chceš mne těšit ? — Ne, viď ? — Ach, ne I I odpuštění odmítám, protože už za ně ani nejsem schopna povinné lítostiJí
TichorVšickni bez hnutí chvíli. Stmívá se již. ^ Pí. Mařáková (odchází). Uhlíř
(za ní). Milostivá paní, nemáte jediného udobřujícího slova ... ?
Pí. Mařáková (činí mdlý posunek odmítnutí a odejde).
Uhlíř
(k Jiřímu). Pane Mařáku, vy byste se měl nyní ujati Vilmy. Učiňte tak, když já tu nebudu.
84
Jiří.
Vím sám, že je má sestra. Uhlíř.
A pro mne — o přátelské sblížení vás prosím. (Podává mu ruku.)
Jiří -
(ji nepřijal). Příchylností jsem zavázán Hoškovi. (Odejde v levo.)
Mína.
Ó, já jsem je znala í — Vyloučeni jsme, vidíš, jsme poskvrněni mezi čistými. Jsme sami, ale cítím, že se tobě blížím nyní, kdy nás odmítli.
Uhlíř.
Dovedeme i bez nich žiti. Mína.
Ba. (Chvíle ticha.) Nehněvej se, ale, prosím tě, | opusť mne nyní... Jsem již unavena a mám za-potřebí býti sama. Vrať se ovšem brzy zas, třeba jiŽ zítra.
Uhlíř.
Zítra nemohu. Musím dnes domů, ale vezmu si dovolenou. Ve dvou, třech dnech jsem opět v Praze.
Mína.
Ano, těším se na tebe. Uhlíř
(dívá se na hodinky). Je šest hodin, mám ještě půl druhé hodiny do odjezdu. Nevyšla bys ven na procházku ?
85
Mina.
Ach ne, odpusť. Uhlíř.
Zajdu tedy k matce, co, Vilmo ? Snad se mi podaří ji nám přikloniti. A jsou věci — vůbec je má povinnost, abych jí mnohé sdělil.
Mína. Budiž.
Uhlíř.
Nepůjdeš se mnou, drahoušku ? Mína.
Ne.
Uhlíř.
Vrátím se tak za půl hodiny. Odpočiň si. Zůstaneš zde, nebo jdeš do svého pokoje ?
Mína.
Přijď potom sem.
Uhlíř odejde středem. Mína chce jiti do pokoje v levo» když tu z něho vyjde Jiří.
Jiří.
Myslil jsem, že Hošek přichází, slyšel jsem dveře dopadnouti.
Mína.
To on šel k mamince.
Ä Jiří.
A tobě chci také něco říci, Minko — ne, nic vyčítavého více. Jsi hodné děvče, jdi, zvední hlavu, máš právo býti nyní i hrdou na sebe. Nerozuměl jsem ti také hned — mně odpustíš, viď ? A co
bylo, pro nás již minulo. Minko — jen jediné mi ještě řekni: ví to již Stána ? Mína.
Ví.
Jiří.
Ale ne dlouho, co ? Mína.
Byl zde a Uhlíř mu vše řekl. Ubohý hoch... já ho omlouvám, vždyť chvíle byla příliš vzrušena a on předchozím už tak popuzen a rozčilen. Ach, odpouštím mu — všecko mu odpouštím. — Můj ubohý Stána.
Jiří.
Vy jste se rozešli ? Mína.
Ano. — (Š úzkostí.) Jirko, jen kdyby už bylo vše u konce í Já nevím — ale mně je úzko ... jako před smrtí se cítím. A já Stáňu znám, on se ještě
vrátí, on přijde--— Ne, nesnesla bych nového
rozloučení, nesmím už ho více viděti í Vždyť jde o můj život í A když jsem se zasnoubila s Uhlířem --prosím tě, Jirko, vyhledej ho a řekni
mu, aby více nepřicházel.
Jiří.
Ano.
Mína.
Viď, že už teď není možno — i kdyby Stána — ne — vždyť sama cítím, že nelze více nic změnit na mém osuduj Jiří
(vezme její ruku do své). Neboj se života, Minko — rozumíš mi, viď ?
86
87
Mína.
Ano. Musí to být. Vždyť sama cítím, že to musí | být.
Soumrak houstne. Někdo zaklepal. Mína sebou zděšeně i
trhne.
Jiří.
Dál.
Hošek (vejde). Jiří
(jde mu rychle vstříc a podá mu ruku). Na zdar, Hošku.
Hošek (tiše).
Na zdar. (Za Mínou, která odchází do pokoje v pravo.) Minko, neodcházej í Prosím tebe ! Přišel jsem za tebou.
Mína
(zastaví se. Smutně). A neměl jsi přijít, Stáno. | (Zůstane nerozhodně stát u dveří.)
Hošek (tiše). |
Minko, jen několik slov —
Jiří.
w
Buď tak hodný, Hošku, a pojď ke mně. Mína.
Ne — počkej — děkuji ti, Jirko, a nech nás — anebo zůstaň, prosím tebe.
Hošek.
Jirko, přeješ-li si___
Jiří.
Spoléhám na tebe. — Ty mi rozumíš, viď, hochu ? — A pak přijď ke mně.
88
Mína.
Zajdi k matce, Jirko, on je tam. Jiří.
Budiž. (Odejde v levo.)
Oba stojí tiše několik kroků od sebe.  Mína  se dívá
k zemi.
Hošek.
Minko, přišel jsem tě prosit za odpuštění. Já vím, tentokrát ti je bude těžko dát a snad nemožno — ale Minko (výkřik), Minko 1 — já zemru bez něho I
Mína.
Ach, proč jsi přišel, Stáno ... Hošek
(bolestně vybuchne). Jako vrah běhám ulicemi, štván svým svědomím, s výčitkou zaseknutou v týlu a hanbu cítě v celém těle í Já tak nemohu žít, odpusť mi, odpusť mi, Minko í (Přistoupí až k ní, ruce sepiaty.) —■
Mína
átojí ještě okamžik tj.se. Pak se zatřese. Několik dutých zvuků vytrhlo se jí z nitra. Padá na jeho hruď, ruce svislé dolů. Hošek ji lehce obejme, štkavý pláč vyvalil se z ní a otřásá jí v jeho objetí.
Hošek. Odpouštíš mi ?
Mína (jen pláče).
Hošek (po chvíli). Minko í
Mína
(zvedne ruku a vloží dlaň na jeho ústa, jakoby ho
89
prosila, aby mlčel. Pláč ještě chvíli jí otřásá, pak se utišuje a ona zvolna se vyvíjí z jeho objetí). S Bohem, Stáno, musíme se rozejít.
Hošek. Nyní již ?
Mína.
Ano.
Hošek. A kdy tě opět uvidím ? Mína.
■Rozcházíme se na vždy. — Budu ženou Uhlíře. Hošek (bez sebe). — Co ? í Mína.
Musím jí býti. A jsem mu již zasnoubena. Hošek.
Uhlíři — Minko í — Ne 1 — To není možné í — To nemusíš 1 *r
Mína
(pevně). Ale já chci I (Chvíle ticha. Se smutným klidem.) Btáňo, nepodrobuji se zákonům morálky, ale podrobuji se svému svědomí. Tebe jsem milovala a vždy budu milovati jen tebe — ale ženou budu jeho. A bůh dá, že vlídnou ženou, vždyť musím si získat ztracenou sebeúctu. Cítím v sobě nutnost žiti jako vdaná žena — i touhu po tom cítím — proč bych ji zapírala ? 1 — Musím se vdát — tolik nyní vím o budoucnosti. Za tebe nebo za něho ? — Za něho, protože s ním budou mi -žaly a útrapy života těžšími.
90
Hošek
(vpadá horkým tónem). Míno, ty si yemlouváš povinnosti kterých nemáš a vnucuješ se do okovů, jež nejsou tvými [ Tó je prostá schválnost, nebezpečný blud I Prohlédni! Chtěj prohlédnouti \ Vždyť je tu ještě východiště, ještě odpuštění je \ tu, Míno ? My oba jsme si ublížili a my přece si: dovedeme odpustiti ?! Mína. <
Odpuštění — ano, to přijímám a sama ti je také podávám. Ale vzíti ještě štěstí nádavkem ? — Ne,L Stáno, nepío by bylo pokořující. . Hošek.
A zase přepínáš — odpusť, Minko, ale je to pře-piatost od tebe a tím hůř, že stavíš na ní celý svůj život! Nejedná se mi více o sebe, ale o tebe prosím u tebe samé! Považ, kam se vrháš \ Ty tak čistě citová bytost ve chvíli zmatku namlouváš si nutnost jakéhosi doživotního trestu a neznamenáš ani, jak těžký je, a nechceš ani věděti, že ho neuneseš! Dej pozor, Minko 1 Vybav se z toho bludu! Dříve či později zhroutí se sám a běda, bude-li pozdě í Mína.
Tím hůře, že ty mne jím ještě otřásáš! Hošek.
Protože tě chci zachránit, Míno, chápej — zachrá nit více než před smrtí: před dlouhým, zoufalým životem bez lásky, do něhož se vrháš se zavře nýma očima I Mína
(stísněně). Stáno — a nevíš, že každým slovem bereš mi život!
L
91
Hošek
(náruživě již). Naopak, naopak, vracím tě životu, táhnu tě zpět k sobě, kde jediné je tvé místo í Vidíš, sama jsi mi řekla, že dosud mne máš ráda, ba že vždy budeš milovati jen mne — Míno [ ! Míno í považ přec, že s láskou k jednomu muži ani nesmíš vstoupiti ve svazek s druhým I Mína
(v úzkosti). Mlč již, prosím tě, Stáno — ne, ty jsi neměl přijít l Hošek.
A zrovna nyní — jestli dosud nikdy jindy — zrovna teď přišel jsem v pravý čas k tobě I Vždyť ty již to uznáváš, viď ? í A viď^tyjuž také uzné-, váš, že jeinrrj^y^^bějóátí^e — Minko í — jen my dvaí Společný "musí býti náš život a naše bude štěstí í Jsme mladí a tou láskou dosti silni, abychom přes starou vinu hrdě vykročili do nového života f (Sevře ji v náruč.) Mína
(zoufale). Stáno, mlč již 1 Ty víš, jaký vliv máš na mne!
Hošek.
Zůstaneš mou, viď, Minko ? I Mína
(vyvinuje se mu). Nech, nech mne, nech — f
Hošek. Nepustím tě již I í
Mína. Nemohu!
Hošek. Můžeš, Míno I
92
Mína.
Vždyť ty ani všecko nevíš 1
Hošek. Ach, vím již l
Mína
(se mu vytrhla. S poslední silou). Ne, nevíš. A musíš vědět. — Stáno, když jsi odešel — víš, kdy — jako nevěstka nabízela jsem se Uhlířovi. Hošek
jakoby náhle podťat,   s  hlavou  kleslou micky dívá se
k zemi.
Mína
(dívala se naň pronikavě. Nyní sama zklamána. K smrti smutně.) Vidíš. — Vidíš, že nejsi tak silen, abys nesl se mnou moji vinu.
Hošek (vzchopuje se). Minko 1
Mína. S bohem, Stáno.
Hošek.
Ne, Míno, to byla jen okamžitá slabost. Vidjš, už zas nic nevím f Už jsem zase zapomněl í —[A časem oba zapomeneme f
ř^N^ Mína (smutně), jpíevěř. Nechtěj spolehati na milosrdenství času. A z tak pomalé almužny by se to krutě žilo ... ne í ne í Stáno, ne í — takový život by byl horší nežli odloučení. — Čekat na zvětrání... a léta snad bychom měli čekat — my, kteří jsme tak nešťastně citliví. V každém tvém pohledu připa-matoyala bych si svou vinu a v nejkratším zamlknutí tušila bych bolestnou vzpomínku. A ty
\ . 93
zasejJaJLnadán obrazností, jak jsi — stokráte za cfen kreslila by ti výjevy mé bídy a vždy znovu mučila by tě obrazem poskvrněného děcka. To ovšem jsem mohla vědět již dříve, ale milovala jsem příliš, nemyslela jsem, ani jsem nechtěla dále myslit ifÄ^nyní, Stáno, nyní, kdy cítím, že naše rozloučení je možné, je také již nutné. Přiznávám se ti, měla jsem tě tak ráda, že jsem sí ani nedovedla představit život bez tebe. To bylo pro mne něco, co jsem nechápala — nějaká prázdná délka ... nějaká tma ... snad konec ... snad smrt... ach, nevím ... to pochopit bylo vždy nad mé smysly. — A vidíš, od té^chvíle, ve které jsem se dovedla rózhodhoúfi pro život bez tebe, od té chvíle vím také, že mé láska k tobě ochabla. Něco jsem z ní ztratila a snad to nej-&; vyšší... Odpusť mi a navždy s bohem, Stáno.!/
Chvíle ticha. V pokoji již skoro tma. "^\_J
Hošek.
\ Ještě naposled, Minko ... (Chce ji obejmouti.) Mína
(uskočí zpět se zoufalým výkřikem). Ne í Ne í Pro boha ne I Hošek
(po chvíli). S bohem, Minko. Mína
(tiše). S bohem, Stáno. Hošek
(odchází již; skoro u dveří se zastaví a obrací). Minko, ani mi ruky nepodáš při rozchodu? Mína
(jde k němu a podá mu ruku; tiše). A jdi již ... 94
Hošek
ji uchopí, i druhou, pak strhne Mínu k sobě, na to sevře dlaněmi její skráně a políbil ji na čelo. Mína slabě vykřikne. Hošek ji pustí a rychle odejde.
r~ Mína couvá nyní ode dveří, přemáhajíc svou touhu rozběh-
1 nouti se za t loškem, ale zrakem zase tkví jen na nich a horečně Čeká, zda se přece snad ještě otevrou. Zachytí se o židli v pravo u stolu a odtud ještě chvíle napjatého čekání. Náhle se obrátí, zavrávorá, ale již se tyčí. Zalomí rukama nad hlavou. Dech smrtelné úzkosti vydral se jí z hrdla a ona rozbíhá se do pokoje v pravo. Zmizí. Dvéře nechala otevřeny. Je slyšet prudké otevírání okna. Rozbité sklo zazvoní o zem. A ticho pak. V pokoji je zcela tm^J Jiří
(vyjde z leva. Volá). Míno. (Je ticho; Čeká.) Kde jsi ? — Míno [
Hlas
(mužský dušeně z hloubi dvora). Pomoc... [ Neštěstí í
Jiří
(vrazí do ložnice, za okamžik se vrací zpět. Je vyděšen. Běží k středním dveřím, když v tom jimi vstoupí pí. Mařáková a za ní Uhlíř). Matko í Matko 1 (Chytne ji do náruče. K Uhlířovi.) Rychle f Běžte dolů í Rychle í
Uhlíř.
Slyšeli jsme poplašný křik ... Jiří.
Rychle dolů í Mína je tam l
95
Uhlíř vrazí do předsíně a odtud na chodbu. Dvéře nechá otevřeny. Z temného pokoje je vidět do osvětleného schodiště. Uhlíř sebíhá dolů, za ním mihne se služebné děvče a starší pán. Kdesi bouchly .dveiře. Z dola ozývají se zmatené hlasy a dusot kroků.
Pí. Mařáková (zoufale vykřikne). Co í — Mína — í I
Itvf *
Jin
(ji zachycuje). Matko í Připrav se í Buď pevná í
Pí. Mařáková Pusť mne í (Trhá se mu.)
Jiří
(sevře ji). Ty nesmíš dolů í Připrav se, matko í Buď pevná f (Odvrací ji.)
Pí. Mařáková.
Pusť mne í Musím k ní — í (Vytrhne se Jiřímu, pokročí ke dveřím.)
Uhlíř (se již vrátil. Ve dveřích pokoje stojí zlomen).
Pí. Mařáková (k němu). Mína — ? í
Uhlíř (jen ukazuje rukou dolů). Pí. Mařáková (se skácí), in / (skloní se k ní). Matko f Matko í í
96