Kurz, který právě začíná, má nenaplnitelný cíl. Hned zkraje musím přiznat, že to, co je jeho cílem, je nemožné: pokusit se plně popsat a pochopit situaci, v níž se umění v současnosti nachází. Jak vůbec mluvit o umění v době, kdy se pod touto kategorií schovává téměř vše, od žraloka naloženého ve formaldehydu přes politického aktivistu, jenž přibil svůj šourek na Rudém náměstí, až po jemný výraz bolesti a lásky v tváři Panny Marie.

Přes svůj složitý název chce být kurz přívětivým a pozorným průvodcem umělce ve světě pozdní moderny. Tedy doby, která má své, i když již značně pošramocené, sny a iluze, jež budeme poznávat a pokoušet se jim rozumět. Co z toho plyne pro dílo a tvorbu? To je námět na nikdy nekončící diskusi, k níž by tento semestr měl významně přispět.

Abychom pochopili, co myslíme pod slovem moderna, musíme se nejprve podívat na to, co tomuto období předcházelo, pokusit se pochopit ducha doby již dávno minulé. Potom se pokusíme nalézt klíč, jak pochopit rozdíl mezi oběma dobami a položíme provokativní otázku, zda vůbec nějaká moderna existuje, tedy, zda je její sny možné naplnit.

V druhé polovině semestru pak postupně projdeme některé okruhy a témata související s uměním a převážně společnou diskusí se pokusíme zhodnotit ovoce moderny. Výstupem kurzu by pak měly být některé odpovědi, ale především zcela nová perspektiva otázek, která - jak pevně věřím - zpochybní samozřejmé v tom, jak vnímáme umění a sami sebe dnes, tj. na počátku 21. století.

Tato interaktivní osnova má být pomůckou k této cestě. Vždy shrne téma hodiny a připomene úkoly.

Nezapomeňte se zároveň přidat do skupiny na Facebooku, v níž spolu můžeme i mimo hodiny diskutovat a navzájem se inspirovat. Do této skupiny budu zároveň v průběhu semestru postovat aktuality a materiály nad rámec této osnovy.

Na této hodině se pokusíme pochopit antropologii tzv. před-moderního člověka, tj. to, jak vnímala člověka v dějinách filozofie před nástupem karteziánského myšlení. Pomůže nám v tom především dílo Aristotela, sv. Augustina a Tomáše Akvinského.

Tento seminář pro nás bude znamenat objevení karteziánského pohledu na člověka, a to nejen skrze Descartesovu metodu, ale i Lockův dualismus. Pochopíme, v čem dochází ke zlomu v chápání člověka ve vztahu k dějinám a k přírodě oproti před-modernímu stavu, jenž jsme poznali v hodině předešlé.

Úkoly

Přečtěte si dva texty: úryvky z Kantovy Odpovědi na otázku: Co je osvícenství? a druhou část ("Základní pravidla metody") Descartesovy Rozpravy o metodě. U Descartese se soustřeďte především na to, jak metoda, kterou určuje, odpovídá tomu, jak je zvyklý přemýšlet moderní člověk. Je či není? Napište o tom jednu normostranu a odevzdejte ji do příslušné odevzdávárny.

Chcete víc?

Pro ty, které by zajímala kritika substančního dualismu z pozice soudobých materialistů, tedy z hlediska frekventovaného především v přírodních vědách, je na Youtube pěkné dvoudílné video.

Tématem našeho setkání nebude nic menšího, než revoluce. Než k ní ale dospějeme, musíme promyslet, jak se to stalo, že se člověk dostal od dualistického myšlení, v němž vyzdvihnul svůj rozum, až k tomu, že tento rozum použil jako nástroj pro ovládnutí světa. Nebo si alespoň myslel, že to tak dokáže. V jádru toho všeho spočíval nově objevená schopnost člověka se zdokonalovat - tedy perfektabilita (v německé filozofii Kraft). Tím, že se člověk zdokonaluje, může překonávat své podmínky. To je myšlenka dřívějším dobám neznámá, alespoň v rozvrhu celého lidského druhu. Aby byla možná, musela se lidská bytost v myšlení filozofů odtrhnout od své přirozenosti, tedy od toho, čemu se někdy říká los štěstěny - v jádru muselo být nalezeno něco, co máme všichni společné. Rousseau a další myslitelé to objevili ve svobodě člověka a jeho autonomii, tedy schopnosti rozhodovat sám o sobě. To je možné jen tam, kde se rozum emancipoval a stává se hybatelem. Není už v jednotě s tělem, jako dříve, jako člověk není v jednotě s podmínkami, z nichž pochází. Tak se rodí osvícenství a skutečná moderna, jejímiž dědici jsme i my v 21. století. Všimněme si, jak se opouští představa kultivace člověka skrze jeho praktickou moudrost a začíná se usilovat o vývoj lidstva skrze vývoj idejí. Jednou takovou ideou je právě opětovné nastolení svobody všech lidí. Věci ztrácejí své přirozené účely, protože tímto účelem může být cokoliv, co mu člověk přiřkne. Nad ním již není žádná autorita.

Úkoly

Dole pod touto podosnovou najdete odkaz na krátký zvukový podcast (i s přepisem) z cyklu Velké myšlenky britského deníku The Guardian, který si poslechněte. Přední současní filozofové, specializující se na Rousseauovo myšlení (jako je Paul Audi), vám vysvětlí základní princip Rousseauovy filozofie a načrtnout základní obrysy perfektability. K tomu se poté vrátíme v hodině.

Dalším úkolem bude přečíst si první kapitolu Komunistického manifestu sepsaného Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem. I odkaz na ni naleznete na konci této podosnovy. Pokuste se především soustředit na to, jak autoři pojímají pokrok. Toto bude naše druhé východisko v diskusi na hodině.

Pro odlehčení si můžete odpočinout u známé scény z Černých baronů - jako humorné upozornění toho, jak si teorie dokáže žít v hlavách těch, kteří ji praktikují, po svém.

Chcete víc?

K tematice pokroku nelze nepřipomenout slavnou počítačovou hru Civilizace, jejíž originální verzi znají mnozí z dětství. Vyšla v roce 1991 z pera programátora a designéra Sida Meiera (*1954). Kdo ji nehrál, měl by to alespoň jednou zkusit, kdo ji hrál, může si tuto zkušenost ve světle našeho tématu občerstvit. Je zadarmo k dispozici ke hře online zde. Hra vychází z představy lidských dějin jako pokroku završeném moderní dobou, cílem hráče je pak svoji civilizaci skrze neustálý vývoj k tomuto vrcholu dovést. Hra obsahuje velké množství reálií a je zajímavé, jak kopíruje západní představu o pokroku v dějinách.

Jestliže na konci 20. století ještě Francis Fukuyama (*1952, Chicago) hovořil ve své knize Konec dějin a poslední člověk o tom, že historie končí, protože vývoj všech institucí a principů je u konce a všechny velké otázky budou zodpovězeny (tedy ryze moderní iluze), dnes, v roce sta let od začátku první světové války, je zřejmé, že se tyto sny nenaplnily. Moderna nejen že nepřinesla kýžený ráj na zemi, ale ani nedokázala uspokojivě zodpovědět problémy, o nichž diskutují filozofové tisíce let. Není načase uznat, že existuje jakési věčné v člověku, jež podrobuje nekonečná a v zásadě nikdy se neuzavírající filozofie (philosophia perennis) svému tázání bez naděje na finální odpověď? Není člověk přeci jen něco neskonale složitějšího a nevyčerpatelnějšího, než jen tuší soudobá věda i antropologizující umění? Neměl by moderní člověk uznat, že se v něčem zásadně a hluboce mýlí? A neznamená přiznání tohoto omylu odvrhnout to dobré, co nám poslední staletí přinesly?

Takové otázky na nás čekají tuto hodinu, kdy se pokusíme poodstoupit ze světa, v němž žijeme, a podívat se na něj trochu z nadhledu. Jaká je pozdně moderní doba?

Úkoly

Nalezněte nějaký ryze pozdně moderní jev a připravte si jeho krátkou prezentaci. Můžete k tomu použít jeho fotografii nebo článek z tisku apod., který svým kolegům a kolegyním ukážete a krátce okomentujete. Ve svém komentáři se zaměřte na to, proč právě tento jev považujete za ryze pozdně moderní, v čem ukazuje dnešní dobu a které jeho aspekty považujete za charakteristické pro svět, ve kterém žijeme.

Inspirace: nebojte se extrémních a radikálních věcí, jako jsou konspirační teorie, extrémní umělecká díla nebo politické protesty, určité druhý veřejného projevu, projevy informační společnosti, ryze virtuální záležitosti jako meme, virtuální identita. Můžete se zaměřit i na projevy tak komplexních otázek, jako je transgender, transhumanismus, exploatační praktiky, underground apod.

Na tuto hodinu je třeba mít přečtenou knihu Anthonyho Giddense Důsledky modernity. Můžete ji využít i k inspiraci pro úkol.

Umění nemá přinášet štěstí. Umění má rozrušovat! Tato myšlenka není zase tak stará, jak by se na první pohled zdálo. Už víme, že většina dějin umění je spojena s otázkou krásy. Jak to, že dnes vnímáme umění spíše jako zdroj nějakého specifického poznání? Jak to, že nás má umění vést k tomu, abychom prohlédli cosi ve světě kolem nás? Tuto myšlenku ve filozofii prosazovali členové Frankfurtské školy a především Theodor Adorno, jeden z jejích čelných představitelů. Vycházeli z marxismu a ptali se: jak to, že dělníci neprovedli v Německu ve 20. a 30. letech revoluci, ale naopak vítězil fašismus? Jak to, že nebyla nastoupena cesta ke svobodě? Odpověď je podle této kritické školy vlastně jednoduchá: celá kultura, nejen ekonomický systém, vede ke konformismu. Činí tak utěšováním, tím, že vytváří smíření se světem takovým, jaký je, zkrátka - přináší štěstí. Proti tomu má umění rozrušovat, vytrhovat z našeho pohodlí a umožnit nám odhalit neblahé podmínky, v nichž žijeme, abychom je změnili. Přijde vám to povědomé? Ano, to jsou i základy Brechtovy dramaturgie, která je rovněž aplikací marxismu do oblasti umění. Jeho princip odcizení měl narušit divadelní iluzi a vytrhnout diváka, vyrušit ho, umožnit mu nahlédnout z racionální distance na skutečnost a proměnit ji. 

Kritická teorie žije nadále a na humanitních školách po celém světě patří k nejpopulárnějším přístupům. Je na ní postavena velká část současné uměnovědy i sociologie. Chce odhalovat falešné vědomí, jímž nás ukolébává pop-kultura i tzv. vysoká kultura a přistoupit k němu kriticky. Proto je kritická a to, co šíří, je negace - záměrně. Negativní postoj ke světu má vést k pozitivní budoucnosti, jíž společně máme dosáhnout.

Úkoly

Poslechněte si ukázku z díla Adornova oblíbeného skladatele, Alban Berga, a to konkrétně z jeho slavného Vojcka (Wozzek, začátek). Potom si poslechněte předehru k Bludnému Holanďanovi Richarda Wagnera (předehra k Bludnému Holanďanovi) a srovnejte práci s hudbou u obou skladatelů (1 - 2 ns). Dopředu prozradím, že Wagner byl právě ten autor, jehož Adorno velmi kritizoval a tato jeho kritika měla snadnou oporu: právě Wagner byl oblíbeným Hitlerovým skladatelem. Jako pokračovatele wagnerovské tradice viděla Frankfurtská škola Hollywood a jeho kulturu.

Na tuto hodinu byste měli mít zvládnutou Latourovu knihu Nikdy jsme nebyli moderní. Budeme řešit její druhou část, zabývající se principem symetrie. Lépe tak pochopíme neudržitelnost východisek frankfurtské školy.

Slovník

• kritická teorie
• falešné vědomí
• zcizovací efekt

Úkol

Přes vánoční prázdniny budete mít za úkol přečíst Heideggerův Věk obrazu světa. Pokuste se shrnout jeho základní argument a na jednu normostranu jej kriticky předložit.