ETIKA NÍKOMACHOVA 10 aby byl zkrácen ve všem; | proto ten, kdo byl zkrácen v penězích, bývá odškodněn ctí, a ten, kdo rád přijímá dary, dostává peníze; neboť, jak jsme řekli, rozdílení podle hodnoty vyrovnává a chrání přátelský svazek. Tímto způsobem tedy se musí říditi i vztahy mezi nerovnými přáteli, a ten, kdo má z přátelství zisk peněžitý, anebo v ctnosti jest jím podporován, má druhému splá- 15 ceti ctí, a spláceti, jak může. | Vždyť přátelství žádá pouze to, co jest možné, nikoli to, co náleží; toto není ani všude možno, jako například v poctách, které prokazujeme bohům a rodičům; tu nikdo nemůže splatiti podle hodnoty, ale ten, kdo je ctí dle své možnosti, jest čestný a dobrý. Proto se také zdá, že se syn nesmí zříci otce, 20 ovšem otec se smí zříci syna. | Neboť ten, kdo jest dlužen, musí dluh splatiti, syn však ani tím, co činí, nemůže dle hodnoty splatiti přijatých dobrodiní, a tak jest stále dlužníkem; naopak věřitel smí dlužníku dluh odpustiti, a tak i otec. Přece se však nezdá, že by některý otec byl opustil syna, ledaže by jeho špatnost přesahovala míru -neboť, nepřihlížíme-li k přátelství přirozenému, jest lid- 25 ské neodříkati | pomoci -; je-li však syn špatný, snaží se povinné pomoci otci vyhnouti, nebo se alespoň nesnaží pomoci. Neboť dobro přijímati chtějí všichni, ale vyhýbají se tomu, aby dobro činili, ježto prý to nic nevynáší. 224 KNIHA DEVÁTÁ OSVEDČOVANÍ A POTREBA PŘÁTELSTVÍ /. Udržování přátelství Tolik tedy budiž o tom pověděno; jak řečeno, ve všech nerovných přátelstvích úměrnost přátelství vyrovnává a chrání, jako i v občanském styku dostává se ševci za obuv | odplaty dle její hodnoty, rovněž i tkalci a všem ostatním, j Tu jest ovšem společné měřítko dáno penězi a na ně se všechno uvádí a jimi se měří; v lásce jest tomu jinak, kde někdy milovník, na němž náhodou není nic hodného milování, vyčítá, že jeho převeliká láska není opětována, | miláček si však často naříká, že ten, jenž mu dříve všechno slíbil, nic neplní. To bývá tehdy, když jeden miluje miláčka pro rozkoš a druhý milovníka pro užitek, a když se žádnému toho nedostane. Proto se přátelství ruší, když se nikomu | nedostane toho, proč se milovali; neboť nemilovali sebe, nýbrž to, co každý měl a co není stálé; proto jsou taková i jejich přátelství. Přátelství však, které se zakládá na mravní povaze, ježto jest přátelstvím samo o sobě, jest, opakuji, stálé. 35 1164a 225 ETIKA NÍKOMACHOVA Dochází však také k roztržkám, když jednomu z přátel se dostane něčeho jiného, než po čem touží; neboť nedo- 15 sáhne-li toho, po čem touží, jest to tak, jako kdyby | zcela nic nedostal, jako se například stalo tomu kitharisto-vi,* kterému kdosi slíbil, že dostane o to víc, oč lépe bude hráti; když pak kitharista zrána žádal splnění slibu, odpověděl mu onen, že zábavou za zábavu má zaplaceno. Kdyby to tedy oba byli chtěli, bylo by to v pořádku; chtěl--li však jeden požitek, druhý peněžitou odměnu, a dosá- 20 hl-li jeden toho, co chtěl, | druhý nikoli, pak by to nebylo společenství správné. Každý si chce totiž opatřiti to, co právě nemá, a za tím účelem dá druhému to, co má. Kdo z nich však má určiti hodnotu toho, ten, který napřed dává, či ten, který napřed přijímá? Zdá se, že ten, kdo napřed dává, přenechává určení druhému. To prý 25 i Prótagorás činíval;* | kdykoli totiž něčemu učil, vyzval žáka, aby ocenil to, co si myslí, že ví, a tolik od něho bral. V takových věcech se některým líbí zásada: „Každému jeho mzdu."* Ti však, kdo napřed berou peníze, a potom, poněvadž slíbili příliš mnoho, nemohou svému slovu dostáti, propadají zaslouženě výčitkám; 30 | neboť neplní toho, co smluvili. Tak si vésti jsou nuceni snad sofisté, protože by jim nikdo nedal peníze za to, co vědí. Ti tedy, kdo nekonají toho, zač vzali mzdu, zaslouženě propadají výčitkám; tam však, kde není smlouvy o práci, není žádné výčitky, jak jsme již poznamena- 35 li, když jedni sami od sebe | napřed dávají - neboť takové ll64b jest | přátelství, které se zakládá na ctnosti -, avšak odplatu jest třeba dáti podle úmyslu druhého - tak to sluší příteli i ctnosti; podobně jest tomu i ve filosofických společenstvích; neboť tu se hodnota nedá měřiti penězi 5 ani tu nelze dáti přiměřené cti, ale | snad, jako v poměru k bohům a k rodičům, dostačí, učiní-li každý, co může -, KNIHA DEVÁTÁ když však služba není tohoto druhu, nýbrž naděje se odplaty, tu snad jest nejlépe, děje-li se odplata podle hodnoty tak, že ji oba pokládají za přiměřenou, a když se to nestane, jest nejen nutno, | nýbrž i spravedlivo, aby ji určil 10 ten, kdo napřed službu přijal. Neboť jestliže dárce dostane tolik, kolik onen měl užitku nebo kolik by byl dal za příjemnost, dostane náhradu, která mu od něho přísluší. Tak se to zřejmě děje i při nákupu a prodeji, někde pak jsou i zákony, aby se o dobrovolných smlouvách nepřipouštěly soudní pře, ježto prý se ten, kdo v druhého měl důvěru, má s ním srovnati tak, | jak se s ním smluvil. 15 Neboť se to pokládá za oprávněnější, aby cenu určil ten, komu něco bylo dáno, než aby to činil dárce. Namnoze totiž neodhaduje věc stejně majetník a ten, kdo jí chce nabyti; každý totiž zřejmě výše cení své vlastnictví a to, co dává; a přece výměna se děje v ceně, jak ji určí ten, | kdo nabývá. Ale tu jest zase třeba, aby cenu věci určo- 20 val ne dle toho, jak ji cení, když ji má, nýbrž dle toho, jak ji cenil dříve, dokud ji neměl. 2. Odplata podle poměru přátel Obtížné jsou také další otázky, má-li například člověk otci dávati všechno a ve všem ho poslouchati, nebo má--li člověk v nemoci poslouchati svého lékaře a má-li při volbě vojevůdce dáti svůj hlas odborníku ve vojenství; | rovněž, má-li prokazovati službu spíše příteli, či člo- 25 věku zasloužilému, a má-li spíše spláceti dobrodinci než dávati svému druhu, když oboje zároveň není možné. Není-liž tedy nesnadno takové věci přesně určiti? -Neboť jest tu mnoho všelijakých rozdílů podle toho, je-li sporná věc veliká, či malá a je-li příslušné jednání krás- ETIKA NÍKOMACHOVA 30 né a | nutné. - Tolik jest však nepochybno, že se nemá odpláceti všechno stejně. Obyčejně jest třeba dobrodiní spíše spláceti nežli se zavděčovati druhům, a jako půjčku jest třeba spíše je vrátiti věřiteli než dávati druhu. Ale snad tomu tak vždy není, například, má člověk, který byl 35 vykoupen z rukou loupežníků, vykoupiti zase | svého H65a osvoboditele, ať je to kdokoli, a nebyl-li tento | zajat, ale žádá výkupné zpět, má mu je vyplatiti, či má vykoupiti ze zajetí svého otce? Tu se zdá, že má vykoupiti otce, ano ještě spíše než sama sebe. Jak tedy právě řečeno, jest obecné pravidlo, že se dluh má zaplatiti; kdyby však jiný dar převyšoval krásou nebo 5 nutností, jest se třeba rozhodnouti pro tento; | někdy to totiž neodpovídá ani požadavku rovnosti, když se splácí dřívější dobrodiní, kdyby totiž někdo prokázal dobrodiní člověku, jehož zná jako člověka dobrého, ale tento měl splatiti tomu, jehož pokládá za člověka špatného. Ani se nemá vždy zase půjčovati tomu, kdo půjčil; neboť tento půjčil člověku čestnému, doufaje, že to dostane zpět, kdež- 10 to onomu se | od člověka špatného splátky nelze nadíti. Buď jest tomu tak opravdu, a potom hodnota obou není stejná; není-li tomu tak, ale jeden se tak pouze domnívá, ani potom se nezdá, že by jeho jednání bylo nerozumné. Jak tedy již často opakováno, úvaha o citech a skutcích připouští určení v té míře jako jejich předměty. Jest tedy nepochybno, že se nemá opláceti každému 15 stejně, | ani svému otci, jako se ani Diovi neobětuje všechno; a ježto povinnost k rodičům jest jiná než k bratřím, druhům a dobrodincům, jest třeba každému prokazovati to, co jest mu vlastní a přiměřené. A tak si lidé také zjevně počínají; na svatby lidé zvou příbuzné - 20 neboť mají společný rod, | a proto i společný zájem na úkonu -, a z téhož důvodu se domnívají, že také při I KNIHA DEVÁTÁ pohřbech mají býti především příbuzní. Rodičům máme přispívati především výživou, a to z povinnosti, a jest krásnější přispívati v tom původcům svého bytí než sobě samému; rodičům také, jakož i bohům, máme prokazovati čest, ale ne | veškerou, neboť nenáleží táž čest otci 25 a matce, ani čest, která se prokazuje mudrci neb vojevůdci, nýbrž čest, která přísluší otci, a rovněž matce čest, která přísluší zase jí. Také máme prokazovati čest každému staršímu člověku, jak jeho věku přísluší, před ním vstávati, ustupovati ze sedadel a podobně. K druhům a bratřím máme projevovati upřímnost a | společenství 30 ve všem. A u příbuzných, příslušníků fýl a spoluobčanů i všech ostatních máme vždy hleděti k tomu, abychom jim prokazovali, co jim náleží, a abychom vše přisuzovali podle toho, co každému přísluší dle příbuznosti, ctnosti nebo dle ceny, jakou pro nás má. Určiti to u blízkých příbuzných jest snadné, nesnadnější již u lidí vzdálenějších. Přece však od toho | nesmíme upouštěti, ný- 35 brž musíme to určovati tak, jak jest možno. 3. Podmínky zrušení přátelství Nesnáz je také v tom, zda smíme, či nesmíme zrušiti přátelství | s lidmi, kteří v něm nesetrvají. Či není na tom ll65b nic zvláštního, když se zruší přátelství s těmi, kteří jsou přáteli pro užitek nebo pro příjemnost, a když tohoto předpokladu již není? Vždyť byli přáteli těch věcí; a není-li jich, důvodně již nemilují; ale snad se vytkne případ, | že 5 někdo, kdo miloval pro užitek nebo pro příjemnost, tvářil se tak, jako by miloval pro mravní povahu. Neboť většina neshod, jak jsme řekli hned na začátku, vzniká mezi přáteli proto, že jejich přátelství opravdu jest jiné, než se 1TQ ETIKA NÍKOMACHOVA myslí. Když se tedy někdo sám zklame a domnívá se, že jest milován pro svou povahu, kdežto druhý nic takové- 10 ho nečiní, ať | dává vinu sám sobě; je-li však zklamán přetvářkou druhého, právem to může podvodníku vyčí-tati, a to více než penězokazům, poněvadž věc, jíž se zločinnost týká, jest mnohem vzácnější. Když však někdo pokládá za dobrého č-lověka a ten se stane špatným a takovým se projeví, má ho ještě milovali? Či jest to nemožné, když ne všechno jest hodno lásky, 15 | nýbrž jen to, co jest dobré, a když člověka špatného ani nelze milovati jako přítele, ani se nemá milovati? Neboť ani nemáme člověka zlého milovati, ani se nemáme špatnému připodobňovati; řekli jsme již, že stejné k stejnému se rádo druží. Máme tedy přátelství ihned zru-šiti? Či snad ne s každým, nýbrž pouze s těmi, kteří jsou ze své špatnosti nevyléčitelní, kdežto těm, kteří jsou schopni nápravy, tím spíše máme pomáhati, a to více k zu- 20 šlechtění jejich povahy než v | hmotných poměrech, čím takové jednání jest šlechetnější a lépe se srovnává s pravým přátelským smyšlením? Ale zdá se, že ani ten, kdo přátelství zruší, nečiní nic divného. Neboť nebyl přítelem tomu člověku jako takovému; když se tedy změnil a nemůže ho zachrániti, rozlučuje se s ním. Kdyby však jeden byl stále stejný a druhý se stával ctnostnější, a tak o mnoho převyšoval prvního, má mu 25 zůstati dále přítelem, či to není možno? | Nejlépe to vidíme při velikém rozdílu obou, jak se to například může utvářeti při přátelstvích z dětství; kdyby totiž jeden zůstal v myšlení dítětem, a druhý byl již vynikajícím mužem, jak by mohli zůstati přáteli, když nemají ani stejné záliby, ani radosti a bolu? Ani k sobě navzájem jich míti 30 nebudou a bez | toho přátelství není možné; neboť pak nedovedou spolu žiti. O tom jsme již mluvili. Zda se tu KNIHA DEVÁTÁ tedy k bývalému příteli má chovati tak, jako by nikdy nebyl přítelem? Či má chovati vzpomínku na dřívější obcování a j ako míníme, že máme vycházeti vstříc spíše přátelům než lidem cizím, tak také | má bývalým přáte- 35 lům pro dřívější přátelství něčeho poskytovati, nestalo-li se rozloučení pro přílišnou špatnost? 4. Původ a měřítko přátelství Způsob, jak se láska mezi přáteli projevuje, a znaky, H66a jimiž se určuje pojem přátelství, zdají se pocházeti z chování člověka k sobě samému. Za přítele se totiž pokládá ten, kdo chce a koná skutečné nebo zdánlivé dobro kvůli druhému, anebo ten, kdo chce, aby byl a | žil kvůli němu, zrovna jako tomu bývá 5 u matek k dětem a také u přátel, i když jeden druhého urazil; jiní zase pokládají za přítele toho, kdo s druhým stále obcuje a téhož si žádá, kdo s přítelem sdílí bol i radost, a to se zas nejvíce přihází u matek. Něčím takovým se určuje také pojem přátelství. Všechno to jest u člověka ctnostného vzhledem k ně- 10 mu samému, u ostatních lidí potud, pokud se za takové pokládají. Zdá se, opakuji, že měřítkem při všem jest ctnost a ctnostný člověk. Neboť takový se srovnává sám se sebou a po téže věci touží z celé své duše. I chce | sám 15 sobě skutečného i zdánlivého dobra a koná je - neboť člověku dobrému náleží dobro uskutečňovati -, a to pro sebe; totiž pro rozumovou schopnost, jež, zdá se, jest vlastním já každého. Také chce žiti a býti zachován, a to si přeje nejvíce pro tu schopnost, jíž myslí: neboť pro člověka ctnostného jeho bytí jest dobrem. Každý člověk | přeje dobra sám sobě a nikdo nechce, aby se stal jiným, 20 TXCL 231 ETIKA NÍKOMACHOVA KNIHA DEVÁTÁ takže by všechno dobré mělo potom to, čím by se stal; neboť i Bůh má již nyní dobro, ale má je proto, že jest, co jest. Zdá se pak, že každý člověk jest, nebo alespoň především jest to, co v něm myslí. Takový chce stále s sebou obcovati; neboť jest to zdrojem slasti; vzpomínky na 25 minulé skutky totiž | jsou příjemné a naděje na budoucí jsou dobré: a takové působí slast. I věděním ve své rozumové schopnosti oplývá. Rmoutí a raduje se nejvíce sám se sebou; neboť stále totéž jest mu nelibé a libé, a ne hned to, hned ono; neboť lítosti takřka nezná. Ježto tedy ctnost- 30 ný | člověk každou z těch věcí má vzhledem k sobě samému - vždyť přítel jest druhé já -, tak se zdá, že i přátelství záleží v něčem takovém a že přáteli jsou ti, kteří takové věci mají. Zanechejme však zatím toho, zda přátelství k sobě sa- 35 mému jest možné, či ne; | přátelstvím se zdá býti potud, H66b pokud má dvě nebo více z uvedených věcí, | a přátelství v nejvyšší míře se podobá lásce k sobě samému. Zdá se, že jmenované věci jsou i u přemnohých lidí, ačkoli jsou špatní. Zda tedy tito lidé mají na nich účast potud, pokud sami v sobě mají zalíbení a pokládají sebe za hodné? 5 j Jest alespoň zřejmo, že jich nemá žádný člověk špatný a zločinný, ba ani zdání toho. Ale to se týká téměř lidí špatných vůbec; jsou totiž sami v sobě rozdvojeni, po něčem baží a něco jiného chtějí, zrovna jako lidé nezdr-ženliví, neboť před tím, co sami za dobré uznávají, dávají 10 přednost tomu, co je příjemné, aleje | ošklivé; jiní opět ze zbabělosti a lenosti opomíjejí konati to, o čem jsou přece přesvědčeni, že by bylo pro ně nejlepší; ti však, kteří se dopustili mnoha mrzkých činů, uvalí na sebe pro svou špatnost nenávist, znechutí si život a končí sebevraždou. Lidé špatní touží po společnosti a utíkají sami před se- 15 bou; | neboť v osamělosti se rozpomínají na mnohé nemilé věci a zmocňuje se jich úzkost před jinými podobnými, jsou-li však ve společnosti, zapomínají na to. Poněvadž nemají do sebe nic milého, nemají k sobě ani žádné lásky. Takoví lidé nemají ze sebe ani radosti, ani zármutku; jejich duše jest v rozporu sama se sebou, | jed- 20 na její složka pro svou špatnost pociťuje bolest z odříkání, druhá se nad tím raduje, jako rozdvojenou jedna ji vleče sem, druhá tam. A poněvadž není možno, abychom zároveň cítili nelibost a libost, alespoň nakrátko cítí nelibost nad prožitou radostí a raději by chtěli, aby ji nebyli měli; neboť | špatní lidé jsou plni lítosti. Vidíme tedy, 25 že špatný člověk ani sám k sobě nemá přátelského smýšlení, protože nemá do sebe nic hodného lásky. Když tedy takový stav jest nemalým neštěstím, jest potřebí usilovně odpírali špatnosti a snažiti se býti ctnostným; tak totiž jest možno býti přítelem sám sobě, i stati se přítelem druhému. 5. Pojem přízně Přátelství se podobá přízeň,* ale přátelstvím není. Ne- 30 boť přízeň máme také k lidem neznámým a bez jejich vědomí, přátelství nikoli. O tom jsme mluvili již dříve. Ale ani láskou není. Neobsahuje totiž duševního napětí ani touhy, které jsou spojeny s činnou láskou; láska dále vyžaduje zvyklosti, | přízeň však vzniká také znenadá- 35 ní, například pro zápasníky. | Lidé jsou jim totiž přízni- ll67a vi a přejí jim vítězství, aniž k tomu nějak přispívají; u lidí vzniká znenadání a jest povrchní náklonností. Tak se zdá, že jest počátkem přátelství, jako radost z pohledu na osobu jest počátkem lásky; neboť nikdo se nezamiluje, nenašel-li záliby v pohledu, ale j nemiluje ještě, těší-li 5 lil TXT. 1 ETIKA NÍKOMACHOVA I se pouze z vnější podoby, nýbrž teprve tehdy, když po nepřítomné osobě touží a žádá si její přítomnosti. Tak ani přáteli lidé nemohou býti bez předchozí přízně, proto však přízeň není ještě přátelstvím; neboť takoví lidé pouze | chtějí dobře těm, kterým přejí, ale ničím by jim nepři- § 10 spěli | a nijak by se pro ně nenamáhali. I Proto v přeneseném významu mohli bychom to nazvati í nečinným přátelstvím, které však, trvá-li déle a dospě- | je-li k zvyklostem, stává se skutečným přátelstvím, ale ; ne tím, které jest pro užitek nebo pro příjemnost; neboť pro tyto věci přízeň nevzniká. Ten totiž, kdo dobrodiní 15 přijal a přijaté dobrodiní | splácí svou vděčností, splňuje pouze požadavek spravedlnosti; člověk však, který chce někomu činiti dobře, poněvadž doufá, že se mu od něho dostane pomoci, nezdá se přáti jemu, nýbrž spíše sám sobě, jako ani jeho přítelem není ten, kdo mu pro nějaký zisk ochotně slouží. Vůbec se přízeň získává nějakou 20 ctností a zdatností, když se někdo někomu zdá | krásný nebo statečný nebo takový nějaký, jak jsme se i nahoře zmínili o zápasnících. 6. Pojem svornosti ^ Druhem přátelství se zdá býti také svornost; proto nesmí býti zaměňována se shodou názorů; neboť tato může býti také mezi lidmi, kteří se neznají. Také se nenazývají svornými lidé, kteří spolu souhlasí v nějaké libovolné 25 otázce, | například v otázce o nebeských tělesech - neboť souhlasný názor v těchto otázkách nenáleží k přátelskému smýšlení -, ale říká se, že svorné jsou obce, když mají stejné smýšlení o věcech prospěšných a stejně se rozhodují a jednají tak, jak se společně usnesly. Jsou tedy KNIHA DEVÁTÁ svorné ve věcech, které patří k tomu, co se má konati, a to v takových věcech, které jsou důležité a mohou | ná- 30 ležeti oběma nebo všem, tak například, když se v obci všichni usnesou, aby úřady byly obsazeny volbou anebo aby se uzavřel spolek s Lakedaimoňany anebo aby se Pittakos* ujal vlády, když i sám chtěl. Kdykoli však každý sám chce vládnouti, jako ti ve Foiníčankách* tehdy začínají různice; neboť býti svorný neznamená pouze, aby každý měl na mysli totéž, ať je to | cokoli, nýbrž totéž 35 v téže osobě, například když lid | i vynikající mužové H67b jsou zajedno, aby vládli lidé nejlepší; tak zajisté všichni dosáhnou toho, po čem touží. Svornost se tedy zdá býti přátelstvím občanským, a tak také bývá nazývána; neboť se vztahuje k prospěšnosti a k tomu, co slouží praktickému životu. Taková svornost jest uskutečněna | mezi lidmi ctnost- 5 nými; neboť tito jsou svorni sami se sebou a svorni mezi sebou, ježto jsou takřka stejného smýšlení; lidé tohoto druhu setrvávají ve svých rozhodnutích a nezmítají se sem a tam jako vlny v mořské úžině,* a jejich vůle jest zaměřena k tomu, co jest spravedlivé a prospěšné, a po tom také společně touží. Naopak lidé špatní nemohou býti svorni, | leč nakrátko, zrovna jako nemohou býti přáte- 10 li, ježto touží po příliš velkém zisku v tom, co jest prospěšné, kdežto tam, kde jde o práci a veřejnou službu, chtějí míti příliš málo; ježto každý přeje jen sám sobě, bližního malicherně posuzuje a brání mu v tom; a ježto nestřeží obecného dobra, musí toto hynouti. Proto vznikají mezi nimi různice, poněvadž j nikdo nechce sám či- 15 niti to, co jest spravedlivé, ale ovšem jeden druhého k tomu nutí. ETIKA NÍKOMACHOVA 7. Prokazování a přijímání dobrodiní Zdá se, že dobrodinci více milují ty, kterým dobrodiní prokázali, než tito své dobrodince, i hledá se výklad toho zjevu, jako by to bylo něco nepochopitelného. Většina lidí : 20 vysvětluje to tak, | že obdarovaný se podobá dlužníku, dobrodinec věřiteli, a jako tedy při půjčkách dlužníci si přejí, aby jejich věřitelé vůbec nežili, kdežto věřitelé se právě starají o zachování dlužníků, tak prý také dobrodinci přejí obdarovaným dlouhého života, myslíce, že od 25 nich dojdou vděku, \ ale tito prý se nestarají o oplátku. Epicharmos* by pravděpodobně řekl, že takový výklad I pochází odtud, že se na věc dívají ze špatné stránky, ale I zdá se, že jest to lidské; neboť většina lidí má špatnou I paměť pro prokázaná dobra a raději by dobrodiní přijí- § mala než prokazovala; důvod toho se však zdá býti při-30 rozenější a s výkladem o poměru dlužníka k | věřiteli nemá nic podobného. ^ Neboť není to láska k oněm, nýbrž přání, aby byli zachováni, aby dostali zpět své dobrodiní; dobrodinci se však přátelsky a láskyplně chovají k těm, kterým dobrodiní prokázali, byť i v ničem jim nebyli užiteční a ani asi I budoucně nemohli by se jimi stati1. Totéž bývá i u uměl- 1 35 ců. Každý zajisté miluje dílo své | více, než by byl od H68a tohoto díla milován, kdyby oživlo. | Nejvíce to snad vidíme u básníků; tito totiž nadmíru milují své básně a lás- f kou je zahrnují jako děti.* Tomu se podobá i poměr dobrodinců. Ten totiž, kdo dobrodiní přijal, jest jejich dílem; 5 miluje je tedy více, než | dílo miluje svého tvůrce. Důvodem toho jest to, že bytí jest každému žádoucí a milé a naše bytí jest ve skutečné činnosti, totiž v žití a v jednání; tvůrce pak svou činností má svoje bytí jaksi ve svém KNIHA DEVÁTÁ díle; miluje tedy své dílo, protože miluje bytí. A to jest něco přirozeného; neboť to, čím jest v možnosti, projevuje jeho dílo ve skutečnosti. Pro | dobrodince v jeho jednání jest zároveň něco krás- 10 ného, takže má zalíbení i v člověku, jehož se týká, kdežto pro toho, kdo dobrodiní přijal, není na dárci nic krásného, leč pouze prospěch; to však jest méně příjemné a milé. U přítomného jest příjemná skutečnost, u budoucího naděje, u minulého vzpomínka. Nejpříjemnější však | a zároveň nejmilejší jest to, co jest ve skutečnosti. Pro 15 tvůrce tedy dílo jest trvalé - neboť krásno přetrvává věky -, kdežto užitek toho, kdo dobrodiní přijímá, pomíjí. A vzpomínka na krásné činy jest příjemná, ale vzpomínka na prokázané výhody vůbec ne, anebo méně; s očekáváním se to zdá býti naopak. A milovati se podobá činnosti, | býti milován trpnos- 20 ti. Proto u toho, u koho převládá činnost, dá se spíše oče-kávati milování a projev přátelství. Konečně každý také více miluje to, čeho bylo pracně nabyto, jako například peníze miluje více ten, kdo je vydělal, než ten, kdo je zdědil: dobré přijímali jest bez práce, dobré činiti jest však pracné. Proto | také matky mají 25 k svým dětem větší lásku; neboť je v bolestech rodí a lépe vědí, že jsou jejich. Právě proto se zdá, že jest to vlastní i dobrodincům. 8. Řešení pochybnosti o přátelství. Sebeláska Nesnadná jest také otázka, zda máme nejvíce milovati sebe, anebo někoho jiného. U těch, kteří sami sebe nejvíce milují, | bývá to káráno, a jako by dělali něco ne- 30 čestného, bývají s pohrdáním nazýváni sobci, a zdá se, 916 231 ETIKA NÍKOMACHOVA KNIHA DEVÁTÁ že člověk špatný koná všechno pro sebe, a to tím více, čím jest špatnější - vytýká se mu napríklad, že nedělá nic, aby při tom nemyslil na sebe -, kdežto člověk dobrý koná všechno pro krásno, a tím více pro krásno, čím jest 35 lepší, a pro přítele, | aniž dbá při tom svého prospěchu. I68b Skutečnost však s tímto pojetím nesouhlasí, | ne bezdůvodně. Říká se totiž, že nejvíce máme milovati nej-většího přítele, a největším přítelem prý jest ten, kdo přeje dobra druhému pro něho, i když se to nikdo nedoví. Ale toto a všechno ostatní, co náleží k pojmu přítele, nejlépe 5 se hodí na poměr člověka k sobě samému; | neboť bylo již poznamenáno, že se všechen přátelský poměr přenáší od jeho vlastního já na jiné. S tím souhlasí vesměs i přísloví, například: „Jedna duše", „Přátelům vše společno", „Přátelství jest rovnost", „Koleno blíže lýtka". Neboť všechno to nejvíce platí o poměru člověka k vlastnímu 10 já. Každý jest sám sobě nejlepším | přítelem, proto má sám sebe nejvíce milovati. Právem tedy možno býti v nesnázi, kterého názoru se přidržeti, ježto každý má do sebe přesvědčivý důvod. Snad tedy při takových pojetích jest třeba rozlišovati a stanovití, do jaké míry každé pojetí a v kterém smyslu má pravdu. Věc se snadno objasní, vezmerhe-li v úvahu pojem se-15 bělásky, jak jí kdo rozumí. | Jedni jí v hanlivém smyslu užívají o lidech, kteří si osobují příliš mnoho v penězích, v poctách a tělesných rozkoších; po tom zajisté touží obecné množství a usiluje o to jakb-o něco velmi dobrého, proto je také o to stálý boj. Prospechári tedy, kteří 20 takových věcí vyhledávají, hoví svým | žádostem a vůbec vášním a nerozumné složce duše. Takové jest obecné množství; proto se také tomu slovu dostalo významu od obecného množství a jeho špatnosti. Právem se to tedy takovým sobcům vytýká. A není neznámo, že lid nazývá sobeckými ty, kteří si osobují takové věci; | neboť kdy- 25 by někdo nade všechny usiloval stále o to, aby jednal co nejspravedlněji nebo nejuměřeněji nebo ve všem jiném podle ctnosti, a vůbec kdyby se stále snažil přisvojiti si to, co jest krásné, toho nikdo nenazve sobeckým ani ho nebude haněti. A přece se zdá, že takový člověk jest více sobecký; osobuje si nejkrásnější | a největší dobra, ochot- 30 ně slouží hlavní složce svého já a jí ve všem poslouchá; a jako v obci a v každém jiném uspořádaném celku podstatou jest jejich hlavní složka, tak i u člověka; i jest nejvíce sobecký ten, kdo to miluje a tomu se oddává. Také se člověk nazývá zdrženlivým podle toho, j zda v něm 35 vládne rozum, nebo ne, ježto jest vlastním bytím každého člověka, | i zdá se, že jejich vlastním a dobrovolným H69a činem jest to, co vykonali nejvíce s pomocí rozumové úvahy. Jest tedy zjevno, že každý člověk má svoje bytí v rozumu nebo alespoň v něm nejvíce, a že ctnostný člověk jej nejvíce miluje. Proto ten bude asi nejvíce sobecký, ovšem sobcem jiného druhu, | než jest ten, který lidé 5 zavrhují a nad který vyniká o tolik, oč vyniká život vedený ve shodě s rozumovou úvahou nad ten, který podléhá vášni, a oč vyniká touha po krásnu nad touhou po zdánlivém prospěchu. Ty tedy, kteří zvláště usilují o krásné skutky, všichni uznávají a chválí; a kdyby všichni závodili o krásno a namáhali se jednati co nejkrásněji, měla by společnost | všechno potřebné a každý jednotlivec by měl nejvyšší 10 dobro, které právě záleží v ctnosti. Takto dobrý člověk má míti sebelásku - vždyť zajisté i sám bude míti prospěch ze svých krásných skutků i ostatním prospěje -, špatný člověk jí však míti nemá - neboť řídě se špatnými vášněmi, uškodí i sám sobě i svým bližním. | U špatného 15 ETIKA NÍKOMACHOVA člověka tedy jest veliká neshoda mezi tím, co má činiti, a mezi tím, co činí; ctnostný člověk však to, co činiti má, také činí. Neboť rozum v každém člověku se rozhoduje pro to, co jest pro něj nejlepší, a ctnostný člověk poslouchá rozumu. Jest také pravda, že řádný člověk koná mnoho pro přá- 20 tele a vlast, a je-li třeba, | za ně také umírá; vzdá se i peněz i poct a vůbec vyhledávaných dober, ježto si za to chce dobyti toho, co jest krásné; raději chce míti nejvyš-ší blaho po krátkou dobu než nepatrné po dlouhou dobu, a raději chce krásně žiti jeden rok než mnoho let všelijak, a milejší jest mu jeden skutek krásný a velký než 25 mnoho [ bezvýznamných. Toho se dostává těm, kteří za to umírají; neboť si volí věc veliké krásy. Také peníze by obětovali, jen aby přátelé více dostali; tak příteli dopomáhají k penězům, sobě ke krásnému činu; jest to tedy vyšší dobro, které si získávají. A stejně si počínají v po- 30 ctách a v úřadech; | pro přítele se všeho rádi vzdají; neboť jest to pro ně krásné a cenné. Právem tedy takový člověk jest ctnostný, protože nade vše cení to, co jest krásné. Ano i činů se pro přítele může vzdáti, ježto by bylo krásnější stati se příteli podnětem k činům, aby je 35 on vykonal. Tedy ctnostný člověk ve všem, | co jest hodno chvály, zjevně chce více krásného^přidělovati sám H69b sobě. | Tak tedy, opakuji, má býti sobecký; nemá jím však býti tak, jak bývá obecné množství. 9. Blaženost a přátelství Ještě se pochybuje o tom, zda blažený člověk potře-5 buje přátel, či ne. Lidé šťastní | a dostačující sami sobě prý totiž přátel nepotřebují; mají prý svá dobra; protože KNIHA DEVÁTÁ tedy dostačují sami sobě, nepotřebují prý již ničeho, kdežto přítel, ježto jest druhé já, poskytuje prý to, čeho člověk sám sebou dosíci nemůže; proto když zdar bůh dává, nač nám třeba přítele?...* Zdá se však nesprávné, přidělují-li se blaženému člověku všechna dobra | a přátelé nikoli, kteří přece, jak se 10 zdá, jsou nej větším dobrem ze zevnějších dober. Když tedy příteli náleží spíše dobro činiti než je přijímati, a ná-leží-li dobro činiti člověku dobrému a ctnosti, a je-li krásnější dobro činiti přátelům než lidem cizím, bude dobrý člověk potřebovati takových lidí, kterým by dobře činil. Proto se také klade otázka, zda přátel jest více potřebí ve štěstí, či v neštěstí, | ježto i nešťastný člověk potře- 15 buje dobrodinců, a šťastní lidé zase takových, kterým by dobře činili. Jest snad také nesprávné, činí-li se z blaženého člověka samotář; neboť nikdo by nechtěl míti všechna dobra sám pro sebe; vždyť člověk jest bytostí zrozenou pro život v obci a k pospolitému životu. Tedy i blažený jest takový; neboť má přirozená dobra. Jest zjevno, že jest lépe žiti s přáteli a s lidmi ctnostnými | než s lidmi cizími a s jakýmikoli; tudíž i blažený člo- 20 věk potřebuje přátel. Co jest tedy správného na prvním mínění a v čem má pravdu? Snad že obecné množství za přátele pokládá ty, kteří jsou užiteční? Takových ovšem | blažený člověk, 25 poněvadž taková dobra má, nebude potřebovati ani pro příjemnost, leda nakrátko - neboť příjemný život nepotřebuje rozkoše odjinud -; a nepotřebuje-li takových přátel, zdá se, že nepotřebuje přátel vůbec. To však snad není pravda. Neboť hned na začátku jsme řekli, že blaženost jest jakási skutečná činnost, | činnost 30 240 241 ETIKA NÍKOMACHOVA však zřejmě jest něco, co vzniká, a není naším stavem jako nějaký majetek. Jestliže blaženost záleží v žití a ve skutečné činnosti a činnost dobrého člověka, jak jsme poznamenali na začátku, jest dobrá a příjemná sama o sobě, a jestliže dále každému jest příjemné to, co jest mu vlastní, a můžeme-li konečně snáze pozorovati své bliž-35 ní a jejich skutky než | sebe sami a své skutky, vyplývá H70a z toho, že skutky ctnostných přátel jsou | lidem dobrým příjemné - neboť pak oba mají to, co jest přirozeně příjemné -: tedy blažený člověk bude takových přátel potřebovali, ježto si přeje pozorovati dobré skutky, jak jemu jsou vlastní, a těmi jsou skutky člověka dobrého, je-li přítelem. Dále lidé mají za to, že blažený člověk má žiti příjem-5 ně; | život člověka osamělého jest obtížný, neboť není snadno, aby člověk sám o sobě neustále byl činný, s jinými však a k jiným jest to snadné. Tato činnost tedy, ježto jest příjemná o sobě, bude stálejší, a tak tomu má býti u blaženého člověka. - Ctnostný člověk zajisté jako ctnostný má zalíbení ve skutcích ctnostných a špatné jsou 10 mu nemilé, j jako si člověk hudebně vzdělaný libuje v krásných písních, ze špatných však má nelibost. - Jak již Theognis* praví, ze společného žití s dobrými lidmi vzniká i jakýsi cvik. r Díváme-li se na věc ze stanoviska přirozeného, zdá se, že ctnostný jest ctnostnému přirozeně milý. Přirozené 15 | dobro totiž, jak řečeno, jest ctnostnému člověku samo o sobě dobré a příjemné. Žití se u živých tvorů určuje mohutností pociťování, u lidí mohutností pociťování a myšlení; mohutnost pak jest vedena k činnosti; vrchol jest ve skutečné činnosti; zdá se tedy, že podstata života jest v pociťování nebo myšlení. Život pak náleží k tomu, 20 | co jest samo o sobě dobré a příjemné; neboť jest po- KNIHA DEVÁTÁ jmově omezen a to, co jest omezené,* náleží k povaze dobra. A to, co jest přirozeně dobré, jest dobré i pro člověka ctnostného; proto každý vidí v životě něco příjemného. Nesmíme tu ovšem mysliti na život bídný a zkažený ani na život strastný; neboť takový život jest neomezený jako to, co jest v něm zahrnuto. | Zřejmější 25 to bude v dalším pojednání o nelibosti.* Jestliže život o sobě jest dobrý a příjemný - jak to také vyplývá z toho, že všichni po něm touží, a nejvíce lidé ctnostní a blažení; pro ně totiž život jest nejvíce žádoucí a jejich život jest v nejvyšší míře blažený -, jestliže dále ten, kdo vidí, pociťuje, že vidí, a ten, kdo slyší, pociťuje, že slyší, | a ten, kdo jde, že jde, a tak 30 i při ostatních činnostech jest něco, čím pociťujeme, že jsme Činni, takže pociťujeme, že pociťujeme, a myslíme, že myslíme, a to jest zase tolik, jako pociťovati nebo j mysliti, že jsme-neboť býti jest tolik, jako pociťovati H70h nebo mysliti -, jestliže dále pociťovati, že žijeme, jest o sobě něco příjemného - neboť život jest přirozeně dobro, a pocit, že dobro jest v nás, jest příjemný -, jestliže kromě toho život jest žádoucí a zvláště lidem dobrým, poněvadž býti jest jim něčím dobrým a příjemným - těší se | totiž z vědomí dobra samého o sobě -, jestli- 5 že se konečně ctnostný člověk chová k příteli - neboť přítel jest jeho druhé já - tak, jako se chová k sobě, tedy z toho všeho vyplývá, že jako každému jest žádoucí jeho vlastní bytí, tak anebo alespoň podobně jest mu žádoucí i bytí přítelovo. Bytí však jest nám žádoucí proto, že jsme si vědomi dobra ve své bytosti; takové vědomí | pak jest příjemné samo o sobě; proto jest potřebí také m míti vědomí o jsoucnosti přítelově, a to se může stati ve společném žití a výměnou slov a myšlenek. Tak se totiž rozumí společnému žití u lidí a nejako u dobytčat ETIKA NÍKOMACHOVA v tom, že se spolu pasou. Je-li tedy bytí blaženému člo-15 věku žádoucí | samo o sobě, poněvadž jest přirozeně dobrem a slastí, a je-li podobné také bytí přítelovo, pak i přítel bude asi náležeti k bytostem žádoucím. To však, co jest mu žádoucí, musí míti, sice mu v tom bude něco scházeti. Bude tedy potřebí ctnostných přátel tomu, kdo chce býti šťasten. 10. Pravé přátelství nepřipouští velkého množství přátel 20 A tak máme si činiti co nejvíce přátel, či snad to, co bylo vhodně řečeno o pohostinnosti: Mnohých nezvi si hostí, však občas pozvi jich něco,* hodí se také na přátelství, abychom nebyli bez přátel ani abychom jich neměli příliš mnoho? O těch, kteří jsou 25 přáteli pro užitek, zdá se býti | výrok zcela případný -neboť mnohým se odvděčovati jest obtížné a život na to nestačí; proto více přátel, než stačí k vlastnímu životu, jest zbytečné a překážející krásnému žití; není jich tedy potřebí -; také na rozkoš stačí málo přátel, jako koření v jídle; ale zdaž máme dobrých přátel míti co nejvíce, či 30 jest nějaká míra i pro množství | přátel, jako jest pro množství lidí obce? Z deseti lidí totiž obec nemůže vznik-nouti a při stu tisíců již to také není obec. Velikost není snad jen jedna, nýbrž všechno jest uprostřed mezi dvěmi3 ma určitými mezemi. | I pro množství přátel jest určitá mez, nej vyšší počet snad bude ten, s kolika kdo může společně žiti - neboť to se nám pro přátelský poměr zdálo nejvýznačnější -; jest však zjevno, že jest nemožno KNIHA DEVÁTÁ společně žiti s mnohými a mezi ně se rozděliti. Dále by mnoho přátel muselo býti zase mezi sebou přáteli, kdyby chtěli | všichni spolu obcovati; to však jest nesnadno 5 mezi mnohými. Konečně jest také obtížno, abychom s mnohými osobně sdíleli radost a bolest, neboť by se snadno mohlo současně stati, že bychom se měli s jedním veseliti a s druhým truchliti. Snad tedy bude správné, abychom nehledali co nejvíce přátel, nýbrž tolik, kolik | stačí ke společnému žití; není také, jak se zdá, 10 možno, abychom byli mnohým přáteli upřímnými. Proto ani nemůžeme býti zamilováni do mnohých; neboť toto znamená jakési stupňování přátelství, a to jest možné pouze k jednomu; a tak i upřímné přátelství jest možné pouze s několika. Zdá se, že tak tomu jest i v skutečném životě; neboť přáteli podle onoho družného přátelství se nestávají mnozí. | A opěvovaná přátelství* jsou pouze mezi dvěma lid- 15 mi. Ti, kteří mají mnoho přátel a kteří se ke všem hned důvěrně chovají, nejsou patrně přítelem nikomu, leč v životě politickém, a ti také bývají zváni lichotníky. V životě politickém tedy lze sice býti přítelem mnohým, a to bez lichocení a přítelem opravdu dobrým; ale přátelství, které se týká ctnosti a samé osoby, není možné k | mno- 20 hým, i musíme býti spokojeni, najdeme-li takových přátel jen několik. 11. Potřeba přátel ve štěstí i v neštěstí Potřebujeme přátel více ve štěstí, či v neštěstí? Jsou hledáni za obou okolností; lidé nešťastní totiž potřebují přispění, šťastní společníků a těch, komu by mohli dobře činiti; neboť chtějí dobře činiti. ETIKA NÍKOMACHOVA 25 Nutnější jest tedy míti přátele | v neštěstí, poněvadž tu jest potřebí přátel užitečných, krásnější jest míti je ve štěstí, poněvadž tehdy hledáme dobrých přátel; neboť těmto dobře činiti a s nimi prodlévati jest žádoucnější. I ve štěstí i v neštěstí již sama přítomnost přátel jest pří- 30 jemná. Neboť zarmouceným | se přátelskou soustrastí ulevuje. Proto by se také někdo mohl tázati, zda přátelé jakoby tíhu přejímali, anebo zda spíše jejich přítomnost a vědomí soustrasti bolest umenšují. Nerozhodujme tedy, zda příčinou úlevy jest to, či něco jiného; stačí, že se to skutečně stává. 35 City, jež jejich přítomnost vyvolává, zdají se | býti jaksi smíšené. Neboť jest příjemné již to, že přátele vidíme, H7lb 1 zvláště člověku nešťastnému, i dostává se mu tím jakéhosi přispění v bolesti - přítel ho totiž utěší pohledem i slovem, je-li obratný; neboť zná jeho povahu a ví, co se ho libě nebo nelibě dotýká -; ale jest zase bolestné, vidí-5 me-li, j že se přítel rmoutí nad naším neštěstím; každý by se zajisté chtěl vyhnouti tomu, aby byl přátelům příčinou bolesti. Proto se mužná povaha má na pozoru, aby se s ní přátelé sdělovali o bolest, a i když nedovede tolik svou bolest přemáhali, nerad vidí bolest, která by přáte-10 lům vznikla z jeho bolesti, zvláště pak | nedá jim naříka-ti; ženy a muži jim podobní mají radost, když jiní s nimi naříkají, a jako přátele milují ty, kdo s nimi truchlí. Jest však zjevno, že ve všem máme napodobovati člověka lepšího. Naopak přítomnost přátel ve štěstí zpříjemňuje člověku život a působí vědomí, že mají radost z jeho dobra. 15 Proto se zdá, že jest správné ochotně zváti přátele, aby s námi sdíleli štěstí - jest totiž krásné šířiti kolem sebe radost -, váhati však je zvát, aby s námi sdíleli neštěstí -neboť zlo máme sdělovati co nejméně, odkud pocházejí slova: „Dost toho, že já jsem nešťasten." - Nejspíše ještě KNIHA DEVÁTÁ tehdy je smíme zavolati, kdykoli by nám s malou obtíží mohli velmi pomoci. | Naopak se však sluší, abychom 20 k nešťastným šli bez zavolání a ochotně - neboť jest to přátelskou povinností dobře činiti, a zvláště těm, kteří jsou v nouzi a nežádali nás o to; jest to totiž pro obě strany krásnější a příjemnější -, a ke šťastným abychom šli ochotně, můžeme-li jim býti nápomocni - neboť i k tomu jest potřebí přátel -, ale váhavě tehdy, jde-li o to, abychom se poměli dobře | - neboť není krásné dychtiti tu 25 po užitku. Musíme se tu ovšem stříci zdání nechuti, odřek-neme-li; někdy se to totiž stává. A tak přítomnost přátel jeví se žádoucí ve všem. 12. Osvědčování přátel ve společném žití Zda tedy přátelům jest milejší společné žití, jako milovníkům jest milejší pohled | a tomuto pocitu dávají 30 přednost před ostatními, ježto jím hlavně láska trvá a vzniká? Přátelství jest zajisté společenstvím. A jak se člověk chová k sobě, tak i k příteli: a poněvadž vzhledem k nám pocit bytí jest žádoucí, tedy jest jím i vzhledem | k příteli; pocit ten pak se uskutečňuje ve společ- 35 ném žití, | takže k tomuto přátelé přirozeně směřují. H72;| A každý chce se svými přáteli prožívati to, čím jest mu jeho vlastní bytí a pro co si žádá žiti; pročež jedni spolu pijí, druzí spolu hrají v kostky, jiní spolu tělocvičí nebo loví | anebo filosofují, zkrátka, každý s přáteli trá- 5 ví čas v tom, co si ve svém životě nejvíce oblíbil; ježto totiž chce s nimi žiti, činí to a účastní se toho, co pokládá za společné žití. Proto se přátelství mezi lidmi špatnými stává špatným - poněvadž totiž jsou povahově neustálení, přejímají je- ETIKA NÍKOMACHOVA den od druhého špatnost, a tak tím, | že se sobě připodobňují, stávají se špatnými -, kdežto mezi dobrými se stává dobrým, poněvadž stálým obcováním zesiluje. Ba zdá se, že se tu přátelé stávají i lepšími, ježto jsou činní a napravují jeden druhého; neboť druh od druha si přisvojuje to, co se mu na něm líbí, proto: Dobré jen od dobrých získáš* 248 ETIKA NÍKOMACHOVA | r 208 vzájemná láska však vyžaduje záměrné volby: i), přátelství je spíše | stav, trvalé smýšlení, láska (ipíA^o-is, amatio) je spíše afekt, I pomíjející cit. Přátelství vyžaduje rozumu a svobodného roz- j hodnutí, toto pak vyžaduje určitého duševního stavu. f 211 Nejzjevnějši jest to u bohů: Aristoteles myslí na bohy sfér, nižší 1 bohy; nemají s lidmi přátelství, poněvadž s nimi neobcují a nežijí. § Ani tu, ani v dalším Aristotelově výkladu není řeči o tom, že by | Bůh vůbec neopětoval lásky člověka, jak se někdy míní. Jak Aris- i totelés níže praví, jest tu přátelství založené na přednosti, jako mezi dětmi a rodiči, a naopak zdůrazňuje, že člověk žijící životem | rozumovým a ctnostným jest Bohu milý. í 214 příslušníci fýl a démů: po opravách Kleisthenových bylo v Attice 100 démů (okresů), několik jich spojeno tvořilo kraj (trittys) a spojením tří trittyí z různých krajů (roviny, přímoří a hornatého vnitrozemí) vznikl správní obvod, fýla. Viz Ath. Pol. 21, 2. Srov. Fr. Šílený, Řecké starožitnosti, Brno 19062, str. 22. 215 většina ji však obyčejně nazývá politeií: slovo „politeia" znamená původně „stil, podle kterého je uspořádána suverénní obec, poliš" (Fr. Novotný, Gymnasion, Praha 1922, str. 57), u Aristotela pak jedno z dokonalých zřízení obce. 221 když se výměny a vyrovnáni nedějí podle téhož přátelství: když totiž např. přítel příteli vypomůže z ochoty, ale potom žádá více o to, o čem dříve nebylo řeči. 226 jako se například stalo tomu kitharistovi: o případě vypravuje Aristoteles také v EE VII 10 a Plútarchos v De Alexandři fortuna II 1. — To prý i Prótagorás činíval: známý sofista, žijící v 5. stol. př. Kr. Srov. Platón, Prot. 328 b. — Každému jeho mzdu: z Hésiodovy básně Práce a dny, v. 370: „S přítelem smluvená mzda se zárukou potvrdí pevnou." 233 Přátelství se podobá přízeň: swoia (benevolentia) tj. náklonnost, přízeň, blahovolnost. Srov. VIII 2. POZNÁMKY 235 Pittakos: tyran v Mytiléně, byl zvolen na deset let, ale zřekl se vlády. (Viz Pol. III 14, Strabón VII, p. 917.) — jako ti ve Foiníčankách: básníka Eurípida. Bratří Eteoklés a Po-lyneikés chtějí oba vládnouti. — jako vlny v mořské úžině: zvi. Eurípos, úžina mezi Euboiou a středním Řeckem, která byla známá nepravidelným prouděním vod. Srov. u Platóna, Phd. 90 c. 236 Epicharmos: dram. básník 5. stol., byl pokládán za dobrého znalce lidí. — láskou je zahrnují jako děti: o lásce básníků k svým dílům viz i Platón, Rep. 330 c. 241 když zdar bůh dává Euripides, Orestes, v. 667. (Překlad Jos. Sedláčka.) 242 Theognis: řec. básník ze 6. stol. Aristoteles tu myslí zvláště na 35. verš jeho průpovědí ke Kyrnovi, jejž uvádí na konci knihy IX. 243 to, co jest omezené ...: srov. pozn. ke str. 59. x — v dalším pojednáni o nelibosti: X 3. 244 Mnohých nezvi si hostí Hésiodos, Práce a dny, v. 715. 245 opěvovaná přátelství: tj. známá, např. mezi Théseem a Peirithoem, Achillem a Patroklem, Orestem a Pyladem atd. 248 Dobré jen od dobrých získáš: viz pozn. ke str. 242. 249 nyní pojednejme o rozkoši: dříve Aristoteles pojednával o rozkoši ve spojení se zdrženlivostí v kn. VII. 250 Eudoxos mínil: srov. I 12; I 1. 251 ani o tom opaku se nemluví správně: je to důkaz Speusippův, viz VII 13. 310 311